* * *

Legendární generálka a „Obrobijka“ Alix se probudila do světa, který měl barvu i texturu mléčného skla. Myšlenky bolely, vzpomínky jí klouzaly mezi prsty. Seděla v čele masivního stolu z tmavého dřeva na válečné poradě. Důstojníci chrlili hlášení: severovýchod drží, ale obři mění taktiku; na jihovýchodě chybí kovářské suroviny. Její věrný písař Elerius jí s úklonem podal šálek teplého bylinkového čaje: „Váš šálek, velitelko… Jste dnes neobvykle zamlklá, vše v pořádku?“

Alix jen nepřítomně hlesla: „Huh? Ne, nic se neděje. Už to bude končit?“

„Ještě jedna audience, přísně tajné,“ opáčil Elerius. Vtom se dveře otevřely. Myšlenkama byla tak ztracená že nevnímala hosty. Vstoupila zahalená postava v rouchu se zahalenou stráží. V rukou nesli cosi zakrytého: „Generálko. Přicházíme se vzácným darem. Artefaktem, který ukončí a navždy vyřeší naši válku.“ V místnosti zhoustlo ticho, že by se dalo krájet. Mlha...

* * *

Hedvábí slavnostní uniformy Sarix nehorázně škrábalo na krku. Do kasáren rázně vstoupil kapitán Thaelkan. Zbroj měl vyleštěnou, ale v očích únavu starého vojáka. S tichým pochopením jí položil ruku na rameno: „Tvoje první velká služba u dvora. Pocity? Pamatuj, ti nahoře v hedvábí si myslí, že tahle přehlídka je jen divadlo. Lid si zaslouží oddych a zapomenout na válku. Naším úkolem je, aby to tu celé samou parádou nelehlo popelem. Usmívej se a kdokoli naruší králův mír, bude zatčen. Snadné, ne?“

„Jo, snad…“ nadechla se.

„Neboj, rekrute, kdybys na to neměla, nestojíš tady!“

Vyšli na promenádu. Thaelkan nasedl na svého gryfona a zmizel v oblacích. Sarix zůstala dole. Pokusila se popleskat mladého gryfa Uhlíka, ale zvíře bylo příliš divoké a muselo být odvedeno. Vzápětí Sarix pohltil dav. U stánků s kořením propukla brutální bitka – kupci a místní se začali řezat obuškami a okovanými tyčemi. Lidé panikařili. Nastala chvíle ukázat, co v ní je. Vytáhla píšťalku a vrhli se na rabiáty...

* * *

Ladný skok, tichý dopad. Elfí agent Naeris překonal zdobenou zídku a otevřeným větracím okénkem kuchyně vklouzla do trpasličí ambasády Domkhazanu. Bylo nepřirozeně nízko. V přízemí cinkal křišťál, honorace se opíjela, ale Naeris proklouzl jako stín do patra k soukromé pracovně. Z úkrytu zaslechl mrazivý rozhovor.

„Synové Matky zase dělají problémy. Ti zatracení druidi odmítají povolit těžbu ve Vrchovině. Musíme zvýšit tlak… Jestli dolgardští chtějí naši ocel, budou platit. Je mi jedno, kolik jich pochcípá…  Dargane? Posloucháš co říkám? Dolgard nechápe jak moc v prdeli jsou, buď okamžitě přeruší styky s Tor Duralem, nebo je klidně necháme vykrvácet. Tady tvá platba, packale…“ Jeden trpaslík odchází. Není to její kontakt.

Její kontakt Dargan, oficiálně úspěšný kupec s textilem, sedí za stolem a zrovna schovává jakési listiny. Než se stihne uklidnit, z chodby se ozvou těžké kroky. Naeris zapadne za závěs a proklouzne do pracovny. Když Naeris spatří, zbledne: „Co tu sakra děláš? Moje krytí je neprůstřelné, nikdo mě nesmí vidět s tebou!“

“Je mi líto ale teď tu byl atašé velvyslance Domkhazanu. Dohoda padá. Dolgard nedostane žádnou další ocel. Můžete si za to sami, když udržujete vztahy s vyhnanci z Tor Dural. Je mi líto, ale vyřiď svému pánovi, že od nás nic neuvidíte.”

“To zní jako tvůj problém. Dohoda byla, že to zařídíš, prostředky jsi dostal. Pokud nemáš co nabídnout, vezmu si něco jiného.” Chladnokrevně pronese elfí agentka.

“Počkej počkej, mám tu něco co by tě mohlo zajímat. Našli jsme nějaký kámen. Rezonanční nerost, který reaguje s vaším Kovoleskem. Jakoby rostl rychleji. Tím byste mohli nahradit tu ztrátu. Ale odevzdám ho za zvláštní cenu. Jak říkáš, prostředky už vyschly. Takže potřebuji okamžitě nové. A dvakrát tolik.”

“A co když si to prostě vezmu?”

Dargan povolá ochranku zatáhnutím za lankový provaz nedaleko stolu a rozezní se malý zvoneček za dveřmi. Do místnosti vbíhají hlídači…

* * *

Pro Jasnu je Karadrim útokem na všechny smysly. Tolik barev, zvuků a pachů podzemí nezná. V davu lidí se cítí menší než obvykle. V ruce svírá útržek mapy, snaží se najít Univerzitu alchymie, ale uličky Horního města jsou jako labyrint. Nejvíce jí učaruje pouliční pyromantka. Gnómka stojící na třech bednách vhazuje do vzduchu různé papírové sáčky se zápalnou ňůrkou, odpaluje rachejtle, petardové koberečky a barevné svíce.

 Náhle ji obklíčí trojice místních výrostků v potrhaných sametových vestách. „Jejda, copak to tu máme? Ztratila ses, netopejrko? Ukaž, pomůžeme ti s tou těžkou taškou… To je kůže z krtka? Nevysušená? Co seš zač? Nějakej kříženec upíra se skřetem?“.

