Když saháš po duze
dávej si hošánku pozor
ať za pár svítání
nepřijde ústavní dozor
Naše fotky mizí ze stěny
Hyeny pro ně v hlavě vyjí
Visí tu po nich černé díry
Stará mi schovává asi
vzpomínky na půdě
A nevracej se z basy
Čím jsem se provinil
že mysl rozstřílena
jak zeď muzea nad Koněm
jemuž teď nemůžu na jméno přijít
Když já měl přece vždycky špatnou paměť na jména
ilustrace: Michal Nachtmann
Báseň nevynutíš
Musíš si ji prožít
až do morku kostí
Vynucenost čpí tak na sto honů
Jako týden starý rybí kosti
A nejhorší rým je
když opakuješ slovo
- ale koho že to vlastně kostí?
Čtenáři to může býti putna
hlavně když ti vlastní ryba chutná
ilustrace: Michal Nachtmann
Ráda bych ti dala
pravej hák
a hned na to i levej
To aby ses probudil
Následně pak rány
obložím ti ledem
a zařídím
by nestudil
Namažu je mastí vonnou
a připravím modrý z nebe
objektiv zaslepím clonou
pak k snídani dám si tebe
ilustrace: Michal Nachtmann
Hnízdo vos bez žihadel
Nevinná jak pachatel
Zřítelnice slepá ač široce otevřená
Káva mletá nepražená
S mozkem chlapa něžně žena
vždy hudebně nadržená
Princeznička s podholem
Róby roztřepený lem
co válí se ač venku dobrodružství čeká
Ta klidně rozvodněná řeka
jež nejeden břeh už podemlela
Pohled v dálky upřený
Řetěz drnem zadřený
Buchta rozšlápnutá v bahně
okovanou botou ladně
ilustrace: Michal Nachtmann
Místo Alláha i Kršny ctím poety
(i poetky)
s bryskním vtipem,
i když v metru na smartfounu
(denně mimo) ťukám
nežné fňuky nad životem.
A tak
abych byla více hustá
a všichni jste to ViDěLi,
podholím si zítra vlasy
a propíchnu ústa.
A teď, člověče, čum už na mě,
a ne na drát, sakra!
Vůbec není zajímavej,
ačkoli tam s vlaštovkama
visí skladník z Makra.
Dřív nás nízké ceny pití
lehce k zblití
svedly
Teď už jak jsme starší
provléknem se uchem jehly
snadno k flašce další
Akorát pak celý zítřek lížeme si rány
ilustrace: Michal Nachtmann
Na jednom skautském kurzu jsme měli Den v tichu.
Den, kdy se mohlo říkat jen to opravdu důležité.
Ráno jsem vyšla ven a řekla "Dobré ráno".
Odpovědí bylo ticho.
Pak jsem nad tím dumala celé dopoledne.
V tichu.
foto: Jan Krčál
S květy ve vlasech
a písní drozdů v sukních
přinášíš do města jaro
Sama's křehkým poupětem a z ptáků zpěvných
ozdůbkou sálů
v nichž tančívá tvůj smích
na špičkách
...
Květy ti zmrzly
v ztemělých návratech do krajin teplých
do pouští
kde však již žádný drozd nedlí
Říkáš že jsi malý pívo
Já řku že velký stejně nikdy nedopiju
aspoň co se zlatavého moku týče
(vždycky zvětrá)
Někdy více bývá méně
a tak dám si radši malý
i když mám velkou žízeň
Škoda jen
že nejsem v hospodě
kde podávají kýče
Fascinována časem
(Jak rychle ten běs letí!)
