Velikonoce v literatuře

Díl I., kapitola 9

Popeleční středa

Únorový sníh byl lepší než prosincový. Za městem byly klouzačky, srdce se na ně smálo. Kája vždycky říkal „jen chviličku", ale když se rozběhl lesklou plochou dolů, utíkal do vršku jako o závod, jen aby se mohl ještě chvíli klouzat.

Kovářův Ferdík přitáhl sáně. Takové masivní, těžké, pobité železem. Kája si je prohlédl, potěžkal, a potom rozhodl: „Na tomhle vás musí sedět aspoň osm, aby se to rozjelo, ale já už musím domů."

Šel, ale hlavu i duši měl plnou smutku. U nich na dvorku je tolik dřeva. Ale kdyby poprosil: „Tatínku, udělejte mi sáňky," tatínek by jen mávl rukou. „Ještě by sis někde zlámal nohu!"

Přišel domů. Tiše a bez pobízení udělal všechno, co měl za úkol. Potom zahájil vyjednávání: „Maminko, já vás mám rád."

„Já tebe taky, Kájo, zvláště když jsi tak hodný, jako dnes."

„Já vás mám, maminko, radši."

„Myslíš? A co vlastně chceš?"

„Vida," pomyslel si Kája. „Už je to venku. Zas už maminka uhodla, že něco chci."

„Já bych, maminko... víte, Ferdík má krásné sáně. Na osm..."

„Hm," řekla maminka krátce. „A ty bys chtěl také takové? Kdybys nebyl takový divoch! Vždyť ty by sis polámal nohy! Copak Ferdík! Ten jistě jezdí pomalu."

Kája zahryzl bílé zoubky do černého chleba, na který mu ukáply i dvě slzičky. Koukl se po mamince a zeptal se: „Vy jste, maminko, nikdy nejezdila na sáňkách?"

„Kdepak, Kájo, kdepak!"

„Proto," řekl Kája. „Jinak byste věděla, že na sáňkách se nemůže jezdit jinak, než rychle."

Hajný se vracel z lesa.

„Kájo, máš jít se mnou k pánovům, a hned!"

Kája si jen otřel pusu a vyšli. Pan lesní ho pohladil po hlavě a řekl: „Není to nic platné, pan doktor poručil, aby se Zdeňka hodně pohybovala. Aby sáňkovala, koulovala se, a tak myslím, že by s Kájou mohli sáňkovat na malém vršku u městečka. Vím, že na ni dá Kája pozor, ale musí mu slíbit, že jinam s ní nepůjde, než právě tam. Podívej se, Kájo, co říkáš těmhle sáňkám?" Otevřel komoru a vynesl odtamtud rohačky. Kájovo srdíčko zabušilo hlasitěji. To byly sáňky! Hlazené, ohýbané dřevo, sedátko proplétané sem tam vzorem, jako maminčin nedělní salup. Lehké. Vždyť je vzácný pán pozdvihl jako pírko.

„Já si myslím, že by se nám na nich moc pěkně jezdilo. Ale měl bych je dřív vyzkoušet."

„Tak si je vezmi domů! Zítra máte odpoledne prázdno, vyzkoušej je a pak přijď pro Zdeňku! Služka půjde s vámi k městečku. A dobrou noc."

Kája za sebou táhl sáňky, a zdálo se mu o nebi. Tatínek je chtěl nechat v síňce, ale Kája tolik prosil, až mu dovolil, aby si je postavil k postýlce. Sotva ulehl, pomodlil se. Pak vyskočil z postýlky a drmolil ještě Otčenášek.

„Za kohopak ještě, Kájo," ptala se maminka.

„Aby někdo ty sáňky neukradl."

Držel na nich ruku, spal trhaně, a každou chvíli se probouzel. Maminka už spala, tatínek u stolu něco psal. Kája si tiše sedl na postýlce a sahal do kapsičky na bundě, která ležela na židli vedle postýlky. Vytáhl motouz, ovázal si jím ruku a přivázal ji k sáňkám. „Kdyby je někdo chtěl ukrást, probudím se."

A pak už zavřel oči klidněji. Za chvíli však křičel ze sna, škubal rukou, a když k němu přišel tatínek, odvázal mu ruku, aniž se Kája probudil. Pak teprve klidně spal.

Druhý den odpoledne vyzkoušel sáně. Jezdilo se na nich znamenitě. Zdenička si libovala. Tvářičky jí zčervenaly a Kája na ni dával pozor, aby nevypadla. Až do myslivny ji pak dovedl a ona už ve dveřích křičela, že má hlad. Vzácná paní dala Kájovi dobrou svačinu a celý balík všelijakých dobrot s sebou a pošeptala mu do ucha:

„To za to, žes donesl Zdeně sněženky. A za to ostatní."

Ano. Kája se stal v životě choulostivé Zdeňky důležitým činitelem. Přilnula k němu celým svým dětským srdíčkem.

Řekl-li pan lesní: „Povoluje to, zítra asi už nebudete moci sáňkovat," řekla Zdeňka: „To až co řekne Kája!"