Jeden do ní vrazí, druhý už jí sahá po alchymistické brašně. Jasna v rychlosti chytne jednu podpálenou rachejtli a vpálí ji jednomu z grázlů do obličeje. Barevný výbuch mu obličej vybarví jako šaškovi. Lidé se zasmějí jeho zesměšnění. Vtom se z davu ozve ostrý, pronikavý hlas: „Hej! Okamžitě ty špinavé prachy pryč od ní, nebo pod prdelí vybouchne víc než jen prskavka!“ Výrostci zasyčí a zmizí v davu. Zastáncem je drobná gnómka v zástěře potřísněné od kyselin. 

Usměje se na Jasnu: „Jsi v pořádku? Ty jsi Nyctenir viď? Nikdy jsem nikoho z vašeho národa neviděla. Fakt žijete vysoko ve skalách a jeskyních stropech v hnízdech podobným vlaštovkám? A že z nich stavíte celá města? Páni to musí být úžasný. Já jsem Orani, učeň z Akademie Karadrimských Arkaniků - zkráceně AKA. Jak ses tu vzala? Pojď, doprovodím tě, než tě tu někdo sežere zaživa.“

Jasna je zahlcena otázkami ale s Orani se zkamarádí a vyzradí ji, že hledá zdejší univerzitu kvůli kameni, který nalezla v jejich vesnici a prý má něco společného se záhadnou chorobou a trpaslíky z Tor Dural.

* * *

Dorian stál uprostřed luxusních komnat a připadal si jako obětované zvíře. Tři krejčí kolem něj utahovali manžety brokátového kabátce a šeptali o tom, jaká je to čest brát si dceru knížete. Dorian cítil jen chlad; vzpomínal na klid kláštera, kde jeho práce s nemocnými měla smysl. Tady byl jen figurkou ve Velké hře. Když krejčí odešli, ozvalo se spiklenecké zaklepání na dveře pro služebnictvo. Dovnitř vklouzla dívka v polorozšitém korzetu: „Pane? Potřebuji se na chvíli ukrýt. Taky ti přijde, že z toho plesu všichni zešíleli?“

Byla to Rosa. Jeho nastávající. Přišla se tajně podívat, zda Dorian není „hňup, jak se říká u dvora“. Dorian byl dvorný, přiznal, že ještě nedávno žil v klášteře. Rosa se hořce usmála: „Jde jen o divadlo, obchod a peníze. Dvě snobské rodiny, co zničí život svým dětem… Jestli mě zklameš, najdu si milence, ale doufám, že mě aspoň nebudeš trápit. Teda pokud umíš tančit…“

Dorian se usmál, uklonil se a nabídl jí ruku. Začal si pobrhávat valčík a zkušeně Rosu provedl po komnatě. Rosa, nadšená z jeho obratnosti, vystřihla veselé pukrle: „No páni, jsem ohromena. Dlužím ti omluvu. Večer na slavnosti!“

Nebudou zapomenuti.

Kapitán Thaelkan * * *  Učednice Orani * * *  Lady Rosa Dólská * * *  J.E. Dargan Ohnvivous * * *  Desátník H. Elerius

Mítink vojenského štábu se táhl tak neúnosně, že generálka Alix nakonec únavou usnula obličejem na stole. Když se náhle trhnutím probudila, cítila na hrudi strašlivou tíhu. Byla celá zpocená. Otřela si obličej a podívala se na prsty. Nebyl to pot. Bylo to lepkavé, horké a chutnalo to jako krev. Rozhlédla se kolem a její mysl zasáhl čistý teror. Místnost štábu byla zničená. Mapy hořely a všichni její důstojníci, včetně věrného písaře Eleria, byli rozsekáni na krvavé kusy. Vyděšená Alix vykopla dveře a utíkala na chodbu. Strážní tasili zbraně a řvali: „Zastavte ji! Zadržte ji! Generálko, stůjte!“ Alix běžela, ale v hlavě měla bílo jako v mlze. Totální amnézie. Nevěděla, kdo je, kde to je, ani proč na ni ti muži křičí.

* * *

Odpolední slunce pálilo Sarix do zbroje. Přehlídka na náměstí před královským palácem vrcholila a davy šílely nadšením. Sarix a její spolubojovníci drželi lidskou barikádu, rameno na rameno. Nad nimi kroužila letka gryfonů. Vše působilo dokonale. A pak kdesi u zahrad zazněl dunivý, hrdelní třesk.

* * *

Na trpasličí ambasádě mezitím Naeris zlikvidoval ochranku. Dargan zpanikařil a pokusil se utéct oknem. Naeris se ladně snesl po břečťanu a vrhl nůž, kterým prchajícího kupce zranil. Než stačila krev dopadnout na trávník, budovou otřásla masivní rázová vlna.

* * *

Před Univerzitou alchymie musela Jasna potupně čekat na mramorových schodech „barbaři“ dovnitř nesměli. Strážný ji sjel pohledem, ale Orani jí pevně stiskla ruku, vzala si vzorek kamene a slíbila, že hned přivede svého mistra. Jasna osaměla. Její zostřené nyctenirské smysly začaly křičet, v podloží města se probouzela strašlivá vibrace.

* * *

Na palácové terase pod širým nebem začal vrcholný tanec. Dorian a Rosa vedli slavnostní polonézu. Stovky očí je sledovaly, drby utichly, Rosa se upřímně usmívala. Dokonalá iluze štěstí. Král Vardamir zavelel, aby se Dorianův otec chopil povinnosti a nasadil nevěstě na hlavu vzácný dar, Koronetku z Kovolesku. V tu vteřinu země pod jejich nohama pukla.

* * *

Všeichni, hnaní panikou, kouřem a potoky krve, byly davem vytlačeny na hlavní palácové nádvoří. Kolem nich vládla apokalypsa. Kusy explodujícího Kovolesku totiž nezanikly. Prolezly do těl lidí a elfů, zejména těch, kteří z něj měli ceremoniální zbroje nebo zbraně. Tyto magické šlahouny prorostly skrz maso, svaly a kosti nešťastníků a vytvořily z nich groteskní kamenné elementály. Byla to monstra živená krví a mozkem vojáků, jejichž křičící tváře byly stále částečně vidět pod krystalickým krunýřem.

