Ve znamení ženské síly

MŮJ POTRAT VE ZNAMENÍ ŽENSKÉ SÍLY

Ráda bych se podělila se svým, pro mě neuvěřitelným, příběhem, který začal velice smutně a skončil v závalu štěstí, něhy a víry.

Můj příběh je dlouhý, pohodlně se usaďte :-)

Vše začalo 19. 10. 2018, kdy jsem byla objednaná na prvotrimestrální screening. Byla jsem v té době 12+4, bříško vypouklé, ranní a večerní kocovinové stavy polevily a cítila jsem se fyzicky dobře. Screening… Vždycky je tam trochu obavy. U prvního těhotenství jsem si nepřipouštěla žádný problém, vše dopadlo skvěle a máme doma skoro 3letého rošťáka. Tentokrát jsem od začátku měla v hlavě, že se něco stane. Zdály se mi podivné sny, měla jsem nepříjemné představy. Má obava se vyplnila.

Zamlklé těhotenství v 9 tt. Nikdy nezapomenu na tu větu: Máme pro vás bohužel špatnou zprávu. A vždycky budu mít před očima obrazovku ultrazvuku, tam jsem naše miminko viděla naposledy. Šok. Obrovský šok. Nerozumím, nemám přece žádné příznaky, nekrvácím, cítím se skvěle. Mám bříško. Smutek. Obrovský smutek….V hlavě mi jedou věty lékaře: Je to běžné. Příroda to má promyšlené. Nehrozí žádné následky. Musíte se objednat hned na revizi. Vše bude dobré.

Procházím se venku a vše si sedá. Najednou tomu začínám rozumět, mé tělo určitě ví, co dělá. Jistě se rozhodlo správně. Naše miminko si nás zase najde. Mé racionální silné já se dere ven. Vracím se zpět na ambulanci domluvit další postup. Přijímá mě sestra, můj první anděl. Empatická, klidná bytost, dává mi čas a informaci, že mám nyní před sebou 2 možnosti. A poprvé se dozvídám o možnosti samovolného potratu. Při čekání na lékaře odcházím na toaletu a zjišťuji, že mé tělo mi dává znamení. Špiním. A mám jasno. Jdu do toho. Zvládnu to. Přirozeně přišlo, přirozeně odejde. Lékař mi vše potvrdil a popsal obě možnosti. Podpořil mě, poučil a odcházím domů. Začíná dlouhá cesta plná zatáček.

Den 1. Zjišťuji informace o samovolném potratu po zamlklém těhotenství, zjišťuji, jaké jsem měla štěstí na lidi, jsem vděčná za možnost, kterou mám, vše se děje z nějakého důvodu, věřím svému tělu, pláču, odpouštím, cítím se fyzicky dobře.

Den 2. Už vím, do čeho jdu. Mé racionální já je uspokojeno množstvím faktů a informací, vím přesně, co se bude dít, ale nic se neděje. Špiním. Pláču. Děkuju. Doufám v brzké setkání. A odcházím z ORL pohotovosti se zánětem středního ucha.

Den 3. Nespím, mám slabé kontrakce po 4 minutách, k večeru postupně slábnou, až úplně vymizí. Velmi lehce krvácím. Už nepláču. Jsem smířená. Vyrovnaná. Rozloučená. Soustředím se na tělo.

Den 4. Probouzím se a bolest. Skřípnutý mezižeberní nerv. Beznaděj. To už snad není možný! Mám zlost. Nemůžu se skoro hýbat, sedět, zvedat ruce, strašná vystřelující bolest. Zapomínám na co se mám soustředit. Záda jsou priorita. Cítím menstruační bolesti a občas stáhnutí dělohy. Velmi slabě krvácím. Večer opět klid.

