PŘÍBĚHY

Probudil jsem se do chaosu. Řev stráží, shon a zmatek. Nejvýraznější byla statná zrzava ženská, zdá se schopná a asi tomu tady velí. Strážní vpustili dovnitř pár lidí z podhradí. Došel jsem na hradby a nechápu co se děje, kam oko dohledné sama voda. Snad je moje matka se sestrou v bezpečí.

Nějaký blázen se snaží slézt hradby, je v půlce a už nemůže. Proč ti lidi jen čumí a nic nedělají? Nechci přitáhnout pozornost, ale musím něco udělat, sezenu lano u stájí, přivážu k ochozu a hodím dolu, zvláštní muž, co se hned měl k tomu mi pomoct ho vytáhne a určitě mu někdo pomůže. Nějaký chlápek (Boromir) se přidal a snaží se ho vytáhnout, zkusím mu pomoci (magii). Pridal se nějaký starší muž, má zjevně páru, protože ho vytáhli. Odešli do krčmy a já za nimi. Přišel nějaký divný chlápek asi nějaký šlechtic z umdlévajícího rodu, chova se tak. Poslala ho ta zrzava žena, ptá se na zásoby, hostinský ho odbývá. 

Hostinský si mysli, že strážci přehrady ji nechali protrhnout, aby zatopili Ovladinovu chátru (ať chcípne bolestivou smrtí). Prý to už nikdo nevrátí do původního stavu.Ten Boromir mi přijde jako fajn chlap pokusím se mu nějak pomoct, prý ví, jak se staví a ovládá loď. Musím se odtud dostat. Ten od stráží tady všechny zná, myslím že nám může pomoct sehnat materiál.

Přišel nějaký kupec a potřebuje chlapy, dle hostinského není křivák a mohl by nám možná sehnat co budeme potřebovat na loď. Možná se budeme moct díky němu nějak udržet s jídlem až začne jít do tuhého. Následuji ho. Venku si všímáme divných tvoru (ptáci to nejsou) létajících kolem jedné z věži.

Díky tomuto krátkému zdržení nás došel Boromir. Ve třech jsme se vydali ke staře vypadajícímu domu u brány, co vede hlouběji do hradu. Brulise, i když se snažil jít nenápadně, si povšimly stráže. Ten se s nimi pozdravil, mě jdoucím nenápadně si nevšimly, Boromira jdoucího normálně si všimly a chtěly vědět kam si myslí, že jde. Brulis řekl strážím, že je to v pořádku, že je s ním a všichni jsme vešli dovnitř. V chodbičce byly dvoje dveře, jedny železné dvoukřídlé Brulis odemkl a my se ocitli ve staré cisterně na vodu. Kladkový mechanismus na vytahováni vody už vypadal hodně opotřebovaný. Brulis jednoručním křesadlem zapálil lampu a po točitých schodech vedoucími podél stěny zásobárny jsme sešli dolů, mohlo to být zhruba čtyřicet metrů.

Brulis otevřel železnou mříž částečné zatopenou a s pomocí Boromira něco začali tahat ven.  Bylo to tělo. Brulis nakázal Boromirovi, aby se svlekl a potopil se do zatopené místnosti za mříží a našel tam ještě druhé tělo. Boromirovi se do mříže zasekla noha, ale naštěstí se mi podařilo vyprostit ho a on z posledních sil zachytil druhého utopence, kterého jsem posléze vytáhnul. Brulis nám řekl, že tito dva utopenci nesmí byt nalezeni zde a že naším úkolem je dostat je za bránu, aby to vypadalo, že se utopili při potopě. Těla jsem nenápadně ohledal a opravdu jeví známky utopeni. Těla patří tlustšímu boháčovi a hubenému asi sluhovi. Dohodli jsme se, že použijeme kladkostroj nahoře abychom se s nimi nemuseli tahat po schodech. První hubenější tělo jsme vytáhli, když jsem šel zaháknout druhé, prohledal jsem ho a vzal si od něj nějaký nažloutlý bylinkový lektvar, zdobenou dýku a po hrábnutí do nalezeného měšce i pár japreidonských zlatých. V půlce tahání těla nahoru jsme slyšeli zaskřípění kladek, Boromir je pojistil lanem. Ještě že tak udělal, protože po chvíli se kladka rozbila. Boromir šel s hákem dolů, zachytil tělo a udržoval ho nad schody tak, že kdyby povolilo jištění, ať dopadne na schody, a ne úplně dolů. Tak jsme dostali nahoru i druhé tělo. Když jsme ho položili k prvnímu, celý závěsný mechanismus povolil a zbortil se dolů. Boromir byl natolik duchapřítomný, že lano přeřezal, a tak nebylo tělo strhnuto zpět dolu též. Dohodli jsme se, že počkáme do noci a potom těla hodíme pres hradbu do vody.

V tu chvíli jsme zaslechli bouchání na dveře domu. Brulis řekl, že se tam podívá a dal nám klíč od železných dveří, které jsme za nim zamkli a ztlumili jsme lucernu. Byly to stráže, které doprovázely purkrabího Berenda. Berend se Brulise začal vyptávat a když Brulis nebyl moc sdílný, zatkli ho a odvedli. Stráže pak začaly prohledávat dům. Když narazily na zamčené železné dveře, za kterými jsme se schovávali my dva plus dvě mrtvoly a nedobouchali se, jeden z nich vyrazil pro náhradní klíč. Co se dalo dělat, mrtvoly jsme hodili zpět dolů (předtím jsem vzal měšec a s Boromirem si jeho obsah rozdělili), samozřejmě s naším štěstím mrtvoly dopadly na zborcený kladkový mechanizmus a docela se znetvořily, ale to nám bylo jedno. Mrtvoly jsme nacpali zpět do zatopené místnosti, pomoci magie jsem všemožné částečky lebky a mozku nahrnul do místnosti za nimi. Mříž jsme zavřeli a lehce zamaskovali. Velká vědra na vodu jsme potopili dnem vzhůru a zasekli pod schody ve vodě, tím jme si udělali vzduchové kapsy. Ve chvíli, kdy jsem zhasl lucernu a odložil ji na plovoucí dřevo, zaslechli jsme z vrchu rachot. Schovali jsme se pod schody a slyšeli tři muže. Dva strážní a jeden výše postavený, správce studen a cisteren Hlouba. Vyslechli jsme, že tato cisterna se už dlouho nepoužívá, a tak se dala do pronajmu šlechtici z Japreidonu (Brulis). Potopili jsme se a čekali na jejich odchod.

