Anička v Angole


Always look on the bright side of life

9. 8. Provy

Skončila prova (test) z hudebky.. Ještě jsem se na to nedívala, ale i když doufám, že to nakonec nebude tak hrozné, připravím si na opravování kapesníčky.

Jinak matematika dopadla skvěle. Jen 4 dostali záporné hodnocení, bylo dost 20 (což je plný počet), i když teda nejsem schopna odhadnout, kolik lidí to psalo fakt celé za sebe. Ale snad většina z nich. Nejvíc mě potěšil Antonio, který dělá normálně dost nepořádek a dvakrát nebo třikrát na hodině chyběl, takže mu to u kvadratických rovnic chybělo. Nevím, jestli to opravdu celé napsal sám, ale řekla bych, že i jo. Že si nad to doma snad i sedl a učil se. Protože když mi odevzdával provu, neměl tam udělaný graf funkce, jen vypočítané hodnoty a tabulku. Tak jsem se ho zeptala, proč to nemá a čekala jsem něco jako, že neví jak. Ale on, že zapomněl, a před mýma očima to udělal. Sám. Takže mám pocit, že na sobě fakt mákl.

Moc ráda kontroluju provy. Ty teda dneska bohužel skončily.. Ráda využívám čas, kdy zase můžu být ve třídách, ve kterých jsem v prvním semestru učila a které mě vždycky vítaly velkým potleskem, jásavým voláním "Anička" nebo "professora Ana", občas i objímáním. A je fakt husté je kontrolovat, protože to jejich podvádění je někdy fakt husté. Dostanou většinou dva papíry - jeden "folha da prova" (papír, na který píšou odpovědi) a zadání. Občas jsem pak našla u někoho papír popsaný jinou barvou propisky a jiným stylem písma. Poslední dny jsem začala nacházet i opravdové taháky. Dneska při biologii si dokonce aj popsali lavice. Tak jsem měla radost, že to je fakt všude stejné. Aspoň v něčem teda. Samozřejmě, že se spolu baví a vyptávají se, ale to je takové laciné. Oni ale fakt dokážou kecat. Vidíš, že jeden ukazuje druhému svůj test a vyptává se ho na něco, dojdeš k němu, vyčteš mu to a on ti do očí řekne, že prosil o propisku. Nebo stojím mezi dvěma lidmi a oni se najednou mezi sebou začnou bavit a vyptávat se na třetí otázku, jaká je její odpověď. Kecat fakt umí. Bohužel ne vždycky úplně chytře, jako když třeba fakt stojím kousek od nich a můžu i slyšet, co si říkají a oni prostě nic, to byl jen vítr.. Taky se navzájem bonzují (když jsem přišla ke dvěma a dala jsem jim -2 a o kousek vedle sedící kamoš nabonzoval ještě třetího člověka.. tomu jsem zpravidla nic nedala, pokud jsem ho neslyšela taky) a nebo naopak drží. Když jsem dneska hlídala v osmé třídě, viděla (a slyšela) jsem, jak jedna holka, co už skončila, normálně diktuje druhé odpověď. Samozřejmě, že jsem jí tu písemku sebrala, ale pak mě začaly prosit dvě holky, ať jí to vrátím, že jí nic nediktovala, že to nebylo nic špatného apod. I když jsem si jistá, že diktovala, tak jsem jí na posledních 8 minut tu písemku ještě vrátila. O podvádění a vůbec hlídání bych tu mohla psát ještě půlhodiny, ale myslím, že stačí. Delší povídání si nechám na prezentace o Angole, které bych v Česku ráda udělala :)

7. 8. Dobrá a špatná zpráva

Mám dvě zprávy, smutnou a super, co chcete první?

No, nejdřív tu smutnou. Já to sem myslím ani nepsala, ale měly jsme tu 3 psy. Dvě holky a jednoho kluka, všecko to byla štěňata. Hlavně ta největší z nich, říkala sem jí princezna, i když se tak nejmenovala, byla opravdu krásná a čiperná. Kdykoli jsem jen vyšla z pokoje nebo naopak přicházela k baráku, utíkala ke dveřím, skákala, chňapala, občas se i pokusila hryznout, ale jen lehce.. Včera najednou byla naopak klidná, vůbec se nevítala, spíš tak ležela a moc se nehýbala. Bylo mi jasné, že s ní něco je, ale neměla jsem čas a ani nemám se psama zkušenosti, tak sem to nechala být. Dnes sem ju našla pod stolem na zahradě, mrtvou..

A ta super! V nedělu jsme se skautama slavili narozeniny naší grupy, prý 6. A šéfové to po mši oslavovali ještě na společném obědě u jedné šéfky doma. Bylo to fajn, ale užívala jsem si mimo oběda a společnosti šéfů, hlavně přítomnost děcek od sousedů za dveřmi. Byli jsme doma u dvou šéfů, co se loni vzali a mají dceru (té už je asi 7 let). Ta za těma děckama občas zašla a jak mě tam viděly, tak se na mě furt dívaly, tak mě občas zavolala, ať jdu k nim. A tam, když jsem tak seděla na těch schodech a dívala se kolem sebe, na ty děti, jsem si uvědomila, opět, že tu opravdu, ještě stále!!, žiju svůj sen. Nevím čím to, ale tak mě to zase docvaklo. Ta naše světluška mi říkala, že su pro většinu z nich první bílá osoba, co vidí (oni bydleli poněkud dál od našeho centra, vůbec od salesiánů). A minimálně jedné holce, asi 8 let, jsem to věřila. Ostatní ji dovlekli ke mně a drželi jí ruku, aby se mě dotkla a ona u toho brečela strachy. A to fakt! Přijde mi to takové legračně milé. Ony tyto děti, co mají zprvu strach, se nakonec nejvíc tulí a využívají mojí/naší přítomnosti. Když pak přibyli aj kluci, kolem 11 let, opět se mi dostalo oznámení, že jsem manželka jednoho nebo přítelkyně dalších dvou. A když jsem pak odcházela, 4 kluci mě objali, jeden po druhém. Nebyla jsem s nima moc, skoro vůbec, ale i tak. Tohle mi bude děsně chybět!

3. 8. Nepište mi...

Prosím vás, moc vás prosím, vím, že se na mňa někteří už moc těšíte, já na vás taky, ale nepište mi to.. I když se mi stýská po některých věcech, lidech, místech, stále bych tu nejradši ještě zůstala. Když hlídám v mojí matematické třídě písemky a přemýšlím nad tím, že jim opravdu odučím jen jednu (pokud) hodinu, pokaždé se jim tam málem rozbrečím.

Jinak ano, začaly opět závěrečné písemky, druhého semestru. To znamená příští týden konec semestru, dva týdny prázdnin a pak tu už budu jen tři dny z toho třetího :( Už jsem měla svoji písemku angličtiny a dopadla bohužel hůř, než jsem si myslela. Osmáci ji dle očekávání napsali hůř, než deváťáci. I přes velké upozorňování a opakování celý semestr správného psaní "please" a "thank you", tři nebo čtyři žáci (mám pocit, že žačky), to napsali/y špatně. A jak jsem slíbila, "nula" z celé písemky. Ne, že by zrovna oni/y měli/y napsaného něco víc. Angolská nula je bohužel jednička, nevím, proč se tu nuly nemůžou dávat. Ale i tak.. Deváťáci dopadli líp, ale i přesto jsem čekala, že to bude ještě lepší. Poslední dvě hodiny jsme dělali srovnávání, co bylo na písemce, a když jsem procházela třídu na poslední hodině, tak to vypadalo nadějně. Bohužel to na písemce nedokázali zas tak přesvědčivě. Lucía, když viděla, jakou jsem jim připravila písemku, si myslela, že je to strašně lehké a než se vrátím z vysvětlování z osmé třídy, oni už to budou mít hotové. No, tak to si rychle uvědomila, že to zas tak rychlé nebude. A když dneska jakousi náhodou našla písemku angličtiny dvanácťáků, kteří měli jeden krátký text (asi 5 vět) a druhá část, co taky byla za 10 bodů, byla jen o tom, aby našli v textu slova týkající se.. jak to je v češtině.. prostě slova jako obvykle, často, občas apod., omluvila se mi. Že bych se měla stydět, jak těžkou jsem já, chudákům deváťákům, nachystala písemku. Zítra zase budeme mít učení se matematiky, na které jim nachystám dvoje písemky typu té pondělní a v pondělí nás to pak spolu čeká. Směrem k matematice mám nejvíce očekávání, tak moc doufám, že mě nezklamou. A ve čtvrtek pak poslední hudebka, ta moje zbylá třída. A to se zas bojím, že budu brečet nad tím, jak to zvorali. Když oni.. já to psát nechci, ale.. prostě.. řekněme, že nemají buňky na hudebku. Já to fakt nechci psát škaredě. Ale když jim na levou stranu tabule napíšu notovou osnovu s houslovým klíčem, všemi notami a jejich názvy a na pravou stranu prázdnou notovou osnovu s houslovým klíčem a jen notama, pár, na přeskáčku, chcu po nich jména not a ještě jim to na první ukážu (jakože stylem "tahle nota je kde? Na lince? Ano, na které? Na druhé, ano. Na levé straně je kde druhá linka? Ano, tady. A nota na ní umístěná je kde? Aaaaa, tady. Její jméno? Sol (G), správně) a oni to i tak nechápou.. Málem sem se jim tam jednou rozbrečela (oni si teho nevšimli), jak jsem už fakt nechápala, jak to dokážou.. no, nechápat.. Tak teho sa bojim nejvíc, ale uvidíme ještě, třeba překvapí...

3. 8.

Zatím nic nepíšu, jen vás chci informovat, že jsem opět přidala nějaké fotky do galerie (obzvláště pro dědečka), tak se můžete mrknout :)

30. 7. Salesiánský víkend

V pátek mě irmao Viana vyslal do Sao Paula (blízkého dalšího salesiánského centra, opravdu velkého), abych zdokumentovala program, který si tam připravil VIS (nevím přesně, co to znamená, ale přes ten program tu jsou Italové, mají za to i zaplacené, jezdívají za dětmi z ulice, vyzvídají, jak žijí, jak žili, proč jsou na ulici, co fetují apod. A pak se snaží čerpat nějakou finanční podporu, zejména z EU, aby jim tu pomohli). Dojelo spoustu dobrovolníků, co s VISem spolupracují a hlavně spoustu dětí ze salesiánských středisek, jako například Mabubas, kde jsou děti právě z ulic. Po úvodu nás rozdělili do skupin a každá měla jiné téma (vzdělání, jídlo, bezpečí,...), o kterém měla debatovat. Potom jsme se opět vrátili do velkého sálu a každá skupina připravila shrnutí toho, na čem se tak nějak dohodli nebo co bylo řečeno. Dozvěděla jsem se tak, že opravdu téměř všichni byli na ulici kvůli své rodině. Tím myslím to, že ne, že by jim rodiče zemřeli a oni neměli u koho být. To asi někteří taky, ale ta většina z nich před svou rodinou utekla. Špatné zázemí, časté bití.. Říkali, že přítomnost pečovatelů ve střediscích, tedy i nás, občasných dobrovolníků, je pro ně daleko víc, než pak nějaké doučování, výuka apod. Především obejmutí je naprostým "top". Ti, co si už prošli středisky pro menší kluky a teď se vyskytují ve středisku v Kala Kala, kde je vyučují různým řemeslům, řekli, že jsou nesmírně vděční salesiánům a tomu, co tu pro ně, pro kluky, dělají. Připomněli mi tím silně život Dona Bosca, který dělal vesměs to samé. Salesiáni tu jsou opravdu na pravém místě.

V sobotu navečer byla mše (opět v Sao Paulu), během které 5 mužů skládalo celoživotní salesiánské sliby. Pokud jsem to pochopila dobře.. V neděli se světili dva salesiánští jáhni a jeden kněz. Byla to obrovská sláva, zejména oslava po mši, na kterou se přejelo do Palanky, centra pro seminaristy, kluky, co už skončili dobu aspirantství a pokračují dál. Mám to na videu, nemá to cenu popisovat.

27. 7.

Tento víkend bude našlápnutý, protože v sobotu bude svěcení salesiánského kněze a dvou jáhnů. Ještě předtím vám sem dávám aspoň toto video z Mabubas. Kluci se připravovali na dnešní dopolední program, který vám sepíšu později. Teď mi chybí čas..

21. 7.

Je to radost učit. Matematiku.. Už jen ten pocit, když si uvědomíte, že to zrovna Vy jste ty žáky naučili řešení kvadratických rovnic pomocí diskriminantu. Ten jeden z nejdůležitějších matematických vzorečků. Když jsem ve čtvrtek na konci hodiny dodávala, že kdo by chtěl doučování, tak v sobotu dopoledne (do té doby se mi spíš hlásili osobně, jestli můžou přijít), přihlásila se mi snad i půlka třídy. Já to brala jako oznam, jen tak do větru, ale oni se nadšeně hlásili. Nechtěla jsem to sem psát dřív, protože tady nikdy nevíš, kolik jich nakonec (jestli vůbec někdo) přijde. Ale s velkou radostí vám můžu napsat, že jich došlo dost! Prva jsme byli na zahradě. V první várce jich došlo 8, pak další tři a pak další dva. To už nás bylo fakt moc, tak jsme se přemístili do třídy. No, z mojí třídy jich došlo celkem asi 20. Pak mě zavolali z jiné třídy (podle všeho chodívají v soboty někteří žáci obecně na vzájemné se doučení matiky, já tam byla jediná učitelka), že mají pochybnosti v jednom příkladu, jestli jim můžu pomoct, tak jsem tam na chvilku skočila. Pak do mojí třídy došly další 3 holky, že jim nedošli spolužáci, tak jestli se k nám můžou přidat. Potřebovaly sice vysvětlit něco jiného, ale počkaly, než jsme skončili, a pak jsem se jim věnovala. Vyřešila jsem ty jejich příklady jednodušeji, než jejich profesor, až se mě na konci ptali, jestli to je fakt všechno, že to bylo daleko snazší (byl to příklad, cca takový: 5*(1/2*a - 2)*(a-7) = 0 a on tou pětkou roznásoboval první závorku, čili zbytečné kroky navíc). Došla i jedna žačka mojeho kamaráda (všechno to byli osmáci), která teda asi rozuměla všemu, jen si chtěla ověřit, že rozumí důkazům a pak se ptala na naše řešení kvadratických rovnic, protože Wilson je neučil diskriminant. A na konci vešlo do třídy ještě asi 5 kluků, zřejmě starších, co chtěli jen tak přihlížet. Byla to radost! I když jsem matiku asi nikdy neučila skoro 4 hodiny v kuse.. :)

19. 7.

Když jsem šla na večerní mši, procházela jsem dveřmi, za kterými se srocovaly některé studentky večerní školy. Měly jednu věc společnou - neměly černé vlasy. Bylo jim řečeno, že dneska ještě do školy takhle přijít můžou, že si je ale musí přeměnit (oni je totiž mají přidělané/připletené, prostě normálně angolské, jako většina holek), jinak jich zítra nepustí. Profesor, co je kontroloval, si dělal srandu, že i já se budu muset přebarvit. A pak mi to asi 3 holky taky řekly, že se asi budu muset přebarvit. Ty to teda myslim už z legrace nemyslely. No co, kdyby mě fakt jinak nevpustili do školy, tak tam prostě nepudu. Já si totiž teď nechávám barvu odrůst, chcu sa vrátit k té svojí přírodní. (Ale fakt temu nevěřím, že bych jako aj já musela.. :) )

Milí přátelé, dostala se ke mně informace, že kontejner se stále nekoná. Snad nakonec přeci jen dopadne, protože by byla velká škoda těch věcí, které jsou už připraveny nebo se připravují. Tak.. nezbývá snad jen než se modlit :)

11. 7. Těším se, až budu jednou opravdová máma

Včera jsme byli opět v Cacuacu a čekali na mě, protože irmao Viana vyžádal dvě buchty. Řekla sem mu, že je v pohodě udělám, ale beze mě buchty nepojedou.. Když jsme skončili se svou "prací" u dětí/mládeže, přejeli jsme k Delcii (jedna z dobrovolnic) domů, podle všeho to je totiž neteř irmaa, tedy do domu jeho sestry, a udělali si takový oddychový večer. Byl to nápad Viany, takže asi si chtěl trochu oddáchnout. Po chvíli mezi nás přišli i jejich děti, malé, a zvlášť tři kluci (ti na fotce) si mě tak nějak oblíbili. Najednou se mě zeptali, jestli můžu být jejich máma a když jsem jim na to kývla, protože to bylos strašně sladké, začali mě oslovovat "mamá". Oslovení "mae" tu používají obvykle - např. na ulicích, když si jde člověk něco koupit. Mamá mi ale řekli poprvé. Tak mám prosím pěkně tři syny, dva z nich dvojčata. K tomu se přidal jeden dobrovolník a ptal se, jestli může být on "papá", jakože my dva budeme rodiče. Oni že jo a tak jsme tam pak seděli kousek od sebe, já na klíně dva kluky (protože prostě tíhnou víc k mamince) a on toho třetího. Co si budem, byl to krásný pocit, který jsem ještě nezažila. To oslovení mě jen utvrdilo, že se neuvěřitelně moc těším, až (snad) budu mít jednou ty svoje děti.. :)

No a dneska jsem dopoledne pomáhala na škole při testu/přijímačkách na pracovní pozice ve znovuseotevírajícím zdravotním centru salesiánů. Na devět pozic se tu nahlásilo kolem 96 lidí, tak asi tolik ke zdejší nezaměstnanosti..

7. 7. Přátelé, je to tam!!

Už aspoň půl roku si říkám, jak bych (jim) tu chtěla udělat segedínský guláš, prostě další naše super jídlo. A jelikož teď byly ty dva státní svátky, tak sem si řekla, že to je super příležitost se na to vrhnout. Opět samozřejmě vyvstal problém nepřítomnosti kysaného zelí a nakonec i kysané smetany. Zelí jsem opět vyřešila vlastním udělaným a kysanou smetanu jsem podle rady na internetu nahradila vařenými brambory s troškou mléka a citronovou šťávou. Celá komunita, ano prosím pěkně, CELÁ komunita si pochutnávala, chválili to převelice a já bych zpětně jen dala asi míň kmínu a trošku víc octa. Ale ten jejich ocet tady je takový divnější, méně octovitý, tak nevím. Samozřejmě, že jsem k tomu udělala houskové knedlíky. Ty pouze padre Manolo okomentoval, že byly takové zvláštnější, ale jinak si i ty všichni pochvalovali. No, řeknu vám, su spokojená! Ještě sem jim k temu udělala aj jeden jablečný koláč, který také téměř okamžitě zmizel.

A jelikož stále neumím říkat ne a jelikož se mě Mamadi otázal, zda bych mohla na zítřek odpoledne a večer udělat 3 buchty a jelikož zítra dopoledne bych na to čas neměla, tak jsem na to, i přes svou únavu kývla. Naštěstí mi Lucía pomáhá, tak to snad stihnu i do vaší půlnoci. I když to mám asi na nose růžové brýle. Ale do té naší to určitě zvládnu :)

6. 7. Čím bych tak začala...

