Přes moře a hory. 

 

Zajemcu mezi bezci o tento zavod je mnohem vice nez jachet a tak je velmi tezke se do toho dostat. Ja jsem se o to marne pokousel posledni tri roky. Dvakrat jsem si myslel ze uz se to konecne podarilo, ale pokazde jachta na ktere jsem mel cestovat, tesne pred zavodem z nejakych duvodu vypadla. Letos jsem sve jmeno ze seznamu uchazecu stahnul. Nemel jsem zajem o dalsi zklamani.

Tyden pred startem zavodu zazvonil doma telefon a k memu velkemu prekvapeni jsem byl pozadan abych si sel zabehnout – bezec z jachty “Quality Equipment” na posledni chvili zrusil svou ucast a tak potrebuji nahradu.

Ma prvni reakce byla tuto zadost odreknout. Vzdyt na to nejsem vytrenovany! “Ale pockejte, zavolejte mi za hodinu, budu o tom premyslet”. Bylo to dost casu na to abych si uvedomil, ze nemohu rici:”NE.” Vytrenovany nebo ne, tady je prilezitost na kterou cekam roky. Pravdepodobne je to take ma posledni sance. Tak tedy ANO, ale musite pocitat s tim ze to nezabehnu v zadnem rekordnim case. Vsem je to jasne a tak jsme domluveni. Uz se nemohu dockat.

Tyden ubehl velmi rychle, musel jsem zorganisovat vybaveni ktere se musi povinne nest pri behu a take dalsi vybaveni ktere budu potrebovat behem plavby na jachte.

Byl jsem take rad kdyz jsem se dovedel ze muj spolubezec je Les Savage, ktery se zucastnil tohoto zavodu uz desetkrat a ktereho dobre znam z naseho bezeckeho klubu.

On byl take pozadan jenom 2 tydny pred zavodem a jelikoz nemel v umyslu se tohoto rocniku zucastnit,

tak jsem vunec netrenoval !

Posadka jachty nas ujistila, ze jim nejde o vyhru ale je to jenom predehra na mnohem narocnejsi jachtarsky zavod ze Sydney do Hobartu. Pro nas bezce to znamenalo, ze to bude vlastne jenom zabava a pro mne neco uplne noveho – no proste dobrodruzstvi! 

Je Velky Patek, 9.Dubna 2004. Prijizdim s manzelkou do “Beauty Point”, asi 30 km na sever od Launcestonu na zapadnim pobrezi reky Tamar kde je start zavodu. Je prave cas na informacni schuzku v jachtarskem klubu a na setkani s posadkou. Je jich sest, zadneho z nich neznam. Ale to vubec nevadi, za par minut si clovek pripada jako by je znal roky. Jsou vsichni velmi pratelsti. Jina povaha by tam asi stejne dlouho nevydrzela. Jdeme k jachte ulozit si veci a tak vlastne poprve v zivote vidim jako to vlastne vypada uvnitr. Jachta je dlouha  37 stop coz je asi 11 metru. Pod palubou v predni casti je misto pro plachty ktere zabira asi tretinu prostoru. V zadni casti jsou lehatka na ktere se vtesnaji 4 osoby a uprostred je kabina asi 3 x 3 metry, ktera ma na kazde strane jedno lehatko, kamna

 a  koutek s malym stolkem a zidli kde jsou pristroje k navigaci a komunikaci. Kazdy volny prostor je okamzite vyplneny kabelama s osobnimi vecmi. Nedovedu si hned predstavit jak se tam ma vlezt 8 lidi a cestovat nekolik dnu po casto rozbourenem mori. Ono se to vlastne nikdy tak nestane. Vzdycky  je nekolik jachtaru na palube at je to ve dne nebo v noci, bez ohledu na pocasi a tak se obycejne v kabine pohybuje jenom ten, ktery chysta jidlo, obcas tam zasedne navigator zkontrolovat polohu jachty udat spravny smer. Velky chaos nastane kdyz se meni plachty. Je to ale chaos jen pro nezasvecene. Kazdy jachtar vi presne co musi delat a nez se clovek nada je zase vsechno pod kontrolou.

Blizi se cas startu. Pocasi je mimoradne pekne. Krasny slunecny den, ani zadny vanek. Je to duvod k nadavani! Zrovna v dobe staru bude priliv a tak maji vsichni obavy ze  to bude tlacit jachty zpet do reky misto smerem k mori. Nebylo by to poprve.