pokradmu pozoruješ
svý osobní smetí
v křišťálově bílý
výkladní skříni
Je naleštěná
a plná krásných věcí
Uprostřed Popelka
v kouzelný dýni
Přestaň mě prosím tě chránit
před zlem co se plazí od Západu
Už mám věk na vlastní názor
a zde jsme v pevném nesouladu
Mám po krk konspiračních teorií
prastaré slovanské máti
a klubka zmijí
kolem Atlantiku
Tak prosím tě přestaň tati
řešit se mnou politiku
Protože to potom bolí
Dovol mi můj milý deníčku
dnes už snad poslední básničku
Jen takou prosťoučkou ódičku
na krásy prchavě minulé
Na západ slunce z Liščího hřbetu
Úsměvy nakřivo ve větách ze sametu
Na mraky padajíc do propasti
tam kde Krkonoše někdo ukrojil
Zrcadla severu pod horou bez konce
Táty co vyzvedli dcerušky ve školce
Dva kopce slasti
v jediném bodě
I nahé blázny
v žiletkové vodě
když se rok poprvé nadechl
Na chvíle
kdy srdce oněmí v úžasu
a oči vyprahlé chlemtají nádheru
ze džberu s děravým dnem
Nebo kdy prostě jen
maličkost zahřeje
a udělá ti den
- Pavlač se koupe ve světle chodeb
a právě začalo sněžit -
Že prý je lepší zemřít včas
než čas dostihne vás
řekla
a oči měla ze skla
a plné bílé skromnosti
Své mládí lidem rozdala
a odměnou teď dostala
ledovou sprchu lhostejnosti
Pak pocit že je na obtíž se zhostil
zbytku prokleté té noci
kdy zůstala bez pomoci
Tohle ať prý se mně vyhne
přála
když v posteli se omlouvala
že je hrozná citlivka
A též ať se mi dobře daří
a že je lepší zemřít dřív
než dožene mě stáří
Jak tři číšky vaječňáku
každá plnější než ta za ní v řadě
leží před tebou tvé tiché prosby o blízkost
Čekáme na přípitek
Pak troje sklenky cinknou spolu
dvě políbí se, jdou od stolu
aby byly samy - spolu
a ta třetí - tvá
tu jinak sama zůstává
Nedopitá poslouchá
jak přede lednice
a láskyplné prsty v jiném pokoji
nezvučně hrají tóny písně
již pro svého prince
na elektrickém klavíru
složila princezna odvedle
Kolik asi v tuto chvíli
sklenic teskně nedopilých
v jednom městě, v jedné míli?
(poslední lok se u dna ptal)
Já odevzdávám se tobě
bílá stránko
Do řádků z plyše
duši svěřuji
v dobrém i zlém bys při mě stála
A neb rodu's ženského
já tobě důvěřuji
Proč tkáš si náramky ze slov a veršíků
když v knihách učených měla bys ležet
Možná že protože u knih se sedává
srdce tvý však touží po pláži běžet
Nos máš trochu nahoru
přec pokoru
ti nelze upřít
Je tě všude plno
roztomilá neodbytnosti
s hlasem z ebenu
A ač jsem si to zakázala
bohužel i u mě v duši
Měla jsem to tušit
Pověz mi prosím tě měsíci
proč všichni velicí básníci
ba i ti maličcí bardíci z lidu
by sobě dopřáli chvilinku klidu
stále tě velebí
Vždyť záříš studeným světlem
a tvář máš jizvami posetou
Tak se tam na hnoji na mě moc netlem
sám přece nejsi aň planetou
Lidi jsou magnetky
na lednici
Honí se jak fretky
za zajíci
Sever se severu nepodvolí
Nastav se však trochu jižně
chladný pól roztaje svižně
vilně se spojením svolí
Poprvé toulám se pšeničnými poli
Podle slunce svůj krok měřím
Na cestě příležitostí
Tělo žhnoucí tůni svěřím
Svobodná tak, až to bolí
Poprvé nalehko po stezkách borůvčích
v kamenném moři plížím se bosa
Lhostejná a bez starosti o čas
s radostí vzdoru vepsanou v líci
kořím se obzoru - již po tisící
Když tě srdce vyjebe
přestaň hledět do nebe
Pohřbi denní snění
nehledej co není
Hořkou pachuť svýho dechu
Pocukruj panákem whisky
Do vrásek věčnýho spěchu
namaluj tvář optimistky
Když na rameno
ti čtvrtstoletí klepe
a touha nenasytná v perikardu tepe
ptáš se zlobně s rukou v pase
k čemu že ty tvoje lásky
nenaplněné a slepé
byly
Už zase
dochází ti síly
Když je život jak hyena
pomůže ti hygiena
duševní
Napusť do lavóru vody
přidej lžíci jedlý sody
a omyj si duši v ní
Nebo když ti není krásně
můžeš zkusit skládat básně
prosebný
Třeba se pak i ta duše
barvy ultračerný tuše
rozední
Vlasy stíráš kapky rosy
rozesetý po polštáři
Přestaň brečet, vešel kdosi
kdo se přívětivě tváří
jak naložit s tím málem
co zbylo
když z rukávů setřásla jsem zbytky tebe
Říkáš že mohlo zůstat víc než máme
Nemyslím
Vždyť vím přec jak to bylo
A po bitvě každý generálem
Má mysl neklidná a plná melodií
chce sondou průzkumnou se stát
a proletět tvou galaxií
Čekám k pravdě dlouhý let
Neříkám
že cíle dosáhnout chci hned
Snad technici v NASA
do vínku jí dali sílu
nerozpadnout se
až v centru galaxie
najde černou díru
A jsem zase v ......
