Osmáci se zamysleli... :)
Život po osmnácti
Osnova:
1. Úvod
a. Přemýšlení o budoucnosti jako čtrnáctiletý kluk
b. Otázka svobody a odpovědnosti
2. Stať
a. Co podle mě znamená skutečná dospělost
b. Realita dospělosti – výhody i těžkosti
3. Závěr – Dospělost není strašák, ale příležitost k růstu
Je mi už 14 let, a tak přemýšlím, co bude, až mi bude třeba 20. Jak ten svět bude vypadat? Ovládne nás AI, budeme cestovat na Mars, nebo se nic nezmění? A co bude se mnou? Myslím, že tuhle otázku si klade hodně lidí v mém věku. A já nevím, jestli se v dospělosti mám těšit na svobodu, nebo se bát odpovědnosti. A jak vlastně začíná ta dospělost?
Podle mého názoru skutečná dospělost nezačíná věkem, ale odpovědností. Kdybych měl říct, co si myslím, řekl bych, že dospělost je schopnost rozhodovat se sám a nést důsledky. Nejde jen o svobodu, ale i o povinnosti.
Myslím si, že svoboda bez zodpovědnosti bolí. Práce, účty, samota – realita je tvrdší než představa. Domnívám se, že samota je z toho to nejhorší, protože od dítěte člověk vyrůstá v rodině a má okolo sebe lidi.
Přesto věřím, že dospělost nemusí být strašák. Když ji přijmeme jako šanci růst, můžeme vést smysluplný život.
Osnova:
1. Úvod – Určuje oblečení povahu člověka
2. Stať:
a. To mi přijde nefér.
b. Oblečení neukáže, kdo opravdu jsi.
3. Závěr – Nikdy nikoho nesuď jen podle toho, co nosí.
Určitě u každého slýcháváš, že “šaty dělají člověka”, ale co to vlastně znamená? Myslíš si, že to hlavně znamená to, co nosíme na sobě? Nebo je důležitější, jací jsou lidé uvnitř? V dnešní době si spousta lidí všímá hlavně vzhledu – jak kdo vypadá, co nosí, jestli je “in”.
Skoro každý člověk si myslí, že kdo je slušně oblečený, musí být okamžitě slušný nebo chytrý. Třeba když někdo přijde v saku, hned vypadá důležitější než ten, kdo má jen mikinu a džíny. Je to vidět třeba u pohovoru nebo když ve škole někam jedeme reprezentovat. Tam si každý všímá, kdo má co na sobě. Ale podle mě je to nefér.
V životě už jsem několikrát viděla, že lidé, co se oblékají draze a stylově, se neumí chovat, někdy mají i vysoké ego. A naopak jsou lidé, kteří nemají peníze na nové oblečení, ale jsou milí, pomáhají ostatním a mají dobré srdce. Oblečení nic neříká o tom, jací doopravdy jsou. Možná to něco napoví, ale rozhodně to není všechno.
Oblečení může ovlivnit, jak nás ostatní vidí. Ale podle mě to není to nejdůležitější. Šaty nás nemohou úplně vystihnout a neříkají nic o našem charakteru a hodnotách. Akorát nás mohou udělat hezčími a slavnějšími, ale neudělají z nás lepší lidi. Proto je důležité nesoudit jen podle oblečení, ale dívat se na to, jací jsou lidé uvnitř.
Vztah k Hudbě
Osnova:
1. Úvod
a. Co si představíme, když se řekne “hudba”?
2. Stať
a. Jak vnímali hudbu dříve
b. Co pro mě znamená umění
c. Umění aneb jaké má spojení s vysokou citlivostí
3. Závěr
a. Změnila mi Hudba pohled na sebe sama a svět kolem sebe?
Hudba. Tohle slovo pro každého z nás znamená něco jiného. Někdo si představí pop, někdo jiný zase třeba rock, hip-hop, jazz, elektronickou… klasickou hudbu. A každý ji také vnímá jinak. Někdo si vybaví tanec a party. Druhý si ji zase pustí k práci, aby mu rychleji ubíhala, k odpolednímu sezení s kamarádkou, ke sportu… Ale to vše je něco jakoby vedlejšího, co náš život pouze dobarvuje. Ale co když jsou i lidé, pro které znamená úplně něco jiného… třeba něco, pro co chtějí žít?
