Okolo Tasmánie
 

 

 

V Caterpile Burnie

 

 

 

Ve Smithtonu nás vítal starosta města se sekretářkou

 

 

 

 

 

 

 

 

Takto jsme často trávili noc

 

 

 

 

 

 

 

Cesta se plazí po kopcích jako had

 

 

 
 
 
 
 
 
 

Skrčená Echidna u cesty

 

 

 

 

 
 
 
 
 
 

Převoz přes řeku

 

 

 
 
 
 
 
 
Další noc u silnice

 

 

 

 

 

 
 
 

 

Netvrdím, že jsou tady všichni klokani tak velcí!

 

 

 
 
 
 
 
 
 

Queenstown

Typické hornické město

 

 

 
 
 
 
 
 

Queenstown z ptačí perspektivy

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Skály hrají všema barvama

 

 

 

 

 

 
 
 
 
 
Perfektní večer u jezera

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Jedna z osmi elektráren v této oblasti

 

 
 
 
 
 
 
 

 

Tasmanův most v Hobartu, v pozadí Mount Wellington

 

 
 
 
 
 
 

Recepce v městské síni

Místostarostka Hobartu paní Růžičková

 

 

 
 
 
 
 
 
 
Jožka připravuje něco na zub!

 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Příroda se zotavuje po hrozných požárech

 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Pozor na tučňáky!

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Taková značka se nedá přehlédnout

 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Bicheno

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ve škole v St. Helens. Nasbírali pro Camp Quality přes 2500 dolarů!

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Vozidla při závodu Targa

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Konec cesty. Poslanec federálního parlamentu Michael Ferguson.

Běh kolem Tasmánie.

 

Neni to nic nového když někde v Evropě nebo Americe se človek představí že je z Tasmanie tak se lidé se diví, že nejsme černí. Myslejí si, že jsme z Afriky, protoze si to pletou s Tanzanii!

Tasmania je jeden ze států Australské Federace. Naš ostrov vypadá jako malá tečka na mapě, dokonce in Australané z pevniny sem někdy prijedou na dovolenou a myslejí si, že za týden to všechno lehce prohlédnou. Ve skutečnosti má Tasmánie rozlohu kolem 70000 čtverečních kilometrů, což je rozlohou podobná České Republice. Žije tady jenom půl milionu obyvatel, takže velké části jsou neobydlené a do mnoha nepřístupnych končin ještě nevkročila lidská noha.

Až dosud jsem všechny běhy ve prospěch charity uskutečnil sám solo a to z jihu na sever. Tentokrát jsem se rozhodl oběhnout to dokola. Měl jsem štěstí, že moje přitelkyně Debbie De Williams se nabídla to oběhnout se mnou. Ona totiž jako první a jediná žena obešla celou Australii – pres 18 000 kilometrů za 365 dnů. Překonala tak 5 světových rekordů! Ještě zajímavějši na tom je to, že vloni zjistila, ze má rakovinu prsu a teprve v prosinci měla poslední chemoterapii. Přesto měla odvahu se pustit na tento běh, 1 270 km za 25 dnů, průměr něco přes 50 km denně!

Ale nejprve tak trochu o “Camp Quality”. Je to organisace, která se stará o děti s rakovinou. Pod heslem “Smích je zdravé koření” pořádají tábory, kde si tyto děti užijí zábavy a smíchu do nekonečna a mohou zapomenout na chvíli na to jejich trápení. Uspořádáni takového tábora přijde na 20 000 dolarů a ty je potřeba sehnat. Krome toho přispívají na výzkum rakoviny a starají se o nemocné děti a jejich rodiny i mimo tábory. Až doposud jsme si vždycky hradili výlohy na cestovaní z vlastní kapsy. Všechny příspěvky do posledního centu, které cestou vybereme jdou na Camp Quality. Tentokrát se nám poprvé podařilo sehnat sponsory a tak nemusíme sahat hluboko do vlastní kapsy.

Start našeho běhu je v Launcestonu 28.brezna 2007. Běžíme proti směru hodinových ručiček. Je už podzim, musíme být připraveni na cokoliv, hlavně na západním pobreží, které má špatnou pověst co se týká počasí.

Den před started odjíždíme do Launcestonu s našim campervanem, kde bude polepený nápisy a značkami našich sponsorů. Uvnitř máme všechno potřebné ke spaní, vaření, lednicku, no prostě vše k celkem pohodlnému cestování.

Ráno v 10 hodin vyrážíme na cestu. Místostarostka města udělala menší proslov, studenti z mistní školy nás přišli také povzbudit nejen svoji přítomností, ale také příspěvkem 475 dolaru do pokladničky. A už vybíháme v doprovodu čtyř Taxi. Nechyběli u toho ani novináři a televize na nás čekala za městem aby informovala posluchače o našem běhu a jeho učelu. Počasí nam přeje, předpověď na přeháňky se nevyplnila, perfektní počasí na běh. První den jsme uběhli jenom 41 kilometrů do Westbury, kde jsme zakempovali na pozemku rodičů Alistaira, ktery je spolupodnikatel a přítel Debbie. Má auto se skládacím obytným přívěsem, který má vše potřebné na kempováni, včetně stanu, ktery se rozlozi na jeho střeše. Bude se střídat s jejím manželem Glynnem, protože žádný z nich si nemůže dovolit strávit celých 25 dnů s námi. Dalši auto s obytnym přívěsem veze rodiče Debbie. Jeji matka Karen je kuchařkou výpravy. Joža, ktera je mojí řidikou a opatrovatelkou se o mne bude starat přes den, ale večeři bude vařit pro vsechny tak jak si to přála, Debbie maminka, ktery s jejim manželem Owenem jedou hodně dopredu, aby měla čas navařit pořádnou večeři než tam večer doběhneme.

