kolem-tasmanie---tentokrat-s-riksou

 
 
Potřetí kolem Tasmanie pro charitu - tentokrát s rikšou!

 

Není dne, aby se mě někdo nezeptal, jaké bláznovství zase vymýšlím. To už všichni považují za samozřejmé že něco zase podniknu, přesto že jsem nedávno oslavil své 71. narozeniny. Když jsem byl kluk a znal někoho kdo měl přes šedesát roků, tak jsem si myslel, že to byl už opravdu stařeček a jediná vhodná činost pro takové lidi bylo sedět v parku na lavičce a pozorovat okolí. Když v té době někdo v takovém věku dokonce sednul na kolo, tak jsme to považovali za raritu. Jak se ale časy mění!

Tady je samozřejmě hodně takových, pro které věk nic neznamená a já mám to štěstí, že jsem jeden z nich. Jsem pořád stejný blázen jako kdysi, nedělám si starosti o nejakou důstojnost a pro nějakou dobrou věc jsem ochotný ze sebe udělat šaška. Prostě „stárnu nedůstojně“, jak se tady říká.

Mám staršího bratra Pepika. My jsme opravdu mohli být dobrým vzorem pro všechny bratry. Co bylo jeho bylo i moje a co bylo moje bylo i jeho. Nikdy nám nebylo zatěžko udělat cokoliv jeden pro druhého. Také mě brával všude sebou i přes protesty jeho kamarádů. Neměli moc velký zájem se tahat s „takovýn uchálem“, ale nic jiného jim nezbývalo než se tím smířit. Pepik byl moc populární na to, aby se obešli bez jeho společnosti. A tak jsem byl zvyklý na to, že jsem byl vždycky a všude ten nejmladší. Nezdá se to být tak dávno, a přesto je to úplně jinak. Jsem teď nejstarším aktivním členem našeho běžeckého klubu. Těžko to pochopit.  

Od Australanů jsem se naučil nemyslet jenom na sebe ale také na dobro jiných. Dobročinných spolků je tolik, že není možné podporovat všechny. Je mnoho lidí, kteří potřebují pomoc, ale já dávám přednost těm, kteří si své problémy nezavinili sami a nedovedu si představit nikoho jiného, kdo si zaslouží podporu více, než mladí lidé a děti, které žijí s rakovinou. My máme šest vnoučat a jednoho pravnuka, všichni jsou zdraví a tak máme velké sympatie pro ty, kteří nemají takové štěstí jako my. A také vím, kam ty peníze jdou a co se s nimi podniká. Proto podporuji CanTeen.  Nedávno k tomu přibyl další důvod. Dcera mého přítele zemřela na rakovinu a zanechala po sobě tři děti, nejstarší 12 let. CanTeen se teď snaží jim poskytnout útěchu a dát jim možnost strávit nějaký čas mezi jinými dětmi, které postihl stejný osud. Co může být důležitější?

Sehnat příspěvky není zrovna lehké, když je kolem tolik dobročinných spolků. Určitě každého z vás už někdo volal telefonem a žádal o příspěvek. To mě zrovna moc neimponuje, představuji si, kolik z těch příspěvku se utratí za ty telefonni hovory a navíc když se člověk dozví, že ti sběratelé příspěvků jsou někdy za to dokonce placeni. CanTeen nic takového neděla, žádné telefony, žádné klepáni na dveře. Neplacení dobrovolníci pořádají různé akce a záleží na veřejnosti, jestli chce přispět nebo ne.

Proto se vždycky snažím  vymyslet něco jiného, co upoutá pozornost, hlavně sdělovacích prostředků a doufám, že když veřejnost vidí, že jsem ochoten vynaložit hodně úsilí, času a mnohdy vlastních financí, tak doufám, že je to ponoukne ke stědrosti a přispějí na tuto zasloužilou charitu.

 

Kolečko kolem Tasmánie je můj příští projekt. Jednou jsem to už oběhl, podruhé stejnou tratí jsem projel na koloběžce před několika měsíci a potřetí to bude s RIKŠOU! Bude to velmi náročné, protože tentokráte nebudu mít „po ruce“ manželku Jožku, aby se o mě starala. Bude to bez jakéhokoliv doprovodu. Na rikši nebude žádný pasažér, ale bude tam moje vybavení na přenocování někde u silnice, potraviny, voda a reservní oblečení. Na komunikaci budu potřebovat laptop a kameru. Na nabíjení baterií musím sehnat vhodný sluneční panel, nějaké nářadí na opravy, vařič, nějaké nádobí, bude toho prostě dost. Na Cestu se vydám 30. ledna 2011 a bude dlouhá 1300 kilometrů. Předpokládám, že to vezme asi měsíc. Ještě jsem neměl možnost si ověřit, kolik kilometrů za den budu schopný udělat. Taky musím vyzkoušet s plně naloženou rikšou jestli budu muset instalovat brzdy na prudké kopce. Měl jsem stěstí, že firma na výrobu vozidel poháněných lidskou sílou pro mě udělala rám s kolama, místní dřevařský obchod věnoval dřevo na sedačku a jeden známý výrobce nabytku, původem Němec, to dal dohromady. Mně už zbylo jenom to natřít a dodělat pár drobností.

Tak jako vždycky, každý cent, který vyberu, jde přímo do CanTeen, (více o nich na www.canteen.org.au ).  Stravu a ostatní  výdaje si budu hradit z vlastní kapsy.

Tak jako při předešlých cestách, budu samozřejmě pravidelně informovat zájemce o průběhu cesty na  http://vlastik.skvaril.googlepages.com

Kde budou také zveřejnění další informace, včetně adresy, kam bude možno posílat příspěvky. Doufám, že také mezi Čechoaustralany se najde dost dobrých duší, které ocení moji snahu a přispějí na tuto zasloužilou charitu.

  

vlastislav.skvaril@bigpond.com

 

 

 

Příští neděli, 30. ledna se vydávám na další cestu za účelem sbírat příspěvky pro charitu CanTeen, která se snaží zpříjemnit život mladým lidem, žijících s rakovinou.

 

Jak jsem již informoval, bude to kolečko kolem Tasmánie, stejné, které jsem už jednou oběhl a podruhé projel na koloběžce. Tentokrát to bude s rikšou, kterou jsme zkonstruovali pomocí několika dobrých lidí, a hlavní rozdíl mezi předešlými akcemi je v tom, že na to budu úplně sám. Veškeré vybavení na kempování, rezervní oblečení a jídlo a pití si povezu sám na rikši. Celková vzdálenost je 1350 kilometrů a podle plánu mě čeká každý den maraton, neboli 42 kilometrů. Jelikož je tady hodně dlouhých a prudkých kopců, namontoval jsem na rikšu brzdy a na tahaní do kopců mám pás, který je lanem přivázaný k rikši, abych se nemusel spoléhat jenom na ruce, to bych to asi neutáhnul.