Když se na krajinu snesl uplakaný březen, sáňkování přestalo. Pan farář řekl ve škole: „Ještě den, a přijde Popeleční středa – začátek čtyřicetidenního postu. Přijdete si do kostela pro popelec. Udělám posvěceným popelem na vašich čelech křížek na znamení, že i vy musíte být v té době hodní. Lepší, poslušnější, než jindy."

Kája poslouchal se zatajeným dechem. A jak přišel domů, ptal se maminky: „Víte, že bude za den Popeleční středa?"

„Jak bych nevěděla. Půjdeme s tatínkem taky do kostela. Když jsem byla mladá a byla jsem ještě doma, o masopustním úterku bývalo v hostinci veselo. Ale když pod okny zatroubil ponocný na roh dvanáctou, vstal pan purkmistr a řekl: „Teď domů, chaso! Začíná svatý půst." A všichni se tiše rozešli a druhý den o sedmé si všichni přišli do kostela pro popelec. Nebožtík dědeček z večera toho dne vzal poslední šňupeček a potom dal piksličku babičce s prosbou: „Schovej to maminko, zamkni! Dočkám-li se, o Bílé sobotě po Vzkříšení si šňupneme oba..."

Kája dobře nerozuměl, ale cítil, že přeměna v církevním roce je velice vážná. Maminka v úterý sundala velký kříž z kuchyně a malý z přístěnku, omyla je, a tatínek přinesl z lesa zelenou chvoj, rozřezal ji na drobné větvičky, přibil do podoby a velikosti kříže na zeď, jako by pod kříže uchystal kobereček. Teprve pak je pověsil a oba při tom řekli: „Aby Ti Pane Ježíši, bylo na kříži měkčeji!"

Maminka dříve zpívala čerstvé, veselé písničky, ale o Popeleční středě zpívala jen smutné a vážné. Kája šel s rodiči do kostela. V řadách už stály a poklekaly děti kolem mřížek. Když došlá řada na něho, přiklekl také k mřížce se žhavým přáním: „Jen aby mi dal pan farář hodně popela na čelo, aby mi to vydrželo, než přijdu domů!"

A pan farář, jako by to věděl, nabral mezi prsty z cínového podnosu popel, a Kája cítil drobný prach padat až přes oční víčka. Přivřel oči a po paměti šel k východu. Cítil se blaženě. Bylo mu dobře a zdálo se mu, že je důležitější než dřív. Připadal si už jako velký. Když si vzpomněl na fialové plátno s velkým bílým křížem uprostřed, které zakrývalo celý oltář, vzdychl si: „Jak je to všechno krásné! Ale jen aby mi ten křížek na čele vydržel do večera. Tatínkovi se setře kloboukem, mamince šátkem, ale já mám raději čepici v kapse a budu dávat velký pozor, aby mi to znamení vydrželo co nejdéle."

Protože šel s očima přivřenýma, sotva vyšel z kostela, vrazil loktem do staré paní Trempové. Hned se zdvořile začal omlouvat: „Já nerad, teta," ale než domluvil, už cítil její kostnatou ruku na svých zádech. A z jejích úst se řinulo jako z vodopádu: „Ty lesáku, ty Indiáne, ty divochu bezbožný, jen počkej, až potkám hajnýho, já mu povím, jakého má darebu. Kluk uličnická, schválně do mne vrazí!" A její ruka Se zvedla k nové ráně...

Ale Kája už nečekal. Horké, lítostivé slzičky ho pálily pod víčky. Vždyť on přece nerad! A proč ona tolik křičí a zlobí se?

Běžel do školy. Povznesená nálada v jeho srdíčku plakala. Ve škole ostatní děti povykovaly, ale Kája si sedl na své místo tiše. Z obou dlaniček udělal stříšku nad čelem, jen aby mu nikdo popel nesmazal. Vojta Brabenců největší uličník ve třídě, se zeptal: „Proč si držíš ruce nad čelem?"

„Aby mi nikdo nesmazal popelec," řekl Kája upřímně. „Rád bych jej přinesl takhle čerstvý domů."

Oči Vojty Brabence se zaleskly zlobou.

„A ukaž, máš to hodně znát?"

Kája odkryl čelo, ale než se nadál, Vojtěch nasliněnou rukou mu přejel přes čelo a vykřikl: „Tak, už nemáš nic, abys věděl!"

Když pan řídící vešel za chvíli do třídy, viděl Káju s Vojtěchem v křížku. Poprvé viděl Káju prát se. A podivil se. Kája, dítě lesa, ale poddajné jako tvárná hlína, s dobrým srdíčkem, ten Kája, který byl chloubou jeho třídy – se teď pere a k tomu s největším uličníkem ze třídy? A tak houževnatě! Ostatní udělali kolem nich půlkruh a planoucíma očima pozorovali, jak rvačka postupuje. Bylo to tak napínavé, že nikdo ani neviděl, že přišel pan řídící.

Utvořily se dvě skupiny. Z jedné bylo slyšet:

„Kájo, nedej se!"

A z druhé:

„Vojto, dej mu!"

