Závody a dovolená

 
Závody a dovolená.

Po pěti letech jsme se rozhodli, že je na čase se zase podívat na rodinu a přátele doma v Česku. Dalším lákadlem byl sjezd naší třídy z Mlékárenské Průmyslovky na oslavu 50. výročí od maturity (je to možné?). No a samozřejmě , abych se moc neulíval, tak si tam také zaběhám. Objevil jsem dva zajímavé závody – na Moravě  a v Rakousku.

Let z Tasmánie do Melbourne trvá jenom hodinu, ale z Melbourne do Dubaje to bylo nejdelších 14 hodin jakých jsem kdy zažil. Seděli jsme zmačknutí mezi pasažéry na obou stranách, na moji straně nějaký mohutný Arab, který svými lokty zabral čtvrtinu místa, které mělo patřit mě a nebylo možno s ním pohnout. Pod sedadlem přede mnou nebylo místo na nohy a tak jsem seděl celých 14 hodin ve velice nepohodlné poloze. Trpěl jsem jako Job! Nakonec jsme přece jenom přežili a z Dubaje  pak už zbývalo jenom 6 hodin do Vídně. Tam už na nás čekali bratr Josef s manželkou Janou Kociánovou, Jožčina sestra Jarka a kamarád Zdeněk Schreiber který nás pak zavezl „domů“ do Hodonína, kde jsme byli ubytováni u rodiny Jožčiny sestry Jarky Kučerkové. Není třeba zdůrazňovat, že setkáni s rodinou a přáteli bylo velmi radostné, každý se snažil jak mohl aby se nám opravdu zavděčil, až nám to bylo trapné. Je to ale opravdu dobrý pocit, že po 38 letech co žijeme na Tasmánii máme doma v Česku tak dobrou rodinu a tolik dobrých přátel. Jakobychom odjeli teprve včera. Také jsme si s potěšením všimli, jak se to tam všechno mění k lepšímu. Mnoho věcí, o kterých se nám dříve ani nesnilo jsou tam teď běžné. Všechno krásně upravené, radost se podívat kolem. Jenom jedna věc se moc nezměnila a sice to, že hodně lidí pořád jen nadává. Myslím, že určitě se najdou nějaké důvody k nespokojenosti, tak jako všude jinde na světě, ale je tam mnohem více důvodů ke spokojenosti. Ono je to jako s tou sklenicí s půlkou piva. Někdo se těší z toho, že je poloplná, druhý nadává že je poloprázdná. A který z nich je na tom lépe?

Sjezd naší třídy v Kroměříži proběhl bezvadně. Některé ze spolužáků jsem celých 50 roků. Bohužel, někteří už nejsou mezi námi a to mě bylo dost líto, ale přesto jsme se dobře pobavili a zavzpomínali na staré časy.

První závod, kterého jsem se zůčastnil byl Trans Moravský Masochistický Terenní Běh 

Trať dlouhá 161 km, start v Olešnici na Moravě ve 2 ráno. Časový limit 30 hodin.

Zdeněk Schreiber s Jožkou mne doprovázeli v jeho autě, ale kromě občerstvovacích stanic jsme se neviděli, protože trať vedla většinou přes kopce, lesy a louky.

Prvních 22.5 kilometrů do Lysice se všech 7 běžců drželo pohromadě s doprovodem auta, které nám svítilo na cestu. Tady byla první občerstvovací stanice a skupina se začala rezdělovat. Předemnou byli 4 běžci a za mnou dva. Toto pořadí se podstatně neměnilo. Teplota brzy stoupla na 38 stupňů, cesty a cestičky místy velmi strmé, občerstvovací stanice vzdálené 15 – 22.5 km. Měl jsem na sobě jenom půl litrovou láhev s vodou a jelikož nebyla možnost ji doplnit jinde než na občerstvovacích stanicích, po několika hodinovém běhu jsem byl už dehydrovaný a začal uvažovat o tom, jestli to má cenu doběhnout až do konce, zvláště když na mne čekal příští týden 24 hodinový závod v Rakousku. Přes Račické údolí se utíkalo většinou po rovině a tak bylo možno si trochu od těch kopců odpočinout. Z Račic do Luleče byla trať znova velice kopcovitá a vedro bylo pořádné. V Luleči jsme měli za sebou 80,5 km, polovinu cesty, otočili jsme se a  běželi zpět to Olešnice. To jsem už ale věděl, že dva závodnici, kteří běželi za mnou to mezitím vzdali. Já jsem nad tím začínal také uvažovat. Až dosud se ještě nestalo, abych nějaký závod nedoběhl a na to jsem byl vždycky hrdý. Byl jsem si jistý, že to doběhnu zpět do Olešnice v časovém limitu, ale také jsem si uvědomoval, že příští týden

