Šestý ročník se chystá na pohádku z knížky Fimfárum od Jana Wericha. Pohádka se jmenuje Moře, strýčku, proč je slané? Než se do ní pustíme, odhadli jsme sami, o čem by taková pohádka mohla být. Naše odhady byly rychlé, zvládli jsme je sepsat za čtvrt hodiny :)
Moře, strýčku, proč je slané?
Jednou přijel na lodi Albert Einstein. A ten zjistil, že voda je dobrý vodič. Chtěl, aby bylo moře, tehdy bez soli, ještě vodivější. Proto objednal na Temu 25 mořských panen. Mořským pannám se to nelíbilo a začaly brečet slané slzy. Albert ty slzy využil jako ještě lepší vodič. A proto je moře slané. Dnes už jich tam je přes pět tisíc.
„Povím ti, proč je moře slané, synovče,“ řekl strýc.
„Kdysi dávno bylo jedno království, ve kterém se nacházela solná jeskyně. Všichni měli soli habaděj. Jednou chtěl král, aby mu tři dcery řekly, jak ho mají rády.
Jedna z dcer mu řekla, že ho má ráda jako sůl. Král se divil, proč, a dcera řekla, že je sůl nad zlato.
To krále rozčílilo a nechal odebrat sůl všem v království a nechal zavřít solné doly.
Pak vyplul na moře a všechnu sůl vysypal do moře.
Proto je moře slané,“ řekl strýček svému synovci.
Bylo, nebylo jedno království a v něm žil moudrý král. Byl spravedlivý. Vždy, když byl soud, tak rozhodl moudře.
Jednou mu obchodník nabízel sůl. Král ji tedy koupil.
Král měl pět dcer. Než se měly jeho dcery vdávat, tak mu dali jeho zeťové svatební dar – sůl. Najednou bylo soli tolik, že nikdo nevěděl, co s ní.
Král byl moudrý, ale tohle neuměl vyřešit. Tak přikázal, aby sůl hodili do moře.
Když se to zeťové dozvěděli, tak je tam všechny pobili.
Zazvonil zvonec a pohádky i toho království je konec.
Staří lidé jménem černokněžníci vyrobili nástroj, který vypadá jako kávový mlýnek. Ale místo kávy vyrábí sůl. Jednou se ztratil.
Našel ho mladý muž jménem Šu-šan a prodávali sůl se svou matkou. Jednou k němu přišel starší bratr jména Šan-ho. Tajně ukradl mlýnek a plul mořem až loď narazila na kámen ztratila se i s mlýnkem na věky věků v moři.
KONEC
Žil jednou jeden kluk jménem Pepíček. Jednoho dne se vydal za svým strýčkem Fredem pro radu, protože se ve škole učili o moři, a měli za úkol zjistit, proč je moře slané.
Strýček mu to začal vysvětlovat: „Pepíčku, to víš, žila jednou jedna mořská víla, které vadilo sladké moře. Jenomže jednou jeli na moři průzkumníci, kteří ji zajali. Odvezli si ji do své laboratoře, kde dělali výzkum.
Víla plakala dny i noci. Její slzy začaly vytékat z okna laboratoře. Z jejích slz se staly řeky a dotekly až do moře.
A už Pepíček věděl, proč je moře slané.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Bůh se rozhodl, že dá lidem vodu. Ale v nebi vodu neměli. Tak dostal nápad, že bude plakat. Bůh si neuvědomil, že slzy jsou slané, a tak lidem dal slanou vodu.
A tak se stalo, že je moře slané.
Bylo, nebylo v jednom rodinném domku se zeptal Otík strýčka Alberta: „Proč je moře slané?“
A strýček mu odpověděl:
„Jednou jeden velký byznysmen cvrček jménem Lojza, který vlastnil celé moře, řekl: „Už mě nebaví klasické sladké moře. Udělejte z něho slané moře!“ A tak všichni jeho otroci řekli: „Ano, pane!“ A pustili se do práce. A proto, můj synovče, je moře slané.“
KONEC
Pod mořem byly solné doly. Později se propadly a najednou bylo moře slané. Lidé se napili a zjistili, že je opravdu slané.
A strejda: „Tak teď už to víš.“