* * *

Neznání jedinci stanuli v kruhu na zkrvavené dlažbě. Alix bez paměti, poprvé svírající zbraň jako cizí, chladný předmět. Dorian pokrytý krví své snoubenky a vlastního otce. Sarix klečící u zmasakrovaného těla svého kapitána. Jasna lapající po dechu po brutální smrti své první gnómské přítelkyně. Naeris s rukama od trpasličí krve kupce, jehož záhadná exploze nerostu rozsekla ve dví. Nabodnutá Orani, která ještě před chvílí nadšeně mávala kusem rezonančního onyxu.

* * *

Kolem nich se s praskotem zvedala monstra z masa a černého skla. Boj o holé přežití začal. Monstra jakoby stvořené z oživlého nerostu připomínající šlahouny větví prorostly bizarně kostrou a masem obětí. Některé byly nam místě mrtvé kusy masa a skal. Jiné oživly způsobem, který nepatří do tohoto světa ani dalšího. Zkroucená a jakoby naruby obrácená těla kombinující černé kamenné prameny s červeným vlhkým masem pochodovaly palácovým nádvořím. Alix byla zasažena první. A tu si vzpomněla. Je kouzelnicí. Stále neví kým je, ale formule si pamatuje. Vyšlehne bleskem. Sarix pohotově vyrazí vůči největšímu z monstrózních kolosů a tne svým kopím do masa. Nyctenirka vytáhne z guána vyrobené hrudky výbušné hlíny a proklestí cestu neznámé elfce ušpiněné od krve. Ta dopadá vedle Doriana, který v tom všem nalezl loutnu. Zahrál tak ryčný a hlučný tón, že rezonanční zkameněliny se z části rozsypaly na štěrk. Další rázová vlna a útok vystřídala obrana. Zatímco běžné zbraně tolik nepomáhaly, magie a oheň byl účinný. I přes pokus netvorů se spojit těly do jednoho, nakonec byli roztříštěny další rázovou vlnou a rozsypali se na hromadu kamení, kostí a nechutného masa. Všechny hrdinky s těžkými šrámy na těle i na duši tento první nápor přežily. Radost z vítězství se však nekonala. Do zničeného města právě vstupuje armáda. Brány jsou uzavřeny. Bylo vyhlášeno stanné právo.

Naše hrdinky a mladý elfí kníže byly nalomeny hned u zrodu příběhu a Karadrim padá do temnoty války víc než kdy dřív. Kdo stojí za sabotáží a atentátem? Kam zmizela Alixina paměť? 

Session 2 "Šepotající věž a Hostina havranů"

Šepotající věž připomínala roztoužené, přeplněné útočiště lidské bědy. Chodby se prohýbaly pod tíhou tísně a v každé cele to hučelo jako v podrážděném včelíně. Žalářníci sem během divoké noci nahnali téměř většinu vrchnosti, která měla to štěstí, či neštěstí, a přežila krvavý atentát. V chladných kobkách se tísnili aristokraté vedle svých vlastních sluhů, zkrvavení gardisté vedle vojáků mimo službu a nikdo z nich netušil, zda se ještě někdy podívá na denní světlo.

Jednoho po druhém je odváděla stráž v doprovodu plešatého, zavalitého žalářníka. Muž se při každém kroku kolébal, z úst mu táhl pach zkažených zubů a na tváři mu seděl tupý, surový úšklebek.

* * *

Cesta vedla hluboko do podzemí, až do výslechové cely. Místnost byla prosycena tísnivým, nepřirozeným šerem. Ze stěn vystupovaly jemné žilky zvláštního, zeleně světélkujícího kovu, které propleteným kamenem prosakovaly jako jedovatá míza a vrhaly na tváře přítomných nezdravý, nemocný odlesk.

Za těžkým dubovým stolem seděl Malakor. Dorian stál se zaťatými pěstmi, zatímco si Malakor mezi prsty lhostejně převaloval pečetní prsten knížete Cynabaru. Kov zchladl, ale v zelenavém světle výslechové cely se blýskal jako němý svědek zašlé slávy. Strážný z rohu místnosti přinesl masivní židli, která musel vážit nejméně metrák. Se silným zaduněním ji položil. Dorian byl jemně ale nekompromisně usazen rukou, kterou mu stráž položila na rameno. Záhadný muž se otočil. Dorian ho znal z vyprávění i odpozorováním ode dvora. Lord Daenys Malakor, králův mistr špeh a ministr informací.

„Cynabarští synové jsou známí svým typickým odporem k palácovým povinnostem,“ prolomil ticho Malakor. Hlas měl klidný, věcný, bez špetky emoce. „Váš bratr si hraje na vojáka a vy na svědce. Moji lidé mají potvrdit, že jste se před vlastním otcem schovával v klášteře, jen abyste se vyhnul sňatku s Rosou. Byl to útěk od osudu, nebo čistá zášť, jasnosti? Kdo jiný by měl větší motivaci eliminovat nevěstu i otce v jediný moment než ten, kdo v tom manželství viděl definitivní konec svého osobního života?“

Dorianem trhl hněv, který jen stěží maskoval třesoucí se hlas: „Co si to dovolujete?! Můj otec je mrtvý! Já jsem svou úlohu přijal a smířil se s ní! Ano... byl jsem odveden, ale přijal jsem svůj osud. Rosa a já... Byl jsem ochoten tomu dát šanci.“

„Na základě jednoho tance?“ zvedl Malakor obočí a v oku mu blikla chladná zvědavost.

„Mluvili jsme spolu. Ještě před slavností,“ vyhrkl Dorian, i když okamžitě zacítil, jak se past stahuje. „Navštívila mě.“

Malakor se zamračil. Jeho prsty okamžitě opustily prsten a s tiše šustícím papírem začaly prohledávat hromadu poznámek od vyzvědačů a palácových donašečů.

