Recenze

Četba barvitá jako sám život

Kde roste nejstarší pražský strom? Kam se ztratil originál zakládací listiny Karlovy univerzity? Kdy lehla popelem Kovářská ulice a změnila se ve Spálenou? Co je Bathynella natans – Hlubinou zrozený – a čím souvisí s Prahou? Jak se dopravovaly nové vagony vyráběné od roku 1854 ve smíchovské Ringhofferce (na levém břehu Vltavy) k nádraží na pravém břehu?

Na těchto pět otázek a ještě devadesát (!) dalších odpovídá Kniha o staré Praze Jiřího Horáka (vydala nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán).

V souboru (vychází potřetí – poprvé r. 1989, potom v rozšířené a opravené verzi 1998, nyní v jiném formátu a s novými, půvabnými ilustracemi Michala Brixe – viz už jeho obálka!) se střídají obrázky ze života všech vrstev pražských obyvatel. Od králů a exkrálů, šlechticů, důstojníků, umělců a jejich mecenášů, pánů a paní domácích až k různým podvodníkům, udavačům, ubohým křesťanským zajatcům-galejníkům, vyplaceným z tureckého jha (připomínám známé sousoší na Karlově mostě), českým Cikánům, majitelce luxusního nevěstince, katovské dynastii Pippergerů a dalším. S tím se střídá proud vyprávění o proslulých pivnicích a renesančním stravování, o rozličných zábavách pro „prostý lid“ a drastických beániích studentů a bálech pro příslušníky lepší společnosti, prokládaný historií rozličných stavitelských děl, kolem nichž (nebo v případě mostů – po nichž) chodíme, a skoro je ani nevnímáme (třeba vltavské ostrovy, zahrady, parky, Letenskou pláň, petřínskou rozhlednu a lanovku).

Pro takový kaleidoskop zvolil autor jediné možné řazení – chronologické. Odvíjí se zhruba od dvanáctného století do konce 2. světové války, zabírá tedy skoro osm set let pražského života. Některé stopy minulosti jsou dodnes živé, jiné se připomínají jen názvem místním nebo počeštělým jménem někdejšího majitele.

I těm, kteří se domnívají, že dobře znají dějiny Prahy, spadne během četby domýšlivý hřebínek. Těžiště knihy vidím v příbězích z 18. a 19. století a z nich zejména pak v těch, které se určitým způsobem dotýkají technických nebo vědeckých poznatků.

Zároveň bych však chtěla vyzvednout autorovu jemnou ironii, uplatňovanou na řadě míst. Jen jeden příklad za mnohé: závěrečný text O apoštolech staroměstského orloje je vskutku brilantní – právě v tomto ohledu.

Irena Zítková

Ubohá Terezka se dědictví nedočkala

Terezka bývala holka jako lusk, z jejích dvou džbánků nepřetržitě prýštila voda. Po zavedení vodovodu ji pramen vyschl, nikdo za ní již nechodil... Jenom kluci po ní občas hodili kamenem…

Zapomenutá, poničená, otlučená se tiše krčila ve výklenku severní stěny Clam- Gallasova paláce a vzpomínala. Jak se s ní laskal její tvůrce, sochař Václav Prachner, jak sem byla na sklonku napoleonských válek osazena, aby symbolicky zpodobňovala řeku Vltavu. Jak k ní chodily služky pro vodu, jak brebentily o svých láskách i zlých paničkách. A nyní už jen ticho. Až jednoho dne se do Linhartské ulice nastěhoval dragounský rytmistr, o kterém se šuškalo, že je bohatý baron. Baron sice nebyl, ale dost bohatý ano. K tomu trošku podivínský. Z okna shlížel na osiřelou a znetvořenou Terezku a v hlavě mu zrál nápad. Když za deset let zemřel, v jeho pozůstalosti se objevila poslední vůle. Terezce odkázal deset tisíc zlatých. Jeho potomci však způsobili poprask, závěť napadli u soudu a ten jim dal za pravdu. Kdo to taky kdy slyšel, aby dědila socha! A tak se Terezka nedočkala.