Alistairovi rodiče jsou farmáři v důchodu, pocházeji z Walesu. Připravili nám jejich tradiční slavnostní večeři – upečené jehnečí maso s opečenýma bramborama a další zeleninou. Ja mám jehnečí velice rád, ale Joža má smůlu – ta nemůže jehnečí ani cítit a tak se musela stát na tento večer vegetariankou!

V 7 hodin ráno jsme uz zase na cestě. Je pod mrakem, probiháme přes mensí, ale malebné městečko Deloraine. Já mám na Deloraine pěkné vzpomínky když jsem tam  před mnoha lety dělal parašutistického instruktora. Pomalu nám přibyva přispěvků do našich kasiček. Lidé na Tasmanii jsou velmi štědří a ta naše charita má velmi dobrou pověst. Krátce po poledni nás chytil prudký liják. Trval jenom asi 5 minut, ale než jsme doběhli k autu, tak jsme byli promočeni na kůži. Ale hned potom vysvitlo slunce a oteplilo se, takže jsme se ani nepřevlékali. Než jsme po 55 kilometrech doběhli do Latrobe, tak na nás všechno uschlo. Čekala tam nás zástupkyně obecního úřadu, jako vždy s nějakým příspěvkem, a pak jsme pokračovali v doprovodu dvou policejních aut do kempingu (Caravan Park) kde nás majitel nechal přenocovat zadarmo.

Ráno jsme vybehli v 6.30 protože nas cekalo 58 km do našeho města Burnie, kde jsme museli byt v 16.30 protože Caterpillara připravila menší oslavu s opékáním buřtů  (barbecue), ktere prodavala zaměstnancům a výtěžek věnovala do naší sbírky. Bylo toho přes 640 dolarů. Tato firma byla založena v Burnie panem Elphinstonem, ktery ji nakonec prodal Caterpiller. Dnes zamestnávají v Burnie pres 700 lidi – pracuje tam take náš syn Vlastik a vnuk Luke. Je to jedina firma Caterpilly na světěe, ktera vyrábí dolovací mašiny pro podzemni doly. Někdy jsou ty mašiny moc veliké na to, aby je dostali dolů šachtou vcelku a tak po výrobě a vyzkoušení to rozřežou na menší díly a pošlou tam s nimi techniky, kteři to pod zemi zase dají dohromady. Velice zajimavé.

Tuto noc jsme ještě jednou a naposled strávili doma v posteli. Nestežovali jsme si!

Ráno jsme se rozběhli až 7.30. Byl nádherný den, utíkalo se nám velice dobře. Cestou jsme se stavili ve Wynyardu kde místní rozhlasová stanice s námi udělala rozhovor. Podpora sdělovacích prostředků je pro takovou věc velmi důležitá, bez nich by se toho moc nenasbíralo.

Tasmánie je hornatá zem, roviny tady moc neuvidíte. Já osobně běhám po kopcích rád, na rovině se používají pořád stejné svaly, ale na kopečkách se to mění a tak se mi lépe běhá. Samozřejmě, že na takové ultra maratony se nesprintuje. Je to spíše poklus a občas se jde i rychlym krokem.

Po 58 km jsme našli vhodné místo u silnice blízko Port Latta, kde jsme strávili noc. Port Latta byla známá tím, že to byla stanice, kam se pumpovala pomletá železná ruda smíchaná s vodou. Potrubi vedlo z dolů v Savage River a bylo to v tu dobu nejdelsi potrubí na světě na takový učel. Délka byla kolem 100 kilometrů přes neproniknutelnou džungli a postavit to byl opravdu technologicky velmi něročný kousek. V Port Latta se pak voda odpařila a ruda se po dopravním pásu dlouhém přes půl kilometru sypala do nákladnich lodí, vetšinou Japonskych, které se be se nemohly dostal bliže ke břehu kvůli hloubce jejich ponoru.

Ráno jsme vyběhli až v 8 hodin, čeká nás jenom 43 km do Smithtonu. Podle očekáváni jsme cestou potkali skupinu žen ze Smithtonu, které měly zkoušku na nastávající pochod ze Smithtonu do Hobartu – kolem 500 km za 11 dnů. Žádná z nich nešla celou cestu, střídaly se po 10ti kilometerch. Já jsem o tom věděl už vloni, když jsem běžel na Cape York. Strávil jsem 2 roky ve Smithtonu, když jsem pomáhal panu Vyhnalkovi postavit a rozjet sýrárnu na jeho farmě a tak tam znám plno lidí a udržuji s nimi styk. Ony sledovali tenkrát můj běh na internetu a a tak tak se mi svěřily, že je to inspirovalo natolik, že se rozhodly také něco podobného udělat. Zasvětily to na sbírku peněz  na výzkum rakoviny. Většina z nich samy prežily rakovinu prsu a tak měly k tomu dobrý důvod. Naše setkání bylo opravdu dojemné. Já je obdivuji. My jsme na takové věci vytrénovaní, ale toto nejsou žádní blázni jako já a pustit se do nečeho takového byla od nich velká odvaha. Když jsme dorazili do Smithtonu, místní starosta nás tam přivítal - nebylo to poprvé, a přispěl 100 dolaru. Přitom se  omlouvali, ze náš běh neupoutavá u nich tolik pozornosti, práve kvůli tomu pochodu těch jejich “Bosom Buddies”. Jejich oblečení bylo růžové a celé mestečko žilo v růžové horečce. Všechny výkladní skříně vystavovaly něco růžoveho. Prostě velká událost a všichni byli na ty jejich ženy hrdí.  Ještě než začaly, tak už měly nasbíráno přes 60 000 dolarů. Přesto všechno ale i nás něco zbylo.

Noc jsme strávili na břehu řeky. Přes noc popršelo, ale ráno už jenom trochu mrholilo a odpoledne  bylo zase pěkně a teplo.