2.

v Rakousku bych toho asi moc nenaběhal. Celých 17 km z Luleče do Račic jsem se trápil tím, jak se rozhodnout. Vím dobře, že když člověk tělesně trpí, tak se lehce rozhodne toho nechat ale potom druhý den toho lituje. Proto si člověk musi klast otázku, než se rozhodne skončit: Ano, teď to má smysl toho nechat a tím ukončit celé trápení. Ale co zítra, a co za týden? Bude to rozhodnutí mít ještě pořád smysl?  Většinou člověk překoná sám sebe a pokračuje dále. Aspoň tak jsem to až dosud vždycky udělal.. Tentokrát jsem se ale rozhodnul, že doběhnu do Račice a nechám toho. Celkem jsem uběhl 97 km, ve skutečnosti přes 100 km, protože jsem u Jedovnice odbočil špatně a musel jsem uběhnout další 4 km. Když jsem doběhl do Račic tak jsem měl obrovskou žízeň. Hltavě jsem vypil přes půl litru sody, která byla silně karbonovaná  a to byla velká chyba. Udělalo se mi velice špatně, chtělo se mi zvracet, musel jsem si rychle sednou a dokonce jsem ztratil na pár vteřin vědomí. Velké množství kysličníku uhličitého, když se dostane do těla velice rychle, může být velmi nebezbečné. Naštěstí jsem byl za pár minut v pořádku a tak to dobře dopadle. My jsme zvyklí pít při závodech jenom nápoje bez „bublinek.“

Přesto, že jsem závod nedokončil, nelituji toho, že jsem se zůčastnil ani toho, že jsem to nedokončil. Rozhodnutí, které jsem udělal bylo rozumné i když to hodnotím s odstupem času. Krajina kolem trati byla nádherná, dokonce jsme se zajeli podívat i do druhého Hodonína, který je blízko Olešnice. Byl to moc pěkný výlet. Rád bych si to ještě jednou zaběhl, ale bez toho, že bych musel myslet na šetření se příští týden.

Nevím, jestli to bylo to vedro, prach anebo jsem to od někoho chytil, dostal jsem akutní zánět průdušek. Pomocí všech možných metod jsem to jakž takž překonal. Večer před závodem jsem užíval poslední dávku antibiotik.

Bratr Mirek s manželkou Evou nám ochotně půjčili auto a v pátek jsme se vydali na cestu do Rakouska na další závod. Cestou jsme se ještě stavili pro bratra Josefa. Jeho manželka Jana Kociánová nás ještě před odjezdem pohostila a už jsme byli na cestě. Na jízdu po pravé straně si zvykám velice rychle, i když v Austrálii jezdíme vlevo. Však jsem se najezdil na obou stranách dost. Ztratili jsme cestou dost času, když jsme se snažili najít benzinku která prodává  plyn pro auta. Přesto že Pepik mluví perfektně německy a přes velkou pomoc ochotného policisty, který strávil přes půl hodiny na mobilu, jsme to nakonec museli vzdát a cestovali na benzin. Woerschach, kde se konal závod, je jen malá vesnice, kterou málo Rakušanů zná a tak jsme trochu bloudili než jsme to našli. Předloni tam bylo Mistrovství světa ve 24hodinovém závodě, ale bohužel o ultra maratóny není moc velký zájem v široké veřejnosti a kromě účastníků a místních obyvatel se o tom asi moc neví. Byli jsme proto překvapeni velikostí celé akce. V pátek večer se běžel půl maraton (21 km). Byl krásný den a velké horko. My jsme si postavili stan na měkkém trávníku a těšili se na pohodlnou noc. „Nechval dne před večerem“ se zase ukázalo pravdivé. K večeru se strhla strašná bouřka, stan jsme naštěstí stačili rychle sbalit a pšesunout se do školní budovy. Tribuny, bariery a všechny ostatní konstrukce připravéné na závod to samozřejmě nepřežily, létalo i to, co nemá peří. My jsme se jenom dívali oknem a litovali pořadatele, kteří to po skončení bouřky museli všechno rozmontovat a přes noc to znova postavit. Ráno už zase bylo všechno na svém místě. My jsme toho moc nenaspali ani si neodpočinuli. Spát na holých parketách nebylo moc pohodlné. Byl jsem rád, když nastalo ráno. Trať závodu byla dlouhá 2300m a běhá se dokola 24 hodin. Každý se snaží uběhnout co nejvíce. Já jsem měl cíl uběhnout aspoň 174 km, což by byl světový rekord

