Od minulosti do budoucnosti
 

OD MINULOSTI DO BUDOUCNOSTI

 

Neboli 538 km  beh napric Tasmanie za 4 a pul dne.

 

Port Arthur predstavuje Tasmanskou minulost. Je to jedna z nejvyznamejsich trestaneckych kolonii v Australii kam Anglie vyvazela trestance v predminulem stoleti. Je to paradoxni misto – prekrasne a zaroven hruzostrasne. Mnoho navstevniku prijizdi aby se seznamili s Australskou trestaneckou minulosti ale take poklonit se pamatce  obeti  padlych pri nedavne nesmyslne tragedii kdyz potresteny vrah postrilel 35 turistu vcetne deti a zen.

Je umisteny na Tasmanovem poloostrovu na jihovychodnim cipu Tasmanie kde se nachazi mnoho unikatnich prirodnich utvaru. Najdete zde Tessellated Pavement(dlazdeni), Dablovu Kuchyn, Tasmanovu Klenbu, Pozoruhodnou Jeskyni, Bourici Tunel a mnoho jinych zajimavosti.

Prekrasna priroda laka turisty k prochazkam  po cestach pres lesy, divocinu, destove lesy (rainforest), tiche plaze a drsne pobrezni skaliska.

Ze vsech historickych mist jsme si vybrali pozustatky kostela ke startu meho behu napric Tasmanie ve prospech charity “Make A Wish”, neboli “Vyslov sve prani”. Ucelem teto charity je plnit prani detem a mladym lidem do 18 let ktere trpi zivotem ohrozujici nemoci.

Vsichni ucastnici teto akce to delaji dobrovolne bez jakehokoliv zisku pro sebe. Ja jsem si na to vzal tyden neplaceneho volna a platim si veskerou stravu po dobu cesty. Predstava usmevu a radosti postizenych deti a jejich rodin pri splneni jejich snu a vzpominky ktere jim zustanou jsou dostatecnou odmenou pro nas vsechny. Ted se prave chystame poslat jednou holcicku s rodinou do Coffs Harbour v teplejsich Austaralskych koncinach – jejim pranim   je  zaplavat si s Delfinama – a to se ji brzy splni.

Je 26. Listopadu 2002  - 16.05 hodin. Muj pes Asta a ja vyrazime na cestu  v doprovodu 5 vozidel a 14 dalsich ucastniku  vypravy. Pocasi je idealni pro beh a ja jsem si oddechl ze konecne po dlouhych mesicich priprav  mohu na vsechno zapomenout a myslet jenom na muj beh. Vsechny ostatni starosti nechavam na ty ostatni.

Uz cestou do Port Arthur z Burnie si uvedomuji, ze  to bude perne. Nebyl jsem tam uz asi 15 let a tak jsem zapomnel jak velke jsou to kopce.  Budu mit co delat abych udrzel naplanovane tempo. Zatim jsem se tim nedal odradit a utikam jak mohu, kopec – nekopec. Prvni kontrolni bod je male mestecko Dunalley – priblizne vzdalenost prvniho Maratonu (42 km). Uplynuly necele 4 hodiny a tak tam dobiham drive nez jsem mel naplanovane. Je mne ale jasne ze toto tempo na celou cestu nevydrzim. Ceka na mne jeste kolem 500 km! Pomalu se zacina stmivat a plan je bezet celou prvni noc bez spani.

