Závod přes Simpsonovu poušť
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to druha nejvetsi poust na svete ktera se naleza presne ve stredu Australie. Jeji plocha je 150 000 ctverecnich kilometru, priblizne dvojnasobek Ceske Republiky. Deli se o ni 2 australske staty Jizni Australie, Queensland a Severni Territory ktere ma sice svoji statni vladu ale nema uplnou samostatnost jako ostatni staty. Geologicky jsou to hlavne piskove duny ktere bezi rovnobezne ze severu na jih. Podnebi je tam velmi nepriznive jak se da ocekavat. Velka sucha a horka. Presto se tam naleza hodne malych keriku a  jinych rostlin ktere se dokazaly prizpusobit tomutu krutemu podnebi. Zije tam prekvapive velke mnozstvi plazu, hmyzu a ptaku kteri znaji velke mnozstvi triku k preziti. Krome toho tam ziji dingove, klokani, divoci velbloudi a osli kteri se tam dostali s ruznyma vypravama v minulosti a zdivoceli. Jedna zajimava vec je v tom, ze Australie dnes exportuje velbloudy do arabskych zemi proto ze nejsou zdegenerovani jako arabsti velbloudi.

Presto, ze zijeme v Australii uz vice nez 32 let jeste se mi nenaskytla prilezitost se tam podivat, i kdyz jsem vzdy doufal ze se mi to jednou podari.

Najednou se objevil v mem pocitaci vzkaz, ze se planuje bezecky zavod pres tuto poust a hledaji jeste nekolik vytrvalcu, schopnych utikat v pisku a horku az 80 km denne za 12 az 14 hodin. Je to 6 denni, etapovy zavod, celkova delka trate je 380 km a jelikoz se bezi ze zapadu na vychod, znamena to ze se musi prebehnout pres 1160 piskovych dun nektere o velikosti az 4 poschodoveho domu. Hned jsem vedel ze toto je ta prilezitost na kterou jsem tak dlouho cekal. Je sice 26.brezna 2002 a jednou z podminek je ze musim byt v Adlaide pripraven k odjezdu 4. dubna . To je za 9 dnu!

Nastesti jsem prave trenoval na Mistrovstvi Viktorie v Melbourne ve 24 hodinovem zavode na 400 metrovem okruhu. Vloni jsem tam vyhral a tak jsem mel obhajovat svuj titul a docela jsem se na to tesil. V treningu jsem behal az 200 km za tyden a tak jsem byl v dobre kondici. Jedina nevyhoda byla v tom, ze jsem trenoval na rovine kvuli rychlosti. Na beh v pousti bych se pripravoval na plazich a taky bych se na to tepleji oblekal abych si zvyknul na vetsi teplo. Ale i tak jsem mel dostatek sebeduvery a veril tomu, ze to zvladnu.

K me velke radosti jsem byl prijaty do zavodu a 4. dubna jsem pristal v Adelaide, kde jsem zjistil ze na misto startu se odjizdi pristi den. To mi umoznilo ztravit jednu noc u Maresu, s kterymi jsme spolecne prileteli do Adelaide v roce 1969 a ktere jsem nevidel asi 28 roku, i kdyz si obcas zatelefonujeme.

Druhy den pro mne prijeli s terenim autem a odvezli mne na misto srazu v parku, kde jsem se sesel s dalsimi dvema zavodniky a casti vypravy, ktera nas bude doprovazet ke startu, behem zavodu a zase zpet do Adelaide. Bylo mi prideleno vozidlo – Land Rover Discovery patrici manzelskeme paru z Portlandu ve Viktorii. Vetsina doprovodu byli zkusene posadky, ktere projeli pouste nekolikrat a to se ukazalo velmi dulezite.

Vyjeli jsme odpoledne a dojeli jenom do Snowtownu, 145 km od Adelaide. Moji “Strazni Andele” ( od nynejska SA), jak jsem jim zacal rikat, meli absolutne vsechno co jsme mohli v pousti potrebovat, vcetne jidla, piti a vsechno potrebne ke kampinku v pousti.

Po vyspani na fotbalovem hristi jsme byli vzbuzeni ve 4.30 , nasnidali se, sbalili stany a vydali se na cestu dlouhou 900 km do Oodnadatta ( rozvinuty kvet v reci domorodcu).