„To je nová informace, vaše milosti,“ zamumlal vyšetřovatel, aniž by zvedl zrak od hlášení. „Jak unikla zraku strážných?“

„Nevím,“ hlesl Dorian a stiskl rty. „Vešla tajnou chodbou za knihovnou.“

„Hm. Zajímavé...“ Malakor konečně vzhlédl. Zelené světlo mu v očích vykreslilo úzké zorničky. „A o čem jste se bavili?“

„O ničem zvláštním. Seznámili jsme se... popovídali jsme si. Chtěla vědět, jestli jsem vhodný nápadník a jestli i já ji uznám za vhodnou. A pak... pak jsme si na zkoušku zatančili před hlavní polonézou. Byla...“ Dorianův hlas se na štěpinu vteřiny zadrhl v hrdle.

„...byla to okouzlující a duchaplná dívka,“ dokončil za něj Malakor slizce vyrovnaným tónem. „Krásný valčík, opravdu. Ale nebylo to spíš vaše poslední sbohem, než to, co jste si spolu plánovali?“

Dorian udělal se nahnul dopředu, řetězy na jeho zápěstích tiše zazvonily. „Vrátíte mi otcův prsten?“

Malakor prsten pomalu odložil do dřevěné misky, kde kov se zlověstným klepnutím dosedl. „Jste podezřelý z vlastizrady, hromadné vraždy a pokusu o atentát. Stejně jako vaši takzvaní komplicové z cely. Jste nyní univerzálním dědicem Cynabarského knížectví a titulu prince Thandolského údolí. Jak příhodné, že? Váš bratr se ztratí na bitevním poli a vy, se svou pověstí pánbíčkářského samaritána usednete na trůn druhého nejmocnějšího šlechtice v zemi. A vaši konspirátoři vás přišli z paláce dostat.“

„To je nesmysl! Potkali jsme se až při útěku na zmateném nádvoří! Neznám je.“

„Uvidíme, vaše knížecí milosti. Zatím si tu nicméně posedíte,“ usmál se Malakor bez špetky vřelosti a zvýšil hlas směrem k těžkým dveřím: „STRÁŽ!“

* * *

Když do místnosti přivedli Sarix, Malakor se nepohnul. Jen se pomalu opřel o stůl, ztišil hlas do téměř spikleneckého šepotu a zdlouhavě Listoval vojenským deníkem kapitána Thaelkana. Zelenkavá záře vrypů ve stěně jí dopadala na tvář jako stín šibenice.

„Kapitán Thaelkan byl zkušený chovatel,“ zapředl Malakor a prstem přejel po řádku psaném hustým inkoustem. „Hlášení říká, že váš gryf byl připraven. Přesto v momentě, kdy měl vzlétnout k obraně, zůstal zavřený v kleci.“

Sarix naklonila hlavu, v očích směs divoké vzdorovitosti a zmatku. „Moje zvíře? Já ale nemám gryfa. Jsem jen řadový rekrut.“

„To se ovšem dosti rozchází s tvrzením v kapitánově deníku,“ podotkl Malakor a významně poklepal na otevřenou stránku. „Měla jste být součástí gryfoní letky. Měl snad kapitán pochybnosti o vašich schopnostech? Nebo jste se jen tak účinně vymluvila, abyste se vyhla katastrofě, která nakonec na vašeho velitele skutečně padla?“

„To není pravda!“ vyštěkla Sarix a udělala prudký pohyb, až strážný za ní položil ruku na jilec meče. „To zvíře se bálo! Nenechalo se uklidnit, ani jsem na něm neměla letět! Byla jsem oficiálně přeřazena do pozemních hlídek pochůzkářů!“

Malakor se naklonil ještě blíže. Vzduch mezi nimi ztěžkl pachem ozónu a tlejícího mechu ze stěn. „Proč se vaše zvíře bálo právě vás, Sarix? Nebo spíš... koho se bál ten gryf? Měla jste snad strach, že by vás Thaelkan ze vzduchu viděl dělat něco, co jste dělat neměla? Něco co v ruchu davu schováte jako jehlu v seně? Nebo bylo to zvíře připravené v záloze jako váš osobní únikový prostředek?“

„Vy mi vkládáte ta slova do úst?!“ zasyčela rekrutka a zatnula zuby tak silně, až jí zbělely klouby. „Snažíte se ze mě za každou cenu udělat zrádce! Já jsem vstoupila do královských služeb a jsem připravena za něj zemřít.“

„Prošetřuji každý možný motiv,“ odvětil Malakor s ledovým klidem. „Kapitán je mrtvý. Jeho oči jsou vyškrábané, tělo znetvořené podivnou mutací i drtivým pádem z výšky. Možná je to tak pro vás lepší... Co kdyby mohl mluvit?“

Sarix se narovnala v zádech, bradu vystrčila dopředu a pohrdavě si vyšetřovatele změřila očima.

„K tomu nemám co říct. Nic takového se nestalo.“

Malakor chvíli pozoroval její vzdorovitou tvář, pak deník s tichým plácnutím zaklapl.

„Dobrá,“ pronesl chladně k temnému koutu cely. „Odveďte ji.“

* * *

Gnomka Jasnah stála pevně, ačkoliv zelené žilky ve stěnách vrhaly na její bledou tvář cizokrajný, téměř průsvitný odlesk. Malakor bez slova ukázal na dubovou desku stolu, kde ležela tlustá, na okrajích mírně navlhlá pitevní zpráva profesora Korpuliniho.

„Vaše jméno, drahá slečno,“ vyzval ji vyšetřovatel s chladnou zdvořilostí.