Nechali jsme si natisknou specialni tilka pro ty kdo se budou chtit ke mne na chvili pridat a prispet $20.  Neocekaval jsem ze by nekdo se mnou bezel prvni noc – vetsina cesty v teto casti vede neobydlenymi koncinami. Ale najednou prekvapeni! Pridava se ke me mlady Tasmansky Devil ( Dabel). Utika par kroku prede mnou nejmene pul kilometru a nedari se mi ho zahnat zpet do buse. Mam obavy ze az neco pojede v opacnem smeru tak ho to prejede. Me obavy se vyplnuji a v protismeru prijizdi auto. Ja mam nastesti obleceni ktere je hodne reflektujici ve svetle a tak jsem dobre viditelny.  Podarilo se mi to auto zastavit a maly Dablik konecne dostal rozum a zmizel ve krovi. Bobbie, ktery ridil moje auto ktere jelo za mnou se smal ze videl na silnici dva Tasmanske Dabliky. Ja jsem videl jenom jednoho ale pak mi to konecne doslo ze jsem vlastne toho druheho nemohl videt, protoze jsem nemel u sebe zrcadlo! ( Pri delsim behu mozek tak dobre nepracuje jak normalne).

Pristi kontrolni bod je Sorrell. Dobiham presne podle planu – patnact minut po pulnoci. Mesto je tiche, ulice samozrejme prazdne. Pokracujeme bez zastavky do Cambridge, kde je naplanovana vymena soferu dvou aut ktere mne doprovazeji. Neni to lehke jet takovou dobu na jednicku, maximalne dvojku.

V mem aute je krome sofera Dennise moje manzelka Josefa. Oba jsou rozhodnuti stravit celou cestu v aute za mnou, zatim co posadka predniho auta se bude pravidelne stridat. Joza ma za ukol udelat vsechno co me uvidi na ocich a mnohem vic. Asta se ted veze v aute, nechci ji ustvat. Bude utikat se mnou hlavne kdyz jsou kolem lide aby to delalo lepsi dojem a sahalo se hloubeji do kapsy.

Je 1 hodina v noci a ja zacinam citit ze me ty kopecky daly zabrat a tak jsem se rozhodl pro neplanovany pul hodinovy odpocinek. V prednim aute je docela pohodlna postel a tak jsem se natahl a odpocival. I kdyz jsem neusnul tak jsem  citil ze jsem si zase dobil baterie a tak jsem s novym elanem pokracoval do Hobartu.

Tam jsme dorazili pouze s desetiminutovym zpozdenim ve 3.10 rano. Bohuzel pres Hobart se ta cesta nejak zkomplikovala a tak jsme ubehli asi o 5 km vice nez jsem planoval. Konecne jsme na vypadovce a bezim po dalnici smerem k dalsimu kontrolnimu bodu – Brightonu.

 

2.

Co cert nechtel, bezim proti silnemu a velice studenemu vetru. To samozrejme nepridava na rychlosti a tak zacinam mit zpozdeni. Je kolem 5. hodiny a zacina svitat. Dostavam hlad ale vidim ze Joza podrimuje – poprve od te doby co jsme vcera vyjeli. Nechci ji budit ( kdyz se to pak dozvedela tak byla nazlobena ze jsem to neudelal) a tak jidlo odkladam. To je ale velky hrich ktereho se bezec dlouhych trati nema nikdy dopustit. Taky na to doplacim. Nahle mi dochazeji sily, musim zastavit a “doplnit nadrze”. Dva hrnky Nutrigrain s mlekem a sladke susenky mi dodavaji nove energie a tak muzeme zase pokracovat. Do Brightonu dobiham skoro s hodinovym zpozdenim. Vidim ze muj casovy plan je prilis narocny a ze ho asi nebudu moci dodrzet. Mozna za idealnich podminek by to slo, ale to se nestava casto. Nakonec ale na tom moc nezalezi. Dulezite je to dobehnout do konce.

Pocasi se zacina velice menit. Vitr se utisil, slunce zacina palit a zacina byt velke horko. V noci jsem probihal mrazirnou, ted jsem jako v peci. To je nejake spravedlnost? Ve skutecnosti mne to ale nijak nevzrusuje, jsem zvykly a dusevne pripraveny na jakekoliv pocasi. Musim se ale smirit s tim ze mne to horku zase trochu zpomali.