Naše přísští zastávka je Arthur River – říká se tomu “na pokraji sveta”. Západní větry spolu s velkymi vlnami Indickeho Oceánu, které nepřetržitě bičují pobreži, dávají mu drsnou a divokou krásu. Jelikož mezi Tasmanii a Jižní Amerikou je jenom moře, vzduch je tady nejcistější na světě. Proto také nedaleko odsud je mezinarodni stanice, kde se měří kvalitu vzduchu a tím zjištuje co se deje s naší atmosferou bez krátkodobých vlivů na kvalitu vzduchu. Tady končí dlážděná silnice a čeká nas 124 km prašných cest. Tato cesta byla vybudovana teprve před několika lety a tak je to jedno z mála míst na Tasmanii, kde jsem ještě nebyl. Byl to náš poslední den v Caravan parku, kde jsme měli možnost se osprchovat. Pristich pár dnů bude jenom divocina.Moře také neuvidíme několik dnů, cesta vede trochu do vnitrozemí.

Vyběhli jsme rano v 6.30, trochu mrholilo, ale nic vážného. Cesta je podle očekávání úzká, mnoho zatáček a prudké kopce jak se silnice  plazi hornatou krajinou. Některé kopce jsou tak prudké, že je museli vyasfaltovat, aby tam normální auta mohla vůbec vyjet. Probíháme krajinou známou pod jmenem Tarkine. Je to nejvetsi australský “temperate rainforest”, neboli dešťový les. Je to odloucená a většinou nedotčená oblast, nezměněná za více než 65 milionu let Gonwanické historie. Žije zde 54 ohrožených  druhů živočichů včetně největšího sladkovodního raka na světě, který dorůstá v délce až na jeden metr! Nalézají se zde take stromy Huon Pine staré pres 3 000 roku. Nejstarši Huon Pine, která byla nedávno objevena na Tasmánii je stará 10 000 let a je považována za nejstarši rostlinu na svtě. Kde se nachazí se ze zřejmých důvodu před veřejností tají. Huon Pine roste jenom na Tasmanii, strašně pomalu. Trvá to 1 000 let než z toho vyroste pořádný strom a tak je většinou chráněna. Dřevo z ni se prakticky nekazí, je výborná na stavění lodi. Pouzivala se také na místo náhrobních kamenů  a neni to neobvyklé vidět na starých hřbitovech náhrobek starý přes 100 let v naprosto dobré kondici.  Eukalypty, u nás se tomu myslím říká “blahovičníky”, dosahují výšky kolem 80 metru s objemem 17 metrů. Nejvyšši ktery byl objevený je 96 metru.

Dobíháme už za tmy kousek za Lindsay River. Máme dnes za sebou 62 kilometru. Kempujeme na cestě, jinde to nejde. Zůstává jenom dost mista na projetí auta kolem nás, ale podle očekávání nic v noci nejelo a brzy ráno jsme už zase na cestě. Cesta je velice kopcovitá a my musime spěchat. Příští zastávka je Corinna. Přes řeku Pieman není most, jenom převoz, ale v tuto roční dobu jen mezi devátou ráno a pátou odpoledne. Kdyby jsme to nestihli do pěti, tak budeme muset čekat až do devíti ráno a to nás moc neláká. Zvládli jsme to včas a o půl páté jsme  byli na druhé straně, kde jsme se zase utábořili na pokraji cesty. Bylo zase jasné, že tady nic do rána nepojede.

Corinna byla velmi živé město během zlaté horečky s vice nez 2 500 obyvatel, což v té době bylo jedno z nejvíce obydlených měst na Tasmánii. Dnes je tam jenom převoz, Caravan Park a pár pěkne udržovaných domků sloužících jako vzpomínka na prospernou minulost. Majitel převozu nas převezl zdarma, normálně se platí 20 dolarů za vozidlo.

Už několik dnů nemáme žádné spojení se svtěem, mobily tady nefungují a tak se už těšíme až se dostaneme do Zeehanu a civilizace. Tady také končí prašné cesty a už budeme jenom na asfaltovkách. Přes noc zase pršelo ale naše štěsti pokracuje a přes den je pekně I když pořádná zima. Přechází studená fronta a tady na Tasmánii když začnou fučet jižní větry od Antarktiky, tak je to pořádně cítit.

Zeehan, tak jako všechny ostatní města na západním pobřeží, byl kolem roku 1900 jedním z největších měst na Tasmánii díky bohatým dolům těžících stříbro a olovo. Od té doby mnoho dolu bylo napolo vyčerpaných a nevyplatilo se to těžit a tak města upadla.  Já si to pamatuji pred 30 lety – bylo to všechno velice zchátralé. Teď je situace úplně jiná. Díky rostoucimu turismu a velkému zvýšení cen kovů na světovém trhu díky průmyslovému rozvoji v Číně a Indii,  mnoho dolů se znova otevírá a prosperita je vidět všude kam se člověk podívá. Je z toho zase upravené a zajímavé misto pro turisty a take pro lidi, kteri tady žijí.

Příští den je Velký Pátek a čeká nás jenom 48 km do Strahanu. A jsme zase zpět u moře.  Konecne jsme zase v Caravan Parku s horkou sprchou, na kterou jsme se už dlouho těšili. A take mame elektřinu a tak si můžeme na noc zapnout topeni a nemusime  mrznout.

Strahan je velmi malebné městečko. Po více než 100 let to byl hlavní přístav na odvoz mineralniho bohatství ze západního pobřeží. Dnes je to důležitý rybářský přístav a kromě toho je to sídlo vyletních lodí které vozí turisty rekou Gordon do Tasmánske Divočiny která je na seznamu světového dědictví. Řeka Franklin, která vtéká do Řeky Gordon je   poslední divoká a nezkrocená řeka v Austrálii. Je to 120 km divoké plavby na člunech pro ty, kteří mají odvahu se tam pustit.  Dost lidí se přitom už utopilo.

