Doteky

Na kříži

Všechno přijímáš.

Všechno odpouštíš.

Všechno dáváš.

Všechno miluješ.

Každého přijímáš.

Každému odpouštíš.

Každému se dáváš.

Každého …

Smířils v sobě smrt a život.

Smířils v sobě zlo a dobro.

Smířils v sobě dobrého Boha a krutou realitu.

Dokážu se přijmout?

Dokážu si odpustit?

Dokážu se darovat?

Dokážu se milovat?

Dokážu každého přijmout?

Dokážu každému odpustit?

Dokážu se každému darovat?

Dokážu každého milovat?

Dokážu být s Tebou na kříži?

Místo na kříži

Velikonoce se rychle blíží. Dovolím si ocitovat několik odstavců z knihy Richard Rohr: Univerzální Kristus, kapitola 12, Proč Ježíš zemřel?

...

Božská mysl proměňuje veškeré lidské utrpení tím, že se s těžkou situací člověka zcela ztotožňuje a od začátku až do konce s ním stojí v plné svornosti. V tom je skutečný smysl ukřižování. Je to prohlášení od Boha, že realita má vzorec kříže. Ježíš byl zabit ve střetu protichůdných cílů, křížících se zájmů a polopravd, v sevření požadavků říše na jedné straně a tehdejší náboženské autority na straně druhé. Kříž byl cena, kterou Ježíš zaplatil za to, že žil ve „smíšeném“ světě, který je jak lidský, tak božský, rozdrobený, a zároveň naprosto celý. Ježíš visel na kříži mezi dobrým lotrem a zlým lotrem, mezi nebem a zemí, uvnitř lidství i uvnitř božství, mužské tělo s ženskou duší, zcela zmrzačený, a přece naprosto nedotčený - na kříži mezi prvotními protiklady.

Doložil tím, že Realita není absurdní a nesmyslná, i když není vždy dokonale logická a ne vždy se vyznačuje souladem. Realita je, jak víme, vždy prostoupena rozpory, tím, čemu sv. Bonaventura a jiní (např. Adam z Lille a Mikuláš z Kusy) říkali „shoda protikladů“.

Ve svém ukřižování a zmrtvýchvstání v sobě Ježíš Kristus rekapituloval všechny věci, přivedl „všechno na nebi i na zemi k jednotě“ /Efezským 1,10/. V tomto verši je shrnuta františkánská kristologie. Ježíš souhlasil s tím, že ponese tajemství univerzálního utrpení. Umožnil, aby ho změnilo („Vzkříšení“) a aby, doufejme, změnilo nás, a my se tak mohli vymanit z nekonečného cyklu promítání své bolesti někam jinam nebo se osvobodit z uvěznění uvnitř ní.

To je ten plně vzkříšený život, jediný způsob, jak být - šťastný, svobodný, milující, a tedy „spasený“. Ježíš v podstatě říkal: „Mohu-li tomu důvěřovat já, můžete vy také.“ Křížem jsme skutečně spaseni - více, než si uvědomujeme. Lidé, kteří do sebe pojmou protiklady a roztaví a vyřeší je v sobě, jsou spasitelé světa. Jsou jedinými skutečnými zprostředkovateli proměny, smíření a novosti.

Spíše než „těmi, kdo jsou na cestě do nebe“, mají být křesťané svědectvím viditelného soucitu Boha se zemí. Jsou kvasem, který se ochotně podílí na Božím předurčení pro život tohoto světa, a tak zabraňují tomu, aby se propadl jak těsto celý do sebe. Křesťan je zván, nikoli nucen, přijmout tvar kříže veškeré reality a realitu v tomto tvaru žít. Spíše než povinnost nebo požadavek je to svobodně přijaté povolání. Někteří lidé se cítí být povoláni a souhlasí, že se nebudou schovávat před temnou stránkou věcí nebo odmítanými a vylučovanými, a ve skutečnosti přistupují blíže k bolesti světa a nechávají ji zásadně měnit svůj pohled. Souhlasí, že budou přijímat nedokonalost, a dokonce křivdy našeho světa, a dávají takovým situacím možnost měnit se zevnitř, což je ostatně jediný způsob opravdové změny věcí.