Už jsem tu teho viděla dost, ale během posledního měsíce se přeci jen něco nového objevilo. Nejdřív to byla umírající maminka/babička/prababička a kdo ví co ještě. Po mši jsme šli s padrem Vicentem do domu, kde nás prosili (ho prosili) o udělení svátosti pomazání nemocných. Paní ležela na nějaké matraci s dekami na zemi, v pokoji zřejmě bez světla, museli jsme si svítit baterkou a sama byla už řekla bych opravdu na pokraji sil. Padre nám pak řekl, že takovéto zázemí je ještě super. Že většinou ty potřebné najde spíš ležet přímo na zemi nebo na dece. Když tu byla matrace, tak to je ještě luxus.

Taky jsme začali jezdit do dalšího místa, kde žijou děti/dospělí bez normálního domova. Byli jsme tam třikrát a nevím, jestli budu jezdit i dál, protože se mi to překrývá se školou, ale jednou se dívali na film s jiným učitelem, co si je vyprosil, pak jsem to trochu zkrátila a tento týden jsme tam jeli později, tak uvidím.. Každopádně je to velká parta mládeže, co bydlí v nějakých ruinách baráku/ů. Někde je ještě docela zachovaný "pokoj", tak tam spí, nějakým způsobem tam mají i vodu. Jinak ale kouří, čichají benzin (to tu je nejběžnější "droga"), nejspíš i trochu kradou a holky se asi občas přiživí prostitucí. V úterý mě dvě holky prosily, abych je odvezla na nějaké lepší místo. Je tam i jedna holčina, co je sluchá a tedy i nemluví. Jedna holčina sem utekla z domu, protože jí maminka umřela a tatínek bil. Jednoho kluka sem zavezli rodiče z nějaké dálky. Vysadili ho z auta a odjeli zpátky.

No, teď ale něco veselejšího. Na fotce je ukázka, jak se to tu snažím počešťovat. Klukům v Mabubas jsem už dvakrát přivezla "omalovánky" (co sem udělala kopie z teho, co jsem nakreslila) a i se snažím využívat frisbee, co mi poslala můj skvělý brácha. Jsem z něho nadšená, takové krásné vlastenecké, co říkáte? :) Jen teda jak se tu ti kluci učí s nám házet na betonu, protože tu tráva prostě skoro vůbec není, je to na něm dost poznat. Ale tak co, je to pro ně a když je to baví.. :)

1. 7.

Dříve, než zase začnu vypisovat o něčem jiném, informace pro všechny, co se chytili (nebo se chtějí chytnout) kontejneru vysílajícího se k nám do Angoly!

Já už su na to zvyklá a nijak moc mě to neznervózňuje, chápu ale, že vás by "stále žádné informace" znervózňovat mohly. TAKŽE! Podle všeho by se mělo nakládat 18. 7. Moc víc informací nemám, ale bylo by super, kdyby se tu našel/našli nějaký/nějací Brňák/Brňáci, co by si případně k sobě byli ochotní vzít věci od lidí, co v tu dobu nebudou doma/nebudou mít čas/nebudou mít možnost věci přepravit a pak by to tam sami přepravili. Kdyby se nějací takoví lidi našli, zůstala bych, ohledně nakládání, s nimi více v kontaktu a komunikovala už převážně jen s nimi. Do toho 18.7. to, prosím, na Vídeňskou nevozte. Bylo mi řečeno, že tam mají opravdu málo místa a nemají to tak kam dávat.

Asi tolik k angolské prvotní zprávě "pojede se už v červnu".. Děkuji za trpělivost ♥

27. 6. Škola - díl třetí - oblečení

Opět se vracím ke škole. Ne, že bych toho měla k napsání míň z každodenního života, ale s takovou bych se k té škole už asi nevrátila. Takže oblečení! Mají tu svoje "uniformy", dalo by se nazvat. Laboratorní pláště. Prostě bílý kus oděvu připomínající plášť. Taky musí mít pěkné oblečení (byla jsem svědkem, kdy hlídači nepustili do školy kluka, co měl na kalhotech díru, z vnější strany lýtka). Holky sukně aspoň po kolena, kluci nemůžou mít kraťasy. A nemůžeme nosit žabky. Jen takové ty pěkné, s ozdobami. Ale ty moje si brát nemožu. Když mi to řekli, byla ještě ta obrovská horka a jakmile jsem si svoje nohy zavřela do těch "normálních" bot, pokaždé jsem se strašně rychle zpotila a byla pěkně červená. Jako tím horkem. Teď to je lepší, jak bývá chladněji, ale pořád. Když se přezouvám ze svých pohodlných žabek do těch botasek nebo folklorně malovaných tenisek (které teda dosluhují), je mi šoufl. Trošku přeháním, ale není to nejpříjemnější. Jasně, že bych si mohla koupit nějaké ty "fakt holčičí žabky". Není to ale úplně nejblíž a já na to nakupování bot "jen tak pro parádu" prostě nejsu. Přikládám fotku, kde jde vidět, jak chodívám do školy. A vykukuje i moje krásná nová sukně, co jsem si nechala ušít z pana typického pro Angolu (s jejími barvami).

Jinak co jsem sem nenapsala - včera se mě jeden kluk (12-14 let) zeptal, jestli jsem se narodila nebo spadla z nebe. Věřím, že to myslel opravdu vážně. Ptal se naprosto bezelstně a patří k těm, co nemají snad ani to nejmenší vzdělání a vyrůstají v obrovské bídě.

A v neděli jsem "oslavila" 9 měsíců svého působení tady! Zůstala bych dalších devět.. Ale už mám letenku, na 30. 8. ..

22. 6.

Abych nezapomněla! Datum odjezdu kontejneru stále nevím. On Orlando sice bydlí už pěkných pár let v Česku, stále je ale původem Angolan, takže když se řekne nějaký den nebo čas, tak to skoro nic neznamená. Stále tedy platí „čím dřív, tím líp“. Na Slovensku prý nakládali celé auto, aby to převezli do Brna, tak se nebojte, že byste byli první nebo jediní.

Přiletěl Ondra a zase je tu o něco líp. Dovezl mi totiž pár věcí z domova. Velice důležitých! Objektiv k foťáku – ten první mi totiž přestal fungovat a poslední měsíc jsem fotila jen mobilem nebo na duchovní obnově foťákem salesiánů. Frisbee – hned jsem ho vzala dopoledne do Mabubas, kde se na něho prva všichni dívali, jakože co to je, že to nikdy neviděli, a pak si chtěl každý zahrát (takže kdybyste někdo do toho našeho kontejneru chtěli přihodit frisbee, bude tu vítáno!). Skautskou košili – ve skautu se mě tu dost často vyptávají, jaký kroj máme my. Tak jsem si řekla, že si nakonec tu našu košilu nechám přivézt a hnedka v nedělu se jim v ní ukážu. Placky – 150ks, co jsem si nechala udělat u kamaráda, abych tu aspoň 150 kamarádům dala nějakou vzpomínku na mě. Taky se mě na to už dost lidí ptalo, co jim jako dám, aby si na mě mohli kdykoli vzpomenout.

Večer jsme zase (jako každý čtvrtek) jeli na marginal, krásné místo v tom lepším centru města, kde jsme si s dětmi z ulice tentokrát pustili film. Jeden klučík si mě dost oblíbil, i mi chtěl dát pusu, ale jelikož je opravdu z ulice a i když se jich jen dotýkáme, tak se pak musíme pořádně umýt, abychom něco nechytli (jeden dobrovolník se prý jednou neumyl a pak měl bolesti břicha), tak jsem se na něho jen usmála a nic víc. Během filmu mu byla zima a chtěl spát, tak jsem mu půjčila svoje pano a pak i mikinku a spal mi hlavou a rukama v klíně. Ještě štěstí, že ničím víc, protože se asi po hodině počůral. Takže jsem si pano a mikinu a vlastně i sukni, protože si do ní pak otřel ruky a byla jakási vlhká, hned po příjezdu k nám vyprala. No.. někdy to je radostné s nima. Je mu asi 9 let..

A ještě jsem včera zjistila, že ani v Brazílii, ani v Uruguayi si nevybírají biřmovací patrony.

20. 6.

Dneska ráno Angolu po roce působení opustil Hugo a vrací se zpátky do Česka. Možná už v neděli se vrátí Beto do Mexika (protože nedostal vízum do USA) a na konci června se domů vydá i Diana (Mexičanka). Začínám pociťovat stesk po domově..

Ne, dělám si srandu. Ale dneska jsem si konečně koupila letenku, tak máte jistotu, že se (teď) domů fakt vrátím..

18. 6.

O to se s vámi musím podělit :)

Dneska mi udělala Lucía radost, i když to podle ní není tak super. Řekla mi, že jsem prostě hodná AŽ MOC. Ptala se mě, jak můžu mít respekt u dětí, když su tak milá. Tak jsem vzpomínala tu situaci, kterou jsem myslím i vám sem už psala. Jak jsem na jedné hodině myslím angličtiny byla už fakt přísná a dvě žačky se na mě tak dívaly, jakoby čekaly, kdy se mi na tváři zase objeví úsměv. A jak jsem si jich všimla, tak netrvalo snad ani 5 sekund, nevydržela to a zas se na ně usmála. Už před delší dobou, asi 2 měsíci, mi irmao Viana se Sáviem řekli, že je fakt super, jak se dívám víc na druhé, než na sebe..

Tož tak, to bylo fakt pěkné :)

17. 6. Den dětí, vlčata a fotbal

(Fotbal Brazílie - Švýcarsko) O přestávce jsme se šli pomodlit a když jsme šli zpátky k televizi, říkala jsem, že to bude 1:1. Nebylo. Netrvalo ale ani 7 sekund a byl švýcarský gól. Tak jsem jim popřála dobrou noc a šla k sobě. Fotbal na takové úrovni fakt nemám ráda. Je místy spíš divadlo, zdržování atd. Brazilský padre a brazilská dobrovolnice ale fandily, Lucía (URU) taky, samozřejmě Brazílii, tak jsem se aspoň na první půlku přidala, aby se neřeklo a fandila jsem Švýcarsku (evropská země, maličká, pěkná..).

Jinak! V pátek jsme slavili dopoledne ve škole Den afrického dítěte, nevím proč to mají v jednotném čísle.. Ale všechny děti byly v angolském oblečení, tak jsem si taky dala zatím tu jedinou sukni, co mám a během dopoledne jsme s Lucíou ochutnaly nějaké to jejich jídlo, zatancovaly, pak jsem po sobě nechala i děti lézt, brala je do náručí, když tak prosily, dokonce jednoho klučíka i na koně (tedy za krk).. No byla to bomba, co vám budu :)

A když jsem tehdy v úterý nesla ty obrázky s českýma večerníčkama do Mabubas, potkala mě spolušéfová Lobitů (našich skautských vlčátek a světlušek) a říkala, ať to udělám i jen s čárama, jako bez vybarvení, a ať uděláme kopie a budeme je ve skautu vybarvovat. Tak jsem to tak udělala a dneska se vybarvovalo. Mám i víc fotek, ale zatím jen tak pro představu :)

15. 6.

Ontem eu tive

Totiž

Včera jsem měla na starosti v rámci naší každotýdenní čtvrteční vyjížďky k dětem z ulice katechezi. A jelikož mám ráda vymýšlení her, pojala jsem to méně tradičně, než jich tu míváme. Téma bylo Nejsvětější Srdce Ježíšovo, tak jsem jich rozdělila do tří skupinek, dala každé papír s tužkou načrtnutým srdcem a oni si museli běhat pro jeho "hranice". Probíhali přes území hříchů, které, když je chytly, je poslaly zpátky. Přinášeli zpátky lístečky se slovy jako "A fonte inesgotável de amor", "Divina misericordia", "amados filhos de Deus" apod. Jakmile se jim podařilo spojit hranice srdce, dala jsem jim červené lístečky na jeho vyplnění. Na konci to vypadalo asi tak, jak je na fotce. Myslím tím ten papír, ne mě a Agatu 0:)


13. 6.

Věc první: Vím, že jsem slibovala o minulém týdnu napsat už v pondělí. Informace se tady v Angole ale šíří opravdu pomaleji, takže ještě stále nevím pořádně, jak to bude, ale už mám jakousi představu. Minulé pondělí bylo z hlediska školy dost obtížné, protože v matematice mi žáci řekli, že rovnice prvního stupně nechápou (přičemž v prvním semestru, když jsem jim dala jeden příklad na to, tak říkali, jak to je lehké), v angličtině na opakování opravdu základních věcí uspělo jen 5 žáků a v hudebce, kde jsem začala se stupnicema, mi dokonce v jedné třídě řekl student, že 4 = 8. To mi ale nevadí, takové to tu prostě je a já je mám moc ráda. Ve středu za mnou došel padre Aguinaldo, šéf školy, že se vrátila jedna učitelka večerní školy z mateřské a potřebuje jí dát hodiny. Že ona neučí hudebku, ale další kolega jo, takže ona si vezme jeho hodiny a jemu dají moje. Prva to bylo jen pár mých hodin. Pak to byly všechny. Tak moc jsem si zakládala na tom, že večer učím 9 tříd. Tak moc je mám všechny ráda. Optala jsem se, jestli si nemožu aspoň jednu, dvě, tři třídy nechat. Tak prý možu, nějaké, jednu. Dneska se (snad) dozvím, které. V pátek jsem ještě odučila ve dvou třídách a ať jsem jim říkala jakkoliv, že tu ještě budu necelé 3 měsíce, jen je nebudu učit, někteří si mysleli, že odjíždím, píšou mi na fb, jak je jim smutno, dokonce jsem od jedné studentky dostala dopis, jakoby na rozloučenou. Toto pondělí bylo prvním, co učím, kdy jsem skončila už před šestou večer a nepokračovala dalšími třemi hodinami hudebky. Bylo to tak divné! A byla jsem z teho tak smutná.. Teď už mi i oni začínají říkat, že vlastně za chvilku odjedu a už se neuvidíme, ať nikam nejezdím, ať tu zůstanu. Dostala jsem další nabídku k sňatku s tím, že mi tu postaví barák, podobný tomu našemu dobrovolnickému, nebo ať tu zůstanu ještě 5 let, že jako na měsíc každý rok možu odletět domů na návštěvu. Teď mi napsal i jeden "dohlížitel" večerní školy, že je poslední dny smutný. Že každým uplynulým dnem se mi zkracuje pobyt tady. A já se k nim s tímto přidávám a stále častěji mám noční můry o tom, že už fakt odjíždím, že už su doma. Když nás čeští salesiáni připravovali na misie, říkali nám, že na každého přijde krize. Fakt na každého, ať už si říká před odletem co chce. Jo, měla jsem tu i špatné chvíle, jako třeba ten přesun Luena-Luanda. Takové věci sú ale normální, to sa prostě v životě děje. Ale že bych ztadyma chtěla vypadnout a jet domů? Že by se mi tu přestalo líbit, jejich kultura a nátura mě začala štvát a chtěla bych zase být doma v klídečku a pohodičce? Na ten pocit stále čekám. Tedy nečekám, já jen, že se skoro až bojím, že nepřijde. Že můj odjezd ztadyma bude nesmírně těžký.

Chtěla jsem napsat ještě jednu věc, ale nechám to takto. Tohle potřebuje na koncu pauzu..

10. 6. Tak dneska rozhodně budu usínat s dobrým pocitem ze dne! :)

Ráno jsem šla na mši už v 6:30, protože bych ty pozdější nestihla. Měly jsme totiž setkání angolských Češek. Nebo českých Angolanek..? Kdo ví.. 3 mě vyzvedli u nás, jednu jsme nabrali po cestě a jeli jsme k páté. Bydlí dost daleko, na okraji Luandy řekla bych, ale je to krásná čtvrť, skoro bych až řekla dost typu Evropy. Pěkné sídliště, i s trávníky a zastřihávanými keři.. Samozřejmě, že tu mají problém s vodou, občas asi i elektřinou, ale.. Jsme prostě pořád v Angole. Daly jsme si kafe, štrůdl, domácí podmáslí, prohlídly si byt, který Vladana krásně vyzdobila, katalog její "firmy", co vyrábí mýdla a různé krémy, skvěle pokecaly a krátce po jedné jsme jely zpátky. Když jsem dojela zpátky k nám, zrovna byl oběd. Ale dneska se slavil den katechistů, takže byl společný oběd se všema katechistama nahoře na škole. Prostě mládež, písničky, oběd.. Jen to pivo mi tam chybělo, tak sem si ho pak dala hnedka doma. Ospršila sem se, převlékla do skautského a šla na schůzku skautů, kde jsem se zase věnovala těm nejmladším. Dneska jsme si jich postupně brali stranou a ptali se jich na situaci doma. Moc nechápu proč, ale bylo to moc fajn. Začalo to sice holčičkou, co mi řekla, že žije jenom s mamkou, nebaví jí umývat nádobí (víceméně jediná práce, co doma dělá) a že nemá mamku moc ráda, ale pak mi už všechny děti říkaly, že je baví doma pomáhat, že milují své rodiče apod. Aj sem si poprvé pořádně zaběhala, když jsem s klukama hrála honěnou a zakončení bylo taky nádherné. Jedno vlče nabonzovalo kamoše, že prý "on" chce, abych byla jeho přítelkyně. Tak se prva chudák schovával, jak se asi styděl, pak jsme se ale nějak potkali, já se ho optala a on mě tak objal a že jo, že "prosím, buď moje přítelkyně" <3 Potom ještě byla zkouška skautského sboru, protože asi budem doprovázet nějakou mšu, ale to teda úplně dobré nebylo, protože to ne vždy ladilo.. No a pak modlitba s kratičkou adorací a večeře. Která to skoro celé zkazila, protože tam zas byly maličké kostičky, které mi fakt drásají nervy, když si myslim, že mám na lžíci jen rýžu s omáčkou a vytáhnu si pak z pusy tři malinkaté kousky kosti, navíc to byla dneska koza, která prostě ne úplně voní.. Ale nějak sem to zvládla a fakt dnes usnu spokojená :)

9. 6.

Kluci z Mabubas mě furt prosí, abych jim něco nakreslila. A konečně sem dostala nápad! Tak sem nakreslila pár českých pohádek, večerníčků, těch nejlepších :) Su zvědavá na jejich reakce..

Jinak tento týden byl takový rozpačitý. Někdy tak, někdy tak. Ale konečný výsledek bude (snad) až v pondělí, tak vám o tem napíšu pak. Teďka vás nechám napnuté...

7. 6. Možnost poslat nám sem nějaké věci

Milí přátelé,

dostala se ke mně zpráva, že z Česka bude vyrážet kontejner přímo pro salesiány (díky mému kontaktu a bývalé dobrovolnici ze Slovenska, která má plno portugalských knížek a chtěla je poslat). Bude odjíždět pravděpodobně už někdy během června, takže je to narychlo, ale kdybyste někdo chtěl a měl možnost něco poslat, shromažďuje se to v Brně na Vídeňské 51/122 (Bauer Invest Africa, spol. s.r.o.). Až příští týden dá Orlando vědět, kdy to bude vyrážet, takže teoreticky čas ještě je.