Po jejich odchodu jsme jednu po druhé dosmýkali mrtvoly zpět nahoru a potichu odemkli. Bohužel jsme zjistili, že před vstupem do domu hlídají dva strážní. Chtěli jsme mrtvoly schovat do druhého patra a zmizet pres střechu. Jenže má únava způsobila, že se mi mrtvola vysmekla a zalarmovala stráž. Znovu jsme se s mrtvolou zamkli a po dalším prohledání se jeden ze strážných vydal pro nadřízené, že se něco děje. S Boromirem jsme se dohodli, že zbývajícího strážného omráčíme a svážeme. To se nám nakonec povedlo, ale bohužel jsem si z potyčky odnesl lehké zraněni – sekanec pres hruď. Musíme toho strážného umlčet, ale nechce se nám ho zabíjet. Tak mu zlomím prsty a čelist, odneseme ho do druhého patra. Mrtvoly přeneseme do stáje, která je naproti přes ulici a schody do druhého patra domu zapálíme, nechme na bozích, zda strážný má přežít, nebo ne. Pak se schováme do stáje.

Stráže, když uhasí oheň, začnou prohledávat všechny domy v teto části hradu, chtějí prohledat i stáj, ale štolba Drís jim to nechce dovolit, ať neruší koně, řka že nikdo ve stáji není, protože by to koně poznali. Drís stráže přesvědčí a při uklidňování koní nám řekne, že se máme přestat schovávat a máme jít s ním, ať neotravujeme koně. Chce vědět, zda ten mumraj okolo je kvůli nám. Řekneme mu, že bohužel ano, ale že jsme do toho spadli ani nevíme jak. Že nás najali jen na přenesení nějakých věcí. Zeptá se, zda si nás najal Brulis, přiznáme že ano. Taky jsme mu řekli, že máme ve stáji schované něco, čeho se musíme zbavit hozením do moře. Říkal, že nechce vědět co to je, ale můžeme to vyvést při rozbřesku s hnojem. (přijde mi, že je ochoten nám pomoct kvůli Brulisovi – jen nevím, jestli je to dobře nebo spatně). Máme být ale opatrní, včera cosi stáhlo dva rybáře do vody. Nabízím mu svůj díl peněz, co jsme našli u jednoho z mrtvých. On si je prohlédne a řekne, že to nechce a že Japreidonské peníze nám tady stejně k ničemu nebudou, ale že máme najít hradního pokladníka Ztomože, který nám může peníze vyměnit. Zeptám se ho, zda nemá něco, co by mi mohlo pomoct s tou sečnou ranou. Říká, že něco má, ale že by mě to odrovnalo, že je to moc silné (že by nějaké drogy? Nemůže to byt hlavní důvod, proč strážným nechtěl dovolit prohledat stáj?). Ale až se to na hradě uklidní, mám jít za jednu bránu hlouběji do hradu a najit mastičkáře jménem Hosa. Drís mi da jutovinu, aby si řezné rány pres díru v haleně nikdo nevšiml.

Ráno při vyvážení hnoje jsme si v okně hostince Iškariášův Dům povšimli staré ženy hledící kamsi za hradby. Hnůj s mrtvolami jsme vyvezli ven a spláchli do moře a dýku jsem schoval za kameny. Zatím co Drís zabavoval strážné, něco jednomu z nich dal a řekl že se zásoby tenčí a že bude brzo nedostatek (asi nějaké jeho silné byliny, zkusím se ho na to později poptat, zaprvé bych mu tím mohl splatit dluh, zadruhé by z toho mohlo něco kápnout a zatřetí zjevně u některých strážných by to mohlo pomoct získat informace, nebo přístup někam). Cestou zpět jsme si všimli dvou prutů na břehu. Za branou nám Drís řekne, že žena v okně je Grázba Freverten Veespenen, vdova po bohatém kupci, který je pochován v kryptě na nedalekém kopci. Prý tam byl jen jednou a vykázala ho stráž. Se zamýšlením řekne, že stráž tam teď ale už není (toto zkusím s Drísem pořešit taky). Rozloučili jsme se a vydali do Iškariášova Domu.

Cestou do hostince jsme si uvědomili, jak strašně smrdíme. V hostinci jsme poprosili hostinského Mígarda, zda nám připraví lázeň, stačí jedna a nemusí být horká, Boromir se taky zeptal na léčivou mast, ale musíme počkat, než se zpřístupní další část hradu. Umyli jsme se, vyprali si věci a cestou do pokoje se Mígard zeptal, zda už s námi mluvila velitelka stráží. Když jsme řekli že ne, máme zůstat v hostinci a počkat na ni.

Vess v hostinci Iškariásův dům vyhlížela další opilou oběť, kterou by „doprovodila“ na vratkých nohou zvracet dozadu za hostinec. Když se pak vrátila se spokojeným výrazem, její místo u stolu bylo obsazené. Rozhlídla se a přisedla k elfovi - to se tady jen tak nevidí. Dojídal, a tak nechala přinést dva kalíšky na úspěch její akce. Lerak, jak se elf představil, ji vyvedl z omylu, že tak nápadná zase nebyla, tak mu nechala přinést ještě jeden, ať pomlčí o tom, čeho si všiml.

Před hospodou byl rozruch, dva strážní táhli velkého chlapa k druhé bráně, ale ten se vzpouzel a ti dva strážní měli co dělat, aby ho udrželi. Vess se samozřejmě chtěla podívat, ale byli i jiní zvědavci, hlavně jeden, co se dral do dveří a naprosto ignoroval, že dámy mají přednost. Vess ho za to kopla do holeně. A to byl Largo.

