Během mého příspěvku k problematice restaurování sgrafit, jsem přítomnému publiku promítl a okomentoval ukázky asi z patnácti restaurátorských prací týkajících se tohoto tématu. Jednalo se o restaurování několika nově objevených renesančních sgrafit, rehabilitaci a restaurování již dříve obnovovaných sgrafitových výzdob a především o ukázky obnovy neorenesančních domovních fasád. Pokusil jsem se zde demonstrovat na příkladech z mé praxe různé přístupy a postupy, které vždy vycházely z problematiky každého jednotlivého díla.

I když princip tvorby sgrafit je v zásadě jednotný, je vždy přizpůsoben jako výtvarný prostředek zvyklostem a potřebám autora a podřízen jako výzdobový prvek výtvarnému záměru fasády, či stavby. Tyto vztahy jsem se pokoušel vysvětlit především na ukázkách z oprav fasád činžovních domů 19. a počátku 20. století.

Dle mých zkušeností je velkou chybou zaměřit se odtržitě pouze na výtvarný prvek sgrafita, aniž bychom prozkoumali a snažily se porozumět původnímu barevnému rozvrhu a vztahu k dalším výtvarným artefaktům na fasádě. Vysoký standard estetického vnímání a zažitých postupů při tvorbě barevného schématu těchto fasád v 19. století je již většinou setřen pozdějšími úpravami a nátěry. Provedený průzkum nátěrových a omítkových vrstev nám může cosi napovědět. Nálezy barevností souvisejících s původním výtvarným záměrem jsou dosti často sporadické a dochází zde k barevným posunům vlivem nečistot, či pronikáním oxidu železa ze štukových vrstev. Na základě těchto nálezů nezbývá, než znovu nalézt a zkomponovat tyto barevné vztahy. To se dá odpovědně provést velmi zřídka jen na základě barevných firemních vzorníků. V náročnějším prostředí, (za našimi hranicemi), mají firmy dodávající nátěrové hmoty často specializovaná pracoviště, kde odborníci provedou investorovi návrh barevného schématu a členění architektonických prvků na fasádě. U nás se toto rozhodování děje na základě často nedokonalých vzorníků a několika vzorků na fasádě, ze kterých se v případě přítomnosti zástupce památkové péče, či jiné soudnější osoby, vybere to nejmenší zlo. V případě více barev se vžilo užití odstínu té samé barvy světlejší, či tmavší. Tento odstín se rovněž často aplikuje na kovové a dřevěné prvky. To ovšem nemá s historickou podobou budovy většinou nic společného. V případě například neorenesančních fasád, se dle mých zkušeností jednalo o velmi jemné odstíny napodobující klasické přírodní materiály: kámen (většinou diorit nebo pískovec), režný štuk, terakotu apod. V případě dalších artefaktů byly tyto další barevné vztahy rovněž respektovány. V případě sgrafitové výzdoby zde hrál důležitou roli rovněž samotný odstín a barevná tendence sgrafitového intonaka. Zjednodušení sgrafita na bílý povrch a tmavý podklad, (vždy kontrastnější po každém zásahu), je bohužel doposud dosti běžné.

Rovněž i přístup k restaurování je třeba podřídit mnoha okolnostem, tak jako ostatně při každém jiném restaurátorském zásahu. Velmi cenné je kupříkladu dochování originální vrchní sgrafitové vrstvy, zvláště u renesančních sgrafit. Tak je tomu např. na arkýři domu č.p. 36 Na Velkém náměstí v Prachaticích s obrazem sv. Kryštofa, rožmberským erbem a ornamentální výzdobou.

Smyslem mého příspěvku bylo především zpochybnit jakékoliv zobecňování a hledání hotových receptur a přístupů. Předpokládám, že cílem našeho setkání nebylo nalézt jednotný návod na tvorbu sgrafita, nebo obecný přístup k problematice jeho restaurování. Pokusy o zavádění podobných postupů, které by měly usnadnit pochopení a přístup k dílu nemohou nahradit důslednou prohlídku každého díla a rozvahu nad jeho výtvarným záměrem a formou provedení. Jen takováto úvaha může být předpokladem zdárného výsledku restaurátorského zásahu.

Tomáš Skořepa