Vyslov své přání
 

“MAKE A WISH” neboli “VYSLOV SVE  PRANI”.                                                                      22. 10. 2001

 

Behem poslednich 12 mesicu jsem planoval utikat z Hobartu do Burnie ve prospech charity “Make A Wish”, ktera se zabyva tim ze se snazi splnit prani detem do 18 let ktere trpi smrtelnou nemoci jako je leukemie.

Byla to vetsi organisace nez jsem si dovedl predstavit. Na stesti pro mne to bylo jednoduche, ja jsem jenom utikal, ale ti ostatni meli opravdu co delat. Jedna skupina mela za ukol ziskat sponsoru, zajistit ubytovani v Hobartu, sehnat auta na doprovod, jidlo na cestu a podporu sdelovacich prostredku a vseobecne ziskat podporu verejnosti. V teto skupine bylo asi 10 dobrovolniku.

Druha skupina mela za ukol se starat o mne behem cesty, coz zni jednoduse ale ve skutecnosti to bylo velmi narocne. V tomto ukolu se celkem vystridalo 10 lidi.

Do Hobartu jsme prijeli ve stredu(17.10.01) navecer a vsichni se sesli v Casinu na posledni schuzku zkontrolovat, ze je vsechno v poradku a sli jsme spat.

Rano v 8.45 jsme se chystali vyrazit na cestu ale nastalo zdrzeni tim, ze jsme museli cekat na Televizi a tak jsme nakonec vyrazili s pulhodinovym zpozdenim. Start byl velice oficialni, clenka parlamentu ktera representovala tasmanskeho premiera  nam poprala stastnou cestu, dala do pokladnicky ze sve kapsy $50 a ctyri auta a ja s Astou jsme vyrazili na cestu. Policajt na motocyklu nas doprovazel pres stred mesta aby to bylo bezpecnejsi. Kdyz nas doprovodil do predmesti Hobartu tak se s nami rozloucil a taky sahl do kapsy a dal nam $10 s pranim hodne uspechu. A to tak udalo ton celemu nasemu putovani. Televizni kamaraman s reporterkou nas doprovazeli a filmovali asi hodinu a jak jsme se pozdeji dovedeli a uvideli sami na zaznamniku tak nam opravdu udelali na vecernich zpravach velkou reklamu. Uz pred startem vsechny troje hlavni tasmanske noviny napsaly reportaze o nasich planech a take 4 radiove stanice o tom hlasily a delaly s mnou pohovory, takze o tom vedela cela Tasmanie. Nejak to upoutalo pozornost, ze nekdo chce utikat bez zastavky 330 km z Hobartu do Burnie a jeste k tomu kdyz je mu 62 roku a navic k tomu se psem, takze Asta byla stredem pozornosti.

Meli jsme sebou samozrejme mobily, noviny a radiove stanice mely nase cisla a tak nas behem cele te cesty casto volaly a nepretrzite psaly a vysilaly o tom kde jsme a jak pokracujeme. Verejnost tim padem byla dobre informovana a to povzbuzovani a podporu kterou jsme cestou zazili se neda slovama vypsat. Pochybuji o tom, ze se nekomu z nas podari zazit neco takoveho znova. Uz proto se to snazim vsechno popsat dokud je to cerstve v pameti. Po vyjezdu z Hobartu jsme se rozdelili na dve skupiny. Dobrovolnici z “Make A Wish” charity vyjeli dopredu a do okoli vybirat prispevky a jedno auto prede mnou a jedno za mnou jsme pokracovali smerem k nasemu cili – Burnie.

Samozrejme ze utikat takovou vzdalenost vyzaduje hodne pripravy, fyzicke a hlavne dusevni. S tim jsem zacal uz po tom kdyz jsem dobehl vloni Spartathlon v Recku (246km) a rozhodl se zkusit dobehnout bez prestavky jeste dal. Tim, ze jsem to chtel venovat nejake charite jsem ziskal velkou podporu verejnosti a tim take vetsi duvod k tomu abych uspel.

