„Nic takového se nám ještě nestalo!” Světla na K2 neustále přeskakovala sem

10. června 2025

Je 19:40, zbývá pět minut do zahájení noční výpravy. Plán je takový: skupina Paranormální jevy se chystá na jedinečnou akci v terénu. Dnes totiž poprvé nevyrážejí na výzkum  podivných aktivit za bílého dne, ale v úterní noc, cesta zpět se však protáhne až do brzkých hodin středečního rána.

Najednou je už 19:45, čas setkání. Když dorazím na domluvené místo, napadá mě tolik otázek, že je sotva dokážu spočítat. Vím, že jdeme na jakýsi Šibeniční vrch, ale proč jdeme zrovna tam? Budeme mít strach? Stane se vůbec něco? Jednou z otázek je ale také tahle: kde jsou všichni? Skutečně, stojí nás tu s garanty Vojtou Strakou a Markétou Flígrovou pouze pár. 

Na poslední otázku dostanu odpověď ve chvíli, kdy se o půl hodiny později vydáváme na cestu. Zkrátka srazy Paranormálních jevů jsou také dost paranormální.

Hodinu a půl dlouhá trasa se ani tolik netáhne, zato je moc krásná, celá v přírodě, navíc se západem slunce. Koho by napadlo, že na konci nás má čekat něco, čeho se máme bát? Také atmosféra je jiná, veselá a dobře naladěná, někteří členi zpívají. Uvidíme, zda se to v průběhu výpravy změní…

Zbylo zde jen několik nepřirozeně vyvýšených kamenů. Je to zvláštní, tady ti lidé umírali. Kira přikládá K2, zařízení označené barevnými světýlky, seřazenými v přechodu od zelené po červenou. Zatím svítí zelená, v překladu - nic divného. „Pokud tu někdo je, dotkněte se tohoto přístroje,” pronesla Kira. Na vteřinu přesně, kdy dokončuje větu, všichni překvapeně couvnou. Žárovky se rozsvítí téměř k červené barvě! Je tady! Je tady? Nebo je to jen hloupá náhoda? Pokládají další otázku: „Máme odejít?” Znovu. Přístroj se opět rozzáří! Náhoda? Poplašeně utíkáme pryč od popraviště, avšak zvědavost nakonec vyhrává nad strachem a zastavujeme jen o kus dál. Tým je rozhodnut se ptát znovu, tentokrát i s dalším podivným strojem Spirit box, posloucháme hlasy. Odpovídají! Bohužel jen přes zařízení s barvami, ze Spirit boxu rozeznáváme jen nesrozumitelný šum. 

Jsou čtyři, dozvídáme se. Všichni jsou muži. Zemřeli tady, možná byli popraveni. Kiru něco napadne. Okamžitě svůj neobvyklý dotaz pokládá: „Chtěli bychom dál šířit váš příběh, řeknete nám ho?” Nic. Žádné zběsilé blikání na význam souhlasu. Svítí pouze první zelená žárovka, po odpovědích na minulé otázky to působí, jako kdyby se zastavil čas. 

„Možná nám nechce ten příběh říct,” ozve se z davu. Kira na nápad reaguje a doptává se: „Nechcete nám to říct, stydíte se, za to co jste udělal?” Čas se znovu rozeběhl a s ním se vrátilo i blikání. Ano. „ A je vám to líto?” Nic. Teď se na oplátku navrátila zdlouhavá záře zeleného světýlka. Cože? Stydí se za své činy, ale není jim to líto?

„Máme už jít?” Jako by se odpovědi střídaly, světlo vyskáče až na oranžovou! Ano, ano ano, vypadněte! Jako kdyby křičeli.

Vyrážíme jako střely pryč. „Už chci zpátky.” „Chci domů.” „Chci pryč.” „Jdeme, ať už jsme kdekoliv, jen ne tady!” Poslouchám členy skupiny. 

Atmosféra se skutečně změnila, teď panuje strach, žádná dobrá nálada, tahle je spíše opatrná a neskutečně vyděšená. Kvůli nečekanému zvratu událostí se vracíme zpátky předčasně, všichni však dobře víme, že dnešní noc byla stokrát více než dostatečná.