Chopin, Liszt, Beethoven, Mozart, Schubert, Dvořák, Smetana. Ti a mnoho dalších Hudbou žili. Byl to pro ně svět, kam utíkali před realitou. To všechno byla klasická hudba. Žádný pop ani rock, ale emoce a pocity vložené do nástroje. A co posluchači? Pro ně byla Klasika velmi důležitá. Poslouchali ji mnohem častěji než my a rozhodně se do ní dokázali více vcítit. Škoda, že dnes už to tak není.
Nikdy bych netušila, že se můj vztah k hudbě může změnit. Jak by taky mohl? Dříve jsem hudbu vnímala jako většina lidí dnes. A věděla jsem vůbec tenkrát o tom, že ji lze slyšet jinak? Ne, o něčem takovém jsem neměla tušení. Sice jsem hrála na klavír, ale nijak mě to nenaplňovalo. Nehrála jsem Hudbu, ale pouhé noty – a přitom jako bych byla hluchá, nic mi to nepřineslo. Říkala jsem si, jestli bych neměla skončit.
Přišel zvrat. Poznala jsem člověka, který mě naučil hrát a poslouchat Hudbu jinak. A já si konečně uvědomila, že jsem jiná a že chci pro Hudbu žít. A přesto jsem měla stále pochyby. “Jsem opravdu v nitru umělec? Co když vlastně nejsem vysoce citlivá, ale jen divná? Dokážu tvořit Hudbu a slyšet, co mi pod rukama vzniká? Dokážu vůbec do Hudby vnést své emoce a vcítit se do ní?”
Spoustu otázek si pokládám i teď, dokonce často cítím pochyby, ale i přesto vím, že láska k Hudbě mě nikdy neopustí.
Vysoká citlivost, sentimentalita – co to znamená? Je to nemoc nebo hendikep? Přestože to někteří vnímají takto, nemyslím si, že by to tak ve skutečnosti bylo. Žádná nemoc ani hendikep, ale povahový rys člověka, který je vnímavý, citlivý a emočně naladěný.
Možná je dnešní společnost moc uspěchaná a právě takoví lidé ji mají trochu utišit a zpomalit. Vzhledem k jejich citlivosti a vnímavosti je pro ně umění blízké – možná důležité, dokonce i nezbytné pro zklidnění a utišení jejich vnitřních zranění, se kterými často bojují a je těžké se s nimi vyrovnat. A díky tomu, kolik toho prožili a kolik věcí je už někdy zranilo, dokážou Hudbu tvořit. Dokážou do ní vložit své emoce.
Je Hudba opravdu tak silná, aby dokázala něco změnit? Ano. Třeba náš pohled na sebe sama nebo na svět takový. Pro každého z nás je to osobní záležitost, ale já dám příklad na sobě. Vždy jsem si připadala jako zvláštní, divná, do společnosti nezapadající. Ovšem teď chápu, že nejsem divná, ale více vnímavá, emocionální, citlivá – a Hudba je součást mého života, která mi toho mnoho přinesla. A vlastně si říkám, že i když jsou ve světě nepokoje, tak Hudba je něco, co nás vždy bude spojovat – i když jsou ve světě války, nekonečné konflikty a hádky.
Poznámka: Rozlišuji slovo “hudba” a “Hudba”
Co to znamená "normální"?
Osnova:
1. Úvod
a. Pochybnosti o “Normálnosti”
b. Co to vlastně je?
2. Stať
a. Nevýhody určování normálnosti
b. Výhody určování normálnosti
c. Jak to vidím já.
3. Závěr – Shrnutí a odpověď.
„Být normální,“ to je něco, nad čím jsem přemýšlela – nejen nedávno, ale i v průběhu života, nespočetněkrát. Co to vlastně je? Co to znamená? Možná se to určuje tím, jak člověk vypadá? Nebo jak se chová? Nebo snad koho má rád, s kým se baví, co dělá...? Není v tom případě „normální“ to samé jako „průměrný“? A znamená to, že člověk, co není průměrný, je divný?
