Madeira 2017

0. den - cesta na Madeiru

5. září 2017

Po Michalově pracovní poradě jsme konečně mohli vyjet - dálnice D1 tentokrát neskýtala žádné překvapení, takže jsme v plánovaném čase přijeli na letiště, předali auto u Peti a spol. v Liboci a čekali na odlet směr Lisabon a následně Funchal. Drobné překvapení nás čekalo na check-inu, kde začali rozdávat 250-ti korunové poukázky - ty se naštěstí netýkaly zpoždění letu (není to tak dávno, co jsme si v tomto duchu "užili" cestu do Paříže, která ale byla "díky" domu nakonec zcela zdarma), ale toho, že s námi neletělo dostatek letušek/-áků na to, aby zvládli rozdat občerstvení během letu do Lisabonu, a tak jsme tyto poukázky dostali na to, abychom si občerstvení ještě v Praze na letišti pořídili sami. Jak už teď víme, ne ve všech obchodech poukázky berou ("sbohem obří mentosky"), ale i tak jsme zvládli nakoupit předražené bagety, čokolády, Haribo a zbylo i na láhev Fernetu (kterou zrovna dopíjím, ale nutno podotknout, že zápis z tohoto dne je dopisován až 4. dne dovolené ! :)

Letecká doprava proběhla v pořádku (snad s výjimkou toho, že při příletu na Funchal - dopředu hlášený jako deváté nejobtížnější letiště světa - po zatřepání křídly a poskočení letadla těsně před přistáním se ostatně Michal rozvzpomněl na modlitbičku "Andělíčku můj strážníčku") a tak jsme se mohli vydat směrem k předem na booking.com zvolenému ubytování. Na předběžné diskuse nebyl moc čas, a tak jsme se (doma v klidu a zejména na rovině) shodli na tom, že 1,5 km a 150m převýšení, kterým google dával tak 25 min, není problém - ale v noci, s plnými kufry, kdy nejdříve bylo třeba obcházet asi 20 minut letiště a pak se vydat do onoho šíleného kopce (v jehož případě, upřímně řečeno, dosud při každém výjezdu "na jedničku" obdivuji ženu, že mě oné osudné noci neposlali "někam"), to teda fakt byla jiná liga. No konečně jsme dům našli, Laura nám ho (kontrolována i o po zdejší půlnoci babičkou a - asi - svými dětmi a s otázkou přibližně znějící "vy jste fakt šli z letiště pěšky ???") předala a mohli jsme v klidu, v tomto nádherném třípokojovém luxusu usnout.

2. den - Funchal a Monte

7. září 2017

Na dnešek jsme si naplánovali návštěvu Monte a Funchalu …

Vzhledem k ceně jsme obětovali lanovku a rozhodli se zkusit zaparkovat přímo v Monte - navigace nás na začátku Funchalu nasměrovala do křivolakých uliček a když Jana prohlásila: "teď už jen kilometr do kopce a jsme tam," tak to bylo ono :) Akorát, že ten kilometr do kopce stál za to - peugeotek na dvojku zase nestíhal, takže jsme potýrali jedničku, trochu nás zmátl děda, který na křižovatce mával, že máme jet do protisměru - ukázalo se, že to není protisměr, ale jediný pruh pro auta v obou směrech, protože v druhém pruhu svištěly proslulé sáně shora dolů (ty jsme samozřejmě - jak se ukázalo později - nemohli vynechat ani my). Na začátku Monte se nám podařilo zaparkovat (se štěstím, protože jsme málem skončili pravou stranou v poměrně hlubokém odvodňovacím kanálku u silnice) a vydali se na poznávačku. Takže nejprve kostel Nossa Senhora do Monte se sochou (a prý i hrobem) posledního rakousko-česko-uherského císaře Karla I. (zrovna přijel polský zájezd, takže kostel samozřejmě plný), omrkli jsme start saní a vydali se na prohlídku tropické botanické zahrady. Pod kostelem jsme viděli místo obehnané páskou, až dodatečně jsme se dozvěděli z webu, že to bylo právě tam, kde před necelými třemi týdny při náboženské slavnosti zabil spadlý strom asi 20 lidí …