Kájovi svítily oči, tváře měl červené až k čelu. Vojta byl o celou hlavu vyšší. Byl „repetent", opakoval už druhým rokem první třídu. Zlostí byl celý bledý, když pozoroval, že Kája, ačkoliv byl menší, uhýbá jako lasička jeho ránám a prohýbá se jako vrbový proutek. V Kájových pěstičkách bylo síly dost. Vždyť doma nosil vodu, štípal dřevo, nosil trávu. A právě proto při vstupu pana řídícího zachytil konečně obě Vojtova zápěstí, pevně je stiskl, točil jimi do půlkruhu. Děti, které viděly Vojtovu porážku, začaly sborem volat: „Kája vyhrál!"

Vtom pan řídící pokročil až mezi ně. Kája pustil Vojtovy ruce, zahanbeně a s rozpaky se podíval na pana řídícího. Vojta zarputile, posupně si prohlížel špičky svých bot. Ostatní se rozběhli na svá místa.

Pan řídící, jako by dnes měl vlčí mlhu. Hodně zblízka se díval Kájovi do obličeje a řekl: „Tak ty se Kájo umíš takhle prát? To jsem ani nevěděl. To bude mít maminka malou radost, až jí to napíšu."

Ale Kája se svezl do první lavice a hořce se rozplakal. Trvalo to dost dlouho, než se pan řídící z trhaného Kájova vzlykání dověděl, že Vojta mu utřel popelec a že si ho chtěl přinést domů čerstvý. Pan řídící přesto, že byl už starý, nezapomněl, že také on býval mladý a také se někdy popral s kamarády. Pohladil lehce Káju po hlavě a řekl: „Měl jsi počkat, Kájo, a říci to mně. Je nehezké se tak prát! Je mi to líto za tebe." Ale Kája plakal čím dál usedavěji, až pan řídící řekl přísně: „Už dost! A bude ticho!"

Kája zvedl uplakané oči, potlačil pláč a řekl vzlykaje: „Já už budu ticho, prosím, ale když já teď nemám popelec, a měl jsem takovou radost, že si jej přinesu domů čerstvý. Měl jsem takový hustý a tmavý. Pěkně vás prosím, pane řídící, já bych si doběhl do kostela pro jiný!"

Díval se s takovou pokorou na pana řídícího, že mu dovolil: „Běž, ale hned ať jsi zpátky!"

Kájovy rty se usmály, poslední slzičky dopadly na lavici, a už byl ze dveří: „Tak ano, budu pospíchat."

Když se po chvíli vracel, už se zase usmíval, a temný popelcový křížek se mu černal na bílém čele. Vojta stál na hanbě a pan řídící právě dopověděl poslední slovo svého napomenutí.

Kája usedl do lavice.

„Pěkně vám děkuji, pane řídící." V kostele už byl jenom velebný pán, tak jsem mu řekl: „Já už jsem tu, prosím, byl už jednou, ale Vojta Brabenec mi popel utřel. A já jsem tuze naříkal. Pan řídící mně poslal ještě znovu."

Jak děti vyšly ze školy, nejvíc pospíchal Kája. Ale teta kovářka byla před kovárnou a volala: „Kájo pojď sem! Já nemohla pro popelec, moc mne bolí nohy, pojď, dám ti vdolek s hruškovým povidlím, sypaný tvarohem, pokapaný smetanou, a vezmu si ždibec popele od tebe!"

Ale Kája uháněl a v běhu volal: „Já, teta, nemám kdy. Líhnou se nám housata!"

Kovárka zavrtěla nedůvěřivě hlavou: „Že by už? To není ani možná! To si ten kluk určitě vymýšlí a mne starou osobu, má za blázna. No počkej, jen co se uvidím s hajnou!"

Kája poskakoval přes pařezy a myslil si: „Teď jsem lhal, a to už vím napřed, že teta bude žalovat. Radši to doma hned řeknu." Vběhl do dvorka: „Maminko, teta kovářka chtěla ode mne popelec, a já jsem řekl, že musím domů, protože se nám líhnou housata."

Maminka řekla: „Ten konec sis mohl nechat, protože je to lež. A jestli nepřestaneš lhát, nebudu tě mít ráda, Kájo. Odvykni si lhát!"

Vtom vcházel tatínek. Kája věděl dobře, kloboukem si setřel popelec, maminka šátkem. Jen on ho měl neporušený.

Maminka poslala Káju pro vodu a on zapomněl přivřít dveře. A proto zaslechl, jak maminka povídala: „Teta kovářka si chtěla vzít od Káji popelec. Jako by si nemohla dojít sama! Všechno svádí na bolest v nohou, ale běhat po městečku a sbírat klepy, to ji nohy nebolí! Ale Kájovi domluv. Řekl, že se nám líhnou housata. Zase lhal!"

Ale pak se nějak stalo, že tatínek zapomněl Kájovi domluvit.

Když Kája večer ulehl, pomyslel si: „Vida, tak ona teta taky lhala. Když velcí pořád napomínají nás malé, neměli by lhát nejdříve sami."

