Z Darwinu do Adelaide 


Pradědeček na koloběžce 

 
 
Napred lodi do Melbourne 
 
 
 
 
 
   
Puste cesty 
 
 
 
 
 
 
Obcas potkame silnicni vlak 

 

 

 Scena z Waltzing Matilda 

 

 

 
 
 
Prvni letadlo Letajicich Doktoru.
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

  

 
Stavby termitu
 

 

 
 

 Vodopady Wangi 

 
 
 

Netopyri pres den lenosi ve stromech

 
 
Skalni klokanek
 
Krokodyl na Yellow River. Spal, tak jsme se moc nebali. 
Golden Orb - veliky pavouk , moje cepice v pozadi. Toto ja samicka, samec je proti ni trpaslik, nekdy ho chudaka i sezere.
 
 
 
 
Australsky Karlstejn
 
 
  
 
Zajimava rostlina pro mne bohuzel bez jmena
 
 
 
 
Jeden z bunkru v Darwinu
 
 
B 52 - skutecne letadlo v muzeu me nevlezlo do cocky
 
 
 Zapad slunce pozorovany z lode u Darwinskeho pristavu
Tady se misto mazani 
 chleba maslem poleva 
 
 
 
Potrubi pod silnici, sest 
 vedle sebe,  aby ji voda nepodemlela - tolik vody protece behem doby destu 
 
 
 
 
 
 
 
Start v Darwinu 
 
 
 
  
 
 
 
Nejen krasny darek k 70tinam, ale take kalorie na cestu.
 
 
 
 
Meloun neni k zahozeni v takovem horku.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Chvilka odpocinku a samozrejme kaficko, prestoze je poradne horko
 
 
 
Typicky obraz pobliz Roadhousu. Treti z nich sel prave koupit dalsi pivo
 
 
 Takto to vypada kolem jejich osad. Ja je lituji.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Camping v Katherine 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Malo osvezujici koupel v Matarance
 
 
 
 
 
 Dobytek pro tropicke konciny pobliz Mataranky
 
 
 
 
 Nekolik z mnoha druhu jesterek
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Obchod s bonbonama tady nenajdete 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Studene pivo v hospode v Daily Waters
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Konecne had. Uz jsem se nemohl dockat
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Kolem Tennant Creek se uz objevuji divoci osli.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Devil's Marbels, neboli dablovy kulicky
( a dablik na kolobezce mezi nimi)
 
 
 
Dalsi hromada kulicek ve vecernich barvach.
 
 
Mimozamstane. 
 
 
 
 
 
 
 
 
Historicka Telegrafni Stanice v Barrow Creek
 
 
 
 
Mene historicka, ale zato ziva kocicka na pulte v hospode.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Domoroda zena, muz je v pozadi na kopci
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jozka na vyhlidce "Anzac Hill" v Alice
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Mezi hady, jesterkami a krokodyli.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Marna snaha dosahnout povolene rychlosti
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Zpivajici dingo "Dinky"
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Vitejte v Glendambo
 150 m nad morem
22 500 ovci 
 2 000 000 much
(priblizne)
30 obyvatel
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Na hranici
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bourka u Marryat Creek
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Goanna - narostou az pres dva metry
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Viktor nam predvadi jak se hledaji opaly
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jozka s Viktorem u plotu proti dingum
9 600 dlouhy 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Breakaways
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jozka si jde posolit chleba
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Da se jet i po soli.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Toto zbylo z medenych dolu v Kapunde 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
11 Apostolu 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  
 
V cili cesty v Adelaide 

 

 

 

 

 

 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tato cesta, dlouhá 3 200km, je zase za účelem sbírky pro organisaci CanTeen, která podporuje děti a mladé lidi, kteří žijí s rakovinou.

Moje odpověď na otázky proč to dělám je jednoduchá: Máme 6 vnoučat a dokonce už jednoho pravnuka a máme to štěstí (zaklepat na dřevo!), že jsou všichni zdraví. Proto se snažíme prokázat svou vděčnost tím, že pomáháme těm, kteří nemají stejné štěstí jako my. 

No koloběžce proto, že po předešlém běhu přes Austrálii, dlouhém skoro 6000 km by to nebyla žádná událost zaběhnout jenom 3200km.  Abysme získali co nejvíce příspěvků, potřebujeme aby sdělovací prostředky o to měly zájem. Doufám, že "pradědeček" na koloběžce  bude pro ně více zajímavý.

Vyrazíme s Darwinu 28. srpna 2009, v den mých 70. narozenin. Tako jako vždycky, manželka Jožka mě bude doprovázet s naší "stařenkou" Nissan Urvan Campervanem (domeček na kolečkách). Žádný luxus, bez klimatizace, dokonce i bez posilovacího řízení, ale spolehlivý a  k našemu skromnému životu na cestách úplně dostačující. 

Zase budu posílat reportáže a fotografie na tyto stránky a tak pokud budete mít zájem, tak můžete naši pouť sledovat.

 

 

Na ceste do Darwinu.

Po peclive priprave na tuto cestu jsme sbalili vsechno co bylo potreba a 7.Srpna jsme vyrazili z domu do Devonportu na lod. Normalne jezdi mezi Devonport a Melbourne dve lode, ale v tuto rocni dobu kdy neni turisticka sezona, jedna z lodi je na udrzbe a tak jezdi jenom jedna - pres den do Melbourne a pres noc zpatky do Devonportu. Musime se priznat, ze jsme nebyli z toho moc nadseni. Normalne se vyjede vecer, na lodi si da clovek veceri a jde se spat. Rano se probudi a je v Melbourne a ma cely den k dispozici a to nam vzdycky vyhovovalo.

K nasi smule jeste navic bylo more dost rozbourene, vlny asi 4 metry, a tak po snidani na lodi jsme zalehli do kabiny s nadeji, ze to nejak prezijeme. Vzal jsem si tabletky proti morske nemoci, ale ani to me tentokrat nezachranilo. Trpel jsem jak Job, uz jsem nemel nic v zaludku a presto i to nic chtelo porad ven. Ale jak vidite, tak jsem to nakonec prezil a se spozdenim kvuli vlnam jsme dorazili do Melbourne v 8 vecer. Misto aby jsme tam byli v sest. Hned jsme se vydali na cestu a po ujeti 250 km jsme pozde vecer zaparkovali blizko silnice na vyspani. Rano jsme meli v campervanu 2 stupne pod nulou a tak jsme byli radi ze mame prvni noc za sebou. Druhy den jsme ujeli pres 560 km do Forbes. Tam jsme uz byli predtim, kdyz jsme se vraceli z Cape Yorku a tak jsme vedeli ked zakempovat. Taky jsme se na noc lepe zorganisovali, sepnuli jsme spacaky spolu a tak jsme se lepe v noci zahrivali. Bylo to potrebne, rano jsme meli minus 4!

To jsme se uz ale pomalu posunovali k severu a i kdyz jsme ujeli pristi den jenom neco pres 300 km, tak se uz teplota zvysovala a v noci uz byl dokonce jeden stupen nad nulou! Ale nakonec jsme v Australii uprostred zimy a ve stredozemi jsou noci velice chladne. Po dalsich 500 kilometrech jsme uz v teplejsich koncinach a uz rozepiname na noc spacaky, protoze je uz dost teplo.

Prijizdime to mestecka Cunnamulla, kterym jsme probehli vloni a o kterem jsem dost napsal v reportazi Od zalivu k zalivu. Zastavili jsme se jako vzdy v informacnim stredisku a docela nas potesilo, ze si nas tam pamatovali z minule navstevy. To same se opakovalo v supermarketu a kdyz jsem se zastavil v obchode, kde nam vloni prispeli 50 dolaru jich pozdravit, tak nam pridali dalsi stovku pro Canteen. V Caravan Parku si nas pani taky pamatovala a hned nam nabidla ubytovani zadarmo. Skoda, ze Cunnamulla je jedine misto, kterym jsme prosli dvakrat protoze tam se ty cesty krizuji.

Projizdime koncinami, kde jsme predtim nikdy nebyli a tak je to zajimave, i kdyz jsou velke vzdalenosti mezi osadami - nekdy i stovky kilometru. Vetsinou rozsahle pastviny a presto ze trava je v techto koncinach uplne sucha, je tady hodne hoveziho dobytka a ovci a vypadaji dobre vykrmene. Vetsina vozidel ktere potkavame jsou turiste s obytnymi privesy, motor homes a campervany jako je nas. Take zaciname potkavat silnicni vlaky neboli road trains se tremi az ctyrmi privesy, vetsinou na prepravu krav a ovci.

Konecne po 2 500 kilometrech se dostavame do oblasti, ktera nas velmi zajima. Napred je to Longreach, mesto, ked vznikla svetoznama letecka spolecnost Qantas ( Queensland And Northern Territory Aerial Service). Bylo zajimava navstivit originalni hangar a videt prvni letadlo s kterym Qantas zacal letat. Bylo to pro 8 pasazeru, ale jak se tam stestnali je me zahadou. Pilot sedel nad pasazery v otevrene kabine. Take jako prvni letadlo pro pasazery tam byl zachod, samozrejme ne splachovaci a misto dveri jenom zaves.. Byla tam poznamka, jestli se nekdo dovede predstavit, jak se tam cestujicim v tom horkem Queenslanskem podnebi dychalo, kdyz ten zachod nekdo pouzil! Ale lide tenkrat byli tvrdasi, ne rozmazleni jako ted.

Po prohlidce muzea jsme pokracovali do nedalekeho Wintonu, kde jsme zustali pres noc. Winton je dalsi historicke misto na ktere jsem se tesil. Tady se zrodila nejslavnejsi Australska pisnicka “Waltzing Matilda” a prohlidka muzea byl oplravdu mimoradny zazitek. To ale neni jedine, cim se Winton proslavil. V teto oblasti je mnoho nalezu pozustatku dinosauru a je to jedine misto na svete, kde je dokumentovana “stampede”(uprk?)dinosauru. Tento nalez byl pouzit jako tema pro slavny film Jurassic Park.

Po nekonecnych rovinach pripominajicich savanu se nahle zacaly objevovat skaly a kopce a je jasne, ze jsme dorazili do oblasti dolu na zlato a med. Prvni zastavka je v Cloncurry, ktere se zapsalo do historie Australie zlatymi pismeny. Bylo to prave tady, kde Dr John Flynn polozil zaklady pro “letajici doktory”, navzdory vsem skeptikum, kteri neverili ze je neco takoveho mozne v dobe kdy letectvi bylo jeste v plenkach. Jeho vira byla neotresitelna. Jeho slova jsou zapsany do dejin: “Nic se nebojte…ja mam dostatecnou duveru v lidske vlastnosti, ze kdyz se rozhodnu nekomu pomoci, tak ostatni se pridaji a budou take pomahat.” Jak to pravdive, aspon tady. V dnesni dobe by si nikdo nemohl predstavit zivot v odloucenych koncinach bez “letajicich doktoru”.

Mount Isa je nejvetsi mesto v teto oblasti. Tady jsme doplnili zasoby protoze vime, ze budeme za vsechno muset platit o hodne vic az budeme zase mimo civilizaci. Zajimava vec je, ze jednou z turistickych atrakci je cinsky hrbitov. To jsme poznali vsude vcetne Tasmanie, ze kdyz se nekde otevrou doly, tak se tam objevi Cinane. Vzdycky se vydali na cesty hledat bohatstvi a mnozi se uz nikdy domu nevratili. Jak se ale casy meni. Ted sem jezdi Cinane ne hledat stesti, ale s baliky penez kupovat nase doly!

Cesta nas vede dale kolem velkodolu Mary Kathleen a po skoro 700 km jsme stravili noc v Camooweal, asi 300 obyvatel. Ja jsem o tomte mestecku vedel jenom z jedne pisnicky od Slima Dusty, nejpopularnejsiho zpevaka country music, bohuzel uz nezije. Jinak tam nebylo nic, co by stalo za zminku.

Jeste nas ceka jeden den dlouhe cesty, kolem 700 km. Neni tady nic co by stalo za to, abysme se zastavovali a proto spechame do zajimavejsich mist. To uz dorazime na Stuart Highway, po ktere pojedu dolu na kolobezce a tak se nikde moc nezdrzujeme a ani se o tom nebudu moc rozepisovat.

Po Stuart Highway pokracujeme do Pine Creek, kde odbocujeme na Kakadu Highway, ktera nas vede do slavneho narodniho parku Kakadu. Tam jsme stravili jenom dva dny. Stacilo to na to udelat si o tom nejakou predstavu a udelat si projizdku na lodi po okolnich mocalech, plnych krokodylu a ruznych vodnich ptaku. Jednoho z krokodylu jsme chytili pri cinu. Prave se cpal velkou rybou Barramundi a vubec mu nevadili, ze jsme se na nej divali. Vetsina krokodylu ale line lezela na brehu, uplne bez pohybu, otevrene huby a clovek by prisahal, ze to jsou sochy. Kolem nich sedely hejna kacen a vubec se neohledaly na to, ze jsou kolem krokodyli. Videli jsme take vodni buvoly a hnizdo Jabiru, kteri jsou asi velikosti capu a je po nich pokrtene mistni misto, kde byly kdysi velke uranove doly, ktere jsou uz ale zavrene. Jeden druh kacen stoji za zminku. Nekvakaji jako ostani kaceny, ale piskaji jako ptaci a presto ze ziji na brehu, nemaji rady vodu a nikdy tam nevlezou. To jsou pomery, co?

Tady jsme potkavali krome turistu hodne armadnich vozidel. Vetsina Australske obrany je na severu. Je to logicke, z Antarktiky se neceka, ze by nas nekdo napadnul!