Je vidět, že proslulost zahrady i saní od doby vydání textu na https://madeira.rovnou.cz/index.html vzrostla, takže místo 8 EUR za zahradu je to 12,5 (ovšem včetně ochutnávky Madeira wine) a místo 18 EUR za vozík pro dva už je to za 30 (taky tam všude měli cedule CNN - asi že ta atrakce je známá i v USA ???). My jsme si zahrady opravdu užili (parádní byly kromě všemožných tropických rostlin hlavně výstava šutrů a polodrahokamů v místním muzeu, kapři Koi a celkově krásné výhledy a prostředí), pak Jana, Lucka a Marťa sjeli na saních a Michal s Peťkou se je toutéž trasou vydali hledat autem. Povedlo se, a tak jsme všichni sjeli do Funchalu, kde docela pohodlně zaparkovali u obchoďáku La Vie (i když nějaký taxikář se mi dost dlouho před semaforem snažil vysvětlovat, co jsem na tom kruháči udělal blbě - dosud netuším, co to bylo …) a vydali se do přístavu a do města. V přístavu jsme ještě zahlédli odplouvat katamarany Dolphin watch a repliku Kolumbovy Santa Marie, po cestě městem si prohlédli katedrálu, nějaký místní soubor písní a tanců, abychom (po ochutnávce zmrzliny a místního česnekového chleba s tuňákem) dorazili k proslavené tržnici Mercado dos Lavradores. Michal zamáčkl slzu, že po rybách už jen umývali stoly, ale květin, ovoce a všeho možného tam i tak bylo pořád dost. Marťovo nadšení pro maracuju se mohlo plně projevit ve chvíli, kdy nám paní v prvním patře rozdala lžičky a rozjela ochutnávku asi osmi druhů - nakonec jsme pochopitelně podlehli léty osvědčenému nátlaku a tři maracuji v ceně cca 7,5 jsme zakoupili (chuti ostatně dosti odlišné od těch, co byly k mání při ochutnávce - asi byly přece jen určené pro odvoz letadlem domů, jak nám ona paní neustále nabízela). Další prodejci hned zareagovali, když viděli, že se v patře pohybují osoby k oškubání, nicméně dalším nabídkám už jsme nepodlehli a vydali se zpět k autu. Cestou jsme ještě nakoupili suroviny na večeři (naplánovali jsme si poprvé zneuctít venkovní barbecue gril našich hostitelů, tak jsme koupili suroviny na špízy, k tomu nějaké pivo a víno) a zastavili se v Santa Cruz u naší známé pláže Praia das Palmeiras, kde byly sice ještě větší vlnky než včera (dokonce vyvěsili žlutou - varovnou - vlajku), ale to nás neodradilo od toho, abychom i dnes přeplavali na plastové molo pokálené od racků si užívat houpání vln a přistávání letadel. A pak už jen na jedničku do kopce, gril a večerní pohoda.