Nebyl by to ani kluk, kdyby si nevzpomněl naposled na to, jak Pepík Kučerů ze třetí třídy na něho dnes odpoledne zavolal, když, vycházeli ze školy: „Kluci, koukejte, to je Kája Marik, co dnes přepral Brabencovic Vojtu!"Háj, Felix: Školák Kája Mařík, TJ Bohemians, Praha 1990

Přešla neděle Černá, Družebná, Kýchavná a pátou neděli, Smrtnou, zaradovaly se děti: „Dnes budem vynášet smrt,“ a děvčata dodaly. „Dnes je naše koleda!“ Babička udělala Adelce líto, na které shromážděla kolik dní výdunky, navěsila je na ně, navázala červených fáborů, aby veselé bylo. Děvčata šly koledovat. Odpoledne se všecky děvčata shromáždily ve mlýně, kdež se strojila smrt.

Cilka udělala slaměný došek, každá z děvčat dala něco ze šatstva na něj ; čím byla Mařena pěknější, tím větší chlouba. Když byla ustrojena, vzaly ji dvě děvčata pod paždí, ostatní do páru seřadily se za nimi a lítami točíce zpívaly „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi,“ jdouce ode mlýna ke splavu. Starší chasa šla opodál za nimi, chlapci ale s posměšnými posunky je obskakovali, chtíce Mařeně strhnout čepec; děvčata ale ji bránily. Přijdouce ke splavu, rychle smrt odstrojily a s velikým jásotem hodily došek do vody; nato sebrali se chlapci s děvčaty a společně začali zpívat „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede s červenými vejci, žlutými mazanci.“

Nato zase děvčata začaly. „líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky u vody mylo ruce i nohy. Fiala, růže kvésti nemůže, až jí Pánbůh spomůže.“ A zase chlapci spustili: „Svatý Petr z Říma, pošli flaši vína, abychom se napili, Pánaboha chválili.“ - „No pojďte dále, koledníci,“ volala paní Prošková, poslouchajíc na záspí chasu; „pojďte dále, víno vám nedáme, ale něco přece, abyste se obveselili.“ Chasa vešla s domácími děvčaty do sednice a Kristla i ostatní šly za nimi, veselíce se a zpívajíce s nimi.

Na Květnou neděli ráno běžela Barunka k řece natrhat kočiček, ony vždy již kvetly, „jak by věděly, že jich na ten den třeba,“ myslilo si děvče. Když šla s babičkou do kostela na hrubou, nesly si jich každá hrst k svěcení. Na Škaredou středu, když dopředla babička svůj úkol a kolovrat vynášela na půdu, volala Adelka: „Och je, už jde kolovrat na půdu, babička bude příst na vřetánko!“ - „Až dá-li pánbůh do zimy, pak ho zase sneseme,“ povídala jí babička.

Na Zelený čtvrtek věděly děti, že nebudou snídat nic jiného než jidášky s medem. Na Starém bělidle nebylo včel, ale pan otec poslal vždy plást medu, když přehlížel. Pan otec byl včelař a měl mnoho úlů; slíbil také Proškové, až se mu podaří roj, že dostanou, poněvadž nejednou slyšel od babičky, že by si ničeho nepřála u toho stavení než úl, že je veselo člověku, když vidí ty včeličky celý den lítat z úlu do úlu a pilně pracovat.

***

Jindy zaznívalo klekání a poledne z Žernovského vrchu z vížky nad kaplicí; ten den ale vyběhl Jan a Vilém s řehtačkami do sadu a řehtali, až vrabce ze střechy vyplašili. Odpoledne šla babička s dětmi do městečka k božímu hrobu, stavily se pro panímámu a Mančinku. Panímáma vždy vedla babičku do komory a ukazovala plnou vošatku barevných vajec koledníkům, ukazovala celou řadu mazanců a tučného beránka. Také podala dětem vždy po hnětance, babičce nikoli, ona věděla, že stařenka od snídaně na Zelený čtvrtek do večeře po vzkříšení do úst nevezme; ona sama také se na Velký pátek postila, ale přísný půst jako babička, to, říkala, že by nevydržela. „Každý dle svého svědomí, milá panímámo; já myslím, má-li být půst, ať je půst.“

Prohlížejíc pak panímámino umění a pochválíc kde co, dokládala: „My se zítra do pečení pustíme, uchystáno je vše; dnešní den ať je obětován modlitbě.“ A takový způsob byl v Proškovic domácnosti, neboť babiččino slovo platilo. Na Bílou sobotu bylo ale na Starém bělidle od časného jitra jako na pražském mostě: v sednici, v kuchyni, ve dvoře, u pece, všude se potkávaly dělné ruce, a ke kterékoli z ženských se děti se svými záležitostmi obracely, každá si naříkala, že neví, kde jí hlava stojí, i Barunka měla tolik práce, že zapomněla jedno pro druhé. Zato bylo ale kvečeru v stavení všecko všude v pořádku a babička s Barunkou i matkou šly na vzkříšení. Když pak v ozářeném, nábožnými naplněném chrámu zaznělo ze všech úst slavné „Vstaltě této chvíle ctný vykupitel Hallelujah!“, tu se cítilo děvče uneseno mocným citem, prsa se jí dmula, pudilo ji to ven, ven do šíré prostory, kde by mohla dát průchod nevýslovnému jásotu, který jí v duši hlaholil. Celý večer bylo jí neobyčejně milo, a když jí dávala babička dobrou noc, vzala ji okolo krku a pustila se do pláče. „Co je ti, proč pláčeš?“ ptala se jí babička. - „Nic mi není, babičko, v sobě mám radost, že musím plakat,“ odpovědělo děvče.

