O b č a s . . .

Zlomyslena na něj vrhla další podezíravý pohled a pak obrátila pozornost k chlapci, který seděl se svým obvyklým, šťastným aanepřítomným úsměvem, jaký se mu na tváři usadil vždycky, když neměl co na práci. „A ty, ty máš taky nějaký jméno?“ zeptala se. „Nejsi náhodou ten nejmladší králův syn, že ne? Kdyby tvý jméno začínalo slůvkem princ, dalo by se z toho něco usuzovat.“

Chlapec odpověděl: „Myslím, že je to Karlík.“

„Karlík? To není nijak slibné jméno do začátku,“ uvažovala nahlas Zlomyslena. „Není v tom ani za mák tajemna. Je v tom akorát tak dávka karlíkovštiny. Seš si jistej, že je to tvoje pravý jméno?“

„Je to to jediné, které jsem dostal.“

„Aha, tak to už je lepší. Lehký náznak tajemna,“ zbystřila Zlomyslena a najednou se jí na tváři objevil jistý zájem. „Právě tak aby se vytvořila potřebná dávka napětí. Určitě tě ukradli z kolíbky, když ses narodil. Asi jsi právoplatnej dědic nějakýho království, ale oni našli někoho, kdo je ti děsně podobnej, a začenžovali vás. V tom případě nakonec získáš magickej meč, i když on na první pohled nebude vypadat jako magickej, chápeš, dokud nepřijde čas na to, abys odhalil svou totožnost. Asi tě našli někde na schodech útulku.“

„To je pravda,“ přikývl Karlík.

„Ve tvém košíku byl asi kouzelný meč, nebo možná koruna. A měl bys mít záhadné tetování nebo podivně tvarované mateřské znamínko,“ upozorňovala Zlomyslena.

„Myslím, že nic takového nemám. Nikdo se mi o tom alespoň nezmínil,“ odpověděl Karlík. „Mluvilo se jen o mně a o pokrývce. Byl jsem tam jen já, zabalený v pokrývce. A ten lístek.“

„Lístek? Ale to je důležité!“

„Bylo na něm napsáno ,19 pint a jahodový jogurt’,“ sdělil jí Karlík.

„Aha. Takže nic, co by záhadu objasnilo,“ broukla Zlomyslena. „Proč devatenáct pint mléka?“

„Bylo to v Cechu hudebníků a skladatelů,“ vysvětloval Karlík. „Ve velké a rozlehlé budově tam žila spousta lidí. Ale o jahodovém jogurtu nic nevím.“

„A je to tady! Tajemný sirotek, výjimečné nadání, těžké dětství... všechno to pasuje,“ zajásala Zlomyslena. „Ten jahodový jogurt asi není důležitý. Nebo by byl tvůj život jiný, kdyby to byl banánový jogurt?

„Už je skoro tma. Jdeme! Musíme být jako kočky!“

„No, prima,“ odfrkl Mauric, „tohle snad dokážu.“

I když, jak si musel přiznat o několik minut později, žádná kočka se nepohybovala tak jako Zlomyslena. Zlomyslena si totiž evidentně myslela, že je naprosto zbytečné vypadat nenápadně, když si nikdo nevšimne, nejste nenápadní. Lidé na ulicích se zastavovali a dívali se, jak se plíží při zdech domů a nenápadně přebíhá od jednoho domovního vchodu k druhému. Mauric aaKarlík se jí táhli v patách. Jich si nikdo nevšímal.

„Naštěstí jsem připravena na všechno,“ libovala si Zlomyslena a začala se přebírat ve svém vaku. Ozval se zvuk kovových předmětů narážejících na skleněné láhve a lahvičky.

Vytáhla z vaku roličku černé látky, a když ji rozvinula, zahlédl Mauric, jak se na látce zableskl kov.

„Aha,“ přikývl s pochopením. „Šperháky, co? Viděl jsem pár lupičů při práci...“

„Jsou to sponky do vlasů,“ odpověděla Zlomyslena a pečlivě si jednu vybrala. „Sponky do vlasů v knihách, které jsem četla, vždycky fungovaly. Prostě ji vsuneš do klíčové dírky a zakvedláš. Mám výběr předběžně ohnutých vlásenek.“

A Mauric znovu ucítil vzadu za hlavou napětí a slabé zamrazení. Fungují – v pohádkách, doplnil si v duchu. Ach jejky jejky. Mauric opravdu viděl lupiče při práci. A to, co s sebou zloději nosívali, byly složité malé přístroje, které užívali s velkou pečlivostí a přesností. Nikdy nepoužívali nějaké hloupé -

Cvak!

„Prima,“ ozvala se Zlomyslena spokojeně. „Věděla jsem, že to bude fungovat,“ pobrukovala si. „Fungovalo to v pohádce Sedm nevěst Zelenovousových, kde poslední princezna tímhle způsobem unikla z jeho Komnaty hrůzy a bodla ho do oka zmrzlým slanečkem.“

„To byla pohádka?“ ujišťoval se Karlík.