3. den - Ribeiro Frio

8. září 2017

Ráno jsme vyrazili o něco později, dnešním cílem byla proslulá leváda do Furado z Ribeiro Frio do Portely. Počkali jsme až místní asfaltéři dokončí svou práci před domem, nažhavili jsme jedničku našeho pežotka a využili toho, že už nějaké výškové metry máme najeté - po krátkém výjezdu už bylo možné i na dvojku a místy na trojku projet kolem nám již známého golfového hřiště v Santo da Serra do městečka a odtud vystoupat až na vyhlídku, ze které bylo v dopoledním slunci krásně vidět Pico Ruivo i Pico Arieiro se svým radarem. Nenapadlo nás, že to je skoro naposled, co je dnes vidíme, tak jsme ani nezastavili… Napříč silnicí se líným krokem procházely kozy, které až na zatroubení zareagovaly sešikováním se u krajnice, což Marťu zabavilo na zbytek cesty. Riberio Frio jsme na druhý pokus (i přes protesty navigace) našli, celkem pohodlně v řadě aut a mezi spoustou autobusů s turisty zaparkovali a vydali se kolem pstruží restaurace na cestu. Legenda ani moc nelhala, stezka to byla příjemná a zarostlá různými stromy a křovinami. Zklamáním ovšem byly lesní jahody (Peťčina oblíbená pochutina, ty zahradní vůbec nejí) - jsou velké a vypadají lákavě, ale chuť je veskrze žádná. Po několika zajímavých místech (kde bohužel výhledy vzhůru končili rychle v mlžném oparu, takže bylo možné pozorovat jen téměř nekonečnou prohlubeň a po chvíli i prosluněné Porto da Cruz na severní straně ostrova) jsme konečně dorazili k tunýlkům a asi po 2,5h i na konec cesty v Lamaceiros, odkud jsme stejnou cestou došli zpět (přitom ulovili jednu kešku) a vzhledem k nevalným výhledům si odpustili hyperturistickou vycházku na Balcoes, odkud by už beztak nic vidět nebylo (stejně tak zmizela i paní s nápoji a krabičkami pro turisty vyčerpané po této asi 3km procházce. Místo toho jsme sjeli do Canico De Baixo, abychom okoukli místní pláž Reis Magos (i když náš mozek pořád ještě úplně nebere, že když je nahoře chladno a mlžno na bundu, dole může být slušné vedro …) - to jsme taky udělali, ale předtím jsme ještě nasytili naše žaludky v doporučovaném (alespoň na TripAdvisor) Snack baru Mare - tamní nadháněč (asi Rus?) byl docela fajn, nikde nikdo (ostatně bylo cca 17h, takže kdo by teď jedl), tak se nám docela věnovali - jídlo bylo rychle na stole, kromě Michalova tuňáka a Lucčiných pelmení ("Ravioli na ruský způsob") ostatní raději zůstali u osvědčené "zbabělé" volby spaghetti bolognese. Marťas, dosrkávající poslední zbytky sprite, ještě dostal od majitelky(?) ledový čaj jako dárek, zaplatili jsme (jídlo a nápoje celkem necelých 50 EUR) a konečně vyrazili na pláž. Vlny ještě větší než v Santa Cruz, což Marťu nadchlo do té doby než ho vlny vrhaly proti stěně, na níž byl jednak žebřík a jednak schůdky na výstup - překvapivě se ukázalo, že rozumnější je využít žebříku, což ostatně signalizovalo už lano s uzlíky připravené na zachycení se u schodů - fakt to nebyla žádná sranda, taky jsem to vyzkoušel a uspěl naštěstí jen s drobným krvavým šrámem. Večer doma žádné překvapení (snad s výjimkou malé ještěrky ve vaně, kterou jsme se pokusili vyndat ven, ale někde se nám cestou zatoulala, tak uvidíme s kým skončí v posteli).

4. den - Dolphin watch a Pico Grande

9. září 2017

Včera večer jsme usínali s tím, že vlastně moc nevíme, co budeme zítra podnikat - co třeba odpočinek ? No ale pobyt poblíž Funchalu se chýlí pomalu ke konci, a tak jsme vylovili několik atrakcí, které jsme ještě nezvládli - Marťas určitě musí vidět delfíny a Michal vyrazit někam do hor. Takže ráno proběhl rychlý "souboj" nabídek - Jana se přidá k Martinovi (a jeho Ňuňovi) na Dolphin watch (ukázalo se, že svou nulovou znalostí portugalštiny a asertivní angličtinou zvládnou domluvit slušnou 14% slevu z komerční ceny) a Lucka s Peťkou zareagují na taťkovu neodolatelnou nabídku a výstup ve vedru, suchu a prachu na Pico Grande (to ale v té době ještě nevědí :-)

