Trading s mušličkami
Třetí den jsme se rozhodli, že se vydáme do Brightonu k moři. U moře bylo celkem chladno, ale co nenapadlo kluky – samozřejmě se museli vykoupat v té příšerně studené vodě. My jsme mezitím seděli na pláži a odpočívali.
Po chvíli jsme se začali nudit a začali jsme hledat mušle. Sbírali jsme všechny – malé, velké, barevné i ty prasklé. Přidali se k nám i kluci. Dohromady jsme toho měli opravdu hodně.
Sedli jsme si ke stolu a každý si tam vyrovnal mušle, které nasbíral. Začali jsme si je mezi sebou měnit a vymýšlet pro ně zajímavé názvy.
První den
Brzy ráno jsme vyrazili na letiště v Ruzyni, kde jsme několik hodin čekali, než jsme odletěli do Londýna, na letiště Stansted. Po příletu jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl ke stanici metra Paddington, odkud jsme už došli pěšky k hostelu.
V hostelu jsme se vybalili a čekali, až přestane pršet. Jelikož déšť neustával, byli jsme nakonec nuceni vyrazit ven i v dešti. Všechny obchody a stanice metra byly jen pár ulic od našeho ubytování a Hyde Park byl téměř hned vedle.
Paní učitelka nás provedla ulicí s obchody, abychom věděli, kde co je, a pak jsme se vydali do Hyde Parku. Prošli jsme asi polovinu parku až k Royal Albert Hall. Poté jsme se vrátili do té nákupní ulice, koupili si večeři a šli zpět k hostelu, navečeřeli se a šli spát.
Druhý den
Druhý den byl o něco nabitější. Vyrazili jsme do centra města, odkud jsme zamířili do obchodního centra a následně do Sky Garden, odkud byl nádherný výhled prakticky na celý Londýn.
Anglie
Nejvíc se mi líbilo, že nám nikdo nerozuměl. Kdyby totiž ano, nejspíš by na nás všichni koukali jako na blázny. A právě proto jsem byla ráda, jak moc jsme si mohly s Radkou povídat, aniž by nám okolní svět rozuměl. (Jméno bylo změněno)
V Anglii jsem se poprvé v životě odhodlala na něco zeptat, i když to nebylo nutné. Nemám totiž potřebu mluvit, dokud to není životně důležité. Ale myslím, že jsem se dost překonala.
V naší ubytovně totiž byla kuchyňka. Do té jsem si zašla pro ubrousky a potkala jsem tam mladíka, který něco nepřetržitě hledal. Nevím, co to do mě “vjelo”, ale musela jsem se zeptat: “What are you looking for?”. Mladík byl moc milý a hodně jsme se nasmáli. Konverzace plynula sama, až jsem byla překvapená, jak rychle ten čas utíkal. Po nějaké době mladík ukázal na dveře, že na mě asi čeká moje kamarádka. A tak jsem odešla a hned jsem jí všechno popovídala. S mladíkem už jsem poté moc nemluvila, jen se mě zeptal, odkud jsem.
Celkově jsme překvapila samu sebe, jak moc se mi líbilo si s někým cizím povídat. Spíš to bylo tím, že mladík byl velmi vtipný a upovídaný. Kdybych ho potakal znovu, určitě bychom se měli co říct.
Největší trapas výletu se stal hned první den. Ihned, co jsme přijeli na stanici “Bayswater”, byl rozchod. Jakožto člověk, jež je ostatními považován za dobrého v angličtině, jsem byla přinucena za všechny objednávat a platit. My dívky z deváté třídy jsme se během rozchodu vydaly k malému obchůdku, který nabízel bubble-tea. Takže tady začíná první trapas – musela jsem objednat 4 pití, z toho samozřejmě každý chtěl něco trochu jiného. Vytasila jsem tedy svou “nádhernou” angličtinu. Tento incident byl ovšem ještě v pořádku.
Bubble tea jsme si všechny spokojeně odnesly a zamířily jsme na lavičku, kde jsme si chtěly v klidu vychutnat naše slavně objednané nápoje. Jenže ouha – jedna z nás si omylem vzala pití jiné kamarádky. A protože jsme měly různé příchutě, netrvalo dlouho a začalo klasické: „Fuj, to není moje!“, „Tohle je tvoje?“, „Já chtěla mango, ne liči!“
Do toho mi začal téct ten nápoj po ruce, protože jsem si nevšimla, že víčko není pořádně zavřené. A tak jsem tam stála – od bublinkového čaje mokrá až po loket, kolem zmatené holky s brčky a barevnými kelímky, a pár kolemjdoucích na nás opravdu koukalo, jako bychom právě vypadly z nějaké komedie.
Anglie
Nejvíc se mi líbilo, když jsme jeli na výlet k moři do Brightonu. Moře bylo opravdu krásné a bylo hrozně fajn po dlouhé době zase cítit jeho vůni. Počasí bylo hezké, a i když bylo moře studené, šla jsem si do něj alespoň namočit nohy.
Potom jsme se procházeli po pláži a hledali mušličky a hezké kamínky, které jsme si pak odvezli domů. Když jsme jedli svačinu, létalo kolem nás spoustu racků a museli jsme si jídlo schovávat. Nakonec došlo k tomu, že když paní učitelka Josková jedla svůj sendvič, jeden racek jí ho ukradl přímo z ruky.
Pak jsme se už jen procházeli podél moře a šli zpátky. Jsem opravdu ráda, že jsme měli možnost se k moři podívat.