 

Tuto roční dobu jsem si vybral hlavně kvůli počasí, protože v únoru a březenu na Tasmánii většinou moc neprší. Letos to může být ale trochu jinak, zatím prší častěji než normálně. Působí to La Nina, která přináší hodně dešťů a určitě jste všichni slyšeli o záplavách, které La Nina způsobuje, hlavně na východní části Austrálie, ale také v menším měřítku na Tasmánii. Očekává se, že tento povětrnostní systém bude trvat až do března a tak musím být na to připravený. Kromě pláštěnky do deště nic jiného dělat nemůžu, jedná se spíše o to, abych byl na to připravený duševně. Naštěstí jsem si zvykl během mých toulkách po horách na to, že po celodenní tůře v dešti musím najít vhodné místo a postavit stan, uvnitř se převléknout do suchého oblečení a celkem v pohodě přežít noc. Pokud ještě prší, tak to suché oblečení jde do plastikového pytlíku a s velkou nechutí si musím oblect to mokré, protože člověk nemůže sebout tahat moc reservního oblečení. Ta nepříjemnost ale brzy přejde, když se člověk pohybem zahřeje. Naštěstí nejsem z cukru a tak není nebezpečí rozpuštění. A kůže je nepromokavá a tak to nakonec není žádný velký problém. Podle předpovědi na příštích 10 dnů má pršet celých prvních 5 dnů mé cesty a potom zatím nevím. Mohu jenom doufat, že se meteorologové zmýlili.

 

Cestu budu zase popisovat při každé příležitosti  na mojich stránkách http://vlastik.skvaril.googlepages.com   . Nebude to velice pravidelné, zvláště když budu v končinách, kde není signál a kde nebudu moci dobijet můj laptop.

 

Můj telefonní kontact během cesty je 0438 330 652, emailová adresa je vlastislav.skvaril@bigpond.com

 

PROSÍM ALE, ABYSTE NEPOSÍLALI ŽÁDNÉ SLIDESHOWS NEBO OBRÁZKY, KTERÉ BY ZPŮSOBILY HODNĚ PROBLÉMŮ TÍM, ŽE BY PŘEPLNILY SCHRÁNKU, KTEROU MÁM K  DISPOZICI BĚHEM CESTY.

 

Ještě pro zajímavost připínám plám cesty. „Roadside“ znamená „někde u cesty“

 

Date                                 From                                                  To

 

30. 01. 2011          Burnie                             Roadside    

31. 01.                   Roadside                        Stanley

01. 02.                   Stanley                            Smithton

02. 02.                   Smithton                         Roadside

03. 02.                   Roadside                        Arthur River

04. 02.                   Arthur River                    Roadside

05. 02.                   Roadside                        Roadside

06. 02.                   Roadside                        Roadside

07. 02.                   Roadside                        Zeehan

08. 02.                   Zeehan                            Queenstown

09. 02.                   Queenstown                    Roadside

10. 02.                   Roadside                        Derwent Bridge

11. 02.                   Derwent Bridge               Tarraleah

12. 02.                   Tarraleah                         Roadside    

13. 02.                   Roadside                        Roadside

14. 02.                   Roadside                        Hamilton

15. 02.                   Hamilton                         New Norfolk

16. 02.                   New Norfolk                   Hobart

17. 02.                   Hobart                            Sorell

18. 02.                   Sorell                              Buckland

19. 02.                   Buckland                        Triabunna

20. 02.                   Triabunna                       Swansea

21. 02.                   Swansea                         Bicheno

22. 02.                   Bicheno                          Roadside

23. 02.                   Roadside                        St Helens

24. 02.                   St Helens                        Weldborough

25. 02.                   Weldborough                  Roadside

26. 02.                   Roadside                        Roadside

27. 02.                   Roadside                        Launceston

28. 02.                   Launceston                     Carrick

01. 02.                   Carrick                           Roadside    

02. 03.                   Roadside                        Roadside

03. 03.                   Roadside                        Burnie

 

V Hobartu budu 16. února a v 16.00 plánuji strávit pár hodin v Polském Klubu v New Town, pokud by někdo měl zájem si tam přijít trochu povykládat.

 

 

 

Na cestě s rikšou.

Konečně jsem na cestě. Podle plánu start byl v 9 ráno u Obecního úradu. Přisli tří kamarádi se se mnou rozloučit a popřát štastnou cestu. Všichni bohatě přispěli, ale nejzajímavější bylo to, že jeden z nich přijel schválně až z Legana, která je vzdálená z Burnie 160 km! Poprvé jsem se s nim setkal při mém běhu na Cape Zork. tenkrát bydlel kousek nad Brisbane a tam jsme u nich strávili jednu noc. Teď se přestěhoval na Tasmánie a tak jsme obnovili naše přátelství.

lo pršet, ale bylo pěkně. přes den teplota dokonce vystoupila na 30 stupňů, nejvyšší co jsme letos měli a jsme už hodně za půlkou léta. Cestou začal foukat silný protivítr a když za Wynyardem začali pořádné kopce, pěkně jsem se zapotil. Kolem druhé odpoledne mě zavolal Vlastik na mobil, kde asi jsem. Za chvilku se objevil na motorce a přivezl velkou láhev krásně vychlazené limonády. To opravdu bodlo, netrvalo dlouho a byla prázdná. Přitom mě vysvětlil, že se vydal za mnou, divil jsem jak jsem daleko a jel až do Stanley, ale když mě nikde nebylo, tak zatelefonoval. Já jsem si jednou odpoledne sednul na chvilku do stínu se trochu zchladit a tam mě právě minul. Později odpoledne přijela Jožka, chtěla, abych aspoň první noc měl trochu pohodlí. A taky přivezla večeři. V tu dobu jsme se blížili k velkým kopcům Sisters Hills. Náhle se objevil u silnice pán s dcerou, měli pro mě meloun a chlazenou vodu. Viděli mě na silnici když jeli domů a tak si na mě počkali. Samozřejmě že taky přispěli do pokladničky a navíc mě nabídli, jestli bych chtěl, tak bych u nich mohl přespat. Toto je taky jeden z důvodů, proč to všechno dělám. Člověk se setká s hodně dobrýma lidma.

Chtěl jsem skončit den hned za těma kopečkama, ale nebylo žádné hodné místa, až teprve po sedmé večer jsme konečně po padesáti kilometrech zakempovali v parkovišti u nějakého místního kostela. Večeře byla moje první jídlo od snídaně, celý den jsem jenom pil. Těšili jsme se na pokojnou noc, místo toho to bylo hrúza. Nikdy bych nečekal, že bude celou noc jezdit tolik náklaďákú a aut. Nedalo se vůbec spát a to jsem už velice málo spal tu předešlou noc, asi nervy před cestou. Člověk si myslí, že je dost na cestu připravený, ale na poslední chvíli nastanou všelijaké pochybnosti a pak je hlava plná všelijakých myšlenek a ne a ne usnout. V 6.20 ráno mělo volali z rádia ABC a 7.50 z další stanice. Moc mě to nemyslelo, ale asi to dopadlo dobře, protože dost lidí mě zastavilo s tím, že mě slyšeli na radiu a dali příspěvky. Dnes jsem to nepočítal, ale včera jsme vybrali 340 dollarů.