Z Kakadu jsme se vydali do Litchfield National Park. Ted jsme na dovolene, jak jsem Jozce slibil a taky si to chudera po tom ,co musi se mnou musi vytrpet, zaslouzi. Ted se uz nikam nespechame, mame skoro dva tydny do startu. Litchfield Narodni Park je velice krasny, je tam plno vodopadu, obrovskych Termite Mounds, nazvat to hnizda termitu se me moc nelibi, spise bych to nazval stavby rozlisnych tvaru a velikosti, nektere urcite pres 6 metru vysoke .Stravili jsme tam tri dny, nejvice se nam libilo u vodopadu Wangi, ked je pod vodopady tunka velikosti fotbaloveho hriste. Voda 22 stupnu, pekne taboriste. Pekne koupani ktere pri teplotach kolem 35 stupnu prislo velice vhod. Rad jsem si zaplaval primo pod vodopady a dival se nahoru jak voda pada z ohromne vysky po skalach, proste nadhera. A navic stormy kolem byly oveseny obrovskyme netopyry, kterym rikaji letajici lisky. Jsou velci asi jako holubi a rozpeti kridel odhaduji asi tak na 60 cm. Tesil jsem se, ze je vyfotim a nafilmuji az zacnou vecer letat, ale bohuzel byla na to uz moc velka tma. Pohled to byl ale uzasny, i kdyz kamera na to nestacila, ale oci jeste jo. Obloha byla skoro uplna pokryta kdyz krouzili kolem, nemohli jsme se na to vynadivat.

Musim se ale trochu rezepsat o tom, co jsme uvideli cestou v Batchelor, male mestecko na ceste do Litchfield, asi 100 km na jih od Darwinu. K naseme velkemu prekvapeni se na okraji silnice objevil Karlstejn! Kdo by neco takoveho cekal?

Postavil to tam pan Bernard Havlik, ktery po prichodu do Australie pracoval na ruznych misteach, mimo jine jako zahradnik v Batchelor. Pozdeji s pritelem Milanem Vodickou zalozili plantaze borovic a take plantaze ovocnych stromu mango, ktere polozily zaklady pro pestovani manga v teto oblasti. Po odchodu do duchodu Havlik nezahalel. Behem jeho zahradniceni mu vzdycky lezl na nervy kus skaly, s kterym se nedalo nic delat a tezko se to udrzovalo v pohlednem stavu. Ted kdyz mel plno casu, tak se rozhodl postavit na tu skalu miniaturu Karlstejna jak dar pro mistni obyvatele. Zacal se stavbou v roce 1978 a kdyz zemrel v roce 1990 tak stavba byla skoro dokoncena. Jedine co zbyvalo k tomu dodat bylo vodni kolo, ktere bylo nalezeno pod jeho posteli. Toto neni poprve, co jsem narazil na zajimave dedictvi po cesich. Kdyz jsme cestou na Simpsonovu poust projeli pres Oodnadatta, mala aboriginska osade daleko od civilizace na pokraji Simsonove pouste , narazil jsem tam na jmeno Pecanek, ktery tam otevrel obchod a zavedl dopravni spolecnost, ktera prepravovala zbozi i lidi jak po silnici tak i letecky.

Do Darwinu jsme dojeli tyden pred startem nasi akce a tak bylo dost casu se podivat kolem. Ubytovali jsme se v Caravan Parku Hidden Valley, ked je nastesti bazen, protoze jsou porad velke horka, jak v tropech. Je tady plno zajimavosti, trochu moc na to abych to vsechno popisoval. Musim se ale zminit o leteckem muzeu, ve kterem je jeden ze tri americkych bombarderu B-52, ktere jsou mimo uzemi USA. Dalsi dva jsou v Anglii a Jizni Korei. Neda se popsat ten dojem, kdyz to clovek poprve uvidi. Je to proste kolos nade vse ocekavani. Dalsi historicke zajimavost jsou pozustatky dvouleteho bombardovani Japoncama behem druhe svetove valky, kdyz meli Japonci o Australii zajem. Darwin je jedine Australske misto, ktere prozilo valku na vlastni kuzi. Dalsi nestastna udalost byla, kdyz cyklon Tracy uplne znicil Darwin na Stedry Den 1974. Vsechni obyvatele museli byt letecky evakuovani, bylo to nejvetsi letecka evakuace lidi v historii a ukazala schopnost australskych organisaci a armady si poradit i v nejhorsi situaci.

Dalsi zajimavosti bylo krmeni morskych ryb, ktere pri prilivu pripluji k brehu a berou chleba z ruky. Jsou to ale takove ryby, ktere nemaji ostre zuby, takze nehrozi zadne nebezpeci. Zajimave je, ze priliv v tomto miste je az 8 metru.

Take jsme si doprali vecerni projizdku lodi kolem pristavu, ktera zahrnovala veceri s velkym mnozstvim morskych a i jinych pochoutek. Oba jsme se poradne precpali, ale pochutnali jsme si! Urcite na to budeme cestou vzpominat, kdyz nebude nic jineho k dispozici nez konzervy.

Za dva dny uz budeme na ceste a o tom uz pozdeji. Budu se snazit popisovat nase zazitky co najcasteji, pokud se me podari mit prijem na muj bezdratovy internet. Budu dost mist, kde budeme na urcitou dobu bez signalu.

 

Kola kolobezky se roztocily.

Konecne, po pohodlnem tydnu dovelene v Darwinu nastal den startu. K nasemu prekvapeni prijela do Darwinu cela delegace Tasmanskych Lesu vcetne reditele, ktery bude nasim starterem. Privezli sebou take televizni skupinu, ktera nas bude filmovat pro pristi porad “Going Bush”, ve kterem informuji verejnost o tom co se deje v Tasmanskych lesich, jake jsou tam atrakce a jak se o nase lesy staraji a take o tom jak pomahaji tem, kteri delaji neco uzitecneho pro spolecnost. Dva komentatori tohoto programu jsou znami po cele Australii z rybarskeho programu “Hook, Line and Sinker). Prislo nekolik mladych lidi, kteri jsou cleny Canteen, dokonce prinesli krasny dort na moje narozeniny, jeste rozhovor s rozhlasovou stanici ABC a uz reditel Tasmanskych Lesu Bob Gordon strili se startovaci pistoli a jsme na ceste. Je uz dost pozde, skoro 11 hodin a tak se musim hybat. Televizni skupinu nas doprovazi skore cely den. Jsou to prijemni lide, zname se s nimi od lonskeho roku, kdy prijeli do Byron Bay nafilmovat konec nasi cesty napric Australie.

Je horko, kolem 35 stupnu ve stinu, ale na silnici urcite pres 40. Mam porad neskonalou zizen, piju jak duha, ale moc to nepomaha. Konsumujeme denne 10 litru vody! Je tepla, protoze nase lednicka to nestaci chladit. Cely den, kdyz jedu kolem nejake benzinky - moc vic toho tady uz neni, vidim velke reklamy na Iced Coffee, neboli chlazene kavove mleko, ale snazim se oddolat. Nakonec jeme to prece nevydrzel a pozde odpoledne pozadal Jozku, aby me jedno koupila. Cekal, jsme, ze koupi karton 700 ml ale kdyz jsme ji videl vychazet s dvoulitrovkou, tak jsme si myslel ze se zblaznila, protoze ona to sama pit nechtela, ze je to moc sladke. Kdyz jsme ale zacal pit, ta nadherna chut, a tak nadherne studene, tak jsme se nemohl zastavit. Nez jsme se nadal byl litr ve mne a behem pristi pul hodiny jsme dopil zbytek. Byl jsme presvedceny, ze na to nejak doplatim, ale kupodivu nic. Ted aspon vim, ze mam definitive kaceni zaludek!

K veceru jsme dorazili do Caravan Parku Acacia Store. Kdyby jsme vedeli, co tam na nas ceka, tak bysme asi radsi spali nekde u silnice. Nebyli tam skoro zadni turiste, jenom par lidi, kteri tam natrvalo ziji, vsechno velice zchatrale, asi to nejhorsi, co jsme kdy videli. Jelikoz jsme byl informavany spoluzakem Slavkem Solarem, ze zorganisoval s pani Dufkovou z Ceskeho Rozhlasu pisnicku k mym narozeninam, snazil jsme se to najit pres bezdratovy internet ktery jsme si na tuto cestu poridil, ale bohuzel nebyl signal.

Hned po prijezdu se na nas navezla nejaka priozrala pani s pivem v ruce a velice mela zajem si s nami povykladat. Kdyz jsme se ji konecne zbavili, tak jsme zalehli, ale bylo velice horko celou noc a navic tak blizko nejaka partia mela hlasity pokec, ktery trval dobre pres pulnoc. Nemusim ani zduraznovat, ze jsme celou noc nespali. Neco takoveho tady clovek tak lehko nezazije. Rano jsme vyrazili sotva se rozednilo. Par hodin to nebylo nejhorsi, ale pak zacalo slunko prazit a zacalo opravdove utrpeni. Vedro, nevyspani a navic skoro porad do kopecka. Ne prudke, ale i tak me to dalo dobre zabrat a kdyz prisel z protismeru naraz vetru, tal jsme mel pocit ze se splham na Mount Everest. Jedina zajimava vec se prihodila kdyz prebehl Dingo pres silnici, jinak to byl jenom boj o preziti. Ale i to melo konec. Kousek pred Hayes Springs, cil nasi cesty, se obj evil prvni kratky kopecek, za dva dny, po kterem kolobezka jela dolu sama. To me bylo veselo. Tentokrat jsme meli opravdu pekne kempovani. A samozrejme prvni vec byla student sprcha a sup do bazenu. To byl pocit!

Rano jsme zase vyrazili brzy, tentokrat se nam pokracovalo mnohem lepe. Za prve jsme se poradne vyspali a za druhe se potvrdilo to co jsme si myslel, ze to bylo vcera skoro porad do kopce.\Kopecky jsou vetsi, ale vetsinou s kopce. To se to frcelo uplne jinak, mel jsme dost prilezitosti si s kopce odpocivat. Den jsme skoncili v Pine Creek. Tady jsme se zastavili cestou do Darwin a ten pan, co se stara o tento Caravan Park se hned nabidl, ze nam pomuze se sbirkou penez a navic nas tady nechal dnes pres noc bez placeni. Nemusim snad ani dodat, ze hned po prijezdu jsme zmizel pod studenou sprchou a pak v bazenu.

Neni lehke porovnat, jestli je to lehci na kolobezce nebo utikat. Ale co se tyka prispevku, tak kolobezka je vitez. Za prvni si me lide drive vsimnou, protoze lidi co beha je plno, ale dedku na kolobezce neni videt tolik. A take v kosiku mam vsechny potrebne informace a kasicku, takze prispevku je definite vic nez kdyz jsme utikal s prazdnyma rukama.

Dnes vecer jsme si doprali prvni poradnou veceri. Kvuli horku a vecne zizni jsme tyto prvni tri dny, krome dvou krajicku chleba na snidani, jsme jedli malo solidni stravy, hlavne ovoce a hodne piti. Jozka si dala pecene veprove se zeleninou a ja jsme si pochutnal na jehnecim. Dali me toho masa tolik, ze jsme to ani nemohl vsechno snist a tak zbylo dost na jednoho psika, ktery se take poradne po tom oblizoval. Nez jsme sli spat, tak jsme sbalili kasicku s pultu hospody, byla dost tezka, ale kolik tam bylo, to nevime. Videli jsme dost lidi tam davat i papirove penize.

Rano jsme zase vyrazili hned za svitani, ceka nas dost dlouha cesta. Toto bylo prvni rano, kdy teplota klesla pod 20 stupnu. Prvni tri hodiny se jelo velice dobre, ale kdyz teplota vybehla na 36 stupnu, poradne jsme se potil a zase pil jak duha. Snad dvakrat tolik nez vloni, kdyz jsou probihal pres rozpalene pouste. Ja si to vysvetluji vysokou vlhkosti. Pot se odparuje pomalu a proto chladici efect neni takovy, jako kdyz je suchy vzduch a odparovani odebira teplotu z okoli, jak jsme se kdysi ucili ve fyzice. Ja doufam, ze to jeste plati. Asi v polovine dnesni cesty jsme najednou zacal pocitovat zmenu. Teplota byla porad stejna, ale uz nebylo tak dusno a potreba piti se dost zmensila. Krajina se take meni, kolem se objevuji zajimave skaly a barva pudy se meni do cervena. Kdyz jsme skoncili v Katherine, tak jsme napred zasli do suprmarketu, koupili dalsich 40 litru vody a par jinych veci a usadili se v peknem Caravan Parku, s bazenem, a to taky byla moje prvni akce - dat si sprchu a supnout do bazenu. Za chvilku tam ale pujdu znova, tentokrat i s Jozou, ktera tam nechce jit, dokud trochu neschladne.

Tak mame za sebou 4 dny - jednu desetinu cesty, a 331 kilometru. Jak to vsechno ubiha!

 

 

 

Pokracujeme z Katherine do Tennant Creek.

Po precteni predesle reportaze jsme s hruzou zjistil, ze jsou tam nejake slova, ktere nedavaji vubec zadny smysl. Tento program na psani ktery mam v notebuku se snazi opravit to co jsme napsal a obcas prepise nektere slovo na jine, podobne, v anglictine, a je z toho uplna blbost. Ted jsme na to uz konecne dosel a vypnul automatickou opravu a tak uz snad bude pokoj.

Kemping v Katherine byl soucasti turistickeho resortu s hotelem a tak tam bylo vsude plno svetel. Nekolikrat jsme se v noci probudil a myslel ze je uz rano, ale vzdycky jsme se radosti otocil a spal dal.

Kdyz se ale ozval zpev ptaku tak me bylo jasne, ze je cas na vstavani. Bylo to ale velice zajimave, tak jsem je jeste chvilku poslouchal. Jeden opakoval do nekonecna neco jako “tu du, tu du” druhy zasel vykrikoval “brie, brie”. Rikam si, proc brie, proc ne treba “camembert nebo romadur?” Ale pak zacal zpivat jeden, ktery me opravdu ucaroval. Tolik rozlicnych tonu, a krasnych melodii, vsechno se zdalo byt tak presne zaranzovane, ze by se za to nemusel stydet zadny profesionalni tenor jako Pavaroti. I on by na to mohl byt hrdy. Neco tak nadherneho od ptaka jsme opravdu v zivote neslysel. Mrzelo me, ze jsem ani nevidel jak vypada.

Byli jsme uz na ceste kdyz zacalo vychazet slunce a prekvapilo me, ze je primo predemnou. My prece mirime na jih a slunce ma vychazet na vychode? Kdyz jsme se znova podival na mapu tak jsem si uvedomil, ze silnice vede na jihovychod a kdyz se trochu toci, tak miri na vychod. Tak to uz je vysvetlene, ja jsme se uz malem polekal, ze se zeme nejak blbe otocila!