Presne ve 2 hodiny odpoledne Tasmansky Guverner odstartuje zavod vybuchem z kanonu. Nastesti se zvedly morske vanky a tak se zaciname pomalu rozjizdet. Jeste naposledy zamavame asi 10 000 divakum, kteri se prisli podivat na start zavodu a zucastnit se oslav ktere jsou vzdycky soucasti startu a mirime smerem usti reky, ktere je vzdalene asi 5 km.

Nikdy jsem nechapal jak je to mozne, ze jachty mohou plout proti vetru. Ted se to konecne vsechno dovidam. Vanek prichazi od more primo v protismeru. A tak plujeme  sikmo smerem k jednomu brehu. Jakmile dostaneme povel, jachta se prudce otoci a vsichni musime rychle preskocit na druhou stranu, sednout na okraj paluby s nohama nad vodou abychom pomohli balancovat jachtu ktera je nahnuta asi 45 stupnu. Toto se opakuje asi kazdych 5 minut az dokud nevyplujeme na sire more a mirime smerem k Flindersovemu Ostrovu. Vetsinu casu ted plujeme stejnym smerem. Pocasi je porad pekne a tak nic jineho nezbyva nez si sednout na okraj jachty, houpat nohama nad morem a bavit se. Jachta se hope na dvoumetrovych vlnach ale zatim nemam zadne problemy. Kolem seste nam jeden z posadky serviruje veceri – mame se jako na rekreaci.

Jelikoz je uz podzim a dny se krati, o pul sedme se zacina stmivat a tak se vetsina z nas presunuje dolu do kabiny.

“Australsky zavod pres tri hory” je unikatni non-stop zavod  plachetnic kombinovany s horskymi behy, ktery se kona na Tasmanii kazde Velikonoce. Je nazyvan “Absolutni zkouskou vytrvalosti.”Ja plne souhlasim s timto popisem, ale dodal bych k tome ze je to take absolutni pozitek se tohoto zavodu zucastnit.

Znam se uz natolik dobre abych ocekaval, ze dostanu morskou nemoc. Snazil jsem se tomu predejit tim, ze jsem si vzal tabletky od jednoho z posadky, ktery je koupil na Novem Zealandu a tvrdil, ze jsou to ty nejlepsi, jake se daji sehnat. Krome toho jsem si koupil v lekarne specialni elasticke naramky ve kterych je kulicka, ktera se umisti nad zapestim v bode, ktery se nazyva Nei-Kuan Point. Klinicke zkousky potvrdily, ze to prinasi ulevu od morske nemoci. Lekarnik mne ale upozornil, ze to nepomaha  kazdemu. Velice brzy poznavam, ze nejsem jeden z tech kterym to pomaha a jelikoz ani prasky nezabraly, tak skoru okamzite po sestupu do kabiny potrebuji kyblik a vypraznuji do nej obsah meho zaludku. Uleva je okamzita, ale vim dobre ze se to bude jeste mnohokrat opakovat a tak rychle neco snim a napiji se abych mel zase neco v zaludku na dalsi davku pro kyblik. Je to mnohem  snesitelnejsi nez kdyz je zaludek prazdny. Behem noci jsem to zopakoval asi sestkrat, ale nijak si nezoufam. Jsou asi 4 hodiny rano a po ctrnacti a pul hodinach behem kterych jsme upluli 90 morskych mil ( asi 165 kilometru) se blizime k Flindersovu Ostrovu. Jeden z posadky se pta jestli chci neco na snidani nez vybehneme z jachty. Samozrejme ze jo, porucil jsem si topinku s marmeladou a bilou kavu. Ani se to nastacilo ohrat v  zaludku a uz je to zase ven. Nevadi. Ceka nas dlouhy beh, a tak si vezmu sebou dost jidla, protoze vim ze mam lepsi moznost to stravit dokud bude na pevne zemi a tim se udrzet v kondici.

Je 4.45 rano kdyz pristavame  v pristavu Lady Barron. Les a ja popadame ruksaky a spechame ke kontrole. Tam nam kontroluji vsechno vybaveni, nesmi nic chybet.