Autem tedy dojedeme k nákupnímu centru La Vie, kde vypustíme "delfínáře" a v rychlosti - parkování zaplaceno pouze na 15 min - koupíme nějaké zásoby do hor (jen tekutiny jsme opravdu podcenili …). Vyjeli jsme - jedničkou tentokrát pouze v úplném závěru - na Boca da Corrida (1200 m.n.m), kde už malé parkoviště, kam se vejde max. deset aut, slibovalo, že na trase fakt moc lidí nebude. Prohlédli jsme si - z dostatečného nadhledu - turisticky atraktivní (útočiště jeptišek před připlouvajícími násilnými piráty) Curral das Freiras a vyrazili. Cesta byla docela pohodlná, s mírným stoupáním a hlavně klesáním, až jsme přemýšleli, kde těch skoro 500 výškových metrů nabereme). Nebudu laskavého čtenáře napínat, nabrali jsme je až na konec, ale i tak to bylo příjemnější než se ze strohého popisu průvodce zdálo - k žádnému náročnému překonání průrvy ani šplhání po laně až pod samotný vrchol nedošlo, jen prach, který jsme si sami posílali po nos, moc příjemný nebyl. Po povinných fotkách nahoře jsme se vydali na cestu zpět, kde jsme se ještě asi dvacet minut zdrželi hledáním kešky, jejíž souřadnice byly asi o 20m mimo a fotohint dávno neplatil - Lucka ji ale nakonec - po oficiálně vyhlášené rezignaci - našla, takže jsme mohli, už skoro bez vody a mlčky, vyrazit zpět k autu. Mezitím "delfínáři" poslali zprávu, že už přistáli, viděli spoustu delfínů (a k tomu dvě želvy), takže jsme nakonec všichni spokojeni ještě znovu nakoupili v La Vie, vykoupali se na Praia das Palmeiras (včetně opakované návštěvy "racky k jejich potřebě vyhledávané plošiny") a vydali se vzhůru domů, kde nás čekala rozmrazená kuřecí stehýnka a večer ve znamení pozorování letadel (podpořeného mobilní aplikací FlightRadar24. Pak ještě Krycí jména a spát, zítra nás totiž čeká přesun na severní stanu ostrova do Casa del Mar v Arco de Sao Jorge.

5. den - východní poloostrov a přesun do Arco de Sao Jorge

10. září 2017

Dnešní den měl být ve znamení přesunu na severní stranu ostrova, ale nakonec byl vlastně klasický - trochu chození, trochu koupání a cesta autem. Protože jsme tušili, že narvat malé autíčko všemi kufry nebude úplně snadné, rozhodli jsme se nejdřív podniknout plánovaný výlet na nejvýchodnější výspu Madeiry - poloostrov za Sao Lourenco. Už příjezd nasvědčoval tomu, že to je turisty oblíbená lokalita (viděli jsme dokonce nemálo lidí v dost neturistickém obutí, ale kdo chce kam, …). My jsme to ale nepodcenili, a tak jsme dobře obuti vyrazili na cca 3h cestu k vyhlídce na maják, předem varováni průvodcem, že před planoucím sluncem nebude kde se skrýt - bohužel zrovna začátek cesty provázely spíše deště, ale po čase polevily a nakonec došlo i na nějaké ty připáleniny od slunka. Krajina to je opravdu zajímavá s mnoha výhledy na útesy nebo skály "rostoucí" přímo z oceánu - nejsa geolog, tak to úplně nedocením, ale skaliska byla velmi zajímavě prokládaná mnoha žilami. Po svačině u informačního střediska v místní oáze se somrujícími holuby jsme vyšli na vrchol (zdejší T4 keška bohužel kvůli davům zůstala neulovena) a po chvilce kochání sešli zpět. Po telefonické dohodě s ubytovatelkou Laurou, že přijedeme o hodinu později, jsme si ještě užili koupele na údajně jedné z nejkrásnějších pláží Madeiry - konečně jsme tak neslézali do oceánu po žebříku, ale jako normální lidi do vody vešly - daní za to bylo, že zdejší vzácný černý písek zejména někteří z nás měli úplně všude (z nosu se ho Marťasovi podařilo dostat poměrně brzy, ale v uších ho měl dostatek ještě večer).

Po jakžtakž důkladné očistě od písku jsme se naposledy vrátili do Casa Madeira, starší paní doprovázející Lauru přepočítala talíře a příbory (Laura se za ni trochu omlouvala s tím, že už jim to tam někdo odcizil), doslova narvali kufry do auta a vyjeli za dalšími dobrodružstvími (znovu jsme si tak užili podjezd pod ranvejí letiště stojící na mostních pilířích, což asi hned tak někde nemají).