Možná, že být normální není něco, co je určeno pravidlem, ale individuálně. Každý člověk má úplně jiný pohled. Třeba si představte člověka, který má každé oko jiné barvy. Co si o tom myslíte? „Obě oči by měly mít stejnou barvu, je to divný,“ nebo „Je to zvláštní, připadá mi to hezký,“ nebo snad „Je to v pohodě, každý je nějaký“? Tyto tři výroky říkají něco úplně jiného o té samé věci. Tak jak to vlastně je? Je to normální, nebo ne? Být normální je něco, co si člověk nastaví v mysli.
Je to jako s rasismem. Ano, vím, je to špatný příklad, ale je to tak, ne? Někteří lidé si myslí, že mít tmavší kůži je nenormální a nenávidí to, a někteří lidé si myslí, že je to v pohodě, jen se ten člověk liší barvou. Ale nejde jen o rasismus – je tu i víc věcí, za které lidi soudí, a ten seznam je dlouhý... homofobie, transfobie, bodyshaming, antisemitismus, náboženská diskriminace, misantropie atd. Tohle všechno vlastně vzniklo jen proto, že se některým lidem nelíbilo to, že ostatní jsou jen trochu jiní – pro ně „nenormální“.
Ale určování normálnosti nepřináší jen špatné věci. Díky tomu, že posuzujeme, co je normální a co ne, máme společnost a pravidla. Třeba když jdeme po ulici, můžeme posoudit, kdo by mohl mít špatné úmysly, a vyhnout se té osobě. Nebo víme, jak se chovat na veřejnosti. A když některým lidem tento úsudek chybí, dělají věci, které jsou ostatním nepříjemné. Třeba pustí hudbu z repráku na plné pecky někde ve vlaku. Nebo říkají věci, které mohou na ostatní působit nepříjemně.
V mých očích je posuzování toho, co je normální, v pohodě, dokud to někomu neubližuje. Někteří lidé některé věci až moc hrotí. Myslím, že dokud to dotyčnému neubližuje, tak mu může být jedno, jak někdo jiný vypadá, koho miluje, s kým se baví nebo jako co se orientuje atd.
Takže jediné, k čemu jsme se vlastně dostali, je to, že pojem „normální“ je průměrný nebo jen standard – určený jak individuálně, tak i společensky. Myslím, že na otázku „Co znamená normální?“ neexistuje jasná odpověď. Jediná odpověď, kterou dostaneme, je ta, kterou si v hlavě určíme – a ta je pro nás ta správná.
Osnova:
1. Úvod
a. Strach
b. Moje největší motivace
2. Stať
a. Kde bych chtěla působit
3. Závěr
a. Největší problém
Je mi čtrnáct let, a tak se musím začít rozhodovat, kam na střední. Je to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě a já si nejsem jistá, jestli na to mám.
Od mala mě moc bavilo starat se o zvířata a pomáhat jim. Vyrůstala jsem mezi čtyřmi pejsky a vybudovala jsem si k nim moc hezký vztah. Když nám jeden ze čtyř pejsků umřel na nádor, tak v tu chvíli jsem věděla, že už nechci, aby zvířata umírala na nemoci, se kterými se nedá nic dělat, a pokusit se být dobrá veterinářka, která bude dělat všechno proto, aby se zvířata na světě měla lépe.
Táta chodí se psy na lovy do lesa na divokou zvěř. Je to akce, kde psi běhají po lese a loví divoká prasata a jinou lesní zvěř. Spousta lidí mi říká, že nemůžu být dobrá veterinářka, když podporuju takové akce, ale já se už od svých deseti let moc těším, až mi bude patnáct a budu moct chodit se svým pejskem na takové akce. I na takových akcích musí být veterináři, kteří jsou vždy připraveni zasáhnout, když se stane něco psovi, a to mě moc láká – být vždy poblíž našim psům a kdyby se cokoliv stalo, budu ta, co jim bude schopná pomoct.
Mít svou ordinaci, kde budou zachraňovat psí životy, je můj sen, ale jsem realista a vím, že na to nemám. Angličtina je a byla můj velký problém, který mi kazí vyznamenání, a abych se mohla dostat na gympl a pak dál na veterinu, tak ji budu muset ovládat.