Netrvalo dlouho a teplota zase vybehla na 36 stupnu. Ani mracek, vzduch se ani nepohnul, jenom kdyz kolem projede silnicni vlak a rozviri vzduch. Bylo to jako prijemne pohlazeni po rozpalene tvari, ale bohuzel to trvalo jenom strasne kratkou dobu. Byl to dalsi perny den, zvlaste odpoledne, kdyz se zvedl vitr, ktery skoro porad fouka od vychodu nebo jihovychodu, a tak me dost brzdil. Z kterehokoliv jineho smeru by byl vitany. Poslednich dvacet kilometru, kdyz se clovek zacina tesit, ze uz bude brzo po utrpeni, silnice stoupa, sice jenom mirne, ale s protivetrem je to poradna zabiracka. Marne se modlim aspon o par kilometru s kopce, ale kdepak!

Nakonec jsme prece jenom dorazili do Mataranky. Je to misto zname pro sve teple prameny a tak aby se nereklo, jsme se tam s Jozou take vykoupali. Teplota vody je 34 stupnu, me byt tak v tom momente spise vyhovovalo 14 stupnu. Nakonec jsem to ale napravil v caravan parku kde jsme si dal osvezujici studenou sprchu. Mataranka je take velmi znama z romanu od Jeannie Gunn “We of the Never Never” (My z nikdy, nikdy!) ve kterem je popsan zivot na hovezi farme Elsie Station, ktery byl napsany v roce 1908 a take pozdeji zfilmovany. Je to dulezita soucast Australske historie o tom jak lide v te dobe zili na odloucene farme.

Kolem je uz vsude velke sucho, voda pouze podzemni, ktere je velice tvrda a neda se pit. Mame jeste asi 50 litru, snad nam to tyden vydrzi nez budeme v Tennant Creek kde je poradny supermarket.

Kdyz jsem se rano probudil, tak me prekvapilo, ze jsem byl az po usi prikryty spacakem. Dosud jsem byl vzdycky cely odkopany. Bylo pet rano a tak dlouho se me nepodarilo spat bez probuzeni. Kdyz jsem se pak podival na teplomer, tak to bylo jasne, 12 stupnu. Nadhera, proto se tak krasne spalo. Kez by bylo takovych noci vic. A dokonce kdyz jsem se probudil, mel jsem vic hlad nez zizen, a to se uz dlouho nestalo.

Rano se samozrejme pokracovalo dobre. Jsme ted na casti dalnice Stuart Highway, ktere se nazyva “Savannah Way.” Vypada to kolem opravdu jako savana, i kdyz je dost stromu, ale vysoka trava. Je to druh travy, kterou krome termitu zadny zivocich nemuze ztravit a tak neni divu, ze je tady tolik uzasnych staveb termitu. Takove mnozstvi a tolik rozmanitych tvaru jsem jeste nikde jinde nevidel.

Silnice ted vede primo na jih. Jsem rad, protoze slunce je ted porad za mnou. Mam dost rozpraskane rty s plyskyri, presto ze jsem je mazal zinkovou masti. Ted uz na ne slunce nebude tak prazit a tak doufam, ze se to brzo zahoji. Jinak jsme vsichni v poradku. Prvni dny jsme oba vypadali jako uvareni raci, ted se spise podobame domorodcum. Tech je tady ted dost a take vsude kde se objevi ve skupinach, je kolem dost policajtu, aby se predeslo problemum.

Auto zatim jede dobre, kolobezka taky, a tak si nemuzeme stezovat. Dokonce i poslednich dvacet kilometru bylo trochu jinych nez predtim. Nedru se do kopce , a kdyz zacal foukat odpoledne vychodni vitr tak me nebrzdil, ale osvezoval. Pozde odpoledne jsme dorazili jsme do Larrimah,

Je to v podstate jenom hotel s prostorem kolem pro kempovani. Vsechno dost zanedbane, Kdyz jsme uvidel bazen, tak jsme se chystal jak tam rychle skocim, ale byl prazdny. Nablizku bylo staveni s velkym napisem “Bakery” s reklamou na Australske Pies (zapecene maso v testovine) a tak jsme si na ni udelal velkou chut. Na vratech byl ale napis’ “Closed, gone shopping”. (zavrene, sli jsme nakupovat). Asi hodne daleko, nekolik stovek kilometru kolem zadne obchody nejsou. Ale hlavne ze je elektrina, ta vzdycky prijde vhod. Dnes uz Jozka zase misto mazani polevala chleba maslem. I kdyz mame lednicku, v takovych vedrech na to pres den nestaci kdyz jede jenom na baterku.

Je to tady vsechno hodne odloucene, stocky kilometru krome par Roadhousu neni nic. Ani signal na mobil a tak musime cekat az se zase objevi.

V noci se nam zase dobre spalo, teplota 16 stupnu. Ale netrvalo dlouho a bylo zase 36. Pritom se me ale cestovalo dobre, zda se, ze silnice jde vice s kopce nez do kopce, taky je mozne, ze se dostavam do lepsi kondice. Sem tam nekdo zastavi a da prispevek do kasicky, bud o nas slyseli na radiu nebo cetli o nas v novinach. Jeden pan zastavil a prohlasil, ze si myslel ze uz videl vsechno, nekteri behali, nekteri slapali krokem, nekdo na kole, ale na kolobezce pry jeste nikoho nevidel. A to byl prave ten duvod proc jsem vybral kolobezku, aby si toho lide vsimli. Zda se, ze to funguje.

Cestou jsme se stavili v Daly Waters v historicke hospode. Je to z dalnice odbocka asi 3 km, To se vzdycky clovek tesi, ze si uz konecne na chvilku odpocine a to je pak velky sok kdyz clovek narazi na objizdku a misto 3 km je to asi 8. To by me mohl cert sebrat. Ale stejne to stalo za to. Typicka hospoda z "outback", steny ovesene vseckym moznym, kazdy tam neco prida, od botu, klobouku, tilek, napisu, pohledu, navstivenek a samozrejme taky vlajecek z celeho sveta. Hned me padla do oka ceska vlajecka, na ktere byly jmena Dan, Sona & Bohumil Bobina, zrejme z Brna. Je to maly svet.

Taky potkavame cestovatele na kolech. Prvni byl Japonsky turista, druhy byl mlady Australan, ktery propagoval nejakou jinou cinnost a treti byla jedna pani, ktera uz ctyri roky jezdi sama po Australii pro podporu na vyzkum ledvinovych nemoci. Ja to mam prece jeste pomerne lehke. Za prve nemusim vozit sebou vsechno potrebne a vecer nemusim stavet stan, varit si veceri atd. Ja mam to stesti, ze mam na to Jozku, ktera se o me stara. A taky si toho vazim.

Na konec dne jsme dorazili do Dunmarra. Je to jenom Roadhouse s prostorem na kempovani. Sotva jsme prijeli tak vidim bazen. Uz se tam vidim, ale cedulka na brance rika "Zavreny, polamal se filter" Lehko se rekne at to nechaji spravit. Nejblizsi opravar je asi stovky kilometru daleko a tak si to asi nemohou dovolit. Budu se muset zase spokojit se studenou sprchou. Ale meli tady "meat pies" a tak jsem se konecne dockal a koupil jsem si jednu. To me ale byl cert dluzen, moje rty jsou jeste porad dost rozpraskane a tak to jezeni bylo uplne utrpeni. Ony jsou totiz dost korenene a tak misto slasti, strasti. Ale i tak byla dobra.

Dalsi noc byla jeste snesitelna, teplota 16 stupnu a tak to jeste uslo. Netrvalo ale dlouho a uz bylo zase 36 stupnu. Nekolikrat za den si vzdycky namocim tilko a tak se jede celkem dobre, zvlaste kdyz vitr fouka za zadu a neni to moc do kopce. Kolem je zase hodne vypalene buse. Je to stara praxe, zabrani se velkym pozarum ktere jsou hrozne kdyz se to necha moc narust a take se priroda obnovi, vsechno se zacne znova zelenat a zivot zacina znova. Taky je kolem jeste porad velke mnozstvi staveb termitu a je to porad zajimave, protoze je kazdy original.

Presto, ze je tady uz vsechno dost suche, na pastvinach je velky pocet tropickeho dobytka, svetle sede barvy, ktery je zrejme dobre prizpusobeny mistnim podminkach. Musi jich byt hodne, denne potkavame desitky silnicnich vlaku az z tremi privesy, kazdy na dve poschodi, plne dobytka.

Prvni mestecko po Matarance je Elliott, vzdalene pres 300 kilometru. Zije tam asi 600 obyvatel, vetsinou domorodci. Neni to zrovna prijemne misto, turiste tam neradi zastavuji. V caravan parku je bazen ale uz ctvrty po sobe, co nefunguje a tak se zase musim spokojit se studenou sprchou.

Noci se zacinaji zase oteplovat a rano netrva dlouho a je zase kolem 36 stupnu. Ale dekuji Bohu za to, ze nam fouka vitr do zad. To se jede uplne jinak. Pribyva kopecku a to me take vyhovuje. Pokracujeme lepe nez jsme ocekavali. Ale nesnazime se zpomalit aby jsme jeli podle planu, ale radeji se snazime ujet kazdy den co nejvice. Kdovi, co nas jeste ceka a lepe je byt vpredu nez pozadu.

dalsi noc jsme stravili v Banka Banka. Je to jenom misto na kempovani u farmy, ale peclive opatrovane. Jsou tam travniky a velke stromy takze je dost stinu, sprchy a zachody ciste a vsechno funguje. A navic je to jedno z mala mist v techto koncinach, kde tece z kohoutku chladna pitna voda. nevahali jsme a naplnili vsechny kanistry a tak mame zase na par dnu postarane. Rano bylo pod mrakem az do 10 hodin, pak se ale zase slunce rozpalilo a bylo pres den 36. Ale vitr zesilil a jelikoz zase foukal do zad, jel jsem jak namydleny blesk. Bylo zase dost kopcu a kdyz do slo nahoru, tak jsem se tesil, ze si vlastne predplacim na jizdu s kopce. A taky jeden z kopcu dolu byl pres 3 kilometry. To jsem si chrochtal, cele tri kilometry jsem nemusel ani pohnout prstem, vlastne nohou! To jsem si pochvaloval ze si jedu jako safar.

Uz jsme na ceste 10 dnu, mame ctvrtinu za sebou. Zitra budeme v Tennant Creek a o tom priste. Uz dlouho jsme nemeli spojeni se svetem ale v tennant Creek budeme urcite mit prijem na bezdratovy internet a tak budeme mit zase moznost komunikovat.

Vsichni styri ( vcetne dvou vozidel) jsme v poradku. Samozrejme ze mam par svalu ktere se casto ohlasuji ale to neni problem. jen at si zvyknou. Trochu me trapi prava Achilovka uz nekolik dnu, ale nezhorsuje se to a to je hlavni. I to se casem spravi. Presto ze je tady maximalni rychlost na dalnici 130 km za hodinu a silnicni vlaky se ctyrmi privesy dlouhe az 50 metru se jenom mihnou kolem, citim se dost bezpecny. Silnice neni preplnena a tak vetsinou se objevi jenom jedno vozidlo a tak ma moznost me uhnout na druhou stranu a kdyz se nahodou potkaji dva blizko mne, tak se radeji odsunu ze silnice na krajnici.

 

Z Tennant Creek do Alice.

Posledni noc pred Tennant Creek jsme stravili v karavan parku Three Ways. Tam jsme prave dorazili na Stuart Highway cestou do Darwinu, odsud to bude zase cesta po ktere jsme jeste nejeli. Kdyz jsme jeli po Stuart Highway do Darwinu, tak se nam zdalo, ze byl od Darwinu velky provoz, hodne karavanu a motorhomes, tak jsme ocekavali tezky boj na kolobezce. Jak jsme ale zjistili, tak hlavni turisticka sezona kolem Darwinu prave koncila a hodne turistu prchalo na jih od zvysujicich se teplot a vlhkosti v Darwinu. Takze kdyz jsme nakonec z Darwinu vyrazili, tak provoz nebyl zdaleka tak hrozny a vubec si nemohu stezovat.

Jeste zpet k Three Ways. Kdyz jsme chteli nacerpat benzin tak jsme zjistili, ze Jozka musela napred k pokladne a nechat tam svuj ridicsky prukaz, nez zapnuli pumpu. Po zaplaceni ji to teprve vratili. Je to smutne, ale meli tady tolik problemu s domorodyma ridicema, kteri naplnili nadrz a ujeli bez placeni. Neni to v techto koncinach velice jednoduche.

Do Tennant Creek to bylo jenom asi 30 kilometru, vzalo me to asi dve a pul hodiny a jelikoz jsme dost v predu, tak jsme tam mohli zustat. Prvni cesta vedla do mistnich novin "Tennant & District News", kde uz na nas cekali, potom do skoly, doplneni zasob v supermarketu, hlavne vody, ktere denne spotrebujeme 10 litru a potom do "Red Rooster". Jozka si uz delala chut na kure dlouhou dobu a tak mela z toho velkou radost. A pak uz do Caravan Parku, kde jsme meli konecne spojeni se svetem a mohl jsem dat na internet posledni zpravy. Je s tim dost prace, protoze pisi ceskou i anglickou verzi a obcas neco nefunguje jak by melo. tentokrat se me nejak potentovala ceska verze a linky se z hlavni stranky nedaly otevrit. Nomohl jsem to napravit, tak jsem pozadal jednu znamou od nas z Burnie aby se na to podivala a poslal ji heslo aby s tim mohla manipulovat. Pak jsem uz mohl jenom doufat, protoze jsme ztratili zase signal na nekolik dnu a kdyz jsem se nakonec na to mohl podivat, tak jsem si oddechl, protoze to uz fungovalo. Zlata Sally!

