Anička v Angole

Always look on the bright side of life

22. 2.

Dneska byl fajn den!

Dopoledne jsem nakonec měla možnost jet opět s irmao Vianou (irmao je "bratr", jakože salesián, se slibem, ale irmao mi zní líp) do Mabubas. Tam už mě kluci fakt dost znají, takže mě pokaždé vítají nadšeně, zvou mě k sobě, ať si jdu k nim sednout, ať jim s něčím pomůžu, ať si s nima zahraju a tak různě. Tedy jsem měla dneska možnost po.. asi 13 letech si opět zahrát dámu. A jo, vyhrála jsem. Zas tak hodná nejsu, abych jich nechala vyhrát. Opět ke mně postupně přišlo asi pět kluků, co chtěli do sešitů napsat čísla a základní anglické fráze. I se mě ptali na překlad svých jmen do angličtiny. Kromě "Ino" jsem snad tipla všechny správně. Pak přinesl jeden z vedoucích papíry a tužky a že se bude kreslit. Tak mě asi tři kluci nenápadně nakreslili (podoba tam občas trošku je) a 2 z nich (co to stihli) a ještě jeden mi své výtvory věnovali. Ten třetí mě poprosil, abych nakreslila srdce a do něho pak napsal slova ve smyslu, že jsem pro něho jako máma a že mě má rád. Jestli to půjde tímhle tempem dál (teď se zas vracím k tomu věnování obrázků), tak budu mít za chvilku polepené celé zdi. Už teď na nich mám fotky a dopisy, co mi sem přišly. No a odpoledne jsem měla první hodinu matematiky! Podle harmonogramu by už měl být tak třetí týden školy, ale oni stále neví svůj rozvrh a já rozhodně nejsem poslední učitelka/učitel, co se jim představil takhle pozdě. Tady prostě na nic nespěchají. Vzala jsem to dneska se shrnutím zběžným, co by měli umět. Včetně násobení, dělení a odčítání (i do záporných čísel, což jim dělá problém - obecně v Angole dětem). Když jsem začla násobením a napsala první "7*4", smáli se, že to je tak druhá třída. No a nakonec zrovna tento první týden "uhádli" až napotřetí. Nejdřív napsal jeden žák 21, pak ho opravila děvčica na 29. Až napotřetí se ozval někdo z lavice, že to je 28. Začneme pořádně až za týden a půl, protože teď k nám v neděli doletí čeští salesiánští vyslanci, se kterými bych podle všeho měla strávit celý týden, ale těším se na to. Nebude to lehké, protože byli zvyklí na jiný systém, jiné učení, ale to půjde :) Jo a přikládám sem výhled z mojeho okna, pro představu jak vypadá přímé okolí.


21. 2.

Tak jsme včera slavili další narozeniny. Vím, že to říkám posledních pět let každý 20. únor, ale už jsem fakt stará! Nevěděla jsem, jak moc se to bude slavit, ale nakonec o mých narozeninách komunita opravdu věděla a začalo to hned v předvečer, kdy kluci vyzdobili nástěnku mýma fotkama (co tu mám dovezené z domova) a pěkným nápisem (a alegria e o brilho da felicidade). Na mši jsem jela s padrem Aguinaldem, který to pěkně rozhlásil na začátku a připomněl i na konci, kdy si mě pozvali dopředu a spolu mi zazpívali "hodně štěstí zdraví" v portugalštině. Říkala jsem si, že dort asi nebude, protože tu nikdo neumí péct a ani nemá možnost (jen já mám funkční troubu v domě), ale padre Vicente ho někde koupil, takže to byla oslava se vším všudy. I jsem sfoukávala svíčku. V rámci oslav se opět přineslo i pivo, víno a Ondra vytáhl domácí třešňovicu, takže jsme se opět neobešli bez komentářů, že my Čechoslováci strašně pijeme. Snažili jsme se jim to vysvětlit - zaprvé - máme fakt dobré tyto alkoholické nápoje doma. A zadruhé - oni tu mají běžně na stolech různé fanty, coca-coly apod. A to my ne. Spíš právě pivo, víno a při slavnostech/svátcích i ty pálenky. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Dostala jsem dokonce i dárky - od padre Aguinalda jakousi věc z peří někde z Ameriky a od Belén (přes Ondru, protože ta je teď v Mexiku) přání a křížek na krk. Bylo to celé moc krásné, milé a moc se mi to líbilo. Když jsem občas měla zmínit, kolik že mi to je (23), divili se, jak jsem mladá a jaké jsem ještě stále dítě. A tak co - být děckem sa vyplácí, ne?


16. 2.

Tož tak!

Dny 13. - 15. února byly z hlediska křesťanství velice zajímavé. Tak nejdřív - poslední den před postem mají v Angole státní svátek. Nikdo nepracuje, všichni slaví, mají karneval. Tak jsme si i my s komunitou udělali opravdové volno a zajeli si na pláž. Tentokrát ale hezčí, dál od města, kde bylo míň lidí. Když jsme tam dojeli, mě s Ondrou to okamžitě táhlo do vody. Nikoho jiného ale nijak zvlášť (jen dva padre se k nám po chvíli přidali, i když moc neplavali), tak nám mezitím připravili oběd. Ve středu, na den přísného postu, jak jsem se musela na wikipedii přesvědčit, že to tak opravdu je, tu jedli naprosto normálně. Jen si odřekli maso (čili byla ryba) a počínaje středou i sladké pití (jako ty jejich plechovkové, šťávy z ovocí pokračují). Jen já s Ondrou jsme opravdu nic nejedli. Vím, že zas tak postit se nemusíme, já su na to ale už zvyklá (když vím, že zvládnu na táboře hladovku, proč ne i v čase přísného postu?) a Ondra asi taky. Takže podle mého mínění, Popeleční středu nijak zvlášť nezdůraznili. Navíc i posunuli večerní modlitbu (samozřejmě bez toho, aby to mně nebo Ondrovi kdokoli sdělil) na dřívější čas, aby stihli jakýsi fotbal. No a ve čtvrtek, kdy jsme slavili dvoje narozeniny, mi kluci během večeře říkali, že se nic slavit nebude, že žádný dort nebude, že je půst a můžem to slavit až v neděli. Když jsem ho ale i přes toto po večeři donesla, krom.. myslím, že třech kluků, si dali všichni. A moc si ho pochvalovali (udělala jsem dort stylem korpus, tvarohová náplň, přičemž tvaroh tu není, takže jogurt s jednou speciální moukou, řekněme, a ovocem se želatinou. Oni tu mají jen jeden univerzální dort na všechny narozeniny, takže to bylo opravdu nové). Bylo to zajímavé a jsem moc zvědavá, jestli i na Velký pátek budou jíst naprosto normálně, jen bez masa, nebo se aspoň trochu budou postit. Každopádně, poslední dny jsem odpoledne aspoň trochu pomáhala na škole (neustálé hledání jmen žáků v jednom papíře a jestli je i na druhém papíře napsaný, tak je to v pořádku, pokud ne, tak křížek.. pak na třetím papíře a nakonec, jestli i donesl svoje papíry. Prostě papírování) a dneska, po třech hodinách čekání, jsem se konečně dozvěděla první, přesně časově i denně daný rozvrh jedné části dne, a to té večerní. Na škole tu máme 3 "školy" - dopoledne pro prcky, odpoledne pro starší a večer pro nejstarší. Takže budu například v pondělky učit od 18:00 do 22:30. Hudbu. Prý je totiž fakt skoro až nemožné najít v Angole člověka vystudovaného v hudbě. A asi budu odpoledne učívat v "oktávě" (čili osmé třídě) matiku a angličtinu. Ale jen málo, protože jelikož odletím už na přelomu srpna-září, zbylé tři měsíce by je neměl kdo učit, tak mi toho nechcou dát moc.