Jak to různými slovy vyjádřili někteří naši svatí, Ježíš nestojí při skupinách, zemích, bitvách, týmech. Ježíš stojí jenom při utrpení. Je přítomen utrpení iráckého vojáka, stejně jako je přítomen u raněného vojáka amerického. Stará se stejně o nacistického vojáka zbaveného iluzí jako o vojáka britského umírajícího na bitevním poli. Izajáš to říká bez obalu: „Všechny národy jsou před ním jako nic, jsou pro něj nicota a ještě míň“ /40,17/. Ježíšův národ překračuje všechny hranice a pomezí a tvoří jej jen moudrost a svoboda těch, kteří trpěli a z utrpení vyšli nezničeni - velkorysejší, silnější a moudřejší. Evangelium je zkrátka moudrost těch, kdo souhlasili, že ponesou svůj díl nekonečného utrpení Boha. Paradoxní je, že mnozí nekřesťané - mám na mysli Anne Frankovou, Simone Weilovou a Etty Hillesumovou, které byly židovky - jako by toto povolání přijímali s větší svobodou než spousta křesťanů.

...

Ano, to je to místo, makom. Tam jsi.

A tam bych měl být i já.

1 - 1 = 0

Zápasíme-li o jednotu, těžko někoho vylučovat. 

Teď

Zašeptals do mé duše: 'Já jsem.’ Tento střípek jsi mi věnoval. A tím ses mi věnoval celý. Jsi totiž jeden, nerozdělitelný, celý.

A tak jsi můj. A já jsem tvůj. Kde končí touha. A začíná duha. Jsi tady, celý. Teď.

Zlo

Zlo umírá odpuštěním.

Já jsem vzkříšení a život

JSEM je vždy vytrvalejší než náš smutek. 

Nakonec nás vzkřísí.

Mnohost a jedinost

Aby jeden mohl naplnit lásku mnohých, musí se stát mnohým, n-ticí.

Aby jeden mohl celou bytostí milovat mnohé, musí se mnozí stát jedním.

E = m · c²

Smysl života je láska.

Chvály

Vpravdě jsi svatý, Bože,

jsi hodný chvály, miluješ lidi

a stále je provázíš na jejich životních cestách.

Verše z bohoslužebného misálu, slyšíme je každou neděli.

Dnes jsem si představil, co vlastně Bůh dělá, jak moc a jak miluje.

Jak je to vzácné mít někoho takového nablízku.

Miluju Tě a moc si vážím, že jsi se mnou.

Adopce

Jak může Bůh přes všechno milovat všechny ty lidi?

Jsou to jeho děti. (Rodiče chápou.)

Jak já je mohu milovat?

Musím je adoptovat.

Srdce

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Je totiž tam, uvnitř.

Nejdůležitější vlastnost

Zdálo by se, že nejdůležitější vlastnost je inteligence. Ba ne. Nejdůležitější vlastnost je vděčnost. Vděčný člověk je šťastný. Přitakává životu a přijímá tak Krista, který se mu dává. (Omlouvám se, vím, že to každý ví, už píšu jen ty nejprostší věci. To abych na ně nezapomněl.)

Boží řeč

Ticho. Úsměv. Dotek. Vlídnost. Radost.

Píseň. Tanec. Vánek. 

Příběh.

Prostá vetkaná krása. Láska. Láska.

Jsi absolutní.

Jsi zranitelný.

Protože jsi láska.

I když Bůh, já jsem ten důležitý, jde o mě. Jsi pro mě. Dáváš se mi.

Tak, bezmezně, že si to nelze zasloužit. Miluješ mě pro mě samého.

Jsi můj.

Jsi moje.

Do posledního dechu

Život je od Boha. Od Tebe. Život jsi Ty. Život je Osoba. Milující a po lásce toužící. Sama se dávající, a tak jsme my. Žijící život. Žijící Tebe. Býváš těžký. A býváš nepopsatelně krásný. Žijeme Tvůj život. Když je náš život těžký, je i Tvůj. Protože náš život jsi Ty. Žijeme Boží život, život horských kamzíků i nekonečných galaxií. Život jeskynních maleb a středověkých katedrál. Život poznání a život tvoření. Život blízkosti a život zklamání. Život války a život pokoje. Život kříže a život naděje. Těžký a krásný. Plný, otevřený, smysluplný. Protože Tvůj. Od prvního do posledního dechu.