Tennant Creek ma asi 3 000 obyvatel. Vznikl v tricatych letech 20 stoleti pri posledni australske zlate horecce. Zavinil to nejaky Charlie Windley, zamestnanec Overland Telegraph Line, neboli transkontinentalni telegrafni linky, ktery v blizkych kopcich objevil zlato a tim dal podnet k vzniku Tennant Creek. Na prvni pohled by si clovek myslel, ze tam ziji jenom domorodci. Vsechny stinne mista ve meste jsou jimi obsazene. Sedi tam jen tak a nedelaji nic. Ocekaval jsem, ze aspon nekteri pracuji v mistnich obchodech, benzinkach a jinych podnicich, ale nepodarilo se nam uvidet ani jednoho pri praci. Je to smutne, ja to posuzuji podle sebe, ze musim mit v zivote nejaky cil. Kdyz dokoncim jednu vec, uz premyslim o necem jinem, jinak bych se asi nudou zblaznil. Neverim tomu, ze nekdo muze byt stastny cely den sedet a nic nedelat. To je prece musi nicit a vlada to podporuje tim, ze jim dava penize za nic. Potkali jsme dost aborodgincu, kterym se to take nelibi a radeji by videli, aby se jejich lidi naucili starat sami o sebe. My jsme to videli v jedne osade vloni, kterou zalozili misionari a lide tam vypadali spokojeni a meli co delat. Neni to lehke to vyresit a dnesni generace politiku ma vetsi zajem o prazdne gesta a hesla, aby to vypadalo ze neco delaji, ale skutek utek. Nemaji zaludek na to udelat nepopularni a prisne kroky k reseni techto problemu. Lide o tom taky neradi mluvi, aby je nekdo neobvinil ze jsou rasisti. Zijeme v dobe, kde se lide nuti k tomu, aby byli "politically correct". Ja jsem ale vzdycky rekl to co jsem si myslel, a na stara kolena uz se nebudu menit, at si rika kdo chce co chce.

Pres noc jsme meli kupodivu nekolik prehanek a teplota pres noc prijemnych 13 stupnu. Rano jsme vyrazili brzy, zacalo to s vetrem v zadech a tak za prvni hodinu jsem ujel 14 kilometru. To me dodalo chut k tomu, abych to dojel az do Devil's Marbles, vzdalenych neco pres 100 kilometru. Po hodine cesty se ale silnice otocila prudce do leva a vitr, ktery foukal od vychodu, misto aby byl mojim kamaradem a pomocnikem, tak se z neho stal nepritel. A tak to pokracovalo cely den. Silnice se porad tocila z leva doprave a tak jsem si chvilkama liboval a chvilkama prskal. Ale nevzdal jsem se umyslu dorazit az k Devils Marbels a po vice nez 10 hodinach jsme tam dorazili. Za cely den jsem nemel ani moment kdy to jelo samo, musel jsem se nepretrzite odrazet celou cestu. Ale stalo to za to! Ja nejsem natolik dobry basnik, abych dokazal presne popsat me dojmy z toho, kdyz jsem uvidel ty Marbels. Aboriginci je nazyvaji Karlu Karlu. Po stovkach kilometru vetsinou rovina s malymi stromky a keriky a samozrejme staveb termitu, najednou se objevi obrovske balvany vsech moznych tvaru, perfektne balancovane i kdyz by si jeden myslel ze se to musi zacit kutalet kazdym momentem. Prirode to vzalo 1 500 milonu roku vytvorit neco tak uzasneho. Ja si myslim, ze zadny architekt by nedokazal vytvorit takovy skvost.

Je tam docela pekny kemping se zachodama, poplatek jenom $3.30 za osobu. Pri zapadu slunce vsechno bylo krasne cervene, pri vychodu zase jine barvy. Clovek by tam vydrzel nekolik dnu to vsechno prolezt a obdivovat, ale my musime pokracovat.

Teplota pres noc zase jenom 12 stupnu a vitr rano ze zadu, takze to zase frcelo a dokonce jsem mel nekolik sjezdu bez velkeho usili. Na svacinu jsme se zastavili u roadhousu Wycliffe. Tema tohoto mista jsou UFO, tvrdi, ze tam bylo nejvice pripadu v Australii, kde lide videli UFO. Uvnitr je cela sbirka vystrizku z novin s reportazema o techto pripadech, cela budova je pomalovana letajicimi taliri a zjevy mimozemstanu vcetne sosek zelenych muziku. Zajimave misto, velice jine nez to co clovek vidi cele dny. Prodavaji tam samozrejme jidla a studene napoje vcetne piva. Okraje silnice az asi 50 metru do buse jsou pokryty plechovkami od piva. Ne jedna nebo dve jak clovek najde i jinde, ale aspon 10 na ctverecni metr. Okolni osady aboridgincu jsou vetsinou zony, kde se nesmi s alkoholem, tak si jejich obyvatele nakoupi piva, sednou si u silnice a neprestanou, dokud to vsechno nevypijou. Prazdne plechovky tam samozrejme zustanou.

Po celkem prijemnem dnu jsme skoncil v Barrow Creek. Teplota pres den vystoupila jenom na 29 stupnu a tak jsme se tesili, ze ty vysoke teploty uz mame za sebou. To jsme ale nevedeli, ze v Alice Springs nas zase ceka 35 stupnu.

Kolem je nekolik zajimavych kopecku a hlavni atrakce je budova Transkontinentalni Telegrafni Linky z roku 1872 pekne zrenonovana. Byla to jedna z 15 stanic, ktere spojovaly Port Augusta s Darwinem.

Nechybi tam samozrejme kemping, ne zrovna nejmodernejsi, a stary pub, kde jsme si doprali krasne studene pivo. Na pulte baru sedela kocka a pochutnavala si na mlicku, celkem neobvykly zjev.Ja jsem byl docela rad, za jsou jeste mista mimo dosah vselijakych inspektoru, kteri nam rozkazuji co se muze a co se nesmi. Byli tam hodni lide, nechali nas prenocovat zadarmo a jeste rano pridali do kasicky 50 dollaru.

Zase chladna noc, rano vitr v zadech a tak jsme spokojene pokracovali az do Ti Tree. Napred jsme navstivili mistni skolu, ktera prave oslavovala 40 vyroci zalozeni. Ti Tree je aboriginska osada a diky signalu na telefon jsme meli moznost po nekolika dnech zase kontaktovat rodinu a jine. Usadili jsme se v caravan parku, ktery je bezpecne oploceny a vrata se tam zaviraji aby tam nikdo kdo tam nepatri nemohl.

Zanedlouho se nablizku objevily tri mlade damy, zacaly stavet stan a zdalo se me, ze slysim cestinu. A nemylil jsem se. Jedna byla z Nachoda, jedna od Brna a treti ze severniho Slovenska. Pekne jsme si povykladali. Ja jsem velice rad, kdyz vidim, ze mladi lide z Ceska maji moznost cestovat bez blbych omezeni. My jsme byli zavreni za zeleznou oponou a uz jsem byl zenaty, kdyz nam dali porve moznost dostat povoleni na cestu do Madarska. To jsme s Jozkou sbalili stan a co se dalo dat na nasi motorku CZ 150 a vyrazili na cestu. Kdyz jsme prejeli hranice, tak jsme si pripadali jako svetobeznici nebo jako Hanzelka a Zikmund. Ve skutecnosti to bylo jako kdyz vypusti kanarka z klece do pokoje, ale my jsme to tak tenkrat nevideli. Asi po peti kilometrech nase nadseni trochu upadlo, kdyz jsme dostali defect na zadnim kole. My jsme ale byli z generace, ktera si vzdycky musela umet poradit, protoze zadne sluzby prakticky neexistovaly. To kdyz clovek potreboval opravu v Mototechne, tak obvykle uslysel "Prijdte za mesic!"

Po zalepeni duse jsme pokracovali jako by se nic nestalo a prozivali to vzruseni - forinty misto korun, madarstina kolem misto cestiny, no proste vsechno velice vzrusujici. Nakonec kdyz jsme se potrebovali domluvit, tak to muselo byt v rustine, a to me opravdu nicilo, jak jsem to rustinu nenavidel. Ale taky jsem se musel smat, kdyz jsme s jednim Madarem nadavali spolecne na Rusu v rustine! Vydrzeli jsme tam u Balatonu dva dny, projeli pres Budapest a to nam uplne stacilo. Styskalo se nam po malem Vlastickovi, ktery byl doma u babicky a kteremu bylo jenom neco pres rok. No to jen tak mimochodem.

V noci teplota klesla na 5 stupnu ale pres den uz zase vylezla pres 30 kdyz jsme docestovali do Aileron. Nejak se me jelo dobre, ani se me nechtelo uverit, ze jsem poslednich 15 kilometru ujel za hodinu. Vcera jsem byl prekvapeny, kdyz jsem videl kolem silnice trochu zelene travy, ale tady je to vsechno velice suche, v caravan parku jenom pisek, ani stopy po trave. Voda velice tvrda, mydlo vubec nemydli ale i tak je clovek rad, ze se muze osprchovat a splachnout s tela prach a pot. Taky je tady bazen. Sel jsem se okoupat, ale voda byla tak ledova, ze jsem tam vlezl po pas a dal se neodvazil. Noci jsou studene a pres den tam slunko nesviti, protoze je pres bazen plachta. A tak se spokojim zase jenom se sprchou.

Nadmorska vyska je tady 660 metru a tak neni divu ze se me porad zdalo, ze jedu vice do kopce nez s kopce. Ale dobra zprava je to, ze co jde nahoru, musi zase dolu a tak se mohu tesit na jeste pohodlnejsi cestovani, pokud se ovsem vitr neotoci proti mne.

Aileron je hlavne znamy obrovskou sochou domorodce nazvanou Anmatjere Man, ktera je na kopci a je dobre videt ze silnice. V noci je navic osvetlena. Podle meho odhadu je vysoka dobre pres 10 metru. A navic, i kdyz jsem o tom nenasel zadnou zminku v brozurkach, je tady pod kopcem zrovna tak velika socha domorode zeny s ditetem. Mozna ji postavili po tom, co byly soucasne brozurky uz vytiskle. Je to velice uzasny pohled.

Caravan Park je zase bezpecne oploceny, kolem je hodne domorodcu z blizke osady, kteri jsou usazeni na zemi ve stinu stromu a zvednou se jenom kdyz si jdou koupit dalsi davku piva z roadhousu. Ja je opravdu lituju. Do minulosti se vratit nemohou aby behali po busi cely den a shaneli potravu aby se uzivili, ale do 21 stoleti se jeste nedostali a tady je prave ten problem, ze porad nekdo oslavuje jejich starou kulturu z doby kamenne a snazi se je tam nejak udrzet. Na to je obrovska organisace placena vladou a ti maji zajem si udrzet svoje pohodlne mistecka ktere by neexistovaly, kdyby se ti chudaci konecne kompletne zcivilizovali. Nejvice je me lito tech deti, ktere vyrustaji v prostredi beznadeje a neni dost politicke odvahy a vule je z toho dostat.

O Alice Springs a nasem dalsim putovani zase priste, asi z Cooper Pedy. Ted zase ztratime na nekolik dnu signal a bude zase po jakekoliv komunikaci.

 

Z Alice do Coober Pedy.

Prave jsem skoncil anglickou verzi a nekdy to neni docela jednoduche zacit vsechno znova v cestine. Clovek vysype vsechny sve myslenky do jedne reportaze a najednou musi zapomenout co napsal a vratit se zpet na zacatek. Take nejde jednoduse to prelozit z anglictiny, protoze to musim psat uplne jinak pro Australany, kterym nemusim vsechno do podrobna vysvetlovat a jinak pro Cechy, kteri toho moc o Australii nevedi. Pro ty, kteri to mohou cist i v anglictine a meli by o to zajem,  je to na http://vlastislav.skvaril.googlepages.com

Cestou do Alice Springs se prihodilo nekolik zajimavych veci. Prvni zajimavost byla prekroceni "Tropic of Capricon". Tim jsme opustili tropicke pasmo a presto ze je porad horko, 35 stupnu pres den, ale neni dusno, je to suche horko, mnohem snesitelnejsi. Much je tady dost, to je pravda, ale vystridaly komary a to je unosnejsi situace. I kdyz jsou otravne, tak neublizi a v noci jdou spat, takze se clovek muze dobre vyspat, ne jako kdyz ti komari bzuci kolem celou noc a pak se clovek muze uskrabat.

Jelo se me zase velice dobre, vitr foukal ze zadu a tak jsem si ani nevsiml. ze silnice pozvolne stoupala, az se najedenkrat objevil monument s napisem, ze se nachazime na nejvysim bodu silnice mezi Darwinem a Adelaidou. Zbyvalo uz jenom 24 kilometru do Alice. Tak, a ted to bude vsechno daleko lehci! Ale kde! Nikdy nechval dne pred vecerem. Silnice sice pokracoval mirne s kopce, ale nez bys rekl "svec", tak se zvedl silny vitr a otocil se proti mne, takze jsem musel zbytek cesty bojovat proti dvacetikilometrovemu protivetru. Kolobezce se nechtelo ani s kopce, tak jsem se musel nepretrzite odrazet az k poslednimu asi kilometrovemu kopci, ktery byl tak prudky, ze i ta kolobezka musela uznat, ze pres silny vitr se uz nema na co vymlouvat a jela pomalu sama. No to jsem si oddychl!

Po prijezdu do Alice jsme se rychle rozhodli, ze tam zustame dve noci, protoze jsme dost vpredu a muzeme si to dovolit. Prvni zastavka byla u "Hungry Jack". Konecne jsme si zase mohli neco koupit na jidlo za rozumnou cenu a nemuseli to chystat sami. My jsme v takove situaci jako kdyz se drive jezdilo za hranice vybaveni rizky, pastikovymi konzervami a pecny chleba. Pro nas ted hlavni duvod je v tom, ze tady siroko daleko nic neni a tak mame jenom obcas moznost si neco koupit. Jinak jsou to konzervy.

Od "Hungry Jack" to bylo jenom asi 200 metru na kopec s vyhlidkou nazvany "Anzac Hill". Je to vlastne pamatnik pro padle vojaky kteri bojovali ve vsech valkach kterych se Australie zucastnila. Vyhled to byl nadherny a Alice na nas udelala velice dobry dojem. Pristi zastavka byla "Desert Park" ktery seznamuje navstevniky se vsemi aspekty pouste. Bylo to zajimave i kdyz jsme pouste uz projeli - probehli predtim. Kazdy navstevnik dostane neco jako maly magnetofon se sluchatky a u kazdeho mista, oznaceneho cislem si zmackne to cislo a posloucha komentar. Jednu zajimavou informaci kterou bych mel vedet ale nevedel, bylo vysvetleni proc je puda ve stredu Australie tak cervena. Jelikoz je v kamenech hodne zeleza, tak jak se za tisice a miliony roku kameny postupne rozsypou na jemny pisek a je to rez, ktera barvi pudu do cervena.