Co si myslím já, že by se tu hodilo, v naší komunitě a okolí:

Oblečení (dost lidí tu v okolí chodí v roztrhaném a špinavém. My dáváme oblečení na charitu a ta to pak přerozděluje)

Hry pro děti (karty, kostky, dobble, uno,..), míče, míčky, klidně i věci na badminton a podobné typy sportovních her

(Chlapské) nářadí - ať už věci na zahrádku nebo do dílny

Hračky - autíčka, panenky, plyšáky..

Kancelářské potřeby - sešity, papíry, tužky, pastelky, lepící pásky, lepidla,...

Kdybyste měli portugalské knížky, tak sem s nima (spíš nějakou "lehčí" četbu, jako pro děti, studenty..)

Pokud by měl někdo opravdu příležitost něco poslat, byli bychom vám tu velmi vděční. A kdyby fakt jo, tak to nějak zabalte a označte nápisem "Lixeira" :)

Prosím :)

1. 6. Pokračování

Minulý týden jsem, jak jsem slíbila, nechala žáky v "anglické" třídě napsat kratičkou slohovku o svojí budoucnosti. Většina z nich mi tam napsala, jak se chce postarat o své rodiče, jak je miluje, že jim chtějí oplatit to, co pro ně všechno udělali. Nad tímto jsem přemýšlela i na duchovní obnově, během jednoho volného dopoledne. Uvědomila jsem si, že bych chtěla, aby na mě moji rodiče mohli být hrdí ve všem, co dělám. Chtěla bych začít lidem ve svém okolí, své rodině, přátelům, víc říkat, jak je mám ráda, jak si vážím toho, že je mám po svém boku. V posledních letech se už sice občas přemůžu k nějakému nečekanému vyznání díků nebo lásky, tady si ale uvědomuju, že to stále není dost. Začínám si uvědomovat, a na tom jsme se shodly všechny tři lixeirské dobrovolnice, že mi Angola dává víc, než se snažím já dávat jí.

Už tu budu jen tři měsíce a stále se mi tu chce zůstat víc, než se vrátit domů. Chci si tu nastávající krátkou dobu užít maximálně. S radostí, láskou, skvělým pocitem z každého dne. Abych si před spaním mohla říct "Jo, Aničko, to byl zase super den". Začínám se snažit chovat líp. Tím mám na mysli, když někdo dělá/říká něco, co se mi nelíbí, tak se na něj hned/po nějaké chvilce/ nezačít mračit a odsekávat, ale tiše to rozdýchávat a pokračovat s úsměvem. Taky začínám víc pronikat mezi naše skauty. A pamatuju si stále víc a víc žáků jménem.

Nevím, co padre Santiago měl v plánu, abychom si z duchovní obnovy odnesli. Mně se ale nakonec přeci jen něco podařilo objevit. A začínám to aplikovat hned.

Být svatým je jednoduché - stačí milovat. Ale jak správně řekla Lucía - milovat neznamená tolerovat.

Snažme se být svatými.

PS: Fotky už jsou nahrané na rajčeti

31. 5. 20:17 (vašeho času)

Takže..

V pátek jsme vyjeli vlakem z Luandy do N'Dalatanda. Autem to je po cestách-necestách asi tak na 3-4 hodinky. Vlakem to bylo na osm hodin. Ve chvíli, kdy jsme se dostali do mírných kopců, vlak začal mít problémy. Např. kolem jedné cestičky jsme projeli asi třikrát. Vždycky kousek tam, kousek zpátky, kousek tam, kousek zpátky.. V sobotu byly dopoledne na programu katecheze a odpoledne jsme šli procesím přes celé město k salesiánům. Bylo to procesí, na které se sešly všechny "kostely" z N'Dalatanda + lidi, co přijeli z někama jinama. Mým odhadem lidí kolem 5 tisíc. Podle jednoho kamoše víc, podle druhého míň. Takže asi tak těch 5. Když se začalo stmívat, zapálili jsme svíčky. A byla to fakt nádhera. Na angolský styl i dost organizované. Zakončili jsme to opět vigílií, tentokrát ale jen asi dvouhodinovou. I tak to bylo vyčerpávající. Bylo to sice jen asi 5 kilometrů, šlo se ale tak pomalu a tak často si musel dávat pozor, aby si někomu nestoupl na nohu nebo nezapálil oblečení, že to dalo zabrat. V neděli byla jen mše, sloužená biskupem, pak oběd a jeli jsme zpátky. Teda oni jeli. My, angolští dobrovolníci, jsme pokračovali do Calula na naši duchovní obnovu. Calulo je nevelké město, asi 18 tisíc obyvatel, s jediným, salesiánským, kostelem. První dopoledne nám padre Santiago asi 3/4 hodinky něco říkal, jako z duchovních věcí, promluvy, a pak nás nechal volně meditovat až do oběda. A mohli jsme si zajít, kam jsme chtěli. S tím, že doporučoval přírodu směrem k říčce. Jaká to volnost oproti Luandě! Využila jsem toho okamžitě. A jelikož mi dal padre na starosti focení, mám i pár fotek z té nádhery. Odpoledne jsme šli na nejbližší "horu", jak tomu tu říkají - pro nás takový kopec, typu Pálava. Na vrchu je už dva roky kříž. Vystoupali jsme to asi za hodinku, ale teda žádným procházkovým tempem. První jsme tam byli já, Slováci a Lucía, pak jsme čekali asi 10 minut na další a pak asi 25 minut na poslední. Další den jsme odpoledne jeli asi hodinku a půl na jedno místo a šli na ještě krásnější "horu". Až uvidíte ty fotky.. Ty semka dám asi až zítra, protože za chvilku máme sbor, pak modlitbu, večeřu, pak učím a pak asi budu chtět spat. No, to místo vám popíšu spíš na fotkách, jen jednu vám semka dávám už dneska - takhle moc jsem byla z té přírody nadšená. Kousek jsme šli i přírodou typu džungle. Jak si ji asi představujeme. Teda aspoň já - liány, stromy všude kolem, co spadají i na cestu, pavouk skoro větší jak dlaň (moja), na jednem stromě jsme aj viděli hada.. prostě paráda! Poslední den jsme si ještě odpoledne zajeli k Santuáriu Panny Marie Fatimské, kde jsme si dali aj mšu. Pak zas kopa fotek, večer oslava (grilované maso, pivo, banánovica(nedobrá), tatraňák (52%), pak aj hudba a tancování..). No a dneska sme sa zas vrátili. Bylo to fakt super a já si zas skvěle pokecala/zařádila s Lucíou (často se popichujeme, ale došlo tentokrát i na vážnou mluvu). Tak jsem se třeba dozvěděla, že nás (nejen Uruguay, ale obecně Jižní Amerika), jako Evropany, považujou za něco víc. Že jsme pro velkou část z nich fakt snem, cílem, kam sa chcou dostat. Možná sem na to mohla přijít sama, ale mě by to fakt nikdy nenapadlo.

Ono je teho asi ještě víc, ale teďka si už moc nevzpomínám a za 3 minuty mám ten sbor. Tož to příp. budu psát do PS k další příspěvkům :)

31. 5. 17:06 (vašeho času)

Pamatujete si ještě, jak jsme v listopadu jeli z Lueny do Luandy asi na týden a jak jsem po návratu napsala, že je dobré být doma? Teď to je trošku jinačí, protože jsme z Luandy odjeli ze smradu a všudepřítomných odpadků na týden do krásné svěží přírody (většinu času aspoň). Jenže ti lidi tady.. Takže ano, opět píšu, že je skvělé být doma. A tentokrát tím domovem myslím Luandu :)

Nicméně nyní jdu obědvat, takže vám teho víc sepíšu později. Snad nezapomenu nebo neusnu, včera jsme pařili, dneska vstávali brzo (tj. 6:50) a jeli jsme skoro pořád, asi 6 hodin, po pravé angolské silnici. I si chcu dát ještě chvilku pauzu od fb, než tu začnu projíždět všechna za upozornění, zprávy a žádosti o přátelství. Tož sa těšte!

24. 5. Oslava padre Aguinalda

Jistě, že jsem si sem nejela opravovat svou pošramocenou osobnost. I tak jsem ráda, že mi tato cesta nejspíš pomůže např. k většímu přiznávání si vlastních chyb. V čem mi ale nepomože, v čem budu asi pořád stejná, je v říkání špatných věcech lidem, kteří mi přirostli k srdci. Tím myslím věci, které se mi nelíbí, lidem, které mám ráda. I když je znám třeba jen chvilku. Proto jsem se zase na padreho Santiaga při přivítání vrhla, dala mu pusy na tváře, objali jsme se, dokonce tohle přivítání proběhlo dvakrát..

A s Lucíou to je naprosto super. I když to vypadá, že tu s námi nezůstane - buď poletí domů nebo do Lueny. Dneska jsme si krásně portugalsky (s občasným - asi čtyřikrát - mým doplňovacím anglickým slovíčkem, když jsem neznala to portugalské) asi hodinku povídaly. Padre Aguinaldo slavil padesátku, tak jsme měly příležitost. Dlouho jsme byli na střeše domu komunity. Jako všecí aspiranti, proto to měkké i. Ale povídali si zvlášť Ondra s Leticiou a já s Lucíou. Furt jsme se smály a když sem pak došla na pokoj, furt sem měla rty doširoka otevřené v úsměvy, až mě zas bolely ty svaly kolem nich.

Fotku dortu přidám zítra a jen jeden dodatek - ze včerejška na dnešek se mi zdál zase špatný sen. Dojeli moji rodiče i s nějakýma sourozencema, myslím, do Angoly a že si mě odvezou pryč. Nechápala jsem, vždyť tu mám být ještě 3 měsíce! A zas jsem bulela jak želva. Nakonec se z teho vyklubalo, že tu jsou na svatbě někeho a já tu možu zostat. I tak jsem se pak, po probuzení, musela celá oklepat, jak jsem na to pomyslela.

22. 5. Škola - díl druhý - zkoušky, část druhá

Takže.. V desátých třídách jsem tedy snad každý den hlídala nějakou zkoušku. Postupně jsem se učila, co vlastně všechno můžu dělat. Jakože sebrat jim písemku, když opisují, vyhodit žáka ze třídy (to vlastně při normální hodině), odečíst body při opisování (jakože napsat na tu jejich provu třeba -4) apod. Já sem jim teda jen brala písemky, a občas jim i pak vracela zpět, když byli celí takoví smutní z teho nebo si i dobrovolně někam přesedli. Bylo vtipné, když jsem třeba dohlížela na provu z geografie (tedy zeměpisu) a oni se mě na něco ptali, jakože to nechápali. Z tohohle je ten systém špatný. Na druhou stranu - když je období prov, tak fakt všecí studenti, co chcou studovat, do to školy, napsat si písemku, fakt dojdou. Na třetí stranu - i když je naše škola státně-salesiánská, tedy katolická, máme tu i protestanty. A mezi nimi i adventisty sedmého dne, kteří tu v pátek do školy prostě nedojdou. I když se píšou písemky. Takže co s nimi? Dva za mnou došli, omlouvali se mi (my měli totiž provu zrovna v pátek) a jestli by si to prý mohli pak dopsat. Tak jsem s klidem souhlasila. Pak jsem to ale zmiňovala před padrem a on se toho hned chopil a řekl mi, že mají prostě smůlu. Že když chodí na katolickou školu, tak tohle prostě dělat nemožou. Tak uvidím, jak to nakonec vyjde.

Když už ten hokej skončil, a snad už nikoho nebolí tak moc srdíčko z teho, jak jsme skončili, musím vám napsat, že to bylo fakt super. Druhý týden prov byl během mistrovství a já jsem, samozřejmě, sledovala všechny zápasy aspoň na onlajnech. A protože jsme většinou hráli večer, kdy se právě psaly provy, sledovala jsem stav současně se sledováním studentů. A když jsme dostali nebo dali (to spíš) gól, neubránila jsem se "ale tož" nebo velkému jásání. A studenti měli ze mě legracu. Tak se pak radovali se mnou nebo smutnili. Ve dvou nebo třech třídách jsem pak i psala skóre na tabuli, aby byli v obraze. Jen kolegové profesoři, když zjistili, že hrajeme, mi říkali, že prohrajem. Ale nikdy jim to nevyšlo. Proti Švédsku to nikdo neřekl. Bylo to moc krásné, zase zcela jiné, to fandění.

Kvůli nedostatku informací a slabší znalosti jazyka, než mají Angolané, jsem v pondělí nepochopila, jestli můžu tu provu žákům rozdat, jakože na vzití domů, nebo nemožu. Já ju rozdala a pak jsem zjistila, že bych to dělat neměla. Že by pak mohli s tou provou dojít zpátky, opravenou, a stěžovat si. Ale tak já nevím. Desáťáků sem se aj ptala, jestli jim profesoři dávají ty provy, a oni mi ukazovali, že jo. Jedněm jsem řekla, že jim ju nedám a oni hnedka vytahovali provy, co jim nechala sestra Simone, co je jedna z těch hlavnějších profesorů nebo pomocníků ve večerní škole. Tož jim ju dávám a uvidím. Snad nebude velký problém, ale stále se utěšuju, že su v Angole a ne v Evropě :)

20. 5. Angolská vigílie

Jak vypadá taková angolská vigílie:

1. Oficiální začátek je ve 20:30

2. Opravdu se začíná 21:53

3. Oficiálního programu se skoro nedržíme

4. Začínáme mší s nedělní platností, abychom nemuseli v neděli chodit

5. Zpívá se, tancuje, řádí

6. Je i trochu ztišení se

7. Končí se diskotékou kolem páté ráno

17. 5. Škola - díl druhý - zkoušky, část první:

I když teď máme týden prázdniny, přidávám další díl o škole. Poslední dva týdny před prázdninami tu probíhaly tzv. "provy", jak tomu počeštěle (tedy se skloňováním) říkám já. Jsou to zkoušky. Každý den, během těch dvou týdnů, měli jednu nebo dvě zkoušky. Z různých předmětů. Představte si, že byste se dva týdny v kuse museli vytrvale učit, stále nové a nové věci. Na každý jeden den, kromě víkendu. Jelikož na to profesoři večerní školy kašlali, zvláště pak na konci, vypomáhala jsem dohlížením nad studenty i v hodinách, které normálně nemívám. Provy se psaly ve druhé z těch tří dvouhodinovek. A mělo se první i třetí učit. Nakonec se v první opakovalo a třetí odpadala. Nebo tam byla ta druhá prova. Tohle mě bavilo. Teda jako baví mě pomáhat, baví mě něco dělat a když jsem mohla být s těma mýma studentama, které mám tak ráda (a kteří mají tak rádi mě), bylo to opravdu skvělých 14 dní.

V osmé A, kde mám matematiku, jsem jim týden před zkouškama dala "avaliação", tedy písemku, vlastně téměř stejnou, jako potom provu, jen jiné čísla. A dopadla líp, jak pak ta prova. V osmé G, kde mám angličtinu, jsem jim řekla, že součástí provy bude i dopis osobě, kterou milují/mají rádi (jak bylo v učebním plánu) a že si to můžou připravit dopředu a pak si ten papír s tím jen donést a opsat do provy. Tak se mi tam objevily jen 3 různé typy toho dopisu. A jen jeden dával smysl. Vůbec ta angličtina byla děsná. Jeden jediný člověk mi dokázal správně napsat "please" a jeden jediný člověk dokázal správně přeložit "ele é" (he is). Takže mám v plánu jim v první hodině zadat slohovku v portugalštině na téma "Moje budoucnost", abych věděla, kde se oni vidí. Pokud by aspoň někteří z nich chtěli mířit výš, než jejich rodiče, třeba je dokážu víc namotivovat k učení se angličtiny. Pak s nima budu probírat opravdu základní věci, na učební plán kašlu. Nemůžu s nima diskutovat a probírat rozsáhlejší gramatiku, když ani ty základní věci neznají.

Desáťáci měli provu z hudebky na teorii a jedenácťáci a dvanácťáci na stupnice. Teorie dopadla docela špatně, ale stupnice určitě víc jak polovina zvládla.

Ze školy jsem dostala jeden arch papíru na každou třídu, kde musím do prvního sloupečku zadat průměrný počet bodů z písemek během semestru, do druhého počet bodů z provy a do třetího průměr z těch dvou. Známkování tu mají tak, že max. počet bodů je 20, na každé písemce by měl být, a 10 bodů a víc je dobré. 0 bodů dát nemůžu, musím začínat 1. Takže i když nemají vůbec nic napsaného, mají aspoň ten jeden bod. V matematice jsem samozřejmě tento styl známkování nevěděla, takže jsem měla nějaké body v rozmezí 0-10, 0-18 nebo v procentech.

Mohla bych psát ještě dál, ale nechám to na pokračování. K fotce jen chci dodat, že jsem si k opravování po česku dala pivo. A samozřejmě, že se mi ho podařilo převrhnout a pár prov jsem trošku polila.. No, co dodat víc.

PS: Do fotogalerie na rajčeti jsem přidala fotky, jen ještě musím dodat popisky.

Neděle 13. 5.

Tak se mi zase ozvali čeští podnikatelé, že prý co dělám v neděli. Tak jsem vstávala před čtvrtou, abychom vyrazili do národního parku na safari. Návštěva měla svá plus i mínus, ale celkově to byl velice příjemný zážitek. (ze zvířat jsme viděli např. zebry, žirafy nebo mnoho ptáků) Přikládám fotku opičky, co nás přivítala (i s celou svou rodinou) na oploceném území s domy a restaurací, ze kterého jsme vyjížděli. Krátce po našem příjezdu a pozdravení se s ní, najednou všechny opice zmizely. Tak nevím, jestli to bylo kvůli nám nebo kvůli těm méně vychovaným Portugalcům. Zítra už páni podnikatelé odlétají, tak zase bude trochu klid. Navíc jsou ve škole týdenní prázdniny, takže to tu bude celkově poněkud tišší.

11. 5.

Včera přijel do Luandy Hugo z Benguely. Má tu něco na zařizování a dneska jsme v rámci toho byli pozváni na oběd k jedné česko-angolské rodině. Pán studoval v Česku a našel si tam manželku (pochází někde od Uherského Hradiště). Shodou okolností jsem se s nimi seznámila už v pondělí na té Číši vína, ale nevěděla jsem, že k nim půjdeme na oběd, takže jsem se nějak převelice do rozhovoru s nimi nezapojovala. Když mi ale Hugo řekl jméno toho pána, hnedka jsem si vzpomněla, že jedna z vizitek, co jsem dostala, byla od něho. Vyzvedl nás autem (se svým šoférem), dokonce na mě čekali asi 20 minut, než jsme se vrátili z Mabubas, kde jsme dopoledne s holkama byly. Oběd byl moc fajn, výborné vepřové, pak i kafíčko, dokonce i podmáslí bylo nabídnuto, po kterém jsem hnedka sáhla.. A paní nás mile překvapila, když donesla na talířku tatranky a mily. Na závěr nás obdarovala (každého stejně) tatrankami a májkou. Je vám doufám jasné, že su víc nadšená z té májky. Hnedka zítra (pokáď nezapomenu) si ju vemu na snídani!

9. 5.

