Autor: Mikuláš Zvánovec, 6.9.2024
„Níže nežli lovecký pes?“ – Kdo byli obyvatelé Knížecích Plání?
Ves byla založena v souvislosti s hospodářským využitím hlubokých pohraničních lesů majiteli vimperského panství – knížecí rodinou Schwarzenbergů. Plány na zpracování palivového dřeva přivedly knížecí úředníky i do odlehlého místa zvaného Schöne Ebene (Krásná Rovina), kde byl během roku 1792 zřízen samostatný revír určený ke zřízení nové dřevařské osady. Vykácené dřevo bylo odplaveno po Vltavě a v místě tak mohla být v roce 1800 knížetem Josefem II. založena osada pro 48 rodin a 3 řemeslníky, kteří zde měli být knížeti k dispozici pro lesní práce. V té době zároveň probíhala výstavba plavebních kanálů (vchynicko-tetovského a Schwarzenberského), které umožnily široký odbyt šumavského dřeva.[1] Po prvních osadnících ze stašské rychty a prášilského panství přicházeli i osadníci z Bavor, což se promítlo i do struktury obce. Zatímco severní „česká strana“ (Böhm-Seitn) byla osídlena osadníky z Čech[2] a zdejší chalupy se tak podobaly více klasickým šumavským domům se šindelovými střechami, byla jižní „bavorská strana“ (Boja-Seitn) zastavěna dřevěnými chalupami bavorského typu.[3]
Nesmazatelná knížecí stopa se nachází i v samotném názvu obce. Dvojsmyslnost německého názvu Fürstenhut (v něm. „knížecí ochrana“ ale také „knížecí klobouk“) dala dokonce vzniknout pověsti o klobouku, který měl být v místě obce jeho knížecí jasnosti odvanut větrem. Poté co jeden z dřevorubců klobouk doběhl a přinesl knížeti nazpět, byl mu tento klobouk věnován na památku.[4] Práce a život na panském však byly svázány s velmi přísnými pravidly. Dřevaři byli povinni robotovat a směli chovat pouze dva kusy dobytka. Výstavba chalup spočívala ve vlastním vymýcení pozemků, jakož i odstranění všudypřítomných balvanů, ze kterých byly vyskládány dodnes přítomné polní meze. Stavba sice probíhala - vyjma přiděleného dřeva na stavbu - na vlastní náklady, dům však i po výstavbě patřil velkostatku. Soukromý majetek smluvně vázáných dělníků, kteří museli knížeti dodávat 100 sáhů dřeva ročně, neexistoval. Postavení obyvatelstva, které pamětníci charakterizují jako „nižší než panského loveckého psa“[5] se nezlepšilo ani po zrušení roboty v roce 1848. Došlo sice ke zrušení řady povinností vůči knížeti, chalupy ovšem navzdory všem protestům u úřadů, ba i u císaře, zůstaly knížecím majetkem a bylo nutné za ně platit nájem, který si chudí dřevaři nemohli dovolit. Těžké živobytí ve vysokohorských podmínkách rovněž vedly k vystěhovalectví do Ameriky nebo německých zemí. Žádostem na vykoupení se z knížecího statku vyhověla správa vimperského panství konečně až v roce 1913. Krátkou radost z vlastního majetku však vystřídalo prohloubení bídy obyvatel během světové války. Koncem války byla velká nouze o mouku i základní oblečení, podvyživenost nebyla na Pláních neobvyklým jevem. Nemoci se rychle šířily a vysoká byla i kojenecká úmrtnost.[6]
Nový začátek v První Československé republice
Vznik Československé republiky v roce 1918 byl na Pláních vnímán spíše vlažně, místní zastupitelstvo se totiž po vzoru ostatních šumavských německých obcí připojilo k iniciativě provincie Böhmerwaldgau usilující o připojení k Rakousku.[7] Ovšem již v lednu 1919 do obce přišla československá armáda a místní starosta byl přechodně zatčen.[8] Po schválení pařížských mírových smluv a potvrzení hranic nového státu vojsko odešlo a na Pláně začali k mnohé nevoli místních přicházet čeští státní zaměstnanci, zejména příslušníci finanční stráže. Vzhledem k výhodné poloze jakož i pašerácké tradici přinášela československá hranice nové příležitosti pro podloudný obchod,[9] a i proto na hranici docházelo ke konfliktům, z nichž nejznámější je zastřelení Aloise Přibila při svém návratu na Pláně bavorským finančníkem dne 8. listopadu 1922.[10]
