Zápisky režiséra

Jak se dělá divadlo vol. V.

Předposlední zkouška probíhá přímo v Divadle Duncan Centre. Takže všem dojde, že je to fakt vážný. Do obličeje nám svítěj ty divadelní světla, rejža (já) buzeruje, že už nikdo nebude držet v ruce papíry a nervózně zamítám další a další nápady, jak hru ještě vylepšit. K tomu hraje z gramofonu božský Karel, což je k zešílení (ano i Karel Gott je letos součástí naší hry). Protože je hlediště v Duncanu do kopce, je potřeba všechny upomínat, aby koukali nahoru. A nestoupali si moc dopředu v kuželu světla, není jim pak vidět do obličeje. Bob, který je angažován jako zvukař vytýká Lence, že vůbec nevypadá jako mimino, jak to ty lidi poznají, že hraje mimino? Námitky, že je přece fakt malá a v pyžamu mu nestačí. Má mít teda dudlík?

Druhá přehrávka je nadmíru vydařená. I bez dudlíku a s Kájou, který sní o vánocích bílých. Stejně jsou všichni nervózní. Kvitujeme, že ty světla svítí tak moc, že neuvidíme lidem, co přijdou do obličeje.

Takže lidi přijďte 9. 12. na adventní trh a pak od 17:00 na divadlo. Je to Branická 41. My už tu hru vážně umíme. A doufáme, že vás tam bude hodně, i když to přes ty světla neuvidíme!


Jak se dělá divadlo vol. IV

Už jde jako trochu do tuhýho. Což sebou nese několik věcí.

Za prvé se prudce zvyšuje kreativita souboru, soubor přichází s nápady na vylepšení hry a jeden je lepší než druhej (bez ironie). Je to ten okamžik, kdy se několik lidí a pár cárů papírů stává živoucím organismem, který už pomalu roste sám od sebe.

Za druhé, úplně vážně se řeší, co na sebe. Probíráme se zaboudlými parukami, které přinesla Alex a zkouška se pomalu mění v něco mezi kadeřnickým salónem a dámským večírkem s výměnou oblečení.

Za třetí, soubor už nutně potřebuje vědět, kde kdo bude stát a jak bude kývat rukama při té které scéně. Nikdo neumí text nazpaměť, ale řešíme, kdo v jaké chvíli kde stojí! Zřejmě nám to dává pocit jakési kontroly nad tím, co náš čeká.

A za čtvrté, všichni si pomalu uvědomují, že se to fakt musí naučit nazpaměť. I ty části, o kterých jsem říkala, že se můžou číst :-)

Jako nemůžou, jinak by člověk mluvil do papíru a byl by nudnej.

Těším se za týden!

Jak se dělá divadlo vol. III

Email souboru:

Pro ty ostudy, které nebyly na včerejší zkoušce, ať už důvodů rodinných oslav, zablokovaných zad, či důvodů neuvedených, mám menší novinky.

Do souboru nám přibyla nápověda a to nejvyšší kvality - Ivanka. Ivanka jako dítě hrála divadlo (což její kvalifikaci zásadně zvyšuje) a taky je původně ze Slovenska (čímž náš soubor činí doslova světovým). Tak nějak vyplynulo, že si kromě nápovědy taky párkrát štěkne poslovensky, tak sa těste.

Jinak k jazykovému okénku a neznalosti mladších ročníků ke slovu viksvajlant.

Wikipedie o viksvajlantu mlčí, Google nachází souvislosti s bakelitem, Módní peklo odsoudilo v jednom z článků viksvajlantové šaty. Pro účely naší hry se tedy jedná o podivný umělý materiál, ze kterého se daly v sedmdesátých letech vyrobit šaty a také kočárek pro panenky, či opravdové děti.

Nastudujte si ty filmové večerníky, ať chytíte tu státotvornou dikci!

Míša vzkazuje, že Goťáka má.

V příloze posílám už poslední (jak pevně doufám) verzi hry. Jsou tam nějaké změny, tak si to projděte.

Příští neděli v plném počtu (jak pevně doufám) na viděnou!

Rejža


Jak se dělá divadlo vol. II.

11.10. 2017

První zkouška – hlavní role se omluví, je prý depresivní, nebude letos hrát – v den první zkoušky dobré vědět :-)

Budeme tedy přeobsazovat.

Druhá hlavní role se omluví, má strašnou kocovinu, jinak hrát bude (uf).

Nikdo další se naštěstí neomlouvá.

Padají návrhy, jak nahradit odpadlici. Jeden z nich je obsadit jednu z prima dívek, které bydlí kousek. Jsou z Ukrajiny a jsou obě strašně plaché. Tenhle nápad je zavržen jako zcela nevhodný. „Ale ony mluví strašně roztomile“ zkouší to ještě jejich zastánce, než je umlčen většinou.

Pak ještě zkouší navrhnout jednu naši společnou známou. Tu zavrhnu já, je moc mladá a moc krásná, to nemůžeme potřebovat!

Rozdělujeme si tedy role. Muži přijímají svoje úlohy stoicky, ženy obvykle touží po nějaké „pěkné roli“. Matky a učitelky většinou nikdo nechce, zatímco například o prostitutky nebo alkoholičky bývá velký zájem.

Nováčci se pak ptají, jestli to budu chtít od nich zahrát civilně, nebo spíš jako trochu přehnaně, nebo jako schválně neumětelsky, nebo jako schválně špatně? Nováčci netuší, že špatně, přehnaně a neumětělsky hrajeme všichni a vůbec to není schválně.

Všichni se shodují, že chtějí málo textu. Všichni ho mají hodně. Všichni se ptají, co z toho můžou číst. Můžou něco číst, že jo?

Pak domlouváme termíny zkoušek. Nastává obvyklá diskuze o času. Máme začínat v neděli v 18:30 nebo v 19 hodin? Nakonec se každou neděli všichni trousí, až do čtvrt na osm bez ohledu na to v kolik jsme se domluvili.

Následuje obvyklá panika způsobená nedostatkem času na zkoušení (každý rok a každou zkoušku je to stejný). Využívám emocí souboru a apeluju na to, abychom už příště všichni role uměli nazpaměť. A vím, že to bude umět jen jeden. Někdo ani nebude vědět, co vlastně hraje.

Jednou si to přečteme a máme radost. Nakonec slibuju, že všem druhý den pošlu hru s rozdělenými rolemi a drobnými úpravami. Email nakonec posílám až třetí den a bez přílohy, kterou na vyzvání herečky, která měla v neděli kocovinu, doplním.

Takže v neděli zase na viděnou!

P. S. fotky jsou různý archivní ze zkoušek :-)

Jak se dělá divadlo vol. I.

5.10. 2017

Nakonec přece jen dopíšete tu hru. Připadá vám, že je blbá. Pošlete jí primadoně souboru. Ta vás ujistí, že hra není blbá. Blbý je jen počasí.

Takže to pošlete souboru a už v prvním emailu jim tak trochu vyhrožujete, že musí brzo odpovědět a že musí přijít na první čtení a obsazení rolí. Někteří stejně neodpoví, takže jim musíte zavolat.

A víte, že před sebou máte tři měsíce zkoušení, kdy všichni tyhle pracovně a rodičovsky vytížený lidi blbnou každou neděli večer při zkoušení něčeho, o čem si nejste jisti, jestli to není blbý.

No prej není, blbý je jen počasí :-)

Takže hurá, Branické Vši, do toho!