Kazdy bezec musi mit v ruksaku termalni tilko s dlouhymi rukavy, termalni podvlekacky, nepromokave kalhoty a kabat, teplou bundu, rukavice, balaklavu, spaci pytel, plasticky pytel, baterku s reservni zarovkou a reservnimi bateriemi, reservni potravu minimalne 100 g (krome toho se se bere na snezeni), vybaveni na prvni pomoc, pistalku, kompas, tuzku a papir, nepromokave zapalky a mezi dvema bezci mapu a samozrejme neco na piti. Na bezpecnost bezcu se klade veliky duraz. Beh zacne vzdy hned po pristani jachty takze to muze byt ve dne nebo v noci. Pocasi muze byt jakekoliv, v noci muze klidne mrznout, muze prset a foukat ledovy vitr. Stalo se, ze bezci v noci zabloudili a museli stravit noc v horach.

Kontrola nasla vsechno v poradku s nasim vybavenim a tak konecne vybihame. To je panecku jina byt na pevne zemi. Konecne delame neco uzitecneho na co jsme sem vlastne pripluli. Vetsina behu je po lesnich cestach a silnicich a jenom mirne stoupani a klesani. Asi po hodine behu zacina svitat. Baterky jsme moc nepouzivali, protoze svitil mesic a videli jsme dobre na cestu. Jsem rad, ze Les to uz zabehl desetkrat, sam bych se tam asi ztratil. Ale prave proto musi bezci mit mapu a kompas. Cesta utika bez nejakych mimoradnych udalosti ktere by staly za zminku a asi po 30 kilometrech se priblizujeme k Mount Strzelecki, kde na vrcholku je kontrolni bod kam se musime vyskrabat. Hora je vysoka jenom 756, ale velmi prikra a zda se mnohem vyssi, protoze se k ni priblizujem z morske hladiny.

Ja mam hory rad, tato je jedna z tech opravdu krasnych hor po kterych je radost se toulat. Vystup po prikre stezce nam jde dobre. Mame uz asi tri ctvrtiny hory pod nami, je nadherny vyhled na more a okolni hory a pastviny. Prede mnou je asi tak 70 centimetrovy schodek ktery musim prekrocit. Kousek od nej roste maly kerik za ktery se planuji chytnout a pomoci si tak pres tuto malou prekazku. Musim stoupnout pravou nohou na na ten schodek a trochu se odrazit druhou nohou abych mohl na ten kerik dosahnout. Odrazim se a presouvam vsechnu vahu na pravou nohu ale misto keriku ma ruka saha do prazdna. Pod pravou nohou se uvolnil kamen na ktery se ma cela vaha prenesla a uz letim po hlave dolu. Nahle se vsechno zda jako by to byl zpomaleny film. Nevidim kam letim, jsem zadama dolu a zda se ze to trva vecnost. Uvedomuji si, ze ted mohu spolehat jenom na stesti aby to dobre dopadlo. Sam jsem nemohl delat nic nez cekat, ale kupodivu zadna panika a odevzdane cekam na konecny vysledek. Konecne jsem se dockal. Do cesty se nastesti namotal poradny balvan a muj pad se nahle zastavil. Taky jsem jsem si overil jak mam tvrdou hlavu.

Hvezdicky letaly kolem presto ze svitilo slunicko a ja jsem citil ze se mi dela spatne. Nemel jsem pilno se zvedat, jenom jsem sahnul po lahvi s vodou kterou jsem mel v kapse na ruksaku a rychle jsem se napil. To mne okamzite prospelo. Pritom jsem si pomyslel, ze to ze mne bylo spatne na lodi to jsem ocekaval, ale aby se mne udelalo spatne na horach, s tim jsem tedy nepocital! Chvilku jsem zustal lezet, abych se trochu vzpamatoval. Pri tom jsem si zkontroloval jake zraneni jsem pri tom utrpel. Na hlave mi naskocila poradna boule, ale zadna krev. Vyborne! Modriny a odreniny na rukach a na nohach, ale nic vazneho. Asi za 2 minuty jsem vstal a pokracovali jsme ve vystupu. Nastesti zadne problemy. Byl jsem moc rad, ze se mi podarilo trefit na ten balvan. Bylo to dobre pouziti me hlavy! Kdyby ne toho, tak se muj let tak honem nezastavil a asi bych toho uz moc nenabehal. Za chvili jsme so tomu uz jenom smali. Mozna to zni jako cvokarna, ale nakonec jsem byl rad, ze jsme meli nejake vzruseni. Nemam rad vylety, pri kterych vsechno klape a neni pak na co vzpominat. Samozrejme pokud se nakonec vsechno v dobre obrati.