Přesun do Arco de Sao Jorge proběhl bez větších komplikací - zde nás sice nikdo kromě místních koček nevítal, ale po krátkém telefonu a chvíli čekání dorazila majitelka Tania s doprovodem, vše nám ukázala a vysvětlila a zase se vydala zpět do svého baru. My jsme se zabydleli, zhltli tentokrát jen pytlíkovou polívku (surovinami jsme přijeli poněkud nevybaveni, ale doplníme při nejbližší příležitosti, až nás program zavede k některému z přece jen vzdálenějších supermarketů - buď v Porto Moniz nebo v Santaně) a poté se šli podívat k (asi jen 200m vzdálenému) oceánu - ten byl patřičně rozbouřený, takže jsme Marťasovo radostné dovádění pozorovali s drobnými obavami a přestože ho obě starší sestry držely za ruce, nakonec to skončilo tak, jak muselo, tedy po příchodu slušné vlny kompletním zmáčením všech dotyčných.

6. den - Porto Moniz a leváda z Lamaceiros

11. září 2017

Dnes jsme zvolili další z TOP výletů v pěkné knížečce Madeira od Rolfa Goetze - levádu kousek od Porto Moniz, kterou jsme hodlali spojit s vyzkoušením přírodních skalnatých bazénků tamtéž. Cesta do Porto Moniz za Sao Vicente už byla zase (na rozdíl od okolí Sao Jorge) zakutána do tunelů ve skalách a vyvedena do mostů, na rozbitou horskou silničku jsme se dostali omylem až na cestě zpět a stálo to za to (řidič dokonce nadával, že to je horší než D1). Další důvod pro řidičův stres pak byla nějaká láhev či sklenice ve městě, kterou jsme přejeli, přičemž praskla, a tak jsme chvíli pozorovali, zda to pneumatika přežila. Po chvíli se zdálo, že snad ano, a začali si znovu užívat toho, že Porto Moniz je velmi fotogenické městečko s několika útesy, zejména pak ze silnice shora - my jsme ale nezastavovali, protože už jsme se viděli na trase levády. Zaparkovali jsme u bistra, a vydali se vstříc prvním pořádným tunelům - měly být hned dva a jeden z nich se prochází celých 10 minut. Krajina opět nádherná hned od začátku - bylo vidět spousta domků na svazích a terasovitá políčka, k tomu krásné průhledy na moře. Podél trasy mj. krásné květy s plody připomínajícími malé banány, uvnitř ale spíše jako Marťova oblíbená maracuja se spoustou zrníček - ukázalo se, že to jsou popínavé mučenky z plody Curuba (angl. Banana Passionfruit?). Taky tu roste spousta kapradí, jabloní a modrých hortenzií. O turisty se tu starají natolik, že průchody pod vodopády mezi tunely jsou kryté stříškou, potkávali jsme se tu s několika dělníky, kteří přenášeli velké roury předtím uskladněné v tunelu. Turistů tu ale naštěstí moc nebylo, tak jsme si odlovili všechny kešky, které byly podél trati a došli k vodárničce, odkud byly výhledy do údolí řeky Ribeira da Janela a na Rabacal. Cestou zpět jsme zhltli tomatovou polévku a dvě pizzy (21 EUR) v bistru, sjeli autem do Porto Moniz, kde jsme si (i přes chladnější počasí) neodpustili koupel v krásných bazéncích, větších a propojenějších než jsme čekali, pořídili základní potraviny a vydali se nazpět do Casa del Mar. Tam jsme v rychlosti jako předkrm snědli pár místních klobás na venkovním grilu, mezitím Jana s nasazením života (dvakrát při současném zapojení trouby, sporáku a mikrovlnky vypadly pojistky) připravila večeři (pečené masové kuličky s bramborovou kaší) a šlo se spát s vidinou zítřejšího jistě náročného programu.