Ackoliv jsme planovali dve noci v Alice, tak jsme si zaplatili Stuart Caravan Park jen na jednu noc. Moc se nam to tam nelibilo, mista na kempovani byly male a pripadali jsme si jakoby jsme se pridali k dalsim sardinkam do plechovky. Ale byli jsme radi, kdyz jsme se tam sesli s jednim kamaradem z Tasmanie, ktery se sem nechal na rok prelozit aby s manzelkou mohli stravit nejaky cas s jejich dcerou, ktera tady zije.

Rano jsme vyrazili do mesta, nakoupili vsechno potrebne, a jeste jsme si zasli do Reptile Parku, kde maji ruzne jestery a hady a krokodyli. Byl jsem rad, ze jsem si mohl omotat kolem krku jednoho z tech krasnych hadu i kdyz Jozka je presvedcena, ze jsem cvok!Ja musim vsude vlezt, vsechno omakat, ochutnat, ocichat, proste poznat co nejvice ze vsech moznych uhlu. Proste takovy stary zvedavy dedek!

Odpoledne jsme se pak presunuli do jineho kempingu, zvaneho "G'Day Mate Caravan Park". O moc peknejsi, vice mista, vsude travnik, velice ciste zachody a sprchy a navic jsme jeste nemuseli platit. Bylo to od nich moc hezke.

Rano jsme zase vyrazili brzy. Byly idealni podminky, teplota 13 stupnu a silny vitr od severovychodu. Silnice z Alice miri na jihozapad, takze vitr foukal primo do zad pres 20 km v hodine. A navic vetsinou s kopce, tak to frcelo jenom rachot. Asi po dvou hodinach cesty jsme meli zajimavou prihodu. Jozka zastavila u silnice jako vzdycky a cekala na mne. Zrovna kdyz jsem k ni prijel, tak za nami zastavilo auto a vystoupil z nej pan v uniforme a zacal se vyptavat, proc tady stojime. Kdyz uvidel o co jde, zacal byt velice prijemny a vysvetlil nam, ze zrovna tady kousek od silnice skryta za stromy je veznice pro mimoradne nebezpecne zlocince a kdyz nektery z dozorcu uvidel stat u silnice auto, tak tam poslali security aby se presvedcil, ze nejde o zadny pokus dostat nektereho z vezeni. Popral nam stastnou cestu a spokojene zase odejel.

Kolem cesty je dost zelene travy, coz je v techto koncinach malo videt, ale presto nejsou kolem silnice skoro zadne prejete zviratka. To me celkem potesilo ale stejne se divim jak je to mozne. Asi jich tam moc neni. Ale za to jsem uvidel prvni vranu preletet pres silnici - poprve od Darwinu. Kolem Alice bylo nekolik prehanek, kdyz jsme se tam blizili a sotva jsme odjeli, uz byla dalsi. Ja si myslim ze je to hlavne proto, ze jsou tam vsude kolem hory a proto tam casteji sprchne. Ale ne natolik aby zacala teci voda v rekach a potocich. jejich koryta jsou porad prazdne a suche. Toto je jeden z problemu, s kterym se turiste hlavne z Evrpy setkaji, pokud si vsechno poradne neprostuduji. Byly pripady, kdy treba cykliste z Evropy se vydali na cestu pres tyto konciny bez dostatecnych zasob vody. Kdyz je na to nekdo upozornil, tak to vysvetlovali tim, ze na mape je mnoho prechodu pres potoky a reky. To, ze tam voda tece jenom obcas a uz vubec ne v dobe, kdy je tam pristup, to proste nevedeli. Kdyz prsi, tak se tam vubec neda cestovat. Australie neni Evropa a kdo se chce vydat do odlehlych koncin, musi si to poradne prostudovat. To jsou porad nejake zachranne akce kdyz se sem prijede bez dostatecnych znalosti. Dost turistu za to zaplati zivotem.

Teplota vystoupila na 32 stupnu ale s vetrem v zadech se me jelo zase velice dobre. Kdyz jsme se blizili k Stuarts Well vitaly nas pekne kopecky a skaly na obou stranach silnice. Je to soucast pohori James Rages a da se ocekavat ze cesta povede nahoru a dolu. Dorazili jsme do Roadhousu Jim's Place, ktery je asi 6 km od mista, kde cestovatel John Stuart, po kterem je pokrtena cela dalnice z Darwinu do Adelaide, objevil a vykopal studnu a tim ziskal dostatek vody pro jeho kone behem jeho proslavenych cest pres kontinent behem let 1858 az 1862.

Jim's Place je velmi zajimavy roadhouse a caravan park. Rodice Jima Cotterilla zavedli turismus kolem King's Canyon, ktery je ted celosvetove vyhlaseny. Za cely prvni rok tam prijelo asi 300 turistu, ted tam jezdi tisice. Jelikoz cely turisticky komplex byl postaveny na pronajatem uzemi a Jim po umrti rodicu se snazil ziskat prodlouzeni najmu, tak dcera majitele, ktera to mezitim prevzala, to odmitla. Jim se snazil to koupit, ale neprodala. nabidnul ji spolumajetnictvi, ale i to odmitla. A tak mu nezbylo nez privezt buldozer a vsechno to srovnat se zemi. Pak koupil v roce 1990 pet akru na kterych ted stoji velice dobre vybaveny roadhouse a kemping s velkymi stromy, ktere davaji tak potrebny stin. Ale je tam jeste jedna velka zajimavost pro kterou je Jim's Place znamy po celem svete - "Dinky, zpivajici Dingo." Meli jsme take moznost zucastnit se kazdovecerniho bezplatneho vystoupeni. Jim dostal sestitydenni stenatko psa Dingo a vychoval ho jako normalniho psa. Kdyz povyrostl a Jimovy dcery se ucili hrat na klavir, Dinky zacal projevovat zajem o klavir take, vyskocil na klavesnici a zacal vyt. Nejak se to rozneslo, napred o tom psaly mistni noviny, potom televize a nakonec se to rozneslo po celem svete. Psali o tom v Nemecku, Rusku, Francii, Americe a mnoha jinych zemich, casopisy samozrejme nezustaly pozadu a televize totez. Dinky je proste slavny Dingo! Jim je take velmi zajimavy clovek, dovedeli jsme se od nej mnoho zajimavych veci. Napriklad ze Dingo se oddelili od vlku asi pred 10 000 lety a do Australie se dostali az asi pred 5 - 6 000 lety pravdepodobne s nejakymi rybari s Indonesie. A navic byla to asi jenom jedna samicka v jinem stavu, protoze vsichni cistokrevni dingove maji stejne DNA.

Noc byla velice tepla, rano bylo 23 stupnu, ale pod mrakem a bezvetri, takze se jelo dobre presto, ze cesta vede nahoru a dolu pres pohori. Kolem desate zacal foukat vitr ze severozapadu a silnice vede na jihozapad, takze foukal presne z boku, takze ani nepomahal ani neskodil. Kolem poledne se ale silnice otocila primo na jih, vitr podstatne zesilil a dokonce se stocil vice ze severu. To jsem se nekdy nemusel ani po rovine odrazet, jelo to samo. S kopcu jsem se dostal az na 35 kilometru za hodinu. Do Erlandy jsme dorazili odpoledne. Tady jsme uz vloni nocovali kdyz jsme se dostali ze zapadu na Stuart Highway. Ted az do Coober Pedy budeme pokracovat po silnici, kterou uz zname. Ted sedime v campervanu se zavrenymi dvermi a potime se, protoze je 35 stupnu ale takovy hrozny vitr, ktery viri prach a pisek, tak se ani neda vyjit ven. Jo, neni to vzdycky jenom med, ale clovek se stim musi nejak vyrovnat. a doufat, ze to bude zitra lepsi. Ale vitr ze severu by me urcite potesil, i kdyz by mohl byt mirnejsi.

Erlanda je vlastne dobytci farma s pridruzenou vyrobou, jak by to nazyvali v minulosti kdyz zemedelske druzstva si privydelavaly jinou cinnosti. Je tady motel, restaurace, obchod, benzinka a kemping dokonce i s bazenem. Kdyz jsem se chtel do nej namocit, tak jsem tam vlezl jenom po stehna a rychle jsem si rozmyslel pokracovat dal. Nechapu, jak je to mozne, ze voda v bazenu muze byt tak studena, kdyz je porad takove horko. Kolem Darwinu jsem nadaval, ze je voda v bazenech moc tepla, ted zase ze je moc studena. Jinak jsem ale celkem spokojeny clovek s tim co je k dispozici.

Po setmeni se vitr nahle utisil a skoro vsichni se vyhrnuli z karavanu a sedeli venku, kde bylo mnohem prijemneji. Taky se ukazaly hvezdy, ale vsude kolem se blyskalo ackoliv nebylo slyset zadne hrmeni.. Myslel jsem si, ze se jenom blyska na casy, jak se to u nas rikalo, a ze nic z toho nebude. Ale jak se nakonec ukazalo, bylo to jenom ticho pred bouri. Nahle se zvedl jeste prudsi vitr, zacalo prset a poradna bourka se rychle blizila. Nam bylo v dobre, protoze jsme uz meli stahlou strechu, ale kolobezka byla venku, kde ji normalne nechavam zamklou k autu, ptotoze uvnitr neni tolik mista. Jozka me ale premluvila, abych ji dal dovnitr a tak jsem vyuzil prvni prilezitosti, kdyz dest trochu polevil, vybehl ven s baterkou, ale nebylo to tak rychle, jak jsem si predstavoval. Zamek je na kombinaci cisel a kdyz se clovek snazi udelat neco velice rychle, zvlaste v polotme, tak to trva dvakrat tak dlouho. Nastesti se me to podarilo odemknout a schovat dovnitr nez se to poradne rozprselo. To se uz potom certi zenili, ale nam bylo uvnitr dobre.

Rano bylo velice hezky a studena fronta, ktera se prehnala, prinesla vitane ochlazeni. Rano bylo prijemnych 15 stupnu kdyz jsme odstartovali. Cesta zacala mirne do kopce a jak se dalo ocekavat, ochlazeni se dostavilo s vetrem od jihu, neboli primo proti mne. Nestezuji si, protoze jsme meli nekolik dnu, kdy vitr byl velice priznivy a tak me bylo jasne, ze je to jenom otazka casu, nez se to obrati proti mne. Vetsi nevyhodou je to, ze pri jizde proti vetru me vitr svisti v usich a neslysim hluk vozidel, kter se ze zadu blizi. Musel jsem si davat pozor a dobre sledovat ve zpetnem zrcatku na prilbe, co se deje za mnou. Zvlaste kdyz jelo neco proti mne, kdyby nekdo jel ze zadu, tak by nemel moc mista na vyhnuti. Vetsinou jsou ridici ohleduplni, ale staci jeden blbec a je po zabave. Ale nakonec to vsechno dobre dopadlo, dorazili jsme do Kulgera, kde jsme se ubytovali v karavan parku. Kulgera je znama tim, ze je to prvni a posledni pub - hospoda - v Northern Territory. Zitra uz prejedeme hranice do South Australia. Dnes musime dojist vsechno ovoce, nic se nesmi vozit pres hranice kvuli moznosti prevezeni skudcu ovocnych sadu. Teplota je porad prijemna, v poledne bylo jenom 19 stupnu a maximum vystoupila na 27 stupnu.

Rano pri 10 stupnich a vetrem do zad se me jelo opravdu dobre a za hodinu a pul jsme ujeli 22 kilometru k hranici mezi NT a SA Tam jsme narazili na jednoho cyklistu ze Skotska, Eric Smart, ktery jede take do Adelaide. Jedna rodina, kterou jsme tam potkali, nebude na tuto dovolenou vzpominat v dobrem. Kempovali nekde v pousti a kdyz postavili stan a rozdelali vsechno na kempovani, sli se trochu projit, ale kdyz se nahle prihnala bourka, tak nez se stacili vratit, vsechno vichrice odnesla do neznama. Nezbylo jim nic jineho, nez nasednout do auta a vracet se domu.

Jozka slysela na radiu, ze v Adelaide byla pres noc jinovatka. Jsme radi, ze se ochlazuje, ale ze by jsme zrovna chteli jet z tropickeho vedra primo do Antarktickeho pocasi, to by se nam take asi moc nechtelo. Pripomelo me to nase zacatky v Adelaide, kdyz jsem pracoval prvni rok v mrazirne tovarny na zmrzliny, kde jsme meli 32 stupnu pod nulou a kdyz jsme prosli dvermi do letniho vedra, tak tam bylo plus ctyricet! Rozdil 72 stupnu. Toto se ale samozrejme neda porovnat.

Nekolik aut zastavilo a pasazeri prispeli do sbirky, dokonce i policajti, kteri se zajimali o to co delam a proc. Prispeli 20 dolaru a poprali stastnou cestu a byli pryc. Tady clovek nepotka moc policajtu, takze kdyz jsme za chvilku uvidel dalsi policajty u silnice, tak jsme si myslel, ze meri rychlost vozidel. Tady jsme uz totiz v Jizni Australii s maximalni rychlosti 110 km a tak by nebylo divne, kdyby tam byli aby si ridici uvedomili, ze uz nemohou jet 130 jako v severnim Territory. Jen tak mimochodem jsem prohodil ze doufam, ze jsem neprekrocil povolenou rychlost, cemuz se samozrejme zasmali, kdyz jsem si vsimnul v prikopu auta, ktere sice stalo na vsech ctyrech, ale kabina a motor byly peknete pomackane. Perfektne rovna silnice, ridic zrejme usnul za volantem. Nastesi byl sam a vyvaznul z toho se zlomenou rukou. Divil jsem se, ze vsechno vybaveni na kempovani bylo na nakladni plose krasne srovnane, presto ze musel udelat nekolik kotrmelcu. Ve skutecnosti to policajti sami posbirali a ulozili na vuz, aby mohl byt odtahnuty pryc. Chudaci policajti, museji delat hodne veci, o kterych vetsina lidi ani nevi a nepochvali je za to.

