Kdy to vlastně začalo? Možná v dětství, kdy mi moje babička ušila textilní panenku. Byla to moje první panenka. Snad už tam se zrodila touha udělat si svojí panenku. A také jsem si je dělala, třeba z kolíčků na prádlo, ani byste nevěřili, jaké to byli krásné princezny. Měli vlásky i šaty a obličej malovaný pastelkami. Na látky jsem chodila na půdu, kde měla maminka skříň a v ní odložené šaty co jí byli malé. Co bylo potom když maminka přišla na to, že jsem jí rozstříhala šaty to už je jiné povídání. Ke své vlastnoručně ušité panence jsem se dostala mnohem, mnohem později. Od své maminky jsem se naučila šít a moc mě to bavilo. Nejdříve na panenky, potom na děti a potom i na sebe, nebo pro kamarádky. V důchodu jsem konečně měla čas si splnit svoje sny, navíc ušít se dá přece všechno. A tak to začalo. Nejdříve jsem pracně sháněla informace na internetu, z čeho a jak na to jít, než jsem se pustila do první panenky. Ty první byli jednoduché a moje sestra jim říkala „Příšerky“ . Ale ta touha ušít dokonalou panenku, je jako motor který mě hnal dopředu, nenechal mě odradit, i když se přiznám, že jsem kolikrát nad svou prací plakala. Panenky mi nedali spát. Byla jsem ochotná ve dvě hodiny ráno vstát a vyzkoušet, co mě v noci právě napadlo. A dělám to dodnes. Tuto příručku píšu proto, aby jste nemuseli tak dlouho a pracně hledat návody a informace jak nato, jak začít. Možná to bude pro vás první a poslední panenka a nebo také ne. Možná vás panenky chytí za srdíčko a touha vytvořit si svojí vlastní panenku vás požene dál a dopředu a budete hledat tu vaší dokonalou. Je to jedno jestli zůstanete u jedné nebo jich bude víc. V každém případě tato příručka splní svůj účel. Mimochodem já na tu svoji dokonalou panenku ještě stále čekám. Přeji hodně štěstí a trpělivosti při vašem tvoření

rozhovor s Blankou Křížovou