Ráno probíháme přes Queenstown, současně největší hornické město. Je obklopeno vysokými kopci. Jsou prakticky holé a hrají všemi barvami.  To že stromy na kopcích vymřely je výsledek staletého dolování, ale při dnešních metodách dolovani se příroda začíná pomalu zotavovat. Nekterým lidem to dělá starosti, protože právě ty holé kopce dělají Queenstown tak unikátní.Byl jsem překvapený, když se mě lidé ptali, kde je můj pes Asta. Bohužel zemřela před Vánocemi, ale potěšilo mne, ze i tady si nas lidé pamatují z našich společných běhů přes Tasmánii.

Kopec za Queenstownem je velmi prudký a asi 4 km dlouhý. Protože jsme probíhali jenom okrajem města, chtěl jsem udělat pár fotek a natočit video z města, tak jsem poslal Debbie dopředu. Běh do kopce jsem pak bral jako tréning na příští závody – hlavně na 100 mil Moravský Masochistický Terenní běh na který se chystám v polovině července kdy plánujeme s Jožkou cestu do Česka. Podařilo se mi Debbie doběhnout až úplně nahoře. Už jsem tady jednou závodil když se tady běhal závod nahoru a dolů. Bohužel to uz se to neběhá, byl to zajímavý závod. Na noc jsme zakempovali na velice pěkném mistě na břehu jezera Burbury. Byl velice krásný západ slunce, ale v noci zase pořadná zima a ráno hustá mlha. Přes den se ale zase oteplilo, takže jsem si mohl zase oblíknout  šortky a tílko. V takovém oblečení se cítim nejlépe!

Teď jsme na vysočině, která je velmi rozlehlá a těch prudkých kopců není mnoho. Cestou jsme měli krásný výhled na horu nazvanou Frenchman Cap – neboli Francouzova Čepice. Vypadá to opravdu tak. Já jsem tam kdysi byl při mých toulkach po horách. Tenkrát se dostat přes řeku Franklin bylo velmi zajímavé. Jednoduchá lanovka spojovala dva stromy na opačném břehu. Byla to v podstatě zavěšená bedýnka, do které si mohli sednout dva lidé a museli se přetahovat přes řeku. Bylo to dost vysoko a houpalo se to se strany na stranu. Do poloviny to bylo lehké, protože lano bylo dost volné a tak to šlo s kopce. Druha polovina byla naopak do kopce a tak svaly dostaly zabrat. Dnes už je tam most a je po dobrodružství. Podle mně to všechno pokazili. Když už do divočiny, tak žádné pohodlí!

Noc jsme strávili na parkovišti u silnice. Ráno byla zase mlha a zima, ale jakmile vyšlo slunce, bylo zase pekně teplo. Naše příští zastávka byla Derwent Bridge – malá osada na pokraji nejznámějšího Tasmánského Národního Parku : Cradle Mountain – Lake St. Claire. Horská cesta dlouha 85 km vede z jednoho konce na druhý a jezdí sem mnoho lidí z celého světa. Teď už to dokonce museli omezit a musi se to zamluvit hodně dopředu a účtují za to 100 dolarů krome poplatku za vstup do Narodnich Parku. Já jsem to prošel desetkrát a pak jsem to ještě proběhl desetkrát jako účastník závodu, který se tam kazdoročně pořáda. Můj nejlepší čas byl 10 hodin a 52 minut. Tam vlastně začala moje kariéra ultra maratonce.

Díky tomu, že jsem udělal chybu při počítání vzdálenosti, přiběhli jsme do Derwent Bridge brzy odpoledne. Bylo to o hodně bliž než jsem počítal. Ale byl to celkem vítaný odpočinek. Debbie byla už dost unavená. Kromě toho, že měla tak nedávno chemoterapii, namohla si kotník na nerovných a nedlážděných cestách, pak ji oteklo koleno a když se dostala přes tyto dva problémy, tak dostala svalové zranění na holeni. Já to znám, take jsem to zažil. Je to velmi bolestivé, ale dá se s tím pokračovat. Při ultra maratonech se vždycky musí počiíat s nějakým zraněním a úspěšný běžec musí být schopný překonat bolest. Podobné zranění mě jednou soužilo 800 km než se to zahojilo a přestalo bolet. Debbie naštěstí patři do té samé kategorie, nic ji nezastaví. Tento den byl strašně silná vichřice. Jožka, ktera jela vždycky kolem 2 km dopředu a čekala na nás si ani nevšimla, ze vítr v kombinaci s pohybem vozidla jí zlomil tyčku, na které vlála Tasmánská vlajka. Naštěstí jsme ji našli, ale ve strašném trní. Nebylo lehke ji vyprostit bez roztrhaní. Vítr nám ji trhal z ruky a tak jsme si oddechli, když jsme ji nakonec vyprostili v jednom kuse.  V Derwent Bridge jsme se utábořili na parkovišti hotelu a naše kuchařka dostala den odpočinku – postarali jsme se o veceři sami. Alistair po zaparkovani auta se rozhodl pro rovnějši misto na spaní a přejel na jiné místo. Zapomněl přitom, že měl opřené kolo o přívěs a když to nakonec zjistil, bylo už pozdě. Z obou kol byly osmičky a pedály byly oba ohnuté. Naštěstí společně s Owenem to jakž takž spravili, tak že se na tom dalo jet, ale jak se pozdeji ukazalo, bylo to jen dočasně.

