Fotogalerii najdete tady
Vstávání bylo náročné. Po dlouhé diskotéce se nikomu moc nechtělo. Takže na snídani se přivalilo 126 mátoh (včetně učitelů).
Postupem času jsme se trochu probrali i když asi ne všichni. Do košů, kam se mělo dávat povlečení chtěl Maty hodit komplet celou navlečenou peřinu i s polštářem. Alex tam zase hodil čerstvě vytvořené tričko a než si to uvědomil, už nešlo najít. Míša si zase nenaložila tašku a tak málem její věci zůstaly na Zděřině. Jinak ale odjezd proběhl bez problémů stejně jako cesta vlakem. Teď už máte děti doma tak se můžete na zbytek vyptat. A to už je definitivně všechno,
Vzhledem k problémům s nahráváním fotek pravděpodobně nahrajeme poslední fotky až v neděli. Nenechte si je ujít, protože ty budou mimo jiné z diskotéky. Ta byla velkolepá, ale nepředbíhejme.
Ve čtvrtek bylo pět stanovišť, která bylo třeba navštívit. Třídy malovaly trička. Učily se zacházet s buzolou a mapou, překonávali lanové překážky a hráli přehazovanou. To nám zabralo celý den. Ukázalo se, že máme spoustu šikovných dětí. Dobře jsme s bavili a po večeři taky balili. Balili jsme, aby mohla začít diskotéka. Tančilo se od osmi a Zděřinou burácela hudba. Jen málo kdo se nepřidal.
Šesťáci tancovali do půl jedenácté a osmáci ještě o hodinu déle. Atmosféra byla bouřlivá a emoce létaly vzduchem. Pak už jen trochu uklidit, vrátit židle a stoly na místo a byl pátek - cesta domů.
Výlet do skal nás evidentně do_stal (to je skoro jak rým, ale básnit tu nebudeme). Zkrátka včera večer jsem připravovali program na čtvrtek a neměli sil napsat něco povznášenícího o té děsné štrapáci, kterou jsme se dobrovolně rozhodli podstoupit. Sto dobrodruhů vyšlo po deváté ze Zděžiny směrem na Polici a pak dál na Teplice a Teplické skály. Cesta byla příjemná, celkem rychlá ale o trochu delší než jsme čekali. U vstupu do skal ukazovaly chytré hodinky, čert je vem, patnáct kilometrů místo jedenácti. Samotný okruh měl asi šest kilometrů a skoro dva kilometry jsme šli na zpáteční cestě od autobusu. Takže jestli se nepletou někteří pesimisti, šli jsem osmdesát kilometrů a šli jsme buší. Výletníci stojící nohama na zemi by řekli, že jsme ušli skoro dvacet pět kilometrů členitou krajinou. Překvapivě nikdo nezemřel aa nikdo ani neskuhral. Všichni srdnatě šlapali a mávali na traktory plné hnoje, jak popsáno níže.
Děti vypadaly, že je po nich! A vydrželo jim to skoro dvacet minut. Pak je to přešlo, začaly dovádět a řádit. Ta pravá únava se dostavila až ve čtvrtek, ale o tom až někdy jindy.
Jsme doma. Je to s podivem, ale je to tak. Všichni jsme se vrátili z výletu. Na cestu pro sebevrahy a šílence se přihlásilo 1000 bláznů, Dobře, trochu jsme přeháněli, přihlásilo se 100 bláznů. Všichni došli až do Teplic a ještě NEfnukali. Cesta vedla do kopce i z kopce, byla úmorná a dlouhá, přesto všichni bez zaváhání došli. Cestou, jako obvykle mávali na vozidla. Nejvíc na traktor s hnojem. Jim to ale nevadilo, bez ohledu na smrad. A pak, že děti z Prahe neznají venkov.
Tak úterý je za námi. Je po desáté večer a všichni spí. Tedy všichni jsou ve svých postelích a při kontrole předstírají spánek. A někteří ho předstírají velmi naivně. Ale abychom nezačínali od konce.