A stařenka sehnula se, políbila vnučku na čelo a pohladila jí líce, neříkajíc ani slova. Znalať svoji Barunku! Na Boží hod vzala babička k svěcení s sebou do kostela mazanec, víno a vejce. Když to pak domů přinesla, rozkrájelo se svěcené, každý z domácích dostal od obého po kousku a trochu vína. Drůbež a dobytek dostaly zase od obojího jako na vánoce, aby prý byly domu příchylné a hojný užitek dávaly, povídala babička. V pondělí byl ale na ženské zlý den, byla dynovačka a koleda. Sotva byly Proškovic ráno vstaly a se ustrojily, již ozývaly, se za dveřmi hlasy: „Já jsem malý koledníček“ atd., a tu najednou zaklepal kdosi na dvéře; Bětka šla otevřít, ale opatrně otvírala, mohli to být i chlapci, neboť jisto bylo, že žádný ze známých vyšlehání nedaroval.

Byl to pan otec, nejranější ze všech. Přišel jako svatoušek, přál „šťastné a veselé hody“, pod kabátem měl ale schovanou vrbovou dynovačku; tu najednou s ušklíbnutím vytáhl a začal ženské šlehat. Dostaly všechny, i hospodyně, Adelka, i babičku šlehl přes faldy, „aby blechy neštípaly“, dodal se smíchem. A jako každý jiný koledník, dostal také pan otec po vajíčku, po jablíčku. „Co hoši, jak jste koledovali?“ ptal se pan otec chlapců. - „To jsou pěkní, jindy se jim nechce z lože, dnes ale sotva jsem vstala, už byli v sednici, aby mně vyšlehali,“ žalovala Barunka a pan otec i chlapci se jí vysmáli. Přišel i pan myslivec dolů dynovat, i Míla i Tomeš, zkrátka nebyl pokoj celý den a děvčata, jak zhlédly chlapce, schovávaly holá ramena pod zástěry .

I

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou;

z věže pak slyšeti zvuky

hájem a sousední vískou.

Není zvuk to zvonka jemný,

tratící se v blízké stráně:

dřevatě to rachot temný,

zvoucí lid do chrámu Páně.

A tu z vísky k boží slávě

vzhůru běží zástup hojný:

veský lid to bohabojný,

a dnes Velký pátek právě.

V chrámě truchlo: holé stěny;

oltář černá rouška kryje,

na roušce kříž upevněný;

v kůru zpívají pašije.

A hle, co se bělá v lese,

v černém lese za potokem

Nějaká to veská žena,

ana v náručí cos nese.

I jde rychlým žena krokem,

svátečně jsouc oblečena,

tam tou strání za potokem -

pacholátko malé nese.

Běží žena, dolů běží,

pospíchá do chrámu Páně:

tu nablízku lesní stráně

kostel na pahorku leží.

A v úvale ku potoku

náhle ubystřuje kroků;

neb jak větřík volně věje,

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista Pána umučení.

Běží, běží podle skály:

"Co to? Mám-li věřit oku?

Což mě moje smysly šálí?"

Stane, ohlíží se kolem -

rychle kroky zpět obrací,

stane zase, zas se vrací -

"Tam ten les, a zde ty klesty,

tamto vede cesta polem -

vždyť jsem nezbloudila z cesty!

Bože, co se se mnou děje!

Což zde nejsem u kamena?

Jaká se tu stala změna!"

Zase stojí, zase spěje,

celá jsouci udivena,

oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

"Bože, jaká to tu změna!"

Tu, kde z divokého klestu,

od kostela tři sta kroků,

veliký čněl kámen v cestu,

co se nyní jeví oku?

Jeví se tu ženě, jeví

vchodem vršek otevřený -

vysvětliti sobě neví -

kámen v cestu postavený,

postavena celá skála

jak by od věků zde stála.

Jeví se tu, jeví ženě

chodba pod zemí, co síně

vyklenutá ve křemeně;

a tam, klenba kde se tratí,

ve tmavém pahorku klíně,

jakýs plamen znamenati.

I hoří to jasnoběle,

jako v noci svit měsíčka;

i zaplává rudoskvěle,

jak by západ to sluníčka.

I vidouc to žena žasne

a ke vchodu až pokročí,

a zastíníc dlaní oči,

hledí v ono místo jasné.

"Bože, jak se to tam svítí!"

Oči rukou si protírá,

o krok blíže se ubírá:

"Jak se to tam divně svítí!