Zbytek stoupani a sestupu uz probehl bez problemu a mirime zpet smerem k Lady Barron. Nahle pred nami zastavi auto a vystupuje z nej Tasmansky Guverner a predstavuje se: “Ja jsem Richard Butler.” Samozrejme ze ho poznavame, ani se nemusel predstavovat. Je te tentyz Butler, ktery byl vedoucim komise Spojenych Narodu ktera hledala v Iraku zbrane hromadneho niceni, nez je Sadam z Iraku vypovedel pred nekolika lety. Ted je nasim Guvernerem. Chvilku jsme se s nim zdrzeli ale za par hodin po 65 kilometrech jsme zpatky na jachte. Posadku je uz pripravena a okamzite vyplouvame  Je po pate odpoledne a zbyva nam asi hodina a pul denniho svetla. Mam sebou jine tabletky proti morske nemoci, ktere mi predepsal muj doctor pred nekolika lety kdyz jsem se poprve chystal na more. Budou urcite ucinejsi, ale jsou uz 3 roky po zarucni lhute! Risknu to, co se muze stat. Takove chemikalie se tak honem nezkazi! A tak jsem 2 spolknul a uvidim co se stane.

Sedime na palube protoze je porad hezky. Je cas na veceri. Takova dobrota, rikam si.  To bude ale skoda to zase pouzit na krmeni ryb. Uz jsme urazili nekolik morskych mil a velice se divim jaka je kolem mala hloubka – jenom asi 3 az 4 metry pod kylem jachty. To je taky hlavni duvod proc jsou tak velike vlny. Kvuli navigaci v techto plytkych vodach maji vsechny jachty povolene jet na pohon motorem a tak pokracujeme takto az skoro do tmy. Presto ze je jachta poradne rozhoupana, zjistuji, ze ma vecere zustala v zaludku na straveni. Huraaaa. Od te doby beru tabletky trikrat denne a ryby si uz na mem jidle az do konce cesty nepochutnaly.

Konecne se dostavam do hlubsich vod, natahly se plachty a vitr nas unasi k pristimu cili. Jachta se uz tak moc nehoupa a jelikoz se stmiva, ubirame se dolu do kabiny a primo do postele travit dalsi noc. I kdyz se neda moc dobre spat, prece si clovek odpocine.

Skoro po 20 hodinach plavby kdy jsme urazili 145 morskych mil (asi 260 km) pristavame v Coles Bay. Vita nas mizerne pocasi. Prsi, fouka silny vitr a je zima. Rychle opoustime jachtu a spechame ke kontrole vybaveni.

Uz se nemuzeme dockat, abychom byli na ceste a trochu se behem zahrali. Vybihame na plaz a asi po 500 metrech se dostavame na silnici ktera stoupa dost prudce a za chvili uz nam zima neni. Silnici vystridala turisticka pesina ktera vede nahoru a dolu pres kopecky smerem k Wineglass Bay (Zatoka Vinne Sklenky). Plaz kolem zatoky ma krasny bily pisek ktery je velmi hluboky a beh po nem je velmi namahavy. Ale vedomost, ze bezime po plazi, ktera je povazovana za jednu z deseti nejkrasnejsich plazi na svete nas naplnuje stestim a radosti ze zivota. Na konci plaze odbocujeme do vnitrozemi a po uzkych blativych cestickach a pres hluboke louze a potoky pokracujeme pres horu Graham smerem k vrcholku hory Freycinet. Zda se mi, ze slysim cestinu ale nejsem si jisty, jestli to neni halucinace. Nahle se z mlhy vynori dve postavy a k memo velkemu poteseni poznavam manzele Petra a Ivetu Jonasovi z Prahy. Jak je ten svet maly! Seznamili jsme se s nimi nahodou asi pred tremi tydny v Burnie v Supermarketu. Mluvil jsem s manzelkou cesky a najednou se mlady pan k nam prihlasi a pta se, jestli nejsme nahodou Cesi. Pozvali jsme je k nam na kavu a dovedeli jsme se, ze jsou v Australii na dlouhodobe dovolene, ziji v Brisbane a vraceji se domu do Prahy v Srpnu. Ted jezdi po Tasmanii a obdivuji krasy naseho ostrova. Prijeli na dva tydny ale kdyz zjistili ze presto ze je to pomerne maly ostrov (zhruba velikost Ceske Republiky) je tady tolik prirodnich kras, ze na to dva tydny nestaci a tak si to prodlouzili o dalsich par tydnu. Velice se zajimali o me fotografie a mapy z mych toulek po horach  a velice dobre jsme se bavili, ze se rozhodli zustat u nas pres noc. Spali ale ve svem dobre vybavenem vozidle, aby se pry nerozmazlovali spanim v posteli!