Jooo, a abych nezapomněla! Jasné, že jsem dneska "vstávala" ve dvě ráno, abych se aspoň přes onlajny "podívala" na Samkovou, jak si jede pro medaili. A pak jsem i chvíli vydržela u hokeje Slovensko - USA. (ano, během toho tříhodinového čekání jsem i chvíli spala..) Tak su zvědavá, kolik tu z mých přátel uvidím online. Zítra, ve čtyři. Až budem hrát s tou Kanadou :)

9. 2.

Tak už se na mě Bůh zase usmívá.

Ne, to jsem napsala špatně, on se usmívá pořád, jen ho občas přes ty svoje mraky nespokojenosti a vzteku nevidíme. Tak tedy - zase se mi podařilo ty mraky odehnat a ten úsměv vidím :)

Včera jsem byla opět v Mabubas (centrum pro kluky z ulice, zapamatujte si to jméno, budu ho používat už bez vysvětlivek), celé dopoledne a bylo to moc fajn. Opět tam jeden kluk chtěl pomoct s angličtinou, další se rozhodl, že mě bude objímat a jeden třeba, že mi dá svůj dárek od Alici z Itálie (autíčko na baterky), který jsem samozřejmě odmítla. Odpoledne jsem jela s Gosiou, která zítra letí po dvou letech domů, do supermarketu, abych si udělala zásobu piv na tu olympiádu. Hnedka k večeru jsem si otevřela první, na nervy, protože mi měli konečně spravit klimatizaci, ale byli tam na to 4 chlapi a asi hodinu spravovali klimu v pokoji, kde nikdo nebydlí. A pak, že už to pro ten den stačí, tak moji udělají až "zítra" (tedy dneska - pokusil se o to, tentokrát jen jeden, ale nezvládl to. Zítra prý přijde zas, tak třeba se mu víc poštěstí) Dneska jsem jela s Ondrou za Santiagem, který si konečně se mnou chtěl taky promluvit (to jsem tu vlastně myslím nepsala, ne? Že jsem měla problém i s tím JARem, protože mi opět nikdo neřekl, že se na takovéto velké věci musím ptát nejen šéfa komunity, ale především velkých angolských salesiánských šéfů, což jsem neudělala). Objasnila jsem mu docela rázně (si myslím) situaci ohledně špatné komunikace mezi salesiány tady a on mě jako poslouchal, ale ani když jsem zmínila, že je například divné, že se mnou o problémech v Lueně nikdo nemluvil, ale přímo mě poslali sem, neodpověděl nic. Ondrovi během toho zjistili břišní tyfus a taky přiletěl za námi Feri (druhý slovenský dobrovolník), co byl na Slovensku na sestřině svatbě. S nima dvěma se vždycky tak zasměju - je asi dobře, že nás nenechali pohromadě, to bychom portugalsky v komunitě už asi vůbec nemluvili.. Na pokec s padrem Aginaldem (šéfem pro školu) ohledně mých vyučovacích hodin si počkám asi do středy, protože to stále něco/něčí nepřítomnost/ oddaluje. Ale měla by to být hlavně ta angličtina, možná nakonec i nějaká ta matematika a hudba. I když kdo ví, jak se to vyvrbí ještě. Jo a začínám se tu konečně víc integrovat - dneska jsem byla podruhé na volejbalovém tréninku. Teda vlastně "volejbalovém". Ono to totiž většinou bývá spíš pořádný trénink na všechny možné i nemožné svaly, než volejbal. Ale líbí se mi to - po 4 měsících konečně začínám dělat pro své tělo i něco jiného, než občasné uvaření něčeho dobrého z domova. Jo a abych nezapomněla - chudák Belén se vrací na Valentýna zpátky domů. Od 1.2., kdy přijela, se totiž změnily pravidla pro vízum a už ho tu neprodlouží. Takže se musí vrátit zpátky domů a sama si tam vyřídit vízum na celý plánovaný pobyt tady. Když to tedy tak shrnu, tak 3 dny letěla sem, bude tu celkem 14 dní a asi 3 dny opět zpátky. Docela nic moc bilance :/

7. 2.

Chce se mi smát a zároveň neuvěřitelně brečet. Vzteky. Nevím, nakolik padre Santiago, když mi řekl, že důvodem pro můj odjezd do Luandy je potřeba "hudební dobrovolnice", pomyslel na to, že by se ke mně mohl dostat i druhý důvod. Každopádně se ke mně už dostal. Konečně jsem měla možnost si promluvit s padrem Manolo o mojí práci tady a na začátku se mě zeptal, proč si já myslím, že mě sem poslali. Tak jsem mu řekla to, co mi řekl Santiago. A on na to, že zná i další důvod - že jsem se v Lueně chovala moc "uvolněně". Opět se tak projevuje obrovský problém angolských salesiánů (ten tedy alespoň já pociťuji dost na vlastní kůži. Belén už taky měla tu čest). Komunikace, komunikace a ještě jednou komunikace! Je fakt super, když mi vyčítají věci, o kterých jsem nevěděla, že je nemůžu dělat. V Lueně se to stalo několikrát a tady už skoro taky párkrát. Třeba jsem nevěděla, že nemůžu chodit na tržiště bez dovolení. Sama jsem tam nebyla, šel tam se mnou aspirant. Když to ale Ondra zjistil, hned mi řekl, že bych s tím mohla mít problém, že se na všechno musím ptát. Tedy místo toho, aby se mnou (vlastně obecně s námi, dobrovolníky) pořádně komunikovali, rozhodli se mě rovnou z krásné Lueny zamknout (v noci doslova) v Luandě. Jak moc mě to štve, jak moc je chci nakopat do jejich pozadí nebo jak moc to chci na ně všechno vykřičet snad ani nemusím psát. Jenže jak se znám, jakmile bych jim začala vysvětlovat, jaká nespravedlnost se tu (alespoň na mně) děje, rozbrečela bych se lítostí i vzteky a oni by se mi za to jen smáli, jak mají Angolané ve zvyku (tedy v případě, kdybych to říkala třeba při večeři, kde by byli i aspiranti). Domů se mi i přesto nechce. Nejsu tu pro své pohodlí, ale proto, abych pomohla. A teď už konečně vím, co bych měla opravdu dělat, jen si musím promluvit s dalšími dvěma lidmi. Vím, že mě ty děti a studenti dovedou naplnit radostí, ani nemrknu. Ale s takovouto si budu čas mimo komunitu užívat ještě víc.

4. 2.