A můžeme se vydat po stopách dalších zajímavostí, které stará Praha někdy trošku cudně ukrývá. Tu v pouhých méně srozumitelných názvech ulic, tu v pověstech dávno zapomenutých i v událostech časem trošku překroucených. Začněme poutavou cestu staropražskými obrázky rámovanými výkřiky mučených, bídou žebráků, cinkotem cikánských náramků, ale i vůní první pražské kávy nebo atmosférou brusičských dílen, katovského výminku či koloritem starých apatyk.

Stopy minulosti sledujeme v publikaci již od samého počátku rozvoje Prahy, od počátku prvního tisíciletí. Autor uplatnil i svůj zájem o vědu a techniku, které v některých povídkách hrají prim. Pokud máte Prahu rádi, při procházkách znuděně nesledujete pouze míhající se dlažbu nebo výlohy, Kniha o staré Praze je určena právě vám. Naučí vás dívat se do výšky, dálky i dávné minulosti. A právě v hloubce zastřené časem se skrývá nečekané bohatství, jež nás dokáže v pravém smyslu skutečně obohatit.

7. 10. 2008, Jindřiška Kodíčková Webmagazín Rozhledna

Kniha o staré Praze

Představovaná knižní novinka je určena pro milovníky Prahy, historie a pověstí. Kniha o staré Praze vychází však již počtvrté! Obsahuje přes devadesát pověstí, které nejsou příliš známé a tím je publikace unikátní. Je doplněna informacemi, fakty a hlavně se hemží letopisy, kdy se která pověst odehrávala. Autor nám připomíná historické pověsti od třináctého století až do století devatenáctého.

Kniha o staré Praze byla vydána v letech 1989, 1998, 2005 a nyní v roce 2008, je nádherně ilustrovaná Michalem Brixem (2005) a je opravená, rozšířená.

Pověst je lidová vypravěčská próza, která se váže na nějakou historickou událost, osobu, místo nebo předmět. Částečně je vybájená, i když vyprávění vypadá věrohodně. Pověst mívá jednoduchý děj a věcný styl. Pověsti rozeznáváme místní, historické, legendární, erbovní a rodové, pověsti o lidech a pověsti démonické. V publikaci Kniha o staré Praze autor vdechnul sebraným pověstem nového ducha, prezentuje všechny typy výše jmenovaných pověstí a doplňuje historickými daty, to povyšuje jeho knihu v očích historiků. Knížka je tak hodnotná literárně i historicky. Jiří Horák nám přiblížil starou Prahu v jiném světle, při čtení pověstí se rázem ocitáme ve starých časech, a i když známe většinu historického děje z hodin dějepisu či z jiných knih, pověsti autorem sepsané jsou tak přitažlivé, že jsou přímo literárně historickou lahůdkou.

Mně se líbily pověsti: O Kazimírovi a Kristýně, O dvou apatykářích, O první soše na Karlově mostě, zajímavá je pověst O českých Cikánech, kde sledujeme jejich původ a migraci?Moc pěkná je pověst O zpívající fontáně, O elixíru života, O loretánské zvonkohře, O prvním letu nad Prahou, O Zlaté uličce, O petřínské rozhledně nebo O lanové dráze.

V knize je pověstí mnoho, ale zajímavé jsou vlastně všechny! Nejsou dlouhé, jsou výborně literárně zpracované, mají historickou hodnotu pro naše budoucí generace. Jsou však vhodné i pro nás, v pověstech si zopakujeme historii naší matičky Prahy, oživíme si letopočty, společenské, kulturní a technické události v určitém historickém období. Praha je město kouzelné, jež skrývá nejedno tajemství, dýchá na nás svou minulostí. Její věže, historické památky a stavby jsou přebohatě opředeny tajemnými pověstmi, které můžete nyní znát i vy. Publikaci Kniha o staré Praze doporučuji milovníkům Prahy, historie a pověstí jako takových.

7. 1. 2009 Jana Rezková, Knihovnice.cz