Taky se hodně lidí zmínilo o tom, že nás viděli před týdnem na TV na programu “Random Acts of Kindness” My jsme to sami minuli, ale našli jsme to na internetu, tak kdyby to někoho zajímalo,tak se na to může podívat. Je na tom několik historek, ta naše je až ta poslední.

http://fixplay.ninemsn.com.au/randomactsofkindness/2/8200781/episode-7

Ráno jsme vyrazili na cestu až po deváté, Jožka směrem domů do Burnie a já do Stanley. Je to jenom 33 km a tak nemusím spěchat. Celý den bylo zamračené, hřmělo, ale pršet začalo až asi hodinu před Stanley. Měl jsem v plánu postavit stan u přístavu, kde se nemusí platit, ale když jsem jel kolem Caravan Parku, tak paní vyběhla z kanceláře s tím, že mě včera viděla v místě kde nemohla zastavit a tak se nemohla dočkat, až mě zase uvidí. A kromě příspěvku mě taky hned nabídla chráněné místo pro můj stan, a tak si můžu dát i sprchu a dobít baterie v telefonu a notebuku. Tak takové tady máme lidi. Jak by člověk mohl s takovýmato akcema tak lehce skončit.

V noci bala pořádná vichřice, byl jsem moc rád mět tak dobře chráněné místo. Když jsem se nakonec přizpůsobil k spaní na tvrdé zemi, tak jsem konečně usnul a spal až do rána. Ráno bylo ale krásně a tak jsem se spokojeně vydal na cestu v 9.30. Žádné pilno, do Smithtonu je to jenom 22 km. Udělalo se během dne zase veliké horko, ale je to rovina, a tak to šlo dobře. Cestou mě zavolali z radia v Queenstownu a u Smithtonu si na mě počkala novinářka ze Smithtonských novin udělat pár fotek a reportáž pro zítřejší noviny.

Ve Smithonu jsem měl v plánu se zdržet ve městě a vybírat příspěvky, ale náhle se zamračilo a začat foukat silný vítr. Rázem bylo město jako po vymření a tak jsem se taky ztratil do obchodu našeho kamaráda Iana Kinga. Aspoň se mám čas trochu zorganisovat, než půjdeme na schůzi Rotary Klubu a pak k němu přenocovat. Zítra vyrážím směrem na Arthur River a Western Explorer, je docela možné, že budu delší dobu bez signálu. Tak pokud ode mne neuslyšíte, žádné starosti. Taky mě to asi bude trvat to dát všechno na googlepages a přidat nějaké fotky, je to přece jenom těžké, když jsem na to všechno sám jako kůl v plotě. Že bych si ale zoufal to ne, zvláště když se člověk setká s tolika dobrými lidmi. To je ta pohonná hmota, která mě pořád žene dopředu a pomáhá překonávat všechny překážky.

Po schůzi Rotary mě Ian vzal k nim domů, když jsem nakonec zalehl do postele tak jsem zjistil, že je to jedna z nejpohodlnějších, v jaké jsem kdy spal, mimo naši doma samozřejmě! Není to ale nakonec divné. Přece by člověk nemohl očekávat, aby v domě majitele obchodu s kvalitním nábytkem, byla nějaká ničemná postel.

Ráno mě Ian zavezl do hotelu, kde jsme nechali rikšu po mítinku, zapřáhl jsem se a jelo se dál. Počasí perfectní, chladný vánek ze zadu. První kilometry samá rovina, několikrát začalo prskat, ale nic, co by stálo za řeč. Asi po dvou hodinách cesty jsem se dal do řečí s jednou mladou paní, která stála před farmou a zajímala se o to, co vlastně dělám. Nabídla mě z ledničky kus melouna, to jsem samozřejmě odmítnout nemohl. Pak ale následoval pro mě veliký šok, když mě řekla, že její malá čtyřletá holčička má problém se srdcem a doktoři jí dávají jenom dva měsíce života. Potřebovala by nové srdce, ale to si nemohou dovolit. jsou z Nového Zealandu, tady pracují na farmě, a vrátit se domů na operaci, která by stála 175 000 dolarů a navíc 15 000 denně na intenzivní péči, je pro ně nemožné. To si najednou člověk připadá tak nemožný. Oni se s tím sice smířili, snaží se radovat z každého dne jejího života, který jí zbývá, ale já se stejně nedovedu vžít to jejich situace. Kdybych tak vyhrál milion v loterii, určitě bych se snažil nějak pomoci.

Po zhruba 50ti kilometrech a 10ti hodinách na cestdorazil do Marrawah Tavern, kde jsem se připravoval na to, abych se představil manažérovi a požádal ho, aby mě dovolil tam někde postavit stan a udělat sbírku. V tom vyšel z Taverny Brett Good, kterého dobře znám z Burnie, a když jsem se ho ptal co tam dělá a kdo je tam manažér, tak k velkému překvapení mě oznámil, že on je ten manažér! Já jsem ho znal jako ještě mladého kluka, který bydlel naproti našeho obchodu v Burnie, o který se Jožka starala několik roků, a který k nám každý den chodil na nějaké pomlsky. Je ženatý a otec jeho manželky je rybář, patří mu ta Taverna a Brett se o to stará. Hned mě nabídl pokoj v jejich residenci, a než jsem se nadál, tak jsem měl před sebou talíř s obrovskou porcí smažených ryb, hranolků a salát s tatarskou omáčkou. Všichni mě tvrdili, že to je normální porce jakou servírují každému. Byla to opravdu nejlepší "flake", jak se tady říká filetům ze žraloka, jakou jsem kdy v životě jedl. Velice chutná a štavnatá, díky tomu, že je čerstvě chycená a nakrájená hodně na tlusto. Opravdu více než poctivá porce. Tady každý takový drobný podnikal, který si chce zachovat a získat nové zákazníky, musí nabízet jenom to nejlepší, jinak to může zabalit. Mě se určitě bude snít o té rybě několik příštích dnů, když se budu krmit konzervama.

itom jsem dostal od místních zákazníků hodně příspěvků, lidé jsou tady všude moc hodní, každý mě ještě chtěl zaplatit pivo, ale po jednom vypitém jsem už musel všechny odmítat s poděkováním. Dalším potěšením bylo sledovat cricket, jak jsme porazili Angličany, i když to už vypadalo beznadějné, ale to bohužel většině z vás nic neříká. Mně to taky trvalo dlouho něž jsem tomu přišel na chuť, ale teď Jožka i já se toho nemůžeme nasytit.

Ráno jsem vyrazil v chladném počasí, bylo to velice příjemné, do Arthur River jsem dorazil ještě před polednem, majitelka Caravan Parku mě hned dala možnost si vybrat místo pro stan kdekoliv, a tak mám dobré, chráněné místo a navíc vedle přístřešku, kam budu moci na noc schovat rikšu.

Musím se teď dobře zorganisovat, využít poslední možnosti komunikace, protože od zítřka mě čeká nejhorší úsek, přes 100 kilometrů nedlážděných cest, hodně prudkých kopců a žádný příjem na mobil. Snad to nějak zvládnu, můžete mě držet palce jestli chcete.