Celkem rychle jsme dorazili na odpocivadlo Marryat Creek, kde jsme se zastavili na obed. Tak jsme zase dohnali Erica na kole, take si varil obed. Zdrzeli jsme se tam dele nez normalne a kdyz jsme konecne vyrazili smerem k odpocivadlu Agnes Creek vzdalenemu asi 30 kilometru, musel jsem do toho poradne slapnout. Jednak proto, ze bylo uz dost pozde, ale take proto, ze se od zapadu blizily tezke mraky a pekne z nich lilo. Zvladl jsem to za mene nez dve hodiny, ale mel jsem toho opravdu dost. K memu prekvapeni jsem tam zase dohnal Erica, ktery planoval jet mnohem dale, ale videl tam lidi, tak zastavil a kecal a kdyz jsem tam konecne i ja dorazil a on se chystal k odjezdu, bylo jasne, ze by to nebylo moudre. Tady byl aspon pristresek i kdyz ze vsech stran otevreny. Jozka zastavila hned vedle toho pristresku, zvedla strechu a chystala se pripravit neco na veceri, ale to uz byla bourka u nas. Meli jsme oba co delat, aby jsme stahli strechu, vichrice bojovala proti nam jako vztekla. Urcite by to rozskubala na cucky, kdyby jsme to vcas nestahli. Prtom jsem si vsimnul, ze vichrice projevila zajem o moji kolobezku, ktera byla zaparkovana pod pristreskem a tak jsem rychle vybehl ji lepe zajistit. Mezitim vsichni kolem se bleskove ztratili do svych vozidel a krome vichrice zacalo tak hrozne lit, ze jsem uz nemel sanci se vratit do naseho campervanu, zvlaste kdyz vchod byl primo proti desti a otevrit to by byla katastrofa. Nastesti jsem ale byl pod strechou a chraneny nasim vozidlem, takze jsem to tam musel preckat, nez se to prehnalo. Pritom jsem byl velice rad, ze Eric tam byl s nami. Nedovedu si predstavit jak by dopadl, kdyby byl nekde na ceste, kde je otevrena krajina a neni se kam schovat. Pritom jsem ale nasel v tom i neco dobreho, podarilo se me udelat nekolik zajimavych fotek, protoze kameru mam porad pri sobe.

Uz se zase trochu oteplilo, pres noc jsme meli 15 a pres den to vybehlo na 30. Vitr ale byl na me hodny a foukal ze zadu, takze to zase dobre frcelo. V jeden moment jelo proti mne auto, otocilo se a zastavilo u mne. Kdyz se povyptavali co to tady delam, predstavili se, ze filmuji pro ABC Televizni serial, ktery se nazyva "Toto je Australie - lide, mista a prihody" a prave pracuji na dalsim vydani. Moc je nase prihody zajimaly a tak s nami stravili filmovanim a vyptavanim se vice nez hodinu.

Kdyz jsme vloni ve skoro stejnou rocni dobou probihali pres tyto mista, tak vsude bylo vsechno velice suche. Ted jsou obrovske louze vsude kolem, zviratka se asi z toho dost raduji. Pocasi je porad velice nejiste a bourky vsude dokola. Dnes, kdyz jsme dorazili do Marla, tak uz to zase hrozilo. Meli jsme velke stesti, ze manazer tohoto roadhousu a caravan parku mel pro nas velke pochopeni, libilo se mu to ce delame pro mladez s rakovinou a tak nam nabidl zadarmo pokoj v motelu. Samozrejme, ze jsme neodmitli, bylo to pohodli se vyspat v normalni posteli a dokonce mit moznost se vecer podivat na televizi na Australsky fotbal - zapas mezi Geelong a Collingwood. Slo o hodne, protoze vitez jde do Grand Final, a to je jedna z nejvetsich sportovnich udalosti v Australii.

Kratce po prijezdu se prehnala dalsi bourka, ale ta uz nam vubec nedelala zadne starosti. Videli jsme ale hodne terennich vozidel, ktere prijely z Oodnadatta Track, po kterem jsem vloni take bezel, od blata az po strechy a slyseli jsme hodne dramatickych pribehu. Na takovych cestach, kdyz se prezene bourka, se nejede, ale ti co uz jsou tam, se museji nejak dostat ven a neni to vzdycky lehke. Jedna rodina z Tasmanie s detmi, kterou jsme v Marla potkali, najela do jamy v silnici naplnene vodou a ta byla tak hluboka, ze se auto prevratilo a je uplne znicene. Ted cekaji na pojistovnu az nekoho poslou a rozhodnou, co s tim udelaji. Jo, tady je vsechno velice komplikovane kvuli velkym vzdalenostem. Nastesti ale z toho vsichni tri vyvazli bez zraneni.

Z Marla jsme vyrazili zase brzy. Bylo sice prijemne chladno - 13 stupnu, ale bylo me receno, ze vetsina cesty do pristi zastavky je do kopce. Navic se vitr zase otocil a tentokrat foukal silny od jihu, primo proti mne. 84 kilometru do Cadney Homestead bylo opravdu pernych a vzalo me to celych 10 hodin tam dorazit. Ale asi pul kilometru pred cilem jsem najednou zahledl u cesty jestera goannu. Odbehl od cesty, ale zastavil u keriku a ja jsem se zacal velice pomalu priblizovat. Konecne vidim goannu jen tak v pousti. Zacal jsem fotit uz z dalky, ale jelikoz jsem se pohyboval velice pomalu, tak jsem asi nebyl v jeho ocich nebezbecny a tak tam sedel bez hnuti a pozoroval me. S velkou trpelivosti jsem se k nemu dostal blize nez metr, skoro jsem si mohl na nej sahnout, ale to be me uz nedovolil. Byl jsem z toho velice nadseny. Toto mohl byt jeden opravdu mizerny den, misto toho se z nej stal den, pro mne velice uspesny.

Pristi den zase vitr zesilil, tentokrat foukal ze severozapadu. Musel jsem ale pokracovat velice opatrne, je to dost nebezpecne se silnymi narazy vetru a mraky pisku a prachu. Auto je plne prachu, tak jak kdyz jsme vloni cestovali po nedlazdenych silnicich. Nedaleko odsud se pri velkem narazu vetru prevratil obytny prives- caravan- a vzal sebou i auto. Policajti pomohli autu zpet na kola, takze mohlo odjet, ale caravan uz tam zustal u silnice rozbity. Byl to smutny pohled kdyz jsme kolem toho projizdeli. To auto prijelo do Cadney ale pochybuji, ze to pujde spravit. Cela karoserie je pekne pomackana. Muzeme jenom doufat, ze se dostaneme do Coober Pedy bez urazu, predpoved pocasi na potom uz je lepsi.

Mezitim vitr zesilil a promenil se v piskovou bourku. Utisilo se to az k veceru. Najednou se tady zase objevil Eric. Prave prijel a rozhodl se pokracovet v ceste dokud je rozumne pocasi. Nam to dodalo taky chut a vydali se taky na cestu, Po ujeti 40 kilometru jsme zastavili na vhodnem miste a brzy zalehli. Ted mame aspon realistickou sanci se dostat vcas do Coober Pedy. Rano jsme si privstali a v 6 hodin pri prvnim svetle jsme zase vyrazili. Foukal silny vitr do zad od severu a tak jsem si delal nadeje, ze nas ceka uspesny den. Ale po dvaceti kilometrech se situace velmi zhorsilo a dalsi piskova boure nas znova zastavila. Bylo to jeste horsi nez vcera a tan nam nezbyvalo nez se zastavit, cekat a doufat, ze se to zlepsi a budeme moci zase vyrazit na castu. Do tretice vseho dobreho? Asi po hodine a pul se to trochu zlepsilo. Velice silny bocni vitr sice porad foukal, ale byl trochu ze zadu a tak jsem prece jenom mohl pokracovat. Jednoduche to ale nebylo. Vitr me hnal dopredu rychleji nez jsem to mohl zvladnout, protoze silne narazy vichrice se me snazily srazit do prikopu. Musel jsem proto dost brzdit abych se nerozjel rychleji, nez bych mohl zvladnout seskocit z kolobezky, coz jsem musel udelat casto, protoze jsem se na ni proste nemohl udrzet.Vitr byl pritom tak studeny, ze jsem si musel napred obleknout teple tilko s dlouhymi rukavy, pak jsem k tomu musel pridat angorovy svetr, dar od svagra Karla, a nakonec jeste vetrovku. nepracoval jsem natolik, abych se jinak zahral. Kratke kalhoty jsem vymenil za dlouhe a to uz nakonec stacilo, aby me nebyla zima. Pet kilometru pred Coober Pedy se silnice stocila prudce doleva a tim me vitr zacal foukal primo zezadu a to jsem mohl konecne zapomenout na brzdy a nechat to rozjet. To byla jizda! To bych si pral casteji. Nakonec jsem se musel smat tomu, ze po skonceni cesty jsem to necitil v nohach, ale v rukach od vecneho brzdeni!

Prvni zastavka byla u benzinky kde jsme doplnili nadrze a take zavolali Viktorovi, tak jak jsme byli domluveni. On tam prijel a zavedl nas k jeho domku, kde jsme se ubytovali. Viktor byl jeden z hlavnich postav v dokumentarnim filmu CT "Hledaci opalu". My jsme se s nim setkali uz vloni a tak jsme se na toto setkani tesili. A nezklamali jsme se. S jeho pritelem Henry, taky Cech, jsme stravili velice prijemny vecer. Jsou to velmi srdecni lide, oba prozili hodne zajimavych prihod a procestovali svet, takze jsme si meli opravdu o cem povykladat. Rano nam Viktor usmazil na snidani slaninu s vejci, zajeli jsme navstivit skolu, potom do supermarketu prikoupit par veci, protoze budeme zase nekolik dnu mimo civilizaci a potom nas Viktor zavezl na nekolik prekrasnych mist blizko mesta, kere jsme predtim nenavstivili. K veceri nam potom upekl "sunko fleky" a to byl vrchol blazenosti po prezivani uz delsi dobu na konzervach.

O Coober Pedy se moc rozepisovat nebudu, popsal jsem to podrobne v predesle reportazi "Od zalivu k zalivu"a take jsem dal na to dost fotografii. a tak tentokrat tam dam jenom nekolik.

Pristi reportaz by mela byt asi za tyden z Port Augusta.

 

Z Coober Pedy do Port Augusta

V minule reportazi jsem se zminil o tom, ze nas Viktor zavezl na nekolik zajimavych mist, ktere jsme predtim nevideli. Jedno z nich se jmenuje Breakaways. Jsou tam velmi zajimave zbarvene kopce, uzasna podivana. Dvema kopcum, kere jsou vedle sebe a jeden ma na sobe hodne bile barvy a druhy je zase sedivy, se se prilehave rika "solnicka a peprenka". Ostatni kopce zari ruznyma barvama, je to proste uzasny pohled. Take nas Viktor zavedl k plotu, ktery je 5 600 km dlouhy, od Surfers Paradise v Queenslandu az po Bight blizko Zapadni Australia. Brani prechodu dingu ze severu na jih, kde jsou ovci farmy. Na sever je jenom hovezi dobytek a na ty si dingo netroufne.

Rano nas jeste Viktor zavezl k opalovemu dolu, na kterem spolu s Henry pracovali spolecne nekolik roku. Je to zajimave se podivat z blizka, jak to vypada , zvlaste s odbornym vysvetlenim, jak ten cely proces probiha. To se clovek z knizek nedozvi. Nejprve zacnou s pruzkumnymi vrty, kdyz najdou znamky moznosti opalu, tak zacne poradny pruzkum. Je to moc prace a nakladu se na tu vrstvu dostat, potom to vybusninami podstreli dost hluboko pod tou vrstvou, aby to neposkodili a potom sbijeckama a krumpacem to opatrneji rozebiraji a hledaji opaly. Nekdy je stesti, nekdy ne, ale pracovity clovek se z toho uzivi. Mluvili jsme s nekolika lidmi, kteri sem prisli na par tydnu se pokusit o stesti a o 20 ci 30 let pozdeji tady jeste jsou. Na to musi byt natura, kazdy by to nevydrzel. Je to vysoce odborna aktivita, tezky zivot, ale pro lidi, kteri chteji byt svymi pany, je to krasny a uspokojivy zivot. Ja je osobne obdivuji a smekam pored nimi klobouk. Pritom chapu, po tom co jsem probehl pouste, co je tady laka. To clovek, ktery nevytahl paty z civilizace, nepochopi a vidi jenom vedra, pisecne boure a plno much. Podle nekterych lidi tito hledaci opalu jsou sami zkrachovalci, ale uplny opak je pravdou.

Samozrejme, ze toto prostredi prilaka i dost darebaku, kteri sem prijdou s umyslem nekoho okrast. Tak napriklad nam Viktor vysvetloval, ze kdyz se narazi na opalovou zilu, tak se o tom nikomu nesmi rici a neprodat z toho nic, dokud to neni kompletne vykopane. I mezi kupci opalu se najdou darebaci, kteri by to nekomu prozradili, ten by to vykopal a kupec by to pak dostal za levnou cenu. Tem, co to pak v noci kopou, kdyz tam majitel neni, se rika "nocni smena".

Rano nam jeste Viktor nachystal svacinu, osmazenou slaninu na chlebe, vejce na tvrdo a kysele okurky, ze az budeme mit prvni zastavku, tak abysme si nic nemuseli chystat. Naposledy, kdo se o nas tak staral, byly nase maminky.

Rano bylo jeste chladno, 7 stupnu, ale vitr foukal to zad a tak jsem si pochvaloval. Behem dne teplota vystoupila na 25 stupnu a to jsem uz zase mohl jet jenom v sortkach a bez tilka.

Asi 50 km z Coober Pedy jsou jeste kolem znamky dolovani, ale potom uz je jenom siroko daleko kamenita, rovna poust. jenom par malych keriku, neco podobneho jako byl Nullarbor v Zapadni Australii.

Bez nejakych zvlastnich udalosti jsme dorazili na odpocivadlo Ingomar a tam se usadili na noc. Jelikoz byla predpoved zase na vichrice, tak jsme radeji stahli na noc strechu a dobre jsme udelali. Predpoved se vyplnila. Zacala poradna vichrice, napred od jihu a to jsem si uz delal starosti, jak to zvladnu proti 50ti kilometrovemu vetru. Nastesti se to do rana otocilo a zacalo to foukat z boku od zapadu. To potom zalezelo na tom, jak se silnice tocila, jestli jsem to mel trochu po nebo proti vetru. Asi po 150 kilometrech z Coober Pedy se krajina zacala menit, objevuji se stromy, i kdyz pomerne male. Take jsem uvidel po dlouhe dobe ovce a dokonce i emu - australske pstrosy. Ale nejvetsi radost jsem mel, kdyz jsem konecne zahledl blizko silnice hada. Nebyl zrovna nejvetsi, ale byl to had. Konecne jsem jednoho nasel v prirode. Dostal jsem se k nemu pomerne blizko a tak jsem si ho samozrejme vyfotil.