Hned po prvni noci jsem videl jak jsou moji AS perfektne zorganisovani. Tolik vybaveni, ale vsechno na svem miste, nikdy nic nehledali, nikdy nic nechybelo. Skoro neuveritelne.

Po 300 km jizdy projizdime pres Port Augusta, mijime Flindersovo pohori a krajina se zacina rychle menit. Blizime se do vnitrozemi. Stromy se ztraceji a misto nich jsou kolem male suche keriky, solne jezera a “kamenita poust”. Z dalky to vypada jako cerstve zorane hnede pole pripravene k sazeni brambor. Blizsi pohled ale odhaluje miliony drobnych lesklych kaminku ktere pokryvaji obrovske rozlohy. Hodina za hodinou a moc se toho nemeni. Uvedomuji si jak obrovska zeme je Australie. Obcas se zastavime, neco pojime a jede se dale. Znova se obdivuji jak jsou vsichni zorganisovani a jak to vsechno klape jako dobre promazane hodiny. Obcas se objevi cedule s napisi, ktere upoutaji pozornost, jako napriklad :” Nejblizsi restaurace 400km”, nebo “Nejblizsi benzinova stanice 500 km“ atd.

Odpoledne projizdime kolem osamele farmy a zastavujeme se popovidat si s majitely. Jsou to vzdycky zajimavi lide. Zit tak daleko od civilizace – na to musi byt nekdo velice specialni. Dovidame se, ze pred mesicem meli velky dest – naprselo 100 mm, a kolem farmy tekl potok siroky 300m! Za tyden uz po nem nebylo ani pamatky, ale vysledky byly videt – krajina mnohem zelenejsi nez co jsme videli cestou sem.

Pristi zastavka byla v Cooper Peedy. Velmi zajimave male mestecko, okoli rozkopane kam oko dohledlo.  Hodne obydli, obchodu a restauraci je pod zemi. Lide z 80 zemi sveta  se tam sesli se spolecnym zajmem – zbohatnout z opalu, kterymi je tato oblast proslula.

Nekterym se to podarilo, vetsine ne.

Cas ale utika a musime pokracovat v jizde. Objevuji se cerne mraky a zacina se blyskat.

Vsichni kdo znaji poust zacinaji mit obavy. Tam kdyz zacne prset, zacnou tect reky a potoky a neda se jet dale, dokud zase voda nespadne, nekdy i tyden nebo i dele. Nastesti to byl jenom plany poplach, mraky se rozehnaly a z deste nebylo nic. V 10 vecer prijizdime do Oodnadatta. Tentokrat se nestanuje, jsme ubytovani v campinku kde jsou chatky vybavene veskerym pohodlim vcetne sprch, mikrovlnych troub a dokonce i televize, na kterou se ale nedivame. Rano se dovidame, ze madarsky vytrvalec se zdrzel nekde cestou a proto se start zavodu odklada o jeden den. Zustavame kde jsme na dalsi noc. To nam dava prilezitost se rozhlednout kolem a popovidat si s mistnimi lidmi o zivote mimo civilizaci. Jdeme se podivat do skoly. Je to tam dobre vybavene, jsou tam pocitace, internet a tak je videt ze diky zlepsene komunikaci se ty obrovske vzdalenosti pomalu zmensuji. Ucitelka je opravdu obetava. Snazi se ucit deti tomu, aby se umely o sebe postarat az vyrostou. Praci tam nikdo nenajde, musi si neco zorganisovat sam. Neco, co se da nabidnout turistum kteri tam prijizdeji z celeho sveta. Majitelka obchodu tam zije uz 30 let a jeji znalosti jsou nevycerpatelne. Ma tam dokonce bazen ve kterem nas necha se koupat a to je velmi prijemne kdyz venkovni teplota uz presahuje 40 stupnu. Take jsem se dovedel ze ten obchod koupila v roce 1972 od nejakeho Cecha jmenem Pecanek, ktery tam provadel i jine sluzby jako dopravu autem i letadlem – byl to jeden z prukopniku kteri tam pomahali rozvijet tuto vzdalenou cast Australie.