(Pokud je v tom nějaký překlep, tak mě to odpusťte, nemám možnou použít automatické kontroly, a nemám čas to všechno pečlivě pročítat. Možná mě můžete někdo poradit jak na to. Anglická verze se mě lehce kontroluje.)

THE WESTERN EXPLORER.

Ráno jsem vyrazil brzy za příjemně chladného počasí. První štestí mě potkalo, když za mnou dorazilo auto a řidič mě podával můj stan. Myslel jse, že byl dobře uvázaný, prvních pět dnů nebyl žádný problém, ale na hrbatých silnicích to bylo jiné. Další ponaučení a díky Bohu, že to našel poctivý člověk. Člověk se pořád učí.

Pohyboval jsem se co nejrychleji, protože jsem se chtěl dostal co nejdále, abych měl příští den aspoň malou šanci se dostat do Corriny, vzdálené přes 110 kilometrů. Western Explorer není normální silnice určená pro normální provoz, je to cesta pro dobrodruhy. Není jako normální silnice prokopaná mezi kopečkama aby byla co nejrovnější, ale plazí se přímo po terénu, který je tady velice kopcovitý. Kopečky jsou proto velice příkré, na některých je dokonce dláždění, když je jasné, že po šterku by to klouzalo a normální auto by to neprojelo. A do tohoto jsem se blázen pustil. Rikša má asi 60 kilo a neočekávám že by si někdo mohl představit, jak namáhavé je to tahat po těchto kopcích. Odpoledne jsem najednou zjistil, že se objevil signál na mobil a tak jsem honem zavolal Jožce. Když jsem skončil hovor, bylo to odpoledne, žádné auta už nejezdily, a já jsem se najednou cítil strašně opuštěný a přiznám se, že mě bylo do breku. Takový jsem hrdina. Měl jsem tisíc chutí ji zavolat znova, aby pro mě přijela a vzala mě domů. Ale další, stále prudší kopečky mě brzo přivedly na jiné myšlenky. V mnoha případech jsem měl velký problém dosáhnout vrcholu. Šlo to jen centimetr po centimetru, musel jsem vyložit maximální úsilí, abych se vůbec pohyboval dopředu a aby mě neujela noha a rikša mě nestrhla zpátky s kopce s katastrofálním výsledkem. Když jsem se díval no vrcholky kopců přede mnou tak se mě zdálo, že se to vůbec nepřibližuje. Změnil jsem taktiku, přestal se dívat do předu a začal počítat do 25 a pak se teprve podíval, jak jsem pokročil. Skoro vůbec, a tak jsem začal počítat do 100. To už bylo lepší, ale musel jsem to vždycky mockrát opakovat, než jsem byl konečně navrchu. A jenom jsem sjel dolů. ůž se to opakovalo znova. A tak to bylo celý den. Nahoru, dolů, žádná rovina. Moc provozu nebylo, ale těch několik aut, které hlavně dopoledne projely, většinou zastavily a jako ocenění mé námahy dávaly pěkné příspěvky., přesně tak jak jsem doufal, když jsem se rozhodl pro rikšu.

Jenom jednou jsem zastavil a strávil ř minut snězením malé kuřecí konzervy se sušenkama. Jinak jsem jenom pil vodu. Po jedenácti hodinách jsem dorazil k řece, kde bylo první místo kde by se dal postavit stan, ale do Corriny bylo ještě 57 kilometrů a tak jsem se rozhodl ještě pokračovat. Když se už pomalu začínalo stmívat a kolem dokola jenom skaliska nebo křoviny, začínál jsem mít užžné starosti, ale konečně jsem našel místo, kde byla silnice trochu širší a dal se tam tam na kraji postavit stan. I když to bylo dost hrbaté místo, tak když jsem tam roztáhl plachtu, tak byla podlaha stanu chráněná. To, že tam bylo plno komárů a pijavic jsem musel ignorovat. Po třinácti hodinách na cestě jsem byl velice potěšený když jsem se podíval na tachometr. Urazil jsem 62.2 kilometrů, o něčem takovém bych ani nesnil, zvláště přes takový hrozný terén. Normálně se nerad moc chválím, ale tentokrát jsem byl na sebe velice hrdý a myslím si, že jsem dokázal něco mimořádného. A tak mě odpusťte takové chvástání. Něco jsem musel sníst, ale neměl jsem už ani energii, ani zájem, dělat si velké starosti a tak jsem si otevřel polékovou konzervu, velice hustou s bramborama, masem a kdoví s čím ještě, a snědl jsem to jen tak studené přímo z konzervy.

Moc jsem toho zase nenaspal, ale odpočinek to byl i přesto, že mě všechno tlačilo a byla mě zima. Možná jsem už psal, že jsem si nevzal spacák, protože jsem už neměl na něj dost místa a protože je léto, očekával jsem, že mě bude stačit tenká deka. A tak teď musím trpět, protože místo tepla je pořád zima, přestože jsme uprostřed léta. Vyrazil jsem na cestu asi o hodinu později než předešlý den, protože mě to jaksi dél trvalo, než jsem se vyhrabal a všechno pobalil. Začalo to celkem dobře, ale po pár hodinách přišel očekáváný déšť a zima. Kopečků pořád víc a víc, tak zima mě ani tak moc nevadila, protože jsem se pořádně zahříval celou cestu. U Donaldson River jsem se zastavil na malou svačinu, tentokrát jenom peanut butter (myslím že tomu říkáte arašidové máslo) se sušenkama, když se déšť proměnil v pořádný šupec. Naštěstí jsem si vzpomněl na deštník na rikše, který jsem tam dal spíš pro parádu, že by mohl být užitečný, a tak jsem si ho otevřel a mohl se pod něj schovat. Ještě jednou jsem to tak udělal, když jsem se dřel po strašně dlouhém kopci a na vrcholku jsem dostal odměnu tím, že tam byl zase signál na mobil. Když jsem zavolal Jožce, tak znova se dostavil velký šupec a díky deštníku jsem s ní mohl chvilku mluvit. Pak jsem už žádný signál neměl až na druhý den, a to mě už zase dodělala baterie a nebyla šance ji znova nabít.

Nakonec po 12 hodinách pořádné zabíračky a skoro 50 kilometrech jsem dorazil do Corriny. Konečně střecha! Seděla tam v přístřešku skupina turistů z Queenslandu, kteří mě cestou předjeli, ale protože jsem měl v dešti rikšu přikrytou, tak nevěděli o co jde, tak jeli dál bez zastavení. Když jsem k nim dorazil tak se velice divili, že už jsem tam z takové dálky kde mě minuli a hned velice ochotně nabídli místo u krbu ve kterém plápolal krásný a teplý oheň. Měli velký zájem o moje povídání, dokonce nabídli večeři - těstoviny s tuňákem, a tak jsem měl po starosti o večeři a mohl si s nimi posedět a povykládat. Také jsem od nich dostal hodně příspěvků.

Stan jsem postavil až za tmy, jenom tak hala bala, ale že to bylo pod přístřeškem tak o nic nešlo. Celou noc lilo jak z konve, zaplať Pán Bůh za tu střechu!