7. den - Caldeirão verde a Caldeirão do inferno

12. září 2017

Plány na dnešní den byly variabilní s tím, že se zejména podle počasí rozhodneme, zda vyrazíme na vrchol - protože ale celou noc pršelo (a nějak se nám taky nechtělo vstávat), tak jsme se rozhodli vyjet později a na něco kratšího. Zvolili jsme krásnou (a podle průvodce i dobrodružnou, což se potvrdilo) kombinaci levád Caldeirão verde ("Zelený kotel") a Caldeirão do inferno ("ďábelský kotel"). Hned začátek byl dobrodružnější než bychom chtěli - protože jsme vyjeli pozdě a navíc do kopce vyjeli jinam než jsme zamýšleli (a tak jsme se raději vraceli než abychom šli déle), vyšli jsme až v pravé poledne (to už bylo parkoviště plné, a tak jsme auto s mírnou nejistotou nechali na vyhýbací plošince pod skalkou s tím, že se v případě padajících kamenů spolehneme na naše "all inclusive" pojištění - testovat jeho kvalitu bychom ale, stejně jako v případě včerejší sklenice, opravdu nechtěli). Poté, co jsme minuli kačenky s jejich domečky a la Santana, jsme přišli (spolu s dalšími opozdilci) konečně do terénu. Cesta byla po rovině, postupně se zúžovala, bláta po nočním dešti bylo všude dost, ale výhledy do asi 300m hlubokého zeleného kaňonu naštěstí (alespoň ze začátku) úspěšně zakrývala mlha. Už na parkovišti jsme viděli nějaký autobus a pár autokarů, tak se dalo čekat, že tato leváda dostojí své pověsti "velmi frekventované". To se naštěstí projevilo až před příchodem k zelenému kotli, kde už jsme se na úzké hraně levády začali míjet s výletníky a bylo by potřeba si navzájem nechávat místo při křížení (a to chvílemi i uvnitř tunelů). Naštěstí přitom nikdo nezahučel do levády (a hlavně ani do "pravády", jak jsme začali nazývat oblast napravo od chodníku, kterou tvořilo právě ono velmi hluboké údolí - obvykle chráněné dvojicí opěrných lan, která ovšem v některých místech nedokázala odolat padajícímu stromu). Vodopád v zeleném kotli byl opravdu úchvatný (však nás taky protijdoucí Češi upozorňovali, abychom ho náhodou neminuli). U něj jsme se v rychlosti nasvačili, Jana s Martinem vyrazili nazpět a zbytek výpravy ještě pokračovat na údajně dobrodružnější část do Caldeirão do inferno. Někteří průvodci nebo zápisky předchozích cestovatelů varovali, že cesta může být zavřená, ale nebylo tomu tak, zřejmě už se správci podařilo trať opravit i do stavu vhodného "pro Helgy" (jak to nazval jeden z našich zdrojů). Každopádně ale podstatně ubylo výletníků, po trase už se pohybovaly spíše dvojice. Tunelů bylo více, jejich výška nižší stoupání bylo náročnější a pohledy do údolí úchvatnější, samotný závěr pěkný, ale Zelený kotel je přece jen úchvatnější.

Cesta zpět se ukázala být pro obě skupiny dobrodružnější (možná opadla pozornost?), takže zatímco Michal třikrát hlavou vyzkoušel pevnost stropu v tunelu (nutno dodat, že tunel obstál na výbornou, hlava až na mírné krvácení rovněž), Marťas se na místě, které nenaznačovalo žádné obtíže rozhodl předvést skok plavmo do levády. Takže když se obě skupiny setkaly ve výchozím místě, naše první skupina byla jasně rozpoznatelná protože seděla u něčeho, co z dálky vypadalo jako sušák prádla.

A pak už jen cesta "domů" přes Santanu s nákupem v supermarketu (Marťas v plavkách - vypadaly více "kraťasově" než slipy), v domečku jsme se poněkud zcivilizovali a vydali se na večeři do restaurace O Arco (měla by ji vlastnit/pracovat tam Tania - majitelka domku, kde bydlíme -, ale nepotkali jsme ji). Dvakrát chicken curry, dvakrát hovězí kousky picado a jedna espada, celkem za 50 EUR včetně pití - docela slušné. Dezert ve formě Poncha, zmrzliny, čerstvě natrhaných hroznů (při zpěvu písní z pohádky Lotrando a Zubejda "loupežníci z povolání" apod.) a perníčků As Broas de Mel od paní domácí, už jsme si dali na dvorečku.