Odpoledne se jdu probehnout s Irskym vytrvalcem abychom si vyzkouseli jak se nam bude behat v takovem horku. Po pul hodine mame pekne vysusena hrdla. Je nam jasne, ze budeme muset hodne pit.

Rano vyjizdime smerem ke startu  vzdalenemu dalsich 275 km. Velmi zajimava je zastavka v Dalhousie Springs. Je to opravdova Oasa uprostred pouste. Rostou tam stromy, rozlehly camping se zachody a dokonce sprcha. Male jezirko laka ke koupani a tak se tam vsichni hrneme. Zadne ochlazni  z toho ale nebude. Voda ma 35 stupnu, po koupani se musime rychle napit.

Konecne dojizdime do Purni Bore. Je to misto kde budeme kempovat posledni noc pred startem.  Kdysi se tady vrtalo pri hledani podzemni vody a odtud pochazi ten nazev.

Velice tezce se usina, je velike horko. K tomu se zacina ozyvat vyti dingu ale to neni jeste vsechno – to nejhorsi nas teprve ceka. Nahle se zacina rozlehat velmi hlasite hykani, zda se mi ze je to hned vedle meho stanu. Zrejme se prihnalo stado divokych oslu, kteri nas povazuji za vetrelce  a chteji nas vyhnat. To se jim sice nepodari, ale je po spani.

Nahle je tady novy zvuk – hraje hlasita hudba z auta vedouciho vypravy, ktera by se mi za jinych okolnosti libila, ale ne kdyz to slouzi jako budicek. Je 3.45 a je cas ke vstavani.

Nasnidat se, sbalit stany, o vsechno se uz staraji moji AS. Jakmile je vsechno sbalene, odjizdime na misto startu vzdaleneho 6.5km smerem na zapad. Jmenuje se to Alka Seltzer Bore (bore je vrt). Start je naplanovany pri vychodu slunce v 6.30.

Vsichni se shromazduji kolem, je to opravdu uzasny pohled : 14 az nad strechu nalozenych terennich vozidel, helikoptera a 42 clenu doprovodu vcetne pilota, dvou filmovacich skupin a 4 zavodniku. Je to historicka udalost. Posledni zavod pres poust byl v roce 1986 a toho se zucastnili 2 zavodnici. Za celou dobu pocet bezcu kteri prebehli pres tuto poust se da spocitat na jedne ruce. Toto je poprve kdy 4 vytrvalci se o to pokouseji v jednom zavode. Filmari nataceji dokumentarni film, maji na to i helikopteru aby byly zabery i ze vzduchu. Uz cestou sem zacinali s natacenim zajimavosti.

Je 6.30, pevecky sbor vsech zucastnenych zen s australskou vlajkou zpivaji australskou hymnu a vsichni zavodnici jsou oficialne privitani a predstaveni Kamery jedou naplno.

 

Mihaly Molnar - 27 roku – madarsky vytrvalec ktery ma velmi dobrou povest

 

RayMcConnel -  52 roku – Irsko

 

Kelvin Marshall – 37 roku – Australie

 

Vlastik Skvaril  - 62 roku – Australie (Tasmanie)

 

Signal ke startu se ozval a konecne jsme se dockali. Vybihame vsichni spolecne a prvni pul hodiny bezime vsichni pohromade. Prvnich 30 km je pomerne rovina jen mirne zvlnena. Piskove duny byly srovnane kdyz se tady vrtalo. Uz je ale na case abychom se rozdelili. Kazdy zavodnik ma sve auto na doprovod a musime zacit pit. Vime dobre, ze kdyz clovek zacne mit zizen, uz je pozde a hrozi dehydrace. Mihaly se uz zacina pomalu vzdalovat a ja nechavam Raye a Kelvina aby bojovali o druhe a treti misto. Mne jde hlavne o to abych to dobehl a vubec mi nezalezi na tom jestli budu ctvrty. Ceka nas 380 km a na predbihani jeden druheho je casu dost.  Za prvni hodinu jsem ubehl 12 km. Je to trochu rychleji nez jsem planoval a tak zpomaluji. Asi po trech hodinach behu se objevuji piskove duny. Po prvnich par dunach se obdivuji jak to vsechny auta lehce projizdeji a pritom si predstavuji, ze jich na nas ceka asi  dalsich 1160. Takove myslenky se ale museji rychle zahnat a vzdycky se radeji radovat z toho, ze uz je dalsi za nami. To je vzdycky moje filozofie pri behani dlouhych trati. Taky nesmim zapomenout na jidlo, ale to je i starost mojich AS. Maji prikazane co a jak nam nabizet. Taky zapisuji kdy jdeme na malou stranu aby podle toho usoudili, jestli pijeme dost nebo ne. Taky nas kazdy den pred startem zvazi a po dokonceni behu znova. Nesmime ztratit vice nez 6 – 7% vahy, coz by bylo spatne znameni. Ja nemam zadne problemy, kazdy den bez vyjimky vazim po behu presne tolik jako pred startem.

