Životopis

Zvonimírovo životní motto: "Žij tak, aby nikdo nemohl říci, že jsi žil nadarmo."

    
    Narodil se v roce 1930 v Červeném Kostelci na Náchodsku ve znamení vodnáře.  Již ve školním věku mu zemřela matka a tato smutná událost silně formovala melancholickou duši jeho dospívání a citelně se odrazila v jeho rané poezii. 
        
        Básně začal psát v 8 letech, později svoji poezii pravidelně publikoval v Mladé frontě a dalším periodickém tisku.  Svůj básnický styl a cit pro jazyk si přenesl s noblesou do své novinářské sportovní tvorby.  Často byl charakterizován jako český sportovní básník.  Byl si velmi blízký s Emilem Zátopkem, hercem Martinem Růžkem nebo spisovatelem Otou Pavlem.

        V období dospívání vedl 1. skautský oddíl (Apači) v Červeném Kostelci a stal se neúnavným propagátorem kosteleckého skautingu v okresním tisku.  V padesátých letech začal působit ve sportovní rubrice Mladé fronty. Jeho hmatatelný styl a barevnost slov se brzy vtiskl jako duhové razítko do šedi zpravodajsví padesátých let.         

        V roce 1967 začal pracovat jako vedoucí sportovní rubriky Rudého práva.  Celkové uvolňování režimu slibovalo, že bude moci psát o sportovcích, kteří byli do té doby na černé listině.  Začal pracovat také obnovení skautingu.  Bohužel ho tam zanedlouho zastihla normalizace.  Toto období nesl osobně velmi těžce, zvažoval emigraci, nedokázal však opustit svoji práci, zemi a přátele. Pokusy o vyjádření vlastního názoru byly pravidelně zašlapávány do země lidmi jako Oldřich Švestka nebo Jan Fojtík, kteří byli zodpovědní za cenzuru v československém sportovním tisku.  Se skřípěním zubů se musel podřizovat těmto požadavkům.  Jeho šťavnatý komentář našeho senzačního hokejového vítězství nad SSSR při MS ve Šveédsku v roce 1968, které bylo vnímáno jak národní odplata za invazi, byl stažen ještě v průběhu tisku. Pokud chtěl dál dělat to jediné, co velmi dobře uměl, tedy psát a tvořit, musel se alespoň navenek podřídit.  Když to šlo, snažil se alespoň pomáhat lidem ze svého oboru.  Svého kamaráda sportovního komentátora Luďka Brábníka po nuceném odchodu z televize ihned přijal jako redaktora do Stadionu.  Nebo Emila Zátopka, který byl jako baťaman na černé listině, dostal zpět na stránky sportovních médií.

        Kromě dcery Karin a syna Libora vyrůstal jako třetí dítě pod jeho taktovkou sportovní týdeník Stadión.  V letech 1978 až 1991 se jako jeho šéfredaktor snažil přinášet objektivitu do sportovního zpravodajství tehdejšího Československa.

        Jeho charisma bývalo téměř hmatatelné.  Byl obvykle tím, kdo na sebe ve společnosti strhával pozornost svým poutavým vyprávěním, jeho veršované večery kdy improvizal na dané téma byly v okolí jeho přátel vyhlášené.

        Umírá koncem roku 1992 po dlouhé a těžké nemoci a zanechává po sobě archivy své celoživotní tvorby. 

    Domníváme se, že by mohlo být zajímavé vytvořit zde jejich přehlednou kategorizaci a vybrané kusy jeho poezie zde také publikovat.  Tento web je postupně doplňován, tak jak se daří převádět tiskoviny do elektronické podoby.