(no, tam byste být nechtěli).
Jako každou neděli.
Jako každý pondělí.
Kdybyste tak věděli!
Horká kaše voní bytem
můj hrníček kypí citem
ty kolem něj obcházíš
Jak kdyby ta kaše
byla srdce naše
Tak už ti to dochází?
Přišel jsi s píšťalou
a hrál na ni jak bůh
Z nebe se snášely tóny
v údolí mém bily zvony
však já byla pro tebe vzduch
odešel's s kvíčalou
Výkřik ten do tmy byl divný
a já chudák hloupě naivní
Obětí trapnýho žertu
mý srdce křehký se stalo
Tak jdi už sakra k čertu
odporná vlezlá píšťalo
Budem spolu chodit
za ruce se vodit
Potom děti rodit
jak se bude hodit
Docela mě ničíš
víš
s myokardem cvičíš
Spíš
a já jsem vzhůru
Bdím
O tobě noční můru
sním
Pomalu dny plynou
když se lidi minou
Možná, že mě nechceš
a možná máš jinou
Zamotal's mi hlavu hochu
tak přec pohni zadkem trochu
Pila řeže raz dva tři
řežou na ní dva bratři
Jeden jako druhý je
při práci se raduje
Jeden věří druhému
po tahu sval povolí
Sníh se snáší k Betlému
Dobře šlape soukolí
Všude samá cedule
vaří se mi kebule
Když nebudou cedule
zesyroví kebule?
Próza kterou báseň láká
Mlžný širý obzor v dáli
Havran co mi v hlavě kráká
Touha co mě v hrudi pálí
Osamělá němá hora
Pavučina v ranní rose
Rozbrázděná suchá kora
A otázka na rtech: Kdo jsem?
Toika to je príma věc
smrdí než bys řekl švec
Nejlepší je na ní
to žbluňkací sr_ní
Proč hlava někdy prázdná je
a jindy přetéká
Řeka horská, z jara taje
vodopád v průrvě haleká
Pak pustá jak širé pole
v rovinách kol Kolína
Však něco se skrývá dole
a občas pramen vyvzlíná
Vítr skučí
po pláni
Mysl někam uhání
Ne a ne se utišit
Plachta vlaje
Všude klid
Jen ne v hlavě
Nitrozpyt
Okupace mysli
Tři přežraní sysli
Jogurty zas zkysly
Bylo toho hodně
Zbývá už jen po dně
Nechovej se vhodně
Tušíš že ti hrabe
Přiznej to ty srabe!
Podaná ruka
Ježíšova muka
Opuka
Mručící sluka
Šoupající ruka
Blázen na seně
Chceš kluka?.!
Chceš .....
Vztyčila sis klec
z vlastních požadavků.
Po snech neštěkne pes.
Krystalová mřížka,
čerstvě dobytý ráj,
bezchybná holčička.
A co dnes?
Srdce sténá, mozek král.
Vše je špatně, co teď dál?
Léčit lidi nezvládneš,
odvahou však nevládneš
dát své nitro na odiv.
Čím je vlastně člověk živ?
Mysl chorá těká,
duše jak pes v kleci štěká!
2016
Chtěla bych
schoulit se k tobě a plakat,
vylepit po metru plakát,
kde stojí psáno,
že každé ráno
budím se s myšlenkou na tebe,
že oběd solím
slzavým údolím
a s nocí přichází muka,
při nichž sval srdeční puká,
při nichž jsem neštěstím bez sebe.
Vím, že za to drama
můžu si sama,
že jsi mě varoval.
Však já chtěla víc
teď nemám nic,
mráz se až ke kostem nahlodal.
Teď chvěju se jen s půlkou sebe,
nad hlavou bezhvězdné nebe,
v duši se usadil žal.
Zaslouží trest,
kdo nechal se svést
mámivým přeludem.
Ten, kdo si splet
jepičí let
s blaženým osudem.
Kdo zabil lásku
pro jednu krásku,
má přijít na buben.
2012
svět je zvláštní
Tajné vášně plují výš
z hloubi srdce, sníš
ač o marnosti svých snů víš
Z hloubi srdce bolavého
přesto ne nešťastná
doluješ naději
Však ta jak lžíce mastná
jen klouže z ruky snadněji