Rozhovory

Autorka rozhovoru: Michaela Suchá,v roce 2022 navštěvuje třídu 4.A na SPgŠ Kroměříž

Interview s paní Jitkou Pucharovou a paní Věrou Plachou

MATURITNÍ ROČNÍK 1959

Paní učitelky, inspirativní ženy a v neposlední řadě bývalé studentky Střední pedagogické školy v Kroměříži

Úvodní slovo

Když mi byla nabídnuta možnost sepsat vzpomínky paní Jitky Pucharové a paní Věry Plaché, neváhala jsem ani minutu a nabídku přijala. Věřila jsem, že toto setkání bude velice milé a inspirativní. A skutečně bylo. Poznala jsem dámy, které jsou plné elánu a energie. Člověk by se od nich mohl učit, jak k životu a k lidem přistupovat s respektem, skromností a pokorou.

S těmito ženami máme společné studium na současné Střední pedagogické škole v Kroměříži. Zatímco já jsem studentkou 4. ročníku a připravuji se příští rok „na zkoušku z dospělosti“, tyto dámy na školu a studentská léta již s velkou úctou vzpomínají.

Na škole studovaly v letech 1954–1958. Od té doby nejen škola, ale i celá společnost prošla velkými změnami, a já si velice vážím toho, že se se mnou paní učitelky podělily o své vzpomínky, názory a zkušenosti.

V jakých letech jste Střední pedagogickou školu v Kroměříži navštěvovaly? Kolik studijních oborů a tříd tehdy bylo?

(paní Pucharová, paní Plachá)

Na střední pedagogickou školu jsme chodily v letech 1954-1958. Souběžných tříd bylo pět (A, B, C, D, E). Studijní obory byly dva, Národní škola a Předškolní pedagogika.

My studovaly obor Národní škola, vychovatelství a pionýrská vedoucí. Komu nešla matika, šel na „mateřiny“. Byly jsme „áčko“, a to byla jediná třída, která byla smíšená s klukama. Bylo nás 35 studentů. Polovinu třídy tvořili kluci a polovinu děvčata. Všechny třídy hrály na housle, kromě nás. Holky v áčku hrály na klavír.

V kolika letech jste nastoupily na střední školu? Musely jste skládat nějaké zkoušky k přijetí?

(paní Pucharová)

Na střední školu jsem nastupovala ve 14 letech. Do zaměstnání jsem pak nastoupila v čerstvých 18 letech.

(paní Plachá)

Já měla pouhých 13 a půl. Začala jsem učit už v 17 a půl letech. Vím také, že jsem šla na „Pajdák“ kvůli mým osmi kamarádkám, které tam šly také. Na talentovkách jsme musely zpívat. Já zpívala Kyčera, Kyčera. Pak následovala zkouška z tělocviku a výtvarky.

Jaké předměty se na škole vyučovaly?

(paní Pucharová, paní Plachá)

Pan ředitel nás měl na marxismus a leninismus. Třídní nás učil pedagogiku a psychologii. Měli jsme předmět PO = pionýrská organizace. Tam jsme kreslili jakési pionýrské znaky z různých zemí. Samozřejmě jsme měli češtinu, matematiku, fyziku, chemii, klavír, hudební výchovu, biologii, výtvarku, housle, tělocvik, dílny, (tam jsme se učili třeba vázat knížky), ruštinu, zeměpis, dějepis.

Vzpomínám si na hudebku, kterou nás učil pan učitel Brabec. Ten nám dával diktáty. Hrál na klavír a my jsme museli poznat, jaké tóny hraje a zapisovat je do not. To uměl pouze jeden student, který měl absolutní sluch.

Jaký byl vztah učitelů ke studentům? Máte nějaké vzpomínky s učiteli?

(paní Pucharová, paní Plachá)

Vztah učitelů k nám byl podle nátury učitelů. Prakticky ten nejstarší pan učitel nám říkal: „Děcko jedno!“ On to špatně nemyslel, ale chtěl z nás vytlačit víc, než bylo možné. Byl to ovšem dobrý matematik. Většinou se k nám učitelé chovali příjemně.