Až když se jeden strážný o něco řízl, napadlo je konečně chlapa prošacovat a našli několik nožů, které měl připevněné různě po těle. Jeden z nožů, který jim spadl, si vzal Lerak. Strážní chlapa ho chytili u kovárny, naproti hostinci, chlapovi vypadl z ruky řetěz. Když byli na úrovni Staré cisterny, vyběhla z ní žena a naříkala a pustila se do těch strážných taky. Starý muž, který k nim evidentně taky patřil, se snažil vše vysvětlit slovy. Z brány vyběhli další dva strážní a odvlekli velkého černovlasého muže pryč.

A tak se ti tři – Vess, Largo a Lerak sešli u Staré cisterny a snažili se vyzvědět, co se stalo, kdo to byl a proč ho odtáhli. Žena, kejklířka Parča, vzlykala, ale nechtěla nic říct, až pak z ní vypadlo, že aby se nestalo nic strašného, potřebují řetězy, několik pevných řetězů. Na co, to nám neřekla. Starý muž, pricipál Feód, stále opakoval, že se to jistě vysvětlí a hned ho pustí.

Lerak a Largo odvedli pozornost strážných na hradbách a Vess se dostala do kovárny. Nebyla zamčená, ale přestože tam nějakou dobu už nikdo nežije, tak uhlíky v peci stále doutnají. Vess vyhodila několik řetězů ze zamřížovaného okna ven. Uhlíky se zvětšily, nabyly a v tom rozžhaveném ohni dva černé připomínaly oči. Začalo to po Vess házet uhlíky, takže tak tak doběhla ke dveřím, ale jako naschvál se vzpříčily a pomohl jí až Largo, který zvenku zabral. Chůze po žhavém uhlí se nevyplácí, a tak měla Vess propálené boty. Řetězy donesli do Staré cisterny.

Dověděli se, že:

-      jsou to kejklíři, které vyhnali z hradu, chtěli prodat štěně služebné od Cilly Huisen, dcery hradního pána Zjaka Huisena. A nedostali zaplaceno za svoje služby,

-      jeden z nich, kejklíř Kral, zrovna ten, co ho odtáhli, tak v určitou noc má velkou sílu a podivné schopnosti, proto chtěli řetězy, v tu noc ho vždy připoutají a nic se nestane (není vlkodlak). Proč ho stráže odtáhli, nevíme.

-      vedle hostince bydlí rodinka Spališů, hobitů. Vess si koupila za dost draho od hobita (šejdíř) boty. Hobiti Vess sice viděli, jak se vkrádá do kovárny, ale za přinesení hračky pro nejmenšího, tak na to zapomenou. Hračku vyhodil jeden z jejich starších dětí a skončila někde za hradbami na římse. Pomocí vlasce z rybářských prutů, starého hřebíku a Largovy magie hračku vytáhli. Hobit Spališ vyrábí louče a svíčky a za pomoc dostali několik svic a loučí.

-      dva rybáři se ztratili, respektive je něco vtáhlo do vody. Stopy na břehu byly velké, humanoidní, ale měly drápy. Odtud vzali vlasce na vytáhnutí hračky a rychle se vrátili do hradu. Ještě zahlédli na břehu jedno nahé mrtvé tělo, nepatřilo rybářům.

-      v kovárně přebývá ohnivý skřet, ale přesto je kovárna opuštěná, protože se místní kovář Ogolid hádá s mistrem Gilisem Gosvedenem a navzájem si dělají naschvály. Prý nahoře na hradě mají něco lepšího, co jim v kovárně pomáhá – automatona.

-      když byli na římse pro hračku, zjistili, že římsa obíhá hradby a snad by se dalo po ní dostat na další nádvoří.

Den pátý.

Já jsem ráno s radostí zjistil, že šrám na hrudi je plně zahojený a Boromir se rozhodl celý následující den polehávat v cisterně. V čase oběda jsem se vydal k Mígardovi do hospody. Tam jsem se usadil k prázdnému stolu a popíjel pivo, Mígard se rozhodl, že dnes uspořádá dopíjení sudu a prázdný sud věnuje na výrobu voru. Osazenstvo se zaradovalo, když tu mě zaujala konverzace u vedlejšího stolu. "Já vím, kde by se mohly nacházet další prázdné sudy." řekl takový obtloustlý štamgast, později z něj vypadlo, že je to sedlák Dloubník. "No fakt, viděl jsem, jak to nesou k šafářovi do domu." "Tak za nim půjdeme a poprosíme ho o ně." navrhl elf sedící u stolu. "Tak to se Vám nepodaří, odjel pryč ráno toho dne, kdy se stalo všechno tohle" a naznačil rukou kolem dokola sedlák. Pak se trochu naklonil a tišeji řekl "Ale pokud byste se nějak dostali do jeho domu, rád bych vás o něco požádal, jako kompenzaci za tuto informaci. V jeho pracovně je takový papír s šafářovou pečetí a mým jménem. Pokud mi to přinesete, budeme si kvit." Zeptal jsem se, zda si můžu přisednout a dali jsme se do seznamování. Elf se jmenuje Largo a je posedlý magií a má popálené oblečení. Třetí u stolu se jmenuje Bohuš a je to bard a furt se mnou chtěl hrát kostky. Podařilo se nám z něj dostat, že kostky jsou očarované, aby měl lepší šanci vyhrát. Za kousek sušeného masa jsem ho ukecal, ať nám to ukáže a při hodu jsem se pokusil mu magií zamezit hození jedniček, ale tak tak se mi to nepodařilo.