Pro nas zavodniky je to vlastne velice jednoduche. My musime jenom strkat jednu nohu pred druhou az do te doby nez dobehneme do cile. Pro nas doprovod je to mnohem tezsi. Pocituji zodpovednost za to aby jsme pravidelne jedli a pili, aby jsme se prilis nevycerpali a vubec aby nas dostali do cile. Po behu abychom si odpocinuli tak chystaji rychle jidlo – po takovem namahavem behu je nutne se poradne najist behem 45 minut jinak je pozde a telo nenabude dostatek sily na dalsi etapu. Pak postavit stany a vsechny ostatni starosti, ktere my bezci nemame. A navic to musi byt pro ne tezsi nez pro nas, protoze my jsme blazni a oni ne!

Slunce zacina palit a teplota je uz nad 40 stupnu. Nikde ani mracek a zacina mi byt opravdu horku. Casto se zastavuji na par minut, napit se a obcas neco snist a pritom moji AS  na mne strikaji vodu aby mne trochu zchladili. Je to opravdu perne, ale musim se prizpusobit. Uz zbyva jen nekolik kilometru a presto ze trochu trpim tak nemam zatim zadne obavy ze bych to nezvladl. Dobiham Raye a vidim, ze na tom neni moc dobre. Opira se o auto a odpociva. Nakonec dobiham do cile prvni etapy treti a jsem velice spokojeny. Vim ze dobehnout prvni den v dobrem stavu bylo to nejdulezitejsi.

Po dobehnuti prvni veci je se zvazit. Pak na mne nekdo dava mokry rucnik abych se zchladil, dalsi dva pomocnici mne vedou do sprchy kdyz mi predtim podali studeny napoj (vsechny auta maji lednicky). Je to luxus jenom pro nas bezce mit sprchu. Jedno vozidlo s privesem plnym vody ma jediny ukol – a to je ta sprcha pro nas.

Mezitim moji AS pripravuji tabor, vari veceri a za chvili se snazime spat. Neni to lehke, je velice horko a na poradne spani neni ani pomysleni.

Usinam az k ranu kdyz se trochu ochlazuje – nejnizsi teplota kterou jsem nameril tesne pred vychodem slunce byla 24 stupnu. Ale uz je tu zase ta krasna ale nevitana hudba. Je 2.30 rano a ve 4.00 musime byt na startovni care. A tak se honem nasnidat, pomoct sbalit stany, vzit lopatu a toaletni papir a zabehnout trochu dal do pouste a uz se chystat na start.

Vybihame zase vsichni pohromade ale pomalu, aby jsme rozhybali nase ztuhle svaly. Kelvin a Ray zustavaji hned pozadu – prehnali to ten prvni den a ted za to trpi. Oba dva zvraceli, meli krece a ja jsem zvedavy, jestli to vubec zvladnou. Za chvili se rozdelujeme, Mihaly utika vpredu a ja jsem za nim na druhem miste. Asi 2 a pul hodiny jsme na ceste nez zacne vychazet slunce a tak se snazime zabehnout co nejdale nez zacne zase velike vedro. Dnes se mi utika mnohem lepe, pomalu si na to horko zvykam a moji AS take a zaciname byt velice dobre sehrani. Kdyz mne napadne ze chci neco snist tak obycejne uz to maji nachystane. Zrana jim sandvice ale pozdeji kdyz je uz horko tak davam prednost  jidlu ktere se lehce polyka, jako sladka ridka ryze, ovocne kompoty, jogurt, husta polevka s nudlemi a podobne. Na piti mam hlavne vodu, taky Coca Colu a muj vlastni napoj – zredena ovocna stava se soli, ktery mi vzdycky slouzi velice dobre.