Jeden pan učitel přednášel celou hodinu, ale vůbec se na nás nedíval. Pořád se díval někam do rohu. Měl přitom tak krásné, modré oči… Stalo se mi, že mě vyvolal na větný rozbor. Ten jsem měla ráda. Předvedla jsem mu to tam, jdu se žákovskou a napsal mi 5. Teprve pak se na mě podíval a zjistil, že je to omyl, škrkl pětku a napsal 1. Tak se na nás nedíval… Ho ani nezajímalo, co se ve třídě při vyučování děje.

Spousta učitelů nás učilo jenom metodiku. Tím, že jsme byli expedováni na národní školu, měli jsme i zahradu, na kterou jsme chodili teoretické věci řečené ve vyučování, vyzkoušet v praxi. I včely jsme zkoumali. Jednou nám dával pan učitel voští (pozn. odřezky plástů) a spolužačka si tu voštínu vzala i se včelou. Ta jí píchla do jazyka, jazyk začal opuchat a rychle jsme volali záchranku.

Bydlela některá z vás na internátu? Jaké to bylo? Vzpomínáte si na nějaký zážitek?

(paní Plachá)

Ano, já jsem bydlela na intru v Pilařově ulici. V pokoji, který měl číslo 23, bydlelo dvacet jedna děvčat. Postele nebyly nad sebou. Musely jsme si topit a na začátku roku vždy vozit peřiny.

Ráno byla rozcvička v sedm hodin. Jednou to bylo zajímavé. Cvičíme, podívám se na dvůr v Pilařově ulici a vidím, jak na provazech jsou přivázaní za ocas potkani. Někdo to tam tak z legrace navázal…

Na měsíc jsem dostávala 350 korun. 325 korun stál intr a strava a 25 korun stála cesta domů. Když jsme měli na internátě chleba s marmeládou, to jsem neměla ráda, tak jsem si za odměnu, že jsem ten chleba snědla, za ušetřenou 1 korunu v bufetu koupila kulatou bulku, ve které bylo máslo se šunkovým salámem. Vůbec si ale nepamatuji, že bych si koupila třeba zmrzlinu. To nepřipadalo v úvahu.

Mimo vyučování ve škole, chodily jste do nějakého zájmového kroužku?

(paní Pucharová, paní Plachá)

Na internátě jsme měli spoustu kroužků. Košíkovou, volejbal, gymnastiku…

Důležité je zmínit, že byla Čajka. Na ní se často zapomíná. To byl vlastně první pěvecký sbor pedagogické školy, který založil a vedl Jindřich Brabec. To je ten Jindřich Brabec, který složil hudbu pro Martu Kubišovou k písni Modlitba pro Martu. On tenkrát začínal u nás na škole. To byl mladík, učil hudební výchovu a klavíry. V době, kdy jsme studovaly. byl studentem pedagogické školy i bývalý sbormistr Jan Štěpánek.

Také jsme ve škole hráli divadlo. Chtěli jsme hrát něco od Kmocha, ale to nám zakázali. Tak jsme hráli Revizora od Gogola.

Ještě jsme chodili do tanečních. Ty byly pod vlivem školy. Vedl je Vladimír Horák a probíhaly buď v aule školy, nebo na internátě.

Jezdili jste na výlety apod.? Máte vzpomínku z nějaké akce?

(paní Pucharová, paní Plachá)

Dvakrát jsme byli na chmelové brigádě a spali nad konírnou. Bylo nás, myslím, sto. Dále jsme absolvovali řepné brigády. To jsem si v těch třinácti říkala, že tu velkou řepu neuzdvihnu, ale chtěla jsem ostatním stačit. Byli totiž o rok o dva starší než já.