Povídali jsme si a popíjeli, když tu někdo zavolal, že na nádvoří někoho vezou mrtvého a teče z něj ještě krev. Všichni se seběhli u dveří, když v tu chvíli jeden z čumilů začal couvat a spěšně se vydal dozadu za hospodu. To přišlo Largovi podezřelé a vydal se za ním. Venku nikoho neviděl ale všiml si nějakého rámusu na střeše. Pokusil se na ni vyšplhat, ale překvapil ho ten, koho sledoval s tím, co po něm chce a ať hodí zpátečku. Largovi se mu nepodařilo ho přečekat a když se pustil střechy, šlápl do kanálku na splašky. Vrátil se do hospody, ale Mígard ho vypakoval, že smrdí. Largo se vydal ven z nádvoří, aby si umyl nohu v moři. Na břehu uviděl stát muže a vydal se k němu. Ukázalo se, že se jedná o Kobuse, kněze boha Ah-Azela. Při očistě se Largo dozvěděl, že mrtvý měl na sobě nějaké tetování přes celá záda a že mu ho někdo vyřízl, ale ne dokonale, takže bylo poznat, že tam nějaké měl. Musí zjistit, jaké a zavřít všechny, co nějaké tetování mají. Jakákoli informace je pro něj cenná a je ochoten se případnému informátorovi odvděčit. Largo se vrátil do hospody a vše nám řekl. Napadlo mě naprášit toho chlapa zvrhajícího přes střechu knězi. Vydali jsme se zpět k cisterně odpočinout si před večerním pitím. Cestou jsem se pokusil navázat bližší kontakt se slečnou sedící u jednoho ze stolu. Elegantně mě odpálkovala a chlapi se mi vysmáli.

S Largem jsme vyšli do prvního patra a začali jsme rozebírat střechu, jelikož je to nejlepší způsob, jak se dostat do vedlejšího šafářova domu. V cisterně se objevila i slečna, na kterou jsem "narazil" v hospodě (trapas). Jmenuje se Misa. Začalo se stmívat, když jsme se pres střechu dostali dovnitř. Byla tam tma, tak jsem se pokusil magicky rozsvítit ruku, abychom něco viděli. To Larga velmi zaujalo, ale já ho mávnutím odbyl, že později. Zdá se, že v tomto místě šafář spal, nenašli jsme nic zajímavého, jen zamčenou truhlu. Pokusil jsem se ji otevřít, ale jediné, co se mi podařilo, bylo ulomit si špičku noze. Když se o zamčené truhle dozvěděl Bohuš, už byl u nás se slovy "Nechte to na mne." Moc se mu ale nedařilo, a nakonec Largo magicky roztavil oko držící zámek. V truhle jsme našli dva nadité váčky s penězi knížectví Otüs. Bohuš si vzal oblečeni a Largo ve falešném dně našel dva lektvary a účetní knihu. V horním patře jsme našli ještě místnost/skladiště s rozbitým nábytkem a jinými již nepoužitelnými věcmi. Zaslechli jsme takové divné dunivé zvuky, jako by něco nehezkého dole chodilo. Po schodech jsme došli do pracovny, kde jsme našli papír, o kterém se zmiňoval sedlák. Je to smlouva na okolní pozemky, do oči bijící je její nevýhodnost pro prodávajícího. Dohromady se tam nacházely čtyři takové listiny, tak jsme je vzali všechny. Teď jsem si všiml, že je tam s námi i Misa. Nic jiného zajímavého jsme nenašli. 

Tak jsme se vydali do další místnosti, ze které se vyklubala velmi dobře vybavená kuchyně. Všimli jsme si poklopu na zemi a dalších dveří. Rozhodl jsem se nejprve zjistit, co je pod poklopem a k mému překvapení tam nebylo vůbec nic, jen malá místnost s chodbičkou na jejímž konci byly velké těžké kovové dveře. V tu chvíli se ozvala rána a poklop do kuchyně se zabouchl. Hned jsme poklop zkusili otevřít, ale nešlo to. Bohuš se vydal k železným dveřím, aby je odemkl a já u toho svítil. Nakonec se mu to podařilo a když do nich trochu zatlačil, aby se otevřely, šíleně zaskřípaly a co je horší, na druhé straně se objevilo světlo. Hned jsem ustoupil, že to je velmi riskantní a ze zkusím znova poklop. Najednou sel jednoduše otevřít. Vylezl jsem ven a řekl ostatním ať vypadneme. Vydal jsem se k polici s kořením a vzal dva pytlíky s pepřem a když jsem chtěl vzít třetí, nešlo to, ležel tam jak přibitý. V tu chvíli se ozvalo zaskřípání a někdo zařval "Bu, bu, bu!" A v zápětí se ozvalo "Co to sakra je?" v tu chvíli se začaly všechny možné okolní věci jako jsou nože, talíře a misky třepat. Později mi řekl Bohuš, že za dveřmi na stropě byla nějaká příšera, lezla po stropě jak nějaký slimák a na dlouhém krku visela hlava s očima. Bohuš dveře zabouchl a vydali se všichni zpět do kuchyně. Když se objevil v kuchyni Largo, okolní věci už levitovaly. 

Vydal jsem se spěšné ke dveřím do pracovny, když v tu chvíli po mě vyrazil nůž, zakopl jsem a spadl na zem, světlo zhaslo a já vykouzlil magicky štít, který mě ochránil. Largo zaúpěl, asi ho něco trefilo. Largo vykouzlil světelnou ruku a zjistili jsme, že do jeho stehna byl zabodnutý nůž. Když se v kuchyni objevili i Bohuš s Misou, řekl jsem, že musíme zmizet. Když jsme se s Largem dostali do pracovny, slyšeli jsme, jak si Misa něco mumlá. Všechny věci se uklidnily a klesly na své místo. Spěšně jsme se vrátili do cisterny a zpátky složili obě střechy. Largo si nechal kejklířkou ovázat nohu. Rozdělil jsem peníze z obou váčků na čtyři díly. Largo si začal prohlížet lektvary a všiml si nápisu na dně flakónu "Na povzbuzení – 1x týdně", když se rozhodoval zda to má zkusit, Bohuš jeden odšpuntoval a napil se "Nic to nedělá" řekl a Largo se pomalu natáhl k jeho hromádce peněz a půlku si přisunul ke své hromádce. Principál se zeptal, kde máme sudy, ale řekli jsme, že ty jsme nenašli. Pak jsme si uvědomili, že jsme neprozkoumali poslední dveře v kuchyni. Řekli jsme mu, že na nás něco zaútočilo, asi nějaký domácí skřítek. Principál řekl, že to je možné, že o tom už slyšel, ale že musí existovat způsob, jak si takového skřítka naklonit na svou stranu. Nějak ho uplatit. Uvědomil jsem si, že Mígard taky takového má v hospodě a rozhodl jsem se, že se ho na to zeptám.