Pocasi nam moc nepralo, ale mohlo to byt horsi. Silny protivitr, velmi studeny zpomaloval nas postup, ale presto jsme udrzovali tempo ktere jsme meli naplanovane i kdyz jsem si uvedomoval, ze to bude ubirat silu trochu rychleji. Ale aspon jsem byl                            

                                                    2. 

vdecny ze moc neprselo protoze kdyz jsou mokre nohy tak je nebezpeci plyskyru a to uz zastavilo hodne vytrvalcu pri jejich zavodech na dlouhych tratich.

Lide na chodnicich nam mavali a povzbuzovali nas, mnoho z nich prispivalo do pokladnicek, auta zastavovali a nebylo to nic nobvykleho, kdyz nam prispeli $20.

Na konci Hobartu na nas ceka ministr financi aby nam take popral hodne stesti a prispel do pokladnicky.

Za Hobartem jsme pokracovali po dalnici a prvni male mestecko do ktereho jsme odbocili byl Kempton, 50 km od Hobartu. Jsme na ceste  5 ¼  hodiny a vsechno klape presne podle planu. Ale tady na mne cekalo velke poteseni. Na chodniku pred skolou na mne cekali vsichni skolaci i s ucitalama a krome potlesku a povzbuzovani  mne predali sek na $40 ktere mezi sebou nasbirali. Zase dalsi z mnoha dojemnych momentu, ktere zpestrovaly nase cestovani.

Samozrejme ze jsem musel s nimi ztravit trochu casu, vsichni obdivovali a hladili Astu ale za chvili uz jsme byli zase na ceste.

Dalnice vede mimo mestecka, kterych stejne neni cestou moc ale je dosti kopcovita. Z morske hladiny v Hobartu dalnice postupne stoupa a kolem 5 hodiny odpoledne vybiham na nejvyssi misto na dalnici – Spring Hill, s prevysenim 488 m. Predpoved pocasi byla na snih nad 400 m a tentokrat jim to vyslo. Chumeli ale hned to taje. Vyhoda je v tom, ze se vitr aspon na chvili otocil a foukal mi do zad. Bylo to prijmne, ale bohuzel za chvili se to otocilo a uz je to zase proti vetru.

Dalsi mestecko do ktereho jsem odbocil z dalnice je Oatlands. Je 7 vecer a vsude jako po vymreni. Tady jsem neziskal ani cent, zbytecne 2 km ktere jsem si nadbehl. Jeden z mych spolucestovatelu se k mne pridava a pristi 3 hodiny utika se mnou abych mel nejakou spolecnost. Astu jsem dal do auta, nechci ji znicit. Jsme zpatky na dalnici, je kolem 8 hodiny a zacina se stmivat. Pridava se ke mne dalsi vytrvalec z New Norfolk (asi 10 km od Hobartu) ktereho jsem znal jenom z korespodence. Chce taky prispet k tomu abych uspel a prijel mne povzbudit. Utika se mnou do Ross, kde dobihame v 11.38 vecer. Hospoda je jeste otevrena, cekaji na nas. Maji pro nas v kasicce asi $80 a nabizeji piti a jidlo ale odmitaji jakekoliv placeni. Tady jsem se poprve nechal zlakat k tomu abych si sednul na 15 minut a dal si horky caj. Prisel velmi vhod, teplota venku uz klesla blizko k nule. Muj novy pritel Peter Hoskinson se rozhodl ze se mnou pobezi jeste do pristiho mestecka a tak jsme uz zase na ceste. Citim se zatim velice dobre a nemam nejmensich pochyb o tom ze vsechno dobre dopadne. Do Campbell Town dobihame v 1.22 v noci, mam za sebou uz 135 km, zbyva “jenom”asi 200 km.

Peter se se mnou louci, objima mne (coz tady neni mezi chlapama casto) a jede domu (pres 100 km – rano musi do prace. Dalsi priklad obrovske obetavosti).

