Učitel Život, Učitelka Smrt

Jak veřejnost vnímá smrt, která se náhle objeví.

Ukazuje mi to hluboké zranění (iluzí) našeho světa, nás všech. Neochota přijmout smrt jako součást života, a pocit, ze se nad ní dá vyzrát, že přichází, protože někdo dělá něco špatně, že je smrt TRESTEM a PROKLETÍM, že nic dobrého nepřináší... ó, jaké nepochopení!

Místo cesty do nitra, do bolesti, do ticha, k podstatě, jen falešné tanečky a úhybné manévry. Hra na "co by, kdyby". Marná snaha zbavit se hrůzy, kterou v nás představa ztráty vyvolává, tím, že najdu viníka a stanovím, proč se tak stalo a kdy, a jak by se to nestalo...

Ó, ta hrůza, přiznat si, že jsme “malí”, že to neřídíme, že “jen” jsme.

Nemá to krasně spásné řešení. Spása je CÍTIT bolest i radost a hlavně vděčnost a pokoru. Ctít život i smrt.

Jsem v hlubokém soucitu s maminkou, tatínkem, bráškou či sestřičkou, babičkou i dědečkem. Kéž se vaše bolest stane požehnáním. Kéž vás přiblíží k sobě samým a kéž se promění v medicínu, kterou všichni společně teď potřebujeme.

Jsem v lásce s bytostí, která přišla, krátce pobyla a odešla z našeho tady a teď. Kéž její poselství bude vyslyšeno a kéž ozáří, co chce být viděno.