Běh přes tři hory

Tentokrát s celou rodinou mého syna Petra 

 Mount Roland je jedna z nejkrasnejsich hor na Tasmanii. Nachazi se v blizkosti mestecka Sheffield, ktere je zname svymi vice nez ctyriceti muraly ( malby na velkych stenach domu ) v nadzivotni velikosti, ktere predstavuji vyjevy z teto oblasti bohate na historii a prirodni krasy. Nedaleko se take nachazi Lake Barrington znamy tim ze se tam pred nekolika lety konalo Mistrovstvi sveta ve veslovani.

Pro nas, milovniky horskych behu, je to zavod zvany “Triple Top”, ktery hlavne upoutava nasi pozornost. Je to zavod pres tri hory – Mt.Roland,  Mt Van Dyke a Mt. Claude. Celkova delka behu je jenom 18.3 kilometru ale jsou to velmi perne kilometry.

Bezel jsem tento zavod uz asi sestkrat po sobe, muj nejlepsi cas neco malo pod tri hodiny.

Letos to budu muset vynechat. Za dva tydny mne ceka 540 km beh z Port Arthur do Woolnorth ve prospech charity “Make A Wish” a nemohu riskovat zraneni. Je to velice obtizny teren plny kameni, balvanu, blata a prudkych srazu.

Je mi toho lito to uplne vynechat a tak jsem nasel reseni. Krome bezcu jsou take do zavodu prijimani chodci. Podarilo se mi k tomu vylakat moje vnucky Samaru (13) a Roxanne (11). Syn Petr a jeho manzelka Odessa se rozhodli ze se pridaji take a nakonec jeste Roxy privedla jeji kamaradku ze tridy Codee.

Pres 100 bezcu a chodcu se objevuje na startu. Chodci zacinaji o hodinu drive. Je chladno a fouka velmi silny a studeny vitr. Jsem trochu nervozni. Neni to na ty nase holky trochu moc? Vsak se uvidi.

Je 9.30 rano a vyrazime na cestu. Zacina to dlouhym, prudkym stoupanim po celkem dobre schudne ceste na prvni horu – Mt. Van Dyke. Netrva to dlouho a holky zacinaji prskat a ztezovat si na bolesti zad, nohou, na ten silny vitr a kdo vi co jeste vsechno.

Ale hlavni je ze se nezastavuji a slapou dale. To je vsechno o co jsem je zadal :” kupredu – zpatky ni krok!” Docela mi zalezi na tom abychom byli v cili pred 3.hodinou odpoledne kdy bude predavani cen. Chci aby zazily ten pocit uspechu z dokonceni takoveho namahaveho zavodu a prevzeti diplomu a medajli ktere dostane kazdy kdo dokonci tento zavod.

Po prekroceni prvniho vrcholku trat pokracuje dolu a zase nahoru pres balvany a blato  a konci prudkym spadem do hluboke rokle. A ted nahoru na dalsi horu – Mt. Claude.

Ceka nas nejprudsi a nejdelsi stoupani z cele trate. Ja jsem se snazil je na toto stoupani dusevne pripravit ale kdyz videly co je ceka tak bylo videt, ze se toho polekaly. Ale zaroven se zacala projevovat jejich odhodlanost. Ocekaval jsem ze budou kazdou chvili zastavovat a posedavat ale cekalo mne velke prekvapeni. Ani jednou se nikdo nzastavil, slapaly o sto sest, jenom se z nich kourilo. Nez jsem se nadal byli jsme na vrcholku a tim asi tak v polovine cesty. Jsme na celkem dobre schudnem chodniku a cesta pokracuje po mirnych stoupanich a klesanich. Chvilemi se davame do poklusu a jde nam to docela dobre. Codee se rozjela a presto ze jsem je vsechny varoval aby se moc nehnaly protoze nas ceka dlouha cesta, zmizela nam z dohledu spolu s Petrem, Odessou a Roxanne. Samara a ja jsme zustali pozadu ale ne moc daleko. Asi za hodinu jsme dohnali Codee – cekala na nas abych ji poskytl prvni pomoc. Nic vazneho, ale jak utikala a mela kluzke podrazky tak casto padala a mela obe kolena odrena do krve. Dal jsem ji na to naplasti a tak jsme pokracovali v teto trojici – ty dalsi tri jsme uvideli az v cili.