Když jsem tam večet dorazil, tak jsem musel zaplatit za kempování, protože tam byla jen nějaká holka a tak jsem ji nechtěl škemrat o slevu, ale ráno než jsem vyrazil, objevil se manažér, ještě se dokonce omlouval, že mě úctovali za tu noc a peníze mě vrátil a ještě přidal do kasičky. A taky přidal dva muffiny na cestu, plastickou flašku na pití a zadarmo převoz přes řeku, aniž bych mu něco vůbec říkal.

Ráno přestalo pršet, vypadalo to slibně a před desátou jsem najel na převoz, abych byl už zase na cestě. Do Zeehanu mě zbývá 48 km a tak je na čase. Najednou, úplne nečekaně, se udělala průtž mračen, začaly padat kroupy a hřmělo. Sotva jsem měl čas zakrýt medvídka a ostatní věci na rikši a schovat se do kabiny s převozníkem. Museli jsme počkat asi čtvrt hodiny, ale pak jsem už pokračoval v cestě. Celý den byly přeháňky, ale nebylo to už tak hrozné. Čekalo mě ještě několik pořádných kopců, ale nakonec jsem se přece dostal na dlážděnou silnici a tahat rikšu i do kopců se zdálo být strašně jednoduché. Kdo něco takového neprožil, to nemůže pochopit. Já jsem tuto cestu proběhl a projel na koloběžce, ale ani já sám jsem si nedovedl představit, jak to bude těžké to projet s rikšou. Kolikrát jsem byl už na dně se silama a kolik pevné vůle jsem musel vyčerpat, abych to vůbec zvládl. Já se normálně moc necamrám, většinou říkám o mých cestách že to nebylo nic zvláštního, alo toto bylo něco úplne jiného. Já jsem opravdu hrdý na to, že jsem to dokázal. Ale kdyby se někdo ptal, jestli bych ještě znova udělal, a hlavně bez podpory, tak mohu klidně prohlásit, ANI ZA NIC NA SVĚTĚ. Možná kecám, kdybych dostal nabídku, která by stála za to, tak bych o tom možná uvažoval.

Když jsem se večer po osmé blížil k Zeehanu, tak jsem už nečekal žádné komlikace. Měl jsem přijet až příští den, protože jsem plánoval tři dny na Western Explorer ale zvládnul jsem to za dva, ale to by nemělo vadit, naopak mám den navíc v Zeehanu, dost času dohnat toto psaní a ostatní komunikace. Majitelé hotelu nevěděli, že přijedu o den dřive, a k mé velké hrůze bylo všechno v Zeehanu zavřené. Je neděle a zavírá se brzo!

Dělal jsem si chuť na pivo a teplou místnost. Zapomeň. Ale aspoň je tam velká šopa, pod kterou jsem si postavil stan, a tak jsem aspoň nemusel být v dešti. Telefon byl vybitý, měl jsem nutnost zavolat Jožce a trochu se potěšit, ale vypadalo to beznadějně. V zoufalství jsem obhledal hotel, jestli nenajdu nějakou zásuvku a velkému překvapení jsem našel odemklou prádelnu. S určitým váháním jsem tam vlezl, zapnul telefon do zásuvky a mohl zatelefonovat. Jenom stručně, připadal jsem si jako nějaký lupič, ale snažil jsem si to omluvit tím, že by mě to majitelé určitě neměli za zlé.

V noci jsem se zase moc nezahřál, ráno jsem ale měl ten luxus, že jsem si mohl sednout ke stolu pod střechou u hotelu a uvařit si snídani. Pak přijela paní otevřít hotel, řekla mě že Suzanne přijde odpoledne a Ian je v nemocnici. Pustila mě ale dovnitř a tak mám to štestí, že tady v teple a s elektrickou zásuvkou mohu psát tyto bláboliny. Ještě nebylo tak zle, aby nebylo zase dobře. Přitom ale si uvědomuji, že mě čeká ještě hodně dnů ve velmi vzdálených a opuštěných končinách, a tak musím k tomu dodat, že ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř! A tak jsem obšas optimista a občas pesimista.

FANTASTICKÝ QUEENSTOWN

Večer se zase udělala v Zeehanu pořádná zima, moc jsem se netěšil na další drkotání zubů ve studeném stanu, ale naštěstí pro mně Suzanne to vyřešila tím, že mě nabídla pokoj na noc, a tak kromě horké sprchy jsem se pěkně vyspal v teplé, mekké posteli. Ten kdo nezažil studené noci ve stanu na trvdé zemi pod tenkou dekou, nikdy si nemůže opravdu ocenit ten luxus spaní v pohodlí. Ono se to lehce vezme za samozřejmost, ale nemá každý na světě pohodlnou postel.

Ráno cestou do Queenstownu bylo jen několik menších přeháněk, jinak cesta ubíhala dobře, i přesto, že bylo hodně dlouhých kopců, ale tady na Tassie se s tím člověk musí smířit.

Asi 7 kilometrů před cílem se objevila paní, kterou jsem sice předtím vůbec neznal a která organizovala všechny akce pro mně. Přijela aby se přesvědčila, že je všechno v pořádku, a pak už na mě čekala v Queenstownu se skupinou lidí na přivítání. Měli připravenou kávu a zákusky, a to se dělo potom mě úplne vzalo dech. Presidentka Rotary Klubu věnovala šek na 100 dolarů, totéž zástupce z Lyon Klubu. Další paní si hned ode mně vyzvedla věci na oprání a navíc přidala dalších 100 dollarů a s příspěvkama od ostatních se toho nasbíralo přes 700 dolarů. To člověkovi opravdu hřeje srdce, když dostává takovou podporu a že lidé po celé Tasmánii vědí o mých cestách pro Charitu a jsou ochotni mě podpořit.

Ta paní, Margareta Steele, se mnou potom prošla město nasbírat další příspěvky. Potom jsme zašli do obchodu, přikoupit si nějaké jídlo na cestu, a to mě taky nedovolili zaplatit. Večer jsem ještě byl pozvaný na schůzi Rotary Klubu s večeří a potom hned na schůzi Lyons Klubu. Tam mě jeden pán vrazil do ruky 100 dollarů, a že to je pro mně na moje výlohy. Když jsem řekl, že bych to raději dal do kasičky, tak trval na tom, že si to musím nechat, a tak nakonec musím respektovat jeho přání. Je mě za to ale tak trochu hanba. Ráno se ještě musím stavit v rozhlasové stanici, kde si chtějí se mnou povykládat na radiu, a pak už budu zase na cestě do odloučených končit, několik dnů nebudu mít signál na mobil, a tak se zase ozvu až asi z Hamiltonu.

Teď se naposledy pohodlně vyspím v hotelu Empire, který mě věnoval pokoj zadarmo včetně snídaně. Lidé jsou tady prostě úžasní, já si jenom mohu chrochtat že jsme měli takové štestí dostat se na Tasmánii a mět možnosti stát se členy společnosti, kde jeden se stará o druhého. Tak teda zase příště.

Zase tak trochu z civilizace.

