První vězni z Flossenbürgu přijeli 25. prosince téhož roku. Většina z nich byli Francouzi, ale mezi nimi byli také Španělé, Rusové, Poláci, Belgičani a Jugoslávci. Tyto vězně nacisté využívali pro těžké fyzické práce na různých vojenských  stavbách na tomto území, ohraničeném dvěma řekami.

Kléber a já se pokoušíme mluvit s ukrajinskými vězni. Jejich odezva je většinou chladná, někteří s námi odmítají hovořit úplně. Vzápětí další komanda vstupují do baráku a já zaslechnu hlas, který něco zvolává v bretonštině:

„To je ale práce!“

Od té doby, co jsem opustil Jose, jsem neměl šanci hovořit v bretonštině a zvuk rodného jazyka zcela ohromil. Obracím se k tomu muži a říkám mu:

„Á, jeden Bretonec je tu mezi námi!“

Přiblíží se ke mě a zašeptá mi do ucha: „Jsou tady také vězni z Morlais, kteří jsou tu jako rukojmí od loňských Vánoc.“

„Takže je tu mezi vámi i Théo,“ ptám se ho.

„Jo, ale ten se ještě nevrátil, dělá v komandu na železnici v Měchenicích. Ale snad se nezpozdí. Proč? Ty ho znáš? Ty pocházíš odtamtud?“ ptá se.

„Když se to tak vezme, tak já jsem taky ze stejného kraje, protože pocházím z poloostrova Crozon. Jmenuji se Jean. Neznám Théa, ale ve Flossenbürgu jsem se setkal s lékařem Jacquem Michelinem, který se s ním dobře znal z Buchenwaldu a poprosil mě, abych mu vyřídil nejsrdečnější pozdravy,“ odpovídám.

„To mu udělá radost, že dostane nějaké zprávy od svého přítele. Takže je mezi námi další Bretonec! Musíme spolu táhnout za jeden provaz. Ukrajinci a Poláci námi opovrhují a kápové námi také pohrdají. Nikdy si nenechají ujít příležitost nás ponižovat a týrat,“ říká tichým hlasem.

„Chtěl bych ti představit Klébera, mého kamaráda z Flossenbürgu, přijel se mnou ve stejném konvoji,“ říkám mu.

„Vítejte mezi dalšími Francouzi zde v Hradištku,“ zašeptá.

Zatímco jsme si povídali, ostatní vězni dorazili na barák. Ukrajinci a Španělé se také přidali ke svým krajanům. Nakonec dorazilo komando ze železnice, ve kterém pracoval Théo. Ten ke mě rychle přistoupil, přátelsky mi potřásl pravicí a vřele mě přivítal slovy:

„Ahoj, kamaráde!  Díky za zprávu od Jacqua - to mě opravdu potěšilo. V Buchenwaldu jsme spali na stejném kavalci. Velmi jsem si cenil jeho charakteru.“

„Théo, jsem rád, že tě poznávám a že zde potkávám  krajany, protože  podmínky ve Flossenbürgu byly hodně drsné. Potkal jsem tam i lidi, kteří raději volili smrt,“ říkám mu.

„Pro mě to také bylo hrozně těžké období. Také moji dobří kamarádi tam zemřeli,“ říká roztřeseným hlasem.

„Já vím, Jacques mi vyprávěl o tvém kamarádovi Lemairovi, který

umřel během ranního nástupu. To je hrozné,“ povzdechnu si.

Byli jsme přerušeni pískotem a pokřikem kápů: „Aufruf, aufruf! Schnell, schnell!“ („Nástup, nástup! Rychle, Rychle!“).