Ted mam pred sebou asi 20 km pomerne roviny a tak se mi utika dobre a delam dobry pokrok az po Bagdad ( mame tady take Jericho a reku Jordan). Tam pak zacinaji kopce. Nejvetsi je “Spring Hill” skoro 500 n.m. Horka pribyva a tak je potreba zacit ochlazovat telo. Maree pro mne sehnala lahev s rozprasovacem a tak mne Joza pravidelne postrikuje vodou. To prinasi velkou ulevu.

Pres Kempton probihame kolem 11. hodiny. Deti z mistni skoly nas uz znaji z lonskeho beho z Hobartu do Burnie a tak na nas zase cekaji na chodniku aby nas povzbudily. To jsou povzbuzujici momenty ktere nam pomahaji udrzovat dobrou naladu a nadseni.

Mijime Oatlands, dalsi mestecko ktere ted lezi mimo dalnici a ceka nas druhy nejvyssi kopec – St. Peter’s Pass, ktery je 432 n.m.  Je 16.15 odpoledne  kdyz jsme prebehli na druhou stranu a citim potrebu na dalsi 15. minutovy odpocinek. Bobbie a Dennis Greenwood kteri jsou ted v prednim aute nachazeji misto ve stinu stromu a tak zase dobijim baterie. Dennis je z Adelaide a je na navsteve v Burnie u Boba. Seznamili se v Adelaide v nemocnici pred 15 lety kdyz byli oba na  operaci srdce. Dennis mel zaplacenou letenku zpet do Adelaide na patek rano. Kdyz  zjistil co se deje tak chtel s nami cestovat az do nedele tak se snazil let zmenit. Letenka vsak byla nemenitelna tak ji jednoduse nechal propadnout a koupil si novou za 200 dolaru!

Jeho nadseni behem cesty nebralo konce a byl velice rad ze to tak udelal a byl soucasti nasi dobrocinne akce.

Jsme zase na ceste. Je to az skoro neuveritelne jak 15 minut odpocinku cloveka osvezi. Snazim se pokracovat co nejrychleji, pokud jim nebo piji tak se pri tom nezastavuji ale cas utika rychleji nez bych si pral. Dobiham do Ross se zpozdenim ve 23.00 vecer a rozhoduji se ze dvouhodinovou prestavku kterou jsem mel naplanovanou  az na Campbell Town si dopreji ted. Jsou tady k disposici pokoje v hotelu a tak se s Jozou rychle navecerime ( poprve co si muzeme sednout k jidlu), rychle se osprchujeme a v 11.30 jsme v posteli. Mame na spani 1 a1/4 hodiny – v 1 rano musime byt uz zase na ceste. Majitele hotelu jsou nesmirne pohostinni. Krome pokoju na spani jeste pridavaji do pokladnicky spolu s ostatnimi hosty asi 200 dolaru..

Ross je jedno z prvnich osidlenych zemedelskych mist na Tasmanii. 180 let je v historii Tasmanie dlouha doba. Nachazi se v srdci oblasti Merino ovci produkujicich mimoradne jemnou vlno. Drzi mnoho svetovych rekordu za cenou prodane supr jemne vlny. Kupci jsou hlavne Japonci kteri z te vlny delaji drahe obleky. Vystavni hala vlny je jednou z hlavnich turistickych atrakci – rocne ji navstivi kolem 75.000 turistu. 

V 1.00 rano, presne podle planu jsme zase na ceste. Je chladno a utika se mi velice dobre. Me rozhodnuti  tykajici se prestavky se ukazalo velice spravne. Za hodinu a pul jsme v Campbell Town. Samozrejme nikde ani noha, jen Asta, ja a dve auta ktere mne doprovazeji. Dalsi tri auta a zbytek posadky spi v Launcestonu. Jejich ukolem je vybirat prispevky a to se dela jen ve dne. Jedno z aut je mikrobus ktery nam pujcil nas poslanec do federalniho parlamentu. Taky plati benzin na celou cestu. Druhe auto je novy Ford z prodejny automobilu ktery nam pujcili zadarmo. A treti je Bobovo auto ktere je specialne vybavene na pripravu stravy pro ucastniky vypravy behem cesty. To je ukol jeho manzelky Nan ktera se ho ujala velice dobre a pripravuje  ruzne sandvice, vari kavu atd. Nikdo si nemuze stezovat ze je hladny nebo ziznivy. Ja mam sve vlastni jidlo.   


