Jean Ménez, pekař z francouzského města Morgat, který byl zadržen 15. září 1943 za to, že se chtěl přidat k francouzské osvobozenecké armádě v Anglii. Domů se vrátil v květnu 1945 po 476 dnech strávených v koncentračních táborech. Obdržel vojenské vyznamenání a v roce 2005 obdržel za své mnohé zásluhy řád Čestná legie.

I v nejtěžších chvílích vzpomínal na své blízké:

Pomyslím si, že tentokrát už jsme na konci cesty a že moje poslední hodina udeřila. Hlavou mi probíhá můj dosavadní život. V jediném okamžiku se mi zjeví má rodná zem a všichni lidé, které mám rád. Ze všeho nejvíc vzpomínám na své rodiče, na otce, který ztratil oba bratry a který nejspíš ztratí i své syny. Na svou snoubenku Simonne, která mne zahlédne, když odcházím se zástupy deportovaných a doprovází mě na nádraží se slzami v očích. Jak je možné, že tohle všechno zavinilo šílenství několika jedinců? Je přece nespravedlivé, že poté, co jsme několik měsíců trpěli hlady, zimou, týráním, bitím a ponižováním, nejspíše zahynu v neznámé zemi ještě před tím, než přijde osvobození.

Večer trávíme na baráku a jsme zahaleni všeobjímající úzkostí. Jsme si jisti, že se odehraje ještě jeden masakr, o kterém se kápové již zmiňovali. Francouzi se obávají více než ostatní vězni, že se stanou obětmi. Ani já, ani Théo jsme oka nezamhouřili. Vyprávěl jsem mu o Simonne, která je doma ve Francii a já o ní nemám jedinou zprávu. Théo mi v tu chvíli řekl něco, na co na do smrti nezapomenu:

„Za tu dobu, co mi vyprávíš o Simonne, mám dojem, že ji znám lépe než ty. Dobrotivý Bůh, který je nad námi a vidí tohle všechno se shora, vás dva zajisté ochrání. Buď klidný, nic nemůžeš ztratit a až všechno tohle skončí, konečně se se Simonne shledáš ve svém rodném městě Morgat.“