Na koloběžce z Hobartu do Burnie
 

Danial na kole,Jacob na monokole a já na koloběžce

Příjezd do Hobartu

Připraveni ke startu u Cadbury

Čas na svačinu

Ano, jsme v Bagdadu, ale naštěstí to není v Iraku ale na Tasmanii

Jeden z kopců za námi

 

 

 

Silueta dostavníku u Kemptonu

 

Se žáky školy v Kemptonu

 

Další siluety zobrazující zašlé časy

 

 

 

 

 

Nejvyšší bod silnice - 488 m.

 

Mlýn v Oatlands

Další kopec za námi

Vzacny kousek roviny

Velké sucho ve středu Tasmánie

Historický most v Ross

Kluci se drží!

 

Kolik mil je to do Hobartu?

 

U pomníku padlých v Ross

 

Čas na údržbu a odpočinek

Znovu na cestě

Zřícenina po pozaru Mirkovy první galerie

S Mirkovou maminkou u galerie č.2

Tabule s historií Mirkovy činnosti

Uvnitř galerie

Také se můžeme změřit i když je to míra na hloubku vody při záplavách

Menší oprava na pobřežní cestě

Penguin (tučňák) v Penguinu

Jenom 6 km do cíle!

 

Zvládli jsme to na jedničku!

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Hobartu do Burnie, tentokrát  na koloběžce.

 

Už mě asi nic jiného nezbývá než strávit zbytek mého života, pokud to ještě půjde, tím, že budu dělat různé vylomeniny, abych upotal pozornost veřejnosti na potřebu mladých lidí, kteří žijí s rakovinou. Sotva skončím jednu akci, už se mě každý ptá, co plánuji na příště. Už to považují za samozřejmé, že zase vyrukuji s nějakým bláznivým nápadem.

CanTeen, jak jsem už vysvětlil v předešlých reportážích, je organisace která pomáhá mladým lidem se vyrovnat s tím, když je potká to neštěstí, že buď sami a nebo někdo blízký v rodině trpí rakovinou. My se snažíme pomoci tím, že sháníme pro ně peníze a také dostat jejich jméno a jejich činnost do tisku a televize, aby se na ně nezapomnělo, zvláště když se stane nějaké velké neštěstí, jako velké požáry a povodně v nedávné době, při nichž zahyne plno lidí. To jsou toho potom plné noviny a televize a na jiné, zrovna tak potřebné případy, se lehce zapomene.

Často musím odpovídat na otázku: „Proč to vlastně děláš?“ Odpoveď na to docela jednoduchá. My máme to štěstí, že máme šest zdravých vnoučat a tedˇdokonce jednoho pravnuka, proto máme pocit, že něco dlužíme těm, kteří nemají stejné štěstí jako my (zaklepat to na dřevo!).

 

 
Ještě předtím, než jsem se s doprovodem manželky Jožky vydal na běh přes Austrálii, jsem začal uvažovat nad tím, co potom. Aby to stálo za to, musel bych se vydat ještě na delší cestu, ale bylo mě jasné, že by to sebralo ještě více než 4 měsíce a tak dlouho od rodiny by to asi nešlo. A tak jsem se rozhodl pro něco jiného: Pradědeček na koloběžce! To by mělo upoutat pozornost a podstatně zvýšit šanci na získání příspěvků.

 

 
Kromě našich vlastních akcí se také každoročně zůčastňuji akce, která je organisovaná a podporována známou čokoládovnou „Cadbury.“ Je to ve prospěch „Clown Doctors!“ Jsou to klauni, kteří v bílích pláštích chodí po dětských nemocnicích a obveselují nemocné děti. Pochod začíná v Burnie v doprovodu aut a skupin lidí s kasičkama na příspěvky. Pokračuje to až do Hobartu - 340 km – denně se urazí kolem 50 km. Když jsem se toho zůčastnil vloni tak při debatě s manažérem Cadbury jsem se zmínil o svých plánech a on mě hned nabídl, že tu koloběžku pro mě koupí. Samozřejmě, že jsem neodmítl!

 

 
První akce, kterou jsem naplánoval a právě skončil, byla jízda z Hobartu do Burnie. Dva z mých vnuků, Danial (14 roků) and Jacob (12 roků) už delší dobu se chtěli se mnou něčeho takového zůčastnit. Toto je ta vhodná příležitost. Kluci pojedou na kolech. Většinou je to naopak. Dospělí na kolech a děti na koloběžkách.