 

3.

pro věkovou skupinu 65 – 69 roků. Můj nejlepší výkon za 24 hodin je 193 km a tak to neměl být problém. Brzy se ale potvrdilo, že „člověk míní, Pán Bůh mění!“

Start závodu byl ve dvě odpoledne. Bylo to úžasné. Počet závodníků a pořadarelů přesahoval dva tisíce pět set lidí! Celá trať byla lemována po obou stranách stany, obytnými přívěsy a veškerým kempingovým vybavením, jeko jeden nekonečný tábor. Jelikož se kromě závodu jednotlivců konal také závod štafet, závodníci, kteří právě odpočívali se přidávali k ostatním divákům a těm, co se starali o závodníky, aby vytvořili opravdovou karnevalovou atmosféru. Kapely a jednotlivci hrající na různé hudební nástroje se staraly o povzbuzování závodníků, zvlatě celou noc, když už se mnohým pletly nohy a docházel dech. Byla to úžasná atmosféra, něco takového jsem ještě při žádném závodě nezažil.

Těsně před startem závodu jsem zaslechl pořadatele ohlašující jméno Yiannis Kouros, ale nikde jsem ho neviděl a zbytku německého hlášení jsem nerozuměl a tak jsem na to dál nemyslel. Yiannis je Řek, který žije v Austrálii. Je to absolutně nejlepší ultra maratónec na světě. Drží mnoho světových rekordů, na příklad 1046 km za 6 dnů, 1000 mil (1609km za 10 dnů a 11 hodin – druhý nejlepší výkon je 11 dnů a 20 hodin!) Já jsem měl tu čest se zůčastnit několika závodů ve kterých on startoval. Nejvíce jsem se s ním sblížil během 6 denního závodu, který jsem podrobněl popsal v mém povídaní „Colac 2005.“ Proto mne mrzelo, že jsem jej na startu neviděl. Netrvalo ale dlouho, a už jsem ze zadu slyšel jak na mne nekdo volá. Byl to Yiannis! Přijel trochu pozdě, minul start, ale netrvalo dlouho a byl na prvním místě, které lehce udržel až do konce závodu. Měl jsem radost, když jsem ho uviděl, ale on také. Nejenom to, že jsem tam byl jedinný, koho osobně znal, což je vždycky příjemné, když je kolem tisíce lidí a člověk nikoho nezná, ale navíc neměl nikoho, kdo by se o něj staral a tak jsme mu mohli nabídnout služby od Jožky a Pepika. Byl tomu moc rád. Je to moc důležité, když má člověk běhat 24 hodin, aby měl někoho, koho může požádat, když něco potřebuje a nebo má na něco chuť, co není k dispozici u občerstvovacích stanic.