Po snídani jsem se setkal s Margaretou a šli jsme do rozhlasové stanice na rozhovor. Margareta přinesla sebou pytlík se sandvičema, prý abych měl na cestu. Bzlz tak úžasné, že jsem si je musel ofotit a opravdu jsem měl na celý den o jídlo postarané. Říkal jsem si, že jenom maminka by se starala tak o svého malého Pepička, jak se Margareta starala o mně.

Z Qeenstawnu vede cesta po serpentinách do prudkého , neslavného kopce směrem na Gormanstown. Znám to dobře a moc starostí mě to nedělalo, Stejně jsem byl ale překvapený, když jsem se po pětikilometrovém stoupáni ocitl na vrchu za hodinu a pět minut. Počasí bylo pěkné, chladno a po zrovna tak dlouhém kopci dolů byla dost dlouhá rovina.

Já musím ale znova zdůraznit, že celou tu krajinu a jiné zajímavosti moc nepopisuji, prože jsem to už popsal při mých minulých cestách, a tak pokud by to někoho zajímalo, tak to najde na http://vlastik.skvaril.googlepages.com (nevím, prč se to neukazuje modře)

Z ničeho nic zastavil malý turistický autobus, vyskočil z něho kámoš, z Burnie, který tam jezdí na turistickou sezonu, a kromě příspěvku mě nabídl sáček výborných třešní. Pár jsem jich snědl hned a zbytek nechal na pozděj. Za chvilku se objevil předemnou cyklista se Švýcarskou vlajkou, samozřejmě zastavil, protože my cvoci se tak nějak navzájem přitahujeme, povykládali jsme si, podělil jsem se s nim o zbytek třešní, a pokračovali jsme v cestě každý jiným směrem. K večeru jsem se začal ohlédat po místě na stan, ale nikde nic. Konečně jsem na pravé straně uviděl horu Frenchman Cap a to mě potěšilo, protože jsem věděl, že nablízku vede pěšina na tu horu a u silnice je parkoviště pro auta, které tam zůstanou, protože dál se už jet nedá. Brzo jsem se ale přestal radovat když jsem zjistil, že parkoviště je upravené, celé vysypané šterkem a absolutně žádné místo na stan. A tady se zase ukázalo, že nejsem tak chytrý, jak si někdy myslím. Mapu jsem si nevzal, přece to tady znám, ale jak by se mě tentokrát hodila. Znám další místo u Franklin River, které by bylo idealní, ale nevěděl jsem přesně jak je to daleko. S rikšou mínus nebo plus 10 km je obrovský rozdíl, a tak jsem tam raději zůstal. Nakonec jsem tam stan pod střechou přístřešku napolo postavil, nebylo tam moc místa, zem byla pořádně tvrdá a hrbatá, ale pořád lepší než přímo na šterku. Už byla tma, když jsem šupl dostanu, snědl masovou konzervu se sušenkama, ale ještě na mě čekala další akce. Uvnitř stanu bylo nejméně 30 komárů a tak nastal asi 20ti minutový lov. Konečně jsem zlikvidoval posledního, zhasnul a chystám se snažit usnout, najednou bzzzzzz, šlak aby tě trefil. A znova do boje! Dostal jsem ho, a potom už byl klid. Moc jsem toho ale nenaspal, šutry tlačily do žeber ze všech stran and celou noc jsem drkotal zubama zimou. Vzpomínal jsme na Jožku, jak mě urgovala, abych si koupil menší spacák, když ten velký nevleze do rikše, a abych si koupil matračku, která se sama nafoukne a nezabere moc místa. No, nakonec jsem to ale přežil a byl jsem zase na cestě. Necelou půl hodinu cesty jsem dorazil k Franklin River. Ach, ta mapa. Kdybych blbec věděl, že je to tak blízko, mohlo to být mnohem pohodlnější, ale nakone nemá cenu naříkat nad rozlitým mlékem. Přežil jsem to, už zase šlapu, tak co!

Netrvalo dlouho, a nastalo dlouhé stoupání na horu Mt Arrowsmith. Já znám všechny tyto hory, ale s rikšou je to něco úplne jiného. Když už se mě zdálo, že jsem toho vyšlapal už dost a objevila se u cesty cedule s nápisem Mt Arrowsmith, věřil jsem, že vrcholek už nemůže být daleko. Pokaždé, když se zdálo, že po příští zatáčce to už půjde s kopce, jsem byl na omylu. Já si málokdy pofrflám,, když je to perné, ale toto už přecházelo všechny meze. To jsem si musel nějakým způsobem zpříjemnit, a tak jsem si začal v duchu notovat různé povzbuzující písníčky, jako například od Ježka s Voskovcem a Werichem:

Já vám nemám tyhle lidi rád,

co se nechtějí a nedovedou smát

řekněte mi, má to smysl,

takhle si kabonit mysl,

když si člověk může brát

příklad ze zvířat.

Dejme tomu stonožka,

co má práce s obouváním,

než se oběda dočká, začne se zouváním.

Na každou totiž nožku,

má ponožku a v botě vložku,

a stačí bláta trošku

prošoupe rohožku.

Ta snad má právo mít k zoufalství vlohy.

Co to jen musí být, když ji rozbolej nohy!

Mám li vztek víc než trošku

že bez práce mám jenom hlad,

vzpomenu na stonožku

a jsem na světě rád!


A tak jsem se povzbuzoval, až jsem se nakonec po dvou dlouhých hodinách vyškrabal na vrcholek. Už jsem se málem začal radovat, když právě v ten moment štestí začalo pršet. Pane Bože, co jsem komu udělal? Ani žádnou černou kočičku jsem neviděl a ani jsem nepřejel žádného Číňana, jak se tady říká. Ale ve skutečnosti nebylo moc důvodů k proklínání, přeháňka trvala jen chvilku. A čekalo na mě moc příjemné překvapení. Asi 12 km od Derwent Bridge projelo kolem mne auto, otočilo se a zastavilo za mnou. K velkému překvapení z něj vystoupil Davo, ten samý, který přijel do Burnie na můj start až z Legany. Tentokrát přijel s haldou dobrot. Napřed rozbalil křeháčky, následovaly koblihy, pak pivo, a ještě na cestu přidal limonádu, čokolády, jablka, banány, nakonec jsem toho musel polovičku odmítnout s poděkováním, protože to nelo všechno kam dát. Asi po půl hodince jsme se zase rozloučili a on se vydal asi na dvouhodinovou cestu domů. Neuvěřitelné. Zanedlouho potom se zase objevil Bruce s jeho autobusem a dalším sáčkem třešní. Vždyˇmě ti lidé úplne rozmazlí!

Celý den pokračovaly menší přeháňky, ale nic vážného. Když jsem dorazil do Derwent Bridge, zaparkoval jsem rikšu pod střechou benzinky a zašel si koupit meat pie, na kterou jsem se už delší dobu těšil. Zrovna v tu dobu, když jsem byl i s rikšou pěkně v suchu, začalo lít jak z konve. A potom že nemám štestí. Pak už zase následovaly jenom malé přeháňky. Navíc se objevil signál na mobil a tak jsem mohl zavolat Jožce.