V pondělí jsem byla pozvána na Číši vína ku příležitosti návštěvy náměstka ministra zemědělství a jmenování honorárního konzula pro Českou republiku v Angole. Hned, jak jsem tam došla, jsem byla představena jednomu pánovi, abych si pokecala. Až později jsem zjistila, že to je právě ten pan náměstek. Moc fajn chlap, mladý, sympatický. Vyptával se, co tu dělám, jak to zvládám, co na to říkali rodiče apod. Pak jsem se seznámila s pár Angolany, co studovali v Česku (a moc si to pochvalovali). A nakonec se třemi podnikateli, co doletěli z Česka na výzvědy, za firmu FarmTec. Když už to končilo, pozval mě jeden Angolan, co je tu doprovází (taky asi studoval v Česku), abych se k nim přidala i v úterý, kdy budou objíždět nějaké farmy. Tak jsem se pak optala padreho, jestli bych mohla, dostala povolení a ráno mě jejich autobus vyzvedl kousíček od našeho bydliště. Objeli jsme farmu s dobytkem, s ovocem a zeleninou, pak jsme si zajeli na fakt luxusní oběd (poprvé, když mi nabídli víno, mi jako fakt nalili jen kousek, promíchali, nabídli na ochutnání a až sem to schválila, tak to začali rozlévat mě i dalším), na prohlídku jedné indické společnosti a pak zpátky. Fotka je z návštěvy farmy s různým dobytkem. Aby nám nebyla náhodou zima, dali nám "pláštěnky", které měli ještě gumičkové uzávěrky na rukách, tak jsme se pěkně vykoupali ve vlastním potu. Celkově to bylo ale opravdu moc fajn, nečekala jsem, že budu někdy něčeho takového součástí. Nebo aspoň ne tak mladá :D Zajímavá zkušenost, dobré kontakty :)

Zítra přihodím do alba nějaké fotky.


5. 5.

Ač bydlím v Česku na hranicích se Slovenskem, ještě nikdy jsem nefandila při hokeji se Slováky. Natož, když proti nim hrajeme. Tak si připisuju další "poprvé". Jak mě bolí v krku z teho, jak jsem tu řvala štěstím, když to nejdřív v těch posledních sekundách před koncem vyrovnali a pak, v prvních dvou minutách prodloužení zakončili, snad ani říkat nemusím. I jsem si zazpívala hymnu. Do konce jsme se na to vydrželi dívat v obklopení fanoušků z Česka, Slovenska, Uruguaye, Brazílie a Angoly. Občas se nám během toho mihl ještě Mozambik a Vietnam. Ti ale neměli takovou výdrž. Tož fajn začátek! :)


3. 5.

Za to, že jsem tu pomohla Tadeáše ubytovat, jsem od něho dostala dárkem tričko, které si nechal udělat, na svou propagaci a tak různě. Vízum do Namibie dostal v pohodě a zítra tak pokračuje dolů na jih.


1. 5.

Už mi začali psát přátelé, že jsem dlouho nic nenapsala, tak to musím hnedka napravit. Chtěla sem něco napsat už o víkendu, ale v sobotu nebyl čas a v nedělu, nevím proč, mě začala příšerně bolet hlava a v pondělí to pokračovalo horečkama 39.

Chtěla bych ale konečně začít s tím popisováním školy, tedy díl první:

Třídy tu jsou velikostně asi o něco větší, jak ty naše klasické na základkách a středních školách. Lavice mají po jednom a v každé třídě je min. 40 žáků. Já učím 13 tříd a mám jich v nich celkem 522. Tedy přibližně. Protože ty seznamy žáků ve třídách nejsou úplně přesné. Stává se, že je tam připsaný žák, co chodí do jiné třídy. Nebo jsem v jedné třídní knize viděla u jednoho žáka křížek.. Vy, co učíte, staráte se o děti (skaut či jakýkoli jiný výchovný kroužek) nebo máte dobrou paměť a pamatujete si, jací jste byli v osmé třídě, si asi můžete dobře představit, jaké to může být, vyučovat 47 (poloukázněných) osmáků. Matiku, kterou jakžtakž berou, že je potřeba nebo angličtinu, kterou jako potřebnou téměř nikdo nevnímá. Mnozí z nich mi nejsou schopní říct, co znamená "he is". A to už mají angličtinu druhým rokem. Naopak desáťáci a výš, tedy třídy, kde učím hudbu a kde jsou žáci přibližně mého věku, bývají ukáznění nehledě na to, kolik jich ve třídě zrovna je. Jednou jedinkrát jsem musela důrazněji napomínat jednu třídu. Většinou, když někdo dělá nepořádek, se sami žáci na sebe ohrazují. Jakože si někdo z nich stoupne a sám své kolegy "sevře", aby byli zticha, že tam už přece su, tak aby dávali pozor.

Konec prvního dílu.

Dneska dojela další česká návštěva. A tím "dojela", myslím opravdu "dojela". Jmenuje se Tadeáš a už pět měsíců je na kole. Vyrazil z Maroka, teď je u nás v Luandě a končit bude v JARu :)


21. 4.

Přiznávám, že tento týden je, ze všech, co tu už jsem, tím nejhorším.

Z hlediska smutku a zdraví.

Začalo to v neděli, kdy se ke mně dostala smutná zpráva z domova. V pondělí jsem i tak odučila svých 5 hodin ve škole (a pouze ve 2 jsem to se slzami nevydržela, tož dobré, ne?). V úterý odpoledne mi nastoupila pořádná chřipka, či co to je. Ale teda fakt pořádná. Takú sem neměla už dlúho. Čili jsem zbytek týdne odučila s teplotami (od 37,5 - 38,4), bolestmi v krku, rýmou, kašlem, bolestí hlavy. Poprvé jsem taky během tohoto týdne spala dýl, než do 7:50. V pátek jsem si např. myslela, že už to bude dobré, tak že třeba půjdu i ráno na mšu a pak za klukama do Mabubas. Jenže jsem během noci chytla pořádnou migrénu a Lucía mě vzbudila až v 11:23 (nevědomky). Dneska jsem místo dalšího odpočívání a kurýrování se doučovala dopoledne matiku osmáky a odpoledne aspoň chvilku jednoho jedenácťáka + i trochu hudebku dalšího.

Jo, stávka padla. Byla týden, teď už jsme zase normálně učili. Jestli to pomohlo myslím není jasné, ale pokud ne, tak se to v červnu zopakuje (v květnu jsou "třetiletky" - mají tři semestry, tak ne čtvrt ani polo, ale třetiletky a prázdniny).

Jak už jsem tu strávila podzim, zimu i jaro, po 23 letech jsem si uvědomila, jaké roční období mám nejradši. A ano, správně, je to jaro. Když vidím vaše fotky nebo případně nějaká videa.. Holky se mě tu ptaly, po čem se mi nejvíc stýská. Tak jsem řekla, že po přírodě a 4 ročních obdobích. Jaro.. když se svlečou zimní kabáty, vyjde se z domu a cítíte ten nový život. Stromy se začínají zelenat, všechno pučí a rozkvétá, doteky Slunce už začínají pořádně zahřívat.. Moc se na to za rok těším! :)

Vrátila se mi zelená bunda, čili desátý kousek z deseti půjčených (tehdy, před skoro 2 týdny).

A poslední věc - tato malá holčička (na fotce) je ta, co si mě už dávno vyhlídla a pokaždé, když procházím z našeho domova do komunity (na jídlo), ke mně doběhne a obejme, dá mi pusu. Dneska mi řekla, že by si přála, abych byla její máma... Nevím, co to značí spíš. Jestli to, že ta láska u nich doma opravdu většinou není taková, na jakou jsme zvyklí u nás, a nebo jen, že si mě prostě tak moc oblíbila.. Trošku se spíš bojím toho prvního.


To jsme my, luandští dobrovolníci. Slovensko, Uruguay, Česko, Brazílie. A ještě tam vykukuje Domingos (aspirant, Angola). Zrovna jsme byli v kostele sv. Františka Xaverského na Mládežnických Velikonocích (tak nějak by se to asi dalo přeložit). Prostě mše, oběd, kulturní program s mladýma :)

To jsem si tak jednou přinesla kytaru do školy.

Písniček jsem zpívala víc. Ale než se to tomu děvčeti podařilo natočit, trvalo to. Až do konce přestávky.

A máme tu třetí soutěž!

Dnes, kvůli datu letošní Květné neděle, se slavilo Zvěstování Panny Marie (normálně 25.3., ale letos posunuté). Po mši jsme se sborem dotančili/dotancovali až na pozemek opuštěné školy (kvůli té stávce) a měli jsme tu společnou večeři. Já se ujala dětí a byla s nimi a jelikož po dlouhé době dneska nádherně, už asi 3 hodiny, prší, začalo jim být chladno. Tak jsem jim donesla 10 kousků mého oblečení na zahnání zimy. Prý mi je vrátí zítra. Takže otázka zní: Kolik oblečení se mi opravdu vrátí?

Své odpovědi mi můžete zasílat na mail anna.ambrozkova@skaut.cz

Dnešní západ Slunce nad Atlantským oceánem. Před tím, než začalo první "kino" organizované naším Pastoral Escolar. Vybrali komedii Let's be cops (Falešní poldové) - viděla jsem to poprvé, plně v portugalštině (až na anglické názvy) a, světe div se, docela dost jsem rozuměla! Ti Angolani to opravdu prožívali. Když bylo něco vtipného, smáli se zcela bez zábran, když tam nějaká žena ukázala něco výrazněji (např. roztáhla nohy(byla oblečená) nebo se vrhla na kluka), kluci se dost ozývali apod. Vůbec se nebojí projevování emocí. A moc se mi to líbí ♥

Velký pátek, Bílá sobota a dnešek

K Velkému pátku jsem fotek i videí měla víc. Jenže si pak foťák vypůjčili kluci z Mabubas a nějak si s tím pohráli, změnili formát fotek a tím mi všechno vymazali. Takže nakonec jen jedno video ze mše a v galerii (na rajčeti) pár fotek. Křížová cesta byla od dvou hodin, takže přibližně asi v tom největším horku, co tu během dne bývá. Už dlouhá léta na Velký pátek opravdu nic nejím a jen piju vodu. Ač jsem už tyto dny (a taky Popeleční středy nebo hladovky na táborech) trávila všelijak, tentokrát to bylo asi nejtěžší. Skrz to horko, kdy z vás pot přímo teče, stéká potůčky z několika míst a doplňujete si zpátky jen vodu, je to opravdu velice obtížné. Samozřejmě všichni v komunitě jedli zcela normálně, oběd i večeře naprosto stejné, co se týče množství jídla, takže žádný přísný půst, kdy je povolen jen jednou denně se dosyta najíst. Ale tak co, už jsem neměla sílu to moc komentovat. Jen, když se divili, že nejím, jsem dodala, že se postím i za ně, když oni na to dlabou.

Dnešek - dopoledne (kolem 9:45) jsme vyjeli s irmaem Vianou, aspirantem Sáviem a řidičem "strejdou Ondrou" na nákupy. Na trh, který je docela daleko. Autem asi tak 45 minut. Je to obří tržiště a našli byste tam ještě víc věcí, než na trhu hnedka tady u nás. A hlavně je to tam prý fakt levné. Prodávají dost takových různých zelených listů, ze kterých dělají často něco jako špenát nebo podobné věci. A obří svazek, který byste objali dvěma rukama (spíš rukama maminek než tatínků) vyšla třeba na 100-200 kwanzas, čili přibližně 13 - 26 korun. No, co jsem ale k dnešku chtěla hlavně poznamenat - opět jsem se zamilovala. Z teho trhu jsme ještě jeli kamsi mimo hlavní silnici a dojeli jsme do míst, kde tekla řeka, na které byly kánoe ze dřeva, které lidé používali pro převezení z jedné strany na druhou. Rostly tam banánovníky i s trsy banánů. Kvetly lekníny a nádherné fialové kytky. Všechno bylo nádherně zelené a v jednom místě byl nádherný pohled na tu řeku, kde kolem ní se různě skláněly palmy. Já si foťák s sebou vzala. Jenže paměťovou kartu jsem si nechala v noťasu, protože jsem kompletovala těsně před odjezdem video z těch dvou dní. Tak snad tam pojedeme znovu, abych to mohla vyfotit, protože to opravdu byla nádhera!!

Bílá sobota - během této soboty jsem měla programu a práce asi tak na den, který má 28h, takže jsem v neděli byla pěkně vyčerpaná. Dopoledne jsem jela s padrem Vicentem do obchodního centra Kero, které je vzdálené pěkný kousek od našeho centra. Dojeli jsme až po obědě, tak jsem se rychle najedla a šla aspoň něco upéct a nakreslit, jak si Adelino vyžádal, abychom jakožto holky udělaly nějakou výzdobu. Lucía není výtvarně vzdělaná, jak o sobě sama říká, tak to bylo spíš na mně. (Fotku výtvoru jsem sem už dávala) Kdybych se měla vrátit k tomu pečení - nakonec jsem si myslela, že mám všechny potřebné suroviny i na mazanec. Bohužel, až po zadělání těsta, jsem zjistila, že ty kvasnice asi nejsou pořádné kvasnice jako spíš kypřící prášek, protože vůbec nepracovaly, těsto se vůbec "nenadýchlo" a z mazance prostě nic nebylo. Což mě mrzí, ale nedá se. Po těchto pracech jsme vyrazili autem do Mabubas, kde jsem se chtěla účastnit mše. Máte to dost ve videích, hlavně ten oheň a závěrečnou radost. Bylo úžasné, jak nádherně to slavili a byli opravdu radostní, šťastní, veselí. Jediné, co mi chybělo, bylo, jak se u nás opravdu najednou rozezvoní zvony, začne se cinkat, hrát varhany a slavnostní Gloria. Tady ten přechod, kdy se teda už ví, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých, byl takový mdlý. Vůbec jsem nepostřehla, kdy teda už opravdu "můžu slavit". Jinak ale nádhera. Zase plno dětí kolem nás (mě a Lucíi), celkově kopa lidí v "kostele".. Jen mi v sobotu večer a pak v neděli vrcholila chřipka. Takže jsem v sobotu pořád kýchala a smrkala a pak v neděli mě i bolela hlava, asi jsem měla teplotu, bolelo v krku a tak. Ale už to je v pořádku :)

Video ze Zeleného čtvrtka :)

Když jsem večer při mši seděla na spodním schodu, o přijímání se najednou zvedla "sousedka" a s "obrigada" (děkuji) mi položila do klína svoje dítě, které mohlo mít tak.. možná 1 rok. Spalo a nechtěla ho brát k přijímání, kde by ho asi probudila (já byla u přijímání už dopoledne v katedrále). Tak jsem se pak až do konce mše starala o miminko v náručí. Tak malé děťátko jsem naposledy chovala.. asi když měla sestřenka tolik let a to už má myslím 4 nebo 5 :)

A na večeři pro ty kluky z ulice sem dělala i trochu perníčků a málem to snědli animátoři dřív, než jsme jim to stihli rozdat. Perníčky tu fakt fungujou. Myslím, že by se Angole vyplatil import koření do perníku :)


Když prší

Dospělí nepracujou, na mši spíš nechodí, ale dětem je hej. Však se podívejte :)


Tak se tak poctivě připravuju na dnešní hodiny matematiky, angličtiny a hudebky, když v tom mi u dveří zazní Ondrův hlas, jak mě volá. Tak si říkám, že dojel po týdnu ze své "dovolené" a chce se pozdravit, pokecat. Otevřu dveře a najednou na mě začne stříkat vodu, "bít" pomlázkou, co si upletl z novin (moc pěkný kousek!), nakonec mě i trošku pošplíchal voňavkou. Lucía se na to nevěřícně koukala, co teprv, když jsem mu dole v kuchyni nabídla aspoň čokoládu a vodu, o kterou poprosil. Aspiranti se ho ptali, jestli možou jít s ním. Byl ale té lásky, že jim řekl, že to možou dělat jen ti, co temu rozumí. Jako že on třeba ani Lucíu nevypráší, protože by to nemusela pochopit, tak ani oni nemožú. Tak.. krásné velikonoční pondělí všem! A šetřete ty holky :)

1. 4. (vlastně jakoby ještě 31. 3., jen 8 minut po půlnoci podle místního času)

Dneska úplně maličko, malilinkato! Udělám video a k tomu teho sepíšu víc. Jen - ani nevíte, jak strašně moc vám závidím to vaše chladno. Lepší chladno jak vedro. Do chladna sa prostě oblečete víc, ale ve vedru sa v "kostele" úplně nevyslečete (ne, že by vysléknutí mohlo pomoct). Stal se ze mě "vývar ala Anička" a k tomu ještě ta moje rýma a stálé kýchání. Jinak nádherná 3,5 hodinová mše, skončili jsme o půl jedenácté (našeho času).

A jedna fotka pro zajímavost, jak tu občas vnímají Ježíše. Obrázek navrchu tam dali aspiranti - černý Ježíš. Při večeři jsem si dělala srandu, že to už chápu, že asi ještě nepotkal Veroniku a tak je pořád špinavý. A ten velký obrázek jsem dělala já, Lucia mi teda pak pomohla to trochu vybarvit, ale jinak to je ode mě.. :)

A opravdu ALELUJA! Ježíš žije! Už mě nebavilo pořád opravovat všechny kolem (včetně aspirantů a seminaristů), že aleluja ještě ne, ještě není sobota večer.. :)

Příprava na Velikonoce pokračuje


Radši ještě jednou vkládám odkaz na můj účet na rajčeti. Pro vás jsou myšlena alba "Angola" a teď nově "Velikonoce v Angole"

25. 3.

Znáte pocit ABSOLUTNÍHO štěstí?

Takové to, když nemyslíte na nic okolo, co se vám špatného stalo, děje nebo třeba bude dít, ale vnímáte jen ten jediný okamžik, který vás naplňuje dokonalým štěstím? Já ho dneska (opět) zažila a přála bych to každému jednomu z vás, protože to je tak krásné! Video je seskládané z videí, co sem udělala během průvodu+mše, s originálním zvukem, pro představu. Celá ta mše, obřad, s průvodem, se vším všudy, byl jedinečný, nezapomenutelný, krásný. A když se po mši kolem nás, bílých (dobrovolnice a kněží) + vietnamský salesián, seběhly děti, objímaly, hladily, chytaly za ruky, povídaly si s námi, stále nás sledovaly a chodily za námi, třeba tak 50 dětí, nemohla jsem myslet na nic jiného, než na to, že jsem s nimi tady v Angole neuvěřitelně šťastná a že si opravdu nedokážu představit svůj návrat domů. Na to sem teda myslela až potom, protože s tím by to absolutní štěstí nebylo.

Květná neděla, co se týče mše, předčila mé očekávání. Opravdu jsem si to moc užila. A oběd taky - byl krásně slavnostní. Kněží aj koupili víno a jelikož tu máme na návštěvě bratrance padre Manola, máme i k okoštování jakousi španělskou pálenku. Zaprvé - ptali se mě, jestli chci víno NEBO pivo. Tak jsem se zasmála. Dala bych si obojí, ale piva bylo málo. Zadruhé - ta jejich pálenka mi připomíná dětské sirupy proti kašli, jen teda s alkoholem. Ale to jsem jim moc říct nemohla. Večer budem testovat becherovku, kterou mi sem dovezli čeští salesiáni. Tu už testoval jeden kluk ze školy, co se se mnou chce bavit anglicky, aby si ji zlepšil. Prý to byl jeho první alkohol v životě (23 let) a moc mu to chutnalo. To mi připomíná - představte si, že by například moje sestřička Verča, měla 3 syny. Jako už teď, ve svých 16 letech. Řekl mi, že jedna jeho.. sestřenka? má 16 let a už má 3 syny..