 

3.

 

Ve 4.00 rano dobiham do Conara Junction. Jsem celkem spokojeny s pokrokem cesty – ubehl jsem 235 km za 36 hodin. Je cas na kratkou prestavku a tak jsem se natahl v aute a zadam muj doprovod aby me dali vedet za 10 minut. Spat se mi nechce a tak jen tak lezim a dobijim baterie. Zdalo se mi to byt dlouhych 10 minut kdyz se konecne ozvali. Pry za odmenu ze jsem tak dobre utikal mi doprali 5 minut navic. Nijak mi to neuskodilo!

Pomalu se zacina rozednivat a netrva to dlouho a zacina byt zase poradne horko. Blizime se k Pertu a nasledky poceni se zacinaji projevovat. Udelalo se mi nekolik puchyru na nohou. Hned v zarodku jsem je zalepil leukoplasti a tak to neni zadny veliky problem. Mnohem neprijmnejsi jsou opruzeniny na ruznych choulostivych castech tela. Nase samaritanky mi sehnaly mast na kojenecke opruzeniny a tak to trochu pomaha. Jinak se s tim musim smirit a snazit se na to zapomenout. Take mi popraskaly rty presto ze jsem si mazal a taky jsem spaleny od slunce. Co to je ale proti tomu co nektere ty deti, pro ktere to delame, musi zkusit behem jejich nemoci. Jednou z vlastnosti kterou musi clovek mit na takoveto vykony je dokazat prekonat ruzne bolesti a utrpeni a nedelat si s tim velkou hlavu. Rika se ze kdyz mas nejake zraneni nebo bolest tak je nejlepsi si udelat dalsi aby se mohlo zapomenout na to predesle!

V Pertu na mne ceka reporter a kameraman z televize. Tim nastava dalsi zdrzeni ale toto je vitane. Cim vice lidi vi o tom co delame a proc, tim vice jsou ochotni prispet.

Puvodni plan byl utikat pres Launceston ale protoze jsme dost pozadu, rozhohli jsme se udelat zkratku a utikat primo do Carricku. Usetrime tim asi 15 km  a to by melo pomoci k tomu abychom stihli pristi den v Burnie Vanocni pruvod. Carrick je pro nas znamy hlavne tim ze tam zalozil galerii zde velmi dobre znamy umelec Mirek Marik ktery vytvari umelecke vyrobky z medi. Mirek je chudak uz po smrti ale galerie pokracuje v rukou jeho syna Tomika a bratra Vladimira. Po kratkem setkani s nimi pokracujeme do Westbury, Deloraine a Elizabeth Town. Horko je cim dale tim vetsi  a tak utikam po rovine a s kopce ale jdu krokem do kopcu. To mi da prilezitost jit vedla auta a povykladat si s Jozou a Dennisem. Joza dostala napad otevrit nade mnou destnik kdyz jdu vedle auta. Krome strikani na mne vodou je to dalsi uleva od toho horka. Nikde cestou totiz neni vubec zadny stin a ani vanek.

Do Elizabeth Town dorazim v 10 vecer s dvou a pulhodinovym zpozdenim. Elizabeth Town neni vlastne mesto, je to jen farmarska oblast. Krome hotelu jsou u silnice jenom asi 2 kostely a spolecenska hala a to je vsechno.  Jak zjistujeme tak v hotelu uz neni ubytovani pro verejnost. Zase se ale projevuje  pohostinost Tasmanskych lidi. Majitele ubytovali Jozu v pokoji jejich matky a mne ve vnukovem pokoji. Samozrejme ze za to nic nechteli! Dali jsme si rychle sprchu a honem spat. Ulehame ve 22.30 . Podle planu jsme meli vyrazit pul hodiny po pulnoci ale rozhodl jsem si pridat hodinu na spani a vyrazit v 1.30. Verim si ze tu hodinu behem dne dozenu protoze muj plan na pristi den uz neni tak nesmyslny.

