Nabíječka

Existují věci, bez kterých člověk může opustit dům. Peněženka. Mobil. Doklady. To všechno se dá nějak vyřešit. Ale zkuste odjet na dva dny a zjistit, že jste doma nechali nabíječku.

Najednou nejste na výletě. Jste účastníkem krizového řízení.

Telefon ukazuje 23 %. Ve skutečnosti je to stále skoro čtvrtina baterie, což nezní nijak dramaticky. Jenže člověk se na těch 23 % nedívá jako na matematický údaj. Dívá se na ně jako lékař na výsledky pacienta, kterému právě prudce klesají životní funkce.

„Dvacet tři.“

Za deset minut: „Dvacet jedna?!“

Okamžitě snížíte jas displeje. Vypnete Bluetooth. Zakážete aktualizace. Přestanete otevírat fotografie. A člověku, který vám pošle tříminutové video, začnete přát věci, za které byste se za normálních okolností styděli.

Telefon se musí šetřit. Má před sebou ještě celý den.

Zajímavé je, že se sebou zacházíme úplně opačně. Ráno se probudíme na 34 %. Trochu nás bolí záda, nechce se nám vstávat, jsme unavení a nejraději bychom zůstali ještě hodinu pod peřinou. Ale řekneme si: „To rozchodím.“

V deset dopoledne máme 21 %. Dáme si kafe. Ve dvě odpoledne 12 %. Dáme si další. V pět hodin bliká červená kontrolka. „Ještě musím nakoupit.“

Telefon bychom při 12 % okamžitě připojili ke zdroji. Sami sobě při 12 % řekneme: „Ještě rychle vytřu.“

Tohle mě na lidech fascinuje. Telefonu dopřejeme nabíjení bez jediné výčitky. Položíme ho na stolek, zapojíme kabel a necháme ho dvě hodiny nedělat vůbec nic. A ještě ho kontrolujeme: „Už máš 68? Výborně.“

Kdybychom dvě hodiny leželi na gauči my, možná po sedmi minutách se objeví myšlenka: „Neměla bych něco dělat?“ Po patnácti minutách už máme pocit, že nám život protéká mezi prsty. Po půlhodině vstaneme a jdeme dát prát prádlo, protože takhle by to dál nešlo.

Telefon přitom vedle nás dál bezostyšně leží.

83 %.

Ani náznak pocitu viny.

Možná je problém v tom, že člověk nemá procenta napsaná na čele. Kdybychom ráno potkali kolegyni a nad její hlavou svítilo 14 %, asi bychom po ní nechtěli, aby ještě cestou domů zařídila tři věci. Řekli bychom: „Proboha, běž se dobít.“

Ale ona žádná čísla nemá. Tak řekne, že je v pohodě. My řekneme, že jsme taky v pohodě. A potom spolu sedí dva lidé se čtyřmi procenty energie a vzájemně se ujišťují, jak všechno krásně zvládají.

Telefon má ještě jednu výhodu. Když se vybije úplně, prostě zhasne. Žádné vysvětlování. Žádná omluva. Žádné: „Promiň, poslední dobou toho mám nějak moc.“

Prostě černá obrazovka. Hotovo.

Člověk by si něco podobného občas přál. Sedíte na poradě, dochází vám energie…

3 %. 2 %. 1 %.

A pak jen: Kateřina není k dispozici. Připojte ji ke zdroji napájení.

Bohužel jsme byli vybaveni jinak. Žádný kabel k nám nedodali. A tak nám nezbývá než postupně zjistit, co nás vlastně nabíjí. Spánek. Ticho. Procházka. Samota. Hudba. Člověk, vedle kterého nemusíme nic předstírat.

Každý máme jinou nabíječku.

A možná dospělost není stav, kdy dokážeme fungovat stále na sto procent. Možná je to chvíle, kdy konečně poznáme, že máme dvanáct — a místo dalšího kafe začneme hledat zásuvku.

_________________________________________________________________________________________________________________________________________

Chrápu, chrápeš, chrápeme. A pes taky.