„Jasnah,“ odvětila gnomka tichým, ale vyrovnaným tónem a dodala: „H na konci je neznělé.“

„Když to říkáte... Je dosti neobvyklé vidět nyctenirku tak daleko od podzemních jeskyní.“

„Som tu kvôli učeniu,“ přešla Jasnah do své mateřštiny, přičemž slova vážila jako drahocennou pryskyřici. „Môj kmeň ochorel a tunajšia univerzita vraj dokáže zázraky. Teda... kým sa to všetko takto nepokazilo.“

Malakor se opřel o opěradlo a přejel prstem po prvním odstavci pitevního protokolu. „Profesor Korpulini identifikoval tu látku jako nekromantickou mutaci Kovolesku, která krystalizuje v jakousi formu parazitického tvora. A svědci vás viděli s tím krystalem ještě předtím, než se město začalo měnit. Vrátný Kamil odpřísáhl, že jste tu věc přinesla na akademickou půdu společně se studentkou A.K.A. Vy jste ten katalyzátor přinesla do Karadrimu, Jasnah. Bylo to z nevědomosti, nebo jste jako nyctenirská alchymistka přesně věděla, jaká hrůza se rozpoutá, až se ten kámen potká s palácovou magií?“

Jasnah prudce zavrtěla hlavou, v očích se jí zableskl skutečný děs. „Čože?! Ja som prišla hľadať liek! To, čo sa stalo... netušila som to! Nebohá Orani sa sama ponúkla, že mi pomôže kameň identifikovať na univerzite. Chudák, nemohla tušiť vôbec nič! Ani ja!“

„Orani vám věřila,“ přerušil ji Malakor bezcitně. „Byla to ona, koho jste obětovala, aby se celý proces urychlil? Kolik životů vlastně stojí jeden takový experiment v hlubinách vašich skal?“

„To nie je pravda!“ vyhrkla a zaťala pěstičky v poutech. „Utekala som, pretože klan Čiernoocelových z Tor Duralu bol slepý k nákaze, čo padla na môj kmeň! Prišla som sem hľadať pomoc!“

„Přiznáváte se tedy,“ chytil ji Malakor za slovo a naklonil se přes stůl, „že jste přinesla nebezpečnou látku do našeho města jen pár hodin předtím, než se tu rozpoutalo krvelačné peklo šířící se právě touto substancí?“

„Nemohla som nič tušiť!“ bránila se zoufale Jasnah. „Chová sa to úplne nepredvídateľne! Ide o minerál oživený akoby nekromanciou, ale pritom je to stále nerost! Neviem, prečo sa vaše kamenné ozdoby zrazu zbláznili!“

„Kovolesk,“ opravil ji chladně vyšetřovatel. „Jedná se o cenné zkamenělé dřevo Starostromů. Vzhledem k nedostatku železné rudy v našich horách je to jediný zdroj materiálu pro náš zbrojní průmysl. Jeho ohrožení nás činí zcela závislými na exportu – a trpaslíci jsou aktuálně náš jediný dodavatel. Hodláte snad tvrdit, že za tím vším stojí Tor Duralský klan Černoocelových? Spojenec Dolgardu dlouhých sto dvacet let?“

Jasnah ztišila hlas, ale její slova měla váhu: „Netuším, čo za tým stojí... Ale ich náčelníčka Helga často navštevovala moju učiteľku a majsterku. Hľadali, až v hĺbkach našej kaverny našli akúsi sošku.“

Malakor zpozorněl, oči se mu zúžily. „Sošku? Připomínala modlu z temného kamene?“

„Nikdy som ju nevidela,“ hlesla Jasnah. „Majsterka ma do týchto vecí nezasväcovala.“

Vyšetřovatel se pomalu opřel zpět. „Dobrá. Tohle pro zatím stačí. Vrátíme vás zpět do cely... ale děkuji za upřímnost.“

* * *

Když do místnosti vstoupila Naeris, Malakor nehrál žádné divadlo. Povzdychl si, vstal od stolu a rukou jí naznačil, aby se posadila na jeho vlastní židli. Byl to přímý, tichý rozkaz nadřízeného. Asasínka ho bez slova poslechla.

„Sednout,“ zamumlal Malakor a postavil se ke stěně, z jejíž zelených žil vycházel slabý svit. „Co se stalo v té pracovně? Dargan byl náš nejlepší zdroj z Domkhazanu.“

„Netuším... pane,“ hlesla Naeris a udržovala nevědomou tvář. „Při mém příchodu začal panikařit. Předtím hovořil s atašé vyslance Domkhazanu. Prý nás hodlají zcela odříznout od dodávek oceli.“

„Ano, to jsme tušili již na základě ranní audience u krále,“ přikývl vyšetřovatel. „Měl ti potvrdit, proč náhle odstoupili od dohody. Bylo to kvůli Tor Duralu?“

„Je to možné, pane...“

„Možné?!“ vyjel po ní Malakor a otočil se k ní s neskrývanou hrozbou. „Ty jsi tam byla! Zabila jsi ho, aby nemohl mluvit?“

„Mluvil!“ vyhrkla Naeris. „Ukázal mi ten kámen... měl ho v kapse, když utíkal, a pak se to celé spustilo. Jeho tělo se následkem výbuchu doslova rozčtvrtilo!“

Malakor ji chvíli dlouze, zpytavě pozoroval. Nakonec těžce přikývl. „Dobrá. Věřím ti. To bude důvod, proč jsme ještě nenašli jeho tělo. Ale někoho potrestat musím. Budeš suspendována mimo službu.“

Naeris ani nemrkla, ale v duchu se připravila na nejhorší. Malakor však pokračoval úplně jiným tónem:

„Dávám ti šanci se vykoupit... a podle výsledků možná i povýšit. Budeš mít vlastní jednotku a projdeš elitním výcvikem pro zasvěcené – prověrkou Královské Inteligentní Služby pro Přísně tajné. K.I.S. ti tímto dává druhou šanci. Připoj se ke svým spoluvězňům. Vetři se do jejich přízně a pozoruj je. Zejména generálku... ta je náš klíčový podezřelý. Jdi.“

* * *

Když přivedli Alix, strážní museli dát dobrý pozor. Žena neměla jen běžná pouta, paže jí svíraly okované, duté železné koule, které jí znemožňovaly jakékoliv gesto k seslání magie. Z těžkého kovového obojku na jejím krku vedl silný řetěz k pasu.

Malakor položil na stůl Eleriův zápisník. Stránky byly zaschlé, potřísněné tmavou krví.