 

 
Z Hobartu do Burnie je to 340 km a plánujeme to na 5 dnů. Aby kluci nezameškali moc školu, tak jsme vybrali start na 6.března, pátek. To je jediný školní den. Od soboty do úterka ma jejich škola volno a v úterý odpoledne budeme už zase doma.

Ve čtvrtek odpoledne jsme je vyzvedli ze školy, převlékli se a už jsme na cestě. Do Hobartu jsme přijeli večer po osmé a usadili se na noc v Caravan Parku. Spíme všichni v našem campervanu - „domečku na kolečkách“ který je spíše pro dva, ale když se zvedne střecha, tak nohoře se roztáhnou desky a dva menší klidé tam mohou spát. Koupil jsem ještě pěnovou matraci, aby je to netlačilo a tak se to dalo jakž takž vydržet. Stejně tam trávíme všichni jenom noc, přes den jede Jožka v autě za námi sama.

 

 
První den.

 

 
Ráno v 8 hodin ráno jsme už u Cadbury. Musíme připravit kola a koloběžku na start v 8.30. Kameraman z televize už na nás čeká. Několik pánů z vedení Cadbury přicházejí nás odstartovat a k velké radosti kluků a mé samozřejmě také a nesou sebou velkou kabelu plnou lákavých čokolád. K tomu pěkný příspěvek do kasičky a už vyrážíme na cestu. Prvních pár stovek metrů to jde s kopce  ale pak je pár menších kopečků a navíc protivítr. Není moc silný ale jak poznávám tak i ta troška větru mě zpomaluje ale musím šlapat, lépe řečeno odrážet se z plných sil. Jestli to bude tak pokračovat celý den, tak budeme mít co dělat, abysme to do večera stihli. Máme totiž před sebou 80 kilometrů a většinu velkých kopců které musíme překonat. Počasí je jinak příjemné, ani zima ani horko – tak akorát.

Až po Bagdad (ne v Iráku) je to poměrně rovina. Je tady kolem několik míst s biblickými jmény, jako na příklad Jericho a nebo řeka Jordán. Za Bagdadem už začínají koce. První je Coronation Hill. Kluci šlapou dobře. Měli jsme v plánu je nechat šlapat na kolech jenom čast cesty a občas je strčit do auta i s koly, aby si odpočinuli. Ale kdepak. Oni měli na to úplně jiný názor a dokonce když jsme narazili na dlouhé, prudké kopce  a já jsem musel tlačit tak jsem jim navrhoval, aby si taky odpočinuli od šlapání a přidali se ke mně. Ale co mě to napadá, oni přece chtějí dokázat, že kromě zastávek s kol neslezou a vyšlapou každý kopec. A taky to tak celou cestou bylo. Když jsem já šel nebo klusal do kopce vedle koloběžky, oni jeli dopředu, Jožka za nimi  a na kopci na mne počkali. Než jsem se nadál, už jsme byli na kopci. S kopce museli jet za mnou, měl jsem obavy aby nejeli jak blázni, což by se dalo čekat, a nerozbili si huby. I tak jsem jel s kopce na koloběžce až 42 km za hodinu! Ne že bych se nebál! Nedalo mě neuvažovat nad tím, co by se asi stalo, kdyby mě prasklo přední kolo. To by byly kotrmelce! Ale tento pradědeček se tak lehko nenechá odradit strachem. Je to vzrušující se řítit dolů po silnici, vítr fučí kolem uší, i přes ty menší obavy se mě to docela líbí. A hlavně kilometry rychle ubíhají.

Naše první zastávka byla v Kemptonu. Malé malebné historické městečko, stavili jsme se ve škole, kde měli právě polední přestávku a tak jsme si mohli se žákama povykládat. Je to už po třetí, kdy jsem se v této škole stavil při mých předešlých bězích pro charitu a tak tam nejsem cizincem. 

Od Kemtonu jsou kolem silnice vyřezané siluety různých výjevů z historie. Nechybí tady dostavníky, bushrangers neboli loupežníci a podobné, jak je možno vidět z několika fotografii.