Poválečná doba a nové zákony Československé republiky přinesly však jisté zlepšení životní úrovně na Knížecích Pláních. To umožnila zejména pozemková reforma z roku 1919, která přinesla obyvatelům Plání definitivně samostatné postavení[11] a učinila z nich de facto malé sedláky. Možnosti vlastního hospodářství byly ovšem ve vysokohorských podmínkách velmi ztížené a na polích se dařilo při nejlepším jen zelí nebo bramborám.[12] A proto obyvatelé i nadále nacházeli obživu hlavně v okolních lesích, které byly do roku 1930 převedeny do státní správy.[13] Za první republiky se také významně pozdvihnul kulturní život v obci. Na Pláních tou dobou již delší dobu existovala řada spolků, dobrovolní hasiči (zal. 1877), spořitelna (1899) nebo poštovní úřad (1913). Významnou hybnou silou šumavského německého kulturního života byl v období ČSR spolek Deutscher Böhmerwaldbund mající za cíl hospodářskou podporu šumavských Němců. Za jeho přičinění byla v roce 1926 na Knížecích Pláních uspořádána velkolepá slavnost zvaná „Heimatfest“, které se zúčastnilo na 3000 lidí! Organizátorům, mezi něž patřil i spisovatel z Knížecích Plání Rudolf Kubitschek, se podařilo získat i řadu dříve vystěhovalých obyvatel, přičemž největší taková skupina (cca 100 lidí) přijela z německého Mannheimu. V rámci slavnostního průvodu byli účastníci oblečeni do kostýmů typických obyvatel Plání, tj. dřevařů, řezbářů, financů, pašeráků, myslivců, sběračů borůvek, atd. Takto byl ztvárněn i legendární král pašeráků zvaný Mandlsepp.[14]
Kulturní rozkvět během 20. let ovšem silně narušilo vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929. V té době měly Knížecí Pláně již 520 obyvatel v 75 domech. Většina lesních dělníků však v době krize přišla o práci a rovněž domácí výroba dřeváků nebo dřevěných sít a žaluzií byla zcela ochromena.[15] Nezbytným sezónním výdělkem se tak stával sběr lesních plodů a následné jejich pašování do Finsterau.[16] V obecních nebo parlamentních volbách ve 30. letech místní obyvatelstvo volilo převážně vůči republice loajální německé sociální demokraty Wenzela Jaksche, který byl aktivním protivníkem politiky Henleinovy Sudetoněmecké strany.[17] Po vyhlášení mobilizace v roce 1938 hranici obsadilo československé vojsko a řada místních raději utekla přes hranice do Bavorska.[18] V důsledku Mnichovské dohody a vojenského obsazení obce německou armádou v říjnu 1938 kvapně opustili obec všichni čeští vojáci i členové finanční stráže.
Konec války – konec iluzí?
Vypuknutí světové války v roce 1939 znamenal opět odvedení místních mužů na frontu a v letech 1941-1945 na Knížecích Pláních vznikl zajatecký tábor pro francouzské a ukrajinské válečné zajatce, kteří měli chybějící pracovní síly kompenzovat.[19] Koncem války prošel přes nedaleká Borová Lada pochod smrti židovských žen ze zrušeného koncentračního tábora Helmbrechts zanechavší po sobě stovky nevinných obětí.[20] Při průjezdu německé vojenské kolony v dubnu 1945 byla americkými vojáky spuštěna střelba, při které byly poškozeny domy na Knížecích Pláních několika dělostřeleckými zásahy. Vedle raněných německých vojáků byla střepinou některého z granátů těžce zasažena Anna Harantová s malým dítětem. Vedle amerických jednotek na Pláně pronikají také české ozbrojené partyzánské jednotky, které se často násilím zmocňují německého majetku. Do obce ustanovený český komisař nařizoval domovní prohlídky, při kterých byly zabavovány soukromé věci. Skutečně nebo domněle zkompromitované osoby s bývalým režimem byly týrány a odváženy do vězení. Sadistické výslechy místních se konaly zejména v budově hotelu Fastner na Bučině.[21] Stále málo známý je např. případ ztýrání dvou bavorských mladíků, kteří byli českými vojáky od bavorské hranice nahnáni do Knížecích Plání, kde byli v Kölblově hostinci vyslýcháni a ztýráni řeznými zbraněmi. Poté byli hnáni dál až k Borovým Ladám, kde po přivázání ke stromům vykrváceli. Mrtví byli tajně zakopáni na hřbitově na Novém Světě a až po americké intervenci exhumováni a převezeni na hřbitov do bavorského Mauthu.