„Veliká Obrobijka v poutech... jak zajímavě se ty karty obrací,“ usmál se vyšetřovatel jedovatě. „Ještě ráno jste mě v přítomnosti krále označila za slabocha. A teď se tu krčíte a schováváte za magickou iluzi. Kolik žen si myslíte, že se prochází po paláci v uniformě držitele řádu Paprsku dvojího světla a čestné medaile Diamantové perutě?“

„Poslouchejte... jste první, komu to říkám,“ přerušila ho Alix, hlas se jí třásl, ale v očích měla ryzí zoufalství. „Já nejsem žádná generálka!“

„Generálko Alix, jestli si myslíte, že mám čas na tyto hrátky—“

„Jsem Alix!“ vyhrkla. „Ale nejsem žádná generálka! Nějak kouzlit umím, to ano, ale stěží dokážu zapálit svíčku pohledem! Mluvíte o nějaké Obrobijce, ale to prostě nejsem já!“

Malakor ji zcela ignoroval, zvedl krvavé listy a začal předčítat: „Generálko, máme zápisky vašeho písaře. Píše se v nich, že jste k té sošce přistoupila záměrně. Ignorovala jste varování svých důstojníků a fanaticky věřila, že nám ten artefakt vyhraje válku. Elerius je mrtvý, nemůže se bránit. Byla to vaše kalkulovaná domněnka, nebo jste už tehdy věděla, že válku nelze vyhrát bez obětí na vlastních lidech?“

„Posloucháte mě vůbec?!“ křikla Alix a zatřásla těžkými železnými koulemi. „Nejsem ta žena, o které mluvíte!“

„Vypálila jste sluje Obroviště do základu,“ pokračoval Malakor monotónním, zničujícím hlasem. „Váš ohnivý blizzard byl vidět na desítky mil daleko. Spálila jste na popel celé pokolení zlobrů, trollů a vyčistila jste Vrchovinu od posledního ettina! Lidé vás znají jako Ničitelku trollů a Hrdinku od Bitvy u Andólominu. Jaké to je, když vás vlastní lidé považují za hrdinku, zatímco vy jste je vědomě vlákala do pasti, ze které není návratu? Jejich těla se dodnes nepodařilo sesbírat dohromady. Řekla jste si snad, že když se schyluje k, a teď vás cituji ze záznamu, 'slabému míru', tak raději přinesete vítězství za každou cenu? Vlivem úpadku naší armády a nedostatku zbraní teď musíme přijímat vysoce nákladné zakázky našich sousedů. Král opět zavádí brannou povinnost, zavádí mimořádné daně a svolává zemskou hotovost. Chtěla jste mít svoji... a znovu cituji, 'vítěznou válku'!“

„Já nejsem žena, o které mluvíte!“ plakala téměř Alix.

Malakor zakroutil hlavou. „Jak myslíte. Vzhledem k tomu, že tato kouzelná klec je proti vaší magii zřejmě neúčinná, co také čekat od všemocné Zlobrozhouby, povoláme inkvizitora. Přiveďte bratra Zarise.“

Těžké dveře se otevřely a do cely vstoupil urostlý mnich v prostém, hrubém hávu. Tvář mu zakrývala světlá ocelová maska s pouhými úzkými průzory pro oči, nos a ústa. Bez jediného slova se začal tiše modlit. Alix v tu chvíli ztuhla. Cítila, jako by se jí neviditelná, ledová ruka pokoušela otevřít lebku – jako by jí neznámé prsty zaryly do závitů mozku a hrubě přejížděly po šedé kůře. Zaris nevydal ani hlásku. Po chvíli neúnosného ticha zklamaně zatřásl hlavou.

Malakor přikývl, jako by vedl hlasitý rozhovor s někoho jiným: „Jak nic? Tohle je přece Obrobijka, byť vypadá jinak... To není možné! Je to její tělo i ta zbroj!... Dobře, jak myslíte, bratře. Přiveďte ostatní.“

* * *

Noční chlad v cele dostoupil vrcholu. Družina tu seděla v řetězech, odzbrojená, zbavená všeho vybavení, které nyní leželo uzamčené v konfiskačním skladu. Všichni čekali na úsvit a nevyhnutelné popraviště. Lidé byli dál odvádění k výslechům. Ozývaly se zoufalé i troufalé výkřiky dvorních dam a mladých panošů. Uprostřed nejhlubší noci se však ozvalo tiché, kovové zachrastění zámku. Dveře se pootvřely a stráž je bez jediného slova předvedla zpět do výslechové cely. Za stolem však již neseděl vyšetřovatel, ale sám lord Malakor – ministr našeptávačů a pán stínů.

„Král je zlomený ztrátou, jeho pověst je zničena a zoufale potřebuje obětní beránky,“ začal Malakor bez zbytečných okolků, zatímco si je měřil chladným, hodnotícím pohledem. „Vy jste pro tu roli ideální kandidáti. Ale já nejsem sentimentální muž. Potřebuji ruce, které se nebojí špíny.“

Udělal krok k nim a ztišil hlas: „Buďte mé oči a uši na nadcházející smuteční hostině. Udělám z vás hrdiny – vyhlásíme, že jste se ve všem tom zmatku probojovali na hlavním nádvoří skrz nepřítele a zachránili samotného krále. Pokud na té hostině najdete skutečného viníka nebo aspoň vodítko, vaše jména budou čistá. Pokud ale uděláte chybu... neznám vás a bude s vámi naloženo jako s nejhoršími zrádci.“

Družina přijala svůj nový úděl bez jediného zaváhání. Jiná možnost neexistovala.

Slunce ještě nevstalo za hřebeny hor, ale chladné ráno se nekompromisně blížilo. Těžký krytý povoz již čekal před branou Šepotající věže. Za skřípotu kol a klapotu kopyt je odvezl přes masivní most nad velkou řekou zpět k branám Karadrimu, jehož hradby se tyčily sotva dvě míle odtud na zamlženém břehu jezera.

