Jak na naši generaci nahlíží senioři aneb babičky na slovíčko

11. června 2025

Když jsme navštívily Domov seniorů v Blatné, netušily jsme, kolik energie, humoru a životního nadhledu nás čeká. Babičky s námi sdílely své historky, recepty na štěstí i pár šťavnatých drbů z minulého století. Připravte se na jízdu časem a pojďte si to užít s námi. 

V úvodu bychom vás rády požádaly, abyste se představily a řekly nám něco o sobě.

MARUŠKA: Je mi 86 let, bylo mi tedy v březnu, na Amose. Jsem z Blatné, je mi to prd platné. Jsem pořád v Blatné.

VĚRA: Já se jmenuji Věra, je mi 84 let, měla jsem dva syny. Jednoho ve třiceti letech srazilo auto, jel po hlavní na kole. To byla tragédie. Tak mi zůstal jeden syn, který má také jednoho syna, čili mého vnuka, a ten je ajťák, vystudoval Fakultu aplikovaných věd v Plzni, kde je také zaměstnaný. Strašně se mu tam líbí, bydlí tam v bytě. Nebydlíme spolu, to by on nepřežil, jak říká. Takže bydlí sám, já taky a teď jsem tady od 15. dubna tohoto roku. Syn mi to tu zařídil. Jsem z Mačkova, to je u Blatné, tam jsem se narodila. Dvacet let jsem pracovala v plovoucích podlahách.

VŠECHNY: (smích)

ANČA: Ježiš, to zase ne. Budu stručná, mně je 89 let. Jsem tady sedm a půl roku. Mám tři děti a bylo to moje rozhodnutí, že sem půjdu, jsem tu spokojená. Děti mě navštěvují, berou si mě domů. Takže je to všechno v pohodě a jsem tu ráda

VĚRA: To jsem zapomněla říct, že jsem tady spokojená. Výborně tu vaří, jsou zde výborné sestřičky. Usměvavé, ochotné a to s námi dělá moc, protože když se na vás sestra usměje, je to úplně o něčem jiném. Jinak je tady taková nuda. Dopoledne tady nemáme nic, ale odpoledne chodím pravidelně na kafe, je nás tady tak šest, sedíme tu někdy až do půl páté. Potom máme večeři třikrát týdně na pokoji a třikrát tady v jídelně. A máme na výběr ze dvou jídel.

MARUŠKA: Jenom v neděli na výběr není.

Jaké bylo vaše dětství? A jak se lišilo od dětství současné generace?

VĚRA: Tak já začnu. Dětství bylo velice hezké. Měli jsme zemědělství, ale jenom pět hektarů, takže to zase až tolik nebylo. Samozřejmě když jsem byli jako vy (14) a možná ještě menší, tak jsme museli třeba pást krávy nebo husy. Dneska mají děti od čtyř let mobily, vůbec si spolu nepovídají, nehrají. My jsme chodili každý večer ven, kde jsme si hráli s holkama, s klukama, ale to dneska neexistuje. I když se sejdou dva, velcí jako vy, každý má svůj mobil, něco si na něm mačkají. To my jsme si povídali, pak jsme si dali pusu.

ANČA: Bylo to o něčem, hrálo se s míčem, na schovku. Bylo to hezké. Přišli jsme ze školy, sešli jsme se, pořád se něco podnikalo. Dneska jsou na děti jiné požadavky. Přijde mi tedy, že jsme měli hezčí dětství. Do školy se chodilo v houfech. Když jsme vyrostli, tak na zábavy se chodilo  také v houfu, domů v houfu. Byli jsme takoví družnější. Je jiná doba dneska, že ano. Dnes zábavy nejsou, jako jsme měli my. Tancovali jsme celý večer. Vy když s někým tancujete, tak ani nevíte s kým. My když jsme se líbily chlapci, tak pro nás běhal celý večer. Když jsme to nechtěly, tak jsme se mu schovávaly.

MARUŠKA: Neexistovalo, abychom si sedli a pili pivo nebo něco tvrdšího.

ANČA: To je fakt, my jsme byly rády, když nám koupili limonádu.

MARUŠKA: Děvčata nekouřila.

VĚRA: Kdyžtak potajmu. To my jsme zase chodili po vlakové trati, protože jsme věděli, že tam nás rodiče neuvidí. Vzali jsme tátovi cigarety z kapsy a na trati jsme kouřili. Pak jsme na vsi běhali, aby to z nás vyšlo, ten kouř. A nikdy nám nebylo blbě.

Jakou jednu radu byste sdělily současné generaci?

ANČA: Já bych současné generaci vzkázala, aby si to mládí hezky prožili, ať mají jednou na co vzpomínat.

VĚRA: My bychom vám nepřáli, abyste měli třeba lepší dětství než my, ale abyste se nedej bože nedočkali něčeho horšího, protože svět je teď plný takových tragédií a drog. My když jsme si tenkrát dali nějakého toho čouda, tak to nebylo nic oproti dnešní generaci, ale to vy určitě neděláte. Jste moc sympatická a usměvavá děvčata. To dělá hodně, za to jsem moc ráda.