Ty děti v Mabubas se mě i ptaly, jestli se uvidíme třeba už zase zítra nebo aspoň ve čtvrtek, až bude další slavnostní mše. Ve videu je i kousek na ukázku, jak se ty děti k nám nádherně chovají. Je to ke konci a je tam vidět, jak se seběhly kolem kněze Roberta (Argentina), tak uvidíte aspoň něco. Jinak mám spoustu fotek, ty na web ale dám asi až navečer :) - do nového alba "Velikonoce v Angole"


Tož krásnou Květnou nedělu vám všem! :)

https://youtu.be/vh4JkTkuxRU

23. 3.

Ještě jedna k dnešku. Ta první měla být stejně přidaná už včera, jen jsem na vás zapomněla..

Další tři věci:

1. Nevím, jestli jsme se seznámily v kostele nebo si mě prostě tak oblíbila, ale pokaždé, když jdu z našeho domu do domu komunity, kde jíme, a na hřišti si hrajou ještě děti, co skončily dopolední školu, tak ke mně začínají přibíhat holčičky i kluci a objímat. A speciálně jedna si mě vyhlídne snad pokaždé. Naprosto znenadání, i když jsem k ní zády, prostě doběhne, předběhne a obejme. Jen tak, na nic jiného nečeká, ale obejmutí od ní schytám pokaždé.

2. Od včerejšího odpoledne do dnešního (přesněji 16:20 čtvrtek - 16:20 pátek) držím bobříka mlčení #skautskýborec . Není to úplně nejlehčí - například dneska dopoledne jsme jeli do Mabubas a kluci, když zjistili, že mluvit prostě nebudu, se mě prva pokoušeli rozmluvit, ale pak mě naopak před sebou navzájem bránili, když mě třeba chtěli lechtat, abych se začala smát. Nebo když jsem s nima hrála dámu, tak se mě furt snažili přemlouvat, abych netáhla svojí figurkou tam, kde jim vezmu víc těch panáčků (vlastně kamínků), ale jinam. A jelikož jsem je nemohla pořádně okřiknout, tak jsem je aspoň plácala a držela ruky. A Ondra se v tom dost vyžívá (jako že nemožu mluvit). Včera jsme byli na nábřeží (u oceánu), kam přivážíme i "kluky z ulice", takovou malou partičku, a máme tam s nimi oratoř. No a když jsme tam ještě čekali, tak se Ondra vyžíval v tom říkat věci, o kterých ví, že nejsou pravdivé, ale proti kterým sa momentálně nemožu ohradit. Třeba že české pivo je špatné (sám ho zbožňuje), celé Česko je hrozné, jen že máme skvělého prezidenta a jednoho slovenského politika. Tak jsem se ho snažila aspoň trochu shodit z lavičky, ale nepovedlo se.

3. Jako fotku tentokrát přikládám krátkou písemečku, co jsem slíbila před týdnem jedněm desáťákům. Jistě tomu všecí rozumíte a neměli byste problémy s odpověďmi. Myslím, že dvě skupiny tu budou úplnou raritou, tak uvidím, jestli jich použiju teďka nebo v pondělí na další desítku, co si "vyprosila" písemku (opravdu se mi dva nebo tři žáci ozvali, jestli už nebudem něco psát).

Mám pocit, že jsem na něco zapomněla, ale tak co.. kdyžtak příště :)


23. 3.

Už jsem chtěla začít s popisováním naší školy - jak vypadá, jak to na ní chodí, jak je to lehké, těžké, zábavné, všelijaké. Pak jsem si ale uvědomila, že se blíží svatý týden (Velikonoce) a že bych toho chtěla co nejvíc natočit a nafotit, takže by se ty informace různě překrývali. Tak si na školu ještě budete muset chvilku počkat. Aspoň pro začátek ale přikládám fotku z moji anglické třídy (8.G).

Aby ale aspoň něco maličkého k těm všem informacím přibylo - dvě koťátka (ty černější) zemřela. Byla hubenější, tak jestli je ty zrzavé odstrkávaly od mamky, když se chtěly napít nebo jestli to nebyli mamčini oblíbenci, kdo ví. Taky jsem našla hlínu, co nám ten supermarket v rámci různých věcí taky dal. Tak zkouším nanovo rozjet nějaké zahradničení. Jinak je tu ta země asi fakt slaná nebo něco a rostlinkám se to nelíbí. Třeba mrkev, salát nebo kedlubny dávají jasně najevo, že v takových podmínkách pracovat prostě nebudou. A jako poslední věc - Luzia má vízum na tři měsíce a zatím se neví, jestli se salesiánům podaří ho prodloužit. V Uruguayi ani v Argentině totiž nebylo možné si udělat vízum delší. Nevím, jak to je v Berlíně (tedy pro Česko; ještě jsem se nedívala na stránky ambasády), ale pokud to ani u nás není možné, tak nakonec s Hugem budeme možná první i poslední čeští dobrovolníci v Angole :'(

18. 3.

Vážně bych tu zůstala dýl

Myslím, že je zase čas na další postřehy. Během postní doby jsem si řekla, že "po večeři" už na fb nepůjdu. A zrovna v ty chvíle mě to nejvíc nutí do napsání nového příspěvku. Tak jdu rychle na to, i když pro neděli předsevzetí neplatí.

Ve čtvrtek jsem psala s matematikou malou písemku na "notacao científico" (zápisy čísel pomocí mocnin desítek - 7000 = 7*10^3). Je to velice lehké učivo, ale v pondělí nedávali pozor, tak jsem je schválně chtěla vyzkoušet. Řekla jsem jim, že to budeme psát, ale i tak měla většina lidí míň jak dva body (z deseti). Zbytek hodiny opět kecali a nedávali pozor. Teda většina. Tak nevím, co s nima. Hudebky jsou super, ty mě fakt baví. Možná i proto, že jsou mi věkově blízko a opravdu tam jsou s tím, že se to chcou naučit. Měli by to totiž být budoucí učitelé. V pátek na první hodině ale najednou došla do třídy nějaká učitelka a že tam je smrad a ať jdeme pryč. Něco tam trošku bylo cítit, ale nijak zvlášť. Tak jsme vycházeli a všimli jsme si, že holka, co chtěla na záchod, došla jen před třídu a pak se složila k zemi. Tak ji po krátké chvíli zvedli a odnesli někam, kde se zmátožila. Prva sme nevěděli, kam jít, pak jsme se teda usídlili někde, ale bylo nás tam jen pár, pak došla další várka a nakonec i poslední, největší. Tím vším ruchem a zmatkem byli ale celí rozdivočelí a fakt s nima nešlo pracovat. Tak jsem jim řekla, že skončíme (asi 15min před koncem), že jsou fakt hrozní a budeme pokračovat za týden. A že si napíšeme malý testík, jako další hodinu. Oni hned že néé, že už budou hodní, ať neodcházím, navzájem se okřikovali, ať přestanou, že jsem z toho smutná.. Tak jsem tam zůstala, pořád se tak "potutelně" smála, až jim došlo, že smutná nejsu, že já su prostě furt veselá. Což je fakt, ty hudebky mě fakt baví. V té matice jsem to už trošku nezvládala, ale zkusím to s nima taky nějak napravit. Víc je seřvat nebo něco.. (nebo máte nějaké nápady?). Od pondělka začal i školní sbor večerní školy. Vedu ho já a scházíme se každý den (Po-Pá) 19:20 - 19:40 (čili 19:30 - 19:50) a měli bychom i dneska, ale nakonec došli jen dva kluci. Asi si na to musí zvyknout, že budeme mít zkoušku i v neděli (pro kterou všichni hlasovali a souhlasili s ní). Zatím jsme opakovali písničky, začneme další portugalské, které už znám z Lueny a pak bych chtěla udělat i Taizé, ale nevím, jak ty vícehlasy zvládnou. V pátek mi přijela další dobrovolnice, Luzia z Uruguaye. Je jí taky 23, ale je ročník 94, takže je starší. Maličká, skoro o hlavu menší jak já, tmavovláska s tmavýma očima, studuje lékařinu. Co tu bude dělat? Kdo ví.. ale něco se určitě najde. U mě to vypadá, že se mi trošku zaplní i ta odpoledne, protože mě jeden kluk požádal, abych ho učila jednou týdně piano a druhý, jestli bych mu nepomohla s angličtinou. Padre Manolo to povolil, takže budu moct.

Jinak, když dneska už skončil ten biatlon (ano, stejně jako naše reprezentace hodlám ignorovat Rusko), tak snad vám i konečně přijde pořádné jaro. My tu máme furt vedro, ale červen - srpen má být prý zima (takže asi tak 20°C, 25°..), tak se na to těším!

A aby bylo jasno, kdybych měla školu uzavřenou, tak tu opravdu zůstanu dýl. Aspoň do konce školního roku. Jsem za půlkou a utíká to strašně rychle..

11. 3.

Dneska jsem si uvědomila, že mi kluci z Mabubas zalepují díru po Lueně a současně tím i vlastně otvírají.

Ale ještě se vrátím k tomu čtvrtku.

Na Den žen jsme jeli se skupinou z Pastoral Juvenil na pláž. Prostě menší autobus plný mladých lidí. Angolani a já s Ondrou. Padrové si mysleli, že když tam jedu já a další tři kluci z komunity, tak mě před těma mladýma černochama uchrání. Když se pak dozvěděli, že se plánuje svatba a že se mi ještě jeden nebo dva další vyznali, byli trošku mimo. Ale jen trošku. Na pláži jsme byli většinou ve vodě (i když pořádně plavat - to jen já a Ondra). A na konci se nejdřív "obdivovaly ženy" - jak z chlapské stránky, tak z naší - kdo chtěl, šel doprostřed kruhu a něco o ženách řekl. A pak se mohly psát vzkazy, které se na závěr i veřejně četly. Takže se nikdo nepodepisoval. Ale i mně napsal jeden kluk, jak mě (po těch asi 6 hodinách) má rád, miluje a jak jsem nejkrásnější žena na světě. No.. co dodat :)

V pátek večer jsme měli setkání s padrem Manolo (šéfem), jako já a Ondra. Nevím, jestli měl někde v paměti to moje "mohli bychom si občas promluvit" nebo jak ho to napadlo, ale řekl, že bychom se mohli jednou měsíčně scházet a pokecat o tom, co se nám líbí, co ne, jak se nám daří a tak. Bylo to moc fajn, ale zjistila jsem, že se můj harmonogram opravdu nijak víc nezaplní, protože tu prostě žádné další věci na dělání nejsou. Takže odpoledne budu mívat dost volné (oproti pak těm večerům, kdy učím) a dopoledne ještě uvidím, jak a kdy ten Mabubas.

Dneska jsem poprvé šla do jiného "kostela" na nedělní mši. Šla jsem se dvěma klukama, co tu vyučují katecheze - salesiánama. Já, kluk z Mozambiku a Vietnamec. Ptala jsem se ho, kolik mu je a on, ať si tipnu. Řekla jsem mu, že v tom nejsu dobrá a měla jsem pravdu. Fakt nejsu. Řekla jsem, že tak 24, 25. A on že prý 40. ... Šli jsme do Mabubas a už když jsme přecházeli silnici, si mě všimli někteří kluci z toho centra a volali na mě, mávali, zdravili. Pak se ke mně hnedka přidal jeden kluk (Sandro) a seděl vedle mě na mši. A po ní se ke mně přiřítili i další, objímali mě, volali, chytali za ruky, vedli do toho jejich centra.. Až teď večer jsem si uvědomila, že se tak vlastně dostali do stejné fáze, do jaké se dostala ta partička kluků z luenského kostela. Jak od té doby, co jsme se vrátili z Luandy (z akce se světovým šéfem salesiánů), mě pokaždé přivítali objetím a dalekým poznáním, že to su já. Takže se mi opět po Lueně zastesklo. A dost. Chci se tam zase podívat, pokecat s těma klukama a dalšíma lidma, které tam znám. Bylo to nádherné společenství, které jsem tam měla tu čest potkat a poznat.

A ještě jedno video se zpožděním: https://youtu.be/DJg1vzb9DXQ

6. 3.

V sobotu odpoledne a večer se k nám přidala ještě ta česká výprava (toto je fotka ze střechy školy). V neděli odpoledne jsem s povolením byla s Tomem, kámošem z Lueny, který je nakonec asi hlavním důvodem, proč mě přesunuli do Luandy (kvůli tomu "zakázanému" výletu, o kterém jsem nevěděla, že nemůžu). Byli jsme spolu v jednom nákupním centru, kde se rozhodl mě nejdřív pozvat na jídlo a pak i do kina (Red Sparrow). Bylo mi fakt blbé, že za mě furt všecko platí, tak jsem chtěla koupit aspoň popcorn ze svých. Vedle nás stála jedna slečna a nevěřícně koukala na to, co dělám. Že to je naprosto normální, že chlap platí úplně všechno. Jenže mně sou takové věci blbé, zvlášť, když už konečně požádal svou přítelkyni o ruku a v prosinci budou mít svatbu. Tedy mám jistotu, že opravdu o mě neusiluje. No a včera, v pondělí, jsem měla první školní pořádnou směnu. Matika, angličtina a nakonec jen dvě hudebky, protože poslední třídě nepřišel profesor na tu předposlední hodinu, tak tam nechtěli čekat, takže se přidali k nám už v té předposlední. Sice až v druhé polovině, ale řekla jsem jim, že příště prostě budem makat víc, že možou jít dom. Moc mě prosili, já bych klidně aj zůstala. Jedna ta "hodina" má 1h20min, takže jsem tam učila nějakých 6 hodin víceméně v kuse a normálně budu mívat 8, necelých. Tož fajn myslím :)

2. 3.

Ti, co tipovali nulovou malárii, ze soutěže vypadávají

Nějak na vás zapomínám, co tu v té Luandě mám internet stále. Tak abych se vrátila k pondělí. Gambi (český salesiánský kněz) nám tu udělal trochu zmatek, když v mailu (i padremu Santiagovi) napsal, že doletí už v neděli a nakonec doletěli až v pondělí. Tak tam v neděli padre vyhlížel skupinku Čechů a nikoho se nedočkal. V pondělí jsme je ale už vyhlíželi společně. Abych ale nepředbíhala, tak jsem ještě v pondělí dopoledne jela zase do Mabubas. Ale jen na otočku. Když jsme jeli zpátky (resp. na nákup), někdo nám (nejspíš) kamenem rozbil okno. Jedno z bočních. To bylo dost husté. Taková rána se ozvala a pak se to okno rozdrobilo na maličké kvádříčky (většinou pravidelné). Od asi dvanácti do večera jsem byla se Santiagem a českou výpravou. Tím jsem se například dostala poprvé za celou dobu, co tu su, k čepovanému pivu a pizze. I jsem viděla další krásné zákoutí Luandy. Večer jsem si sbalila věci a přespala na Inspektoriátu, protože jsme v úterý v pět ráno posnídali a vyjeli do Benguely. Už před cestou jsem cítila, že nejsu uplně zdravá, ale do Benguely se mi chtělo, tak jsem nic neřekla (neukamenujte mě..). Tam jsem se ale po vystoupení z auta zas necítila dobře, tak jsem poprosila, jestli bych si nemohla udělat testy na maláriu. Navečer jsem tam s benguelským padrem zajela a byly pozitivní. Tak jsem dostala pilulky. Ve středu jsme si dopoledne zajeli do Modré zátoky sa vykoupat. Tam jsme si zaplavali k útesům, u kterých byly dost šutry, které nešly vidět, takže sem si zas trošku pustila žilou. Opět na levé noze, jen u druhého kotníku (co mám tu ránu z Lueny). Odpoledne jsme se vraceli zpátky do Lueny a padre S. mi řekl, že dál s nima pokračovat nebudu. Skrz tu malárii (že když ju mám poprvé, tak je to nebezpečnější jak kdybych ju už měla povíckráté) a taky, že mu padrové z Luandy řekli, že mám povinnosti, jako učit na škole. Což je vtipné, protože jsem na škole schválně těm šéfům odpolední a večerní školy říkala, že tento týden ještě nebudu moct začít, protože tu budou ti češi. A v komunitě jsem taky říkala asi 3x, že s nima budu, takže se kdykoli mohli na toto zeptat. No, to je jedno, stejně mi včera ještě nebylo úplně dobře. I tak jsem měla odpoledne další matematiku a dneska večer první dvě hodiny hudby. Od 19:40 do 22:24 (asi), s deseti minutovou pauzou. Předtím sem spala, dvě hodinky, protože sem byla jakási unavená, takže se mi tam moc nechtělo. Ale nakonec to bylo moc fajn a bavilo mě to. Snad to tak půjde i ten následující půlrok :D Tož snad sem na nic důležitého nezapomněla. Budu sa snažit ozývat nějak častěji, aj fotky mám nějaké z Benguely, tak snad sa mi podaří to semka třeba zítra hodit :)

22. 2.

Dneska byl fajn den!

Dopoledne jsem nakonec měla možnost jet opět s irmao Vianou (irmao je "bratr", jakože salesián, se slibem, ale irmao mi zní líp) do Mabubas. Tam už mě kluci fakt dost znají, takže mě pokaždé vítají nadšeně, zvou mě k sobě, ať si jdu k nim sednout, ať jim s něčím pomůžu, ať si s nima zahraju a tak různě. Tedy jsem měla dneska možnost po.. asi 13 letech si opět zahrát dámu. A jo, vyhrála jsem. Zas tak hodná nejsu, abych jich nechala vyhrát. Opět ke mně postupně přišlo asi pět kluků, co chtěli do sešitů napsat čísla a základní anglické fráze. I se mě ptali na překlad svých jmen do angličtiny. Kromě "Ino" jsem snad tipla všechny správně. Pak přinesl jeden z vedoucích papíry a tužky a že se bude kreslit. Tak mě asi tři kluci nenápadně nakreslili (podoba tam občas trošku je) a 2 z nich (co to stihli) a ještě jeden mi své výtvory věnovali. Ten třetí mě poprosil, abych nakreslila srdce a do něho pak napsal slova ve smyslu, že jsem pro něho jako máma a že mě má rád. Jestli to půjde tímhle tempem dál (teď se zas vracím k tomu věnování obrázků), tak budu mít za chvilku polepené celé zdi. Už teď na nich mám fotky a dopisy, co mi sem přišly. No a odpoledne jsem měla první hodinu matematiky! Podle harmonogramu by už měl být tak třetí týden školy, ale oni stále neví svůj rozvrh a já rozhodně nejsem poslední učitelka/učitel, co se jim představil takhle pozdě. Tady prostě na nic nespěchají. Vzala jsem to dneska se shrnutím zběžným, co by měli umět. Včetně násobení, dělení a odčítání (i do záporných čísel, což jim dělá problém - obecně v Angole dětem). Když jsem začla násobením a napsala první "7*4", smáli se, že to je tak druhá třída. No a nakonec zrovna tento první týden "uhádli" až napotřetí. Nejdřív napsal jeden žák 21, pak ho opravila děvčica na 29. Až napotřetí se ozval někdo z lavice, že to je 28. Začneme pořádně až za týden a půl, protože teď k nám v neděli doletí čeští salesiánští vyslanci, se kterými bych podle všeho měla strávit celý týden, ale těším se na to. Nebude to lehké, protože byli zvyklí na jiný systém, jiné učení, ale to půjde :) Jo a přikládám sem výhled z mojeho okna, pro představu jak vypadá přímé okolí.