Den 5. Hurá, hýbu se. Není to nic extra, ale funguju. Soustředím se na tělo. Jsem nervózní, protože to nijak negraduje. Mám pocit, že je něco špatně. Proč se to vždy zastaví? Odcházím na původně domluvenou těhotenské poradnu a nechávám se zkontrolovat mou doktorkou. Závěr je, že je vše v pořádku, plodové vejce je už nízko, naléhá, ale jsem úplně zavřená. Vše prokrvené, připravené, ale zabetonováno. Po dohodě zkouší trochu „pošťourat“, jestli to nepomůže rozpohybovat. Držím a stále věřím svému tělu a své volbě. Poučí mě a doporučuje dojít zpět do porodnice a domluvit se na spasmolytika, která pomohou otevřít branku. Cítím trochu nervozitu. Proč to nejde…Proč to nepostupuje… Odjíždím směr porodnice a potřebuju nutně mluvit s někým vhodným, protože očekávám, že mě lékař bude tlačit do revize. Hovořím s PA Ivanou, ta mě uklidňuje, vše jde dobře, vše proběhne, nezasahovala bych, chce to čas. Odcházím domů a jsem klidná. Cítím, že mi sílí stahy a víc krvácím. Čekají mě 4 hodiny kontrakcí po 3 minutách, které už musím prodýchávat, jsou docela silné, to jsem nečekala, s každou kontrakcí krvácím, odchází trochu tkáně, horká sprcha je zázračná, střídám jí se záchodem a cítím se vysíleně. Po 4 hodinách si musím jít na chvíli lehnout, klepou se mi nohy, jsem unavená. Kontrakce pomalu, ale jistě prodlužují intervaly, až přestanou. Stejně jako krvácení, které se vrací na slabou úroveň. Jsem zmatená, unavená, naštvaná, že to zase skončilo a nic neproběhlo. Nevím, co mám dělat. Cítím, že už potřebuji konec. Hlava to má srovnané. Tělo stále nevyřešené. Potřebuju to ukončit. Proč to nejde? Mé tělo mě zklamalo. Piju 150. litr maliníkového čaje v tomto týdnu :-) a přemýšlím, co dál. Mám jít na revizi? Zkusila jsem to, nejde to, tak to ukončím. Nebo si mám dojít pro tu vyvolávačku a „užít“ si ten dryák? Nebo tomu snad dám ještě čas? Každých pět minut jiný názor. Usínám.

Den 5. Ticho po pěšině. Velmi slabé krvácení. Břicho jako při menstruaci, občas se trochu stáhne. Fyzicky se cítím dobře. Hlava tomu nerozumí. Co se děje? Jsem připravená! Halóóó! Už chci konec. Mám pocit, že má děloha funguje, chce vypuzovat, včera si dost mákla a naráží do zdi. Zoufalství. Nepostupuje to. Zaseklo se to. Nejde to. Nestane se mi něco? Revize, léky, vydržet, revize, léky, vydržet… Vydržím! Pláču. Ale držím.

Den 6. To snad není možný. Ono se to fakt snad nestane. Získávám podporu nechat si trochu pomoc a udělat kompromis. Odcházím do porodnice pro spasmolytika. Už to potřebuji uzavřít. Cítím, že jsem připravená, jdu tomu naproti. Mám obavu, zda mě pochopí a vyjdou vstříc. Mám pocit, že na dobré lidi mám vybráno. Chci za sebe ale bojovat.

Přijímá mě stejná sestra, můj 1. Anděl. Odcházím na kontrolní ultrazvuk, kde se setkávám se svým druhým andělem. Povídám jí celý příběh. Lékařka je tak plná pochopení pro mou cestu. Dodává mi sílu a naději. Vysvětluji, že chci tuto cestu dojít, ale už potřebuju konec. Že mé tělo už asi přestalo bojovat, protože nemám kontrakce a cítím, jako by se mi děloha začala zavinovat, ale zároveň cítím, že plodové vejce je už úplně dole, cítím tlak, ale nechce odejít. Kontroluje ultrazvukem. A potvrzuje má slova. Do puntíku. A říká mi, děloha má tu svou práci za sebou, už to odmakala, její část se už zavinuje. Celé plodové vejce už je úplně dole, sestouplé, v hrdle, už jen musí překonat tuhle malou část, která je ale zavřená. Už stačí strašně málo. Vlastně už to máte skoro hotové, jen odejde. Ale nemá kudy. Vše je jinak v pořádku. Mám čas. Vymýšlíme možnosti. Čípek, injekce na uvolnění, mechanické otevření… Už nedokážu čekat další dny. Mám pocit, že to prostě samo nepůjde, už by se to stalo. Vracím se na ambulanci. Vím, že mě tam čeká lékař, který nebude mít pochopení. Jsem rozhodnutá ho zkusit přesvědčit. Pokud mi nevyhoví, odejdu a dám tomu další den.