Mam dost casu a zajem se rozhlednout kolem a tesit se z teto zajimave krajiny. Piskove duny se mi libi, velice dobre se meri pokrok – muj cil je vzdycky pristi duna a nez se nadam uz je tady cil dnesni etapy. Na trati obycejne stravim denne 10 – 12 hodin, ale utika to dobre. Casto si taky zazertujeme. Taky nemam nic jineho na starosti nez vymyslet nesmysly, ktere obycejme rozesmeji moje AS a mne samotnemu to dodava dobrou naladu. Po dobehnuti se uz vsechno opakuje jako predesly den – sprcha, jidlo, trochu se pokeca a jde se spat se stejnym vysledkem jako predesly den – spanek se lehce nedostavuje.

Treti den zacina stejne jako predesly. Hudba ve 2.30 nas budi a ve 4.00 jsme na startu.

Tentokrat se ale Mihaly  nevzdaluje jako obvykle. Chvili utikam za jeho doprovodem ale vyfukove plyny mi nedelaji moc dobre tak zpomaluji abych se od neho trochu vzdalil.

Kdyz uz je mezera dostatecna  tak nasadim sve normalni tempo a nez se nadam uz jsem zase za jeho autem. A tak se to opakuje znova a znova. Nechci he predbehnout, myslim si ze ma odpocinkovy den protoze ma uz dostatecny naskok. Predbehnutim bych ho mohl vyprovokovat k tomu abysme oba pridali a to by se mi nemuselo vyplatit. Proto znova zpomaluji a znova ho dobiham. Tak to trvalo 4 hodiny a nakonec jsem si uvedomil, ze dalsi dva zavodnici za mnou by se mohli zacit priblizovat a nerad bych ztratil svoje druhe misto. Proto jsem se nakonec rozhodl prevzit vedeni. Mihaly vypadal dost unaveny a tak jsem se zacal pomerne rychle vzdalovat. Za chvili jsem si ale uvedomil, ze to ceho jsem se obaval se opravdu zacinalo uskutecnovat. Myslenka ze jsem vpredu a mohl bych vyhrat tuto etapu mne zacina hnat daleko vice nez je zdravo a znova si zduraznuji ze je mnohem dulezitejsi dokoncit cely zavod radeji nez vyhrat jednu etapu. Nechci dopadnout tak jako ti dva za mnou. Proto znova zpomaluji a cekam na Mihaly aby mne predbehl.

Zbytek dne probiha bez problemu. Dobiham do cile asi 2 hodiny pred Kelvinem a 6 hodin pred Rayem. Ten chudak velice trpi ale nevzdava se. Do cile dobiha v 9 vecer a rano musi vstavat ve 2.30. Jak to chudak zvladne? Kdyz se ale na nej divam, tak ho musim obdivovat. Takovy odhodlany bojovny duch se tak hned nenajde. Zadna znamka zoufalstvi, dokonce dokaze prohlasit neco vtipneho. Tak si clovek predstavuje hrdinu.

Polovina zavodu je za nami a ve 4 rano pristi den jsme zase na startujici care. Citim se mizerne, minulou noc se mi nepodarilo vubec usnout. V 10 vecer kdyz jsem pomalu zacinal usinat tak mne probral zensky hlas -nekdo hned za mojim stanem volal na satelitnim telefonu. V 10 vecer kdyz vstavame v 2.30! Nejak mne to nazlobilo a uz jsem mel dospane. A to byla dalsi lekce. Kdyz clovek utika dloude trate tak ma haldy casu na premysleni a tak jsem pri behu jsem si uvedomil, ze podruhe se s tim musim smirit a nezlobit se protoze to k nicemu nevede. A take se mi od te doby trochu lepe spalo, i kdyz poradny spanek jsem nezazil az kdyz jsem prijel domu.