Spánek je zvláštní věc. Člověk si večer lehne s představou, že ho čeká osm hodin klidu, odpočinku a regenerace. Zavře oči, zachumlá se do peřiny a jeho tělo se rozhodne, že právě nastal ideální čas začít napodobovat motorovou pilu.

Chrápání má jednu zvláštní vlastnost. Vždycky vadí tomu, kdo nechrápe. Chrápající člověk s ním většinou žádný problém nemá. Spí nádherně. Hluboce. Spokojeně. Zatímco vedle něj leží někdo, kdo už dvě hodiny zvažuje, zda se za udušení polštářem skutečně chodí do vězení.

„Ty chrápeš.“
„Já nechrápu.“

To je vůbec fascinující. Člověk, který byl jediný v místnosti v bezvědomí, má zároveň největší jistotu o tom, co se v ní celou noc dělo.

„Chrápal jsi.“
„To bych o tom věděl.“

Nevěděl. Protože jsi spal. To je na celé věci poměrně zásadní detail.

Následuje dokazování. Nahrávka z telefonu. Na ní zvuk připomínající křížení traktoru s poraněným medvědem.

„To nejsem já.“

Samozřejmě.

V ložnici byl ještě někdo třetí, kdo ve tři ráno nastartoval cirkulárku a před svítáním zase odešel.

Existuje samozřejmě i jemnější chrápání. Takové to nenápadné: chrr… chrr… chrr… Člověk si skoro zvykne. Najde v tom rytmus. Možná by se podle toho dalo i meditovat.

Nádech. Výdech. Chrrr.
Nádech. Výdech. Chrrrrrrr.

CHRÁÁÁÁÁÁ.

A meditace skončila.

Pak člověk použije tradiční léčebnou metodu: šťouchne do chrápajícího.

Ticho. Nádherné ticho.

Konečně zavřete oči. A přesně ve chvíli, kdy začínáte usínat:

„CHRÁÁÁÁ.“

Tak šťouchnete znovu.

Po několika opakováních se chrápající probudí a rozhořčeně řekne: „Co děláš?“

„Chrápeš.“

„Vždyť jsem teď vůbec nespal!“

A v tu chvíli pochopíte, že další diskuse nemá význam.

A pak je tu pes.

Pes chrápe taky.

Jenže když chrápe pes, je to roztomilé. Leží na zádech, tlapky mu trčí do vzduchu, pysky se mu při výdechu lehce třepou a vy se na něj díváte s láskou.

„Podívej, on chrápe!“

Dokonce si ho natočíte.

Když stejný zvuk vydává partner, nenatáčíte ho proto, že je roztomilý.

Sbíráte důkazní materiál.

A tak v jedné ložnici může během noci probíhat malý festival dechových nástrojů. Jeden chrápe hluboce, druhý občas zachrochtá, pes přidá basovou linku a jediný bdělý člen domácnosti leží uprostřed toho všeho a přemýšlí, proč si kdysi myslel, že nejkrásnější je usínat vedle někoho, koho milujete.

Možná ale právě chrápání ukazuje, co je opravdová láska.

Ne romantická večeře. Ne květiny. Ne držení za ruce při západu slunce.

Ale schopnost ležet ve tři ráno vedle člověka, který zní jako porouchaný kompresor, a místo vraždy ho jen lehce šťouchnout do žeber.

A když chrápe pes?

Toho necháme být.

Ten za nic nemůže. Ten je roztomilej.

___________________________________________________________________________________________________________________________________________

Dětská upřímnost

Malé děti mají jednu vlastnost, kterou v dospělosti pracně ztrácíme.

Upřímnost.

Ne tu společensky přijatelnou, kdy řekneme: „To je zajímavé,“ a myslíme tím: „Proboha, co to je?“

Děti mají upřímnost čistou. Neředěnou. Bez konzervantů a bez pudu sebezáchovy.

Dospělý člověk potká známou, které se nepovedl účes, a řekne: „Ty máš nový vlasy!“

Dítě řekne: „Proč vypadáš tak divně?“

A je hotovo.

Žádná nenávist. Žádný úmysl ublížit. Pouze předání informace.

Děti jsou vlastně takoví malí terénní pracovníci reality.