Po několika dalších kopečkách jsme na vrcholu Spring Hill, nejvyšším bodu na dálnici Midland Highway, 488 m nad mořem. Začali jsme prakticky na mořské hladině, takže stoupání bylo dost. Tato dálnice je často nazývaná Herritage Highway neboli Dálnice Dědictví. Je tady kolem hodně historie. Ani se mě tomu nechce věřit, že děláme tak výborný pokrok. Navíc se otočil vítr, fouká teď z boku a tak se nám dobře pokračuje. Pozdě odpoledne se ochladilo, vítr byl docela studený, ale nám to nevadilo. Jedna paní projela kolem, zastavila a čekala na nás. Bylo vidět, že jí moc teplo nebylo, ale čekala až přijedeme. Kroutila hlavou nad tím co děláme a ocenila to tím, že dala do kasičky 50 dolarů. Byli jsme moc rádi, v dnešní době kdy ekonomie není na tom moc slavně a navíc požáry ve Victorii a záplavy v Queenslandu udělali velké díry do kapes normálně štědrých Australanů.

 
Do Oatlands jsme dorazili v 6 hodin odpoledne, proběhli hospodou vybrat nějaké příspěvky a nakonec jsme zakempovali na břehu jezera Lake Dulverton které je rájem velkého množství různých vodních ptáků. Snažil jsem se naladit na mém notebuku televizní stanici a podívat se na náš start v Hobartu, ale bohužel příjem tady nebyl. Kluci byli trochu zklamaní, ale nedá se nic dělat. Jožka nachystala večeři a zahráli si žolíka. Strašně jsem si divil jak to ti kluci rychle pochytili, dokonce se každému z nich podařilo vyhrát jednu hru a tak jsme spokojeně ulehli ke spánku. Měli jsme za sebou většinu velkých kopců a přesto jsme dosáhli průměrné rychlosti 10.8 km za hodinu. Potvrdilo to v co jsem doufal, že ujet na koloběžce 80 km denně nebude velký problém.

 

 

 

 

Druhý den.

 

 
Ráno jsme moc nespěchali, čeká nás poměrně krátký den a tak jsme vyrazili na cestu až v 9 ráno. Projeli jsme kolem majestátného mlýna Callington Mill, poháněného větrem a parou, postaveném v roce 1837. Kromě toho je tady hodně zajímavých starých budov včetně nejstarší soudní budovy v Austrálii z roku 1829. Oatlands se chlubí největším počtem starých budov postavených z pískovce  mimo velkoměsta. Opravdu malebné městečko.

Hned za Oatlands nás čeká poslední z velkých kopců – St Peters Pass. Bylo hezké ráno, ale zase proti větru, ale nedělal jsem si s tím moc starostí. Než jsme se nadáli tak jsme měli kopec za sebou. Kluci zahlédli u silnice velkého hada, ale než jsem stačil vytáhnout foťák, tak zmizel v trávě. Bylo to i pro mne překvapení, když jsem se před pár rokama dověděl, že Tasmánie má největší počet hadů na světě na čtverční kilometr a všichni jsou jedovatí. Ale normálně se lidem vyhýbají.

 
Když jsme prijeli k prvnímu odpočivadlu tak si Danial všimnul, že mu uchází vzduch ze zadního kola. Samozřejmě že jsme měli sebou pár rezervních duší, tak než si kluci ulevili na záchodě, jsem duši vyměnil a jeli jsme dál. Kolem jedenácté se vítr zase trochu otočil, začal foukat se strany a tak se nám zase dobře pokračovalo až do městečka Ross, kam jsme přijeli právě včas si koupit něco na oběd. Všichni jsme se rozhodli pro „meat pies“, tradiční Australská přesnídávka. Jsou to vlastně takové koláče z lískového těsta, plněné vařeným masem.
 
Ross je také velmi zajímavé historické městečko. Velmi známý je je jeho most, postavený v roce 1836 vězněm a kamenosochařem Danielem Herbertem, který po dostavění mostu dostal pardon za to vynikající dílo, přestože tam do stěn vytesal nepříliš lichotivé postavy, velice se podobající několika velmi vlivným osobnostem z té doby. Asi to panstvo tenkrát nebylo tak zlé a ješitné!
 
Vzhledem k tomu, že Ross je prakticky ve středu Tasmánie, byl velmi důležitým střediskem, byla zde umístěna vojenská posádka a také byl zastávkou dostavníků. 
 