Majitele hotelu jsou tak hodni ze nejenom nas ubytovali zadarmo, ale navic zustali vzhuru aby nas mohli vzbudit v 1.15 rano. Sli spat az potom co jsme odjeli.

Musim priznat ze to nebylo lehke se probudit po 2 a ¾ hodinach spanku. Je patek a od uterka jsme celkem spali jen  4 hodiny. Pripadam si jak takova mrtvolka, vubec mi to nemysli. Vim jen to ze musim vyrazit. Zadne myti, zadne snidani, jen trochu vody a uz vyrazim. Necekam ani na auta az se zorganisuji, vsak oni mne lehko dohoni. Jenom Joza, a ja jsme spali v hotelu, Dennis spal v aute na “moji” posteli a ostatni jeli domu do Burnie – pouhych 90 km. Auto prede mnou dostalo novou posadku ktera prave prijela z Burnie.

Konecne jsme vsichni na ceste a ja se sam divim jak mi to jde. Nez se nadam jsme na odpocivadle Parramatta Creek a vsichni si chteji odskocit tak jsem se rozhodl vyuzit situace na dalsich “15 minut”. Je to poprve co jsem behem takoveho kratkeho odpocinku skutecne usnul. Nez jsem se nadal je tu zase budicek a pokracujeme dale. Zacina svitat a mame se na co tesit. Dnes vecer budeme mit par hodin spanku doma ve vlastni posteli!  

Vsechno probiha presne podle planu. Za Latrobe probihame kolem nove cokoladovny kterou tam otevrel jeden Belgican. Maji u toho take restauraci a tak zatim co utikam dale poslal jsem Jozu aby mi donesla horkou cokoladu s chili kterou jsem tam ochutnal poprve pred nekolika tydny. Zni to divne ale opravdu je to dobre – je tam jen trochu chili tak pro chut. Za chvili mne dohnala se salkem cokolady ale ne s chili – tu nemohou prodavat pres ulici protoze je v tom alkohol a to se tady nesmi. I tak jsem si pochutnal.

Do Devonportu dobihame jen s velmi malym zpozdenim, dohonil jsem skoro celou hodinu o kterou jsme vyrazili pozdeji. Zase nastavaji mensi problemy. Pres Devonport se stavi nova dalnice a tak je tam ztizena doprava. Prijizdi Policejni auto, policajt posila muj doprovod dopredu aby na mne pockali za mestem a sam mne doprovazi pres vsechny ty prekazky a komplikovane situace.

Konecne jsme za mestem a posadka predniho auta se zase meni. Jenom Joza a Dennis se ode mne nehnou.

 

4.

Za chvili se ke mne pridava na kole Graeme Milbourn. Znamy cyklista ktery v mladi vyhraval zavody po celem svete. V dnesni dobe se soustreduje hlavne na vytrvalecke trate – projezdil na kole cely svet vcetne Ceskoslovenska. Kazdy rok dela okruzni jizdu kolem Tasmanie ve prospech vyzkumu rakoviny. Jede se mnou asi 2 hodiny  a velice dobre jsme si popovidali – nase zajmy jsou podstatne velmi podobne. Rikal, ze by taky rad neco udelal pro “Make A Wish”. Mozna neco vymyslime co bychom mohli udelat spolecne.

Dobihame do Ulverstonu a zacina poprchat. Normalne mi to nevadi, jsem zvykly behat v kazdem pocasi, ale mam obavy ze to nepomuze s vybiranim penez. Nastesti jsem na omylu – mezi Devonportem a Burnie jsme vybrali 2.800 dolaru. Eva Zvatorova z Penguinu sama prispela 200 dolaru!