„Mami, proč má ten pán tak velký břicho?“

A samozřejmě to neřeknou doma. Řeknou to ve výtahu. Ideálně ve chvíli, kdy tam jste vy, dítě a pán s velkým břichem.

Vy se okamžitě začnete zajímat o čísla pater.

„Podívej, už jsme ve třetím!“

Dítě se ale nenechá odvést od tématu.

„MAMI, SLYŠELA JSI MĚ? PROČ MÁ TEN PÁN TAK VELKÝ BŘICHO?“

Slyšela. Slyšel to i pán. Pravděpodobně i druhé patro.

Nebo vás dítě obejme, chvíli se na vás láskyplně dívá a řekne:

„Mami, ty už jsi stará, viď?“

„Nejsem.“

„Ale máš tady vrásky.“

Děkuji. Také tě mám ráda.

Dítě totiž ještě netuší, že existují věci, kterých si sice všimneme, ale jako civilizovaní lidé předstíráme, že jsme si jich nevšimli.

Velký nos. Pleš. Pupínek. Chlupy. Vrásky. Zápach.

Dospělost je z velké části schopnost tyto informace bezpečně dopravit z očí do mozku, aniž by se cestou dostaly do pusy.

Dítě tuto dopravní infrastrukturu ještě nemá.

Oko vidí. Mozek zaznamená. Pusa hlásí.

Bez zdržení.

Možná proto se při dětské upřímnosti tak často potíme. Ne proto, že děti říkají něco strašného. Ale protože nahlas řeknou přesně to, co jsme my ostatní společně a beze slov odsouhlasili, že se říkat nebude.

A přitom je na tom něco osvobozujícího.

Dítě vás může během pěti minut informovat, že máte divné vlasy, smrdí vám z pusy a kreslíte koně, který vypadá jako pes.

A za dalších pět minut vám vleze na klín a řekne, že vás miluje nejvíc na světě.

Bez souvislosti. Bez hodnocení. Bez potřeby vás předělat.

Prostě jste člověk, kterému smrdí z pusy a kterého miluje.

Možná jsme se tedy jako dospělí správně naučili neříkat všechno, co nás napadne. To je pro společné soužití nepochybně užitečné.

Ale možná jsme při tom někde cestou přidali ještě něco navíc.

Začali jsme nejen filtrovat slova, ale občas i city.

Dítě zatím umí obojí nádherně oddělit.

„Máš hnusný tričko.“

Chvilka ticha.

„Můžu se k tobě přitulit?“

A možná je to jedna z nejčistších podob lásky.

Nemusí se jí líbit vaše tričko.

A přesto vás chce celého.

_______________________________________________________________________________________________________________________________

Ze školních lavic

Na školu člověk zvláštním způsobem zapomíná.

Nevzpomínám si, kdy jsme probírali vedlejší věty příslovečné. Netuším, ve kterém ročníku jsme se učili nerostné suroviny. A kdyby na mém životě záviselo, abych vyjmenovala všechny Přemyslovce ve správném pořadí, patrně bych se začala loučit s rodinou.

Ale některé věci si pamatuju naprosto přesně.

Třeba školní jídelnu.

Už ode dveří člověk věděl, co bude k obědu. Někdy dokonce ještě o patro výš. Existovala jídla, která nevypadala dobře, nechutnala dobře, ale přesto se vařila pravidelně několik desetiletí.

Pravděpodobně proto, že recept byl součástí státního tajemství a nikdo se neodvážil ho zrušit.

Pak byla tabule.

Dnes mají děti interaktivní tabule. My měli houbu. Skutečnou školní houbu.

Předmět, který byl původně určen k mazání tabule, ale po několika týdnech provozu si vytvořil vlastní ekosystém.

Když učitel řekl: „Služba smaže tabuli,“ nebyla to povinnost. Byla to výprava za hranice lidské imunity.

Houba ležela celý den v jakési šedohnědé vodě a člověk ji musel vzít do ruky, vyždímat a doufat, že z ní nevyleze něco, co ještě nebylo popsáno v učebnici přírodopisu.

Pak přišla literatura.

Polednice.