Ráno pokračujeme směrem k Taraleah (aboriginské jméno pro lesního klokana). Tato oblast je poseta jezery, větsinou vzniklými stavbou přehrad, které spoutaly řeky a potoky aby je využili na produkci elektřiny. Velký rozvoj tohoto budování nastal po druhé světové válce, když do Tasmánie přijelo velké množství vystěhovalců z válkou zničené Evropy. Podmínkou přijatí do Australie bylo, že museli dva roky pracovat tam, kam je poslali. Bylo mezi nimi i plno Čechů, kteři začali svůj život na Tasmánii na buldozerech a nebo s lopatou v ruce. Byli mezi nimi i lidé, kteří se později proslavili jako úspěšní podnikatelé, jako například Milan Vyhnálek a Josef Chromý. Jejich jména jsou dnes v Česku velmi dobře známé. Kromě toho, že voda z jezer poháni vodni elektrárny, nově vytvořené jezera jsou rájem rybářů. Kazdý rok tam rybářská správa nasazuje nové várky pstruhů a diky velmi dobrým podmínkám, v jezerech byli chyceni pstruzi až 12 kg váhy ,i kdyz vetšina úlovků se pohybuje mezi 2 – 3 kg. Po skončení staveb přehrad a elektráren, Taraleah, stejně jako jine města specialně postavené pro ubytování pracovníku na stavbách se prakticky rozpadla. Vetšina domů byla prodána a odvezena někam jinam. Bylo to zajimave vidět, jak domek rozřizli na polovinu a odvezli pryč (byly to dřevěné domy). My jsme si tenkrát pro náš parašutistický klub koupili za 100 dolarů jeden domek, ktery byl menší pro svobodné a použivali jsme jej mnoho let jako klubovnu. Teď ale Taraleah zase ožila, jezdí tam plno turistů a rybářů. Je tam nádherný, moderně vybavený Caravan Park a všechny domy co tam zůstaly jsou krásně opravené a namalované, radost se na ně podivat. Zajimavé je také pozorovat obrovská potrubí, kterými z velkých výšek se řítí voda na turbiny vodních elektráren. Z těchto jezer, která jsou propojena kanály, voda poháni osm různých elektráren. Tady jsme se tedy nemohli divit, že jsme museli přeběhnout mnoho nehorázných kopců! Ale  Alistair, když jsme byli uz jen asi 1 km od cíle, se objevil s láhvemi piva, na kterém jsme si během chůze velice pochutnali! A nakonec teplá sprcha dovršila naši úplnou spokojenost. Také jsme si doplnili nadrže s vodou a díky elektřině si zase zapnuli na noc topení a tak nám už vůbec nic nechybělo.

Ráno byla zase velká zima, oteplilo se až kolem 11. hodiny. Zase velké kopce, bush se pomalu ztrácí a objevuji se pastviny plné ovcí a hovězího dobytka. Dobíháme do historickeho městečka Hamilton. Je už tma, ale nevadí. Všechno je už pro nás připravené a tak už zbýva jen se najíst a jít brzy spát. Nic jineho se nakonec nedá dělat a aspoň si pořádně odpočineme na přiští den. Máme uz za sebou více než polovinu cesty. Ráno mě volali z našich novin v Burnie, ale měl jsem velice špatný přijem na mobilu. Přesto se mi podařilo dát pár informací o našem cestování a zbytek si už museli domyslet.

Za Hamiltonem jsme již v civilizaci. Jsou zde velmi úrodné farmy s možností zavlažovaní z řeky Derwent. Kdysi zde byly samé chmelnice. Tasmanie byla největším vyvozcem chmelu na světe. Teď jich podstatně ubylo, vystřídaly je makové pole, třešňové sady, dojné krávy a produkce jehňat pro světovy trh. Dřive tady bylo jehnečí maso ze všeho masa nejlevnejši. V dnesni době, díky vysokým cenám na světovém trhu za vynikajici kvalitu, platíme také my za to jak mourovatí.

New Norfolk je další zajímavé historicke město, ale dlouho se zde nezdržujeme a pohovoru s místní novinářkou pokračujeme v běhu dalsich 13 kilometrů, kde jsme se utábořili na vhodném mistě blizko silnice. Zíitra jsme už v Hobartu – čeká nás velmi zajímavý den s bohatým programem.

V noci jsem měl divný sen. Čekal jsem na vlak a držel na provázku psa. Jožka mě šla vyprovodit, ale když vlak začal odjíždět, tak zmizla a tak jsem musel nasedat i se psem. Potom jsem si nevěděl rady co s ním, a vtom jsem se probudil. Ráno jsme vyběhli brzy, byl krásný teplý den. Asi po pěti kilometrech jsme uvideli u dalnice velkého bíleho psa – Husky – který se k nám hned přidal. Nechtěl jsem ho nechat samotného u velice frekventovane dálnice a tak jsem poslal Debbie dopředu -  v Hobartě jsme museli být ve 3.00 odpoledne – a vydal jsem se s ním k nejbližšimu obydli. Tam mě pomoci nemohli, ale poslali mě k jinému domu, kde by se snad mohli o psa postarat. Když jsem se tam blížil, pes najednou o mě ztratil zájem a začal utíkat pryč, směrem k železnicnímu prejezdu, zrovna kdyz přijížděl vlak. Marne jsem na něj volal, ale nakonec se včas otočil a utíkal opačným směrem. Už jsem to málem vzdal, když jsem naštěstí našel u cesty kus provazu, jak na zavolanou. Když se mi to podařilo uvázat mu kolem krku, tak už slapal se mnou jako beránek. Když jsme konečně dorazili k tomu domu a uviděl jsem na brance nápis “Milujeme psy”, tak jsem si oddychl. Dvě paní právě na dvoře procvičovaly krásné Afghánské Chrty a když jsem jim vysvětlil situaci, ochotně se nabídly že se o psa postaraji a najdou majitele. Občas vídavají nějakého pána chodit okolo s takovým psem. Ztratil jsem sice přes půl hodiny, ale byl jsem rád, že jsem ho nemusel nechat samotného tak blízko nebezpečí. A co se týká toho snu, dodneška nad tím kroutím hlavou. Nikdy předtím se mi nic takového nezdálo. Existuje opravdu nějaká předtucha?

Musel jsem trochu zabrat abych dohonil zbytek výpravy. Naštěstí se zastavili na snídani a tak to zabralo jenom asi 5 kilometru.