Skoro po týdnu krátký výčet zpráv (stále se toho moc neděje). Nejdůležitější asi je, že mi v pátek dojela nová spoludobrovolnice, z Mexika. Je jí 26, jmenuje se Belem, má vystudovanou psychologii (takže se krásně vyměnila s Daianou, která taky působí v tom odvětví) a jelikož je z Mexika a mluví španělsky, portugalsky se učí velice rychle. Jelikož s Ondrou občas (vlastně docela často) prostě mluvíme našimi jazyky, i při jídlech, otcové nás rozesadili a padre Manolo (šéf) mi i pohrozil, že jestli budem pokračovat, tak nás pošlou zpátky do našich zemí, kde si spolu takhle možem mluvit. Asi to byla jen výhrůžka, navíc mě fakt nevadí sedět mezi aspirantama a kecat s nima. Jen prostě když jsme se třeba bavili o Zemanovi, o projektech, které tu chceme rozjet a podobných věcech, kterým by stejně nerozuměli, tak proč se plácat v portugalštině. Než sem Belem přijela, náš dům se uklízel. Otcové povolali 4 ženy, co tu pracují a různě uklízí, aby ho vycídily. Během toho i vypli elektřinu a asi i vodu, což má za následek to, že nám tu jde pouze wi-fi, klimatizace ve společné místnosti, elektřina z jedné zásuvky (světla ale ne) a elektřina v prvních dvou pokojích zprava (čili tam, kde nikdo není a tam, co je Belém). A voda nám zatím teče taky jen dole. Tedy já teď momentálně ve svém pokoji nemám ani vodu, ani klimu, světlo, elektřinu pro nabíjení notebooku nebo třelefonu. Jediné, co každou noc mám, je spousta komárů a vedro. A jelikož na moskytiéru tu nejsou (zatím) udělané žádné připínáky nebo konstrukce, na kterou by se zavěsila, je fakt těžké se v noci dobře vyspat, když vás buď štípou komáři nebo se tak pod tím lehoučkým prostěradlem potíte, že to fakt nejde vydržet. Včera to už bylo trošku lepší, protože jsem ještě za světla pozabíjela pár komárů (pěkně nasáklých mou krví). Stále jich tam ale ještě pěkných pár mám. Už tak nějak vím, co bych tu měla pořádně dělat, ale radši to psát nebudu, abych to nezakřikla. Protože tady nikdy nevíš. Jo a jeden ten projekt, co tu chceme udělat, je pitná voda pro školu. Ta tu není a je nesmírně potřeba. Ale potřebujeme na to 2 miliony kwanzas (při správném převodu to je 5 tisíc eur), tak vymýšlíme, přes jakou stránku (jakože hithit, youcaring apod.) to udělat, aby to bylo nejlepší a i salesiáni to přijali. Jelikož už nejsem v Lueně, neměla jsem možnost se rozloučit s Polkou Gosiou, která po dvou letech v Angole končí a vrací se domů. Naštěstí ale v pondělí přiletí k nám a bude tu ještě 4 dny, než jí poletí její spoj domů. Co se týče olympiády - už jsem si udělala tabulku všeho, na co bych se chtěla dívat nebo aspoň znát výsledky, kdyby mi to časově nevyšlo. A vyvěsila jsem si tentokrát naši národní vlajku pěkně na zábradlí ven, aby ju viděl každý, kdo přijde blíž. Tož tak :)

Mája tu sem měla jednu zprávu hodit už v sobotu, ale asi si to nepřečetla.. Nevadí, tak tu máte hned dvě delší zprávy:

  • Všude dobře, doma nejlíp, ne? Škoda jen, že mi tu zase nejde voda a nemůžu se po cestě osprchovat.

"Výlet" do JARu hodnotím opravdu velice dobře. Volby už nechme stranou, prostě se to nepovedlo a příště musíme bojovat za pravdu víc. Jen jedna maličkost - několikrát se mě ptali (jako různí lidé), proč je ten, kdo vyhrál, podle mě, špatná volba. Už jen při slovech "kamarád s Čínou a Ruskem" nás litovali.. V sobotu a neděli odpoledne jsem se zajela podívat na přírodu a zvířata. V neděli byla ale nejdřív ráno mše, která mě mile překvapila. Tak zaprvé - u vstupu byla svěcená voda na pokřižování se (v Angole není). Při proměňování vína v krev Páně se s vínem a vodou smíchal ještě nějaký prášek a udělali "jí" hodně, protože to bylo stylem podobojí (prva tělo, pak napití se z kalichu krve Páně). Po "Beránku Boží" si lidé klekli (opět, v Angole ne). A co mě taky docela dostalo bylo to, že jsem viděla, jak se ženy, starší, vítají polibkem na ústa. Z toho by v Angole měli asi mrtvici. Když viděli fotku na pozadí mého mobilu, jak si tam dávám pusu s Verunkou (sestra), tvářili se kysele a říkali, že jsme lesby. Ani po vysvětlení (vy tu kojíte na veřejnosti a chlapi se tu chytají za ruky, přitom to gayové nejsou, my si dáváme kamarádské pusy) to většina nepřijala. Během mše jsem seděla vedle bratra-salesiána a po mši se mi divil, že jsem znala všechny písničky. Jistěže jsem je neznala, jen jsem se díky textu, který promítali na zeď, mohla ve chvilce zapojit. Taky mě bavilo, jak pokaždé, když jsem s někým mluvila anglicky (ať už v JAR nebo v Angole), předpokládá, že buď máme úřední jazyk angličtinu nebo že jsem studovala v Británii. Je pro ně tak moc nezvyklé umět druhý jazyk tak dobře, když jste nežili ještě i v jinačí zemi. V odpoledním parku jsem se k focení s gepardem dostala do skupinky čtyři lidí - Česko, Německo, Portugalsko a Indie. Když jsem byla odvážena zpátky k salesiánům, viděla jsem duhu a ten řidič začal mluvit něco o tom, že duha znamená něco špatného, že se na tom místě něco jako klimaticky děje špatně. Tak jsem mu vysvětlila, polopatě (jinak to asi ani neumím), že to jen kvůli tomu, že tam prší, do toho svítí Sluníčko a tím se (nějak) vytváří ty krásné barvy. On na to už jen "aháááá". Včera večer jsem si i uvědomila, že jsem si já hloupá vzala oranžové žabky (děkuji, Domi a Moni za ně!) a ne ty moje růžové. Mohla jsem jim tak připsat další zemi, kterou navštívily, bohužel. Asi si je budu muset schovávat tak dlouho, dokud se tam nevrátím.

Jinak celá ta komunita (3 kněží a jeden bratr, z nich jen jeden z Indie, jinak všichni z JAR) je krásně optimistická a usměvavá. Stále vtipkovali, vyptávali se mě, bavili jsme se spolu bez jakýchkoli zábran. Opravdu super. I to jejich centrum je krásné - mohla jsem si tam i sednout na trávu - nejen kvůli svěží trávě, ale i díky tomu, že vzduch není tak dusný a horký, jako v Luandě. Před odjezdem se mnou ještě bratr-salesián udělal rozhovor do jejich salesiánského časopisu. O mé dobrovolnické práci v Angole. Třeba tím namotivuji i nějaké Jihoafričany.

Co jsem nevěděla (a možná to mnozí z vás ví), je to, že Kapské město má posledních 72 dnů do "Day Zero" - tedy dne, kdy se jako první velké město na světě dostane do bodu, kdy nebude mít žádnou pitnou vodu. Je to děsivé, ale opravdu se to děje. Ta třetí světová (nebo možná čtvrtá?) nejspíš fakt o pitnou vodu bude.

A jedna věc ze dneška ještě před odletem - když jsem seděla na letišti a čekala na odlet, četla jsem si (Bibli). Přišel ke mně mladý kluk s tím, že si čtu a že to je fakt zvláštní. Pak začal o tom, že dělá průzkumy ohledně turistiky v těch dvou velkých městech, tak jestli mě může vyzpovídat. Po chvilce se mě ptal, jestli se tak usmívají všichni lidi v mé zemi. Řekla jsem mu, že ne, že su prostě jen divná. A on na to, ať taková prosím zůstanu, že to je strašně super :)

  • Johanesburg i Pretorie jsou nadherna mesta. Je to tak jinaci Afrika! Ale pekne od zacatku..