* * *

Cesta z chladných kobek Šepotající věže zpět do útrob paláce působila jako podivný sen. Družina byla ubytována v nehostinně tichém, vyprázdněném křídle, které ještě před několika dny patřilo Dorianově rodině. Vzduch tu byl těžký vzpomínkami, ale měkké postele a hedvábné podušky poskytly vyčerpaným tělům i myslím bezplatný azyl. Vyspali se až do samotného poledne, kdy je probudily teprve přípravy na nadcházející večerní obřad a smuteční hostinu.

Právě v tu chvíli na scénu vtrhl Marcus, Dorianův osobní vizážista a dvorní stylista.

Marcus byl zjevení sám o sobě. S lehce zženštilým šarmem, přehnanými gesty a neustálým poletováním s metry látky, jehlami a stužkami kolem všech přítomných dokázal vnést do ponurých pokojů alespoň záblesk lidskosti. Jeho štěbetání a nefalšovaná vášeň pro módu na malý moment zahnaly stíny popraviště a dodaly všem hřejivý pocit, že svět přes veškerou hrůzu přece jen pokračuje dál.

Z jeho rukou během několika hodin vzešly skutečně skvostné oděvy. Pro každého vytvořil smuteční úbor, který dokonale vyvažoval eleganci s vážností chvíle a jejich osobitými rysy. Na zvláštní přání Jasnah jí ušiil nádherný klobouk s hustým, černým závojem. Nyctenirka se totiž panicky obávala, že by ji přítomná náčelnice Helga Černoocel mohla okamžitě poznat jako nyctenirku a spojit si ji s událostmi v podzemních kavernách.

Zatímco Marcus stříhal, špendlil a upravoval poslední doplňky, zásoboval společnost tím nejsladším platidlem paláce – dvorskými drby.

„Drahoušci, ani si neumíte představit, jaký chaos vládne v paláci,“ šeptal spiklenecky, když Dorianovi urovnával límec. „Ale to nejšťavnatější? Na smuteční obřad má dorazit sám opat kláštera Tichých zvonů, otec Kaelen! Ano, můj pane Doriane, tvůj starý přítel, ten, co tě přijímal do řádu Zeleného snu. Královská kancelář ho pozvala, aby vedl hlavní kázání. Chudák muž, vypadal prý jako tělo bez duše, když vstupoval do města... Ale kdo v dnešní době nevypadá, že?“

S novými šaty, maskovaní za hrdiny z nádvoří a vyzbrojeni prvními cennými informacemi tak družina stála na prahu večera, který měl rozhodnout o jejich osudu.

Katedrála byla ponořena do zlověstného ticha. Vysoké gotické klenby halily těžké černé prapory a nad hlavy shromážděné šlechty a vojáků se vznášel hustý, štiplavý dým z kadidelnic. V čele lodi vévodila řada masivních rakví. Byly zavalené stohy bílých lilií – zoufalým pokusem květeny přebít nasládlý, neúprosný pach tlejícího masa, který do chrámu stále prosakoval z nedalekého nádvoří. U kamenného řečniště stál otec Kaelen. Opat kláštera Tichých zvonů vypadal jako stín svého někdejšího já. Ruce se mu třásly tak silně, že list papíru s připraveným kázáním v jeho prstech hlasitě chrastil.

„...ptáme se, proč bohové dovolili, aby se náš mír stal naším hrobem,“ roztřásl se jeho hlas pod vysokou klenbou. „Byla to naše pýcha? Nebo snad naše slepota, když jsme hledali zbraně tam, kde jsme měli hledat spásu? Rozlučme se naposledy s našimi bratry a syny, sestrami a dcerami, otci a matkami. Neb jejich mír je věčný. A my s novým úsvitem žijeme dál, a nezapomeneme na ně.“

Kaelen se na moment odmlčel. Jeho vytřeštěný, horečnatý pohled těkal po shromážděném davu, až na malý okamžik sklouzl k družině stojící v boční lodi. Byl v něm vidět jediný, ryzí cit, čistá hrůza.

Jakmile opat dokončil třesoucí se kázání a za tlumeného šepotu šlechty sestoupil z řečniště směrem k sakristii, družina neváhala. Zachytili ho v šeru vedle oltáře. Kaelen zchátral pod jejich dohledem jako troska. Když na něj lehce přitlačili a zatarasili mu cestu, opat neudržel slzy. Obřad skončil a následoval smuteční banket. Král zaujal čestné místo vedle lordů a hostů, včetně Helgy Černoocel.

Dorian se rozhlížel a hledal kohokoliv, kdo by s ním promluvil. Než ze sebe stihl vydat víc, propletl se k nim nenápadný palácový sluha. Bez jediného slova vtiskl Dorianovi do dlaně drobný, voskem zapečetěný lístek. Malakorův vzkaz byl krátký a nekompromisní: „Rozdělte se. Prohledejte křídlo pro hosty.“

* * *

Družina se okamžitě rozptýlila do tří stran, aby využila zmatku smutečního večera.

Nyctenirka Jasnah, schovaná pod tlustým černým závojem, vyhledala profesora Korpuliniho.  Hovor o jeho talentované učednici jej pookřála aby odhalil svou citlivou část. Učenec byl z její přítomnosti nadšený. Bez meškání ji odvedl do chladných podzemních kobek, kde měl zřízenou provizorní pitevnu. Uprostřed místnosti ležela na kamenném stole rozřezaná mrtvola a Korpulini, oděný v zástěře znečištěné krví a hustým zeleným slizem, nad ní doslova zářil fascinací.