Když se už pomalu stmívalo a nviděl jsem žádné vhodné místo pro stan, objevil se u silnice starý barák s různýma šopama kolem, a tak jsem tam zaklepal na dveře, jestli bych nemohl strčit rikšu do některé z těch otevřených šop a vedle si postavit stan. Paní, která se objevila ve dveřích řekla, že to prostě nejde, že tam mají zlého psa a že by za nás nemohla ručit. Ale navrhla, že asi tři km dolů je u řeky přístřešek, tak se tam usadíme na noc. Já jsem si tam na žádný přístřešek nevzpomínal, ale s nějakou nadějí jsem pokračoval v cestě. Když jsem se blížil už z dálky mě bylo jasné, že tam nic není, donce ani místo na postavení stanu. Silnice od řeky pokračovala do prudkého kopce, tak jsem se zapřáhl do rikše a pokračoval. To že nás tam nenechala přespat, chápu, možná ani moc nedůvěřovala, protože jsem ta žádného psa neviděl ani neslyšel, ale proč si musela vymýšlet ten přístřešek? Nálada se mě troch spravilo, když zastavilo auto, tři mladí Američané a Kanaďan vystoupili z auta, velice se zajímali o to co dělám,přispěli do pokladničky, nadělali fotky a tak jsem pokračoval s cestě, trochu v lepší náladě. Však to nějak dopadne! Přešel jsem rozcestí, odkud bych mohl zajet to Bronte Perk, kde je ubztování a místa pro caravany a stany, ale je to s cesty několik kilometrů a tak jsem tu myšlenku hned zlikvidoval. Přitom jsem si vzpomněl, že u některého jezera je přístřešek, nebyl jsem si jistý jak je to daleko, ale začal jsem si dělat naději, že to nemusí být tak daleko a že ta paní nakonec měla na mysli ten přístřešek u jezera místo u řeky. A taky že jo! Bylo to sice o hodně více než tři kilometry, ale najednou se předemnou objevil! Hned šup s rikšou pod střechu a postavil jsem už za tmy stan hned vedle, kde byla krásně měká tráva. Nedaleko jsem zahlédl světlo a zjistil, že tam byla zakempovaná nějaká cyklistka z Kanady a zvala mě ráno na kávu. Mezi námi byla nějaká mokřina, tak jsem se tam ani nesnažil jít za tmy a zalehl do stanu. Poprvé měká zem a v noci déšť, takže bylo pod mrakem a celkem rozumná teplota, tak jsem mohl spát celou noc bez drkotání zubama.

Ráno jsem ta za ní zašel, bylo to nějaká labužnice na kávu a tak měla takové miniaturní vybavení na různé kávy včetně kapučína. Pokecali jsme si a vydali se na cestu každý jiným směrem.

Cesta pokračovala bez nějakého drama, přeháňky zase jenom občas, a tak jsem přemýšlel nad různýma blbovina. například mě napadlo, že kdybych byl ještě skaut, tak jsem mohl lovit několik Bobříků najednou, například Bobříka Zdatnosti, Bobříka Vytrvalosti, Bobříka Dobrých Skutků, Bobříka osamělosti a možná Bobříka mlčení, ale toho asi ne, protože si občas povykládám s mojím medvídkem Wesleym. Tak aspoň vidíte, že jsem opravdový cvok. Ale aspoň se s tím netajím.

K večeru nastala už známá situace - začíná se stmívat a nikde místo na stan a žádný přístup do okolní buše. Už jsem se smiřoval s tím, že budu muset šlapat až do Hamiltonu, vzdáleného podle mého odhadu nejméně dalších 20 kilometrů.Ale štestí mě ještě pořád neopustila. Objevila se křivatka s prašnou cestou přes bush na jezero Lake Echo a tím se naskytl přístup do buše a plno vhodných míst na kempování. Rikšu jsem schoval do hustých křovin a postavil stan hned vedle, zase na měké trávě. Štastný to člověk!

Přes noc zase pršelo, ale ráno bylo pěkně a po poledni jsem dorazil do Hamiltonu se vším potřebným, včetně nejdůležitější věci pro mne - electrickou zásuvkou k nabití baterií.

Hned jsem zasedl k počítači a začal popisovat moje cestování, když ke stolu přisedl pán s krásně grilovaným T-bone steakem. Abych ho úplne neignoroval, tak jsem mu ten steak pochválil a jak krásně voní, když on se omlouval že neumí anglicky. Ještě jsem se zeptal odkud je, a když řekl že z Česka, tak jsem mu k jeho obrovskému překvapení nabídnul, že se teda můžeme bavit Česky! Byli tady čtyři, a tak jsme celý večer kecali a ráno to samé, až asi do jedenácti hodin, kdy oni pokračovali v cestě a já tady zůstávám do zítřka, protože jsem dva dny vpředu atak jeden strávím tady a do Hobartu dorazím o den dříve. První noc strávím v Hotelu Mercure, kde mě nabídli zadarmo pokoj, druhý den budeme dělat nějaké akce ns sbírku peněz a odpoledne ve 4 hodiny, ve středu 16, dorazím do Polského Klubu přesně podle plánu. Doufám, že se tam sejde pár Čechů si povykládat. Další noc bude u Honzy Nového a Magdy Mudré a potom hurá na Východní pobřeží. Snad se to počasí konečně umoudří!

V noci byla v Hamiltonu zase pořádná zima, asi hlavně díky tomu, že byla obloha bez mráčku. Ráno jsem to rychle všechno sbalil a před osmou jsem byl už na cestě. Netrvalo dlouho a bylo mě teplo, hlavně díky tomu, že hned za dědinkou začíná 4 kilometrový kopec. a tké začalo vycházet slunko. Za 50 minut jsem byl na vrcholku bez nějakého drama, spíše jsem litoval plně naložené náklaďáky, většinou s dřevem, které se pomalu šplhaly nahoru v nízkých rychlostech. Musím ale přiznat, že byly přece jenom rychlejší než já!

Cesta do New Norfolku proběhla bez nějakých významných událostí, občas jsem se zastavil natrhat si pár ostružin, které právě dozrávají a které zaneřádily celou Tasmánii. Psal jsem o tom v minulé reportáži. Je to svinstvo, ale pro mně momentálně neomezená zásoba čerstvých plodů.

Procházím kolem řeky Derwent, kde se všude koupalo dost lidí, nejnom proto že je velké horko, ale také je den volna. Taky mě to lákalo, ale oddolal jse. V New Norfolk na mě čekala celá rodina lidí, kteří mě pozvali abych u nich přenocoval. Bylo to moc vítané, konečně se zase vyspím v posteli, dám si sprchu a pořádnou večeři, jakou jsem neměl od Queenstownu, neboli 6 dnů. Craig grilloval steaky, které byly udělané přesně jako mají být a Tamika udělala výbornou přílohu. Opravdu jsem si pochutnal. Zase další rodina, které budu navždy hodně vděčný.