8. den - Pico Ruivo

13. září 2017

Už včera jsme se domluvili, že pokud se nějak výrazně nezmění výhled počasí, tak i dnes trochu přivstaneme a vyrazíme na horskou etapu Pico Arieiro - Pico Ruivo. Jakkoliv je Arieiro se svými 1818m (a charakteristickým radarem) třetím nejvyšším vrcholem a Ruivo kraluje s o málo většími 1861m, průvodce varoval, že převýšení je slušných 1300m nahoru i dolů a cesta zabere cca 5,5 hodiny. No a kromě toho strašil, že protože se kolem poledne vrcholy obvykle halí do mraků (což jsme viděli i cestou na Pico Grande), je vhodné vyrazit do nejdříve, ideálně z parkoviště od Pico Arieiro již v sedm ráno !? To bylo pro nás bez šance, ale povedlo se nám vstát aspoň tak, že jsme v osm ráno vyjeli a po deváté už byli na parkovišti (přitom jsme projeli Ribeiro Frio, tentokrát ovšem z druhého směru, a zkompletovali všechny tři možné výjezdy z průsmyku Poiso - směr Santo da Serra, Funchal i Pico Arieiro). Na parkovišti jsme sice zdaleka nebyli první, ale v porovnání s následníky jsme zaparkovali v pohodě a vyšli do slunečného a větrného dne, kdy už ze začátku cesty byly nádherné výhledy, v nichž jsme sice ještě nepoznali, kam přesně míříme, ale konečně jsme viděli severní i jižní pobřeží ostrova a kromě toho všechny nádherné zelené i nezelené místní hory (včetně již zmíněného Pico Grande). Rozdělili jsme se na rychlejší skupinu a skupinu, která se víc kochá a víc si povídá - ukázalo se, že rychlá skupina byla rychlá extrémně, protože předcházela další, stejným směrem mířící, skupinky a nakonec na vrchol (včetně krátkých pauz a nalezení kešky) přišla za 2 hodiny. Trasa byla docela slušně udržovaná, východní odbočka ale stále ještě (po požáru v roce 2016?) není zprovozněna, tak jsme šli stejnou cestou zpátky - zdálo se nám přitom, že zastoupení česky mluvících turistů bylo vyšší než v jiných částech Madeiry, což asi svědčí o lásce k horám (nebo aspoň o potřebě pokořit vrchol?). Výhled je z Pico Ruivo pěkný, ale samotný kopec vlastně ničím zas tak moc neuchvátil a protože tam byla vysoká koncentrace turistů (dalo se tam dojít i výrazně kratší cestou z Achada do Teixeira - zdálo se nám, že na kolemjdoucích a jejich vybavení je docela dobře poznat, kterou cestu zvolili). Protože Jana s Marťou hlásili, že se otočili na cestu zpět před posledním tunelem (tunely byly tentokrát větší a relativně suché - takže bez velkých obtíží), už jsme se moc nezdržovali a slušným tempem došli zpět - po odečtení pauzy na svačinu nám celá cesta zabrala asi 4h. Dřívější skupina mezitím zvládla spořádat dvě porce polévky, a tak jsme mohli vyrazit na cestu zpět dolů na severní pobřeží - ještě jsme dokoupili v Santaně pár chybějících drobností do kuchyně (pivo, Madeira wine jako dárek domů, pizzu Ristorante s čokoládou - co to je zase za novoty???), okoukli pobřeží na jiném místě v Arcu, abychom zjistili, že koupání tam nebude o nic snazší než u nás a nakonec spokojeně zakotvili v Casa del Mar. Jana upekla kuřecí stehna s Chorizo klobáskami (stehna jsou asi tak dvojnásobná než jsme zvyklí u nás, takže tři stačila pro všechny) a poté, co jsme je spořádali jsme šli zkusit koupel v oceánu - opravdu to nebyl dobrý nápad, protože ani čachtání nohou neskončilo po příchodu pár velkých vln úplně pohodově a všichni zúčastnění byli poněkud pomuchláni ve vlnách a vyhozeni na kameny, takže si pár šrámů odnesli. Takže radši zpět a zahrát si u zmrzliny a vína karetní hru Debil - u níž si každou vyzkouší, že i z debila se může stát králem (většinou až časem) , nebo že i z krále se (pro změnu docela rychle) lze proměnit v debila. Dobrou noc!