Ve druháku jsme jeli na lyžařský zájezd a ve třeťáku byli na „Šeráku“. To byl lyžařský kurz. Konal se tam závod a já na něj nechtěla. Třela jsem teploměr a najednou ukazoval 41 stupňů a já nevěděla, co dělat. Letní „Šerák“, to byl zase turistický kurz. Pamatuji si na kuchaře, který měl jedno oko. Vypadal strašidelně. Majáles se také konal. Šli jsme za mendíky (pozn. středověký žák, student). V ruce jsme měli brko a tím jakože zapisovali.

Máme taky vzpomínku na to, jak jednou do školy přijeli filmaři a vybírali studenty pro film Vynález zkázy. Mezi nimi jsem byla i já. (paní Plachá) Šli jsme do zvláštní třídy, kde se dělaly další zkoušky. Byla tam právě i Jana Andresíková a Věra Galatíková, studentky naší školy, které si nakonec filmaři vybrali. Ty u herectví zůstaly a staly se z nich známé herečky.

Když jste chodily do smíšené třídy, objevily se, nebo i mimo školu, první lásky?

(paní Pucharová, paní Plachá)

Byly jsme zamilované. Byla i děvčata, která měla kroměřížské kluky. My moc času neměly. Jezdily jsme na různé soutěže, soustředění a nějaké nicnedělání se nás netýkalo. Na veterině se mi však líbil jeden kluk. Ovšem, i když jsme byly zamilované, tak jsme byly nepolíbené.

To tenkrát vůbec nepřipadalo v úvahu. Byly jsme vedené k tomu, že nejdůležitější je čest dívky. Na konci našeho divadelního představení Revizor, které jsme nacvičili ve čtvrtém ročníku, mi můj spolužák vyčetl, že jsem mu nedala hubičku v rámci naší scény. Pro mě to ale bylo nemyslitelné, abych první pusu dala v divadelní hře jen tak někomu.

Zůstali všichni spolužáci u učitelství? Scházeli jste se i po střední škole?

Sedmnáct z nás si po škole dodělávalo vzdělání na druhý stupeň. Já jsem na vysoké škole vystudovala specializaci na češtinu, ruštinu a tělocvik. (paní Pucharová). Já zase vystudovala matematiku, geometrii a výtvarku. (paní Plachá).

Všichni u učitelství nezůstali. Z jednoho spolužáka se stal třeba novinář, ale většina spolužáků šla pedagogickým směrem.

Dalo by se říct, že od té doby, co jsme odešli ze střední školy, se stále scházíme. Snažíme se setkávat každý rok.

Co si myslíte o dnešní době? Dětech, mládeži atd.

(paní Pucharová)

V dnešní době mají děti všechno. A to, jak mluví sprostě… Před pár lety jsem si dovolila upozornit mladého pána na jeho psa, který vykonal potřebu. Slušně jsem ho požádala, jestli by to po něm nemohl uklidit. On mi na to řekl: „Ty krávo, chceš to uklidit?!“ To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem si dovolila na něco upozornit.

(paní Plachá)

Já si myslím, že chování dětí je zapříčiněno výchovou. Je důležité, jak se rodiče vyjadřují o učitelích, jak sdělují názory… Pokud děti slyší doma samé negativní poznámky, jak se pak mají chovat?! Všímám si i, jak se lidé chovají třeba k lékařům. Je to hrozné, jako by se vytratila veškerá úcta.

Milé paní učitelky, velmi Vám děkuji za Váš čas, ochotu a vřelé přijetí k poskytnutí rozhovoru.

Věřím, že jste byly pro spoustu vašich žáků velkým vzorem, a ne jednomu člověku se zapsaly do paměti. Jednou takovou žákyní je i má maminka. Až při zkompletování sepsaného rozhovoru jsem se dozvěděla, že právě paní učitelka Pucharová učila mou maminku ruský jazyk na 3. ZŠ U Sýpek v Kroměříži.

Reakce mé maminky byla: „Ty jsi dělala rozhovor s paní učitelkou Pucharovou? Proč jsi mi to neřekla? Tak ráda bych ji nechala pozdravovat. Učila mě ruštinu na základní škole. Byla to má oblíbená paní učitelka, kterou jsem měla ráda, a dokonce mám od ní napsané věnování v památníčku.“