Den ve školce V Závětří

Tobíkův den

Ahoj, jmenuji se Tobík, a jsem malý skřítek ze školky V Závětří v Brně Žebětíně. Rád bych vám povyprávěl, co všechno se děje v naší lesní školce, protože mám o všem co se tu děje ten nejlepší přehled.


Ráno se už už nemůžu dočkat, kdy mne konečně moje máma odvede do školky. Nejraději chodím už kolem osmé a vyhlížím velkého Honzu, kdy už konečně přijede na kole. Pomalu přicházejí ostatní děti a tak si spolu hrajeme na pískovišti, kopeme jámy na mamuta, nebo se honíme okolo týpí. Kolem deváté už jsou všechny děti tu a můžeme začít společný program.

Při ranním kruhu si zazpíváme uvítací písničku, zahrajeme pár prstových nebo jiných pohybových her a spočítáme se. Počítání bereme všichni velmi vážně, jinak bychom přece nevěděli, kdo tu dnes s námi je a kdo chybí. Protože venku na čerstvém vzduchu máme všichni pořád hlad, mnozí z mých kamarádů už už otevírají krabičky se svačinou a zkoušíme, co nám dnes maminky připravily dobrého. Honza nám k jídlu vypráví příběhy, to nám pak chutná ještě víc. Po svačině si krabičky musíme pořádně zabalit, mravenci mají totiž také hlad! Společně ještě zapřemýšlíme, kam se asi dnes půjdeme podívat a už vyrážíme na dobrodružnou výpravu . Nejraději chodíme k vodopádu na Pekárně, nebo jen tak k našemu potoku.


Rychle si nasadíme batůžky se svačinou a pláštěnkou a pomůžeme Honzovi zabalit velký batoh s věcmi pro celou skupinu. Bereme si s sebou nářadí, láhev s vodou, ručník, mýdlo, lékárničku, náhradní věci na převlečení a spoustu dalších důležitých věcí. Někdy se divím, že to Honza všechno vůbec unese.


Naše první dnešní zastávka je u ohrady s koňmi. Trháme luční květy, vijeme z nich věnečky a díváme se, jak moc koníkům chutnají. Holky by je nejraději nosily na hlavě, ale co z toho? Vždyť akorát zvadnou a poníkům tak chutnají. Naše další zastavení je v bunkru v lese. Hrajeme si tu na honěnou a schovávanou a chodíme se dívat na naše místečko s lesními jahodami, jestli se už červenají. Letos jim to nějak dlouho trvá, jsou pořád ještě zelené.


Ach, zase začíná pršet. Nám to ale vůbec nevadí. Jako jeden muž běžíme k první kalužině co se utvořila a skáčeme do ní jako o závod. Naštěstí nosíme ven holínky a bláťáky, v riflích a teniskách to totiž není žádná zábava. To pak jeden nemůže dělat tolik zajímavých věcí. Brouzdat se ranní rosou, lovit pulce v potoce, skákat do kaluží... A těch je u našeho vodopádu požehnaně.


Už máme zase hlad. Na svačinu se posadíme na karimatku, aby nás od země nestudilo a netrpělivě čekáme na další příběhy. Dnes nám vykládá Adélky maminka o stromových skřítcích a o ptáčcích kolem nás. Připravila si pro nás skládačky, kde jsme se dozvěděli, jak vypadají vajíčka toho kterého ptáčka a co asi nejraději jedí. Věděli jste, že kosi milují jablka? Já je mám také moc rád, ale odteď jim vždycky kousek nechám.


Ach ne, už zase slyším signál, abychom se shromáždili. Určitě jdeme už zpátky, to je škoda. Zpáteční cesta ubíhá pomalu. Jsem z těch dnešních objevů moc utahaný. Ještě že se můžeme držet s Adélkou za ruku, hned se mi šlape lépe. Po návratu do školky si ještě chvíli hrajeme na pískovišti a dojídáme zbytky svačiny. Pomalu si nás vyzvedávají rodiče a  tak se se všemi loučím. Vůbec se mi nechce domů. Už se nemůžu dočkat září, kdy budu moct ve školce zůstat až do odpoledne a chodit za kamarády každý den. Tak zatím ahoj a třeba se u nás ve školce někdy potkáme!

Podřízené stránky (1): Informace o zdravotním stavu dítěte