Stačí kousek

V každém kousku svátosti jsi, celý.

V každém kousku lásky, který projevíme druhému, jsi.

V každém kousku lásky, který přijmeme, přijímáme Tebe.

Nebe

V nebi jsi kdekoli. Kdekoli jsi s Bohem.

O bytí, lásce a svobodě

Jsi. To stačí. 

Abych tě mohl milovat. 

Nejsi ničím svázán, jsi svobodný. 

Bytí je jediná podmínka lásky. Jsi. To stačí. Jsi, svobodný. 

Tuším, že tak miluješ i ty mě. A proto i já jsem svobodný. Svobodný a milovaný. Tvoje láska je milost, dar, protože jsem, netřeba si ji zasloužit. Netřeba si tě zasloužit. Jsi. 

Bytí jsi ty. Moje bytí pramení v tobě. Moje bytí je tvoje přítomnost v mém životě. Jsem, protože ty jsi. Ty, jsi, který jsi. 

V tobě žijeme, milujeme a jsme.

Hořčičné semínko

Jsi. To stačí.

Pravda vítězí ?

Pravda je. A je ti blízko.

Jako i my

Mezi veškerou tou mnohostí, kterou jsme zahrnuti, je i jedno obdarování z těch nejvzácnějších. Schopnost odpustit.

Kde najít radost

Projevuj lásku.

A raduj se z ní.

/poděkování sestře Konsolátě a velikonočnímu přání Domova sv. Karla Boromejského v Řepích/

Mocnější než tisíc lhářů

Mocnější než tisíc lhářů je pravda.

Můžou ji překřikovat, překrucovat, zpochybňovat, vysmívat. Můžou lhát. Můžou popírat, cenzurovat, zakazovat, ignorovat, zametat pod koberec, zavírat do vězení.

Nezmění na ní ani nitku. Bude dál pravdou a bude dál mírou dobra.

Můžou ji mučit. Můžou ji přibít na kříž.

Řekne v bolesti jen, Otče, odpusť jim, nevědí, co činí.

Můžou ji zabít.

Vstane z mrtvých.

Protože pravda je Bůh. Pravda je podstatou všeho bytí. V pravdě žijeme, pohybujeme se a jsme.

Síla

„Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení!“ /Marek 1,11/

Podle otce Ladislava Heryána, když toto Ježíš slyšel z nebe po svém křtu v Jordánu, získal sílu vykonat všechno, co vykonal.

Je moc důležité, aby tuto větu, vztaženou na sebe, zaslechl každý z nás. Je důležité slyšet a věřit, že jsem milovaný, že Bůh je můj otec, a že ať jsem jakýkoliv, Bůh má ve mně zalíbení.

Pak mohu žít s vědomím vlastní nezpochybnitelné hodnoty, mohu žít neshrbeně, mohu překonat těžkosti s důvěrou, že nejsem na to sám. Mohu prožívat tu zdánlivě bezdůvodnou uvolněnou radost ze života. Mohu se smát i plakat. Mohu vědět, komu patřím.

Kéž tu větu zaslechneme. A uvěříme.

(Já jsem ji zaslechl, díky otci Ladislavovi. A tak jsem si to nemohl nechat jen pro sebe.)

Chci, co chceš ty

Marek Vácha vypálil na studenty svatého Benedikta: nejvnitřnější Boží vůle je „Chci, co chceš ty.“ Ať se rozhodneš pro cokoliv, není-li to hřích, Bůh ti požehná.

A já zůstal s otázkou, co chci já?

Vstupuju do poslední třetiny života, snad ještě pokročím v jeho zvládání, abych byl hodný, trpělivý, modlil se víc, nemračil se, nebyl mrzutý, podrážděný, byl vlídný, odpouštěl a žehnal.

Abych se nebál. Abych Ti věřil. Abych nebyl plný sebe, ale pustil dovnitř tebe.