Pomalu se blizime k Burnie a prestava prset. Na okraji mesta se ke mne pridava skupina mistnich fotbalistu kteri se mnou utikaji do stredu mesta kde se zucastnime vanocniho pruvodu. Citim se tak skvele ze mam chut se vubec nezastavovat a pokracovat v ceste. Nemam zadne zpozdeni, pocasi se umoudrilo a tak vsechno jde jako na dratku. Sedam s Astou na plosinu male dodavky a pridava se k  nam Craig Machen ktery se proslavil v pondeli tim ze byl na televiznim programu “Kdo chce byt milionarem” a vyhral pro “Make A Wish” 32.000 dolaru. Je to mistni hasic, velice oblibny v okoli. Je to velice prijemny clovek.  Taky mame spolecne zajmy. On je veslar, ktery rad vesluje na ultra dlouhych tratich. Jeho snem je jednou objet v kajaku Tasmanii – nekolikatydenni cesta pokud je more vlidne, ale to je malokdy. Zatim to jeste nikdo nedokazal. Doufam, ze spolu neco udelame pro “Make A Wish”, uz nad tim oba premyslime. Jeho syn chodi s vnuckou Roxanne do stejne tridy.

Na odpocinek v Burnie jsem puvodne planoval 6 hodin – uplny luxus. To jsem ale nevedel kdyz jsem to planoval ze bude vanocni pruvod. Ted to skoncilo, je sedum vecer pryc a Bob mne veze co nejrychleji domu abych byl v posteli. V jedenact vecer uz musime byt zase na ceste. Zacina zase poprchat, je mi docela zima pri te rychle jizde a nemohu se dockat abych byl doma. Taky si rikam ze je to tak trochu blbost mne vezt na plosine protoze je to proti predpisum a taky nebezpecne ale nemohu nic delat. Najednou s hruzou vidim ze se za nami objevilo policejni auto a policajtka na mne gestikuluje. Ja se radeji divam jinam, nechci o tom nic vedet. Co take mohu jineho delat? Konecne zastavujeme u naseho domu a Bob se ji snazi vysvetlit jak je dulezite mne dostat co nejrychleji do postele. Nemyslim si ze to pomuze ale nakonec se podivam a s ulehcnim zjistuji ze je to moje dobra znama. Dala se k policajtum teprve vloni a ani jsem o tom nevedel. Nejen ze to Bobovi tentokrat proslo, ale jeste mel tolik drzosti ze ji pozadal aby taky neco prispela na nasi charitu. Neodmitla!

Joza byla doma uz drive, odjela jakmile zacal pruvod. Davala par veci do poradku. Ja jsem si dal rychlou sprchu a sup do postele – je prave 19.45 – zbyva nam 2 a ¾ hodiny na spani. Musime vstavat ve 22.30 abychom dojeli na misto srazu kde jsme vecer skoncili a odtud vyrazili ve 23.00.

Vstavani je jeste tezsi nez v Elizabeth Town. Mozek mi vubec nefunguje, nemohu najit boty a ostatni obleceni prestoze to Joza vecer nachystala ale ja jsem nevedel kde. Nakonec jsme se vyhrabali ale vyrazime se ctvrthodinovym zpozdenim. Mne to jde strasne na nervy, protoze vim ze tam na nas vsichni cekaji i ti, co pujdou spat a dozenou nas zitra rano. Navic zacina prset prave kdyz vyrazim na cestu ve 23.15. Oblekam si plastenku. Pod tim mam teplakovou soupravu protoze je chladno a ja mam nachlazene prudusky – uz tri dny beru antibiotika a tak nechci nic riskovat, i kdyz se to uz zlepsuje.