Dodnes obdivuji odvahu školství předložit malým dětem příběh o matce, která zavolá nadpřirozenou bytost na vlastní dítě, protože zlobí.

A my jsme se to učili nazpaměť.

„U lavice dítě stálo…dej sem dítě"

Dál už možná nevím. Ale atmosféru si pamatuju.

Poledne, zvon, matka, dítě, dveře…

A pocit, že jestli ještě jednou nebudu poslouchat, česká literatura si mě najde.

Vedle Polednice existoval ještě hrdobec.

Slovo, jehož význam už dávno nebyl podstatný. Podstatné bylo, že se řeklo hrdobec. A třída přestala být schopná výuky.

Učitel mohl vysvětlovat, že jde o naprosto seriózní výraz, ale tím situaci pouze zhoršoval. Protože čím vážněji dospělý vyslovuje před třídou slovo hrdobec, tím méně vážně je schopná třída reagovat.

Některá slova můžete dětem vysvětlovat. A některá můžete jen přežít.

Pak bylo branné cvičení.

Dostali jsme plynové masky. Nikdo přesně nevěděl, co se děje, ale nasadili jsme si je a vyrazili.

Dítě, které ještě ráno hledalo bačkory a zapomnělo domácí úkol, bylo kolem desáté dopoledne připraveno přežít chemický útok.

Dýchali jsme přes filtr, potili se, nic neviděli a připadali si neuvěřitelně důležitě.

Kdyby skutečně nastala krizová situace, pravděpodobně bychom nevěděli, co dělat.

Ale masku jsme měli. A svačinu taky.

Zvláštní kapitolou byla inspekce.

Inspekce nebyla člověk. Inspekce byla stav společnosti.

Několik dní předem se ve škole začalo šeptat: „Přijde inspekce.“

Učitelé znervózněli. Žáci byli poučeni. Tabule byla umytá. Dokonce i houba vypadala, že dostala poslední šanci začít nový život.

A najednou jsme byli vzorná škola.

Hlásili jsme se. Neskákali do řeči. Věděli jsme věci, které jsme ještě včera nevěděli. Paní učitelka se usmívala způsobem, který jsme u ní nikdy předtím neviděli.

A všichni jsme společně hráli divadelní představení s názvem:

Takhle to u nás probíhá každý den.

Neprobíhalo.

A pak tu byla nejmocnější zbraň českého školství.

Poznámka.

„Vyrušuje při hodině.“
„Nemá domácí úkol.“
„Zapomíná pomůcky.“

A můj oblíbený žánr: „Opakovaně se otáčí.“

Člověk si dnes říká, jaké nebezpečí asi společnosti hrozilo od dítěte, které se dvakrát podívalo za sebe.

Poznámka se přinesla domů a čekalo se na podpis rodičů. To byla jediná smlouva, kterou člověk v osmi letech opravdu nechtěl uzavřít.

Někteří odvážlivci podpis rodičů napodobovali. A tím se z obyčejného vyrušování během jednoho odpoledne dostali k padělání úředních dokumentů.

Škola nás zkrátka připravovala na život.

A možná právě proto na ni vzpomínáme rádi.

Ne kvůli všemu, co jsme se naučili. Spoustu toho jsme totiž úspěšně zapomněli.

Ale pamatujeme si spolužáka, který nás rozesmál přesně ve chvíli, kdy se to nesmělo. Pamatujeme si chuť oběda, který nikdo nechtěl. Mokrou houbu. Plynovou masku. Inspekci. Polednici. Hrdobce.

A tu nádhernou úlevu, když zazvonilo.

Možná jsme se ve škole nakonec opravdu naučili jednu důležitou věc.

Že život se neskládá hlavně z toho, co si máme zapamatovat.

Ale z toho, na co nakonec nezapomeneme je, že...

Ze školy si člověk odnese spoustu vědomostí. Většinu zapomene.

Ale houbu na tabuli si pamatuje celý život.

___________________________________________________________________________________________________________________________________________

Člověk za volantem

Říká se, že chcete-li poznat skutečný charakter člověka, dejte mu moc. Podle mě stačí dát mu auto a nechat před ním někoho chcípnout na zelené.