Jaké je asi stáří aneb až mi bude 70 let
Osnova:
1. Úvod
a. Co je to stáří
b. Příbuzní okolo mě
2. Hlavní část
a. Kde budu bydlet
b. Co budu dělat ve volném čase
3. Závěr
a. Proč se stáří nemusím bát
Přemýšlel jsem o tom, jaké to je být starým dědou, který už může každou chvíli umřít. Staří lidé si pamatují dobu, kdy po silnici projelo jedno auto za celý den. Byl klid, všechno bylo jednodušší a mnohem víc primitivní než dnes. Možná ani neměli televizi nebo rádio, ale práce bylo dost.
Děda mi často vyprávěl o dřívějším životě. Můj děda Mirek mi povídal, jak se proháněl na motorce. Bavilo ho to. Říkal, že tehdejší motorky byly jednodušší na opravu, jenže dnes už na to nemá čas ani sílu. Bolí ho nohy. Lidé tehdy byli o něco chudší než my teď. Žil ještě za komunismu, kdy práce sice byla, ale platy nebyly moc vysoké. Dnes je dědovi 65 let.
Já sám ani nevím, kde budu v budoucnu bydlet. Nevím, jestli budu mít vnoučata, která by se o mě postarala. Vím ale, že nechci skončit v domově důchodců.
Až budu starý, budu se snažit dělat to, co mi ještě půjde, třeba opravovat motorky a jiné věci.
Stáří se nebojím. Vím, že jednoho dne umřu, ale tomu se říká život.
Co budu řídit v dospělosti?
Osnova:
1. Úvod:
a. Ne každý ví, co přesně chce dělat
b. Nejistota a hledání vlastní cesty
2. Stať:
a. Rozdíly v přístupu k budoucnosti
b. Čas na rozhodnutí a víra v budoucnost
c. Obavy z omezeného času a nežádoucí budoucnosti
3. Závěr – Ať už budu řídit cokoli, hlavní je být spokojená
Často o tom přemýšlím, stále to ale nevím. Avšak jedním jsem si jistá – až budu dospělá, tak svůj život budu řídit pouze já, a ne někdo jiný.
Někdy závidím lidem, kteří mají už od malička jasno v tom, co chtějí dělat. Když se jich zeptám, co budou v dospělosti řídit nebo dělat, odpoví hned a přesně. Já naopak často jen pokrčím rameny nebo odpovím něčím neurčitým. Možná proto, že se bojím říct nahlas svůj sen, aby se pak nezhroutil. Anebo proto, že mám v hlavě tolik možností, že si ještě neumím vybrat.
V dospělosti bych chtěla řídit buď nějakou svoji zubní ordinaci, anebo bych chtěla mít aspoň motorku, kterou si přeji řídit od mých šesti let. Ani nevím, proč zrovna zubní ordinaci. Možná protože jsem měla rovnátka a všechno, co se tam dělo, bylo tak zajímavé. Já si někdy říkám, že tahle práce bude můj osud. Ale co když se na tu školu nedostanu a budu nucena dělat něco, co mě nezajímá a nebaví? Ano, vím, mám řešit budoucnost v dospělosti, a ne střední školu, ale podle mě je to poměrně důležitý krok.
Jedinou výhodou je, že mám ještě necelý rok na to, abych se rozhodla, co dál. Je to sice málo času, ale zároveň je to prostor, který mi dává možnost pořád nad vším přemýšlet a zkoumat své možnosti. Nějak to všechno dopadne – i když přesně nevím jak –, věřím, že nakonec najdu cestu, která mi bude vyhovovat.
Ale zároveň se mi nelíbí, že se mi ten čas pomalu, ale jistě krátí. Přece jen to není moc času. Trochu doufám, že jednou neskončím v továrně nebo v málo placené práci (na tohle já prostě nejsem).
Když to tak shrnu, tak se v dospělosti vidím v dobře placené práci, kterou si vyberu sama a které budu nejlépe i šéfovat. Možná to bude moje vlastní zubní ordinace, možná něco úplně jiného, ale důležité pro mě je, abych měla pocit, že řídím svůj život, a ne že ho někdo řídí za mě. Už teď vím, že nechci skončit v práci, která mě nebaví nebo ve které se budu cítit ztraceně.