Kdyz jsem se dovedel, ze budu pres Velikonoce behat po horach tak jsem poslal email ale nevedel jsem, jestli budou mit moznost si to vcas precist. Meli, a jelikoz byli v blizkosti trasy kde jsme  meli behat, tak se vydali do protismeru naseho behu - co kdyby nahodou nas potkali? Byl jsem moc rad ne jenom to ze jsme se zase setkali, ale take proto ze jsem videl, ze se neboji vetru a deste a ze si tim nenachaji pokazit naladu. Ja si osobne myslim, ze tak zvane skarede pocasi ma v sobe hodne kouzla, hlavne v horach a v busi. Vymenili jsme jenom par slov, na vice nebyl cas, ale slibili, ze se u nas jeste stavi nez odjedou z Tasmanie a take to splnili. Jsem velice rad tomu, ze jsme se snimi seznamili a planujeme udrzovat kontakt.

Pesina zacina prudce stoupat smerem k vrcholu hory Freycinet. Po chvili stoupani cesticka mizi a je vysridana hromadami balvanu pres ktere se musime probijet nuhoru a pritom davat velice dobry pozor abychom neztratili smer. Znacky jsou tam jen pozridku a je lehke je prehlednout. Mame stesti, ze nam to vyslo utikat pres den. Ted se tomu nedivim, ze tam bezci v noci zabloudili a museli cekat do rana nez se z toho vymotali. Balvany jsou mokre a kluzke a tak musi byt clovek opatrny. Konecne jsme na vrcholku hory a u kontrolniho bodu. Obdivuji toho cloveka, ktery tam ceka celou dobu, nez vsichni bezci ze vsech jachet tam dorazi. Rozdil mezi prvnim a poslednim je vice nez 24 hodin a byt tam takouvou dobu sam a v tom pocasi, to uz vyzaduje obetavost. A pritom to dela dobrovolne, zadarmo! To u nas moc lidi asi nepochopi.

A uz jsme zase na ceste pres hory a doly, plaze a polni cesticky. Celkova vzdalenost behu je jenom 33 kilometru ale krome plazi po kterych neni lehke behat tam neni prakticky zadna rovina – porad bud prudce nahoru nebo dolu. A samozrejme pocasi ktere jsme meli to nijak neusnadnuje.

Je uz tma kdyz dorazime k jachte v 8 hodin vecer. Ceka nas dlouha plavba do Hobartu, dalsich 145 morskych mil (260 km). Vyplouvame bez prodleni. Vecere je uz nachystana a tak se vleze v posteli nasytime a uz nezbyva nic jineho nez lezet a nechat vsechno na nasi posadce. Oni meli svuj odpocinek kdyz jsme my utikali, ted je rada na nich. Pozoruji s obdivem, jak jsou sehrani a jak jim to vsechno klape pres to, ze jachta se nepretrzite zmita ve vlnach. Zajimave je pozorovat je pri vareni. Jelikoz je jachta prakticky porad silne naklonena, plotna s troubou nemohou byt na pevno. Jsou upevnene na dvou bodech v urovni plotny takze kamna jsou vzdy ve vodorovne poloze coz vypada velice smesne vzhledem ke zbytku vybaveni kabiny, ktera je tolik nahnuta. Clovek si mysli ze se hrnce musi kazdou chvili sesunout, ale je to samozrejme jenom iluze.