Dalsi zajimavosti bylo to, ze na silnici byly namalovane bile pruhy, jake jsou na letistnich drahach. Je to cast silnice, vyhrazena pri pristani "letajicich doktoru" a tam maji letadla prednost! Dalsi rarita, kerou v Evrope asi neuvidite. Take je zajimave, kolik tady potkavame Nemcu. Nekteri sem jezdi casto. Clovek ma dojem, ze tady musi byt polovina Nemecka.

Behem odpoledne vitr zesilil a tak jsem byl docela rad, kdyz jsem dorazil na odpocivadlo Bon Bon. Nerozdavali tam zadne bonbony. Bylo tam nekolik turistu, ale vsichni zalezli jak krtci, vitr byl zly a velice studeny. Byly tam dokonce zachody, takze jsme nemuseli s lopatkou do buse. Strechu jsme se ani nepokusili zvednout, i tak Jozka myslela, ze nas to prevrati. Kolebal nas ten vitr jako detatko v kolebce. Spise bych ale mel rici, ze jsem si pripadal jako v lodce na rozbourenem mori. Mel jsem obavy, ze bych mohl byt prvni clovek, ktery dostal morskou nemoc uprostred pouste!

Rano jsme meli v campervanu 2 stupne a vitr byl tak studeny, ze to pripadalo jako by bylo deset pod nulou. Musel jsem na sebe navleci pet vrstev obleceni, nez jsem se konecne citil trochu v teple. Pocasi je vubec neuveritelne poslednich par dnu. Dovedeli jsme se ze zprav ktere Jozka posloucha, ze ta piskova boure, kterou jsme prozili behem prijezdu do Coober Pedy, byla nejhorsi za poslednich 70 let! A dnes , kdyz jsme meli ve dve odpoledne 15 stupnu, hlasili z Adelaide 9.4 stupne a kroupy, ktere pokryly zem peti centimetrovou vrstvou. Jozka se sverila, ze ji bolely ruce od toho, jak musela drzet volant aby ji vitr nestahl ze silnice. Ja jsem tentokrat musel vzdycky seskocit s kolobezky kdyz projizdel kolem silnicni vlak, protoze turbulence byla tak velika, ze bych to neudrzel na silnici. Nakonec jsme to ale zvladli a dojeli do Glendambo, Napis nam rikal, ze je to tady 150 m nad morem, ovci je tady 22 500, much priblizne 22 000 000 a obyvatel 30. Kdyz v roce 1982 byla tras silnice z Adelaide to Alice Spring posunuta o 44 kilometru, minula osadu Kingoonya , a tak se vsechny ksefty presunuly sem a vzniklo Glendambo.

Nedalo nam to a zase po nekolika dnech jsme si koupili veceri. Jozka kureci rizek a ja jehneci kotlety. A take jsme meli moznost videt aspon zaver jedne z nejvetsich sportovnich udalosti v Australii - Grand Final australskeho fotbalu. Je vecer, porad silny vitr a zima, ale mame elektrinu a zapnute topeni, takze je nam velice dobre. A nez pujdeme spat, tak se podivame na notebuku na Svejka. Aspon se trochu zasmejeme.

Rano jsme meli v campervanu zase 2 stupne, ale skoro zadny vitr, takze stacily ctyri vrstvy obleceni na to, abych nemrznul. Za par hodin se vitr jako vzdycky rozfoukal, ale nastesti silnice se toci skoro uplne na vychod, takze jihozapadni vitr spise pomahal nez skodil. Vidim zase dost emu, ale bohuzel i nekolik prejetych u silnice. A dokonce i prejetou lisku a a par kousku hoveziho dobytka. A kupodivu zadneho klokana. Vetsinou prevladaji mezi prejetymi zviratky.

Je tady ted dost stromu, vetsinou desert oaks, ktere se svymi ruzne pokroucenymi vetvemi vypadaji jako umelecke dilo. Kdybych udelal 1000 fotografii, tak kazda bude jina. Ja si myslim, ze zadny umelec by nedokazal vytvorit tak uzasne dilo.

Diky priznivym podminkam dorazime k solnemu jezeru Lake Hart drive nez jsme doufali. Meli jsme puvodne v umyslu tam na odpocivadle prenocovat, ale meli jsme dost casu a tak jsme pokracovali dale. Nepred jsme si tam ale udelali neco na jidlo (Jozka udelala!) a pokochali se pohledem na tuto plochu soli. Zdalo se me, ze na druhe strane jezera je voda, ale mohla to byt fata morgana.

Kousek za jezerem silnice prudce vystopila nahoru a pred nami se objevila zase nekonecna plan, poseta malymi keriky, asi tak 30 cm vysokymi, rozsetymi na kamenite rovine. Zase nam to pripominalo Nullarbor. To se tahlo nekolik desitek kilometru, nez jsme prijeli k vyhlidce na dalsi solne jezero a odtud silnice vedla prudce dolu. Prvni poradny kopec dolu po dlouhe dobe. To jsem si samozrejme pochvaloval, zvlaste kdyz takovych kopcu bylo jeste nekolik. Ale pak to slo zase nahoru a dalsi kilometry puste roviny. Ale co jde nahoru, musi zase dolu a tak se nad kopeckama nahoru vubec nevzrusuji. Tentokrat to ale trvalo jen nekolik kilometru, pak zase dolu a to jsme uz v uplne jine krajine. Kolem jsou kopce, dalsi solne jezera a uz se pomalu blizime do Pimby. Jeste nam zbyl cas na to, abychom si zajeli do Woomery, vzdalene 6 kilometru. Woomera je znama tim,ze je tam raketova zakladna a velke uzemi kolem ma omezeny pristup, protoze tam ty rakety strileji. Mestecko je plne vyslouzilych raket a letadel na vystave a to mu dodava zvlastni charakter. Posledni dva dny jsme cestou potkavali mnozstvi tri kolovych motocyklu. Tolik jsem jich za cely zivot nevidel. Jeden z nich prenocoval v Pimbe a tak jsem mel moznost uspokojit moji zvedavost. Maji sjezd z cele Australie a take ze zahranici v Alice Springs. Je to pokus o record do Guinness Book Of Records. Tyto motocykly vyrabi Australska firma OZTRIKES, delaji jich sest za mesic a zakladni cena je 30 000 dolaru. Myslim, ze se spokojim s kolobezkou za 160 dolaru.

Rano byly tri stupne, uz se to pomalu lepsi! Pres den 20 stupnu a tak si opravdu nemohu stezovat,, zvlaste kdyz me vitr tak trochu pomaha.

Na polovine cesty do Port Augusta se Jozka tak trochu vydesila. Vsimla si, ze nejake cerne auto pred ni zastavilo a kdyz se priblizila, tak zase popojelo a znova zastavilo. To se opakovalo delsi dobu, nakones se otocilo, projelo kolem nas a zase se nekolikrat zastavilo. Kdyz se potom znova otocilo a pomalu se blizilo k nam ze zadu, Jozka mela opravdu strach . Mela dojem, ze v tom byli dva vousati chlapi a ze maji neco za lubem. Marne jsem se ji snazil presvedcit, ze je na silnici uz dost velky provoz a ze to tedy neni vhodne misto na prepadeni. Kdyz se k nam potom ze zadu blizili a chystali se za nami zastavit, zamknul jsem Jozku v aute a rekl ji, kdyby se neco delo, at na to slapne a zmizi, ale ja jsem cekal na kolobezce co se z toho vyklube. Kdyz u me zastavili, tak jsem zjistil, ze to byl muz se zenou a duvod k jejich podivnemu chovani byl v tom, ze hledali nejake busni plody a proto jezdili sem a tam a porad zastavovali. Ja si ale myslim, ze asi vetsina zen by se strachovala v takoveto situaci zrovna tak jak Jozka.

Do Port Augusta jsme prijeli pristi den. Ubytovali jsme se zase v peknem caravan parku, ktery patri mezu Big4, retez parku s dobrou urovni. Kdyz jsme se blizili mestu, vidim oblohu plnou divnych ptaku, nez jsem si stacil uvedomit, ze to byli obycejni racci. Uz jsem je dlouho nevidel a malem zapomnel, jak vypadaji. Jsme zase u vody. A s vodou se take zase objevili komari. Cert je vem, ale nastesti jsme si mohli uz koupit dalsi plechovku spreje na hmyz a tak jsme zachraneni. A take bylo velmi potesujici kdyz jsem si dal sprchu konecne po nekolika dnech a po hodne dnech jenom s tvrdou vodou, ve ktere mydlo nemydli. Tady to mydlilo, a jak prijemne!

Ted jsme uz definitivne v civilizace, nevim jestli se mam z toho tesit nebo ne. Ma to svoje vyhody, ale ten shon, zmatek a stres neni moc velka vyhoda civilizace. Ale je to zmena a zmena je zivot a tak se s tim dobre vyrovnavame.

Za tyden budeme v Adelaide. Koncime 6.rijna u Lights Vision na Montefiore Hills v 10 rano. Proto musime dorazit do Adelaide pateho a ubytujeme se v nedalekem Levi Caravan Park.

O tom ale zase az priste.

 

Tak jsme to zvladli.

V Port Augusta celou noc fucel silny vitr a jenom jsem se modlil, aby se neobratil proti nam. Ale predpoved byla tentokrat presna a kdyz jsme vyrazili v 6 rano, tak to fucelo pekne od severu. Primo ze zadu. Se severakem se teplota zvedla ( ja vim ze to zni u vas v Cesku divne) a meli jsme rano 16 stupnu. To staci na sortky a kdyz se pres den vysplhala na 29 stupnu, tak jsem se zase mohl cestou opalovat bez tilka. Bylo to uplne neuveritelne, jak to frcelo. Tachomer nefunguje ale odhadoval jsem to chvilemi na 30 km za hodinu. Uz vecer jsme se rozhodli, ze misto abychom po 20 kilometrech odbocili smerem pres pohori Flinder's Ranges, radeji budeme pokracovat pobrezni cestou do Port Pirie. Kdyz jsme mijeli odbocku na hory a videl jsem, pres co bych se musel plahocit, tak jsem byl docela rad, ze tam nemusim. Cesta az k odbocce do Port Pirie probehla velice rychle a pohodlne. Nemusel jsem se skoro celou cestu odrazet. jelo to samo i do mirnych kopecku. Na odpoledne ale byla predpovezena studena fronta a tak jsem se moc nedivil, kdyz se vitr zacal tocit od severozapadu. Zase se vsude kolem zacal zvedat prach, obloha se zbarvila do oranzova a viditelnost byla velice omezena. Take jsme mel oci, nos a hrdlo plne prachu. Kdyz jsme potom zabocili do prava na poslednich 6 kilometru do Port Pirie, tak to bylo skoro primo proti silnemu vetru a tak jsem to cestovani nemel nakonec tak uplne zadarmo. Kdyz jsme tam dorazili, ulice byly prazdne, obchody pozavirane a tak jsme se rozhodli pokracovat v ceste. .

Bylo teprve poledne a tak jsme meli dost casu dorazit do Gladstone, do ktereho jsme museli odbocit doleva a tim padem to bylo zase po vetru. Pan Buh me ma asi rad. Tady jsme se dovedeli, ze zelezarny v Port Pirie maji kazdy rok oslavu pro zamestnance a to je ve meste svatek a vsichni se nekde veseli a uzivaji si jidla a piti a rurnych zabav, ktere pro ne firma pripravila.  A to je prave dnes!

Cestou do Gladstone, ktery je v jizni casti pohori, je vsechno krasne zelene, trava u prikopu az po kolena a je tady hodne pastvin a obilnin. Mestecko bylo zalozene v roce 1876, ma 680 obyvatel, a chlubi se nejvetsimi sypkami na obili ve vnitrozemi Australie. Vsechno je pekne upravene, obyvatele jsou zrejme hrdi na sve mestecko a peclive se o ne staraji. V Caravan Parku nas nechali zase prespat zadarmo, cehoz si vzdycky cenime. Bez prehaneni je to jeden z nejlepe udrzovanych kempingu, ktere jsme kdy videli. Uzasne vybavena kuchyn pro ty co tady kempuji, zachody a sprchy jako nove, snad ani na vojne jsme to nemeli tak vylestene. A dokonce i velke kvetinace s kvitkama jak v kuchyni tak i na zachodech a sprchach. A vsechny budovy pekne namalovane, jako by mel prijet nejaky general na inspekci.

Tak toto byl zase velice uspesny den, na zitra je ale predpoved na silne ochlazeni a dest. Radeji na to nemyslim a raduji se z prijemneho vecera. I vitr se utisil. A zitra, co se ma stat to se stane a my jsme celkem pripraveni na vsechno. Jeste se podivame na nejaky stary cesky film. Od Viktora si Jozka vypujcila plno fimu, ktere dostal z Ceska a ktere nemame. Podivame se na ne a posleme mu je zpatky. Vcera jsme se divali na "Nebe a dudy". Ja mam takove filmy rad a nakonec, kdyz to vsechno dobre dopadle, si musim utirat slzy. Jozka se jenom smeje, ale ja za to nemohu ze jsem takovy citlivy pradedecek.

V noci nekolikrat zacalo kapat, ale vzdycky to hned prestalo. Vstali jsme za svitani a hned pos nidani vyrazili na cestu. Bylo 9 stupnu, vetrik celkem mirny v protismeru od jihu a tim padem velice ledovy. Musel jsem se na to zase poradne obleknout. Cesta vedla napred do kopce, ale ja jsem byl velice spokojeny. Krajina se me velice libila. Vsechno krasne zelene a kolem vsude kopecky, zrovna tak jako na Tasmanii. A navic po Gladstone nasleduje Georgetown, obe jmena ktere jsou take u nas na Tasmanii. A kdyz to jde do kopce, tak to pujde zase s kopce a to mam rad, protoze dolu to jede velice rychle a delam vetsi prumernou rychlost nez po same rovine. Predpoved na dest se tak uplne nevyplnila, nekolikrat zacalo pokapavat, ale hned to vzdycky prestalo. Cestou bylo nekolik malych, peknych vesnicek, ale nikde ani clovicka. Teplota se za cely den nedostala nad 12 stupnu a to na tuto rocni dobu neni zvykem a tak si to asi kazdy rozmysli, nez by vystrcil nos z domu. Silnice je pomerne uzka a bez krajnic, ale to neni velky problem, protoze tady neni tak veliky provoz. Odpoledne cesta vede vetsinou s kopce. Sjizdime do udoli Clare Valley. Vsude kolem plno vinohradu, jsme ve vinarske oblasti, ktera pokracuje az po Barossa Valley, kde se na rozvoji vinohradu podileli hlavne pristehovalci z Nemecka. Clare je male mestecko, ma mene nez 4 000 obyvatel, ale sluzby jsou tady jako v mnohem vetsim meste. V caravan parku jsme meli stesti, dostali jsme posledni volne misto, vsechno ostatni uz bylo zamluvene. Toto bylo po prve z Darwinu, kdyz jsme narazili na vyprodany caravan park. Kratce po prijezdu zacalo prset a vypada to, ze to tak rychle neprestane. Zitra mozna zmokneme, ale potom uz by to melo vydrzet bez deste az do Adelaide. No uvidime.