„Dovolil jsem si to pojmenovat Morboflór, drahá kolegyně,“ ukazoval zapáleně skalpelem na pulzující vlákna prorůstající tkání. „Nekromantická rostlina s kolektivním vědomím! Víte, ty Starostromy... jsou magické a vnímají díky své rozsáhlé kořenové síti jako jeden jediný organismus. Rostou tisíce let, mají paměť celých věků. Mohly mít vnitřní, přirozený reflex chovat se nepřátelsky k komukoliv, kdo je kácí. A ta prokletá magie je mohla oživit jako parazitického, neuvěřitelně agresivního nepřítele!“

* * *

Zatímco se dole pitvalo, Sarix a Naeris se jako stíny proplížily do přísně střeženého palácového křídla pro hosty. Infiltrace proběhla zcela nepozorovaně. V Kaelenových komnatách našly na stole rozepsaný a nepokojně odhozený dopis potřísněný vínem:

„Bratře, .... není spása , je to parazit. Pokud ho dvůr použije... Vrchovina se probudí... Zastav je, nebo nás všechny pohltí...“

Zbytek podpisu byl nečitelný, zničený rozlitým vínem. Hned vedle dopisu stála sklenka, z níž se stoupal obzvlášť aromatický, nezdravě zemitý pach. Naeris si okamžitě všimla pootevřené komody v rohu. Uvnitř ležela lékárnička a v ní několik prázdných, narychlo vypitých flakonků od léku na uklidnění trávení. Opat se očividně pokoušel potlačit nevolnost. Asasínka neváhala a odebrala ze sklenky i z lahviček vzorky – víno bylo téměř jistě otrávené.

* * *

Dorian a Alix se mezitím pohybovali mezi smutečními hosty. V rohu hlavního sálu zachytili šepot skupiny aristokratů:

„Slyšel jsi to? Domkhazan stahuje ocel. Vardamir je v pasti. Kdo mu radil, aby věřil trpasličím vyhnancům?“

„Král se projevil jako slaboch! A nižší šlechta? Opět si nárokují privilegia za vynášení latrín v zákopech! To my ze sněmovny lordů nemůžeme snášet, aby si kdejaký sedlák ve zbroji myslel, že je nám roven!“

Jakmile si však šlechtici všimli přicházejícího princova průvodu a generálky, v okamžiku obrátili list:

„...to jsou hrozné pomluvy! Král je zcela v právu, vždyť jde o jeho rodinu! Chudák jeho výsost Dorian...“

„Tedy povím vám, generálko, věrnost některých lidí dnes nevydá ani za zlámanou grešli!“

Protože z vyšší společnosti nic užitečného nevypadlo, Alix zaměřila pozornost na osamělého mladíka, který stál stranou a působil dojmem ztraceného pážete. Jmenoval se Laeris a brzy z něj vypadlo, že je hraničářským učením. Do města dorazil, protože se chtěl zúčastnit turnaje v lukostřelbě a dokázat své schopnosti před veliteli armády.

Alix vycítila příležitost a zeptala se ho, jak je na tom s pozorovacími schopnostmi.

Mladík se hořce pousmál: „Umím být nenápadný... ať chci, nebo nechci. Lidé mě často úplně přehlížejí. Jako třeba opat Kaelen před chvílí. Prošel kolem mě v aleji a ani neodpověděl na pozdrav. Vypadal úplně mimo... a zmizel venku v zahradách, směrem ke starému altánu.“

Družina se po Laerisově stopě narychlo spojila a vyrazila do nočních palácových zahrad. Vzduch venku byl těžký po dešti, provoněný tlejícím listím a voskem ze svící.

* * *

U starého, břečťanem zarostlého altánu spatřili siluetu. Opat Kaelen stál na vlhké trávě, na kožené rukavici mu seděl obrovský havran a muž s ptákem vedl živý, nepřirozený rozhovor. Naeris se jako duch připlížila dostatečně blízko, aby slyšela každé slovo.

Havran nekrákal. Z jeho zobáku vycházel zastřený, hluboký ženský hlas, jako by promlouval z dna temné studny:

„...nesmí se to dozvědět, Kaelene. Mír je cena za jednotu. Jak říkáš. Ta věc nebyla zbraň... byla to očista této prohnilé země. Staré musí zaniknout, aby se nové zrodilo. To musíš chápat i ty.“

Kaelenův hlas byl zcela zlomený, plný pláče: „Očista?! Jsou to stovky mrtvých! Ta věc... nebyla spása! Byla to živá smrt! Nemůžu se na to dál dívat! Válka s obry byla oproti tomu... rytířská! Tohle je zločin! Vzdám se. Půjdu ke králi... ke komukoliv, kdo mě bude chtít slyšet!“

„...I proti tomu jsem se pojistila. Nespatříš světlo dne.“

Opět se projevila silná žaludeční křeč. Havran zvlétl a zmizel ve tmě korun stromů. Naeris vběhl do altánu a následovali ostatní. Kaelen smířeně, poklekl a oči se mu podlily krví. „.Nechte mě jít, rozhodl jsem se.“

Jasnah hodila Naeris ampulku se Sedmibílím. „Pij, ještě to můžeš napravit.“

„Není co. Nejde to zastavit. Už nic nejde zastavit.“ Rezignovaně zhrbí v pokleku svůj krk.

„.Ani náhodou, držte ho!“ Vyhrkla Naeris, zatímco po něm skočila Sarix a chvatem mu podržela ruce a přitiskla ho víc do pokleku.

Naeris odzátkovala ampuli a násilím mu ji vpravila do úst. Vypadalo to, že jed na chvilku ustupuje. Pak náhle došlo k prudké reakci a opat upadl do bezvědomí.

* * *

Vzduch kolem nich nepřirozeně zhoustnul. Atmosféra v zahradě se proměnila v jediném okamžiku. Bělostné okvětní lístky okolních květin začaly před očima vadnout, kroulit se a černat. Jasnah chtěla vyběhnout ze zahrad rychle pro pomoc. Všichni spatřili jak je oblklíčila skupina zahradníků, kteří v oparu měnili své zezření. Z temnoty mezi stromy nevystoupili běžní vrahové v černých kápích. Ze šera se vynořily postavy zahalené do plášťů z živého mechu, kůry a lián. V rukou svírali vyřezávané dřevěné foukačky, připravené vychrlit jehlice. U opasků se jim leskly zubaté nože vytvořené ze štípaných minerálů. 

Session 3 "Stará prašná cesta"

Session 4 "Křik Tichých zvonů"