Ted zacina lit jak z konve a navic fouka silny studeny vitr. Nejhorsi na tom je to, ze normalne nic nejim kdyz vstanu a zacnu se sytit az cestou. Pri tomto pocasi to neni myslitelne a tak utikam bez jidla a piti. Dusevne jsem pripraven utikat v tomto pocasi celou noc a to je hlavni. Clovek se tim nesmi nechat zdeprimovat. Za prvni hodinu jsem ubehl 7 kilometru – na toto pocasi to neni spatne. Na konci Somersetu se zastavuji u posledni bezinove stanice pod strechou. Dalsich nejmene 40 kilometru neni zadny pristresek a tak se musim najist a zorganisovat na dalsi cestu. Jsem uplne promoceny, boty plne vody, porad lije jak z konve. Najim se, davam si termalni obleceni pod mokre teplaky a pokracujeme v ceste. Za dalsi hodinu, castecne kvuli tomu zastaveni, jsem pokrocil jenom o 3 km. Nastesti dest pomalu ustava a tak mohu pomalu odkladat nektere obleceni a zacina se mi lepe pohybovat. Po vychodu slunce se zacina zase oteplovat a uz zase bezim jenom v trenyrkach a tilku. Je to dobre, cekaji nas velke kopce.

Kolem 10. Rano dobiham k Rocky Cape. Je tam obchod a uz se tesim na horkou “meat pie” – popularni australske jidlo – neco jako husty gulas zapeceny v teste. Velice jsem si pochutnal presto ze mi to nedelalo dobre na me rozpraskane rty. Taky jsem si udelal cas na to abych se podival na noviny ve kterych uz byla fotka jak utikam s Astou a fotbalistama a reportaz o tom jak pokracujeme.

Pridava se ke me Norm ze Smithtonu na jeho kole –tandemu -se svou manzelkou. Sehnali sponsory kteri budou prispivat na kazdy kilometr ktery se mnou ujedou. Bude to nakonec pres 80 km –  obema je pres 60!

5.

 

Od toho momentu uz nebudu utikat sam. Pridavaji se ke mne cykliste, bezci, vsechno organizovane clenama Rotary Clubu ze Smithtonu. Stravil jsem tam dva roky kdyz jsem panu Vyhnalkovi pomahal budovat novou syrarnu “Lacrum”. Byl jsem tam clenem Rotary a nadelal jsem si mnoho pratel kteri zustavaji mojimi vernymi prateli do dneska. Maruska Vaclavikova, pritelkyne Milana Vyhnalka se pridava,mava ceskou vlajkou a pokracuje pred nami az do Smithtonu. Cestou zastavuje auta a vybira prispevky spolu s ostatnimi cleny vypravy. Sama vybrala pres 300 dolaru.

Uvitani ve Smithtonu je opravdu slavnostni. Plno lidi, proslovy, proste velka slava. Je tam take pan Vyhnalek ktery sam prispel 100 dolaru. Je velice dojaty, ma radost z naseho uspechu. Vidim ze ma slzy dojeti v ocich. Je to opravdu mimoradna udalost pro nas vsechny.

Asi po hodine oslav a kratkem odpocinku pokracuji smerem k cili nasi cesty – Woolnorth. Podle planu tam mam dorazit dnes vecer ve 20.30, ale cim vice nad tim premyslim tim vice se mi zda rozumejsi utikat do sedmi vecer a dobehnout zbytek zitra. Na 20.30 je planovana oslava v mistnim hotelu a take je nam nabidnuta prohlidka nove otevrene vetrne elektrarny a to bychom vecer vsechno stejne nestihli. Krome toho cast nasi vypravy je dost unavena a zustava ve Smithtonu. Rano je moudrejsi vecera.

Presne v 19.00 se zastavuji a vracime se do hotelu. Do cile nam zbyva uz jen 11 km – asi tak hodina a pul.

Mame dost casu na to abychom se poprve v klidu osprchovali, navecereli a zucastnili se slavnostniho vecera. Nezustavam tam do konce, kolem 9. vecer jdu spat. Prvni poradny spanek skoro za tyden.

