1. Moskva – ESI 2003
Jak to všechno začalo
Moskva. Metropole východního světa, plná paradoxů, folklóru, západních vymožeností, bohatství a chudoby zároveň. Právě tam se ve druhé polovině měsíce července 2003 vypravila naše devítičlenná delegace, a to za účelem prezentovat na vědecko-technickém veletrhu ESI 2003 projekty Zábavný zeměpis a Biologický atlas Radka Štěpána a Lukáše Ježka, Periodická tabulka Ondřeje Nešpora a Václava Chábery a Prezentace Libereckého kraje (na které se podílela moje maličkost spolu s Tomášem Hnatovským). Příprava projektů pro prezentaci probíhala již půl roku před datem odletu. A těm z žáků, kteří se do známé nízké budovy v Partyzánské ulici netěší ani během školního roku, se jistě rozběhne mráz po zádech, když prozradím, že jsme ve škole strávili i celé první dva týdny prázdnin. Čtrnáctého července jsme se sešli na autobusovém nádraží, spolu s třemi auty a řidiči, kteří nás odvezli do Prahy na letiště. Zde jsme se (víceméně bez problémů)„nalodili“ do letadla a po dvouhodinovém letu přistáli na Šeremetěvu 2 v Moskvě.
První dojmy
U východu z letiště už netrpělivě postávají dva človíčci oblečení ve žlutých tričkách s logem ESI. „Mluvčí“ se představuje jako Káťa a odvádí nás k autobusu, stařičkému mercedesu, který má posloužit jako dopravní prostředek na trase letiště – výstaviště. Je v tom ovšem háček: musíme počkat přibližně hodinu a půl na další delegace – autobus ještě není naplněn.
Moskevské podnebí také není nejpříjemnější. Přestože je až nechutné vedro a dusno, začíná pršet. Volnou chvíli proto trávíme v autobuse, učíce se azbuku. Konečně vyrážíme. Projíždíme sídlišti – ale jakými! Hrubou představu získáte, představíte-li si největší liberecké sídliště, desetkrát zvětšíte domy a jejich počet. Celou cestu fotografujeme a procvičujeme azbuku, kterou je vidět na každém rohu. Vždyť jsme taky v Rusku. Výstaviště je od Šeremetěva dost daleko, jedeme asi hodinu a půl. Konečně projíždíme branou a zastavujeme před pavilonem ze skla a oceli s velkým logem ESI nad vchodem. Tak tady strávíme následujících deset dní. Placení účastnických poplatků, kontrola cestovních dokladů, nastavení jazyka mobilních telefonů na ruštinu, malá večeře podávaná formou švédských stolů a znovu nasedáme do autobusů, které nás odvážejí do hotelu.
Hotel Turizm je shluk sedmi obrovských (zde v Moskvě je ostatně všechno větší než u nás v Čechách) budov, v jedné z nich získáváme pět pokojů po dvou postelích a ubytujeme se. Pokoje jsou prostorné, v každém je záchod, koupelna, televize, telefon a lednice. Na druhou stranu – na stropech jsou „mapy" od prosakující vody, z kohoutku a sprchy teče většinou jen studená voda…Fungují alespoň světla a zásuvky? Ano, naštěstí fungují. Telefonem si sdělujeme detaily zítřejšího rána a jdeme spát.
Prezentace projektů
Po snídani odcházíme na parkoviště před hotelem k čekajícím autobusům, které nás odvážejí na výstaviště. Obtěžkáni mapami, notebooky, plakáty a ostatními věcmi potřebnými k prezentaci hledáme stánky vyhrazené našim projektům. A už vyvstává první problém – místo stánku s nadpisem „Prezentace Libereckého kraje“, nacházíme jen ten nadepsaný „Biologický atlas“ – organizátoři si jeden náš projekt rozdělili na dva a na ten poslední nějak zapomněli. No, budeme se muset smířit s tím, že Liberecký kraj je prezentován v sekci „Biologie“. Usedáme s Tomášem „Xomem“ Hnatovským ke stolku, zapojujeme notebook, na stěny z tvrdého papíru věšíme mapy, plakáty, seznamujeme se se sousedy z Chile a Kanady a pak už jen čekáme na první návštěvníky. Ti se k našemu stánku nějak nehrnou. Průměrně dva za dopoledne. Většina z nich navíc neumí anglicky, a proto jim musíme lámanou ruštinou vysvětlit, že cedule na stánku je „ašíbka“ a že tady opravdu neprezentujeme biologický atlas.