Aby ve mně plála láska.   

Taková, co i druhé uchvátí.

Zkrátka, Pane můj, chci to, co chceš Ty…. Abych byl svatý.

Zírám do té propasti. Vidím člověka hříšného. A slabého. Zápasícího se sebou, většinou marně, už dlouhou dobu. A přece. Přece každý den voláme, „buď vůle tvá“. A Ty nám naproti voláš:

„Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ /Leviticus 19,2/

Utěšuje mě, že si aspoň dojdu pro to požehnání. Otec Marek říká, že jsme každý Božím snem vysněným už před počátkem světa. A tak i já můžu snít, že se aspoň nějak naplní. Protože není větší radosti než splněný sen.

Proč jsme tady ?

Jaký je to pán, který chce sloužit druhým? Proč?

Dovol Bohu tě milovat.

Obraz

Může být obraz bez Zobrazovaného? Není Zobrazovaný podstatně přítomen v obrazu? Je opravdu tak překvapivé, že jsi tak nablízku, na dosah? Kde jinde bys měl být?

Obraz vždy něco zrcadlí. Jsme k tvému obrazu. Zrcadlíme tebe.

Zrcadlíme-li tebe, jsi někde blízko.

Naše tváře zjevují Boha, naše oči prozrazují tebe. Náš hlas zvěstuje tvou slávu.

Máš miliardy tváří, miliardy očí, miliardy hlasů. 

A přece jsi jeden. Jeden, který je blízký každé a každému z té miliardy. Jeden, který sdílí své bytí s naším bytím. A který tak nabízí i nám možnost zakusit, jaké to je být jeden, s milovanou bytostí.

Jsi velký, nevyčerpatelný zdroj, tváří, obrazů. Jsi mocný, vše tvoříš a vše neseš. A přece jsi blízký, a vstupuješ plně do jedinečnosti vztahu s každým jedním. Jsme ti vzácní. A stojíš o nás, o naši blízkost. Nabízíš svůj dotek a čekáš na můj. Není ti těžké být jedním, být jedním s námi. Být jedním se mnou.

Vedeš nás k sobě. Co budeme dělat v nebi? Ve věčnosti?

Budeme. Budeme jeden s tebou a spolu navzájem. Lze to zahlédnout a ochutnat už v časnosti. Vždy, když milujeme tak, že jsme jedno bytí. Tehdy se čas zastaví. Tehdy obraz září podstatu.

Já jsem cesta, pravda a život

Putujeme Bohem.

Poznáváme a milujeme Boha.

Žijeme Boha.

Bloudění

Ach ano, vždyť ty se mi chceš dát. Jen čekáš, až to pochopím, a otevřu. Pane můj, proč vždycky tak dlouho bloudím a hledám to, co čeká celou dobu u mých dveří. Které stačí otevřít. Chceš se mi dát, tak jako ses dal každému ve tvé, Ježíšově době. Chceš vejít těmi dveřmi a být se mnou. Stále. Být se mnou, být mým blízkým. A stojíš i ty o mou blízkost. Jsem ti drahý. Já, ubožák a ztroskotanec. Hříšník. Člověk.

Pochopil jsem, že v tom bloudění jsi se mnou taky. Že i v té tmě mě neopustíš a ve vhodný okamžik pošleš slovo, které obrátí mou pozornost k tomu, co jsem dávno věděl, ale již nemám na zřeteli. V té tmě mě nese víra, že mě nakonec najdeš.

Pane můj. Drahý můj. Kolikrát ještě se ti ztratím, omílán starostmi zapomenu na to nejdůležitější. Na tebe a tvou vroucí lásku. Tvůj vlídný pohled. Tvé trpělivé srdce.

Modlitební

Kdo se modlí, miluje.

Kdo miluje, (už) se modlí.

Salvator

Věřím Ti. (Že mě zachráníš.)

Objatí

... neboť v Tobě žijeme, pohybujeme se a jsme.

Šalom

Ještě že Ty jsi Dárce pokoje. Že pokoj je dar. Že nezávisí na mě, slabém, ubohém, hříšném. Že se nemusím křečovitě bát, že o něj přijdu, že nevydrží, že ho zničím.