Prvni 3 kilometry byly po piskovych dunach nasledovanych 18 kilometry kolem solneho jezera po rovne tvrde ceste. Z Jizni Australie jsme prebehli  do Severniho Territoria a pak zase do Queenslandu, samozrejme ze bez jakekoliv znamky hranic. Mel jsem obute stare bezecke boty ktere uz ztratily perovani ale byly dobre v pisku. Na trvrde ceste to nebylo idealni ale byl jsem liny si prezout jine boty ktere byly v aute. A taky jsem byl za to potrestany. Zacaly se mi delat na nohach plyskyre a tak jsem musel zastavit a osetrit je. Bylo uz pozde na prezouvani protoze piskove duny uz zase byly v dohledu a tak jsem pokracoval v mych starych botech. Problemy jsem uz nemel zadne, ale moje nalada nebyla nejlepsi. Mihaly byl uz davno z dohledu a ja jsem zase bezel na druhem miste s dostatecnym naskokem pred Kelvinem a Rayem. Oba se uz celkem dostali z te krize a bezeli docela dobre. Bylo na case, abych si zlepsil naladu. Proto jsem pouzil stary vyzkouseny trik : “Kdyz nejsi nadseny, tak se zacni tvarit ze jsi nadseny a ono to opravdove nadseni se dostavi”. A take to fungovalo! V tomto sportu je fyzicka stranka samozrejme velmi dulezita, ale jeste vice dulezita je psychicka stranka. Clovek musi mit absolutni duveru sam v sebe a pokracovat za svym cilem at se deje co se deje a nic jej od toho nesmi odradit.  Za chvili uz jsem zase zertoval s mymi AS a obdivoval krasy pouste.

Zastavil jsem kdyz jsem videl stovky malych stop v pisku a Henry musel ven z auta aby mi rekl komu ty stopy patri – a byly to od jesterek pres mysi, ptaky, pavouky a jineho hmyzu az se mi z toho hlava tocila. Tolik stop v tak malem prostoru, tolik mistni historie zivocichu v pousti bojujicich o preziti.

A uz je tady cil ctrvrteho dne a vsechno uz probiha hladce jako v predeslych dnech.

Paty den znova budicek ve 2.30 a ve 4.00 startujeme. Tentokrat Mihaly zustava pozadu  brzy po startu a mne nezbyva nez se ujat vedeni. Ocekaval jsem, ze mne brzy dohoni ale trvalo to 5 hodin, nez jsem se ho dockal.  Chvili jsme utikali spolu, dokonce jsme se drzeli za ruce pro kamery filmaru i naseho doprovodu. Chteli jsme tim spontanne dat najevo jake pratelstvi a porozumeni rozkvetlo mezi nami bezci.

Cesta zacinala byt zase tvrda a tak jsem nechal Mihaly bezet a zastavil jsem se abych si vymenil boty. Uz se mi zacinal delat dalsi plyskyr. Naplast to spravila a pokracoval jsem v ceste. Dobihame k vyschlemu korytu reky kolem ktereho rostou stromy jake jsem nevidel uz tyden. Misto abych jedl pri chuzi jako jindy, rozhodl jsem si sednout na par minute a najist se v pohodli.   

Asi za pet minut jsem uz zase na ceste. Piskove duny jsou ted dosti daleko od sebe a dobre se mezi nimi bezi. Najednou se ohlednu a vidim Kelvina asi 500 m za sebou. Tak jsem do toho slapnul a pristi dve hodiny jsem se neohlednul ani v pravo ani vlevo, jen jsem utikal. Nakonec na vrcholku jedne duny odkud jsem videl asi 2 km zpet jsem se zastavil a ohlednul – po nikom ani stopy. Zbyvaly uz jen 4 km do cile etapy a tak jsem si oddechnul. Kelvin dobehl do cile asi hodinu po mne.

Posledni vecer v pousti. Objevuji se cerne mraky a fouka silny vitr, vypada to na dest. Spadlo par kapek, mraky se rozehnaly a je po nebezpeci. Dest v pousti je dobry pro prirodu ale pro cestovatele to znamena problemy a casto nekolikadenni zdrzeni.

Horko je porad stejne jako kazdy jine den. Zitra uz budeme spat v posteli.