Den pátý po potopě. Lidé na spodním nádvoří jsou již velmi nervózní. Dochází zásoby, nálada už je velmi ponurá. Čtyři dobrodruzi se ten den sešli na nádvoří. Bojovník Elias, jehož meč byl již mnohokrát zbrocen krví. Potulný bard Bohuš, jehož písně dokázaly povzbudit srdce i v nejtemnějších chvílích. Gwindblade, milovník přírody a ochránce zvířat, jenž cítil spojení se zemí hlubší než kdokoliv jiný. A nakonec Elora, čarodějka zahalená závojem tajemství, jejíž mysl byla plná vědění a mocných kouzel. Když se potkali řekli si, co za poslední dny na hradě zažili. Šeptali si o muži, jehož přivezli na hrad – tělo měl znetvořené vyříznutým tetováním. O knězi Kobusovi, jenž neúnavně pátral po těch, kteří nesli podobné znamení. A o útoku mantikor, které se vrhly na hrad. Strážným se podařilo odrazit nápor a zajali gobliního jezdce. Ten byl odvlečen do hradního žaláře – nebo alespoň tak tvrdili vojáci.

Na hradním nádvoří se družina zarazila při pohledu na starou ženu, paní Grázbu. Seděla bez hnutí, oči ztracené v prázdnotě, tvář vrásčitá jako pergamen dávného proroctví. Elora, hnaná zvědavostí a nejasným vnitřním hlasem, se k ní vydala s nadějí, že nalezne odpovědi. Mezitím se zbytek družiny rozhodl prozkoumat místní kapli čtyř božstev – Andurailu, Atgosta, Ah-Azela a Utgose. Dostat se dovnitř nebylo snadné. Když se jim konečně podařilo překročit práh svatyně, čekalo je překvapení – obrovský pavouk je tiše pozoroval ze stropu, ale neútočil. Rozhodli se jej nerušit. S tísnivým pocitem na hrudi odešli do hostince, kde se lidé oddávali posledním zbytkům piva. Jenže klid netrval dlouho. Náhle propuklo šílenství. Někteří hosté začali bláznit, oči podlité rudou žhnuly v nepochopitelném běsu. Z davu se ozývaly výkřiky o tom, že lépe než zemřít zde, v pasti hradu obklopeného vodou, je vzít si život vlastní rukou. Hromadná sebevražda, vražedné amoky – chaos pohltil celý hostinec. Masakr neměl konce. Družina se stěží dostala ven. Bojovali o holý život a zachránili jednoho ze strážných, který se k nim připojil. Jenže cesta na horní nádvoří byla zatarasena zavřenou bránou. Jediná naděje se skrývala v šafářově domě.

Bohuš si vzpomněl na tajnou chodbu, kterou objevil den předtím při hledání zapomenutých dokumentů. Ale věděl také, že tento dům ukrývá hrozby. Nevšímali si podivného bouchání vycházejícího ze spižírny a s obezřetností sestoupili do podzemní chodby. Byla úzká a stísněná, pohybovali se jí za druhým. V čele šel Gwindblade, jeho noční vidění bylo cennější než lampa, kterou měli po ruce. Když už se zdálo, že únik bude hladký, objevila se před nimi černá entita – nejprve jako drobná koule vznášející se ve vzduchu, která však začala růst a měnit se. Nakonec se přetvořila v černý sliz, který se rozprostřel jako živá propast, blokoval cestu zpět a pohlcoval prostor kolem nich. Elora, se srdcem bušícím jako válečný buben, vyvolala kouzlo zrychlení. Její prsty se dotkly klíče v rezavém zámku a dveře se s vrzáním otevřely. Družina vyběhla ven na římsu, srdce jim bušila hrůzou. Nad nimi stáli vojáci, ohromeně zírající dolů, kde se pod nimi rozprostíralo nádvoří, ze kterého právě unikli. Bylo to peklo na zemi. Krvavá apokalypsa.

K šíleným hostům, pro které smrt vlastní i jiných znamená vysvobození, přidal se v Iškariášově domě i zcela zvlčilý duch Domovoj. Napjatá noc končí nikoli úlevou, ale příkazem velitelky stráží Ilosky zastřelit každého, kdo se na prvním nádvoří pohne. Nečekaně se do situace vloží pronásledovatel tetovaných, kněz Kobus.

Po urputném boji se zešílevšími je bezprostřední nebezpečí zdá se zažehnáno. Kobus souhlasí s návštěvou ve Čtyřboží, snad bozi napoví, co dělat dál. Jenže kapli už obývá někdo jiný. A od první brány se stále nesou chrčivé a bublavé zvuky. 

Po krvavom šialenstve - a ďalších prapodivných udalostiach, stretli sa títo štyria dobrodruhovia v hostinci u pána Migárda. Tu sa ešte pred niekoľkými hodinami schuti dopíjal sud horkého piva a hostinec žil vravou a zábavou. Ale to už je chvíľu jasná minulosť.

Dnes jeden z posledných lahodných pivných krígľov stál na stole priamo pred Lucienom, zatiaľ čo ostatní svorne sľúbili spoluprácu a pomoc kňazovi Kobusovi. Iariel po posledných udalostiach vyhodnotila, že nemá veľmi na výber, ostatní z rozprávania hrôz ihneď porozumeli, len teda Lucien sa nechal ma moment presviedčať, no napokon i on s pomocou súhlasil. Predsa len - o život išlo úplne každému. 

