13.9.2020
Můj první pes - fena Bela neboli Belina. Zde na obrázku s mou maličkostí. Podle vyprávění bedlivě hlídala můj spánek v kočárku a nikoho ke mně nechtěla pustit ani když jsem řval. Později jsem ji lezl do boudy a žral s ní krajíce chleba se škvarkovým sádlem, které ji mazala moje prababička. Její odchod jsem obrečel, ostatně jako ztrátu každého našeho psíka.
Po Belině jsme dlouho psa neměli, až si později si babička pořídila dlouhosrstého jezevčíka Pajdu, který se stal miláčkem celé rodiny. Zejména si zamiloval moji matku. Ta když odjela pracovat na některé z našich políček kolem vesnice, utekl zahradou a tak dlouho ji hledal až ji našel. Bohužel později se začal toulat a stal se "otcem" mnoha potomků v okolí, až se z jedné takové výpravy nevrátil...
Po ukončení studií jsem dostal nádherné štěně vlčáka - Bada. Bohužel mu nebyl ani rok, když se nám ztratil. Odjel jsem tenkrát na flám - výlet do Plzně a můj bratr ho chtěl vyvenčit. Bad mu utekl za zajícem a přes všechno hledání jsme ho víckrát neviděli.
Tyto dva asi na žádné fotce nemám.
Další náš vlčák Dan. Divná povaha. Neustále na všechny bručel, ale nikdy nikomu neublížil.
Spolu jsme nacourali spoustu kilometrů a tato jeho fotka se dostala i do novin. Byli jsme spolu na Lovoši a já to poslal do soutěže MFDnes. Cestou dolů jsem ztratil mobil....
Po čase se k Danovi přidal Fíček. Ten zbyl po jedné zemřelé paní. Naše máma se ho ujala a pěkně vykrmila. Fiček i Dan ji oba milovali i když ji žádný neposlouchal. Dan respektoval hlavně mě a částečně otce. Miloval jízdu traktorem. Občas jsem ho dráždil tak, že jsem mámu chytl za ramena a třásl s ní. Dan vždy vrčel, chtěl bránit mou matku, ale respekt ze mě mu to nedovolil. Většinou to skončilo tak, že se předníma tlapama opřel o nás oba a vrčel nám do ucha.
Fíček byl hračička, neúnavný aportér míčků a taky vynikal v jedné zvláštní disciplíně. Nosil v zubech starý ešus, který vždy někde upustil a pak ho čumákem koulel před sebou. Bylo to super. Fíček odešel cca v 10 letech na rakovinu, zato Dan vydržel na vlčáka dlouho, skoro 15 let.
Když jsem skončil s chozením do práce a začal po tátovi sedlačit, dohodil mi můj známý štěně foxteriéra Viky.
Protože jsem pracoval doma, měl jsem ji neustále u sebe. Spala se mnou v posteli, jezdila se mnou prakticky všude, ale nejvíc se proslavila jako moje neohrožená spolujezdkyně na skůtru. Zapoměl jsem zdůraznit, že skutr je můj hlavní dopravní prostředek. Když jsem ji to učil, neustále jsem poslouchal řeči, že ji někde zmrzačím, ale ona v tom dosáhla takového mistrovství, že se mnou najezdila stovky a možná i tisíce kilometrů cestou necestou, po polích, lesích. Stála mi nebo seděla mezi nohama a hlavu měla vykloněnou na levou stranu, aby viděla kam jedem - viz foto dole, ještě se starou yamahou. Taky byla výborný plavec a protože já jezdím do řeky pokud to jde téměř denně od dubna do října, naplavala se toho až až. Když se dívám na fotky z mých dřívějších výprav, většinou ji tam někde najdu jak něco čenichá nebo očůrává roští.
Když jí byly cca dva roky, vloupal se mi na dvůr jeden místní pes pobuda a Vikynu zbouchnul. Stal jsem se tak otcem tří malých čubiček a jednoho pejska, kterého jsem se z pochopitelných důvodů musel zbavit. Nerad jsem se s ním loučil a dodnes na něj vzpomínám, jak asi skončil. No a Viky + tři její dcery(Lízinka, Dášenka a Zuzanka, jak je pojmenovala moje neteř) mi nakonec zůstaly. Byla to skutečná smečka. O jejich mámu Viky jsem loni v červnu po 11. letech přišel. Měla nějakou poruchu nadledvinek(už jsem zapoměl diagnózu) a následkem toho vysokou cukrovku. Chvíli jsem ji píchal inzulin, ale stejně scházela a jednoho dne oslepla. Bylo to smutné, když vrávorala, narážela do stěn a pak měla i zanícené oči a tak jsem ji musel jednoho dne utratit. Stýská se mi po ní dodnes. Byla to má parťačka a i když jsem k ní občas nebyl laskavý, měla mě asi ráda. Z toho vyplývá, že jsem po dobu téměř 9. let měl čtyři čuby, po celý den neustále za prdelí. Bohužel zvládnout takovou smečku bylo nad mé síly, takže i když Vikyna byla poslušná a chodila se mnou na volno, její dcery musím při procházkách po okolí poutat na vodítko, protože zdaří-li se jim útěk, vypálí do polí na lov a můžu volat jak chci..... Přesto máme za sebou spoustu vycházek a výletů. Milují jízdu traktorem i autem. Protože mě courání kolem vesnice už notoricky nebaví(absolvoval jsem to xtisíkrát), vyrážíme často na vyjížďky autem. Mám rád mizející český venkov, za volantem relaxuji a vidím, co je kde nového a čuby se střídají u oken a vystrkují hlavu. Když je to na dýl, opatrně je někde vyvenčím a napojím a jedem dál. Fakt se mi to líbí a jim taky. Už jim je deset let a zatím jsou v pohodě, jen Dášenka má na mléčné žláze menší kámen, nádor. Vetrináři mi doporučovali operaci a kastraci, ale já je nechci takhle trápit. Už je to dva roky a zatím dobrý. ťuk ťuk na dřevo, ať to nezakřiknu. Kdyby ji otevřeli a bylo to zhoubné, už tu nemusela být. Bohužel platí, že psi nemají vlastní program a tak na mě často jen čekají až já něco vymyslím nebo někam půjdu.
Bohužel už bez Dášenky...
Aby to bylo všechno, tak moje máma se před lety ujala mladé čubičky Bobinky, kterou někdo vyhodil z auta a běhala po vesnici. Je to taková dobrá dušička, trochu rozmazlená a hodně paličatá. Toť skoro vše o našich psech..... Ufff