Ráno to vypadalo jak Na samotě u lesa. Děda Komárek by řekl "A ch.. a ...". Vlastně to napsat nejde. Prostě pršelo. Zpočátku málo a později čím dál víc. Tak jsme žili převážně pod střechami. Hráli jsme Kufr, Týmové piškvorky, řešili logické úlohy a čekali, až se mraky protrhají. Marně. Pršelo až do oběda a i odpoledne občas trochu mrholilo. I když míň než dopoledne. Po poledním klidu jsme chytali zločince v lese a pak jsme fandili. Fandili jsme našim hokejistům a fandili jsme marně.
Tak jsme si vydobyli sedm slov a na ně si přichystali krátké večerní vystoupení.
Po večeři to začalo. Jedno vystoupení střídalo druhé a všechna byla pěkná. Chvilku jsme si pak ještě hráli venku a bylo na čase se chystat do postelí. Večerka byla v deset.
Teď je po desáté večer a všichni spí. Tedy všichni jsou ve svých postelích a při kontrole ... . Vlastně to už tu bylo. Smyčka se uzavřela.
Náš dosavadní pobyt tady připomíná hru na kočku a na myš. Děti se snaží zlobit tak, abychom je při tom nechytili a my se snažíme je nachytat při zlobení. Zatím nejsme moc úspěšní. Buď jsou v je své oblasti velmi dobří, nebo my s té naší špatní, a nebo moc nezlobí. Doufáme, že c) je správně. Zítra jdeme na výlet do Teplických skal.
Nabídli jsme extrémně odvážným jedincům a šílencům, že cestu tam mohou jít pěšky místo aby se vezli. Přihlásilo se jich skoro sto. Měli jsme velikou radost a doufáme, že šílenců bude nápadně míň než extrémně odvážných jedinců. Fotky z kalvárie můžete čekat zítra.
Je nejvyšší čas se podívat, kdo spánek jen předstíral. Dobrou noc.
Tak jsme tady. Máme trochu problém s wifi a tak maličko vázne nahrávání fotek. Proto dne s bude víc textových informací. Jeli jsme vlakem, přestupovali a to je asi tak všechno.
No možná ještě něco málo. V Praze jsme bez problémů nastoupili do vlaku a vyrazili do přestupní stanice Starkoč. Nezapomeňte, že ve Starkoči vystupujeme ve 12:39. Otázku "Paní učitelko, my jedeme do Polska?" jsme přešli mlčením, i když ono to asi trochu polsky zní. A taky to tam není daleko. V každém případě, ve Starkoči přestarkočili šesťáci do vlaku na Polici. Osmáci čekali na vlak o hodinu později. A tady se výklady trošičku rozcházejí:
Průvodčí vlaku do Poličky říkal pí. uč Mohoritové, proč taky nejedou, že by se klidně vešli (50 osmáků + 2 učitelky). Pí uč. Hrbková říkala, že do toho vlaku by se nevešla už ani myš, jak tam bylo plno. A pí uč Vlachová, která učí přírodopis říkala, že je to blbost, protože myši vlakem nejezdí, obzvlášť proto, že si neumějí koupit lístek. A pak se v tom vyznejte.
Do Police nad Metují přijeli nejdřív šesťáci. Šli od nádraží, smáli se a mávali na projíždějící auta. Jeden by čekal, že dítě z Prahy auto zná, ale co my víme. Osmáci přišli o hodinu později a moc nemávali. Někteří se tvářili, že zamávat bychom měli my jim. Na poslední cestě. Jejich zavazadla byla daleko objemnější a to vede k úvaze, že čím je člověk starší, tím víc zbytečností si s sebou bere.
Po obědě jsme se ubytovali a hráli si s míči, raketami pálkami a vůbec. Potom jsme také vyrazili na chvíli prozkoumat okolí. Když jsme se vrátili, byl čas na večeři. Po ní jsme dokončili poučení o bezpečnosti a seznámení s pravidly chování. Tato část bývá obzvlášť oblíbená. Všechny čtyři pokusy o sebevraždu jsme překazili. Pak jsme se vrátili k zábavám podle vlastního výběru.
Večer byl poklidný. Někdo si hrál s míčem, hrál si ping pong i softtenis, skupinky taky posedávaly jen tak na trávě, zkrátka uvolněný podvečer.
V deset byla večerka. Tak já se už zase jdu podívat, jestli už je konečně klid.
Dobrou noc a zítra snad bude víc fotek.