Radim očima Petry:
Radim toho na lekcích příliš nenamluví. Jeho pokyny jsou úsporné. Nerozmazává omáčku okolo ásan. Pořád dokola tvrdí, že všechno je to o práci uvnitř každého z nás a že praxe a vnitřní prožitek je ten nejlepší učitel. Prostě nemá rád kecy navíc (na rozdíl ode mě).
Na hodinách vám pravděpodobmě nebude přednášet o filozofii, za to ale bude přesně vědět, co potřebuje vaše hrubohmotné tělo.
Pro to on má cit. Celý život sportoval a přesně ví, kam se upíná který sval a kdy ho zapojujete, když chcete rotovat s kyčlí ven nebo dovnitř či co... Zkrátka jeho supercitlivé vnímání těla je pro mě pořád trošku záhadou. Dokáže pracovat s nemocnými, slabými nebo skoro nemohoucími lidmi, šít jim praxi přímo na míru a radovat se z každého drobného pokroku (při večerech nesledujeme telku, zato ale přesně vím, kdo si chytl, kterej palec, komu už trošinku povolily kyčle, kdo při záklonech zapíná břišní svaly a kdo má "slepený kvadricepsy").
Je to rozhodně muž činu a jemnější verbální vyjadrovani u něho nehledejte (není tam :-)).
A jak to vidí Radim:
Jsem usměvavý, vždy dobře naladěný se smyslem pro humor (ten vážně má, pokud tohle píše, pozn. překl.). Tak trošku puntičkář a ano při praxi dbám na detaily (to teda dbá, pozn. prekl. 🙄), no dobře a taky disciplínu, ta je prostě důležitá. Moc rád pracuju se začátečníky. Neskutečně mě fascinuje proměna jejich těla v čase.
100% souhlasím s tvrzením, že aštángová praxe je pro každého (variovat lze všechno, důležitá je metoda). Existuje však jediná výjimka. Lenoši. Pro ty fakt není (ale je, se vším se dá pracovat, vím, o čem mluvím, pozn. překl.).