Fouka nam porad silny vitr, coz je velmi vitane pro plavbu a snazim se spat. I kdyz se podari usnout, nikdy to netrva dlouho, presto ze je to uz treti noc na jachte. Zmitani jachty a hluk zpusobeny narazy na vlny a trepotani plachet vzdycky cloveka probudi velice brzy. Pri jednom takovem probuzeni vidim vedle me postele na zemi spat jednoho z posadky. Citim se tak trochu vinym ze ja si pelesim v posteli a on chudak spi na zemi, ale neda se nic delat. Taky se obdivuji jeho odvaze ze se noboji ze se mi udela zase spatne. To by chudak  dopadnul!  Nastesti uz nemam zadne problemy.

Je pondeli, 9 hodin rano a stale nam fouka priznivy vitr. Navigator odhadnul cas pripluti do Hobartu v 5 hodin odpoledne. Nastesti zjistuji ze mam prijem na mem mobilu (  na Tasmanii jsou velke oblasti prakticky neobydlene, takze je dost mist kde neni mozne pouzivat mobil) a tak volam manzelce, aby v poledne vyjela z domu a prijela pro mne do Hobartu ( je to asi 350 km z domu v Burnie). Mam v planu hned potom jak ukoncime nas beh jet domu i kdyz bychom prijeli pozde v noci.

Ted je prave poledne a nase plany se uplne zhroutily. Vitr prestal foukat, plachty visi dolu bez hnuti a cele tri hodiny se houpame na vlnach na jednom miste. Pobrezi je vzdalene asi 5 km. Je to nadherny pohled na prikre utesy ktere obklopuji tuto cast Tasmanie. Tady by se clovek tak lehce na breh nedostal. Na to by potreboval kridla.

Uz je to jasne, ze v Hobartu v 5 vecer nebudeme a jelikoz manzelka musela  pristi den rano k doktorovi tak jsem ji musel znova zavolat aby nejezdila, protoze bychom do rana zpatky nebyli. Byla uz na ceste, jenom 55 km z Burnie a tak se otocila a jela zpet domu. My jsme se zatim odevzdane ozbrojili  trpelivosti. Po trech hodinach se objevil jemny vanek a zacali jsme se pomalu pohybovat. Zadna velka slava, nase rychlost se usadila asi na 2 km za hodinu! No, lepsi neco nez nic. Doufali jsme, ze se to nakonec rezjede trochu rychleji, ale bohuzel se tak nastalo. Plazili jsme se timto tempem az do Hobartu.

Uz se zase stmiva a tak opoustime palubu a zase do postele. Je to uz ctvrta noc, kterou travime na jachte. Zase toho clovek moc nenaspi, ale uvedomuji si, ze tolik odpocinku jsem uz nemel moc roku. Nic nas nezene, nad nicim se nemusime vzrusovat, mame stoprocentni duveru k nasi posadce. Je to proste pohoda.

Uz je utery rano, blizime se k Hobartu a nasi jachtari se snazi zase nastartovat motor aby dobili baterie, coz delaji v pravidelnych intervalech. Tentokrat to ale nechali asi trochu moc dlouho a zjistuji, ze motor nejde nastartovat, protoze baterie us jsou na to moc slabe. A to je dalsi problem.  Jelikoz je to problematicke manevrovat k pristavisti jen pod plachtami, maji vsechny jachty povolene pouzit motor ke konecnemu pristani. My si tento luxus nemuzeme dovolit a tak se modlime, abychom nezustali sedet ve vode par metru od pristaviste. Posadka musela celou situaci poradne promyslet a vzhledem k slabemu vanku bylo kriticke aby se ten manevr podaril napoprve. Museli pristav objet velkym obloukem aby nas vanek dotlacil presne tam, kde jsme museli pristat. Tady se znova ukazalo, ze jsou to opravdovi mistri sveho oboru. S velkou ulevou pristavame presne tam kde jsme meli a naposled opoustime jachtu a vydavame se ke kontrole nez se vydame na posledni etapu naseho zavodu – beh na horu Wellington a zpet. Je utery, 8.30 rano, plavba z Colesova zalivu nam trvala 36 hodin!