Protože pramení v Tobě.

Ty když dáváš ... dáváš sebe. Ty jsi ten Pokoj. Proto je nezničitelný.
Proto je nablízku.

Očistec

Pokud tedy svolíš, Bůh Tě pronikne, budeš vidět to, co On. Budeš vidět celý čas, minulý, přítomný a budoucí. Budeš vidět celý svůj život, nejen ze svého pohledu, nejen z Božího pohledu, ale též z pohledu prožívání všech, které tvůj život nějak zasáhl, nebo ještě po tvé smrti zasáhne. Budeš vidět důsledky svých rozhodnutí a skutků. Všechny tyto důsledky, dobré i těžké prožiješ na sobě. Všechno to proběhne v jednom okamžiku, neboť ve věčnosti není čas. Ten okamžik ale subjektivně může být velmi dlouhý, jako se nám zdají dlouhé i těžké okamžiky pozemského života. Když toto všechno do sebe vstřebáš, přijde milost. Odpuštění. Vše bude smyto. Pořád zůstaneš proniknutý Bohem. Teď už ovšem v pokoji a radosti. Vítej v nebi.

Být

Nejpoužívanější slovo, vpletené do veškeré naší gramatiky. Být. Nejhlubší slovo, proniklé všemi příběhy, všemi otázkami, všemi zápasy, všemi touhami i všemi obavami naší existence. Být. A přesto přístav, kde lze přistát a zůstat, v modlitbě, s Tebou. V Tobě.

Můj Pane.

Můj Pane.

Jsem Tvůj. Staráš se o mě. Miluješ mě. I já Tebe. Jsi můj Pán. Vždy jsi se mnou.
 

Můj Pane.
 

Dáváš mi prostor bezpečí, kam můžu kdykoli vstoupit. Složit své starosti a svěřit je Tobě. A získat zpět pokoj.
 

Můj Pane.
 

To stačí říct, když cítím, že ztrácím půdu pod nohama. Nebo když pochopím, že jsem sešel z cesty. Tím „Můj Pane.” je řečeno všechno. Oba rozumíme. Oba se vidíme. Oba se dotýkáme.
 

Můj Pane.
 

Říkám vědomě, když se Tě chci dotknout. Spočinout v tiché radosti, že Tě mám.
 

Můj Pane.

Chci se stát tím - „Můj Pane.” Stálou prostou modlitbou k Tobě. Svůj život proměnit v lásku k Tobě.
 

Můj Pane.

Temná noc

Temná noc.

Vydržet pravdu o sobě.

Vyvolení, zaslíbení, smlouva

Vyvolení, zaslíbení, smlouva.

Křest, nebeské království, život a cesta.

Když dojdu na konec, čekáš mě Ty. A zástupy věrných.

Když padám, dej mi sílu vstát. Když to chci vzdát, bdi nade mnou. Chci dojít. Chci ti padnout do náručí. Vidět tě tváří v tvář.

Vyvolení, zaslíbení, smlouva.

/s vděčností za https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30877 /

Liturgie

Svolím-li, aby při proměňování bylo i moje tělo proměněno v Tělo Kristovo, stane se mé tělo svátostí, tak jako když přijmu hostii.

Mohu být součástí liturgie, sloužené jakkoli daleko.

Není nic, co by Kristu zabránilo být jeden se mnou.

All you need

Konat dobro s láskou.

Kmen

Co je ve mně krásného ?! ... Bytí.

Odpověď

Čirá láska nese jednotu.

Bůh je jeden s tebou. 

Jak na to odpovíš?

Vánoce

Slavíme Vánoce, mnozí ani nevíme proč. Prostě chceme aspoň jednou v roce přitakat tomu vnitřnímu hlasu, že přece láska v našem světě je silnější, než se může zdát, přitakat dobru a vlídnosti jednoho k druhému, přitakat dobré vůli a vnímavosti k druhým, zvláště k blízkým, společně se ujistit, že nejsme na to sami, vždyť přece všichni slaví.

…

O Vánocích jako by nad námi otevřel se závoj, a nechal nás vplout do jiného světa, do světa, kde jsme hodnější. Snad ochutnávka nebe?