21. 2.

Tak jsme včera slavili další narozeniny. Vím, že to říkám posledních pět let každý 20. únor, ale už jsem fakt stará! Nevěděla jsem, jak moc se to bude slavit, ale nakonec o mých narozeninách komunita opravdu věděla a začalo to hned v předvečer, kdy kluci vyzdobili nástěnku mýma fotkama (co tu mám dovezené z domova) a pěkným nápisem (a alegria e o brilho da felicidade). Na mši jsem jela s padrem Aguinaldem, který to pěkně rozhlásil na začátku a připomněl i na konci, kdy si mě pozvali dopředu a spolu mi zazpívali "hodně štěstí zdraví" v portugalštině. Říkala jsem si, že dort asi nebude, protože tu nikdo neumí péct a ani nemá možnost (jen já mám funkční troubu v domě), ale padre Vicente ho někde koupil, takže to byla oslava se vším všudy. I jsem sfoukávala svíčku. V rámci oslav se opět přineslo i pivo, víno a Ondra vytáhl domácí třešňovicu, takže jsme se opět neobešli bez komentářů, že my Čechoslováci strašně pijeme. Snažili jsme se jim to vysvětlit - zaprvé - máme fakt dobré tyto alkoholické nápoje doma. A zadruhé - oni tu mají běžně na stolech různé fanty, coca-coly apod. A to my ne. Spíš právě pivo, víno a při slavnostech/svátcích i ty pálenky. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Dostala jsem dokonce i dárky - od padre Aguinalda jakousi věc z peří někde z Ameriky a od Belén (přes Ondru, protože ta je teď v Mexiku) přání a křížek na krk. Bylo to celé moc krásné, milé a moc se mi to líbilo. Když jsem občas měla zmínit, kolik že mi to je (23), divili se, jak jsem mladá a jaké jsem ještě stále dítě. A tak co - být děckem sa vyplácí, ne?


16. 2.

Tož tak!

Dny 13. - 15. února byly z hlediska křesťanství velice zajímavé. Tak nejdřív - poslední den před postem mají v Angole státní svátek. Nikdo nepracuje, všichni slaví, mají karneval. Tak jsme si i my s komunitou udělali opravdové volno a zajeli si na pláž. Tentokrát ale hezčí, dál od města, kde bylo míň lidí. Když jsme tam dojeli, mě s Ondrou to okamžitě táhlo do vody. Nikoho jiného ale nijak zvlášť (jen dva padre se k nám po chvíli přidali, i když moc neplavali), tak nám mezitím připravili oběd. Ve středu, na den přísného postu, jak jsem se musela na wikipedii přesvědčit, že to tak opravdu je, tu jedli naprosto normálně. Jen si odřekli maso (čili byla ryba) a počínaje středou i sladké pití (jako ty jejich plechovkové, šťávy z ovocí pokračují). Jen já s Ondrou jsme opravdu nic nejedli. Vím, že zas tak postit se nemusíme, já su na to ale už zvyklá (když vím, že zvládnu na táboře hladovku, proč ne i v čase přísného postu?) a Ondra asi taky. Takže podle mého mínění, Popeleční středu nijak zvlášť nezdůraznili. Navíc i posunuli večerní modlitbu (samozřejmě bez toho, aby to mně nebo Ondrovi kdokoli sdělil) na dřívější čas, aby stihli jakýsi fotbal. No a ve čtvrtek, kdy jsme slavili dvoje narozeniny, mi kluci během večeře říkali, že se nic slavit nebude, že žádný dort nebude, že je půst a můžem to slavit až v neděli. Když jsem ho ale i přes toto po večeři donesla, krom.. myslím, že třech kluků, si dali všichni. A moc si ho pochvalovali (udělala jsem dort stylem korpus, tvarohová náplň, přičemž tvaroh tu není, takže jogurt s jednou speciální moukou, řekněme, a ovocem se želatinou. Oni tu mají jen jeden univerzální dort na všechny narozeniny, takže to bylo opravdu nové). Bylo to zajímavé a jsem moc zvědavá, jestli i na Velký pátek budou jíst naprosto normálně, jen bez masa, nebo se aspoň trochu budou postit. Každopádně, poslední dny jsem odpoledne aspoň trochu pomáhala na škole (neustálé hledání jmen žáků v jednom papíře a jestli je i na druhém papíře napsaný, tak je to v pořádku, pokud ne, tak křížek.. pak na třetím papíře a nakonec, jestli i donesl svoje papíry. Prostě papírování) a dneska, po třech hodinách čekání, jsem se konečně dozvěděla první, přesně časově i denně daný rozvrh jedné části dne, a to té večerní. Na škole tu máme 3 "školy" - dopoledne pro prcky, odpoledne pro starší a večer pro nejstarší. Takže budu například v pondělky učit od 18:00 do 22:30. Hudbu. Prý je totiž fakt skoro až nemožné najít v Angole člověka vystudovaného v hudbě. A asi budu odpoledne učívat v "oktávě" (čili osmé třídě) matiku a angličtinu. Ale jen málo, protože jelikož odletím už na přelomu srpna-září, zbylé tři měsíce by je neměl kdo učit, tak mi toho nechcou dát moc.

Jooo, a abych nezapomněla! Jasné, že jsem dneska "vstávala" ve dvě ráno, abych se aspoň přes onlajny "podívala" na Samkovou, jak si jede pro medaili. A pak jsem i chvíli vydržela u hokeje Slovensko - USA. (ano, během toho tříhodinového čekání jsem i chvíli spala..) Tak su zvědavá, kolik tu z mých přátel uvidím online. Zítra, ve čtyři. Až budem hrát s tou Kanadou :)

9. 2.

Tak už se na mě Bůh zase usmívá.

Ne, to jsem napsala špatně, on se usmívá pořád, jen ho občas přes ty svoje mraky nespokojenosti a vzteku nevidíme. Tak tedy - zase se mi podařilo ty mraky odehnat a ten úsměv vidím :)

Včera jsem byla opět v Mabubas (centrum pro kluky z ulice, zapamatujte si to jméno, budu ho používat už bez vysvětlivek), celé dopoledne a bylo to moc fajn. Opět tam jeden kluk chtěl pomoct s angličtinou, další se rozhodl, že mě bude objímat a jeden třeba, že mi dá svůj dárek od Alici z Itálie (autíčko na baterky), který jsem samozřejmě odmítla. Odpoledne jsem jela s Gosiou, která zítra letí po dvou letech domů, do supermarketu, abych si udělala zásobu piv na tu olympiádu. Hnedka k večeru jsem si otevřela první, na nervy, protože mi měli konečně spravit klimatizaci, ale byli tam na to 4 chlapi a asi hodinu spravovali klimu v pokoji, kde nikdo nebydlí. A pak, že už to pro ten den stačí, tak moji udělají až "zítra" (tedy dneska - pokusil se o to, tentokrát jen jeden, ale nezvládl to. Zítra prý přijde zas, tak třeba se mu víc poštěstí) Dneska jsem jela s Ondrou za Santiagem, který si konečně se mnou chtěl taky promluvit (to jsem tu vlastně myslím nepsala, ne? Že jsem měla problém i s tím JARem, protože mi opět nikdo neřekl, že se na takovéto velké věci musím ptát nejen šéfa komunity, ale především velkých angolských salesiánských šéfů, což jsem neudělala). Objasnila jsem mu docela rázně (si myslím) situaci ohledně špatné komunikace mezi salesiány tady a on mě jako poslouchal, ale ani když jsem zmínila, že je například divné, že se mnou o problémech v Lueně nikdo nemluvil, ale přímo mě poslali sem, neodpověděl nic. Ondrovi během toho zjistili břišní tyfus a taky přiletěl za námi Feri (druhý slovenský dobrovolník), co byl na Slovensku na sestřině svatbě. S nima dvěma se vždycky tak zasměju - je asi dobře, že nás nenechali pohromadě, to bychom portugalsky v komunitě už asi vůbec nemluvili.. Na pokec s padrem Aginaldem (šéfem pro školu) ohledně mých vyučovacích hodin si počkám asi do středy, protože to stále něco/něčí nepřítomnost/ oddaluje. Ale měla by to být hlavně ta angličtina, možná nakonec i nějaká ta matematika a hudba. I když kdo ví, jak se to vyvrbí ještě. Jo a začínám se tu konečně víc integrovat - dneska jsem byla podruhé na volejbalovém tréninku. Teda vlastně "volejbalovém". Ono to totiž většinou bývá spíš pořádný trénink na všechny možné i nemožné svaly, než volejbal. Ale líbí se mi to - po 4 měsících konečně začínám dělat pro své tělo i něco jiného, než občasné uvaření něčeho dobrého z domova. Jo a abych nezapomněla - chudák Belén se vrací na Valentýna zpátky domů. Od 1.2., kdy přijela, se totiž změnily pravidla pro vízum a už ho tu neprodlouží. Takže se musí vrátit zpátky domů a sama si tam vyřídit vízum na celý plánovaný pobyt tady. Když to tedy tak shrnu, tak 3 dny letěla sem, bude tu celkem 14 dní a asi 3 dny opět zpátky. Docela nic moc bilance :/

7. 2.

Chce se mi smát a zároveň neuvěřitelně brečet. Vzteky. Nevím, nakolik padre Santiago, když mi řekl, že důvodem pro můj odjezd do Luandy je potřeba "hudební dobrovolnice", pomyslel na to, že by se ke mně mohl dostat i druhý důvod. Každopádně se ke mně už dostal. Konečně jsem měla možnost si promluvit s padrem Manolo o mojí práci tady a na začátku se mě zeptal, proč si já myslím, že mě sem poslali. Tak jsem mu řekla to, co mi řekl Santiago. A on na to, že zná i další důvod - že jsem se v Lueně chovala moc "uvolněně". Opět se tak projevuje obrovský problém angolských salesiánů (ten tedy alespoň já pociťuji dost na vlastní kůži. Belén už taky měla tu čest). Komunikace, komunikace a ještě jednou komunikace! Je fakt super, když mi vyčítají věci, o kterých jsem nevěděla, že je nemůžu dělat. V Lueně se to stalo několikrát a tady už skoro taky párkrát. Třeba jsem nevěděla, že nemůžu chodit na tržiště bez dovolení. Sama jsem tam nebyla, šel tam se mnou aspirant. Když to ale Ondra zjistil, hned mi řekl, že bych s tím mohla mít problém, že se na všechno musím ptát. Tedy místo toho, aby se mnou (vlastně obecně s námi, dobrovolníky) pořádně komunikovali, rozhodli se mě rovnou z krásné Lueny zamknout (v noci doslova) v Luandě. Jak moc mě to štve, jak moc je chci nakopat do jejich pozadí nebo jak moc to chci na ně všechno vykřičet snad ani nemusím psát. Jenže jak se znám, jakmile bych jim začala vysvětlovat, jaká nespravedlnost se tu (alespoň na mně) děje, rozbrečela bych se lítostí i vzteky a oni by se mi za to jen smáli, jak mají Angolané ve zvyku (tedy v případě, kdybych to říkala třeba při večeři, kde by byli i aspiranti). Domů se mi i přesto nechce. Nejsu tu pro své pohodlí, ale proto, abych pomohla. A teď už konečně vím, co bych měla opravdu dělat, jen si musím promluvit s dalšími dvěma lidmi. Vím, že mě ty děti a studenti dovedou naplnit radostí, ani nemrknu. Ale s takovouto si budu čas mimo komunitu užívat ještě víc.

4. 2.

Skoro po týdnu krátký výčet zpráv (stále se toho moc neděje). Nejdůležitější asi je, že mi v pátek dojela nová spoludobrovolnice, z Mexika. Je jí 26, jmenuje se Belem, má vystudovanou psychologii (takže se krásně vyměnila s Daianou, která taky působí v tom odvětví) a jelikož je z Mexika a mluví španělsky, portugalsky se učí velice rychle. Jelikož s Ondrou občas (vlastně docela často) prostě mluvíme našimi jazyky, i při jídlech, otcové nás rozesadili a padre Manolo (šéf) mi i pohrozil, že jestli budem pokračovat, tak nás pošlou zpátky do našich zemí, kde si spolu takhle možem mluvit. Asi to byla jen výhrůžka, navíc mě fakt nevadí sedět mezi aspirantama a kecat s nima. Jen prostě když jsme se třeba bavili o Zemanovi, o projektech, které tu chceme rozjet a podobných věcech, kterým by stejně nerozuměli, tak proč se plácat v portugalštině. Než sem Belem přijela, náš dům se uklízel. Otcové povolali 4 ženy, co tu pracují a různě uklízí, aby ho vycídily. Během toho i vypli elektřinu a asi i vodu, což má za následek to, že nám tu jde pouze wi-fi, klimatizace ve společné místnosti, elektřina z jedné zásuvky (světla ale ne) a elektřina v prvních dvou pokojích zprava (čili tam, kde nikdo není a tam, co je Belém). A voda nám zatím teče taky jen dole. Tedy já teď momentálně ve svém pokoji nemám ani vodu, ani klimu, světlo, elektřinu pro nabíjení notebooku nebo třelefonu. Jediné, co každou noc mám, je spousta komárů a vedro. A jelikož na moskytiéru tu nejsou (zatím) udělané žádné připínáky nebo konstrukce, na kterou by se zavěsila, je fakt těžké se v noci dobře vyspat, když vás buď štípou komáři nebo se tak pod tím lehoučkým prostěradlem potíte, že to fakt nejde vydržet. Včera to už bylo trošku lepší, protože jsem ještě za světla pozabíjela pár komárů (pěkně nasáklých mou krví). Stále jich tam ale ještě pěkných pár mám. Už tak nějak vím, co bych tu měla pořádně dělat, ale radši to psát nebudu, abych to nezakřikla. Protože tady nikdy nevíš. Jo a jeden ten projekt, co tu chceme udělat, je pitná voda pro školu. Ta tu není a je nesmírně potřeba. Ale potřebujeme na to 2 miliony kwanzas (při správném převodu to je 5 tisíc eur), tak vymýšlíme, přes jakou stránku (jakože hithit, youcaring apod.) to udělat, aby to bylo nejlepší a i salesiáni to přijali. Jelikož už nejsem v Lueně, neměla jsem možnost se rozloučit s Polkou Gosiou, která po dvou letech v Angole končí a vrací se domů. Naštěstí ale v pondělí přiletí k nám a bude tu ještě 4 dny, než jí poletí její spoj domů. Co se týče olympiády - už jsem si udělala tabulku všeho, na co bych se chtěla dívat nebo aspoň znát výsledky, kdyby mi to časově nevyšlo. A vyvěsila jsem si tentokrát naši národní vlajku pěkně na zábradlí ven, aby ju viděl každý, kdo přijde blíž. Tož tak :)

Mája tu sem měla jednu zprávu hodit už v sobotu, ale asi si to nepřečetla.. Nevadí, tak tu máte hned dvě delší zprávy:

  • Všude dobře, doma nejlíp, ne? Škoda jen, že mi tu zase nejde voda a nemůžu se po cestě osprchovat.

"Výlet" do JARu hodnotím opravdu velice dobře. Volby už nechme stranou, prostě se to nepovedlo a příště musíme bojovat za pravdu víc. Jen jedna maličkost - několikrát se mě ptali (jako různí lidé), proč je ten, kdo vyhrál, podle mě, špatná volba. Už jen při slovech "kamarád s Čínou a Ruskem" nás litovali.. V sobotu a neděli odpoledne jsem se zajela podívat na přírodu a zvířata. V neděli byla ale nejdřív ráno mše, která mě mile překvapila. Tak zaprvé - u vstupu byla svěcená voda na pokřižování se (v Angole není). Při proměňování vína v krev Páně se s vínem a vodou smíchal ještě nějaký prášek a udělali "jí" hodně, protože to bylo stylem podobojí (prva tělo, pak napití se z kalichu krve Páně). Po "Beránku Boží" si lidé klekli (opět, v Angole ne). A co mě taky docela dostalo bylo to, že jsem viděla, jak se ženy, starší, vítají polibkem na ústa. Z toho by v Angole měli asi mrtvici. Když viděli fotku na pozadí mého mobilu, jak si tam dávám pusu s Verunkou (sestra), tvářili se kysele a říkali, že jsme lesby. Ani po vysvětlení (vy tu kojíte na veřejnosti a chlapi se tu chytají za ruky, přitom to gayové nejsou, my si dáváme kamarádské pusy) to většina nepřijala. Během mše jsem seděla vedle bratra-salesiána a po mši se mi divil, že jsem znala všechny písničky. Jistěže jsem je neznala, jen jsem se díky textu, který promítali na zeď, mohla ve chvilce zapojit. Taky mě bavilo, jak pokaždé, když jsem s někým mluvila anglicky (ať už v JAR nebo v Angole), předpokládá, že buď máme úřední jazyk angličtinu nebo že jsem studovala v Británii. Je pro ně tak moc nezvyklé umět druhý jazyk tak dobře, když jste nežili ještě i v jinačí zemi. V odpoledním parku jsem se k focení s gepardem dostala do skupinky čtyři lidí - Česko, Německo, Portugalsko a Indie. Když jsem byla odvážena zpátky k salesiánům, viděla jsem duhu a ten řidič začal mluvit něco o tom, že duha znamená něco špatného, že se na tom místě něco jako klimaticky děje špatně. Tak jsem mu vysvětlila, polopatě (jinak to asi ani neumím), že to jen kvůli tomu, že tam prší, do toho svítí Sluníčko a tím se (nějak) vytváří ty krásné barvy. On na to už jen "aháááá". Včera večer jsem si i uvědomila, že jsem si já hloupá vzala oranžové žabky (děkuji, Domi a Moni za ně!) a ne ty moje růžové. Mohla jsem jim tak připsat další zemi, kterou navštívily, bohužel. Asi si je budu muset schovávat tak dlouho, dokud se tam nevrátím.

Jinak celá ta komunita (3 kněží a jeden bratr, z nich jen jeden z Indie, jinak všichni z JAR) je krásně optimistická a usměvavá. Stále vtipkovali, vyptávali se mě, bavili jsme se spolu bez jakýchkoli zábran. Opravdu super. I to jejich centrum je krásné - mohla jsem si tam i sednout na trávu - nejen kvůli svěží trávě, ale i díky tomu, že vzduch není tak dusný a horký, jako v Luandě. Před odjezdem se mnou ještě bratr-salesián udělal rozhovor do jejich salesiánského časopisu. O mé dobrovolnické práci v Angole. Třeba tím namotivuji i nějaké Jihoafričany.

Co jsem nevěděla (a možná to mnozí z vás ví), je to, že Kapské město má posledních 72 dnů do "Day Zero" - tedy dne, kdy se jako první velké město na světě dostane do bodu, kdy nebude mít žádnou pitnou vodu. Je to děsivé, ale opravdu se to děje. Ta třetí světová (nebo možná čtvrtá?) nejspíš fakt o pitnou vodu bude.