Hobart je hlavní město Tasmánie. Byl to nádherný pohled, když jsme přebíhali přes Tasmanův most s horou Wellington majestátně dominující v pozadí města s krásnými zelenými parky a historickymi budovami. Když vidím ten most, tak si vždycky vzpomenu na tragédii, ktera se přihodila asi před třiceti lety. Nákladní loď narazila na jeden z pilířů mostu a čast mostu spadla do řeky s obrovské výšky. Bylo  štestím, že to bylo pozdě večer, kdy provoz nebyl tak veliký, takže zahynulo “jenom” asi 12 lidi, převážně v autech, které spadly do řeky. Dodnes je na mostě nápis varujicí chodce, aby nepřechazeli most když se blíží velká loď.

Ve městě už na nás čekala televize, reportéři z novin a rozhlasu spolu s manažérem Campu Quality s několika dětmi o ktere se starají. Jednu z těch děvčátek jsem potkal už vloni, kdyz jsme natáčeli televizní reklamu pro náš běh na Cape York. Bylo to dojemné setkaní, ale trochu smutné když jsem se dovědel, že na tom není moc dobře a že jí dávají šanci jenom na další dva měsíce života. Je to hrozné, ale o to je důlezitejsi pro tyto děti udělat něco, co jim zpříjemní jejich poslední chvilky života.

Na schodech městské haly nás přivitala zástupkyně starosty města paní Ruzicka. Její otec byl Čech ale ona už je jenom Australanka, česky neumí. Přijala nás v přijímací síni která se používá jen pro vzácné hosty, dokonce i Debbie pes Maggie tam byla vítana  a oficiálně obsluhována čišníkem. Po občerstvení nas pani Ruzicka provedla nádhernou historickou budovou – dalo by se to přirovnat k nějakému zámku v Česku. Je tam mnoho historicky důležitých památek a také ten pozemek, kde je budova postavena je jedním z nejdůležitejších míst v historii Tasmánie. V roce 1804 když Guvernér David Collins přijel prevzít velení osady od Bowena, ktery byl první běloch který přistal na Tasmanii rok předtím v Risdon Cove, začal ihned hledat vhodnějsi místo. Našel je na západním břehu řeky a v úterý, 21. února postavil svuj stan právě v tomto mistě, kde stojí dnes toto sídlo městské rady.

Noc budeme trávit u Debbie v Middway Point, 18 km za Hobartem a tak jsme se po recepci vydali rychle na cestu. V 6 večer jsme zastavili asi dva kilometry od cíle. Jožka a já jsme se vraceli do Hobartu, zbytek výpravy pokračoval do cile. My jsme totiž měli naplánovanou schůzku v Polském Klubu se skupinou Čechů, kteří tam čirou náhodou měli zrovna měsíční schůzku Českého Klubu. Pozvala nás tam Vlasta Collins, kterou jsme naposledy viděli v Burnie asi pred 15 lety! Pochutnali jsme si na české tradiční veceři, dokonce jsme i popili Velkopopovický Kozel ktery nám nabídl pan Houdek a povykladali si s mnoha Čechy, které jsme už dlouhou dobu neviděli. A samozřejme nechyběly ani štědré příspěvky do naší sbirky od našich krajanů.

Vratili jsme se až za tmy na misto, odkud jsme se vraceli do Hobartu, abych dokončil poctivě můj běh. Cesta byla úzká a za tmy se moc dobre neutikalo takže jsem byl rád kdyz jsme v 9.45 večer skončili v Debbie domě.

Ráno jsme odstartovali až v 8 hodin – později než obvykle. Ze začátku nám to šlo dost pomalu. Po několika kilometrech roviny začaly prudké kopce. Jejich názvy, volně přeložené, znázornují situaci, jako například “Strhnutý pupek” a nebo “Zlámaný vaz”.

Probihame vetšinou buší přes historický Buckland – v minulosti zastávka dostavniků. Jde nám to teď dobře, kopce nám pomohly rozproudit krev a tak po 55 kilometrech zastavujeme na prostoru blizko silnice pouze 2 km od Orford. Začíná se stmívat a utikat dále po velice úzké a klikaté silnici by bylo dost nebezpečné zvláště když jezdilo ještě dost aut.

Ráno pokračujeme zase při hezkém počasí. Těšime se, že budeme zase u pobřeží Tasmanova Moře, které odděluje Tasmánii od Nového Zélandu. Podnebí na východním pobřeží je mnohem mírnější než na západním. Jsou tady nádherné, nekonečné pláže, zálivy, poloostrovy, krásně zbarvené balvany a vše je krásně zelené. Je to jediná část Tasmánie, kde v poslední době pořádně napršelo a tak zelené pastviny nám připominají, že takto vlastně má vypadat celá Tasmánie.

Silnice se zase plazi nahoru a dolů kolem pobřeží a je tady skoro všude krásná vyhlídka. Probíháme kolem zálivu Great Oyster Bay s překrásným pohledem na pobřeži poloostrova Freycinet.  Objevuje se před námi “15ti kilometrová pláž” a velmi dramatické pohoří Hazards za kterým je schován “Wine Glass Bay”, zatoka s pláží, která je považována za jednu z deseti nejkrásnějších pláží na svete.

Kolem je plno nově vysázených vinohradů, které tu rostou jako houby po dešti. Vinaři z Francie a Italie objevili, že podnebí a půda je zde ideální na pěstování hroznů a tak jich tady přibývá. Kvalita vina je  taková, že láhev Tasmánského vína se prodává za 20 – 25 dolarů, zatím co běžné vína z pevniny koupíte za 6 -7 dolarů.