[22] Ze strachu z dalšího osudu volilo mnoho obyvatel útěk přes hranice. Plánované deportace Němců probíhaly od jara 1946 přes internační tábor ve Vimperku, odkud byli po železnici převáženi dále do Německa. Koncem roku 1946 z původních cca 400 obyvatel již nikdo nezůstal. Do obce tou dobou směřovali dosídlenci, mj. i z řad slovenských reemigrantů z Rumunska.[23] Někteří z nich se podobně jako místní hajný Hrdlička přímo podíleli na pašerácké nebo převaděčské činnosti.[24] Nedaleko odtud ostatně vedl i převaděčský kanál krále Šumavy Kiliána Nowotného. K přechodům hranic ale docházelo i směrem z Německa, často za účelem převedení zanechaného dobytka, kácení stromů nebo sklizně ladem ponechané půdy. Dne 14. června 1948 zahájili příslušníci pohraničního útvaru SNB Knížecí Pláně palbu na skupinu Němců, kteří opakovaně přicházeli z bavorské strany pokosit a odvézt trávu.[25] V roce 1947 zde žilo ještě 57 lidí,[26] ovšem poté, co byl o rok později zrušen pohraniční útvar, vystěhovaly se z obce desítky osob z řad reemigrantů, kteří se dění na hranicích charakterizovaného ilegálními přechody, zatýkáním a přestřelkami obávali.[27] Po komunistickém převratu v ČSR v roce 1948 se Knížecí Pláně ocitly v zakázaném hraničním pásmu, což vedlo k vylidnění obce. V roce 1949 vznikla na Pláních stálá rota Pohraniční stráže. Již v roce 1951 byl napříč obcí vybudován třístěnný drátěný zátaras s elektrickým proudem v prostřední stěně (EZOH), jehož průběh je v krajině patrný dodnes.[28] Incidenty na hranici neustávaly, tak např. 16. prosince 1951 byl hlídkou PS postřelen Johann Seewald při nostalgickém pozorování rodné obce z bavorské strany. Hlídka postřeleného Seewalda následně odvlekla k výslechu na české území a propustila ho do Bavorska až po třech měsících vazby.[29] Dle výnosu ministerstva vnitra z roku 1952 docházelo v tzv. hraničním pásmu k plánovité demolici budov, které neměly hospodářský nebo vojenský význam. Demolice opuštěné vsi proběhla v srpnu 1956 a probíhala tak, že střechy byly polity naftou, zapáleny a pak buldozerem nebo traktorem byly strženy i zbylé stěny domů. Zbouraný materiál byl zarovnán se zemí. Hřbitovní náhrobky byly rozježděny buldozery.[30] Z celé obce tak zbyly jen budovy využívané rotou PS, seník a hájenka.[31] Život na Pláních byl omezen na činnost roty PS, která zde existovala do roku 1984. Od 60. let byla mezi Knížecími Pláněmi a Borovými Lady budována nová signální stěna a rota tak byla po rozšíření hraničního pásma přesunuta do nově postavené budovy na Borových Ladách. V roce 1985 obdržela československá vláda americkou protestní nótu americké vlády kvůli incidentu na Knížecích Pláních poté, co byla na západoněmecké letadlo na bavorském území vypálena z československé strany výstražná palba.[32]
Kostel sv. Jana Křtitele
Na nejvyšším místě knížetem založené osady byla již v prvních letech postavena dřevěná kaple se zvonicí, která sloužila nejen k bohoslužebným účelům, nýbrž také jako místo, kde byla obyvatelstvu sdělována panská nařízení. Knížecí Pláně byly v té době přifařeny ke kostelu v Novém Světě, odkud na Pláně docházel jednou za dva týdny sloužit bohoslužbu. V roce 1821 byla vystavěna samostatná školní budova a v roce 1824 byl vystavěn první dřevěný kostel, který byl zasvěcen Sv. Janu Křtiteli. Fara byla postavena v roce 1829. Prvním farářem na Knížecích Pláních byl Thomas Pangerl. Hřbitov byl při kostele založen již 10. srpna 1830. Dřevěný kostel sloužil až do roku 1861, kdy ho nahradila nová novogotická budova s úzkou vížkou a v čele zesílenými pilíři.[33] Stavba kostela probíhala pod patronátem knížecího domu a v roce 1864 byla slavnostně vysvěcena. Od roku 1865 byly Knížecí Pláně samostatnou farností, které zahrnovaly i Žďárek, Bučinu a Chaloupky.