Ted uz utikam sam mezi doprovodnyma autama. Tak jako celou cestu se snazim neco snist a hodne pit. I kdyz je zima, dehydrace je porad nebezpecna. Jozka nespi, dava mi jist a pit z toho, co jsme doma nachystali na cestu: hustou zeleninovou polevku, housky se syrem, pastikou, vajecna pomazanka, zakusky, ovoce. Na piti hlavne vodu, ale take kavu, caj. Ve 3 rano se zase zivim pri pochodu oblozenou houskou a cajem ale je mi takova zima, ze jsem zastavil nas konvoj a vlezl na 5 minut do auta abych se mohl ohrat. Byl to opravdovy pozitek byt na 5 minut v teple! Nechci se ale moc dlouho rozmazlovat a uz jsem zase na silnici. V 3.30 probihame pres Conara Junction, mam jenom lehke rukavice a ruce mi mrznou. Moji andele strazni mi davaji teple kozene rukavice, ale brzo

                                                                        3.

jim je vracim, protoze si s nimi nechci utirat nos z ktereho mi v te zime porad kape. Pouzivat moje vlastni jako kapesnik se mi zda docela prijatelne. Nakonec jsem zjistil ze mam od toho vecneho utirani nos cely odrany, ale na tom nezalezi. Po nose prece neutikam!

V 4 rano dalsi velke prekvapeni. Zastavuje pred nami auto a z neho vystupuje Petr s celou rodinou. Petr, Samara a Roxanne se pridavaji  ke mne a utikaji se mnou asi 3 km, aby mne povzbudili, Dessa a Jacob jedou s autem. Potom se Petr strida s Dessou a zase ona utika. Je to opravdu povzbuzeni.

V 5 rano dobiham do Epping Forrest, autorest na dalnici, kde se zastavujeme natankovat. Petr, ktery predtim odejel tam nas ceka a ukazuje crstve noviny, ve kterych jsou nase fotky a reportaze o nasem cestovani. Musim chvili cekat a tak si davam kavu. Nemam tyto zastavky moc rad, neni to lehke se znova rozhybat, ale nekdy je to potreba.

Za chvili se zacina rozednivat a muj pristi cil je Perth, vzdaleny 28 km. Nikdy nemyslim na to ze mne ceka jeste dlouha cesta do Burnie. To by nebylo moudre. Mam to rozdelene na useky ktere se nezdaji tak dlouhe a tak ten pristi cil je to jedine co mne zajima. Nejhorsi by bylo zacit mit nejake pochybnosti o sve schopnosti to dobehnout. Takova myslenka by se v hlave usadila a mnozila by se jako rakovina a podvedomi by se pak postaralo o to, aby clovek selhal. Jedine co si pripoustim je to, ze to nebude lehke, ale presto to zvladnu. Tak jak to zpival Karel Gott : “To musim zvladnout sam, na to snad silu mam…”

