K večeru se vrátí 10. komando z Měchenic a já se šťastně setkávám s Théem. Vyprávím mu, jak Jussi a Léon unikli masakru.

„Je to ruka Boží,“ říká a dodává: „Vidíš, i my jsme stále tu. Češi vědí, jaké krutosti se tady dějí. V Měchenicích byli rádi, když nás viděli na živu. Věděli, že několik z nás zabili.“

Následující dny se už nic neděje. 11. dubna mladí junkeři odcházejí a my s úlevu vidíme přicházet bývalou hlídku.

Během těchto dní čas jako kdyby se zastavil. I kápové nás přestali buzerovat. Dostáváme i mnohem méně jídla – jeden pecen chleba pro 8 lidí. I vody ubývá, protože kamion s cisternou, který zásoboval tábor, nepřijel déle než týden.

Příkaz na vystěhování tábora přichází 18. dubna. Musíme se vystěhovat rychle, což kápům opět dodává sílu a sebevědomí. Jsou však nevrlí, když přicházejí Häftlingové (zajatci), mezi kterými jsou i Francouzi. A pak se blíží hodina odjezdu:

„Zu fünf!“ („Do řady po pěti!“)

Tábor se zcela vylidní. Míjíme Brunšov a míříme ke Štěchovicím a pak podél Vltavy jdeme přes Davli až na nádraží do Měchenic. Několik vagónů zde stojí připravených k odjezdu. Ale chybí lokomotiva, která má přijet až pozítří. Přišla se rozloučit i Marcela, která pro Théa představovala kapku naděje. Přinesla borůvkový koláč, který jsme si mezi sebou rozdělili. Viděl jsem, jak Théo posmutněl a řekl jsem mu:

„Nevím, kdo zítra bude ještě na živu a jestli ty ještě někdy uvidíš Marcelu, ale co vím jistě, že nikdy nezapomenu na tohle přátelské gesto.“

„Jeane, myslím si, že Bůh chce, abychom přežili tohle bratrské pouto,“ odpověděl.

Tohle nezapomenutelné spojení nám dalo předtuchu, že už brzy nás čeká normální život.