Co to asi může býti?"

Dále jíti však se bojí,

hledíc tam, a venku stojí.

A co váhá a co stojí,

v klenbu patříc neustále,

mizí bázeň za pohledem,

zvědavost ji pudí předem,

a žena se béře dále.

Krok za krokem - a vždy dále

mocně ji to jíti pudí;

krok za krokem - a ve skále

jen se spící ohlas budí.

A čím dál přichází žena,

stále divná roste záře.

Již již končí se sklepení;

avšak žena omráčena

rukou zakrývá si tváře,

přímo patřit možné není.

Vidí, vidí - co zde vidí,

kdy to viděl který z lidí?

Tolik krásy, tolik blesku

mní uzříti jen v nebesku!

Dvéře tu jsou otevřeny

do nejskvělejšího sálu;

zlatem jen se svítí stěny,

strop rubíny vyložený,

pod ním sloupy ze křišťálu.

Z obojí pak strany dveří

na podlaze mramorové -

kdo neviděl, neuvěří -

hoří, hoří dva ohňové;

dva ohňové tuto hoří,

nic jich blesku neumoří:

nade stříbrem po levici

lunou oheň vzhůru plane,

nade zlatem po pravici

sluncem pláti neustane.

Planou ohně, jizba plane,

obalena září jasnou;

a dokud tu poklad stane,

plamenové nevyhasnou,

nic jich blesku neumoří.

Na prahu tu žena stojí,

celá stojí oslepena;

očí pozdvihnout se bojí,

nemůž zříti do plamena.

Na levici dítě nese,

pravou levé mne si oko;

a když trochu ohlídne se,

osmělí a vzpamatuje,

vzdychne sobě přehluboko

a tak v duši své rokuje:

"Milý bože, co já zkusím

na tom světě nouze, hladu!

Bídně život chránit musím -

a zde tolik těch pokladů!

Tolik stříbra, tolik zlata

v podzemní tu leží skrejši!

Jenom hrstku z té hromady -

a já byla bych bohata,

a byla bych nejšťastnější,

já i moje dítě tady!"

A co myslí a co stojí,

ohroženější se stane;

svatým křížem se ozbrojí

a jde, kde to běle plane.

Jde a stříbra kousek zdvihne,

avšak zase tam položí;

zdvihne zas a je prohlíží,

jeho blesk a jeho tíži -

a zdali je zas položí?

Ne, již v klíně jí se mihne.

A zdařením tím smělejší:

"Jistě toto prst je boží,

poklad ukázal mi v skrejši,

chce, bych byla oblažena:

i zhřešiti bych musela,

bych jím pohrdnouti měla!"

Takto k sobě mluvíc žena,

chlapce na zem z ruky složí,

klekne a klín rozestírá,

chutě z hromady nabírá

a do klína stříbro skládá:

"Jistě toto prst je boží,

jenž nás obohatit žádá!"

Béře, béře ze hromady -

klín již plný, sotva vstává,

ještě v šátek sobě dává,

tak ji mámí stříbra vnady!

A když již chce odtud jíti:

ach, zde ještě pacholete!

Jak je ke vší tíži vzíti?

Pacholátko již dvouleté;

vysypati zase štěstí

nezdá se jí dobré býti;

obého pak nemůž nésti.

A hle, stříbro matka nese!

Dítě se tu na ni třese:

„Mama!“ volá, „mama, mama!“

chytajíc ji ručinkama.

„Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu,

počkej tuto jenom trochu,

hned tu bude zase mama!“

A již běží, síní běží,

již i síně za ní leží;

přes potok, po stráni k lesu

spěchá žena ve svém plesu.

A než malá ušla chvíle,

prázdná zpátky zas pospíchá;

a ve potu, sotva dýchá,

stane zase již u cíle.

A jak vítr zlehka věje,

z kostela slyšeti pění:

v kůru tam se právě pěje

Krista Pána umučení.

A jak síní v jizbu spěje:

„Haha, mama, haha, mama!“

radostně se dítě směje,

potleskujíc ručinkama.

Nedbátě však matka na to,

běžíc ve stranu protější:

kovu blesk je jí milejší,

z kovů nejmilejší zlato.

Klekne a klín rozestírá,

chutě z hromady nabírá

a do klína zlato skládá.

Klín již plný, sotva vstává -

ještě v šátek sobě dává!

Ó jak jí tu srdce skáče,

jak je štěstí svému ráda!

A když zlato matka nese,

dítě se tu na ni třese,

třese a žalostně pláče:

„Mama, mama, ach, ach, mama!“

chytajíc ji ručinkama.

„Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu,

počkej jenom ještě trochu.“

A k dítěti se nakloní

a do klína rukou sáhne,

dva peníze ven vytáhne,

o peníz penízem zvoní:

„Hle hleď, co to má maminka!

Cincin! slyšíš, jak to cinká?“

Avšak dítě stále pláče -

jí radostí srdce skáče.

A do klína opět sáhne,

plnou zlata hrst vytáhne,

vloží dítěti do klínka:

„Hle hleď, co ti dá maminka!

Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu:

cincin! poslyš, jak to cinká!

Počkej jenom ještě trochu,

hned se vrátí zas maminka.

Hrej si pěkně, hrej, děťátko,

počkej ještě jen drobátko.“

A již běží, síní běží,

na dítě se neohlíží;

a již síně za ní leží,

již se ku potoku blíží;

přes potok, po stráni v plesu

drahý poklad nese k lesu,

a již stojí s ním před chýží.

„Hoj, ty chýže, sprostá chýže,

brzy měj se dobře tady!

Co mě k tobě nyní víže?

Nenalézám v tobě vnady!

Půjdu pryč z těch tmavých lesů,

z té otcovské střechy chudé;

jinde štěstí své ponesu,

jinde moje bydlo bude!

Půjdu, půjdu z toho kraje,

radostná mi odtud cesta,

půjdu, když mi štěstí zraje,

do velkého půjdu města;

koupím sobě země, hrady,

co paní mě budou ctíti:

měj se dobře, chýžko, tady,

nebudu já v tobě žíti!

Nejsem již ta chudá vdova,

péči nesouc v noci ve dne:

ejhle v klínu“ - na ta slova

s potěšením tam pohledne. -

Ó kéž byla nepohledla!

Leknutím tu celá zbledla,

leknutím se třese celá,

div na místě neomdlela.

Vidí, vidí - ha, co vidí,

sama tomu sotva věří!

Do zpukřelých vrazí dveří,

vrazí, kde truhlice byla,

v kterou stříbro uložila.

Strhne víko - ha, co vidí!

Pro vši víru dobrých lidí,

jaká opět nová rána!

Místo stříbra jen - kamení,

v šátku pak a ve svém klínu,

ó přehrozné to mámení,

místo zlata - samou hlínu!

Čáka všecka rozšlapána! - -

Nehodnatě štěstí byla,

požehnání neužila.

II

A když takto rozdrceně

s bolestí tu ztrátu nese,

probodne to srdce ženě,

vzkřikne s hrůzou vyděšeně,

vzkřikne, a se chýže třese:

„Ach dítě, mé dítě drahé!

Dítě drahé - drahé - drahé!“

zahučelo v hustém lese.

A ve hrozném předtušení

běží žena - ach neběží,

letí, letem ptáka letí,

lesem, strání ji viděti,

tam, kde klamné našla jmění,

k vršku, na něm kostel leží.

Od kostela větřík věje,

copak neslyšeti pění? -

Krista Pána umučení

v kůru tam se již nepěje.

A když přišla ke sklepení,

haha, jaké pohledění!

Haha, z divokého klestu

tři sta kroků od kostela

veliký ční kámen v cestu!

A kde síně? - Ta zmizela!

Zmizela, i v cestě skála,

jak by nikdy zde nestála.

Ha, jak se tu žena leká,

jak se děsí, volá,

hledá, jak po tom pahorku těká,

těmi klesty, na smrt bledá!

Ha, ty zraky zoufanlivé,

ústa siná nad mrtvolu!

Hle, jak přes to křoví divé

běží - pádí tamto k dolu!

Běda, běda! Zde to není!

Tělo klestím rozervané,

nohy trním probodané -

darmo všecko klopotění,

vchodu již nalézti není!

A znovu se žena děsí,

úzkost hrozná ji uchvátí:

„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!

Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!“ -

„Tu pod zemí jsem, hluboko!“

hlas tichounký větrem šumí,

nespatří mne žádné oko,

ucho mi neporozumí.

Blaze tu pod zemí, blaze,

beze jídla, beze pití,

na mramorové podlaze,

ryzí zlato v klínku míti!

Noc a den se nestřídají

nikdy nejdou spát očinka:

hraji si tu pěkně, hraji -

cincin! slyšíš, jak to cinká?

Avšak žena znovu hledá -

darmo, a znovu se děsí,

zoufale se na zem vrhá,

vlasy sobě z hlavy trhá,

zkrvavena, na smrt bledá:

„Ach běda mi! Běda, běda!

Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?

Kde tě najdu, dítě drahé?!

Dítě drahé - drahé - drahé!“

blízkými to hučí lesy.

III

Mine den, i druhý mine,

dnové v týden se obrátí,

z týdnů měsíc se vyvine,

a i léto počne pláti.

Na pahorku mezi buky

kostelíček s věží nízkou;

co den znějí zvonka zvuky

hájem a sousední vískou.

Tu nahoře, když se zrána

ke mši zvonečkem pozvoní,

přede stánkem nebes pána

zbožný rolník čelo kloní.

Aj, kdo zná ji, tu osobu

se sklopenou k zemi tváří?

Svíce zhasly na oltáři,

ona klečí po tu dobu.

Zdáť se, ani že nedýše -

líce a rty zesinalé -

ach, to se tak modlí tiše!

Kdo to? - Nevím, tuším ale.

Když po svaté však oběti

chrámové se zamknou dvéře,

těmi buky ji viděti,

ana se z pahorku béře.