Kdyz jsem v Luande nastupovala do auta, poprosila jsem Boha, aby mi (opet) zvysil ochranu. Uz na letisti se to ukazalo jako dobry napad, kdyz se pani ptala, kdo leti do JARu, aby predbehl tu velkou frontu a ja ji nerozumela. Nechapu proc, ale pan vedle me se me zeptal jeste jednou a diky nemu jsem zareagovala. V J. jsem prestoupila do vlaku smer Pretorie. Vedle me bylo volne misto a za chvili prichazel par ve veku rodicu. Pan naznacoval, ze si sedne vedle me, ale pani ho zadrzela, ukazala na misto pres ulicku a sama si vedle me sedla. Hned se me zacala ptat, odkud jsem, kam jedu, proc apod. Prva rekla, ze su statecna ( a sama dodala, ze ne blazen, ale statecna ). Po zjisteni dalsi informace uz ale, ze su blazen, rekla i ona. Cesta ze zastavky na ambasadu je asi 7 minut, ale ptali se me, kdo pro me prijede. Nakonec me aspon doprovodili asi do pulky cesty, ale i tak o myslim meli strach. Byli z nejjiznejsiho mesta a zjistila jsem, ze se tu mluvi i "afrikanstinou". Na ambasade me poznali a pry se po mne uz i nekteri volici prede mnou ptali. Byli krasne mili a v celku jsem tam s nimi byla urcite aspon hodinku. Pekne jsme si pokecali. Mmj. i o tom, ze ted uz k volbam chodit fakt musi. Nejen diky me, ale na minule kolo tam byl synem privezen jeden opravdu stary par. K salesianum, u kterych prespavam, jsem se dostala v poradku. Je tu jeden knez puvodem z Indie a hned zminoval otce Meda (Cech, ktery dlouho v Indii pusobil, je tam stale znamy a oblibeny ).

Vysledky uz vim a fakt me zklamaly, i kdyz to bylo jen o kousek. Sveho hlasu a cesty nelituji, protoze i citim, ze to pro me bude konecne ukonceni Lueny a zacatek Luandy. A nebojte, domu se vratim i tak, i kdyz se budu preci jen za sveho prezideta (a vlastne asi i premiera) dalsich 5 let stydet.


25. 1.

Zítra dopoledne letím, tak mi držte palce, ať všechno klapne jak má, prosím :)

Ve zkratce pár slov:

- vzpomínáte si na to první místo, kde jsem se v Angole potkala s dětmi? Ještě v Luandě - to centrum pro kluky z ulice? Tak tam budu asi často chodit a pomáhat jim tam.

- v Lueně mají kuřecí maso (jako na "řízky" a tak) jen málokdy. Tady mají plno velkoskladů, kde se takové věci prodávají po kilech. Teda spíš deseti-kilech.

- dneska byl poslední večer, kdy jsme všichni spolu. Daiana totiž zítra odlétá do Argentiny, já do JARu a 5 aspirantů v sobotu zpátky do Viany (část Luandy, ale odlehlejší). Tak jsem byla požádána opět o buchty (tu první jsem nakonec ještě dvakrát opakovala, protože jim fakt moc chutnala). Tak jsem udělala další jablečnou (jinačí typ) a perníkovou. (babičky - myslím, že ta první byla taková ta výborná, co dělává babička hodonínská a ten druhý jablečný typ je od babičky poděbradské. Ještě že vás mám! :) )

- padre Vicente je už myslím třetím dnem v nemocnici. Nevím, co mu přesně je, začalo to jakoby chřipkou. Tak jestli malárie? Kdo ví, ale modlíme se za něj.

- dnes jsem se v nové komunitě poprvé odhodlala k vlastní prosbě na konci večerní modlitby - za dobrý výsledek našich voleb. Tak snad nám to klapne! :)

24. 1.

Omlouvám se, já někdy zapomenu hodit příspěvek i sem a dám ho jen na fb. Tak konečně tu dávám zprávu, která byla sepsána již v pondělí:

  • Včera jsem nejdřív po mši objevila dvě sestry salesiánky "od nás" z Lueny, což jsem byla neuvěřitelně šťastná, že je vidím. Pak mě poprosil jeden z aspirantů, jestli bych ještě nezůstala v kostele a nepomohla s něčím. Nepochopila jsem s čím, ale vznikla z toho "mše" pro děti. "Sloužil" ji Adelino, kluk, co se připravuje na kněze. Čili to byla mše bez proměňování, ale jinak to tam víceméně všechno bylo. A.. no, někteří to třeba i znáte - takové to, když vám těsně přede mší řekne kamarád, jestli byste nezazpívali žalm. V portugalštině, jazyku, co poznáváte a učíte se už asi 4 měsíce. Jistěže jsem na to kývla a tak jsem už ve svém životě zpívala žalm nejen v češtině, ale i v angličtině a nyní i portugalštině. Sedla jsem si pak vedle malé holčičky, která tam byla se ségrou. Nejdřív se mě asi trošku bála, prostě neznámý člověk, že jo. Ale nakonec mi usnula v náručí. Ty děti si to neuvědomují, ale možná jim já pomáhám tím, že je objímám, usmívám se na ně. Stejně tak ale ony pomáhají těmito věcmi mně. Nic mě "nedobyje" líp než to, když mě malé dítě obejme nebo se upřímně zasměje. Dneska se tu u nás objevila trojice mladých, vypracovaných fotbalistů z Itálie... echm.. Jezdí po světě (myslím že v sobotu letí do Kamerunu) a učí děti hrát fotbal. Večer se u stolu objevil i jejich.. asi něco jako šéf. A když mu kluci řekli, že jsem z Česka (oni to zjistili při obědě), nadšeně se na mě obrátil a začal mluvit trochu česky. V Česku několikrát byl a následujících asi 10 minut o něm mluvil a vychvaloval. Opravdu jen chválil. Jak máme nádherná města (Český Krumlov, Praha), že poznal úžasné lidi, hodné(!), že máme nejlepší pivo na světě (jsem tak moc ráda, že to konečně v Angole řekl i někdo jiný než já!!! A navíc cizinec!). Bylo tak krásné poslouchat Itala (z Milana), jak básní o naší zemi. To bylo opravdu potěšení pro duši ♥ Kecali jsme spolu po večeři ještě docela dlouho (chvilku portugalsky, chvilku česky, většinou jinak anglicky..). Tady vsuvka z dneška (24.1.) - u oběda mi náš hlavní padre Manolo-Španěl řekl, že i jeho bratr, co byl u nás na návštěvě, tak si naše pivo jen a jen chválil!

Jo, proč sem dávám tuhle fotku - včera jsem zjistila, že tu mají kuskus z teho supermarketu, co nám dává jídlo, ale asi ho nikdo pořádně nezná. Tak jsem si řekla, že ho dneska udělám. Byla ho kopa (kuskus s kuřecím masem na kari a zeleninou) a všichni si pochutnali, fakt mi to hodně chválili. A udělala jsem aj buchtu (kterou jsem stihla vyfotit, ta teda bude až zítra na snídani) a aj čaj ze zázvoru jednemu aspirantovi, Fláviovi, co je nemocný. Taky neznali. Tož myslim, že fajný den :)

20. 1.

Vím, že tu je poslední dobou ohledně mé služby nezvykle ticho. Jenže tady opravdu prázdniny probíhají a není tu moc co dělat. Takže převážně odpočívám (a na noze se to konečně začíná projevovat - rána se pěkně zaceluje, ještě tak dva tři dny a bude to v pohodě, řekla bych), prozkoumávám dům, ve kterém tu bydlím, uklízím, peru (tak byl vyprán i můj každonoční společník), starám se o zeleninu (je třeba opravdu oproti Lueně každý den zalévat. Naštěstí to funguje a krásně mi roste), už jsem se byla podívat i za našima muzikantama, kteří tu jsou (zatím teda) nastálo jen asi 3 nebo 4 (oproti Lueně, kde jich bylo v bandě asi 12 + další hudebníci). Těším se, až se noha úplně uzdraví a taky až začne škola, protože mě toto nijak moc nenaplňuje. Už jsem si myslela, že včera půjdem s klukama (je tu 6 aspirantů "na prázdninách") na oratoř, ale nakonec měli nějakou práci, tak se nikam nešlo.

