Ti, kteří v Buchenwaldu a ve Flossenbürgu odešli ze vstupní karantény, aby se zařadili do velkého tábora, mohli udržovat alespoň trochu čistoty. Byly tam umývárny s tekoucí vodou. Ale v Hradištku nebyla ani kapka vody v celém táboře. Vždycky jsme se ptali, proč se podle instrukcí SS postavil tábor v místě, kde nebyla žádná voda. SS přivážela každý den vodu v cisterně, ale ta byla hlavně na vaření polévky.

Každý den postavili Němci před blok dvě kádě s 50 litry vody. Ráno před apelem se spěchalo opláchnout v těchto dvou kádích 150 trestanců z každého bloku.  Někteří tam smrkali, jiní tam plivali a ty poslední tam pak čekala jen začernalá a lepkavá voda.

Každých 15 dní po skončení práce jsme dostávali speciální příděl vody na praní. Ale procedura byla více méně stejná jako u mytí. Až na to, že prodlevy byly čím dál tím delší. Ke konci pobytu už jsme nosili jedno prádlo pět až šest týdnů. Ale na tom zas tak moc nezáleželo. Čisté prádlo, které nám přidělovali, bylo špinavé a pokrývaly je vši a jejich vajíčka úplně stejně jako to, co jsme odevzdávali.

Byli jsme tak špinaví, že jsme se mnohdy nebavili o nedostatku potravin, jako spíš o umyvadlech, koupelnách a tekoucí vodě. Pod nánosy špíny jsme byli obsypáni nežity a hnisajícími ranami, které se nedaly vyléčit.

Všechny hodnoty pro nás ztratily význam. Po práci jsme se třeba dlouho vysedávali na latrínách. Byly to velké fošny s dírami v pravidelných rozestupech. Dlouho jsme tam vysedávali a probírali různé novinky, aniž bychom se za takový úpadek lidství jakkoliv styděli.

Špína nesměla být Němcům na očích a museli jsme si nějak poradit, jak ji zamaskovat. Nedávali nám sice žádné prostředky na mytí, ale pokud na nás byla špína vidět, čekal nás pořádný výprask.  To je další ukázka pokrytectví tzv. německého génia, na který byli tito netvoři tak pyšní.