Jedním z důležitých turistických atrakcí v Rossu je Wool Centre, historické museum chovu ovcí a vlny, které ročně uvítá kolem 75 000 návštěvníků. Tato oblast je totiž proslulá exportem ovcí a Merino Super jemnou vlnou. Cena za kterou se tato vlna prodává dosáhla již skoro 2 700 dolarů za kilo.

Pouhých 11 kilometrů, což je na Tasmánii velice malá vzdálenost mezi městy,  je  Campbell Town, jedno z mála míst kterým se dálnice nevyhnula a vede přímo středem městečka. S počtem obyvatelstva kolem 900. Stejně jako v Ross prosperita je založena na zemědělství. První ovčí show tady bylo v roce 1838. Je to jedno z nejstarších v Austrálii a pokračuje nepřetržitě až dosud. Další zajímavost je to, že první telfonní hovor na jižní polokouli se uskutečnil právě tady, mezi Campbell Townem a Launcestonem v roce 1857 když místní ředitel školy vyrobil pár telefonních přístrojů podle kreseb vynálezce telefonu Bella.

 
Den jsme skončili na tábořišti Corana Junction asi ve 4 odpoledne. Byl krásný den, opravdová pohoda. Zalepil jsem Danialovi duši do kola aby byla zase rezerva, ale jak se nakonec ukázalo, tak jsme ji už nepotřebovali.

 

 
Třetí den.

 

 
Počasí nám přeje. Probudili jsme se zase nádherného rána, modrá obloha a ani vánek. Dnes nám čeká jenom 56 kilometrů do Carricku a tak jsme si pospali a na cestu vyrazili zase až v 9 ráno. Po tom, co jsme překonali ty největší kopce, cesta vede buď po rovině anebo mírně s kopce. Aby jsme se ještě náhodou nerozmazlili! Začínáme ale pociťovat ty dlouhé hodiny na slunci. Přestože se natíráme krémem proti spálení a rty zinkovým krémem, začínájí nám praskat rty a to není zrovna příjemné, hlavně když se jí. Tasmánské slunce je strašně silné. Lidé, kteří sem přijedou z pevniny se diví, jak je lehké se spálit, když má Tasmánie pověst mokré a studené krajiny v porovnání se zbytkem Austrálie. Ale dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat a snažit se na popraskané rty zapomenout. A hlavne je mazat častěji.

Ještě před čtvtou odpoledne dorážíme do Carricku. Je to městečko, které v začátcích 19. století hrálo důležitou roli v zásobování Sydney moukou. Místní mlýn na břehu řeky Liffey mlel obiloviny vypěstované místními farmáři kterou posílali do Sydney a tak zachránili její obyvatele od hladovění.

 
Pro nás je Carrick ještě více důležitý tím, že tam náš kamarád Mirek Mařík založil a operoval galerii, ve které vytvářel  a vystavoval nádherné ornamenty z mědi. Používal k tomu unikátní styl barvení ohněm. Jeho díla jsou na stěnách mnoha slavných budov během 200tého výročí osídlení Australie byly jeho díla vystaveny v Brisbane mezi jinými díly nejznámejších Australských umělců.

Po přestěhování ze Sydney, Mirek koupil „Archers Folly“, starou historickou budovu v Carricku, kterou používal jako studio, dílnu a galerii.    

 
Páteho dubna 1978 byl den, na který celá rodina nikdy nezapomene. Velký požar zničil budovu a všechno co Mirek měl, zůstalo mu jenom kladivo a šroubovák. Přitom nebyl pojištěný, protože mu v té době na pojištění nezbývalo. Mirek se zamozřejmě nevzdal, postavil novou budovu a pokračoval od úspěchu k úspěchu. Bohužel, jak se zdá, že se to vždycky stává dobrým a schopným lidem, Mirek před několika zemřel na rakovinu. Jeho syn Tomík se naštěstí od Mirka naučil dost a tak Mirkem započaté dílo úspěšně pokračuji. Nejsmutnejsi na tom je to, ze Mirek zemrel kdyz mu bylo 55 let, v den mamincinych 80. narozenin.
 