Kdyby někoho z vás příliš trápila otázka Jihoafrické republiky a peněz, tak snad vám bude stačit toto vysvětlení: Z části to beru jako svou psychohygienu. Jsem si jistá, že mi tento výlet pomůže k lepšímu pohledu na Luandu, protože kdybych byla stále v Lueně, nic takového bych s velkou pravděpodobností nedělala (jak jsem tu už psala - z hlediska času především). O psychohygieně jsem mluvila na koncertku, na kterém ale převážná většina z vás nebyla - aby dobrovolník prožil svou službu v naprostém pořádku, potřebuje někdy si prostě pořádně odpočinout. Normálně bych to asi moc nepotřebovala, jen trošku, v daleko menším měřítku. Tato příležitost se ale nakonec přímo nabízela (voličský průkaz jsem si sice dělala už v září doma, nemusela bych ho ale jistě použít). A z velké části mám i obrovskou podporu rodiny, která je už zvyklá na mé bláznivé úlety. A také podporu od kamaráda, který mě z velké části financuje. Kdyby to i přesto někoho stále trápilo, nebojte se mi ozvat (prosím do e-mailu), nějak to spolu ještě proberem :)

18. 1.

Jedno motivační video:

https://youtu.be/vPtp5C2J2bU

13. 1.

Snad vám to došlo, ale už prosím neposílejte poštu do Lueny... Zrovna včera mi volali, že tam mám další dopis. Naštěstí tam někdy do začátku února bude Vicente i Osvaldo, kteří se pak vrací do Luandy, takže mi tam prostě proto někdo zaběhne a pak mi to oni sem dovezou. Nemusíte se tedy bát, že by to sem přišlo a ke mně by se to nedostalo. Teď ale, prosím, jako adresu používejte tuto:

Cristovão Falcão 36

Luanda

Chega aos Correios de Angola

Jinak - co tu teď dělám? Od jedné řádové sestry, co je vzdělaná i v medicíně, mi bylo řečeno, že opravdu jakákoli chůze mé noze neprospívá, takže tu nejspíš budu první dny jen ležet, odpočívat a chodit max. tak na jídla. Včera jsem teda byla v supermarketu, kde si vyzvedáváme jídlo pro kluky z ulice a někdy i pro nás. A taky u rodiny jednoho aspiranta 2. levelu, Lina. Dneska jen odpočívám, sleduju biatlon a s lítostí pozoruji politické debaty a statusy, ať k těm volbám opravdu jdeme. Su naštvaná! První prezidentské volby mi unikly o pár dní, kdy mi ještě nebylo 18 a teď jsem tady a ambasádu mám vzdálenou asi tak 3300km. Zeleninu už mám zasazenou, ale tady bude potřebovat víc péče (jako zalívání, protože tady, i když je období dešťů, prostě neprší). V pokoji se vybalovat moc nechci, protože se budu přesouvat do "prý nejlepšího", 15.1., kdy odletí padre Diem domů do Vietnamu na prázdniny. Do kuchyně jsem si už nějaké věci natahala - plno jsem toho totiž dostala z našich skladů, co tu máme. Kde jsou právě věci především z obchodů, co nám dali, že by to neprodali (jako mléka, které mají pokrabatěné krabice (mléko jako mléko jsem v Lueně měla asi tak 4x), cukry a mouky, co sou někde trošku roztrhlé, takže při neopatrném zacházení se z nich sype, různé corn-flaky, prací prášky, džusy apod.). Ve středu jsem tu byla na mši, která byla večer v našem oficiálním kostele (jinak se jezdívá do dalších asi 5 různých kostelů ve slumech) a je úžasné, jak těm lidem, obzvláště malým holkám, stačí jeden úsměv a už si vás zamilují. Vypozorovala jsem, že škála v obtížnosti (od nejjednoduššího po nejsložitější) zaujmutí pozornosti u lidí různého pohlaví a různého věku je přibližně následující:

1. malé holčičky (cca do 13 let)

2. mladí kluci (cca 18 - 30 let)

3. staré paní

4. mladé holky

5. malí kluci

6. zbytek

Nevím co jiného napsat, snad jen, že si zvykám a už (moc) nebrečím.. Mám vás ráda, ale fakt se mi domů už zas nechce :)

10. 1.

Tak, a jsem v Luandě..

Nakonec jsem letěla "až" dneska, ale i tak jsem se stihla rozloučit.. možná tak se čtvrtinou lidí, se kterými bych chtěla. Slibuji, že je toto poslední stěžovací smutný status na téma "Luena-Luanda", pak budu smutnit jen případně v osobních konverzacích. Pár slz mi ukáplo už když se letadlo zvedlo v Lueně ze země. Ještě víc pak, když jsem si vybalovala svoje věci do kuchyně tady, v novém domě, ve kterém už (snad?) zůstanu po zbytek služby. Oba dva Slováci si mi stěžovali, jak je to tu uzavřené, že se nikam moc nepodívají, přírodu skoro nevidí (kromě teda toho oceánu). Navíc je tu stále horko (aspoň se konečně víc opálím..). Největší rána pro mě byla, když mi Ondra řekl, že se Feri dneska dozvěděl, že dneska jede s bratrem Augustinem do Lueny. Ne Cabinda, kam měl letět, ale nakonec bude působit v Lueně. Když jsem procházela školou s Ondrou, dokázala jsem se smát, vypadat šťastně. Když jsem se ale zavřela doma, slzy mi během chvilky tekly po tvářích. Je tu větší horko, míň přírody, horší půda pro rostliny, lepší internet, větší výběr věcí v obchodě, navíc mi Ondra řekl, že následující měsíc asi nebudu mít co na práci, protože jak tu jsou noví kněží, tak sami neví, co mají dělat. Tak proč jsem nezůstala v Lueně ještě o těch pár týdnů dýl? Teď tam začaly oratoře (hodinka a půl odpoledne hraní si s dětma). Byla jsem tam jednou a bylo to naprosto úžasné! Je třeba zatnout zuby a vrhnout se tu do toho. Doufám, že co nejdřív najdu opravdovou radost i z pobytu tady. A doufám, že co nejdřív přestanu srovnávat Luandu s Luenou, protože je každá jiná a každá má svou krásu (stejně jako třeba Praha a Brno). Je přece fajn být na místě, kde vás potřebují. Na Silvestra jsme dostali od Diany náramky z Mexika a já dostala s nápisem, ať mě nikdy neopustí radost. Nechápala jsem, proč zrovna já mám mít tenhle náramek, když jsem spolu s Dianou nejšťastnější v celé komunitě. Nemohla tehdy vědět, co mě čeká, teď mi ten náramek ale může dost pomoct.

To mi aspoň řekl padre Santiago. Snad na to přijdou i tihle kněží. (Ano, lepší internet a větší výběr v obchodech beru taky jako mínus - je to větší přiblížení se "Evropě", ze které jsem chtěla na rok utéct do "Afriky")

Můžete si přečíst ale článek, který je ještě ze dnů absolutního luenského štěstí: http://www.inteligentni-zena.cz/…/anna-ambrozkova-angolske…/

Takhle nějak začínají všechny nedělní mše (příp. výjimečně i v týdnu, pokud je nějaká velká slavnost):

https://www.youtube.com/watch?v=UDAN5Lbqsqo

Abych nezapomněla - jeden "dárek" pro babičky a trochu i dědečka (zvláště babička z Hodonína musí mít radost!). Fotečka z našeho společného skypu - nevěděli, že je "fotím" :)

25. 9.