Během požáru, který vznikl 17. července 1912 v Kölblově hostinci, vyhořelo několik budov včetně kostela. Na obyvatele stižené požárem se pořádaly veřejné sbírky po celém tehdejším království, přičemž nejvíce přispěla města Vimperk a Liberec. Obnova kostela započala ještě v říjnu roku 1912. V té době se bohoslužby konaly ve školní budově. Již koncem listopadu 1913 byla nová stavba pod vedením knížecího schwarzenberského stavitele Riese hotová a mohlo tak dojít k vysvěcení nových zvonů (staré se roztavily). Slavnostní vysvěcení nového novogotického kostela bylo slouženo 9.5.1915 budějovickým biskupem Hůlkou. V té době byly také dodány varhany firmou Jüstl z Krumlova. Kostelní zvony věnované Sv. Janu Křtiteli a knížeti Adolfu Josefu Schwarzenbergovi musely být krátce na to ve světové válce zrekvírovány pro válečné účely.[34] Nové zvony odlité u firmy Perner v Budějovicích byly do kostela sehnány v roce 1919, vysvěceny ovšem až 20.6.1926.[35] Po zestátnění lesů převzal patronát nad kostelem státní pozemkový úřad.[36] Na hlavní oltář byl umístěn oltářní obraz Sv. Jana Křtitele od Karla Hofmanna z roku 1864, který se podařilo zachránit během požáru starého kostela.[37]
V roce 1945 byl kostel využit k přechodnému uvěznění zajatých německých vojáků.[38] Bohoslužby se zde konaly ještě nějakou dobu po válce. Poslední bohoslužbu zde měl sloužit vimperský farář P. Karel Fořt, který v souvislosti s děním okolo P. Toufara v roce 1950 přes Pláně odešel do Německa a později působil v rádiu Svobodná Evropa.[39] Poté byly kostel i fara vyrabovány. Kostel, který se po vztyčení drátěného zátarasu ocitl „za dráty“, nemohl být využíván vojensky (např. jako pozorovatelna), a proto byl odsouzen k zániku. K prvnímu pokusu o demolici, při kterém byla zapálena střecha kostela, byl proveden v roce 1954. Kostel Sv. Jana Křtitele byl definitivně odstřelen za pomocí trhaviny dne 20.8.1956 a stejně jako zbytek obce zarovnán se zemí.[40] Kostelní lavice byly převezeny do farního kostela ve Vimperku.[41] Z vybavení se do dnešní doby na místě dochoval pouze alianční erb Schwarzenbergů a Liechtensteinů, který dříve hrdě visel nad hlavním portálem.
Knížecí Pláně jako pietní místo
Po roce 1989 a otevření někdejšího nepřístupného hraničního pásma světu byla z iniciativy dřívějších rodáků žijících v Německu provedena pietní úprava místního hřbitova a na místě kostela byl vztyčen dřevěný kříž. Slavnostní vysvěcení hřbitova se konalo 28.9.1992.[42] Hájenka byla přestavěna na výletní restauraci a penzion, někdejší rota PS byla odstraněna. V současnosti jsou Knížecí Pláně oblíbených výletním místem v srdci NP Šumava, které působivě odkazuje k tragickým momentům dějin 20. stol. a přitahuje turisty a poutníky z obou stran hranice. Čechy i Němce zde spojují i nepravidelné poutní mše, které jsou slouženy pod širou oblohou. Kamenné snosy, zachované sklepy domů, ovocné stromy, jakož i každoročně rozkvétající tulipány v místě někdejších zahrad stále dávají tušit zaniklou kulturní krajinu utvářenou neobyčejnou pracovitostí a vytrvalostí někdejších obyvatel Plání. Nenápadný a dávno zapomenutý pomník s letopočtem 1913 dává s obdivem vzpomenout na těžký úděl rázovitého šumavského dělného lidu.
Autor Mikuláš Zvánovec je historik a průvodce, působí na Univerzitě Hradec Králové
[1] Rudolf Kubitschek: Fürstenhut, S. 5-9.