Druhý večer je pro účastníky přichystáno slavnostní zahájení, spojené s průvodem delegací jednotlivých světadílů. Účastníci se hromadí na náměstí Techniky, kde je připraveno pódium pro ruské folklórní umělce. Po nich nastupují mecenáši výstavy s kratšími či delšími projevy. Celou akci ukončuje proslov moskevského starosty, čtyři ohňové fontány a vypuštění tisícovky balonků k šedivému nebi.
Výstaviště
Moskevské výstaviště samozřejmě není jen pavilon č. 57, kde se koná ESI. Od hlavního vchodu, obrovské brány s třemi věžemi, zdobené srpy a kladivy (Rusové se za svou minulost očividně nestydí), vede „hlavní cesta“ dlouhá asi dva kilometry. Okolo ní jsou pak pavilony pojmenované buď podle republik bývalého Sovětského svazu, nebo podle jednotlivých odvětví ruského hospodářství. Většina z nich ale už slouží pouze jako azyl pro krámky s nejrůznějším zbožím - od alkoholu přes textil až po elektroniku. Cestou procházíme také dvě náměstí – jedno s obrovskou fontánou, druhé s maketou ruské vesmírné rakety Vostok, a dva dopravní letouny Iljušin…
Na obědy a večeře jezdíme školními autobusy do hotelu „Pět moří“, který slouží zároveň jako pavilon rybolovu. Ve dvou patrech o velikosti zhruba fotbalového hřiště jsou rozestaveny stoly po deseti až dvanácti místech. Mezi stoly postává asi stovka personálu a roznáší jídlo, silně páchnoucí koprem. Po první tři dny nepozorujeme žádnou pestrost jídelníčku, teprve čtvrtého dne je místo brambor servírována rýže a kvalita stravování stoupá...
Organizátoři akce samozřejmě mysleli i na kulturní vyžití vystavovatelů. Proto bylo každé dopoledne na náměstí Techniky přistaveno zhruba padesát školních autobusů, které nás rozvážely na nejrůznější místa: do Kremlu, kde jsme se seznámili s historií centra Moskvy (paradoxem je, že nikoliv od původce, ale od světa znalé paní profesorky Kostincové, která byla také členem naší delegace), do ruského cirkusu, který nesídlí ve stanu, ale v kamenné budově a je založen na trápení zvířat (tak nám to alespoň připadalo), do Darwinova muzea, plného vycpaných zvířat, na večerní prohlídku centra Moskvy nebo do Vesmírného městečka, kde jsme byli poučeni o výcviku kosmonautů a obeznámeni s úspěchy (a neúspěchy) ruské kosmonautiky. (Průvodce s nadšením hovořil o amerických vesmírných haváriích a ty ruské si nechával pro sebe). Po vlastní ose jsme si pak ještě stihli prohlédnout několik galerií, navštívit Rudé náměstí a mauzoleum, plout na lodi po řece Moskvě nebo si prohlédnout raketoplán Buran.
Všechno krásné jednou končí
Dny veletrhu uplynuly jako voda a nadešel ten poslední. Dopoledne vystavování, odpoledne příprava na večerní slavnostní ukončení. Pořádně nabít baterie do foťáku a kamery a jde se dokumentovat. Večerní program uvádí moderátor ruské hudební televize „MUZ“, na velkoplošných obrazovkách jsou promítány záběry z průběhu výstavy a po hodinové produkci nevalné hudební úrovně se nad našimi hlavami rozzáří ohromný čtvrthodinový ohňostroj.
Druhého dne ráno nastupujeme do autobusu a odjíždíme na letiště. Nápisy okolo šestiproudé silnice již stíháme číst celé, spolu s ostatními národy zpíváme (slovenské, české a africké písně) a víme, že jsme posledních deset dní nemohli strávit lépe.
Autor textu: Matěj Humpál, sexta A
Zdroj: Ročenka 2003. Gymnázium F. X. Šaldy. str. 81