Luanda

Dnes jsem šla s italskou kolegyní nejdřív za padrem z Argentiny (jedním z mnoha), abychom vyřešili věci ohledně prodloužení víza. Zjistila jsem, že ty papíry, se kterými jsem obíhala ministerstva, mi měli na ambasádě v Berlíně vrátit a s jejich pomocí se tu pak dalo prodloužit vízum. Otec byl trošku rozhozený, ale poslal mě se vyfotit a pokračoval dál v práci. Focení proběhlo ve stánku kousek od domova Salesiánů. Byl to obyčejný maličký domeček, kde bylo několik tiskáren. Pán mě vyfotil na obyčejný digitální foťák, vytiskl a mohli jsme jít. Mezitím přišel ještě jeden pán, který při shlédnutí fotky se hned ptal, jestli je "vzor" ještě krásnější (mě si totiž prvně nevšiml). Padre byl po příchodu v pohodě a nijak už neřešil chybějící papíry, tak jsem usoudila, že to bude asi v pořádku.

Pak jsem odjela s Italkou do centra pro kluky z ulice, do středu slumu. Ten je opravdu velký, domečky jsou buď zbouchané plechové pláty nebo našikmo postavené kamenné budovy. Uličkami mezi nimi protékají hromady odpadků a mezitím pobíhají kopy malých dětí. Centrum samo o sobě ale bylo pěkné a kluci relativně upravení. K mému milému překvapení se vůbec nestyděli a hned se ke mně hrnuli, vítali, představovali se (nepamatuju si jediného, jak se jmenuje. Vím jen, že se tam vyskytovala jména jako Tony, Gabriel, Pinochio apod.) nebo i vedli někam ke svojim pokladům a cennostem. Když si všimli, že mám foťák, s radostí mi ho brali z rukou a fotili co mohli. Opět k mému milému překvapení se k němu ale chovali s úctou a opatrně. Pokaždé si ho pověsili kolem krku, aby jim neupadl a nijak na něj zbytečně nešahali, neohmatávali ani neváleli po zemi. Mluvili portugalsky. Anglicky uměli říct ledatak Jak se jmenuješ, jak se máš, odkud jsi. A to s pomocí té Italky (ta se jmenuje něco jako Alicia, takže asi Alice?), která je anglicky prý učí. Bez ní bych se s nimi vůbec nedorozuměla. Ale aspoň jsem se naučila nová slovíčka. Když jsme měly odjíždět, děti se mě ptaly, jestli zase přijedu. Na to jsem jim bohužel nedokázala odpovědět, protože to spíš vypadá, že už nebudu moct. Zítra mám ještě volný den, než odletím do Lueny, ale co budu dělat.. to nevím. Alicia tam totiž nepojede a nevím, jestli mě tam pustí samotnou. Zítra u snídaně to zjistím. Každopádně doufám, že aspoň třeba před odletem do Česka se tam budu moct aspoň na chvilku stavit.

(Fotky opět ve fotogalerii)

24. 9.

Cesta

V pátek jsem si ještě zašla na poslední mši v Hodoníně, tzv. dětskou. Krátce před Otčenášem na naši stranu (ke mně, rodičům, sestře a ještě jednomu týpkovi, Francouzovi, co u nás tu noc přespával) přeběhla malá Maruška K. Že tam bude s náma. Na Otčenáš si prvně stoupla vedle mě a chytila mě za ruku, pak se mezi nás "vklínil" jeden pán. Během odříkávání této modlitby ve mně opět začaly proudit emoce a začala jsem plakat. Postranním pohledem jsem viděla, jak se na mě Maruška celou dobu dívá. Na konci se mě zeptala, proč pláču a já na to, že je mi líto, že odjíždím. Tak se zeptala znovu - kdy jedu a kam? A já na to, že do Afriky a zítra. Umíte si představit krásné maličké dítě, jak si založí ručky a nazlobeně zamručí? ... :)

V sobotu o půl čtvrté ráno jsem se rozloučila se sestrama a odjela s rodiči a malým bráškou do Vídně na letiště. Tam proběhlo vše v pořádku a i loučení byla na můj vkus dost přiměřené. Jakože ano, slzy ukáply, ale jakmile jsem prošla bránou, bylo to v pohodě. Jako bych se tomu už prostě odevzdala, té mojí cestě. V Portu proběhlo vše v pořádku, během chvilky jsem si vyzvedla kufry, opět je uložila na letišti do úschovny a odjela autobusem do města. Tam jsem strávila asi 6 hodin a odjela zpátky na letiště (fotky ve fotogalerii). Při "check-in"u na letadlo do Luandy mi bylo oznámeno, že mě nepustí, protože nemám zpáteční letenku. Prý při "visto ordinário" to je ve všech zemích stejně, že musíš mít i zpáteční letenku. Jenomže já to vízum mám na 30 dní a plánuju být v Angole až do půlky srpna, tak jak? Hugo mi řekl spoustu věcí, ale tohle nezmínil. Buď to teda zapomněl (on nebo já) nebo to měl bez problému. Na ambasádě mi při vydávání víza nic neřekli - a viděli, že mám jenom letenku tam.. Naštěstí mám úžasného tatínka, který mi hned koupil nejlevnější letenku, co našel, z Luandy do Porta a nakonec jsem tedy mohla do Angoly v pořádku odcestovat. Doufala jsem, že nás nechají vyspat, když jedeme takto přes noc (22:15 - 6:00), ale oni nám prostě nejdřív před půlnocí a pak kolem čtvrté ráno strkali pod nos jídlo. Seděla jsem vedle černochů-manželů. Docela krátce před příletem do Luandy se ke mně paní přitočila a začala se anglicky ptát, co tam budu dělat, na jak dlouho letím, odkud jsem apod. Taky se dost ptala, jestli mám děti, manžela, přítele. Když jsem řekla, že ne, tak se dost divila a pak dodala, že Angolani jsou krásní..

Při výstupu z letadla mě ovanul velice teplý vzduch. Což jsem byla ráda, protože v letadle moc teplo nebylo a jen jsem znovu dostala rýmu. V hale na mě čekal jeden kněz, z Argentiny. Anglicky neuměl a já stále neumím nijak dobře portugalsky, takže to bylo domlouvání rukama (nohama moc ne). Po příjezdu k Salesiánům mě ubytoval a poslal spát, za což jsem mu byla vděčná. Vzbudila jsem se krátce před obědem, který byl o půl druhé. To jich už tam bylo víc. Celkem 5 kněží a jedna dobrovolnice z Itálie. Ani jeden černoch! Minimálně 3 kněží z Argentiny, zbytek si nejsem jistá. Jeden naštěstí umí anglicky a ta Italka taky, takže to není zase tak marné. Na oběd byla rýže se zeleninou, jakou sis vybral a případně omáčka s kousky masa. Po něm jsem si ještě mohla nabrat trochu ovoce, tak jsem ochutnala "mamao" - papáju. Dali mi hned i pivo, místní - je dobré, ale oproti tomu našemu takové slaďoučké a jemnější. Do svojí Lueny pojedu v úterý nebo středu. Teda vlastně poletím - je to vzdálené 1250km a letadlo je prostě fakt lepší. Podle informací tam jsou už asi 3 nebo 4 dobrovolníci. Jeden z Angoly a dvě asi z Argentiny. Vypadá to na samé holky, tak doufám, že tam budou i kluci, protože s nima to prostě bývá lepší..