…

Děťátko se narodilo…

Ten svazeček života je zrozená láska. Každé dítě, je zrozená láska. Ježíš se narodil jako každé lidské dítě. Prostě, jednoduše.

Ještě třicet let o něm nikdo nebude nic vědět, bude pracovat v domě svého otce Josefa v Nazaretě, bude žít prostý, běžný lidský život.

Pak vyjde na poušť a nechá se pokřtít od Jana Křtitele. Tehdy na něj sestoupí Duch svatý. Znovu vyjde na poušť, bude se postit a bude pokoušen ďáblem. Pak se vrátí a začne učit.

Jeho slova budou mít moc. Bezmocní toho světa jej uslyší a budou rozumět. Mocní toho světa jej také uslyší a také budou rozumět. Jak se zachovají, záleží na každém jednom.

Bude vědět, co ho čeká. Bude vědět, proč přišel.

Bude vědět, že láska je silnější než smrt.

…
 

Vánoce, den, kdy se svět změnil. Už nejsme sami. Už na to nejsme sami.

Kudy do nebe?

Je třeba se vydat na cestu a nechat se vést. Sám nemám šanci to dokázat, ale On ví, kudy mě vést. Znamená to svěřit se do Jeho rukou, svěřit mu celý svůj život. Znamená to stálé hledání, tázání se na Boží odpověď na moje hledání. Znamená to důvěřovat Bohu, i když věci nejdou dobře. Někde po té cestě pochopím, že On mě miluje. Někde na té cestě začnu milovat já Jeho. Tehdy začíná nebe.

...

Hříchy byly, jsou a budou. Avšak, vykoupení jest dokonáno a je univerzální. Milosrdenství, které si nedokážeme ani pomyslet, to je náš Bůh. Nevěřím, že by Pán kohokoliv, kdo se opravdu rozhodne k němu dojít, domů nedovedl.

Advent

Bůh je tady a teď. Kde jinde a kdy jindy by měl být. Je tady a teď, pro mě. A já, také, mohu být, tady a teď, s Ním a pro Něj. To je čas adventu. Být, s Ním.

Celý náš život je svým způsobem časem adventu, můžeme být s Ním celý pozemský čas, být tady a teď, a sdílet jeho Ty.

O toto nás prosí, když říká: „bděte“. Buďte, teď a tady. A vnímejte, že On je tam, celou dobu, tiše čeká, dívá se a volá. A jednoho dne se narodí.
Ve vašem srdci.

Vyznání

Jsem křesťan, katolík. Víru prožívám jako překvapivé vědomí, že na život nejsem sám. Že je tu někdo blízký, na mé straně. Ve všech situacích, jakkoli těžkých. Můj Bůh zná řešení, další krok, cestu dál. Můj Bůh sám prošel těžkým lidským životem, snad i proto, abych mu nevyčítal, že mě sem uvrhl a sám se jen dívá z bezpečí svého království. Můj Bůh není jen můj Bůh, je Bůh i všech ostatních, i těch, kteří jej nepoznali. I pro ně má další krok, cestu dál. Můj Bůh není vázán naším pozemským časem. Jeho řešení může využít i tuto perspektivu a nastat až za horizontem naší smrti. Všechno toto vědomí přináší pokoj a naději, tváří v tvář mým úzkostem a obavám o sebe, své blízké, i všechny nešťastníky tohoto světa.

Můj Bůh nabízí řešení mých provinění. Nejsem anděl a ubližuju druhým. Můj Bůh umí mou vinu zahladit, smýt.

Můj Bůh, Ježíš, je jeden, jeden se mnou. Sám se takto vyznává, třeba ve svém popisu posledního soudu, jako jeden s každým člověkem. Tato absolutní blízkost, prožitá jako vzájemná láska mezi mnou a jím, dává jedinečný smysl celé cestě životem, se všemi jeho aspekty, krásnými i těžkými.

Všechno toto, a hlavně to poslední, nese hlavní křesťanskou hodnotu, radost.

Věčnost

Všechno ostatní pomine. Jenom Teď je věčné.