Přijímá mě lékař. Prof.Mudr.DrSc, velmi pokročilého věku. Přečte si zprávu, otevře mou kartu, zjišťuje zamlklé těhotenství a víc ho nezajímá. Okamžitě mi vysvětluje, že musím na revizi. S pochopením mu sděluji, že bych mu ráda řekla, co vše se událo a co bych ráda. Naslouchá. Ale neslyší. Přeruší nás jeho sestra, můj 3.anděl (ale ještě to nevím) a mluví do telefonu, na něj, stojí mezi námi a já se začínám cítit podřadně. To tady fakt nikoho nezajímá, co chci, že tu jsem? Sestra konečně po čase dohovoří a já se chci vrátit ke svému sdělení. Lékař mě zastavuje, že jo jo jo, tady je jen jedna možnost. Vysvětluji, že to není má volba. Že bych ráda po poradě s mojí lékařkou zkusila trochu pomoc přirozenému potratu k uvolnění branky. Nesouhlasí, prý je plod setřelé povahy a nemá čím tlačit. Ujišťuji ho, že opravdu tlačí, že se mi opravdu nesedí pohodlně. Stojí si stále za svým a neposlouchá má přání. Léky nepomohou a mám jen jedinou možnost. Ale nemám. Mohu odejít, letí mi hlavou. Cítím, že prohrávám a jsem zklamaná, zoufalá, nepochopená. Najednou mě sestra chytí za ruku a s naléhavostí v hlase mi říká, běžte si odložit do kabinky, stejně vás musíme vyšetřit. Instinktivně se odtáhnu a říkám, že jsem si to ještě nedopovídala. Už mě tu fakt štvou. Sestra na mě mrkne a zašeptá, ať jí věřím. Můj 3.anděl. V tom do ordinace vejde sestra, která mě přijímala, lékařka z ultrazvuku a ještě jedna lékařka. Já se svlékám a cítím se tak v bezpečí. Celou místnost zalije teplo. Cítím sílu. Vděk. Pomoc. Něhu. Lékařka rozmlouvá s profesorem, vysvětluje můj případ a něco řeší. Sestra nakoukne do kabinky a říká mi klidným hlasem, nebojte se, všechno dobře dopadne, paní doktorka je tady a pomůžeme vám. Všechno bude dobré. Nenecháme vás v tom. A já jsem najednou tak klidná. Cítím ze svých 4 andělů obrovskou sílu. Vylézám na vyšetřovací křeslo a moji andělé jsou u mě, braní mě. Stojí okolo mě. Sestra podává zrcadla lékařce a ta se na mě usměje. Má plnou důvěru. Známe se čtvrt hodiny, ale něco se mezi námi odehrálo, prostě vím, že jí můžu věřit. Profesor stojí za ní a celou situaci dozoruje a čeká na svou příležitost. Je negativní. To nepůjde. 13tt je už pozdě. Lékařka vysvětluje, že plod byl 8+5 a nyní už má jen 17mm a celé vejce naléhá úplně dole a věří si. Bože, on to ani nečetl!!! Usměje se na mě. Sestra mě hladí. Dostávám informaci, že to zkusí a asi mě trochu potrápí. Jsem připravená. Cítím se dobře. Mám kolem sebe své anděly a jejich sílu a klid. Žádné trápení se ale nekoná. Cítím se stále dobře. Najednou se moji andělé začnou usmívat. Něco se stalo. Lékařka protrhla obal zárodku miminka, byl úplně na pohmat vypouklý. Bez bolesti, 20 vteřin. A je to, máte to za sebou, zvládla jste to, slyším šeptat sestru. Co jsem zvládla, povedlo se to otevřít a já můžu pokračovat v mé cestě? Ne, je to za vámi. Hladí mě sestra. Lékařka se na mě dojemně usmívá. Profesor apeluje na kontrolní ultrazvuk a předstírá účast. Už ho nevnímám. Mám své anděly. Vše vypadá v pořádku. Měla pravdu. Děloha to dávno zvládla, vše proběhlo a můj anděl to jen pustil ven. Tak to mělo být. Naplnilo mě takové štěstí. Tak hřejivý pocit. Byla jsem v úplné euforii. Co se to tu teď stalo? Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem šťastná, spokojená, vyrovnaná a neskutečně vděčná za to, že se spojily a přišly. Nemusely. Ale byly tam. Byla to ženská záležitost. Nepopsatelná. Silná. Laskavá. Empatická. Hřejivá. Ženská síla!

+25.10.2018

Děkuji všem duším, které jsem v průběhu své cesty potkala. Moc jste mi pomohly a dodaly sílu. Pošlu jí dál…

(štítky: samovolný potrat, přirozený potrat)

Zpět