Lilo celou noc jako z konve a nezdalo se, ze by to melo v dohledne dobe prestat. Uz jsem si chystal plastenku, kdyz se obloha zacala prosvetlovast a v pul osme uz prestalo prset. Teplota byla jenom mizerne 4 stupne, ale "nastesti" to zacalo velice dlohym kopcem a tak jsem mel moznost se zahrat. Jak jsme se dostali z udoli znova do kopcu, uz jsem si zase pripadal jako doma na Tasmanii. Vsechno krasne zelene, na pastvinach se pasou ovecky a hovezi dobytek. Cesta vede nahoru a dolu a to mam celkem rad. Nakonec zase dlouhy kopec dolu a dostavame se do Tarlee. Toto je zase obilna oblast, obrovske sypky to potvrzuji. Stavili jsme se ve skole, ale jsou tady prazdniny. Meli jsme ale moznost tam nechat informace o Canteen a o Tasmanii a nasich krasnych lesich.

V Tarlee jsme nezustali, protoze tam neni kde kempovat a vydali se do Kapundy, ktera je sice trochu s cesty, ale jenom 16 km a je tam caravan park. Nikdy jsme o Kapunde neslyseli a tak by nas to tam jinak nelakalo. Ted jsme moc radi, ze jsme toto mestecko poznali. Dozvedeli jsme se dost zajimavych veci. Je to nejstarsi hornicke mesto v Australii. V roce 1842 tam dva chlapici objevili loziska medi, ale jelikoz to bylo na pronajatem poazemku, nikomu to neprozradili, az kdyz se jim ten pozemek podarilo koupit. Casem se ukazalo, ze to bylo to nejbohatsi a nejryzejsi lozisko medi na svete. Sjelo se tam velmi rychle plno haviru ze Walesu a z Cornwallu a dodnes se tady kazdorocne poradaji nejstarsi Keltske slavnosti v Australii.

Dalsi zajimavost, ktera proslavila Kapundu dokonce na celem svete bylo to, ze se tady zacatkem 20.stoleti usadil Sir Sidney Kidman, nejvetsi majitel pozemku v Australii ( o nem jsem se zminil v reportazi "Od zalivu k zalivu" v souvislosti s nejvetsi farmou na svete "Anna Creek") a kazdorocne poradal velky prodej koni za budovou hotelu, ktery jeste dodnes stoji.

A krome toho vseho je Kapunda povazovana za misto, kde se nejvice strasi v cele Australii. Je tady kolem pres 30 budov, o kterych se tvrdi, ze se tam obcas objevuji nezname postavy a ozyvaji se nevysvetlitelne zvuky. To kdyby se tak mne podarilo se s necim takovym setkat, to by bylo. To bych mel o cem psat. Jozka ale o tom nechce ani slyset. Mam zakazane se o tom jeste jednou zminit!

Kdyz jsme dorazili do Kapundy, napred jsme se rozhledli kolem po tomto zajimavem mestecku, ale to uz zacalo prset, takze nez jsme dorazili do caravan parku, tak jsem konecne jednou zmokl. Ale nic, Jozka uvarila kavu, pustila elektricke topeni a uz jsme zase jako v tropech. Vecere byla jednoducha, koupili jsme si v supermarketu zmrazene kure na smetane s ryzi a stacilo to ohrat v mikrovlnce a docela jsme si pochutnali. Jeste jsme to zapili pivem, podivame na dalsi stary cesky film a do hajan! Zitra je dalsi kratky den. Uz jsme velice blizko Adelaide, delame jenom kratke useky a tak mame vice case se rozhlednout kolem. Podle predpovedi pro Adelaide maji byt na den naseho dosahnuti cile prehanky a maximalni teplota 14 stupnu. Doufam, ze se to jeste zmeni.

Rano jsme si trochu pospali a vyrazili na cestu az v 8 hodin. Jeste jsme se rozhledli kolem, podivali se pozustatky dolovani z 19 stoleti a v poledne jsme uz dorazili do dalsiho cile - Gawler. Cestou kolem nas visely cerne mraky na vsech stranach a tak jsem se divil, ze nam to proslo jen s nekolika mensimi prehankami. Meli jsme stesti, ze jsme se zamluvili emajlem misto v caravan parku, bylo to uz vsechno obsazene. Dalsi velice pekny caravan park, vsude huste travniky. Zrejme tady maji dost vody.

Rano byl prvni den letniho casu, to by znamenalo vstavat o hodinu drive. My jsme se ale neplasili, zase nas ceka jenom kratky den a tak jsme vyrazili az v 9 hodin noveho casu. Byly 4 stupne, ale modra obloha a zadny vitr, takze to bylo velice prijemne. Planoval jsem se zastavit u supermarketu a udelat sbirku, ale vsechno bylo zavrene, nikde ani clovicka. Pozdeji jsme se dovedeli, ze oteviraji az v jedenact. No to je Jizni Australie. Vsechno je tady nejak jinak. Konecne jsem uvidel dva manzele na prochazce se psem. Zastavil jsem se s nimi a seznamil je s tim co delam. Jak jsem ocekaval, nemeli u sebe zadne penize, ale zajimalo je co delam. Asi za hodinu jsem byl prekvapeny, kdyz vedle mne zastavilo auto a tito dva me dali 20 dollaru, ze psa zavedli domu, sedli do auta a jeli za mnou, aby mohli taky prispet. No neni to pekne? Pak se otocili a jeli zpet do Gawler. Mimochodem, Gowler lezi na pokraji Barossa Vally, zname vinarske oblasti a ma kolem 18,000 obyvatel, podobna velikost jako nase Burnie. Je to nejstarsi venkovske mesto v Australii, zalozeno v roce 1839. Je presne o 100 roku starsi nez ja!

Kdyz jsme projizdeli pres Smithfield, nase myslenky se vracely zpet do dob, kdyz jsme prileteli do Australie. Minulou stredu, 30 zari, to bylo presne 40 roku, kdyz jsme pristali v Adelaide a zavezli nas autobusem do Hostelu ve Smithfieldu. Hestely byly ubytovny pro imigranty, neco na zpusob kasaren. Dnes uz nic takoveho neexistuje. Po prijezdu se tam mohlo bydlet zdarma, vcetne stravy, dokud si nove prichozi nenasli praci a neosamostatnili se. Prileteli jsme do Australie v Boeingu 707, celkem 168 ceskych a slovenskych uprchliku z Ruskem okupovaneho Ceskoslovenska. V hostelu meli jednohu Jugoslavce, ktery nam delal tlumocnika. Vsem nam nabidli praci v automobilce Holden, ale ze kdyz ma nekdo nejakou kvalifikace a chtel by se dostat do sveho prumyslu, tak zitra muze na Pracovni Urad do Elizabeth a tam se pokusit najit neco ve svem oboru. Jedna absolventka university se hned nabidla, ze pry se ucila anglicky a ze nam bude delat s radosti tlumocnici. Tak se nas tam asi sest vydalo, ale hned po vymene par slov se situace vyjasnila. Nase prekladatelka nerozumela ani slovo z te jejich australske hantyrky a oni ji take nerozumeli ani slovo. A bylo po prekladani. Malem se nam tam chudera zhroutila, museli jsme ji utesovat a nakonec si nejak poradit sami. Ale jak jim mam vysvetlit, ze mam Diplom z Mlekarenske prumyslovky, kdyz ani nevim, jak se rekne anglicky mleko! (napovim ze je to milk, ale to jsem tenkrat nevedel). Nakonec me napadlo znazornit dojeni kravy a to se jim tvare rozjasnily a hned nekam telefonovali, napsali neco na papir, ale to jsem pak musel cekat az nez jsme se vratili do hostelu, kde me to nas Jugoslavsky prekladatel vysvetlil. Dostal jsem praci v mrazirne na Ice creamy a mohu nastoupit kdy se me zachce. Zatim co vsichni ostatni se rozhodli si udelat aspon dva tydny dovolene na ucet Australske vlady, ja se nerad nechavam od nekoho zivit. Vzdycky davam prednost byt sobestacny. Proto jsem byl prvni a jediny, ktery po priletu ve stredu nastupoval do prace uz v patek.

Kdyz jsme se octli ve Vidni, nasel jsem si rychle praci v nejake dilne, napred jsem zametal podlahu a potom delal poskoka nejakemu remeslnikovi. Platili me 14 shillingu na hodinu a to stacilo na to, abysme si pronajali opustenou stolarskou dilnu, plnou hoblin. Tam se s nami ubytoval i kamarad Zdenek Schreiber, s kterym jsme vsichni spolecne zdrhli. Udelali jsme si v prostredku misto tim ,ze jsme to zametli do stran, udelali z toho takove mantinely, jako kdyz jsme kdysi na zamrlych rybnicich odmetli snih, abysme mohli bruslit. tam jsme si potom dali na zem matrace a plynovy varic, tak jako v nejakem kempingu. Platili jsme za to 500 shillingu mesicne a tim, ze jsem do prace chodil pres hodinu pesky abych usetril za tramvaj, jsme se nase uspory dostali 7 a pul australskych dolaru. Prvni vec, kterou jsme si pak v Australii koupili byl budik, abych nezaspal do prace.

Kdyz jsem rano odejel vlakem do prace, presunuli Jozku s klukame do jineho hostelu v Glenelgu, abych to mel do prace bliz. Kdyz jsem pak skoncil praci, tak me dali takovou nejakou mapku Adelaide a rekli me, kde mam nasednout na tramvaj a ze az prejedeme pres reku, tak abych vystoupil a tam ze to uz lehce najdu. I na to, aby me to mohli vysvetlit museli najit nekoho, komu bych rozumel. A k moji velke radosti tam byl jeden stary Rus a tak pres to, ze jsme se snazili dostat co nejdale od nasich bratru, tak to byla nakonec nenavidena rustina, kterou jsem se musel domlouvat, Kdyz pak tramvaj prejela pres prvni potok, tak jsem se mylne domnival, ze je to ta reka a statecne jsem vystoupil do neznamych koncin. Ta mapa nebyla tak podrobna, aby ukazovala kazdy potok a ulici, a tak jsem samozrejme vystoupil mnohem drive nez jsem mel. A co ted? Nastesti jsem si vsimnul, na mape, ze pobliz toho hostelu je letiste. A tak vzdycky, kdyz letadlo pristavalo nebo odletalo, jsem pokracoval tim smerem. Asi neco takoveho, jako kdyz Svejk slapal do Budejovic. Nakonec po nekolika hodinach a kdyz se uz stmivalo jsem to slavnostne nasel. To bylo slavy, Jozka me uz malem oplakala. Ale byl jsem na sebe poradne hrdy. Takovych podobnych prihod bylo hodne, mohla by o tom byt napsana kniha. Mozna to jeste udelam. Kdyz se me nekdo pta, jestli to bylo tezke, tak po pravde rikam;"Ale kdepak! Vzdyt to byla zabava a zkouska odhodlanosti." No reknete mne, kdyz se clovek ztrati v neznamem velkomeste a nedokaze se snikym domluvit, neni to pro zasmani? My jsme to tak opravdu vzdycky brali, vzdycky to nejak dopadlo a meli jsme z toho velkou zabavu a dobrodruzstvi. Myslim si, ze kdyz jsem byl kdysi skaut tak bych za to dostal bobrika odvahy.

Ale zpet do pritomnosti. Cely den bylo pekne, do caravan parku jsme dorazili kolem poledne a tak mam dost casu vas tady otravovat takovymi vzpominkami, ktere namaji nic spolecneho s tim co prave ted delame. Doufam, ze me to odpustite!

Do cile nam uz zbyvalo jen nekolik kilometru, kdyz jsme se usadili na noc v Levi Caravan Parku. Abych mel jistotu ze vsechno bude klapat kdyz dorazime do cile pristi den v 10 dopoledne, projel jsem tu trasu na kolobezce a dobre jsem udelal. Podle puvodniho planu jsem tam mel prijet po jiste silnici, ale kdyz jsem tam prijel na zkusebni jizde, tak jsem zjistil, ze poslednich 100 metru byl sileny kopec a ze by to pro televizni kamery nevypadalo velice sympaticke, kdybych se tam pomalu plahocil. Trochu jsem trasu zmenil, abych tam mohl prijet po rovine, trochu s jine strany. Bylo to dulezite, protoze posledni cast cesty se meli ke mne pridat dalsi clenove Canteeny, nekteri take na kolobezkach, a to by vypadalo jeste hure, spise jako nejake porazene vojsko ktere tahne z bitvy na Bile Hore.

Rano to klapalo vsechno perfektne. Bylo celkem pekne, slunicko svitilo a v cili na nas cekalo dost mladeze z Canteeny, camera z televizni stanice 7 a novinari z mistnich novin. Bylo to dojemne prijet v doprovodu dalsich clenu Canteeny k sose zakladatele Adelaide obklopene jasajicim davem s balonky a ruznymi zastavami propagujicimi Canteen. Kdyz se clovek na tyto mlade Australany diva a vidi jak davaji najevo takovou chut k zivotu a takove nadseni, tak to potvrzuje, ze opravdu jsou to lide, kteri si zaslouzi nasi podporu a podporu vsech dobrosrdecnych lidi.

Ted jsme uz na ceste domu, ale tam nas jeste ceka oficialni ukonceni cesty v Burnie. Mezitim jeste porad prijimame prispevky a pomalu se tesime na navrat domu a setkani s rodinou.