Rano se mi dobre vstava, po snidani vyrazime zpet na misto kde jsem se vcera vecer zastavil. Vybiham v 8.30, nemam naspech. Je to uz jenom formalita. K cili cesty – Woolnorth dorazim v 9.50 - po ctyrech a pul  dnech  za kterych jsme urazili 538 km. Oficialni privitani provadi starosta mesta – pronasi jen par slov ale zato pridava do pokladnicky 100 dolaru. Oslavy ted neberou konce, kamery cvakaji o zavod a vsichni maji radost z  uspesneho splneni naseho snu. Take si ale vsichni oddychujeme ze to mame za sebou a ze se muzeme zase vratit domu do normalniho zivota.

Uz zbyva jen jedna formalita. Odjizdime k vetrnym turbinam kde manager projektu mi predava sek na 1.000 dollaru jako dar od elektrarny a vysvetluje nam podrobnosti tohoto projektu.

Prvni etapa projektu byla dana do provozu teprve minuly mesic. Je tam sest vezi, kazda z nich zasobuje elektrinou priblizne 600 domu. jsou vyrobeny Danskou firmou Vestas – nejvetsim vyrobcem vetrnych turbin na svete. Turbiny jsou umisteny na 60 m sloupech ktere jsou vyrobeny na Tasmanii. Prumer rotoru je 66m , coz predstavuje rozpeti kridel Jumbo Jetu. Otaceji se rychlosti 21 otacek za minutu, spicky rotoru dosahuji rychlosti 260 km za hodinu. Kazdy rotor vazi 5 tun, celkova vaha kazde konstrukce je 180 tun.

Tasmanske elektrarny k tomu ucelu koupily 3000 hektaru pudy od  statku ktere tuto oblast vlastni. Po dokonceni celeho projektu bude tady operovat 79 turbin. Jenom 10% pudy bude zabrano vezema a cestama, zbylych 90% bude pronajatych zpet statku, ktery tu bude dale past dobytek. Perfektni ekologicka vyroba elektriny  v souladu s prirodou bez jakekoliv poluce. Toto je nase budoucnost a proto jsem nazval muj beh “Od minulosti do budoucnosti”.

Toto misto bylo vybrano pro vetrne elektrarny prave proto ze je to jedne z nejvetrnejsich mist na svete. Zatim co v Evrope nejvetrnejsi misto dosahuje rocniho prumeru 8 m, tady je to 10 m za minutu.

Turbiny mohou operavat jenom pri sile vetru mezi 15 – 90 km/hodinu. Tady je to 90% casu.

Momentalne je klidno, vrtule se netoci, elektrarny nic nevydelavaji. Ja si uvedomuji jake jsem mel stesti ze jsem se nemusil poslednich par kilometru probijet silnymi protivetry, ktere jsou tady normalni 90% casu.

Jeste nez odjizdime divame se smerem na Cape Grim. Je zde umistena vyzkumna stanice kde se meri dlouhodobe zmeny v cistote ovzdusi. Krome more mezi timto mistem a Jizni Amerikou neni nic. 

Dychame nejcistejsi vzduch na svete!

Vracime se domu plni dojmu z nasi vypravy. Vitr zacina pofukovat a vrtule, jedna po druhe se zacinaji roztacet. Lepsi scenar by nedokazal napsat nikdo.

Uplynul tyden ale prispevky jeste porad prichazeji. Zatim jsme vybrali kolem 15.000 dolaru. To prinese usmevy na mnoho detskych tvari. Co muze byt na svete dulezitejsiho?

Na rtech mnoha lidi je ted objevuje nevyhnutelna otazka :”CO BUDE PRISTE?.”

 Jeste presne nevim, ale uz mne zase zacinaji svrbet slapy. Urcite zase neco vymyslime.

 

. Burnie, Tasmania, 10. 12. 2002.

.