Kobus - Achazelov mních - chlap mocný, ale zreteľne poznačený vekom, o čom svedčili aj jeho hlboké vrásky, celú skupinku viedol. Teda, až do momentu kedy sa otvorili dvere na Čtyřboží, chráme zasvätenému 4 mocným bohom tohto sveta. Prierez dverami bol úplne pretkaný hrubými, pevnými pavúčimi vláknami bez možnosti čo i len nazrieť dnu. A to bol šok pre všetkých. Ale najväčší práve pre Kobusa. Doslova ho to položilo na zem, dostalo do mdlôb a do nejakého podivného, možno až magického tranzu. Nepomáhala voda, nepomáhala pálenka, všetko bolo v tom momente márne. A tí vojaci, čo na múre pevnosti hazardovali s ich životmi, tí nepomáhali už vôbec. 

Keďže ani jeden z prítomných nemal liečiteľské, exorcistické, či iné vhodné (nielen) magické zručnosti, bolo pre bezpečnosť skupinky i prežitie mnícha Kobusa hádam jediné možné riešenie zaviesť ho naspäť do hostinca. Tam ho uložili v jednej z voľných izieb na poschodí.

Čo však skupinka úplne nepredvídala, po návrate ku vchodovým dverám do Čtyřboží, a po pár pokusoch predrieť sa pavučinami mečom, horiacim šípom, ďalším plameňom a odseknutou pavúčou nohou... sa spustila paľba. Pochádzala z kuší vojakov postávajúcich na hradných múrov. Sami od seba by do toho asi nešli, ale na pokyn Ilosky - ich vedúcej - nemali úplne na výber. Tá využila každú príležitosť, kedy sa zdalo, že Kobus už nežije, i keď v skutočnosti bol iba v bezvedomí, aby mohla zahájiť paľbu a zbaviť sa potenciálnych príživníkov. 

Bořivojovi a Iariel sa so šťastím podarilo predrať dnu bez vážnejších zranení. Gustav si však odniesol prebodnutú nohu a Lucien výrazné zranenie ruky. Možno to vyzeralo, že sa všetci prekotúľali konečne do bezpečia, ale práve tu na nich striehol pavúk väčší než čajový stolík. A to len telom. Na jeho útok nečakali vôbec dlho. Iariel sa stihla pozdraviť hlavnému bohu a staviteľ Bořivoj sa len zapozeral na maľby a architektúru miestnosti - kde pri štyroch bohoch chýbal jeden výklenok - a už sa stal cieľom. V tej chvíli všetkými prebehla vlna súdržnosti a všetci sa milému Bořivojovi vydali na pomoc, každý samozrejme svojim spôsobom. Gustav po ňom zavolal, Iariel po ňom siahla a Lucien úplne odpútal pozornosť. Na seba. Skôr nechtiac ako chtiac, ale o moment na to bol Lucien nútený zápasiť s pavúkom a ťarchou niekoľkokilového svietniku zároveň. Kovový svietnik, drevený šíp, pár nepodarkov a jeden zásadný úspech. A pavúk zbabelo odbehol do úkrytu zo svojich hustých pavúčich nití. Nebolo to ľahké, ale ide sa ďalej. 

Vzdelaný Bořivoj totiž objavil podivný obdĺžnik uprostred celej miestnosti. Obdĺžnik v podlahe, ktorý s ňou na prvý pohľad úplne splýval. Čím sa naň partička viac a viac zameriavala, tým viac podozrivých detailov vychádzalo na povrch. Takmer z každej strany ostával uzučký priestor medzi jednotlivými kamennými mantinelmi. Vzduchu cez tenké škáry prenikalo minimum, možností vyzistiť hĺbku a voľnosť priestoru bolo ešte menej, ale na jednej strane predsa niečo cinklo. Niečo ako pánt. Žeby niečo ako dvere? Asi. Všetci prítomní sa na tejto myšlienke zhodli. Ale ako to otvoriť? Prsty sa nevopchali, páčidlo nebolo a iné možnosti prosto zlyhali. A tak vznikla krásna idea, že synchronizovaným úsilím a kombináciou ľudskej váhy tie "dvere" zaiste povolia. Tak na tri! Jeden, dva, tri, SKOK! A naozaj povolili. Pre Iariel a Luciena šťastne, nohami dopadli hneď na prvé schodíky, no Gustav a Bořivoj sa so sutinami kamenia zrútili po schodoch nadol. Áno, pod poklopom sa nachádzali práve schody. A tma. Tma tmúca, kde od istého bodu človek - ba ani elf - nevidel ani na krok. "Všetko v poriadku?!" Každá strana sa zaujímala. Našťastie všetci žili. 

Čiže bolo načase riešiť osvetlenie. Veď keď sa hore nachádzali svietniky, mali by sa v nich prirodzene nachádzať aj sviečky - alebo aspoň niekde v blízkom okolí. Lucien sa teda pustil do hľadania. A Iariel tak veľmi na pozadí škrabkala myšlienka, že možno jej ten božský strom prezradí ešte o kúsok viac. Keď prvý raz dotyk priniesol zvláštny obraz v jej vnútri, možno jej aj tento dotyk niečo dá. Aj dal - útok pavúka zozadu. Snažila sa využiť svoje reflexy i iné schopnosti, no zbytočne. Pavúk dokázal zaryť svoje tesáky do elfkinej pokožky. Posledná záchranná možnosť bola jej dýka, čo vždy nosí upevnenú opaskom o stehno. Toto ostré zlatíčko jej skutočne pomohlo odtiahnuť tesáky preč, nech neurobia ešte viac škody než už sa stalo. A ďalej ju zachránil aj Lucien. No a pavúk sa opäť ukázal ako absolútny zbabelec, a ušiel Týmto sa boj na teraz hádam už naozaj skončil. Našli sa dve sviečky a mohlo sa postupovať dole do temnôt. Ale najprv by tie sviečky aj zapáliť trebalo, či? Lucien popýtal Iariel, Iariel súhlasila, ale vôbec si neuvedomila ako veľmi je zo všetkého oslabená. Namiesto jemného zapálenia sviečky od horiaceho končeka šípu vzbĺkol šíp kompletb celý. Ošľahol ruku a zobral so sebou aj celú sviečku. Iba šťastenou práve tú menšiu. 