Jako obvykle se casto v noci budim a mam pocit ze uz by se melo vstavat. Hodinky ale nemam, protoze mi v nich vyplivla baterie. Misto hudby najednou slysim hlasy a piskani, nas “budicek” Kevin zaspal. Nastava velky shon, musime sebou hodit protoze filmari maji naplanovane  nas filmovat pri vychodu slunce jak prebihame posledni a nejvetsi piskovou dunu “Big Red”(Velka cervena). Start byl planovany tentokrat na 6.30, protoze po teto posledni dune zbyva jenom asi 40 km roviny do cile. Podarilo se nam to stihnout a tak je vsechno v poradku. Obul jsem si moje stare boty na prebehnuti Big Red kde jsem se pak  prezul do mych druhych a taky si dal ciste ponozky, abych nemusel po tvrde ceste utikal s piskem v botech. Uz jsem se konecne ponaucil!

Pri prezouvani jsem ztratil trochu casu a tak vybiham posledni. Moc na tom nezalezi, druhe misto uz mam skoro zajistene – jsem asi 6 hodin a pred Kelvinem a asi dvakrat tolik pred Rayem.  Presto mi to ale neda a pridavam do tempa abych se vypracoval zpet na druhe misto i v teto posledni etape. Moc se mi tato rovina nelibi. Navrhoval jsem organisatorum aby sehnali par sklapecek a navozili pisek na par dun – aspon se meli cemu zasmat. Taky jsem si rikal, ze kdybych ja byl Stvoritelem zeme tak bych tam par tech dun pridal. Pri takovemto rozjimani cas utikal rychle a brzy se objevila vodni nadrz a telekomunikacni vez  Birdsville.  Objevuje se napis ktery nam oznamuje, ze Birdsville ma 100 obyvatel a ze jeho okrsek zabira 97 000 ctverecnich kilometru ( vetsi nez CR) a ze v teto rozloze zije 280 obyvatel! Taky jsem se dovedel, ze v poustni oblasti se da pestovat 1 kus dobytka na 120 hektaru a v planich ktere jsou obcas zatopeny je to 1 kus na 50 hektaru.

Asi 10 m pred cilovou paskou se zastavuji a udivenemu publiku oznamuji, ze se mi jeste nechce koncit, ze chci jeste chvilku prozivat ten krasny pocit  ucasti v tomto zavode. Cekam na moje AS Hazel and Henry az vystoupi z auta a pridaji se ke mne. Teprve potom vsichni tri probihame cilovou paskou. Chci timto gestem znova zduraznit skutecnost, ze uspech v dokonceni tohoto ultramaratonu nepatri jen me, ale take jim. Bez jejich podpory a pece by to bylo pro mne samotneho nemozne.

Cekame na Kelvina a Raye az dobehnou. Nastava predavani cen a slavnostni ukonceni tohoto uspesneho zavodu.

Povazuji se za  cloveka ktery mel velke stesti.

Za prve, ze jsem mel moznost zucastnit se teto neuveritelne udalosti a poznat cast Australi a jeste k tomu tak zblizka, kterou bych jinak asi nikdy nenavstivil.

Za druhe, ze jsem mel tak bezvadny, zkuseny a pratelsky doprovod.

Za treti, ze jsem zvolil spravnou taktiku s kterou jsem bez problemu absolvoval tento narocny zavod

A za ctvrte, ze jsem neutrpel zadne vaznejsi zraneni a nebo nemoc.

Mam velice smisene pocity. Tesim se az budu zase doma a uvidim moji manzelku, syny, snachy a 6 vnoucat. Je mi ale lito opustit tuto cast Australie, do ktere jsem se za tech par dnu tak zamiloval.  

 Zbyvaji 2 dny cesty autem a jeden den letadlem a budu zase doma, v civilizaci. Ale ty nejkrasnejsi vzpominky zustanou se mnou po zbytek meho zivota a budu doufat, ze se mi podari cely ten zazitek aspon jeste jednou zopakovat.

 

Vysledek zavodu:

 

1.      Misto         Mihaly Molnar

2.      Misto         Vlastik Skvaril

3.      Misto         Kelvin Marshall

4.      Misto         Ray McConnel