Žáci 9. ročníku vymysleli vypravování na téma klíč. Co všechno se jím dá odemknout?
Ciri, dědička starší krve, jela na svém koni hustým lesem. Bylo chladno a mezi stromy se vznášela mlha. V kapse jí cinkal zlatý klíč, který dostala od čarodějky Triss. Ta jí říkala, že klíč dokáže otevřít bránu do věže. Ale otevře ji jen ten, kdo má odvahu a nemá strach.
Ciri se vydala na sever, protože cítila, že ji tam něco volá. Cesta byla dlouhá a tichá, až moc tichá. Náhle se ozval výkřik a z houští vyskočilo stvoření. Byl to napůl vlk a napůl člověk. Jeho oči svítily jako led. „Dej mi klíč,“ řeklo to. „Patří mému pánu.“
„Tvému pánu?“ řekla Ciri a vytasila svůj meč. „Tak ať si pro něj přijde sám.“ Stvůra zaútočila, ale Ciri byla rychlá. Bojovala statečně, až ji nakonec porazila jediným přesným úderem. Když nestvůra padla, klíč se rozzářil.
Světlo ukazovalo cestu k ruinám staré věže. Nasedla na koně a vyrazila. Už byla před bránou, tak seskočila z koně. Stála před branou s nápisem ve staré řeči: „Jen ten, kdo nezná strach, smí vstoupit.“ Chvíli váhala, ale pak vložila klíč do zámku. Dveře se otevřely a pohltilo ji oslnivé světlo.
Ocitla se v obrovském sále. Na stěnách visely pochodně, které hořely modrým plamenem. Uprostřed místnosti byl trůn z černého kamene a před ním kamenný podstavec. Měl v sobě dírku na klíč. V trůnu seděl rytíř v černém brnění. „Jsem strážce klíče,“ řekl. „Kdysi jsem chránil světy, teď chci jen jejich konec.“
Ciri sevřela meč. „Já ti ho nenechám!“ Rytíř luskl prsty a kolem Ciri začaly poletovat obrazy minulosti. Bolest, ztráta, samota. Ciri na chvíli ztratila sílu, ale pak si vzpomněla na všechno, co překonala a kým je.
„Strach mě neovládne!“ vykřikla a vrazila klíč do kamenného podstavce. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo hromové prasknutí. Modrý oheň zhasl a černý rytíř shořel.
Když se světlo vrátilo, Ciri stála opět v lese. Klíč zmizel, ale v její dlani zůstal zlatý otisk. Chvíli se dívala na nebe a tiše řekla: „Ten klíč nikdy neotevíral dveře. Otvíral odvahu.“ Pousmála se, otočila se ke koni a nasedla na něj. A vyrazila za dalším dobrodružstvím.
Přijdu domů a zjistím, že nemám klíče. Tak zazvoním na zvonek našeho domu a otevře mi mamka. První, na co se zeptá: „Ty jako nemáš klíče, nebo co?“ Já se na ni zaraženě podívám, takovým tím pohledem „jak to víš“.
Věděla jsem, že bude hysterčit, ale ne tolik. Vsadím se, že nás slyšeli i sousedi, jak mamka vyváděla. Proklouzla jsem kolem ní a zatáhla ji do baráku, abychom nedělaly divadlo pro kolemjdoucí. Mamka mě okamžitě začala vyslýchat, ale bylo to prd platné. Vždyť já si sotva pamatovala, co jsem měla k obědu, a to jsem jedla asi před hodinou.
Do naší konverzace se zapojil i táta s dědou, kteří právě něco opravovali a snažili se nás vnímat, aby věděli, o co go. Táta řekl klasickou větu, kterou podle mě zná každý, kdo někdy ztratil klíče: „Teď budu muset kvůli tobě předělat zámky.“ A já, jelikož neumím být vážná, tak se začnu smát. Tátu to trochu vytočí, ale spíš se na mě kouká zmateně. Máma do mě drkne, ať se jako přestanu smát a přemýšlím, kde jsem je nechala. Ale mě to nedá a musím na tu tátovu hlášku zareagovat: „Tati, ty si jako myslíš, že ty klíče mám podepsané, nebo co?“ A znovu se začnu chichotat. Nevím, jak přesně mám popsat jeho výraz, ale asi ho nejvíc vystihne, že byl rudý jak rajče, proto možná odešel. Máma mě mezitím stihne zavraždit pohledem.
Jako zaregistrovala jsem to, ale nějak extra jsem to neřešila, protože mi došlo, že jsem ty klíče neměla ani ve škole. Což znamená, že musí být doma. Šla jsem se podívat na věšák, tam ovšem nebyly.
Mezitím přišel bratr. Prošel kolem mě, jako bych byla vzduch, a na věšák pověsil moje klíče.
Jsem obyčejná žákyně z 9. ročníku, obyčejně nevím, co dál se svým životem. Ale to je myslím normální, nebo ne? Mám pocit, že jsem ztracená a hodila by se mi mapa, která mě z tohoto bludiště vyvede. Někam, kde se budu cítit dobře, někam, kde mě to bude bavit. Copak taková mapa existuje? Možná by stačil klíč, který by mi odemkl mé cíle nebo záměry a já bych měla odpovědi na své otázky. To je blbost, ne? Ale kdyby existoval klíč, kterým by se dalo odemknout a zamknout cokoliv, to by se hned lépe žilo. Jako první bych zamkla strach, ten nás nejvíce omezuje. Strach je silná emoce, která ovlivňuje i naše rozhodnutí. I já mám strach z neznámého, z toho, že se špatně rozhodnu, nebo z toho, že se nedostanu, kam budu chtít.
Jednoho neobyčejného dne jsem se chystala do školy, a to bych nebyla já, abych jeden den stíhala. Vyběhla jsem rychle z bytu s klíči od něj v ruce, chytila jsem se zábradlí, abych v té rychlosti nespadla, a ty klíče mi spadly až dolů do sklepa. V tu chvíli jsem si myslela, že mě někdo za něco trestá, ale to jsem ještě neměla tušení, co se stane. Už jsem trochu ztrácela nervy, protože bylo opravdu pozdě. Doběhla jsem tedy až do sklepa, rychle jsem se ohnula pro klíče a v ten moment vedle nich vidím další klíč. Nepřišlo mi to tolik divné, protože se mi teď stalo to samé. Sebrala jsem svůj svazek klíčů a chtěla jsem odejít, ale jako kdyby mě něco zastavilo, a mně to nedalo, a vzala jsem i ten opuštěný klíč. Tentokrát jsem už opravdu běžela do školy.
Sedla jsem si do lavice a oddychla jsem si, že jsem to do té školy stihla. Po celém dni ve škole jsem skoro zapomněla na celou situaci s klíči, ale když jsem šla okolo sklepa, vzpomněla jsem si. A tak jsem obešla sousedy, ale nikoho ten klíč nebyl. Až v tuhle chvíli mi to připadalo divné.