21. 9.

Rozlučky proběhly, vízum je doma, začínám se balit

Jistojistě je toto poslední zápis z Česka. Z Evropy ještě asi ne, protože v Portugalsku při přestupu budu mít nádherných moc hodin, takže se třeba najde i čas na zapsání prvních zážitků z cesty. Jak často sem budu psát v Angole opravdu nevím. I když už mám informaci, že v Lueně nejspíš JE internet, je ho tam spíš sporadicky - občas si vypadne, občas naskočí apod. Slibuji vám ale, že se pokusím psát tak často, jak jen to půjde.

Minulý víkend proběhly poslední oficiální rozlučky. Nejdřív páteční brněnská, pak v sobotu s rodinou strejdy a večer hodonínská a v neděli ještě kompletně rodinná. V neděli večer jsem si řekla se starším bráchou zcela jasné "Ahoj, tak za rok". Studuje totiž v Praze a ráno jel někdy hodně brzo.

Z rozluček (a i mimo ně) mám spoustu dopisů, dárečků a sladkostí, které si beru s sebou do Angoly. Jsou to drobnosti, jsou od mnoha přátel a moc to pro mě znamená. Každá jedna maličkost mi bude toho člověka připomínat po celý můj pobyt na jižní polokouli. Takže ještě jednou - děkuji moc a moc všem, kteří si na mě touto cestou vzpomněli :)

Fotky -> fotogalerie


21. 8.

První loučení za mnou

Včera jsem se vrátila z nádherného šestého celostátního setkání mládeže v Olomouci. Při poslední mši ve svém kázání mons. Graubner (arcibiskup olomoucké arcidiecéze) řekl nádhernou větu. Nepamatuji si ji celou, ale bylo to něco jako

Když po Tobě Bůh něco chce, tak Ti nepošle dopis s razítkem sv. Petra. Vnukne Ti jakousi myšlenku, nápad.

Přesně tak se začal tehdy před sedmi lety odvíjet můj sen jet do Afriky. Teď už se to velice blíží, skoro za měsíc letím, a právě na této akci jsem se setkala s několika přáteli, které mám moc ráda a které už do svého odletu neuvidím. Myslím si, že stále menšina mých přátel ví, jak jsem emočně založená. Že mi chybí poměrně dost často málo k tomu, aby mi nějaká ta slza ukápla. Většinou opravdu nechápu, proč brečím, když jsem vlastně šťastná. Co tím chci říct je to, že i když budu brečet, tak si nesmí nikdo myslet, že tam jet nechci. Že se třeba bojím nebo že se tam netěším. Právě naopak! Jen tím, jak jsem neuvěřitelně extrovertní člověk a jak trávím dost často svůj volný čas s přáteli, si uvědomuji, že právě tuto kopu přátel na ten rok docela opustím. Na celostátku pokaždé, když jsem šla na program, jsem si v duchu vybírala, k jaké skupince přátel se přidám. S kým jsem si ještě pořádně nepokecala. Koho jsem dlouho neviděla. A teď budu rok mimo. Prostě na druhé polokouli. Že bych si tam neudělala přátele? Toho se nebojím. Jen to prostě budou jiní, noví. A ti "staří" budou celý (necelý) rok ode mě tisíce kilometrů.

3. 8.

Získávání víza

Je to opravdu složitý proces. Pokusím se ho popsat v bodech:

  1. Pokus o získání papírů z Angoly. Tj. pomocí google-translator v portugalštině napsat Padre Santiagovi z Angoly, aby mi zařídil zvací dopis a ještě jeden dokument, potřebný pro vízum. Neúspěšné. Naštěstí Hugo, který už v Angole je, to vyřídil za mě. Takže by se na tom už mělo pracovat.
  2. Vytisknout papír o potvrzení zdravotního stavu dobrovolníka a potvrdit ho u lékaře. Trvalo sice 1,5 hodiny, než mě vzali, ale jinak to bylo v pořádku.
  3. Na ten papír dopsat, že je všechno pravda a je to originál. Před notářem podepsat a nechat ověřit podpis. V Hodoníně jsem to už nějak nestihla. V Poděbradech sice podle internetu notářka měla být v kanceláři, na místě mi ale oznámili, že tam bude přítomna až další den. Takže jsem si našla notářku v Praze, kam jsem ve čtvrtek jela a vyřídila to u ní. Bylo to hned a stálo to jen pár korun.
  4. Zajít na Rejstřík trestů (zezadu Vrchního soudu v Praze) pro výpis z trestního rejstříku. Protože výpis z obyčejného Czech pointu by na angolské ambasádě nevzali.
  5. Následovalo Ministerstvo Spravedlnosti, kde je zapotřebí ověřit notářský podpis, že to je opravdu notářka. Zašla jsem tam poprvé kolem desáté dopoledne. Mají otevřeno až od 13:30. Zašla jsem tam podruhé, 12:30, že tam počkám, abych byla první. Když bylo asi 13:12, tak jsem si všimla papíru, kde oznamují, že neprodávají kolky a je nutné je koupit na České poště. Došla jsem tam potřetí, 13:43, všechno v pořádku a odcházím pryč. Cestu Karlovo náměstí - Ministerstvo Spravedlnosti znám nazpaměť!
  6. U Ministerstva Zahraničních věcí jsem už byla chytřejší a kolky jsem si koupila dopředu. Toto Ministerstvo se nachází u Pražského hradu, takže jsem se i podívala po nějakých krásách té naší matičky Prahy. Tady žádná fronta nebyla, takže jsem to měla vyřízené během chvilky.
  7. Poslední věc - úřední překlad. Našla jsem si překladatelství kousek od Václavského náměstí, kde to opět bylo během chvilky vyřízeno. Kdyby všechno šlo tak, jako tady, u notářky nebo u Rejstříku trestů, tak bych to měla oběhané během dopoledne. Takhle jsem se vrátila zpátky do Poděbrad až kolem osmé hodiny večer.
  8. Za dva týdny mi brácha v Praze překlad vyzvedl.
  9. Čeká se na papíry z Angoly. Ty přišly na konci srpna.
  10. 4. září konečně kompletuji celou žádost i se všemi papíry a posílám do Berlína na Angolskou ambasádu.
  11. Čekám.
  12. Stále čekám.
  13. Jsou tři dny před odletem a vízum stále není. Po telefonátech s ambasádou mi je jasné, že si musím do Berlína zajet. V 1:11 vyrážím z Brna, do Berlína přijíždím před devátou. Na Angolské ambasádě prvně vůbec nevěděli, že jsem jim tam něco poslala. Po hodině čekání na kolegu se ukázalo, že jsou všechny papíry u něho v kanceláři. Po krátkém pohovoru mi bylo oznámeno, že vízum bude. Snad zítra. Volám s taťkou a je mi jasné, že tu budu muset někde přespat. S sebou mám jen batůžek s peněženkou, klíči, mobilem a takovými těmi nepotřebnými věci pro výlet do Berlína. Asi hodinu po odchodu z ambasády volám zpět, jestli by to nešlo vyřídit rychleji. Že tu nemám žádné věci a že spěchám. Prý se čeká na angolskou stranu, tak mám zavolat ve tři, třeba to už bude hotovo. Bolí mě v krku, není mi dobře, sedím v kavárně, piju čaj a o půl třetí mi zvoní mobil - Angolská ambasáda. Netrpělivě ho zvednu a poslouchám, jak mi říkají, že je to hotové, ale mám ještě zaplatit 150 eur. Tak jim odpovídám, že jsem to posílala na účet. Oni o ničem neví, ale že se podívají. Okamžitě se zvedám a jedu na ambasádu. Dojedu tam a opět chtějí ty peníze. Opět zmiňuji poslání peněz na účet, 5. září. Paní na chvilku odejde a za pět minut se vrátí s tím, že je všechno v pořádku (to, že jsem jim poslala 160 eur, aby mi vízum poslali poštou, tedy o 10 eur navíc, o tom se už nezmiňuje a já nad tím jen mávnu rukou).
  14. Jedu domů, s vízem v batůžku, o 4 000,-Kč za cestu Brno-Berlín, Berlín-Praha lehčí.