 Pocasi nam preje, vzdalenost na vrcholek hory a zpet je jenom 33 km, vyska hory je 1270 m takze nas ceka pekne stoupani. Zacina to dosti prudkym kopcem po silnice pres stred mesta and pokracujeme do dalnici asi 8 km nez odbocime na horskou stezku ktera vede prakticky primo k vrcholku. Pocasi na vrcholku je uplne rozdilne od nizsich poloh. Jsme v mracich, mrholi a fouka velmi silny a studeny vitr. Dobihame ke kontrolnimu bodu na vrcholku hory a bez dlouheho zdrzovani se otacime a spechame zpet do nizsich poloh a uz se tesime az budeme ven z mraku a trochu se zase ohrejeme. Jakmile jsme ven z mraku, otevira se nam nadherny vyhled na Hobart a okoli. To je hned uplne jina nalada. Je to celou cestu s kopce az do pristavu ale abych se priznal, tak bych radeji utikal zase do kopce. Behem do kopce telo netrpi takove narazy jako s kopce kdy se snadno utrpi zraneni.

Cesta dolu ale ubiha rychle a nez se nadame tak se uz blizime k pristavu kde na nas ceka cela posadka a samozrejme mnoho dalsich divaku kteri nas povzbuzuji behem poslednich metru k cilove pasce.

Ja jsem uz videl hodne zavodniku kteri jsou na vrcholku slavy a plni nadseni kdyz se jim podari dokoncit zavod jako byl tento. Ja jsem asi trochu divny, ale vzdycky mam velice smisene pocity. Taky mam radost ze jsem neco zase dokazal, ale mnohem vice mam smutek z toho, ze to uz skoncilo – a co ted? Navrat do vsedniho zivota. Je to depresivni. Vsechno to vzruseni, ocekavani, napeti, nekdy i trochu nejistoty, unavy a nekdy i bolesti je pryc. Ale to je prave to, proc se takovych akci zucastnuji. To je zivot!

Jedina metoda, jak se z teto deprese dostat je zacit planovat pristi akci. A to delam prakticky uz pred tim nez probehnu cilem. Uz mam v hlave plan. Nakonec jsem mel dost casu o tom premyslet kdyz nebylo nic jineho na praci na jachte nez lezet v posteli nebo sedet na palube.

Domu jsem se vratil autobusem ktery nastesti jel ve spravnou dobu a tak jsem manzelce usetril cestu.

Ale jeste nebyl uplne vsemu konec. Nasledujici sobotu byla v Hobartu slavnostni vecere na ukonceni zavodu a predavani cen. K memu velkemu prekvapeni jsem dostal “Pohar Reditele Zavodu”. To dostane jeden ze zavodniku, ktery na nej udelal nejvetsi dojem. Je to velka pocta byt vybran jako jediny z  90 zavodniku a tak jsem z toho mel velkou radost.

 To ze jsem dostal trofej za to ze jsem byl nejstarsi zavodnik mne neprekvapilo. Rekl jsem jim, ze si nejsem jisty, jestli to mam povazovat za uspech, anebo si tim delat starosti, ze tak rychle starnu. Taky vzdycky vzpomenu na to, ze muj starsi bratr Pepik mne vzdycky braval vsude sebou kdyz sel nekam s kamaradama a tak jsem si zvykl na to, ze jsem byl vzdycky vsude ten nejmladsi. Ani se to nezda byt tak velice davno a najednou jsem vetsinou ten nejstarsi kdyz se zucastnim nejakeho zavodu. Proto kazdemu rikam: “Zivot utika jak voda, nic neodkladejte, uzijte si to a snazte se s tou kratkou dobou co jsme tady udelat neco uzitecneho”.

A to jeste nebyl konec. Posadka nasi lodi me predala dalsi velice pekne udelanou trofej.

Byl to maly kyblik namontovany na podstavci s velice peknym venovanim!

No a to uz je opravdu konec, ale krasne vzpominky zustanou az do konce zivota.

 

 

Od té doby jsem si ten závod zaběhl ještě jednou v roce 2008 takže některé fotky jsou z toho druhého běhu, který jsem absolvoval s jednou známou běžkyní. Bohužel, tentokrát po plavbě z Flindersova Ostrova bylo moře tak rozbouřené, že mě ani tabletky nepomohly a mořská nemoc mě natolik zmohla, že jsem se v Coles Bay už na jachtu nevrátil a odjel jsem se domů.

Nedovedl jsem si představit, že bych měl strávit na jachtě dalších asi 20 hodin do Hobartu,  zvláště když byla předpověď na rozbouřené moře.

Byl jsem velice zklamaný, ale nakonec jsem si řekl, že člověk má právo také někdy selhat. Takový už je život. Tady už žádná pevná vůle nepomohla.