Do Perthu dorazim o 50 minut drive nez bylo naplanovane, to znamena ze jsem pres noc ziskal 100 minut proti planu. Do pristi zastavky – Westburry je to 30 km a mam na to naplanovano 5 hodin, neboli 6 km za hodinu. Za dve hodiny mam za sebou dalsich 15 km, muj naskok se zvetsuje a jsem velice spokojny. Ale ted se zacina potvrzovat, ze cert nikdy nespi. Blizime se k mistu kde se buduje nova dalnice a nahle jsme na stare uzke silnici s nepretrzitym provozem kde nejsou zadne krajnice ani chodniky a navic pokracuje silny protivitr. Motam se prakticky prikopama , cesta se prodluzuje a zacinam rapidne ztracet cas a tim take naladu.K Westbury pribiham uz s 15 minutovym zpozdenim. Tahly kopec asi 300 m dlouhy mi vyhrozuje protoze neni mimo silnici kudy utikat a silnice je plna vozidel. Muj sofer za mnou navrhuje ze zablokuje silnici aby nikdo nemohl jet ale ja budu muset prakticky sprintovat az nahoru bez prestavky. A to uz mam v nohach pres 180 km! Nic jineho mi nezbyva, ale na vrcholu kopce jsem uplne vycerpany. U hospody nas ceka jeden z mnoha politiku kteri nas cestou vitali a krome toho ze nam dava penize do kasicky vola na policii, aby nam pomohli pres ty nejhorsi useky, dokud se nedostaneme za “prace na silnici”.Presto ze jsem se tam neminil zdrzovat musel jsem si  sednout, protoze jsem uz proste nemohl. Muj doprovod zacina mit starosti o mne ale ja porad jeste nemam pochybnosti o tom ze se s toho vzpamutuji a vsechno dobre dopadne. Vzpominam na me vnucky, ktere se mnou utikaly ve 4 rano a na to jak byly na mne hrde a na vsechny ty lidi kteri mne podporuji a vim ze je nezklamu. Po 15 minutach pokracuji, ale silnice jde do kopce asi 4 km nez se dostavame na novou dalnici, ktera je ale v nasem smeru uzavrena. A tady s objevuje nas andel strazny policajt. Zastavuje provoz v protismeru abychom tam mohli najet a pak uz pokracujeme pohodlne po rovine bez jakehokoliv provozu za nami. Moje nalada se zatim nezlepsila, protoze si uvedomuji, ze uz v Burnie nebudu v 11 hodin pristi den jak jsem planoval. Vsichni se snazi mne presvedcit at zapomenu na cas, ze na tom nezalezi, ale zatim to nepomaha. Az

                                                                        4.

pri zjisteni, ze s tema objizdkama jsme najeli 19 km navic a ze teda je to logicke ze mame zpozdeni a navic zpozdeny start se  smiruji s tim ze budeme v Burnie o trochu pozdeji a vraci se mi dobra nalada, ktera se jeste vice zlepsuje kdyz dobiham do Elizabeth Town. Pred hospodou ceka dav lidi, pleskaji a president fotbaloveho klubu mi predava sek na $200 a kasicku  s dalsimi $250 vybranych od “pivnich skautu”. Takovych dobrych dusi snad clovek nikde na svete nenajde. Navic se dozvidam ze nekteri clenove nasi vypravy zajeli do Deloraine pres ktere jsem neutikal a obehali s kasickou mesto. Prisli do reznictvi kde nejaka pani nakupovala maso a kdyz videla o co jde, tak vytahla sekovou knizku a napsala sek na $100. To jsou vsechno pripady, ktere cloveka povzbuzuji a udrzuji pri dobre nalade . Do Elizabeth Town prijizdeji stridaci pro muj doprovod, takze vsichni jedou domu se vyspat a rano pijedou znova naproti mne doprovazet. Jedina Joza z puvodni skupiny zustava aby se mohla dale o mne starat. Nas pristi cil je Devonport vzdaleny 40 km. Az do te doby je to vetsinou bush. To uz mam za sebou 245 km a zacina druha noc bez spani. Moji andele strazni vedi ze to zacina byt tvrde a aniz by se mne na to ptali maji naplanovane se o mne starat jako o novorozene. Za prve se budou celou noc stridat aby porad nekdo se mnou byl na silnice. Za druhe mne budou drzet od silnice tim ze budou utikat mezi mnou a silnici. Za treti se budou snazit mne trochu zpomalit abych to neprehnal. V tuto dobu ale uz je stejne vice chuze nez behu. Moje telo se zacina pomalu nahybat doleva, mozna proto ze se pohybuji porad po leve strane se sklonem doleva. Prestoze je jiz po pulnoci, porad je jeste nejaky provoz a pomalu ale jiste pribyva v pokladnicce penez. Projizdi kolem nas auto plne mladych lidi kteri na nas povzbudive pokrikuji a mizi v dalce. Asi za ¼ hodiny se vraceji, zastavuji a ptaji se jestli chceme nejaky prispevek. Mlady chlapec na zadnim sedadle vytahuje $10 z penezenky a omlouva se, ze to neni moc! Ostatni pridavaji nejake drobne, celkem asi $16. A pak jaka je to dnes mladez! Za chvili zastavuje pani, dava dalsi prispevek do pokladnicky a s nadsenim rika ze “az to reknu memu synovi ze jsem vas potkala tak tomu nebude verit”. Takovy ohlas to nase cestovani zpusobilo.