Béře, béře se pomálu

stezkou vinoucí se v klestu

po šedivou tamo skálu,

kde ční kámen velký v cestu.

Tu si vzdychne přehluboko

a do dlaně čelo sklopí:

„Ach mé dítě!“ - a již oko

v slzách kanoucích se topí.

Nešťastná to z chýže žena,

vždycky smutná, vždycky bledá,

vždycky těžce zamyšlena;

od rána a do soumraku

nikdy jasno v jejím zraku,

v noci pak žel spáti nedá.

A když opět na úsvitě

traplivé opouští lože:

„Ach mé dítě, drahé dítě,

ach běda mi, běda, běda!

Odpusť milostivý Bože!“

Uplynulo léto celé,

jeseň, zima uplynula -

nezmírněno v srdci žele,

slza v oku nezhynula.

I když výše slunce stálo,

rozehřávši zemi znova,

úst k úsměchu nerozhřálo,

stáleť ještě pláče vdova.

IV

A slyš, shůry mezi buky,

z kostelíčka s věží nízkou,

rachotící slyšet zvuky

hájem a sousední vískou.

A hle, vzhůru k boží slávě

běží z vísky zástup hojný,

veský lid to bohabojný -

a dnes Velký pátek právě.

Jemně jarní větřík věje,

větrem pak slyšeti pění:

v kostele se zase pěje

Krista Pána umučení.

A tou strání ku potoku

žena od lesa se blíží.

Co zdržuje dnes ji v kroku? -

Ach, památka dne a roku

hořem kroky její tíží!

Blíží, blíží se znenáhla,

a již skály té dosáhla.

A hle, co se jeví oku?

Tu, kde z divokého klestu,

od kostela tři sta kroků,

veliký čněl kámen v cestu,

vchodem vršek otevřený,

kámen v cestu postavený,

kámen i ta celá skála,

jak by tak od věků stála.

A žena se toho leká,

hrůzou se jí vlasy ježí:

celou tíží na ní leží

zármutek a vina její.

I děsí se - však nečeká,

a ve strachu a v naději

skokem síní známou běží,

síní jdoucí pode skálu.

A hle, dvéře otevřeny

do nejskvělejšího sálu;

zlatem jen se svítí stěny,

strop rubíny vyložený,

pod ním sloupy ze křišťálu.

A z obojí strany dveří

na podlaze mramorové

plápolají dva ohňové:

nade stříbrem po levici

lunou oheň vzhůru plane,

nade zlatem po pravici

sluncem pláti nepřestane.

A žena se s hrůzou blíží

a ve strachu a v naději

tu po jizbě se ohlíží.

Snad ji vábí stříbro, zlato? -

Ach, již ona nedbá na to!

„Haha, mama, haha, mama!“

Ejhle dítě, dítě její,

po celý rok oplakané,

potleskuje ručinkama!

Ale v ženě není dechu,

a hrůzou se celá třese,

a ve zoufanlivém spěchu

chopíc dítě do náručí,

dlouhou síní odtud nese.

A třesk, třesk! huhu! to hučí

jí v patách ve vrchu klíně;

praskot hrozný, vichr skučí,

zem se třese, hluk a lomoz -

jí v patách se boří síně!

„Ach, rodičko boží, pomoz!“

v úzkosti tu volá žena,

zpět pohlédnouc poděšena.

A hle! jaká zase změna!

Ticho všecko, a tu z klestu

veliký ční kámen v cestu;

vše jak jindy spořádáno,

po vchodu památky není:

právě nyní dozpíváno

Krista Pána umučení.

Ale v ženě není dechu,

a hrůzou se celá třese,

a ve zoufanlivém spěchu

dítě svoje odtud nese,

nese a na ňadra tlačí,

jako by se o ně bála;

běží, sotva dech jí stačí,

ač daleko za ní skála;

běží, aniž se ohlíží,

tam tou strání blíže lesu,

a ve strachu a ve plesu

stane v chudé lesní chýži.

Ó jaké tu vzdává vroucí

bohu svému žena díky!

Vizte slzy ty kanoucí!

Jak to dítě k sobě vine,

líbá čelo, ručky, rtíky,

a zas k ňadrám je přitiská,

jak celá v rozkoi plyne!

A hle, co se v klínku blýská?

Co to znělo? - Ryzí zlato!

To zlato, jež loni byla,

aby dítě si pohrálo,

jemu v klínek položila.

Avšak ženu vábí málo,

co ji tolik hoře stálo!

Stáloť ji, ach, slzí mnoho;

leč děkujíc bohu za to,

touže drahé tiskne děcko.

Hořceť zakusila toho:

žetě velmi málo zlato,

avšak dítě nade všecko!

V

Dávno kostelíček zbořem;

umlkly již zvonka zvuky;

a kde někdy stály buky,

sotva jaký hnije kořen.

Stařec mnoho pamatuje,

mnohoť i dozrálo hrobu,

avšak lid si ukazuje

ještě místa po tu dobu.

A když večer pohromadě

mládež za mrazu sedává,

rád stařeček povídává

o vdově a o pokladě.