Mirkova maminka paní Kadlecová, která se za Mirkem přistěhovala z Česka, tam teď bydlí v galerii a to byl hlavní důvod, proč jsme tam zůstali přes noc, jinak by bylo rozumější pokračovat dalších 12 km do Westbury, zkrátit si příští, velmi dlouhý den. My se tam rádi zastavíme, i když to není moc často. Paní Kadlecová je moc hodná a na její věk velmi čiperná paní, dobře přes 80 let a tak si s ní rádi povykládáme. Dokonce navařila segedínský guláš a tak jsme si velice pochutnali. Taky jsme so dověděli, jak to vlastně bylo s tím nešťastným požárem. Mirek, starý dobrák, našel někde malé káčátko, celé promoklé a promrzlé, a tak ho vzal do galerie, ustlal mu v košíčku a aby se chuďátko zahřálo, tak tam nad ním rožnul žárovku. Nějak se přepočítal v tom jak vysoko by to mělo být nad kačenkou a tak to dopadlo tak, že kačenka se upekla a s ní shořela celá budova i s obsahem.

Pro více informací www.tascoppermetalart.com

 

 
Čtvrtý den.

 

 
Ráno jsme si museli trochu privstát, čeká nás cesta do Devonportu dlouhá 87 kilometrů. V osm ráno jsme už byli na cestě. Jak naschvál, dnes fouká vítr proti nám a navíc je silnice dost vlnitá. Nejsou to už tak velké kopce, ale skoro pořád buď nahoru nebo dolů. Pokračujeme po staré silnice, kde není tak velký provoz a take proto že projíždíme přes městečka, kde je větší šance dostat nějaké příspěvky. Pokračujeme bez problémů. Kluci se cítí dobře a já jsem rád, že se konečně taky cítím opravdu dobře. Teď se mohu přiznat, že když jsem se vyškrabal z postele ráno před odjezdem z domu, tak mě strašně bolely záda, jak už to bývá v našem věku. Jako v té písničce „Už se podzim blíží, už to cítím v kříži...“  První dny na cestě to bylo OK pokud jsem jel, ale když jsem si sedl, tak jsem měl velký problém se zase narovnat. Vždycky to chvilku trvalo, než se mě to podařilo. Bylo mě velice trapně, protože se nerad přiznávám k takovým věcem. Taky mě bolely kolena, protože jsem nebyl na koloběžku natolik vytrénovaný. Dnes ale je všechno perfect. Záda i kolena se konečně rozhýbaly a mám pokoj. Já vždycky říkám, že takové všelijaké bolesti se dají překonat pohybem. Přišlo to včas na dnešní, dlouhý den. Blížíme se k Deloraine, pěkné městečko blízko hor. Kdysi jsem tady dělal instruktora parašutického clubu. Je to sice už dávno, ale přesto mám Deloraine velice rád. Ani mě nevadí, že jsou tady kolem trochu větší a delší kopce.
 
Za Deloraine je dlouhý kopec dolů a tak než se nadáme už jsme v Elizabeth Town. Kdo by očekával zase další městečko, by se velice divil. Je to vlastně středisko pro okolní farmáře, obytné domy tam neuvidíte, jenom nějaká společenská hala, kostelík a hospoda, kterou ale předělali na pekárnu a restauraci. Vždycky se tam stavíme, když jedeme kolem si pochutnat na něčem dobrém. Asi po další hodině dojíždíme na odpočivadlo Parramatta Creek. Jelikož je dlouhý víkend ( 3 dny), tak hodně lidí jezdí do přírody nebo na návštěvy a tak bývá více nehod na silnicích, způsebených hlavně únavou. Proto se řidiči povzbuzují, aby se na těchto odpočivadlech zastavili a oddychli si od řízení. Proto tady nabízejí kávu a sušenky – zadarmo. Samozřejmě že jsme se také stavili. Už nám zbývá necelých 20 kilometrů do Devonportu a času máme fůru. Ale jenom do té doby než si Jožka všimla , že má v předním kole pořádný hřebík. Skoro ve stejnou dobu se Jacobovi pokazila přehazovačka. Spravit to bez speciálního nářadí a znalosti nešlo. Mezitím vzduch z kola začal rychle ucházet a tak nezbylo než abych vyměnil reservu. Mezitím Jacob zavolal Petrovi a než jsem měl kolo vyměněné, tak tam byl Petr s náhradním kolem, aby Jacob mohl pokračovat.
 
