Své putování do kraje dětství Boženy Němcové jsme začali v Hořičkách v Podkrkonoší. Tam jsme si totiž vyjeli zavzpomínat na vlastní dětství návštěvou dětského tábora, který byl kdysi nazýván pionýrským. První pohledy na část údolí řeky Úpy, které nese název Babiččino údolí, se nám naskytl za zdí půvabného hřbitůvku v Hořičkách. V jistou chvíli jsme měli pocit, že nám kamenný andělíček přeje příjemnou cestu. A pokud tomu tak opravdu bylo, jeho přání se rozhodně vyplnilo. Bohužel neprošli jsme z nedostatku času celou původně plánovanou trasu a tak ratibořický zámek se ocitl mezi cíli Pikáskových putování na příští rok. Ale i to, co jsme stihli navštívit, stálo nejen za pohled, ale i za zamyšlení. Svou pouť jsme začali u Viktorčina splavu a pokračovali ve směru toku řeky kolem staré prádelny a žehlírny a „Starého bělidla“. Proč ty uvozovky? Protože původní staré bělidlo dala majitelka panství vévodkyně Zaháňská v roce 1830 zbořit, a tak Božena Němcová umístila děj Babičky do tohoto stavení, které ve skutečnosti bylo mlýnským vejminkem a kde strávila se svou rodinou krásné léto v roce 1844.

Dále po cestě jsme došli ke známému pomníku babičky od Otto Gutfreunda, za nímž naše cesta končila u staveb mlýna a vodního mandlu. Pohled na obrovskou dřevěnou bednu, naplněnou třinácti tunami kamení a pojíždějící vodní silou střídavě po ohlazených kmenech byl jedním z nejzajímavějších momentů výletu.