A jedna věc ze dneška ještě před odletem - když jsem seděla na letišti a čekala na odlet, četla jsem si (Bibli). Přišel ke mně mladý kluk s tím, že si čtu a že to je fakt zvláštní. Pak začal o tom, že dělá průzkumy ohledně turistiky v těch dvou velkých městech, tak jestli mě může vyzpovídat. Po chvilce se mě ptal, jestli se tak usmívají všichni lidi v mé zemi. Řekla jsem mu, že ne, že su prostě jen divná. A on na to, ať taková prosím zůstanu, že to je strašně super :)

  • Johanesburg i Pretorie jsou nadherna mesta. Je to tak jinaci Afrika! Ale pekne od zacatku..

Kdyz jsem v Luande nastupovala do auta, poprosila jsem Boha, aby mi (opet) zvysil ochranu. Uz na letisti se to ukazalo jako dobry napad, kdyz se pani ptala, kdo leti do JARu, aby predbehl tu velkou frontu a ja ji nerozumela. Nechapu proc, ale pan vedle me se me zeptal jeste jednou a diky nemu jsem zareagovala. V J. jsem prestoupila do vlaku smer Pretorie. Vedle me bylo volne misto a za chvili prichazel par ve veku rodicu. Pan naznacoval, ze si sedne vedle me, ale pani ho zadrzela, ukazala na misto pres ulicku a sama si vedle me sedla. Hned se me zacala ptat, odkud jsem, kam jedu, proc apod. Prva rekla, ze su statecna ( a sama dodala, ze ne blazen, ale statecna ). Po zjisteni dalsi informace uz ale, ze su blazen, rekla i ona. Cesta ze zastavky na ambasadu je asi 7 minut, ale ptali se me, kdo pro me prijede. Nakonec me aspon doprovodili asi do pulky cesty, ale i tak o myslim meli strach. Byli z nejjiznejsiho mesta a zjistila jsem, ze se tu mluvi i "afrikanstinou". Na ambasade me poznali a pry se po mne uz i nekteri volici prede mnou ptali. Byli krasne mili a v celku jsem tam s nimi byla urcite aspon hodinku. Pekne jsme si pokecali. Mmj. i o tom, ze ted uz k volbam chodit fakt musi. Nejen diky me, ale na minule kolo tam byl synem privezen jeden opravdu stary par. K salesianum, u kterych prespavam, jsem se dostala v poradku. Je tu jeden knez puvodem z Indie a hned zminoval otce Meda (Cech, ktery dlouho v Indii pusobil, je tam stale znamy a oblibeny ).

Vysledky uz vim a fakt me zklamaly, i kdyz to bylo jen o kousek. Sveho hlasu a cesty nelituji, protoze i citim, ze to pro me bude konecne ukonceni Lueny a zacatek Luandy. A nebojte, domu se vratim i tak, i kdyz se budu preci jen za sveho prezideta (a vlastne asi i premiera) dalsich 5 let stydet.


25. 1.

Zítra dopoledne letím, tak mi držte palce, ať všechno klapne jak má, prosím :)

Ve zkratce pár slov:

- vzpomínáte si na to první místo, kde jsem se v Angole potkala s dětmi? Ještě v Luandě - to centrum pro kluky z ulice? Tak tam budu asi často chodit a pomáhat jim tam.

- v Lueně mají kuřecí maso (jako na "řízky" a tak) jen málokdy. Tady mají plno velkoskladů, kde se takové věci prodávají po kilech. Teda spíš deseti-kilech.

- dneska byl poslední večer, kdy jsme všichni spolu. Daiana totiž zítra odlétá do Argentiny, já do JARu a 5 aspirantů v sobotu zpátky do Viany (část Luandy, ale odlehlejší). Tak jsem byla požádána opět o buchty (tu první jsem nakonec ještě dvakrát opakovala, protože jim fakt moc chutnala). Tak jsem udělala další jablečnou (jinačí typ) a perníkovou. (babičky - myslím, že ta první byla taková ta výborná, co dělává babička hodonínská a ten druhý jablečný typ je od babičky poděbradské. Ještě že vás mám! :) )

- padre Vicente je už myslím třetím dnem v nemocnici. Nevím, co mu přesně je, začalo to jakoby chřipkou. Tak jestli malárie? Kdo ví, ale modlíme se za něj.

- dnes jsem se v nové komunitě poprvé odhodlala k vlastní prosbě na konci večerní modlitby - za dobrý výsledek našich voleb. Tak snad nám to klapne! :)

24. 1.

Omlouvám se, já někdy zapomenu hodit příspěvek i sem a dám ho jen na fb. Tak konečně tu dávám zprávu, která byla sepsána již v pondělí:

  • Včera jsem nejdřív po mši objevila dvě sestry salesiánky "od nás" z Lueny, což jsem byla neuvěřitelně šťastná, že je vidím. Pak mě poprosil jeden z aspirantů, jestli bych ještě nezůstala v kostele a nepomohla s něčím. Nepochopila jsem s čím, ale vznikla z toho "mše" pro děti. "Sloužil" ji Adelino, kluk, co se připravuje na kněze. Čili to byla mše bez proměňování, ale jinak to tam víceméně všechno bylo. A.. no, někteří to třeba i znáte - takové to, když vám těsně přede mší řekne kamarád, jestli byste nezazpívali žalm. V portugalštině, jazyku, co poznáváte a učíte se už asi 4 měsíce. Jistěže jsem na to kývla a tak jsem už ve svém životě zpívala žalm nejen v češtině, ale i v angličtině a nyní i portugalštině. Sedla jsem si pak vedle malé holčičky, která tam byla se ségrou. Nejdřív se mě asi trošku bála, prostě neznámý člověk, že jo. Ale nakonec mi usnula v náručí. Ty děti si to neuvědomují, ale možná jim já pomáhám tím, že je objímám, usmívám se na ně. Stejně tak ale ony pomáhají těmito věcmi mně. Nic mě "nedobyje" líp než to, když mě malé dítě obejme nebo se upřímně zasměje. Dneska se tu u nás objevila trojice mladých, vypracovaných fotbalistů z Itálie... echm.. Jezdí po světě (myslím že v sobotu letí do Kamerunu) a učí děti hrát fotbal. Večer se u stolu objevil i jejich.. asi něco jako šéf. A když mu kluci řekli, že jsem z Česka (oni to zjistili při obědě), nadšeně se na mě obrátil a začal mluvit trochu česky. V Česku několikrát byl a následujících asi 10 minut o něm mluvil a vychvaloval. Opravdu jen chválil. Jak máme nádherná města (Český Krumlov, Praha), že poznal úžasné lidi, hodné(!), že máme nejlepší pivo na světě (jsem tak moc ráda, že to konečně v Angole řekl i někdo jiný než já!!! A navíc cizinec!). Bylo tak krásné poslouchat Itala (z Milana), jak básní o naší zemi. To bylo opravdu potěšení pro duši ♥ Kecali jsme spolu po večeři ještě docela dlouho (chvilku portugalsky, chvilku česky, většinou jinak anglicky..). Tady vsuvka z dneška (24.1.) - u oběda mi náš hlavní padre Manolo-Španěl řekl, že i jeho bratr, co byl u nás na návštěvě, tak si naše pivo jen a jen chválil!

Jo, proč sem dávám tuhle fotku - včera jsem zjistila, že tu mají kuskus z teho supermarketu, co nám dává jídlo, ale asi ho nikdo pořádně nezná. Tak jsem si řekla, že ho dneska udělám. Byla ho kopa (kuskus s kuřecím masem na kari a zeleninou) a všichni si pochutnali, fakt mi to hodně chválili. A udělala jsem aj buchtu (kterou jsem stihla vyfotit, ta teda bude až zítra na snídani) a aj čaj ze zázvoru jednemu aspirantovi, Fláviovi, co je nemocný. Taky neznali. Tož myslim, že fajný den :)

20. 1.

Vím, že tu je poslední dobou ohledně mé služby nezvykle ticho. Jenže tady opravdu prázdniny probíhají a není tu moc co dělat. Takže převážně odpočívám (a na noze se to konečně začíná projevovat - rána se pěkně zaceluje, ještě tak dva tři dny a bude to v pohodě, řekla bych), prozkoumávám dům, ve kterém tu bydlím, uklízím, peru (tak byl vyprán i můj každonoční společník), starám se o zeleninu (je třeba opravdu oproti Lueně každý den zalévat. Naštěstí to funguje a krásně mi roste), už jsem se byla podívat i za našima muzikantama, kteří tu jsou (zatím teda) nastálo jen asi 3 nebo 4 (oproti Lueně, kde jich bylo v bandě asi 12 + další hudebníci). Těším se, až se noha úplně uzdraví a taky až začne škola, protože mě toto nijak moc nenaplňuje. Už jsem si myslela, že včera půjdem s klukama (je tu 6 aspirantů "na prázdninách") na oratoř, ale nakonec měli nějakou práci, tak se nikam nešlo.

Kdyby někoho z vás příliš trápila otázka Jihoafrické republiky a peněz, tak snad vám bude stačit toto vysvětlení: Z části to beru jako svou psychohygienu. Jsem si jistá, že mi tento výlet pomůže k lepšímu pohledu na Luandu, protože kdybych byla stále v Lueně, nic takového bych s velkou pravděpodobností nedělala (jak jsem tu už psala - z hlediska času především). O psychohygieně jsem mluvila na koncertku, na kterém ale převážná většina z vás nebyla - aby dobrovolník prožil svou službu v naprostém pořádku, potřebuje někdy si prostě pořádně odpočinout. Normálně bych to asi moc nepotřebovala, jen trošku, v daleko menším měřítku. Tato příležitost se ale nakonec přímo nabízela (voličský průkaz jsem si sice dělala už v září doma, nemusela bych ho ale jistě použít). A z velké části mám i obrovskou podporu rodiny, která je už zvyklá na mé bláznivé úlety. A také podporu od kamaráda, který mě z velké části financuje. Kdyby to i přesto někoho stále trápilo, nebojte se mi ozvat (prosím do e-mailu), nějak to spolu ještě proberem :)

18. 1.

Jedno motivační video:

https://youtu.be/vPtp5C2J2bU

13. 1.

Snad vám to došlo, ale už prosím neposílejte poštu do Lueny... Zrovna včera mi volali, že tam mám další dopis. Naštěstí tam někdy do začátku února bude Vicente i Osvaldo, kteří se pak vrací do Luandy, takže mi tam prostě proto někdo zaběhne a pak mi to oni sem dovezou. Nemusíte se tedy bát, že by to sem přišlo a ke mně by se to nedostalo. Teď ale, prosím, jako adresu používejte tuto:

Cristovão Falcão 36

Luanda

Chega aos Correios de Angola

Jinak - co tu teď dělám? Od jedné řádové sestry, co je vzdělaná i v medicíně, mi bylo řečeno, že opravdu jakákoli chůze mé noze neprospívá, takže tu nejspíš budu první dny jen ležet, odpočívat a chodit max. tak na jídla. Včera jsem teda byla v supermarketu, kde si vyzvedáváme jídlo pro kluky z ulice a někdy i pro nás. A taky u rodiny jednoho aspiranta 2. levelu, Lina. Dneska jen odpočívám, sleduju biatlon a s lítostí pozoruji politické debaty a statusy, ať k těm volbám opravdu jdeme. Su naštvaná! První prezidentské volby mi unikly o pár dní, kdy mi ještě nebylo 18 a teď jsem tady a ambasádu mám vzdálenou asi tak 3300km. Zeleninu už mám zasazenou, ale tady bude potřebovat víc péče (jako zalívání, protože tady, i když je období dešťů, prostě neprší). V pokoji se vybalovat moc nechci, protože se budu přesouvat do "prý nejlepšího", 15.1., kdy odletí padre Diem domů do Vietnamu na prázdniny. Do kuchyně jsem si už nějaké věci natahala - plno jsem toho totiž dostala z našich skladů, co tu máme. Kde jsou právě věci především z obchodů, co nám dali, že by to neprodali (jako mléka, které mají pokrabatěné krabice (mléko jako mléko jsem v Lueně měla asi tak 4x), cukry a mouky, co sou někde trošku roztrhlé, takže při neopatrném zacházení se z nich sype, různé corn-flaky, prací prášky, džusy apod.). Ve středu jsem tu byla na mši, která byla večer v našem oficiálním kostele (jinak se jezdívá do dalších asi 5 různých kostelů ve slumech) a je úžasné, jak těm lidem, obzvláště malým holkám, stačí jeden úsměv a už si vás zamilují. Vypozorovala jsem, že škála v obtížnosti (od nejjednoduššího po nejsložitější) zaujmutí pozornosti u lidí různého pohlaví a různého věku je přibližně následující:

1. malé holčičky (cca do 13 let)

2. mladí kluci (cca 18 - 30 let)

3. staré paní

4. mladé holky

5. malí kluci

6. zbytek

Nevím co jiného napsat, snad jen, že si zvykám a už (moc) nebrečím.. Mám vás ráda, ale fakt se mi domů už zas nechce :)

10. 1.

Tak, a jsem v Luandě..

Nakonec jsem letěla "až" dneska, ale i tak jsem se stihla rozloučit.. možná tak se čtvrtinou lidí, se kterými bych chtěla. Slibuji, že je toto poslední stěžovací smutný status na téma "Luena-Luanda", pak budu smutnit jen případně v osobních konverzacích. Pár slz mi ukáplo už když se letadlo zvedlo v Lueně ze země. Ještě víc pak, když jsem si vybalovala svoje věci do kuchyně tady, v novém domě, ve kterém už (snad?) zůstanu po zbytek služby. Oba dva Slováci si mi stěžovali, jak je to tu uzavřené, že se nikam moc nepodívají, přírodu skoro nevidí (kromě teda toho oceánu). Navíc je tu stále horko (aspoň se konečně víc opálím..). Největší rána pro mě byla, když mi Ondra řekl, že se Feri dneska dozvěděl, že dneska jede s bratrem Augustinem do Lueny. Ne Cabinda, kam měl letět, ale nakonec bude působit v Lueně. Když jsem procházela školou s Ondrou, dokázala jsem se smát, vypadat šťastně. Když jsem se ale zavřela doma, slzy mi během chvilky tekly po tvářích. Je tu větší horko, míň přírody, horší půda pro rostliny, lepší internet, větší výběr věcí v obchodě, navíc mi Ondra řekl, že následující měsíc asi nebudu mít co na práci, protože jak tu jsou noví kněží, tak sami neví, co mají dělat. Tak proč jsem nezůstala v Lueně ještě o těch pár týdnů dýl? Teď tam začaly oratoře (hodinka a půl odpoledne hraní si s dětma). Byla jsem tam jednou a bylo to naprosto úžasné! Je třeba zatnout zuby a vrhnout se tu do toho. Doufám, že co nejdřív najdu opravdovou radost i z pobytu tady. A doufám, že co nejdřív přestanu srovnávat Luandu s Luenou, protože je každá jiná a každá má svou krásu (stejně jako třeba Praha a Brno). Je přece fajn být na místě, kde vás potřebují. Na Silvestra jsme dostali od Diany náramky z Mexika a já dostala s nápisem, ať mě nikdy neopustí radost. Nechápala jsem, proč zrovna já mám mít tenhle náramek, když jsem spolu s Dianou nejšťastnější v celé komunitě. Nemohla tehdy vědět, co mě čeká, teď mi ten náramek ale může dost pomoct.

To mi aspoň řekl padre Santiago. Snad na to přijdou i tihle kněží. (Ano, lepší internet a větší výběr v obchodech beru taky jako mínus - je to větší přiblížení se "Evropě", ze které jsem chtěla na rok utéct do "Afriky")

Můžete si přečíst ale článek, který je ještě ze dnů absolutního luenského štěstí: http://www.inteligentni-zena.cz/…/anna-ambrozkova-angolske…/

Takhle nějak začínají všechny nedělní mše (příp. výjimečně i v týdnu, pokud je nějaká velká slavnost):

https://www.youtube.com/watch?v=UDAN5Lbqsqo

Abych nezapomněla - jeden "dárek" pro babičky a trochu i dědečka (zvláště babička z Hodonína musí mít radost!). Fotečka z našeho společného skypu - nevěděli, že je "fotím" :)

25. 9.

Luanda

Dnes jsem šla s italskou kolegyní nejdřív za padrem z Argentiny (jedním z mnoha), abychom vyřešili věci ohledně prodloužení víza. Zjistila jsem, že ty papíry, se kterými jsem obíhala ministerstva, mi měli na ambasádě v Berlíně vrátit a s jejich pomocí se tu pak dalo prodloužit vízum. Otec byl trošku rozhozený, ale poslal mě se vyfotit a pokračoval dál v práci. Focení proběhlo ve stánku kousek od domova Salesiánů. Byl to obyčejný maličký domeček, kde bylo několik tiskáren. Pán mě vyfotil na obyčejný digitální foťák, vytiskl a mohli jsme jít. Mezitím přišel ještě jeden pán, který při shlédnutí fotky se hned ptal, jestli je "vzor" ještě krásnější (mě si totiž prvně nevšiml). Padre byl po příchodu v pohodě a nijak už neřešil chybějící papíry, tak jsem usoudila, že to bude asi v pořádku.

Pak jsem odjela s Italkou do centra pro kluky z ulice, do středu slumu. Ten je opravdu velký, domečky jsou buď zbouchané plechové pláty nebo našikmo postavené kamenné budovy. Uličkami mezi nimi protékají hromady odpadků a mezitím pobíhají kopy malých dětí. Centrum samo o sobě ale bylo pěkné a kluci relativně upravení. K mému milému překvapení se vůbec nestyděli a hned se ke mně hrnuli, vítali, představovali se (nepamatuju si jediného, jak se jmenuje. Vím jen, že se tam vyskytovala jména jako Tony, Gabriel, Pinochio apod.) nebo i vedli někam ke svojim pokladům a cennostem. Když si všimli, že mám foťák, s radostí mi ho brali z rukou a fotili co mohli. Opět k mému milému překvapení se k němu ale chovali s úctou a opatrně. Pokaždé si ho pověsili kolem krku, aby jim neupadl a nijak na něj zbytečně nešahali, neohmatávali ani neváleli po zemi. Mluvili portugalsky. Anglicky uměli říct ledatak Jak se jmenuješ, jak se máš, odkud jsi. A to s pomocí té Italky (ta se jmenuje něco jako Alicia, takže asi Alice?), která je anglicky prý učí. Bez ní bych se s nimi vůbec nedorozuměla. Ale aspoň jsem se naučila nová slovíčka. Když jsme měly odjíždět, děti se mě ptaly, jestli zase přijedu. Na to jsem jim bohužel nedokázala odpovědět, protože to spíš vypadá, že už nebudu moct. Zítra mám ještě volný den, než odletím do Lueny, ale co budu dělat.. to nevím. Alicia tam totiž nepojede a nevím, jestli mě tam pustí samotnou. Zítra u snídaně to zjistím. Každopádně doufám, že aspoň třeba před odletem do Česka se tam budu moct aspoň na chvilku stavit.

(Fotky opět ve fotogalerii)

24. 9.