9. den - Sao Vicente a Porto Moniz

14. září 2017

Po splnění všech plánovaných túr a levád jsme dnešní program už víceméně odpočinkový a poznávací. Soutěž mezi akváriem v Porto Moniz a lávovými jeskyněmi v Sao Vicente dopadla remízou, a tak jsme si řekli, že absolvujeme oboje, ale po částech. Zajeli jsme tedy k jeskyním, tam vystoupily holky a Michal s Marťou si dali procházku po městečku spojenou s odlovem multikešky (jejíž finálka se zdála být nejprve nedostupná na skále, ale ukázalo se, že jeden z malých chodníčků podél domů, kterých je tu plno, vede strmě po skále nahoru - jak ostatně autor kešky naznačoval). V miniaturním arboretu místních endemických stromů (polovina z nich je Barbusano) jsme se nasvačili a popojeli do Porto Moniz, kde naopak chlapi šli do akvária a holky do přírodních skalních bazénků - tentokrát kvůli komfortu do těch placených. Akvárium bylo prima, místní tzv. Science centrum už méně, v bazéncích prý foukalo a byla docela zima, tak jsme to ani ne po dvou hodinách zabalili a vrátili se zpět do Arco do Sao Jorge, kde jsme dojídali zásoby - portugalské červené, uruguayské hovězí, italské torteliny z Brna a především novinku firmy Ristorante - čokoládovou pizzu.

10. den - poslední koupání a návrat

15. září 2017

Dnešní den je ve znamení loučení se s Madeirou. Dům jsme opustili kolem půl jedenácté - Tania v nás má evidentně plnou důvěru, tak jen napsala, ať klíče necháme ve schránce (aspoň doufáme, protože v SMS napsala "post card"). Přestože je pod mrakem (a chvílemi dokonce prší), tak se ještě chceme (po půstu z minulých dní) naposledy vykoupat, a protože Marťa trvá na černém písku, tak míříme směr poloostrov Sao Lourenco. Už si celkem užíváme toho, že trasu jsme jeli několikrát, a po projetí kolem kopce, jehož jedna strana je celá pokrytá slunečními kolektory, parkujeme u pláže. Na pláži nebyl skoro nikdo, jen mladíci, kteří řádili v písku a Marťa s holkami se k nim rádi přidali. Vlny byly slušné, a tak měli všichni za chvíli písek všude, dokonce i v ….. však víte, kde. Mezitím Michal zjistil na flightradaru, že letadlo z Prahy, kterým se máme vracet, odletělo se skoro 1,5h zpožděním, takže jsme nijak nespěchali, ještě jednou si užili pláž a pomalu se přemístili do Santa Cruz, kde už jsme se ale oproti původnímu plánu nekoupali (a neužili si tak námi oblíbené, od racků podělané, plovoucí molo), ale jen využili zázemí sprchy a zbavili se tak soli a písku. Cena parkování ve vesničce je příjemná (40 centů za hodinu), tak jsme tam auto nechali a zašli si na oběd do taverny k "Petiškovi" (https://www.facebook.com/tabernadopetisco.madeira/), kde opět nezklamali a po chvíli čekání na volný stůl jsme si tak mohli pochutnat na výborné chobotnici (objednal si Michal, ale ochutnal i Marťa a Jana), osvědčeném steaku v místním chlebu (Lucka) a třikrát na espetadě (zbytek výpravy). No, a pak už jen dobalit věci, dotankovat benzín, vrátit auto v půjčovně Rodavante a "nalodit" se na zpožděný let a užít se krásně průjezdnou popůlnoční D1 z Prahy do Brna.

Album Madeira 2017 s dalšími fotkami je zveřejněno na Google photos.