Další plodiny, kterých rapidně přibývá, jsou sady olivs a vlašských ořechů. Samozřejmě že zde najdete také stáda ovcí a hovězího dobytka. Kromě toho celé pobřeží žije z rybaření a turistiky. Pribývá tady důchodců z pevniny, kteří objevili krásy Tasmánie a poměrně levné domy, tak prodali co měli, koupili tady nové a ještě jim zbylo dost na to aby si užívali života. Samozřejmě, že tím ceny pozemku a staveb rostou, což není zrovna to nejlepší pro naše mladé lidi, pro které začíná být těžko dostupné koupit si svůj vlastní domek.     

Po 63 kilometrech dobíháme do Swansea. Posledních 15 minut nám prší a všude kolem se blýská, ale žádná hrůza z toho nebyla. Většina deště spadla někde jinde. Jsme přes noc zase v Caravan Parku se sprchou a s místem přímo u pláže a s hudbou oceanu, při které se tak dobře usíná. Rano je zase krásně a zase nádherný výhled na moře a okolí. O krásách východního pobřeží a vůbec celé Tasmánie by se daly psát knihy, ale to není jediným účelem tohoto cestopisu. Mohu se zmínit jen o několika místech, které na nás udělaly mimořádný dojem. Jednim z těchto míst je Bicheno. Když byli Vlastik a Petr menší, tak jsme sem jezdívali každé školní prázdniny. Byla to malá, zapadlá rybářská vesnička s překrásným okolim. Do přístavu jsme chodili chytat makrely a pak jsem je doma vyudil. Nebylo nic neobvyklého jich nachytat přes stovku za večer. Při odlivu, když byla nízká voda, jsme se mohli přebrodit na Diamantový ostrov, ktery je prošpikovaný norami, ve kterých se rodi a vyrůstaji malí tučňáci. Večer jsme si udělali táborák, opákali ryby, prostě úplna idylka. I naše malá Zorinka se tam tvářila velice spokojeně.  Kromě pláží je moře obroubené balvany různých zajímavých tvarů a barev. A taky jsme se chodili divat na “Blowhole” když byly velké vlny. Prostorem pod vodou mezi balvany je něco jako tunnel do ktereho voda pod obrovským tlakem vln  projede velkou rychlosti a otvorem mezi balvany stříká do výše 20 - 30 metrů jako obrovský vodotrysk. A ten hluk u toho! To jsme na to hleděli jako učarovaní. I když se od té doby přírodní krásy moc nezměnily, Bicheno, jako jiná místa na pobřeží ztrácejí svou nevinnost. Je z toho velký byznys pro turisty a pro nás to už ztratilo část svého kouzla.        

Příští den pokračujeme kolem pobřeží do Scamanderu. Cestou se přihodily dvě nepříjemnosti. Prvni nastala když se konečně polámaly špice na Alisterovém kole a už bylo definitivně dojezděné. Teď musí chodit Debbie naproti pěšky. Druhá neprijemnost nastala, když při našeho běhu si Debbie náhle vzpomněla, že při poslední zastávce položila svůj mobil na kolo přívěsu a zapomněla ho tam. Musela se vrátit s Alistairem to hledat. Nasli , ale bohužel přejetý. Přesto si ale oddechla, protože se ji podařilo přečíst vsechny čísla, ktere tam měla uložené a navíc věděla, ze to nemůže nikdo zneužit. Nakonec zavolala manželovi do Hobartu, aby ji koupil a přivezl nový mobil až přijede vystřídat Alistaira za dva dny.  Dnes je to 60 kilometrů a tak zase dobíháme za tmy, poslední pul hodinu v dešti. Jožku jsem poslal zase trochu více dopředu aby se usadila v Caravan Parku než nastane tma. Když nam Alistair prišel  naproti asi 2 kilometry před cílem, přinesl zase pro každého láhev piva, což nám přišlo velice vhod. To se ty dva posledni kilometry snášely lépe, i kdyz nám do toho pršelo. A ty dvě nepříjemnosti nám taky nepokazily náladu.

Když jsme doběhli, šel jsem  poděkoval majiteli Parku za ubytováni a zjistil jsem, že bydlel v Burnie ve vedlejší ulici a že máme mnoho společných známých. Jak se říká, je to malý svět.

Ráno vybíhame zase brzy, musíme být v St Helens v 10 hodin rano. Probíháme oblastí, kde před 5 měsíci obrovské požáry spálily  20 000 hektarů buše. Mohlo to být velice depresivní, kdyby se tam neobjevovaly známky nového života. Eukalypsy mají úžasnou schopnost se z takové katastrofy vzpamatovat. Na ohořelých kmenech stromů, které se zdály být naprosto mrtvé, začaly pučet nové větve a listy, které obalují kmeny rouchem zeleně. Byl jsem ohromen tou schopností přírody se tak rychle zotavit. To opravdu da člověkovi nesmírný pocit optimismu a chuti do života. Matička příroda si umí poradit!

Když jsme doběhli do St Helens, čekala tam na nás Mistostarostka města, pozvala nás na kávu a pak nas zavedla do školy, kde jsme měli s dětmi pohovor. Já jsem jim povykládal o Camp Quality, Debbie zase o našem běhu a oni nám zase povykládali o jejich plánech na sbirku pro Camp Quality.

Bylo vidět, že mají opravdový zájem. Věřím, že takovéto setkání s dětmi ve školách je velmi prospěšné pro nás všechny. Určitě to prospěje v jejich rozvoji k tomu, aby se z nichstali lidé s dobročinným srdcem, kteří nemyslí jen sami na sebe, ale také na jiné, zvláště ty, kteří potřebují a zaslouží si nějakou pomoc. Také doufám, že mnozí z nich si vezmou přiklad a budou se snazit také něco dokázat v živote. A pro nás je to další povzbuzení, když vidíme jejich zájem.

