Z Atén do Sparty
 

SPARTATHLON 2000.

 

Koncem září 2000 jsem se vydal na soutěž super-vytrvalosti - 246 km závod v Řecku zvaný Spartathlon.

Tento závod je oslavou činu bězce Pheidippides, který byl poslán Řeckými generály do Sparty, aby sehnal posilu pro nepočetné Athénské vojsko proti blížící se Asijské  přesile.

Pheidippides se vydal na cestu skoro 250 km dlouhou plnou špatných cest, blátivých pěšinek, vinohradů, olivových sadů a prudkých kopců - zkouška lidské vytrvalosti a duševní sily. Podle historie popsané známým řeckým historikem Herodutusem vyběhl ráno a druhý den večer doběhl do Sparty.

Ultra Maratonec John Fodden, velitel letky RAAF, (původem Australan) se o tomto neuvěřitelném činu dočetl v historii, kterou studoval, a rozhodl se zkusit, jestli něco takového může moderní člověk dokázat. S dvěma dalšími kamarády ultra maratonci, proplánovali celou historickou trasu, roční dobu a vydali se na cestu. Vyběhli z Athen v 7 ráno a druhý den v 7 večer doběhli do Sparty. To bylo v roce 1981 a jelikož to vzbudilo velkou pozornost, vznikl tak závod nazvaný Spartathlon, který se běhá každoročně v září.

 

Jako mladý muž vyrůstající v Československu, jsem neměl ani potuchu o tom, že mám nějaký talent na běh na dlouhé tratě.

Tak jako většina lidí jsem si vždycky myslel, ze běhat jen tak bez důvodu je pro blázny. Vyučený ve své domovině sýrařem pracuji v Lactosu, založeným panem Vyhnálkem, v Burnie na Tasmánii v rozvoji nových vyrobků.

 

Tasmánie je krásná hornatá zem a tak jsem rád chodil po horách. Jako nadšený turista, prošel 85 kilometrů horskou trať přes pohoří Cradle Mountain 10krát, jednou, za 17 hodin.

Ve věku 57 let jsem se rozhodl, že se zúčastním maratonu přes Cradle Mountain jenom proto, abych se přesvědčil, jestli to dokáži. Pak následoval Cadbury maratón, a v dubnu 2000 jsem se zúčastnil Olympijského maratónu v Sydney před začátkem Olympijských her, v kterém startovalo 5500 závodníků. V mé věkové kategorii jsem doběhl čtvrtý – medaile mi unikla jenom o chloupek.

Běhaní, hlavně na dlouhé tratě, se stalo mým koníčkem.

 

Teď ale zpět ke Spartathlonu.

Je 7 hodin ráno, 29.září 2000. Na úpatí Akropolis v Řecku 200 bězců z 28 zemi vybíhá směrem ke Spartě, vzdálené 246 km.

Mezi nimi je mnoho běžců, kterým se nepodařilo dokončit běh do Sparty v časovém limitu 36 hodin v minulých letech a tak jsou tady zase, aby to znova zkusili.

Jeden bězec ze Švédska je tady po šesté. Jeden rok uběhl 220 km a tam skončil. Bohužel, ani tentokrát se mu to nepodaří.

Velká vzdálenost a časový limit činí tento závod velice náročný. Obycejně jenom třetina běžců startujících v Aténách doběhne do Sparty.

Já jsem jediný Australan na startu. Na tento moment jsem čekal mnoho měsíců Od té doby, co jsem viděl dokumentární film o loňském Spartathlonu tak jsem nemohl myslet na nic jiného.  

Podmínkou k účasti v tomto závodě je potvrzeni o tom, že uchazeč zaběhl závod na 100 km za méně než 11 hodin a také potvrzení od běžeckého klubu že, uchazeč je známým běžcem dlouhých tratí a je schopen zaběhnout takovou vzdálenost. Diky Coburg Harriers ( sportovní klub v Melbourne) jsem získal oboje tím, že jsem se zúčastnil jejich 12 hodinovky na 400 m okruhu. 100 km jsem absolvoval za 10 hodin a tím byla první překážka překonaná. Po odeslání přihlášky a netrpělivém čekání jsem byl velice potěšen, když jsem byl informován, že jsem byl přijat abych se zúčastnil Spartathlonu.

Normálně běhám kolem 100 km týdně, ale když se blížil čas závodu tak jsem zvýšil trening na 200km za týden, většinou po kopcích.  Měl jsem štěstí, že jsem neutrpěl žádné zranění (ve věku 61 let musí byt člověk zvlášť opatrný) a tak má fyzická část treningu pokračovala velice dobře.

Dobře si uvědomuji, že v závodech na extremně dlouhé tratě možná 25% rozhoduje fyzická zdatnost a 75% mentální stránka.

 

Mnohokrát  jsem se díval na televizní záznam tohoto závodu a snažil se přijít na to, proč tolik závodníků to nedoběhne. Velkou pomocí mi byla také kniha od Philipa Essama, která popisovala historii závodu ze Sydney do Melbourne (1000 km). Našel jsem v ní tolik povzbuzení, že jsem získal velkou sebedůvěru. Dost času jsem trávil běháním za tmy a vždy jsem si představoval jak se dotýkám sochy krále Leonidasa ve Spartě.

S tolika podpůrci v Burnie, zvlášť potom co noviny otiskly článek o mém úmyslu, vím, že je nemohu zklamat. Jsem si absolutně jistý, že to zvládnu.

 

Konečně jsme na cestě. Je 14stupňů, velice pohodlná teplota. Ale slunce stoupá a v poledne je 27stupňů. Jsem na to připraven. Na Tasmanii byla sice zima, ale trénoval jsem v teplém oblečení abych si zvyknul běhat hodně zahřátý.