Cesta

V pátek jsem si ještě zašla na poslední mši v Hodoníně, tzv. dětskou. Krátce před Otčenášem na naši stranu (ke mně, rodičům, sestře a ještě jednomu týpkovi, Francouzovi, co u nás tu noc přespával) přeběhla malá Maruška K. Že tam bude s náma. Na Otčenáš si prvně stoupla vedle mě a chytila mě za ruku, pak se mezi nás "vklínil" jeden pán. Během odříkávání této modlitby ve mně opět začaly proudit emoce a začala jsem plakat. Postranním pohledem jsem viděla, jak se na mě Maruška celou dobu dívá. Na konci se mě zeptala, proč pláču a já na to, že je mi líto, že odjíždím. Tak se zeptala znovu - kdy jedu a kam? A já na to, že do Afriky a zítra. Umíte si představit krásné maličké dítě, jak si založí ručky a nazlobeně zamručí? ... :)

V sobotu o půl čtvrté ráno jsem se rozloučila se sestrama a odjela s rodiči a malým bráškou do Vídně na letiště. Tam proběhlo vše v pořádku a i loučení byla na můj vkus dost přiměřené. Jakože ano, slzy ukáply, ale jakmile jsem prošla bránou, bylo to v pohodě. Jako bych se tomu už prostě odevzdala, té mojí cestě. V Portu proběhlo vše v pořádku, během chvilky jsem si vyzvedla kufry, opět je uložila na letišti do úschovny a odjela autobusem do města. Tam jsem strávila asi 6 hodin a odjela zpátky na letiště (fotky ve fotogalerii). Při "check-in"u na letadlo do Luandy mi bylo oznámeno, že mě nepustí, protože nemám zpáteční letenku. Prý při "visto ordinário" to je ve všech zemích stejně, že musíš mít i zpáteční letenku. Jenomže já to vízum mám na 30 dní a plánuju být v Angole až do půlky srpna, tak jak? Hugo mi řekl spoustu věcí, ale tohle nezmínil. Buď to teda zapomněl (on nebo já) nebo to měl bez problému. Na ambasádě mi při vydávání víza nic neřekli - a viděli, že mám jenom letenku tam.. Naštěstí mám úžasného tatínka, který mi hned koupil nejlevnější letenku, co našel, z Luandy do Porta a nakonec jsem tedy mohla do Angoly v pořádku odcestovat. Doufala jsem, že nás nechají vyspat, když jedeme takto přes noc (22:15 - 6:00), ale oni nám prostě nejdřív před půlnocí a pak kolem čtvrté ráno strkali pod nos jídlo. Seděla jsem vedle černochů-manželů. Docela krátce před příletem do Luandy se ke mně paní přitočila a začala se anglicky ptát, co tam budu dělat, na jak dlouho letím, odkud jsem apod. Taky se dost ptala, jestli mám děti, manžela, přítele. Když jsem řekla, že ne, tak se dost divila a pak dodala, že Angolani jsou krásní..

Při výstupu z letadla mě ovanul velice teplý vzduch. Což jsem byla ráda, protože v letadle moc teplo nebylo a jen jsem znovu dostala rýmu. V hale na mě čekal jeden kněz, z Argentiny. Anglicky neuměl a já stále neumím nijak dobře portugalsky, takže to bylo domlouvání rukama (nohama moc ne). Po příjezdu k Salesiánům mě ubytoval a poslal spát, za což jsem mu byla vděčná. Vzbudila jsem se krátce před obědem, který byl o půl druhé. To jich už tam bylo víc. Celkem 5 kněží a jedna dobrovolnice z Itálie. Ani jeden černoch! Minimálně 3 kněží z Argentiny, zbytek si nejsem jistá. Jeden naštěstí umí anglicky a ta Italka taky, takže to není zase tak marné. Na oběd byla rýže se zeleninou, jakou sis vybral a případně omáčka s kousky masa. Po něm jsem si ještě mohla nabrat trochu ovoce, tak jsem ochutnala "mamao" - papáju. Dali mi hned i pivo, místní - je dobré, ale oproti tomu našemu takové slaďoučké a jemnější. Do svojí Lueny pojedu v úterý nebo středu. Teda vlastně poletím - je to vzdálené 1250km a letadlo je prostě fakt lepší. Podle informací tam jsou už asi 3 nebo 4 dobrovolníci. Jeden z Angoly a dvě asi z Argentiny. Vypadá to na samé holky, tak doufám, že tam budou i kluci, protože s nima to prostě bývá lepší..

21. 9.

Rozlučky proběhly, vízum je doma, začínám se balit

Jistojistě je toto poslední zápis z Česka. Z Evropy ještě asi ne, protože v Portugalsku při přestupu budu mít nádherných moc hodin, takže se třeba najde i čas na zapsání prvních zážitků z cesty. Jak často sem budu psát v Angole opravdu nevím. I když už mám informaci, že v Lueně nejspíš JE internet, je ho tam spíš sporadicky - občas si vypadne, občas naskočí apod. Slibuji vám ale, že se pokusím psát tak často, jak jen to půjde.

Minulý víkend proběhly poslední oficiální rozlučky. Nejdřív páteční brněnská, pak v sobotu s rodinou strejdy a večer hodonínská a v neděli ještě kompletně rodinná. V neděli večer jsem si řekla se starším bráchou zcela jasné "Ahoj, tak za rok". Studuje totiž v Praze a ráno jel někdy hodně brzo.

Z rozluček (a i mimo ně) mám spoustu dopisů, dárečků a sladkostí, které si beru s sebou do Angoly. Jsou to drobnosti, jsou od mnoha přátel a moc to pro mě znamená. Každá jedna maličkost mi bude toho člověka připomínat po celý můj pobyt na jižní polokouli. Takže ještě jednou - děkuji moc a moc všem, kteří si na mě touto cestou vzpomněli :)

Fotky -> fotogalerie


21. 8.

První loučení za mnou

Včera jsem se vrátila z nádherného šestého celostátního setkání mládeže v Olomouci. Při poslední mši ve svém kázání mons. Graubner (arcibiskup olomoucké arcidiecéze) řekl nádhernou větu. Nepamatuji si ji celou, ale bylo to něco jako

Když po Tobě Bůh něco chce, tak Ti nepošle dopis s razítkem sv. Petra. Vnukne Ti jakousi myšlenku, nápad.

Přesně tak se začal tehdy před sedmi lety odvíjet můj sen jet do Afriky. Teď už se to velice blíží, skoro za měsíc letím, a právě na této akci jsem se setkala s několika přáteli, které mám moc ráda a které už do svého odletu neuvidím. Myslím si, že stále menšina mých přátel ví, jak jsem emočně založená. Že mi chybí poměrně dost často málo k tomu, aby mi nějaká ta slza ukápla. Většinou opravdu nechápu, proč brečím, když jsem vlastně šťastná. Co tím chci říct je to, že i když budu brečet, tak si nesmí nikdo myslet, že tam jet nechci. Že se třeba bojím nebo že se tam netěším. Právě naopak! Jen tím, jak jsem neuvěřitelně extrovertní člověk a jak trávím dost často svůj volný čas s přáteli, si uvědomuji, že právě tuto kopu přátel na ten rok docela opustím. Na celostátku pokaždé, když jsem šla na program, jsem si v duchu vybírala, k jaké skupince přátel se přidám. S kým jsem si ještě pořádně nepokecala. Koho jsem dlouho neviděla. A teď budu rok mimo. Prostě na druhé polokouli. Že bych si tam neudělala přátele? Toho se nebojím. Jen to prostě budou jiní, noví. A ti "staří" budou celý (necelý) rok ode mě tisíce kilometrů.

3. 8.

Získávání víza

Je to opravdu složitý proces. Pokusím se ho popsat v bodech:

  1. Pokus o získání papírů z Angoly. Tj. pomocí google-translator v portugalštině napsat Padre Santiagovi z Angoly, aby mi zařídil zvací dopis a ještě jeden dokument, potřebný pro vízum. Neúspěšné. Naštěstí Hugo, který už v Angole je, to vyřídil za mě. Takže by se na tom už mělo pracovat.
  2. Vytisknout papír o potvrzení zdravotního stavu dobrovolníka a potvrdit ho u lékaře. Trvalo sice 1,5 hodiny, než mě vzali, ale jinak to bylo v pořádku.
  3. Na ten papír dopsat, že je všechno pravda a je to originál. Před notářem podepsat a nechat ověřit podpis. V Hodoníně jsem to už nějak nestihla. V Poděbradech sice podle internetu notářka měla být v kanceláři, na místě mi ale oznámili, že tam bude přítomna až další den. Takže jsem si našla notářku v Praze, kam jsem ve čtvrtek jela a vyřídila to u ní. Bylo to hned a stálo to jen pár korun.
  4. Zajít na Rejstřík trestů (zezadu Vrchního soudu v Praze) pro výpis z trestního rejstříku. Protože výpis z obyčejného Czech pointu by na angolské ambasádě nevzali.
  5. Následovalo Ministerstvo Spravedlnosti, kde je zapotřebí ověřit notářský podpis, že to je opravdu notářka. Zašla jsem tam poprvé kolem desáté dopoledne. Mají otevřeno až od 13:30. Zašla jsem tam podruhé, 12:30, že tam počkám, abych byla první. Když bylo asi 13:12, tak jsem si všimla papíru, kde oznamují, že neprodávají kolky a je nutné je koupit na České poště. Došla jsem tam potřetí, 13:43, všechno v pořádku a odcházím pryč. Cestu Karlovo náměstí - Ministerstvo Spravedlnosti znám nazpaměť!
  6. U Ministerstva Zahraničních věcí jsem už byla chytřejší a kolky jsem si koupila dopředu. Toto Ministerstvo se nachází u Pražského hradu, takže jsem se i podívala po nějakých krásách té naší matičky Prahy. Tady žádná fronta nebyla, takže jsem to měla vyřízené během chvilky.
  7. Poslední věc - úřední překlad. Našla jsem si překladatelství kousek od Václavského náměstí, kde to opět bylo během chvilky vyřízeno. Kdyby všechno šlo tak, jako tady, u notářky nebo u Rejstříku trestů, tak bych to měla oběhané během dopoledne. Takhle jsem se vrátila zpátky do Poděbrad až kolem osmé hodiny večer.
  8. Za dva týdny mi brácha v Praze překlad vyzvedl.
  9. Čeká se na papíry z Angoly. Ty přišly na konci srpna.
  10. 4. září konečně kompletuji celou žádost i se všemi papíry a posílám do Berlína na Angolskou ambasádu.
  11. Čekám.
  12. Stále čekám.
  13. Jsou tři dny před odletem a vízum stále není. Po telefonátech s ambasádou mi je jasné, že si musím do Berlína zajet. V 1:11 vyrážím z Brna, do Berlína přijíždím před devátou. Na Angolské ambasádě prvně vůbec nevěděli, že jsem jim tam něco poslala. Po hodině čekání na kolegu se ukázalo, že jsou všechny papíry u něho v kanceláři. Po krátkém pohovoru mi bylo oznámeno, že vízum bude. Snad zítra. Volám s taťkou a je mi jasné, že tu budu muset někde přespat. S sebou mám jen batůžek s peněženkou, klíči, mobilem a takovými těmi nepotřebnými věci pro výlet do Berlína. Asi hodinu po odchodu z ambasády volám zpět, jestli by to nešlo vyřídit rychleji. Že tu nemám žádné věci a že spěchám. Prý se čeká na angolskou stranu, tak mám zavolat ve tři, třeba to už bude hotovo. Bolí mě v krku, není mi dobře, sedím v kavárně, piju čaj a o půl třetí mi zvoní mobil - Angolská ambasáda. Netrpělivě ho zvednu a poslouchám, jak mi říkají, že je to hotové, ale mám ještě zaplatit 150 eur. Tak jim odpovídám, že jsem to posílala na účet. Oni o ničem neví, ale že se podívají. Okamžitě se zvedám a jedu na ambasádu. Dojedu tam a opět chtějí ty peníze. Opět zmiňuji poslání peněz na účet, 5. září. Paní na chvilku odejde a za pět minut se vrátí s tím, že je všechno v pořádku (to, že jsem jim poslala 160 eur, aby mi vízum poslali poštou, tedy o 10 eur navíc, o tom se už nezmiňuje a já nad tím jen mávnu rukou).
  14. Jedu domů, s vízem v batůžku, o 4 000,-Kč za cestu Brno-Berlín, Berlín-Praha lehčí.

Fotka všech dvaceti dobrovolníků se svými patrony a týmem, který nás připravoval. Vedle mě stojí Hugo (první řada), který bude taktéž v Angole.

18. 6. 2017

Přípravná část je u konce.

8. víkend právě skončil a tím se opět přiblížil odjezd nejen můj, ale i mých přátel, budoucích dobrovolníků. Jako první odjíždí (snad) Hugo, už tuto středu - kamarád, co jede také do Angoly, jen asi 800 km ode mě. Celkově nás tuto přípravu absolvovalo 20, z toho 5 pojede na měsíc do Bulharska, jinak samé roční dobrovolné služby po celém světě. Od Ekvádoru a Mexika, přes Indii, Angolu či Keňu až po Anglii, Německo a Bulharsko.

Tento víkend se nesl pod názvem Aksanti, čili vyslání. Během dnešní mše jsme byli oficiálně vysláni organizací Cagliero na naše cesty. Sice jsem se celou dobu snažila sama sebe přesvědčovat, jak je to super, že tam fakt pojedu, "jen" na rok a ať opravdu nebrečím, že pro to není důvod, nějaká ta slza přeci jen ukápla. Možná na to na první pohled nevypadám, ale kdo mě zná líp, tak ví, že mi k slzám často moc nechybí. Myslím, že častěji mi dnes něco ukáplo z důvodu štěstí. Že se mi opravdu ten můj obrovský sen splní. S Hugem jsme už přijali fakt, že jedem Angolu pořádně probádat, zjistit možnosti a hlavně díky nám sem nalákat další dobrovolníky. Zjistit, jak je to tam super a krásné. Být těmi prvními, co to tam oťukávají a zajišťují pevnou půdu pod nohy budoucích dobrovolníků. Bereme to jako součást naší misie. Nebo aspoň já. O mém místě se opravdu ví velice málo, takže doufám, že odhalím tvář dalšího skvělého salesiánského centra v Africe.

Během tohoto víkendu jsem si i uvědomila své první dva strachy z Angoly. První zmiňovat nebudu (kamarádi z Cagliera ví), ale druhý je strach z loučení. Zatímco v Česku se budu loučit s přáteli tak, že se za rok zase uvidíme, v Africe se s nimi po roce budu loučit s tím, že už je s velkou pravděpodobností NIKDY neuvidím. Jelikož jsem velice emotivní člověk, nejsem si jistá, jak tu situaci zvládnu. Teď na to ale nechci myslet, protože jsem ještě nezvládla ani to první loučení - tady doma, s vámi.

Soutěž:

Kolikrát za svou dobrovolnou službu v Angole prodělám malárii?

Odpovědi zasílejte na facebook do zpráv (Anna Ambrozková) nebo na mail anna.ambrozkova@skaut.cz

Odpovědi:

  • 0x - Mája A., Zdena Z., Miloslav Z., Zuzka H., František K., Jenda N., Josefínka E., Michael R., Michaela Š., Milosz K., Terka B.
  • 1x - Damián H., Vojta Ch., Jirka H., Štěpán O., Ondřej V., Daniela B., Monča M., Anička V., Fanda S.
  • 2x - Pavel S., Víťa Š., Tomáš F., Vojta B.
  • 3x - Pavel L., Dominik J., Anička A., Lída B., Štěpán J.
  • 4x - Roman B.
  • 5x - Ondra N.
  • 13x - Eva K.


14. 6. 2017

Čím začít?

Možná bych se mohla vrátit zpátky k 30. dubnu, kdy se v hodonínském kostele uskutečnil nádherný benefiční koncert pro mou cestu. Výtěžek byl kolem 22,5 tisíc korun, což je naprosto nádherné! Vystoupila děkanátní schola Knowit, sbor z Brna pod vedením Ajky Vaňkové a pak i sama Ajka, coby varhanice. Odkaz na nahrávky, kdyby si někdo chtěl poslechnout (doporučuji číslo 15, 17) -> https://www.dropbox.com/sh/nkp7ukigfaakfmt/AADjeFsN7OaNTpQjLgg1d_xDa/koncert?dl=0

Když jsem o dva týdny později děkovala na konci dvou našich nejnavštěvovanějších mších, po kterých následovala farní snídaně ke Dni matek, dostala jsem další asi 2 000,- Kč. Od lidí, kteří na koncert nemohli, ale i tak mě chtějí podpořit. Když za mnou došli postupně 4 starší lidé, se slzami na krajíčku, přející mi, ať se mi tam daří, ať se mi nic nestane, ať se vrátím a jak se za mne budou modlit, opravdu mě to dojalo. Mít takovouto krásnou podporu ve farnosti, ať už finanční nebo duchovní, je moc krásné. Už jen proto se opravdu musím vrátit zpátky (:D). Přikládám alespoň pár fotek z toho krásného koncertu.

Dále bych chtěla s radostí oznámit, že jsem zvládla všechny možné překážky, které by mi mohly moji cestu zničit. Od včerejška jsem bakalářka matematického inženýrství, pomalu kupuji letenku a začínám zařizovat vízum. Taky jsem už otevřela učebnici portugalštiny! Za tři měsíce proběhnou rozlučky (15. 9. v Brně a 16. 9. v Hodoníně) a 23. 9. odlétám!

FINANCE

Ty asi zajímají každého. Někteří si mysleli, že si nic neplatím a moc tedy nechápali, na co chci dělat benefiční koncertek. Nebo si mysleli, že ty peníze pak využiji přímo v tom středisku.

V Lueně budu "za byt a stravu". Tak jsem to alespoň pochopila. A ani to není všude jisté. V Zambii třeba mají zajištěn jen oběd a snídani s večeří si musí obstarávat sami. Prý si zvykli, že dobrovolníkům nechutná jejich jídlo, tak proto. K tomu mají dostávat kapesné, ale s tím je někdy kvůli špatné komunikaci problém. V Keni myslím také nebylo jídlo jisté po celý den, část si musel dobrovolník obstarávat sám. Takže v tomto je Angola výhrou. Doufám!

Co si teda platím já?

  • letenky
  • vízum
  • očkování
  • cestování (např. na českou ambasádu v termínu prezidentských voleb!)
  • + k tomu počítám i třeba těch 8 (resp. 7, na jednom jsem nebyla) přípravných víkendů, které něco stojí nebo učebnici portugalštiny pro samouky aj.

Na kolik to vše může vyjít? To nevím. A nedokážu to odhadnout. Kamarádka "ze Zambie" říkala, že jí to celé vyšlo přibližně na 70 000,-. S touto sumou radši počítám, pro jistotu. A kdybych náhodou měla peníze navíc, tak se nebojte, že bych to brala jako svoji výplatu. Určitě bych to dala středisku, protože je mi jasné, že to tam potřebují daleko víc, než já v Česku! :) Současně s tím chci taky do Angoly letět se dvěma kufry. V jednom budu mít svoje věci a ve druhém sešity, papíry, pastelky, tužky, třeba i plyšáky aj. věci pro angolské děti.