Do té doby je to slušný člověk. Zdraví sousedy. Má rád zvířata. Přispívá na charitu. Na Facebook dává citáty o toleranci a o tom, že bychom k sobě měli být laskaví.

Pak naskočí zelená. Auto před ním se nerozjede. Motor udělá: „Škyt.“ A nic. Uběhnou přibližně dvě sekundy.

TÚÚÚÚÚÚT!

Protože dvě sekundy jsou v silničním provozu strašně dlouhá doba. Za dvě sekundy jste mohli být o šest metrů dál. A už nikdy je nedostanete zpátky.

Řidič vpředu se mezitím snaží nastartovat. Je nervózní, takže mu auto chcípne podruhé. To už se přidá další.

TÚÚT! TÚÚÚÚT!

Troubení má v této situaci neocenitelnou funkci. Člověk, kterému chcíplo auto a který se ho právě zoufale snaží nastartovat, totiž pravděpodobně vůbec netuší, že stojí. A díky člověku za ním si řekne: „Aha! Já stojím! Ještě že zatroubil.“

Pak se konečně rozjede. Když za volantem sedí žena, má situace navíc jednoduché odborné vysvětlení. „No jo. Ženská.“ Když za volantem sedí muž, je to samozřejmě konkrétní blbec. Nikdy jsem neslyšela: „No jo. Chlap za volantem.“ To by bylo vůči mužům zbytečné zobecňování.

Silnice je vůbec zvláštní místo. Nasedne na ni člověk, který celý týden tvrdí, že nikam nespěchá, protože život je třeba prožívat v přítomném okamžiku. A pak před ním jede někdo osmdesátkou tam, kde se smí devadesát. A přítomný okamžik se stává nesnesitelným.

Musí ho předjet. Okamžitě. Aby se za tři kilometry potkali na stejném semaforu. Tam stojí vedle sebe. Jeden riskoval život. Druhý poslouchal rádio. Výsledek je remíza.

Nejkrásnější je ovšem cestování na dovolenou. Celý rok se těšíme, že si konečně odpočineme. A proto v sobotu v pět ráno nacpeme rodinu do auta a vyrazíme spolu s dalšími dvěma miliony lidí, kteří dostali úplně stejný nápad.

Za Prahou přijde zácpa. A začíná relaxace.

„JEĎ!“
„Kam mám asi jet?!“
„Proč jedeš v tomhle pruhu?!“
„Protože TENHLE PRUH JEL!“

Před deseti minutami.

Děti zezadu oznámí, že potřebují čůrat. Tatínek vysvětlí, že teď se čůrat nedá, protože jsme v koloně. Což je zajímavé, protože právě v koloně by se teoreticky čůralo nejlépe. Auto stojí. Jen společnost na to ještě není připravena.

A tak se ženeme na dovolenou. Z dovolené. Do práce. Z práce. Na nákup. Z nákupu. Spěcháme tam, kde nechceme být, abychom pak mohli co nejrychleji spěchat zase pryč.

A když nám v cestě stojí někdo, kdo jede o trochu pomaleji, bereme to téměř osobně. Jako by ráno vstal a řekl si: „Dneska pojedu před Machovou a zničím jí život.“

Přitom v tom druhém autě možná sedí člověk, který řídí poprvé. Nebo starý pán, který už hůř vidí. Nebo někdo, kdo veze nemocného psa. Nebo člověk, kterému právě někdo zemřel. A možná taky úplný idiot. I ti mají řidičáky.

Silnice má jednu úžasnou vlastnost. Ukazuje nám, jak strašně důležitých je těch našich pět minut. Dokud se něco opravdu nestane. Pak najednou stojíme vedle nabouraného auta a pět minut neznamená vůbec nic.

Možná bychom tedy mohli občas nechat člověka před sebou v klidu nastartovat. Nechat někoho zařadit. Nechat ženskou být ženskou za volantem. A když přijedeme někam o tři minuty později, přijmout možnost, že se Země bude dál otáčet.

Protože život je možná opravdu cesta.

Jen jsme tu metaforu trochu pokazili tím, že na ní pořád troubíme.

Příjemnou zábavu s ...Jo aha.