Ve sklepě kosti, v patře chlap vypadající jako upír a na půdě šestinohý pes, co mluví. Cesta kryptou, zdající se starší než celý hrad, a dál dírou ve zdi končí potyčkou v domě Mesbonského bratrstva. Vyjednávání i boj nesou své ovoce, ale každé chutná zcela jinak. A Kazimír, ten dobrodruh? O toho si nedělejte starosti. Ten právě narukoval. 

Regenerácia jej dala zabrať, a tak sa Iariel dostavila do domu Mesbonského bratstva až keď bolo po všetkom. Po čom všetkom? Vraj v tom bola nahota i boj, ale z toho okrem zničenej miestnosti, schúleného polomŕtveho týpka a ešte divnejšieho psíka s ľudskou tvárou a šiestimi nohami... nič moc neostalo. Našťastie. 

Pár prekvapivo nie nepriateľských slov s psíkom prezradili Iariel trochu viac nielen o situácii v dome či okolí, no na podiv i o jej súkromnej rodinnej misii. Ťažko povedať, či mala práve táto informácia pre elfku takú obrovskú vnútornú váhu - alebo to bolo spôsobené tým, že po nej konečne nik bezhlavo neútočil, ale komunikoval. Ona si psíka Vermu takmer priateľsky obľúbila. 

Preto nebolo problémom, keď sa dohodli len na maličkej službičke na revanš. Veď sa ponúkli sami. Stačilo vyblednutého a vychudnutého Alandérena preniesť do jeho izby. To sa zdalo naozaj ako úplná drobnosť. A aj by bola - keby nenastala komplikácia.

Mužova hlava bola už sprvoti akási veľa a celú cestu nahor sa zväčšovala viac. Položili ho na posteľ. A hlava pukla. Teda - telo puklo a hlava sa oddelila? Zbehlo sa ti tak extrémne rýchlo. Hlave narástli obrovské netopierie krídla a zaútočila na nich. Útek von. Krik psíka s ľudskou tvárou. "Hlavne nás nemôže pohrýzť!" Tímu sa podarilo odísť z miestnosti. Úskoky, útoky, obrana i odlákanie pomohli. Bohužiaľ nie tak, ako chceli - hlava sa rozletela na psa. A ten sa v snahe úteku okamžite s krikom rútil do pivníc, do kobky.

V Iariel sa zapol všetok ochranársky pud voči novo získanému priateľovi - ak dal ten "vzťah" vôbec takto nazvať. Schmatla panvice a začala nimi trieskať o seba, aby príšeru prilákala späť. Plán, čo medzitým vymysleli s Lucienom a Bořivojom, bol jasný. Odlákať lietajúcu hlavu von na nádvorie a nech si s ňou poradí Iloska a jej stráže. 

Podarilo sa!

Psík zachránený, hlava von, všetci po pár kotúľoch a zaklapnutých dverách bezpečne dnu. A prišiel čas porcovať bieliča! Nie ako nejaký ochranný či relaxačný rituál, len dej a dôležitosť odchodu z tohto miesta prirodzene nadväzuje. Bielič - niečo ako veľký biely slimák bez ulity, čo sa živí kosťami zosnulých dole v krypte. Vraj stačí jedno sústo a dokážu prejsť kamkoľvek úplne nepozorovane. A čo by boli za putovníci, keby sa báli tak veľmi dôsledkov, že by ten efekt neotestovali na vlastnej koži?!

Psík s nimi ísť nemohol, ale všetci traja - Lucien, Bořivoj, Iariel - kúsok zjedli a kúsok si odložili so sebou na "horšie časy". Po spoločnom odsúhlasení si partička zvolila k potenciálne najjednoduchšiu cestu - priamo cez nádvorie, po schodoch najbližšie ku bráne do horného nádvoria, a ďalej po úzkom múriku až k veži. Problémy? Boli, ale minimálne. Dole na nádvorí im nad hlavami síce hlava poletovala a šípky z kuší sa okolo nej predbiehali, no nič z toho ich prítomnosť neregistrovalo.

Áno rozšedený pohľad prinášajúci zhoršený zrak im nevadil. Vynahradil to zvýšený, citlivý sluch. Ale ani s tým ich prapodivný hlas muža na ostrovčeku na mori, hneď vedľa hradného kopca, nerozhodil. Prosto ho ignorovali.  Problém, reálny, nastal až keď sa presunuli pred mini okienko veže, ktorá ich mala previesť ďalej do hradu. Ako prvý šiel Bořivoj a nuž, musel sa teda s problémom popasovať sám. Vo vstupe im bránila kovová tyčka. Nedržala pevne, ale odporovala. Povolila až vďaka schopnostiam šikovného Bořivoja s jemnou mechanickou pomocou dýky od Iariel. Problém číslo dva bol fakt, že toto okienko sa používalo na splašky z hradnej kuchyne. Čo si veľmi rýchlo overili prvou nádielkou, čo priestor vymyla a nechutenstvo tlačila von. Po nej bude už hádam chvíľku kľud. Musia pokračovať. Bořivoj, Iariel, Lucien - presne v tomto poradí sa štverali a vyštverali... v kuchyni! 

Mieril si to k ním chlapec s plným vedrom. Rýchlo von! Nik nechce riskovať, že by to nebola opäť len voda na vypláchnutie celého toho hnusu. Vlastne - bolo to nepravdepodobné. Bořivoj i Iariel to stihli. Lucien bohužiaľ nie. Splašky sa cez neho rozliali a kuchyňu zaliala výrazný puch. A za ten dostal spucované práve mladý chlapec, čo ich vylieval. Partičku našťastie stále nik nevidel.  Pohli sa vpred. Cez vonkajšie dvere nasledovali dvoch mladíkov, čo šli po vodu, ktorá došla. Tu ich zastavil strážny. Alebo teda niekto, kto tak vyzeral. Lucien sa s ním ihneď dal do debaty akú on mal dôležitú hodnosť a strážnik sa mu len vysmial, že to tu predsa už neplatí. Zaujímavá debata, úsmevná, ale skrz všetky okolité znaky z toho vzišlo len jedno - muž je duch!