Cestou je 75 kontrolních bodů, na každém je cedule která nás informuje jak daleko jsme uběhli, jak daleko je to do Sparty, čas kdy jsou opozdilci vyřazeni ze závodu a jak daleko je to k příštímu kontrolnímu bodu.

 

První část závodu nás vede po Národní dálnici do Corinthu, pak otevřenou krajinou do Peloponesie a po překročení Artemissionskeho pohoří přes noc jsme znova na silnici směrem ke Spartě. Běžím tak, abych to přezil. První maraton (42km) mi trvá 3 hodiny a 40 minut. Můj plán je 4 hodiny. Mohu trochu zpomalit. Vzdálenost 81km dobíhám za necelých 8 hodin.  Přesně podle plánu. Zatím se cítím velice dobře.. Dalších 40 km uběhlo a jsem na půl cestě do Sparty. Je 9 hodin večer a teplota klesá. Oblékám si teplé oblečení, které jsem si nechal poslat doNemea. Časová lhůta je tady 11 hodin večer ale presto že mám 2 hodiny k dobru tak pokračuji bez plýtvaní časem.

 

Náhle zjišťuji že neutíkám sám. Přidal se ke mě velký pes a přesto, že se snažím ho poslat zpátky, tak utíká dál se mnou. Pořadatelské auto projíždí kolem a pani na mne volá z okna:” Nebojte se, to je hodný pes. Už s námi utíká delší dobu!”

Mám rád psy, ale nechci být zodpovědný za to, že se pořád více vzdaluje od svého domova. Pozoruji, že jsou za mnou dva Japonci, tak se zastavuji. Předbíhají mne a jakmile pes vidí pohybující se předměty, tak se k nim přidává. Když je dobíhám asi za dvě hodiny tak vidím že pes je ještě pořád s nimi a že se oni pořád neúspěšně snaží ho poslat zpátky. Jak to nakonec dopadlo, to nevím.

 

Hory se blíží a teplota klesá na 4 stupně. Svítím si na cestu baterkou a musím být opatrný, protože silnice se mění v hrbaté polní cesty .

Ve dvě v noci dobíhám do vesnicky Kapareli.  Do Sparty zbývá necelých 100 km. Potěšuje mne, že celá vesnice je vzhůru, včetně malých dětí. Chvíli utíkají se mnou a zase se vracejí, aby přivítali další běžce.

Brzy se objevuje vrcholek hory ozdobený blikajícími světýlky, které označují kudy se má jít. Strana hory je plná drobných kamínků a je to velmi kluzké. Musím byt velice Opatrný..

 

Další kontrolní bod(číslo 48) je na vrcholku hory. Lituji ty, kteří ho obsluhují. Mrzne a fučí ledový vítr. Jsem velice rád, když začínám sestup dolů, ale ledová zima pokračuje až do východu slunce.

Teď se začíná velice rychle oteplovat. svlékám teplé oblečení a nechávám to u příštího kontrolního bodu na poslání do Sparty. Vím, že mám plno času a v poledne už je jasné že se nemusím moc štvát a mohu se těšit pohledem na krásnou přírodu. Teplota dosahuje 32stupňů, ale já se citím docela dobře.

Několik dalších kontrolních bodů a než jsem se nadál, už jsem ve Spartě. Ani se mi nezdá, že to bylo TAK daleko.

 

Náhle se ke mě přidává malý chlapec na kole, a i když neumí anglicky je zřejmé, že je jeho úkolem ukazovat mi cestu ke středu města.

Asi 1 km od cíle ho střídají dvě mladé dívky, které mluví dobře anglicky a které mne doprovázejí až ke schůdkám vedoucích k soše krále Leonidasa. Tam se ode mne vzdaluji a nechávají mne samotného vyběhnout pár posledních schodků a dotknout se a políbit podstavec sochy.

 

Jaký je to pocit! Těžko je najit slova jak to popsat. Stoji to za všechen ten čas věnovaný tomu, abych byl připraven duševně, za usilí vydané běhánim 200 km týdně a za všechny finanční náklady.

Ještě pořád slyším hlučné povzbuzovaní davu cekajícího na nás ve Spartě, stále vidím Australskou vlajku vlající v blízkosti sochy, vidím presidenta Spartathlonske organizace jak mi gratuluje, dává na hlavu olivový věnec, předává medajli a dává napít vody z řeky Evrotas. Přesně tak, jak jsem si to představoval, tak jak jsem to viděl na  televizi v dokumentárním filmu z loňského Spartathlonu.

Sanitka už čeká a ihned mne odvaží na povinnou prohlídku do nemocnice. Všechno je v pořádku, přitom mi tam umývají nohy, dávají masáž a s balíčkem jídla mne zase sanitkou odvážejí do hotelu v kterém jsme ubytovaní.

Nemám žádné vážné problémy, žádné zranění a dokonce ani jeden puchýř. Jaké štěstí!

 

Celkem 88 běžců ze 14 zemí dobíhá v časovém rozmezí 36 hodin. 112 to nedobíhá. Jak jsem šťastný, že po 35 hodinách nepřetržitého běhu jsem mezi těmi, co dosáhli cíle..

 

Během celého závodu jsem nikdy neztratil důvěru že to doběhnu. Byl jsem dobře připravený a udržoval jsem tempo které mi vyhovovalo a nikdy jsem se úplně nevyčerpal.

Mohu říci, že jsem měl požitek z každé minuty během 35 hodin a rád bych to zaběhl znova, jestli mi to někdy v budoucnosti vyjde.

A co bylo na tom to nejtěžší? No přece ta cesta autobusem zpět do Athén. Ta se zdála  být tak dlouhá!