Fotka všech dvaceti dobrovolníků se svými patrony a týmem, který nás připravoval. Vedle mě stojí Hugo (první řada), který bude taktéž v Angole.

18. 6. 2017

Přípravná část je u konce.

8. víkend právě skončil a tím se opět přiblížil odjezd nejen můj, ale i mých přátel, budoucích dobrovolníků. Jako první odjíždí (snad) Hugo, už tuto středu - kamarád, co jede také do Angoly, jen asi 800 km ode mě. Celkově nás tuto přípravu absolvovalo 20, z toho 5 pojede na měsíc do Bulharska, jinak samé roční dobrovolné služby po celém světě. Od Ekvádoru a Mexika, přes Indii, Angolu či Keňu až po Anglii, Německo a Bulharsko.

Tento víkend se nesl pod názvem Aksanti, čili vyslání. Během dnešní mše jsme byli oficiálně vysláni organizací Cagliero na naše cesty. Sice jsem se celou dobu snažila sama sebe přesvědčovat, jak je to super, že tam fakt pojedu, "jen" na rok a ať opravdu nebrečím, že pro to není důvod, nějaká ta slza přeci jen ukápla. Možná na to na první pohled nevypadám, ale kdo mě zná líp, tak ví, že mi k slzám často moc nechybí. Myslím, že častěji mi dnes něco ukáplo z důvodu štěstí. Že se mi opravdu ten můj obrovský sen splní. S Hugem jsme už přijali fakt, že jedem Angolu pořádně probádat, zjistit možnosti a hlavně díky nám sem nalákat další dobrovolníky. Zjistit, jak je to tam super a krásné. Být těmi prvními, co to tam oťukávají a zajišťují pevnou půdu pod nohy budoucích dobrovolníků. Bereme to jako součást naší misie. Nebo aspoň já. O mém místě se opravdu ví velice málo, takže doufám, že odhalím tvář dalšího skvělého salesiánského centra v Africe.

Během tohoto víkendu jsem si i uvědomila své první dva strachy z Angoly. První zmiňovat nebudu (kamarádi z Cagliera ví), ale druhý je strach z loučení. Zatímco v Česku se budu loučit s přáteli tak, že se za rok zase uvidíme, v Africe se s nimi po roce budu loučit s tím, že už je s velkou pravděpodobností NIKDY neuvidím. Jelikož jsem velice emotivní člověk, nejsem si jistá, jak tu situaci zvládnu. Teď na to ale nechci myslet, protože jsem ještě nezvládla ani to první loučení - tady doma, s vámi.

Soutěž:

Kolikrát za svou dobrovolnou službu v Angole prodělám malárii?

Odpovědi zasílejte na facebook do zpráv (Anna Ambrozková) nebo na mail anna.ambrozkova@skaut.cz

Odpovědi:

  • 0x - Mája A., Zdena Z., Miloslav Z., Zuzka H., František K., Jenda N., Josefínka E., Michael R., Michaela Š., Milosz K., Terka B.
  • 1x - Damián H., Vojta Ch., Jirka H., Štěpán O., Ondřej V., Daniela B., Monča M., Anička V., Fanda S.
  • 2x - Pavel S., Víťa Š., Tomáš F., Vojta B.
  • 3x - Pavel L., Dominik J., Anička A., Lída B., Štěpán J.
  • 4x - Roman B.
  • 5x - Ondra N.
  • 13x - Eva K.


14. 6. 2017

Čím začít?

Možná bych se mohla vrátit zpátky k 30. dubnu, kdy se v hodonínském kostele uskutečnil nádherný benefiční koncert pro mou cestu. Výtěžek byl kolem 22,5 tisíc korun, což je naprosto nádherné! Vystoupila děkanátní schola Knowit, sbor z Brna pod vedením Ajky Vaňkové a pak i sama Ajka, coby varhanice. Odkaz na nahrávky, kdyby si někdo chtěl poslechnout (doporučuji číslo 15, 17) -> https://www.dropbox.com/sh/nkp7ukigfaakfmt/AADjeFsN7OaNTpQjLgg1d_xDa/koncert?dl=0

Když jsem o dva týdny později děkovala na konci dvou našich nejnavštěvovanějších mších, po kterých následovala farní snídaně ke Dni matek, dostala jsem další asi 2 000,- Kč. Od lidí, kteří na koncert nemohli, ale i tak mě chtějí podpořit. Když za mnou došli postupně 4 starší lidé, se slzami na krajíčku, přející mi, ať se mi tam daří, ať se mi nic nestane, ať se vrátím a jak se za mne budou modlit, opravdu mě to dojalo. Mít takovouto krásnou podporu ve farnosti, ať už finanční nebo duchovní, je moc krásné. Už jen proto se opravdu musím vrátit zpátky (:D). Přikládám alespoň pár fotek z toho krásného koncertu.

Dále bych chtěla s radostí oznámit, že jsem zvládla všechny možné překážky, které by mi mohly moji cestu zničit. Od včerejška jsem bakalářka matematického inženýrství, pomalu kupuji letenku a začínám zařizovat vízum. Taky jsem už otevřela učebnici portugalštiny! Za tři měsíce proběhnou rozlučky (15. 9. v Brně a 16. 9. v Hodoníně) a 23. 9. odlétám!

FINANCE

Ty asi zajímají každého. Někteří si mysleli, že si nic neplatím a moc tedy nechápali, na co chci dělat benefiční koncertek. Nebo si mysleli, že ty peníze pak využiji přímo v tom středisku.

V Lueně budu "za byt a stravu". Tak jsem to alespoň pochopila. A ani to není všude jisté. V Zambii třeba mají zajištěn jen oběd a snídani s večeří si musí obstarávat sami. Prý si zvykli, že dobrovolníkům nechutná jejich jídlo, tak proto. K tomu mají dostávat kapesné, ale s tím je někdy kvůli špatné komunikaci problém. V Keni myslím také nebylo jídlo jisté po celý den, část si musel dobrovolník obstarávat sám. Takže v tomto je Angola výhrou. Doufám!

Co si teda platím já?

  • letenky
  • vízum
  • očkování
  • cestování (např. na českou ambasádu v termínu prezidentských voleb!)
  • + k tomu počítám i třeba těch 8 (resp. 7, na jednom jsem nebyla) přípravných víkendů, které něco stojí nebo učebnici portugalštiny pro samouky aj.

Na kolik to vše může vyjít? To nevím. A nedokážu to odhadnout. Kamarádka "ze Zambie" říkala, že jí to celé vyšlo přibližně na 70 000,-. S touto sumou radši počítám, pro jistotu. A kdybych náhodou měla peníze navíc, tak se nebojte, že bych to brala jako svoji výplatu. Určitě bych to dala středisku, protože je mi jasné, že to tam potřebují daleko víc, než já v Česku! :) Současně s tím chci taky do Angoly letět se dvěma kufry. V jednom budu mít svoje věci a ve druhém sešity, papíry, pastelky, tužky, třeba i plyšáky aj. věci pro angolské děti.