OBČAS potřebujeme příběh, aby nám pomohl uniknout vlastnímu času. Příběh nás ukotví, dodá smysl, třeba zdánlivý, tomu, co je, a tomu, co by mohlo být. Stáváme se hrdiny vlastních příběhů a děláme všechno to, nač si ve skutečnosti netroufneme. Malujeme si vidiny svého vysněného já zářivými barvami. Pro snění zapomínáme na současnost, přibližujeme si kýženou budoucnost a vysvětlujeme si minulost. Někdy se v představách můžeme ztratit a oslepnout ke kráse a hrůze skutečného světa. Někdy nás ale snění posílí, ukáže nám řešení, dodá nám odvahy a vrátí nás do času světa trochu jiné, než jsme byli – odvážnější, odhodlanější a soucitnější.

Je NAČASE uvědomit si, že naše prožívání času, chápání dlouhé a krátké doby není univerzální. Vědí to básníci:

„Slečno, slečno, vy se mračíte, že po celý den vám pršelo? Co by měla říkat tamhle ta malá jepice, které pršelo po celý život?“

Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF (1925)

A víme to všichni, když zdvihneme oči k obloze a připustíme si skutečnost stromů, jejichž větve křižují nebe, stíní nás před nečasem a doslova se rozdávají před našima očima – vláhu, čistý vzduch, živiny, útočiště, dřevo – dlouhé roky, desetiletí, staletí. Alespoň dokud…

Příběhy nás mohou vytrhovat z NEČASU, ale mnohdy nás do něj zavádějí – ukazují nám čas katastrof horších a větších, než jsou ty, před nimiž občas chceme uniknout z našeho světa. Vykreslují svět v temných barvách, a co víc, upozorňují potichu i nahlas na to, jak malý krůček nás od temných vizí příběhů dělí. Můžeme propadnout nečasu, rezignovat a přijmout nastíněnou možnost jako danost, před níž není úniku. Nebo si můžeme uvědomit křehkost a vzácnost života na Zemi a přijmout výzvu varovných vizí. Nedopustit, aby se naplnily.

Ale co když žijeme uprostřed nečasu a není jak uniknout? Tolik rozvíjejících se příběhů lidských a jiných bytostí je přetrženo PŘEDČASNĚ. Ale možná je předčasné vzdávat se naděje, protože i ta nejkrutější zima jednou skončí.

Většinou bojujeme s tím, že máme příliš málo času. Ale co když je ho příliš mnoho? Nenaplněný PŘESČAS, trýznivý jako nekonečné mdlé dopoledne, v němž se nic zvláštního nestane a snad už ani stát nemůže.

Vytrhnout se tak z běhu času. Mít tak možnost napravit své chyby, vrátit ta hloupá, zlá slova a špatná rozhodnutí.

BEZČASÍ? Kdo by mu odolal… A opět tu máme příběhy ověřující nemožné alespoň nanečisto. Možná nemusíme litovat, že nedokážeme vrátit čas.

Co když uvízneme v BEZČASÍ jako vážka v jantaru? Připoutáni k rozhodujícím okamžikům. I když už jsou dávno pryč, něco z těch, kteří zde žili, živořili, milovali a zoufali si, zůstává. Zakleto v kamenech historických mostů, v trámoví domů, v oknech, z nichž kdysi s nadějí i strachem někdo vyhlížel a čekal. Lineární plynutí času odněkud někam pak začíná vypadat jen jako iluze.

BEZČASÍ, čekání, čas natahující se donekonečna. Pravý opak touhy zastavit čas, prodloužit příliš rychle míjející okamžik. Zabíjení času? Nebo snaha oživit mrtvý čas představami, sny, toužením?

Všeho do času. DOČASNÉ nejsou jen naše životy, představy a pravdy, ale i vzpomínky osobní a kolektivní. I ty nejintimnější vzpomínky se proměňují, i do kamene rytá historie nutně podléhá revizím. Můžeme vůbec zachytit čas? Uchovat ho v jeho úplnosti příštím generacím? Vyprávět podle pravdy, co bylo? Pokud projdete labyrintem času až sem, nejspíš budete znát odpověď.

Je čas vrátit se domů. Do světa tady a teď, do SOUČASNOSTI. O příbězích, zvláště o těch vymykajících se pravidlům známého světa, se občas říká, že jsou jen únikem před realitou. Kdo by nechtěl občas uniknout? Nicméně… stejně jako hrdinové slavných i opomíjených příběhů se i my po zavření knihy vracíme do světa s jinýma, snad šířeji otevřenýma očima. Snad to bude platit i pro vás, až opustíte náš labyrint času...