Je po 2 hodine v noci, provoz se skoro zastavil a blizime se k Devonportu. Snazim se vzpomenout na to co tam mam vlastne delat, nejak mi to nejde do hlavy ze to tak jenom prochazim pro nic za nic. Pres Devonport jsou prave otevrne nove prejezdy na kterych jsem predtim niky nebyl a tak jsem kompletne disorientovany. Zastavuji za sebou nase auto abych se mohl napit a vidim ze se to porad pohybuje. Kdyz mne ujistili ze to stoji, divam se na predni kolo a vidim ze se to koleba, zvetsuje a zase zmensuje. Uvedomuji se ze zacinam halucinovat ale pritom vim presne co se deje takze se na vsechny ty nezvykle ukazy divam se zajmem ale vim co je skutecnost a co fantazie. Kolem 4 rano se dostavame k pobrezi a divam s jak je ta obloha zajimava. Vypada to jako tunel kterym prochazim a hvezdy jsou na tom nejak nalepene. Bile mraky jsou tesne nade mnou na dosah ruky, vsechno vypada jako v pohadce. Ale silny ledovy protivitr mne z toho probouzi a zacinam na sebe pridavat obleceni. Konecne mi prestava byt zima a za chvili zacina svitat. Do Burnie zbyva jenom 30 km a zacinaji se ke mne pridavat dalsi znami i neznami lide. Slunicko zacina hrat a konecne je mi teplo. Zacinam odkladat prebytecne obleceni a uz se nesnazim utikat, jenom jdu rychlym krokem. Pomalu se unava ztraci, mobily zacinaji zvonit, noviny a rozhlasove stanice zadaji o rozhovory se mnou a moje nalada a nalada cele skupiny je bezvadna. Nikdo uz nepochybuje o tom ze jsme to dokazali ( I kdyz vsichni moji znami tvrdi ze o tom nikdy nepochybovali ze to dokazi).

                                                                        5.

Do Burnie dorazime kolem 1 odpoledne. Cela rodina a mnoho dalsich lidi se ke mne pridava a blizim se k cilove pasce pred radnici. Ceka tam na nas velky dav lidi. Vidim mezi nimi starostu mesta, naseho politika z federalni vlady, je tam dokonce I pan Chromy (velmi uspesny podnikatel, ktery zmenil svou karieru kdyz prodal sve podniky na masove vyrobky a rozjel velice uspesne vinarske zavody se spickovou kvalitou). Prijel schvalne az z Launcestonu (150km) aby mne mohl privitat a venovat sek na $300. Oslavy nemaji konce, vsichni maji slzy v ocich, je z toho proste takova udalost ze o tom nikdo ani nesnil. Ani se clovekovi nechce domu. Po 52 hodinach nepretrziteho behu / chuze behem kterych jsme urazili 349 km jsme na konci cesty. Vecer konecne ulehneme do postele. Je sobota, naposled jsme videli postel ve ctvrtek rano. Zitra budme oslavovat 40. Vyroci svatby. Sejde se cela nase vyprava a budeme vzpominat na velice uspesnou akci. Celkem jsme vybrali pres $10000, nas sen se vyplnil. Ale jeste neni konec. Dnes(pondeli) volaly elektrarny ze chteji prispet $500. Zitra rano jdu delat dalsi pohovor s rozhlasovou stanici ktera bude vysilat z obchodniho strediska a tak je moznost jeste dalsich prispevku.

Lide se ptaji jestli mam nejake zraneni z te cesty. Nastesti mohu rici ze to nejhorsi co jsem utrpel jsou popraskane rty a odrany nos od utirani kapek. Zadne plyskyre. Boty jsem si obul v Hobartu a nesdelal je az doma. Trochu stesti prijde nekdy vhod.

Mame nadherne vzpominky na cely zivot.