Teplota při startu byla 38 stupňů. To znamená, že se musí zpomalit tempo, aby člověk vydržel běhat 24 hodin. Za první dvě hodiny jsem uběhl jenom 18 km a už mě bylo jasné, že to bude nemožné uběhnout 174 km. Překonat světový rekord, na to je potřeba, aby všechno klapalo. To nechce mít zánět průdušek těsně před závodem a takové vedro během závodu. Musel jsem svůj cíl trochu pozměnit a soustředit se na to, abych aspoň vyhrál svoji věkovou skupinu. Původně jsem neplánoval žádné spaní, ale po předešlé neprospané noci po tom velkém horku během dne jsem byl dost unavený. Asi v 1.30 v noci jsem měl náskok před druhým závodníkem v mé kategorii asi 9 km a tak jsem podlehl a dopřál jsem si 30 minut odpočinku ve stanu. Usnout se mi nepodařilo, ale velice to prospělo. Jelikož na občerstvovacích stanicích byl malý výběr jídla tak jsem se většinou živil suchým chlebem a vodou. Polévka byla jenom vývar bez ničeho solidního, sladkosti, na které jsem neměl vůbec chuť a tak když jsem se asi ve dvě ráno znova rozběhl, tak jsem umíral po něčem solidním. Dostal jsem chuť na párek a Pepik dostal za úkol to sehnat. K mému velkému překvapení, než jsem uběhl jedno kolečko, Pepik už na mne čekal u trati s dvěma párky a rohlíkem. Cestou jsem to „zblajznul“ a cítil jsem se jako znova zrozený. Plánoval jsem, že ráno si nechám koupit  pořádnou snídani a sednu si k tomu, ale ten Rakušan, co běžel druhý, se začal přibližovat a tak s toho sešlo. Navíc

4

jsem začal pociťovat následky horského závodu z minulého týdne. Namožené svaly a šlachy se začaly bouřit a občas jsem musel zpomalit do kroku, protože jsem měl obavy, že jsem velice nablízku k nějakému svalovému zranění a tak jsem jim musel dát trochu pohov. Nakonec jsem to nějak přežil, uběhl jsem 162.7 km,  což stačilo na první místo v mé věkové skupině a na překonání dvou Australských rekordů – nejrychlejší čas na 100 mil a nejdelší vzdálenost za 24 hodin v silničním závodě. Bohužel, na „svěťák“ to nestačilo.

Zbytek dovolené jsme ztrávili většinou u našich rodin, v Hodoníně u Kučerkových s návštěvou sestry Marie a bratra Mirka, ve Starkoči u Čáslavy u Jožčiné sestry Věry a jejího manžela Edy. Kromě toho jsme strávili nějaký čas cestováním po vlastech českých s JUDr Ivo Jahelkou (Zpívajícím advocátem) a jeho manželkou Věrou, s kterými jsme se seznámili bšhem jeho koncertů v Austrálii, s mým spolužákem Slávkem Solařem a dalším kamarádem Jirkou Kramářem a jeho manželkou Jiřinou, které oba znám ještě z dob, kdy jsme spolu skákali padákama koncem padesátých let. Všichni se nám věnovali na sto procent a povozili nás po zajímavých místech, v kterých jsme před tím nikdy nebyli a návštěva těchto míst stála opravdu za to.

Velice radostný den jsme prožili s bratrem Mirkem a Evičkou, když nás zavezli do Bolatic na Hlučínsku. Otec tam sloužil dva roky po válce na Četnické Stanici a matka učila v obecné škole. Bylo mě 8 let, když jsme se vrátili do Hodonína a přesto, že jsem  toužil se tam ještě jednou podívat, podařilo se mě až teď, po šedesáti letech! Moc se tam samozřejmě změnilo, po válce tam bylo všechno rozbité, teď všechno krásně upravené, ale moje paměť mě ještě pořád dobře sloužila. Neměl jsem problém nalézt budovu bývalé Četnické Stanice kde jsme také bydleli, budovu školy, fotbalové hřiště, hájovnu, všechno to bylo tam kde jsem to hledal, vracely se mě vzpomínky na dětství. Hlavně jsem vzpomínal na těžké doby, která prožívala moje maminka. Po válce byla škola rozbitá, nebylo tam žádné vybavení, skoro každý učitel kterého tam poslali brzy utekl. Nebylo divu. Dokonce když maminka žádala rodiče, aby pro děti koupili tužky a sešity, aby je mohla učit psát a číst, tak to odmítli s tím že: „Hitler nám to dával zadarmo, tak proč bysme to teď kupovali!“ To byly totiž Sudety! Nakonec to maminka musela koupit sama když chtěla děti něco naučit.

Na závěr musím říci, že jsme si tentokrát odvezli ty nejkrásnější dojmy a doufáme, že se nám podaří aspoň ještě jednou se tam vrátit a podívat se do míst kam jsme to tentokráte nestihli.  

  

       

 

Comments