Plán

Máš plán. A víš, jak ho uskutečnit. To dává světu smysl. To dává životu smysl. To dává duši bezpečí.

Ten plán počítá se mnou. S mým životem, s mými touhami, s mým úsilím, s mými selháními.

Jak důležitý pro spásu světa tedy jsem?

Beze mě plán uskutečněn nebude.

Avšak, Ty víš, rozkročen mezi časností a věčností, že naplněn bude.

V tomto vědomí lze hledat pokoj a odvahu tváří v tvář všem úskalím, překážkám, obavám a úzkostem. Lze ochutnat radost, která prosakuje z naplněné věčnosti do naší zápasící časnosti.

Bůh

Vzdal ses veškeré své moci. V Betlémě. Na kříži. V eucharistii.

Abychom Tě milovali ne pro Tvou moc, ale pro Tebe samého.

Pane náš.

Pane můj.

Ty

Blízký jsi. Tuze blízký. Nedokážu ten pocit vyjádřit. Je to radost, pokoj, vděčnost, úcta, blízkost, jásot, pravda. To všechno v jednom slově. ...

Už vím. To slovo je - Ty.

Jsi v tváři bližních

Každá lidská tvář je krásná. V každé tváři lze vidět Tebe. V každé tváři je vepsán příběh, zápas, naděje, láska. Každou tvář jsi stvořil jako svůj obraz.

Každá tvář je krásná. A její kontemplací se lze setkat s Tebou.

Kde je?

Je blíž, než se zdá. Cítils někdy lásku? Jak se tě dotýká do hloubi tvého já? 

To je On. 

Zbývá jen říct lásce Ty.

Věda

Proč by měl dostat aspoň čestný doktorát:

. stvořil nás a dal nám rozum; čímž vědu umožnil

. stvořil celý vesmír; jeho vědeckou publikací je vesmír sám

. když se představil jako jediný Bůh, začalo být stále jasnější, že přírodu ovládá řád, a ne různí nevypočitatelní bůžci; kde je řád, dá se zkoumat, věda začala mít smysl

. založil univerzity; věda dostala svobodu, pravidla a systém

. inspiruje; věda přináší výsledky

. stvořil to ohromně, kam vědec kopne, otvírá se další vesmír tajemství; věda se učí pokoře

. stvořil to krásné; věda může žasnout

. je nablízku; teď a vždycky

. tiše se dívá; věří v nás

. je; naše poznání vyrůstá z pravdy

Bytí

Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval:
„Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ 

/Ex 3,13-14/

​​Co znamená „být“? Co znamená být u neživých věcí, a co u bytostí? A co u člověka? A co u Boha? Lidské bytí je spíše něco jako „být přítomný“. Být přítomný, zejména druhému. A také být přítomný ve svém okolí, ve světě. Být přítomný. Být přítomný ve svém těle. A po smrti těla, být přítomný dále, jiným způsobem.

Dnes je svátek Božího Těla. Věříme, že Bůh je přítomný v proměněných hostiích a vínu, jako já jsem přítomný ve svém těle. A přijímáním hostie se Bůh stane přítomným v mém těle. Pak Bůh a já a všichni v církvi – jsme jeden.

Ježíš v evangeliu říká: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti.“
Lidské bytí má kmen, kterým je prazákladní Bytí, Bůh, absolutně přítomný všem a všemu. Z něho roste naše bytí.

Ježíš říká: „Já jsem pravda.“
Pravda je bytost. A bytí je z podstaty pravdivé. Naše bytí roste z Pravdy.

Být přítomen. Být tady a teď. Být přítomen druhému. Být přítomen sobě. A, zejména, být přítomen Bohu. Být přítomen znamená moci se sdílet, protnout dvě bytí v jedno. Moci se sdílet s druhým je krásné. Moci se sdílet s Bohem je … těžko popsat, snad umění může pomoci, snad Bernini a jeho Terezie. Ale nejen extáze, možná ještě více tiché denní sdílení, vědomí blízkosti, vědomí starostlivého srdce nablízku, vědomí pozorné přítomnosti vůči mně, vědomí všeobjímající milosti a lásky. To všechno lze vydobýt z „být“.

Dar

Daruj se. A On se přidá.