[2] Stachovská rychta byla jedinou králováckou rychtou, kde dominovala čeština. Srov. Kubitschek, 27.
[3] Rudolf Kubitschek: Fürstenhut, S. 5-9.
[4] Rudolf Kubitschek: Fürstenhut, S. 5-9, 17.
[5] Rudolf Kubitschek: Fürstenhut, S. 20.
[6] Obecní kronika Knížecí Pláně, S. 10. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/94/10/2956/913/60/0
[7] Bavorský státní archiv/Sudetoněmecký archiv Mnichov. Pozůstalost Anton Klement, kt. 80. Petice šumavských obcí z 28.1.1919.
[8] Mühlviertler Nachrichten z 28.7.1919, S. 3.
[9] Podle některých tiskových zpráv měli dokonce z tohoto důvodu místní pašeráci vítat vznik ČSR. Srov. Böhmerwald-Volksbote z 24.11.1918, S. 4.
[10] Matriční kniha úmrtí Knížecí Pláně 1885-1945, pag. 123. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/10333/125/1740/1463/50/0
[11] Konkrétně se jednalo o zákon č. 318/1919 z 27. května 1919 o výkupu dlouhodobých pachtů.
[12] Rudolf Kubitschek, S. 25-26.
[13] Obecní kronika Knížecí Pláně, S. 20. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/94/20
[14] Pilsner Tagblatt z 30.7.1926, S. 2-3.
[15] Pilsner Tagblatt z 29.12.1933, S. 2.
[16] Karl Keusch: Erinnerungen an Buchwald, 84.
[17] Wenzel Jaksch: Verlassene Dörfer, verlassene Menschen.
[18] Karl Keusch: Erinnerungen an Buchwald, 85.
[19] Herbert Fastner: Erinnerungen an Buchwald, S. 90.
[20] http://www.nasinebocizi.cz/wp-content/uploads/2014/02/5-10_Pochody_smrti.pdf
[21] Herbert Fastner: Erinnerungen an Buchwald, S. 102.
[22] Herbert Fastner: Erinnerungen an Buchwald, S. 103-104. – Informace potvrzena příslušným matričním výpisem z obce Mauth z 11.8.1945 (v archivu autora).
[23] ABS Praha, Sign. 304-188-2 Zpravodajské hlášení sboru národní bezpečnosti z 2.7.1948.
[24] ABS Praha, Sign. MNB-8, Bedřich Reicin, část č. 38. Zpráva o sledování osob v prostoru Vimperk-Kvilda-Bučina [nedat.]
[25] ABS Praha, 304-188-2 Zpravodajské hlášení sboru národní bezpečnosti z 2.7.1948.
[26] Roman Podhola: 583 portrétu zmařené Šumavy, S. 64.
[27] ABS Praha, Sign. 304-188-2 Zpravodajské hlášení sboru národní bezpečnosti z 19.9.1948.
[28] Tento měl být dokonce v roce 1953 ještě zaminován. https://www.vojensko.cz/objekty-ps/sekce-00063-zanikle-roty-7-bps/polozka-02391-knizeci-plane
[29] ABS Praha, Sign. V-681 CB. Návrh na propuštění z 4.4.1952.
[30] Roman Podhola: 584 portrétu zmařené Šumavy, S. 64.
[31] ABS Praha, Sign. A 6/1 i.j. 74. Hlášení o demolici budov a zařízení v zakázaném pásmu ze 7.9.1956.
[32] ABS Praha, Sign. KR-797675 MV. Záznam o rozhovoru a zástupci USA z 9.10.1985.
[33] Roman Podhola: 584 portrétu zmařené Šumavy, S. 64.
[34] Obecní kronika Knížecí Pláně, S. 8. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/94/8/2727/1512/38/0
[35] Obecní kronika Knížecí Pláně, S. 13. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/94/13/3149/2815/77/0
[36] Obecní kronika Knížecí Pláně, S. 20. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/94/8/2727/1512/38/0
[37] Karl Keusch, S. 23.
[38] Karl Keusch, S. 9.
[39] https://www.pametnaroda.cz/cs/fort-karel-20130717-0
[40] http://znicenekostely.cz/?load=detail&id=13812
[41] Erna Dietrich: So is g’wen, S. 13.
[42] Roman Podhola: 584 portrétu zmařené Šumavy, S. 64.