Na silnici za St Helens nás čekalo nepříjemné překvapení. Zítra bude silnice několik hodin uzavrřná kvůli závodu aut “Targa”. Je to unikátní závod na normálních silnicích, které jsou sice uzavřené, ale přesto musí závodníci dodržovat omezení rychlosti v určitých místech. Jezdí se ale po těch nejklikatějsích cestách, takže je třeba hodně uměni a také silné motory na rychlé nabráni rychlosti. Kdysi se to jezdilo na Sicílii, ale veřejnost byla proti uzavírání silnic a take kvůli velkemu provozu si to nemohli už dovolit. Teď je to jenom na Tasmánii a sjíždějí se sem závodníci z celého světa. Je tam vidět hodně značek jako Porche, Jaguar, Ferrari, ale také krasné historické auta, která závodí v různých kategoriích. Pro nás to znamenalo zdržení a tim zvýšene úsilí, aby jsme dodrželi náš program. Na druhé straně jsme měli možnost pozorovat tento závod a to zase byla výhoda, takže se to tak nějak vyrovnalo. Museli jsme ale pokračovat rychle, aby jsme se dostali před večerem do Welborough, kde je historický hotel a místo na kempování. Kromě hotelu je tam jenom pár sešlých domků. Kdysi to bylo živé město plné horníků kteří tady hledali štěstí, ale z toho už tady moc nezůstalo.

Naší kuchařce jsme dali zase volno a zašli si do hotelu na poměrně levnou večeři. Stará, ale dobře udržovaná budova, plná obrazků a informací z místní historie. Velmi zajimavé.

Ráno jsme sledovali áavod a náš Alistair se zase ukázal jako všestraný odborník, když před hotelem zastavil Jaguar za velkeho hluku stříleni do karburátoru. Závodník si s tím nevěděl rady a byl zoufalý, protože ze se už zůčastnil vsech 16ti závodů a čekala jej nějaká speciální odměna, kdyby dokončil tento zavod v časovém limitu. Alistair se pustil do práce, nakonec zjistil, že to byl předstih a Jaguar byl zase na ceste s velmi vděčnou posadkou (řidič a navigator, který podle mapy dává informace řidiči jak rychle má jet do každé zatáčky). Až dosud jsem viděl Targu jenom na televizi, hlavně všechny ty bouráky, když řidič ztratí v zatáčce kontrolu. Není to radostný pohled vidět Ferrari nabourané do stromu nebo vzhůru kolama. Také se už při tom posádky zranily a take byly zabití. Je to drahý a nebezpečný sport, ale diváci i závodníci to milují.

Hned po závodě, jakmile otevřeli silnici jsme vyrazili směrem ke Scottsdale. Zase krásné, neproniknutelné dešťové lesy, které se pomalu měni v pastviny, když se blížime ke Scottsdale. Tady je hodně dojnych krav, chmelnic ale take hodně nově vysazených lesů pro papírny a jiné účely. Díky podnebí stormy rostou mnohem rychleji než v jiných zemích a tím má Tasmánie výhodu před světovou konkurencí. V této části Tasmánie jsem nebyl už mnoho let a tak jsem překvapený, jak se všechno změnilo. Ze zanedbané části Tasmánie se stal opravdový skvost. V Derby, ktere bylo koncem 19. a začátkem 20. století živým hornickým městem, kde se nacházelo bohatství cínu, jsou krasně opravené historické budovy, mezi nimi nejstarší dřevěná bankovni budova v celé Austrálii.

V celé této oblasti je také mnoho památek z doby, kdy tisíce čínských prospektorů hledalo své štěstí  ve štěrku, bohatém na cín.

Ve Scottsdale jsme se ubytovali v krásnem kempingu, kde se nic neplati. Bylo to postavené a je to udržované mistnimi dobrovolniky. Všechna cest!

V této oblasti už převládá zemědělství. Všechny památkové budovy jsou v tak krásném stavu, že jsem nestačil filmovat a dělat fotky. Za městem je silnice úzka a zase samé zatáčky a kopce jak se šplháme přes další pohoři. Blížíme se k yrtle Park, kde budeme trávit naši poslední noc. Debbie a já pokračujeme s částí našeho doprovodu dalsich 8 km, abychom měli co nejméně kilometrů před sebou než přiběhneme do Launcestonu – startu a cili našeho běhu. Krásné tábořiště u řeky a dokonce i záchody po ruce. Noc byla studená, ráno všude mlha, ale jakmile vyšlo sluníčko, bylo teplo, takže jsem se zase svlékl do trenýrek a tílka. Musím přece vystavit moje do hněda opálené nohy!

V Launcestonu jsme se napřed stavili na trhu, pořádaném školou Scottch Oakburn aby jsme je pozdravili a poděkovali za jejich podporu. Takové trhy pořádá každá škola jednou za rok jako výdělečnou činnost na podporu skoly. Tato škola je jednou z prestižních soukromých škol a její absolventi jsou velmi ceněni budoucími zaměstnavateli.

Pak už nám jenom zbývalo doběhnout asi dva kilometry do středu města. Museli jsme zpomalit, protože tam bude televize a novináři a tak jsme tam nesměli doběhnout před 3.hodinou odpoledne.

A tím to všechno skončilo. Jako vždy mám smíšené pocity. Těšime se, že zase uvidíme rodinu a vyspíme se pohodlně ve vlastní posteli. Všechno bude zase jednoduché, sprcha a záchody pořád po ruce, vaření a praní velice jednoduché, zatopíme si když bude zima, budeme sedět doma když bude pršet atd.  Ale něco nám bude zase velice chybět: velice jednoduchý život! Jediny cíl byl dostat se z místa na místo, nasytit se a vyspat se. Zrovna něco takového, jako když jsme jako kluci jezdili na skautske tabory a pochoďáky.

Co je lepší? Asi směs obojího. Teď si užíváme výhod civilizace a pohodlného života, ale už plánujeme se z toho zase na chvíli dostat. Máme zase velké plány na příšti rok.

 

V Burnie, 22. dubna 2007