Zavolal jsem Caravan Park, kde jsme měli zamluvené ubytování, protože zavírají kancelář v 6 večer a měl jsem obavy, že to včas nezvládneme. Ujistili nás, že to nebude problém, protože tam bydlí a tak bylo po jedné starosti. Nakonec se nám podařilo znova vydat na cestu dříve než jsem si myslel a tak nám zbyl čas na zastávku v malé turistické čokoládce v Latrobe. Majitel je Belgičan, který umí dělat opravdové dobroty. Já se s ním znám ještě z dob když jsem byl v Lactosu, ale bohužel on tam tentokrát nebyl. Vždycky stědře přispěje když probíhám kolem a vybírám na nemocné děti.

Kromě jiných dobrot je tam možnost koupit si horkou čokoládu, tak jak to pili staří Aztékové – s přídavkem čili, jen trochu, aby to nepálilo, ale ta chuť tam je a trochu alkoholu. Zní to divně, ale chutná to výtečně.

 
Latrobe je malé město, asi 2 600 obyvatel, které se chválí tím, že je to „Hlavní město ptakopysků“. Jsou také hrdí na svoje sportovní události. V roce 1891 uspořádali první mistrovství světa v dřevorubectví. Kadý rok mají také cyklistický festival, jehož závodů se zůčastňuji jedni z nejlepších dráhových cyklistů na světě, protože na severní polokouli je zima a tady je možnost pokračovat v treninku a přivydělat si. Těchto cyklistických festivalů je v době kolem Vánoc a Nového roku několik skoro ve všech městech a ti co se dobře umístí dostanou několik tisíc dolarů za start.
 
Z Latrobe do Devonportu je to už jenom 6 km a tak v 18.30 jsme už v Caravan Parku. Paní, které se Park stará nám ještě nabídla oprat tílka, které to už potřebovaly. Obchod byl také ještě otevřený a tak jsme si koupili grilované kuře a k tomu bramborové hranolky aby Jožka nemusela nic chystat. Byl to i tak dost dlouhý den na cestě – 10 a půl hodiny. Kluci toho ale ještě neměli dost, rajtovali na kolech až do tmy!

 

 
Pátý den.

 

 
Ráno jsme nemuseli spěchat, do cíle v Burnie je to už jenom 57 km. Devonport je prosperující a trochu větší než Burnie. Jednou z výhod je že je tam na řece přístav, do kterého přijíždějí lodě s turistama z Melbourne, takže se tam pořád něco děje. V létě jezdí dvakrát denně, jedna plavda přes den a druhá přes noc. V zimě jenom přes noc. Ty přivezou sebou denně stovky turistů.

Zajímavé je, že když Anglická loď poprvé projížděla kolem severního pobřeží Tasmánie v listopadu 1798, Bass ani Flinders si nevšimli, že je tam ústí řeky a když Kapitán Charles Hardwicked proplul kolem v roce 1823 tak napsal hlášení, že „je to velice hornatá krajina, velice neúrodná a úplně nevhodná na osídlení“. Samozřejmě že historie prokázala, že byl na velkém omylu.

Do Ulverstonu jsme jeli po dálnici, tam jsme ale odbočili na starou cestu, která se klikatí kolem moře. Pobřeží je opravdu krásné, domy tam kolem cesty rostou jako houby po dešti. Hodně lidí chce mít výhled na moře a mohou si dovolit zaplatit za takové pozemky nehorázné peníze.

Kluci měli chuť na McDonalda a tak jsme tam chvíli poseděli než jsme vyjeli z Ulverstonu.

Další zastávka byla v Penguinu, další velice sympatické městečko u moře. Koupili jsme si v supermarketu nanukový dost a v campervanu jsme se o něj podělili. V Burnie je naplánovaný příjezd na 16.30 a proto se schválně zdržujeme abysme tam nebyli moc brzo.

Přesně v 16.30 dorážíme do Cadbury, kde nás vítají celé naše rodiny a manažer s několika dalšími zaměstnance. V ruce mají dárkový košík s čokoládama a navíc slušný příspěvek do kasičky.

 

A to je všechno. Potvrdil jsem si, že ujet na kolběžce 80 km denně nebude velký problém a tak mohu začít plánovat příští akci na koloběžce. Bude to 3200 km z Darwinu do Adelaide. Plánujeme vyrazit z Darwinu 28.srpna, den mých 70. narozenin. Kam se ten čas poděl? O tom ale až příště.