Dal im varovanie, ako to tu chodí, a pohli sa ďalej. Najprv nadol po točitých kamenných schodoch, no s nulovým výsledkom. Následne naopak nahor - a dostali sa na nádvorie vrchného hradu. Prekĺzli okolo štekajúcich, rozrušených psov, ktorí dostali vynadané od strážnikov vlastne len za to, že si robia svoju prácu lepšie než oni. A zamierili ku krajčírovi. Trebalo sa prezliecť do niečoho nového, v čom by nemuseli byť tak výrazní a zároveň bolo potrebné zbaviť sa toho ukrutného smradu z kuchynských splašiek. Prekĺzli dnu, krajčír ich zamenil za vietor a odchádzal. Muži sa obliekli do celkom nového odevu a Iariel si len zakryla svoje elfské uši vybranými látkami.

Hned při první možné příležitosti se na druhém nádvoří Bořivoj a Iariel vydali svou cestou - najít odpovědi na své otázky. Pro Bořivoje to byla jasná volba, jelikož ho spatřil, jak stojí před hostincem a vchází dovnitř. Byl to on, ta tajemná osoba s kápí a jistým nadáním pro hazardní hry, nyní už ale bez jakéhokoliv zahalení. Nezbývalo nic jiného než vejít dovnitř a zjistit, co ví a co komu prozradil.

Bohužel, kvůli až velkému rozruchu svou neviditelností, způsobil v hostinci úplný chaos, větší potyčku a dost možná přivedl i některé jedince k šílenství. V takové situaci Bořivoj nebyl schopen najít odpověď na své otázky a jelikož se ta tajemná osoba na hradu stále nachází, visí jeho život nadále na vlásku.

Situaci v hostinci uklidnila až Iariel a navíc mu zajistila lektvar, který ho byl schopen přivést zpátky mezi viděné, tudíž byl čas naposledy využít této možnosti, aby nepozorovaně vniknul do věže a namísto Iariel, které purkrabí Berend poručil, aby hlídala podivnou černou skvrnu na nádvoří, vyřešil situaci s duchem, která nakonec nebyla tak snadná, jako se zdála. Bylo totiž nutné toto místo od ducha “očistit” avšak Bořivoj nechal ducha vojáka, kterého alchymista shodil z hradeb, stále existovat, aby se mu mohl pomstít a v poklidu odešel do světa mrtvých.

Po opětovném shledání na nádvoří si hrdinové nebyli ani schopni promluvit o tom co se stalo, jelikož se opět přiřítila létající hlava s křídly. Každopádně takřka po bezproblémovém boji se hrdinům podařilo nejen chytit ale i zmasakrovat vargouilla, což překvapilo nejen strážného na nádvoří, ale také kapitánku stráží Ilosku, která hrdiny, i přes menší podezření, že je ještě včera viděla pobíhat na prvním nádvoří, odměnila zaslouženým odpočinkem a kvalitním jídlem, které se v poslední dnech jen tak nevidí.

Lucien, Bořivoj a Gustav se setkali na druhém nádvoří. Bořivoj před tím při cestě z kasáren vyslechl rozhovor dvou vojáků, kteří mají za to, že akce na Věži světel byla sabotáž kapitánky Ilosky. V kasárnách se Bořivoj následně ztratil a byl vyveden výstrojním důstojníkem. Gustav byl prověřen čarodějem Armanatem, že není šílený a pustili ho na druhé nádvoří branou. Tam potkali Luciena, který noc strávil na tajňačku v krámku krejčího, který ale věděl, že tam je. 

Šli zjišťovat rozumy do hostince, dali jednu pálenku a na radu hostinského vyrazili do čeledníku žádat o nocleh. Cestou se stavili do kovárny, kde Lucien vyzpovídá automaton. Zjistil jen, že automatonu přezdívají Broj, byl ale chvíli na to vypoklonkován kovářským mistrem. Před kovárnou se dotazovali nějakého muže, kde čeledník najdou a ten jim ukázal na budovu naproti purkrabství.

V čeledníku byli ihned po otevření dveří vtaženi do bitky s přesilou zběsilých čeledínů. Gustav použil v bitce bulavu nalezenou v kryptě pod Čtyřbožím a od té chvíle celé rvačce přihlíželo několik duchů mužů, vybízející Gustava k dalším ránám. Situaci učinil přítrž až Bořivojem přivolaný purkrabí Berend, který dal obě skupiny na několik hodin do chládku, do sousedních cel. Při pořvávání z mříží do mříží zjistili, že čeledíni tu zuřivost mají zřejmě z jídla co bylo na snídani. Když vychladli, purkrabí Berend si je předvolal. 

Lucien zalhal, že jsou z jiného hradu, což přišlo Berendovi velice vhod. Chtěl jim nabídnout možnost pracovat pro něj, než je přetáhne kapitánka Iloska, ale rovnou jim představil plán s vorem, o kterém ví sklepmistr Mórat (sudy), kovářský mistr (obruče, hřeby) a tři sluhové, kteří je k Berendovi doprovodili v přestrojení za strážné. Všichni tři souhlasili, že Berendovi pomohou a ten je v rámci svých možností na cestu vybaví. Lucien chce jako odměnu přístup na třetí nádvoří ihned, ale to mu Berend rozmluvil s tím, že nemůže ještě "bojovat" s rytmistrem, pokud by se tam ukázali. Ale po jejich návratu z výpravy s tím nemá problém. Je ale potřeba vyřešit monstrum ve vstupní bráně, jinak není možné materiál na vor vytáhnout z hradu. 

Po odchodu z purkrabství šli za bylinkářem Hósou, který jim slíbil za košík bylin ze špice zaplaveného kostela v podhradí (byliny jsou blíž k bohům a tím očekává silnější účinky) uspořádat vykuřovací lázeň, která by mohla odstranit část jejich zranění. Po váhání jak se do kostela dostanou jim nadhodil možnost sudů z domu šafáře. Při pokusu o vniknutí do domu je odehnala stráž z brány s tím, že Iloska nechala dům uzavřít po předchozích pokusech o vniknutí.