Stoupani na Mt.Roland je velmi narocne. Neni to tak prudke, ale je tam hodne balvanu po kterych se musi splhat a v nekolika mistech je to tak obtizne ze tam poradatele pro jistotu poslali  pomocniky aby nikdo neutrpel nejake vazne zraneni. Byl jsem celkem rad i kdyz bychom si sami take poradili, ale takto to bylo bezpecnejsi.

Vrcholek hory zustava na leve strane a otevira se nadherny rozhled na okoli. Neni to ale nic proti tomu co nas ceka kdyz se priblizime k sestupu. Mezi strmymi obrovskymi skalisky se otvira pohled do udoli. Z ptaci perspektivy vidime rozsahle pastviny, ktere jsou v tuto rocni dobu tak bohate zelene a proti tomu jasna modra obloha – to by zadny malir nedokazal tak krasne namalovat. Ale dostavuje se realita a vsichni si uvedomuje jak strasne daleku je to dolu – do cile. Ceka nas prudky spad, plny kamenu a balvanu dlouhy nejmene kilometr. Zacina to dobre. Je tady asi 20 metru lana ktereho se muzeme drzet. Je to asi jenom proto abychom se zvykli. Lano konci ne proto, ze by jej uz nebylo potreba, ale proto ze ho vice neni! Toto je bezpochyby nejtezsi cast cele cesty. A tady to zacalo, obe dve, Samara a hlavne Codee neprestanou opakovat jednu vetu, tak jako praskla deska na gramafonu:” Tady mne uz v zivote nikdo nikdy neuvidi, ani za milion dolaru, ani za deset milionu, ani za ctyricet!” Bez prehaneni, toto jsem musel vyslechnout nejmene stokrat.(Pozdeji jsem se dovedel, ze Roxanne si na tech balvanech i poplakala.)

Konecne jsme se dostali z balvanu, cesta je hladka ale porad hodne prudka a Codee se na ni klouze a porad pada. Tak jsem ji vzal pod pazi i kdyz to nechtela, a tak jsme pokracovali asi kilometr nez jsme se dostali na poradnou cestu blizko cile. Jakmile se objevila cilova cara, holky se rozbehly a vypadaly tak cerstve jakoby teprve odstartovaly.

Ja jsem jim nestacil a dobehl jsem asi 20 m za nimi. Vsechny utrapy jsou nahle zapomenute, vsichni jsou spokojeni jak zelvicky. Devcata jsou hrda kdyz prijimaji za potlesku sta lidi medajle a diplomy ale nejvetsi prekvapeni nas ceka kdyz jsme dostali trofej kterou kazdy rok davaji tomu kdo v tom zavode udelal neco mimoradneho. A my jsme to dostali za to ze jsme tam byly tri generace Skvarilu a ze jsme to tak statecne vsichni zvladli. Devcata byly v sedmem nebi, Roxanne tiskla k sobe trofej takovou silou ze by to od ni ani Schwarcenegger nedostal. Jsem na ne velice hrdy. Skoro 6 hodin pres hory bez jedine zastavky v dosti tezkych podminkach. To by ani hodne dospelych lidi nedokazalo.

Je vecer, vsichni jsou po koupeli a devcata hraji “Dostihy & Sazky.” O cem si asi vykladaji?  No prece o tom jak se uz tesi na pristi rok az pujdou zase na “Triple Top!”

Nejvetsi sebeuspokojeni ma clovek z toho ceho dosahne mimoradnou, nekdy i nadlidskou namahou. Bohuzel, vetsina lidi takove sebeuspokojeni v zivote nikdy nepozna protoze se o to nikdy nepokusi.

 

12. 11. 2002.