Po dobrém vyspání jsem pokračoval do Hobartu, zase velice teplo, ale jenom asi 40 kilometrů po většině rovné silnici. Čekala tam na mě Shae z CanTeeny s menším občerstvením a informacemi o plánech na tento a příští den. Čekal tam také fotograf z "The Mercury" a tak bude něco v novinách, což vždycky hodně pomůže. Zítra budeme dělat ve městě sbírku a tak budou lidé informováni o co jde, i když moje rikša upoutává dost pozornosti.

Po příjezdu jsem se ubytoval v hotelu Mercure, kde nabídli zadarmo pokoj a večeři. Zase samozřejmě velice vítané, ještě jedna další noc v posteli u Magdy a Honzy a potom už bude zase konec rozmazlování a nastane "těžký boj", tak jak to u nás v Hodoníně říkával jeden číšník.

Večer jsem ještě spočítal peníze abych to mohl dát do banky, skoro 2000 dolarů. Dobrá psovi mucha, ale toto je trochu víc než jenom mucha.

 

Cestování od Hobartu

Ráno jsme se sešli ve městě s členama z CanTeen a strávili několik hodin sbírkou příspěvků. Nebylo toho moc, jenom 334 dolarů, ale lepší něco než nic. Jedna zajímavá příhoda, když kolem prošel Policajní komisař, kterého znám jenom z televize, dal příspěvek do kasičky a oslovil mě "ty jsi Vlastik!" To abych si dával sakra pozor!

Do Polského Klubu jsem dorazil před čtvrtou, první věc, na kterou jsem se už dlouho těšil, byl Velkopopovický černý Kozel. Přišly Vlasta a Milena, vedoucí Maryška mě udělala tousty a kávu, pěkně jsme si povykládali a v půl sedmé jsem byl na cestě.

Cestou mě dost lidí zastavilo a přispěli většinou kolem 20 dolarů s tím, že o tom četli v novinách, a to velice prospělo.

Když jsem dorazil k Tasmanovému mostu, tak jsem se rozhodl pokračovat po silnici. Nebyl jsem si jistý, jestli bych projel po úzkém chodníku. A to byla ta chyba! Ještě jsem nebyl ani v polovici první půlky, která vede prudce do kopce, když slyším za sebou nazlobený hlas a ejhle - policajt! Jak to jdu pěšky přes most a ne po chodníku, a že na to je pokuta 400 dollarů! Moc mě s tou zprávou nepotěšil, vysvětlil jsem mu proč, i když je to vlastně jedno, omlouval jsem se jak se dalo, ujišťoval ho, že jsem vzorný občan a v životě jsem neudělal žádný přestupek za který bych dostal pokutu, což je pravda, a bylo vidět že váha, co má dělat. Napřed chtěl zkusit, jestli bysme to rikšu nemohli zvednout přes zábradlí na chodník, ale hned pochopil, že bysme potřebovali Goliáša, a nebo radši dva abysme to zvedli, a tak nezbylo než pokračovat. Já jsem ho ujistil, že se budu snažit ze všech sil zmizet s mostu a on na to, že abych za mostem sjel s cesty a tam si o tom povykládáme. Abych mu udělal radost, tak jsem začal s rikšou sprintovat už do kopce a pak s kopce ještě rychleji, myslím, že by mě ani Zátopek nestačil, no teď už určitě ne!

Když jsem zastavil za mostem a on ke mně přišel, tak jsem mu řekl že doufám, že jsem nepřekročil povolenou rychlost a nevykoledoval si další pokutu. On se zasmál a tak jsem věděl, že si budu moct těch 400 dolarů utratit za něco lepšího než za pokutu.

Zpátky na dálnici mě nepustil, že je to nebezpečné a možná měl pravdu. Poslal mě oklikou, přes velké kopečky, ale tam na mě čekal zase jeden z potěšujících momentů. Na vrchu jednoho velkého kopce stála rodinka, a když jsem se k nim doštrachal, tak mě dali peníze do kasičky, nabídli sklenku vody, jablko, banán a čokoládovou tyčinku. To potěší.

Ale to zpoždění s oklikou mě způsobilo problémy. Já jsem nikdy u Honzy ani Magdy nebyl a tak jsem měl co dělat, abych to za tmy našel, protože názvy silnic byly těžko k nalezení. Te se ale ještě pořád lidé zastavovali a přispívali, jede pán se mě dokonce ptal kde budu spát, zřejmě ochotný mě nabídnout ubytování. Abych to ale zkrátil, tak nakonec jsem přece našel správnou adresu, i kdy bylo už půl desáté. Ale stálo to za to. Magda hned postavilo na stůl česnečku a hned potom guláš s knedlíkame a dokoce na závěr vanilkové rohlíčky. Těžko se mě na to vzpomíná, sbíhají se mě sliny ještě dnes, kdy se zase cpu konzervama. Kecali jsme to půl dvanácté a šup do pohodlné teplé postele. Tři dny po sobě krásné počasí a tři dny po sobě pohodlná postel.

Ráno Magda zase nachystala výborné snídaní, moc se mě nechtělo odejet a tak jsem vyrazil až v jedenáct hodin.

A je konec nejenom dobrým jídlům, pěknému počasí a pohodlným postelím. Začalo pršet a šílene se ochladilo. A přišly velké kopce. Když jsem se plahočil do jednoho z nich, zastavila paní a kroutila hlavou nad tím, že někdo je ochotný se tak mordovat pro získání příspěvků pro cizí děti. Dala do kasičky deset dolarů a odjela. Asi za půl hodiny se znova objevila. To už jsme byli na kopcích, fučel silný, ledový vítr přimo z Antarktiky. Vystoupila z auta a s ní dvě malé holčičky a přes to hroznou zimu mě sly naproti a podaly mě velkou tabulku čokolády a dalších dvacet dolarů.

To mě samozřejmě zase zahřálo srdce, ale tělo trpělo zimou. Teplé oblečení mám jenom jedno a to samozřejmě nesmí zmoknout, to je až na noc do stanu. Už se začínalo šerit a ne a ne najít místo kde postavit stan. Došlapal jsem k osadě Runnymede, kde je asi osm domů. Všechny mají kolem šopy na zemědělské mašiny atd, a tak když mě bylo jasné, že pokračovat dál by bylo velice problematické, odhodlal jsem se zaklepat na jedny dveře a zeptat se, jestli by mě dovolili tam někde pod kůlnou postavit stan na noc. Paní, která otevřela, bez váhání nabídla, abych si zavezl rikšu do které kůlny chci a abych přišel na něco teplého na napití. To jsem samozřejmě neodmítl a kromě kávy mě udělala ještě toastované sandviče. Zaplať Pán Bůh za takové lidi. Nevím, co bych si bez ní počal. Ale jak vždycky říkám, všechno se v dobré obrátí. Já si už na to tak zvykám, že se budu strašně divit, až to jednou nevyjde, což je velice pravděpodobné.

Příští den bylo chladno pod mrakem, ideální na šlapání. Ušlapal jsem 56 kilometrů a našel místo v buši pro stan, moc možností tam taky nebylo. Když jsem večer mluvil s Jožkou tak mě potěšila, že má příští den pršet. Snad se ale nepodařilo předpovědět správně, jak se často stává.

Během noci mě probudil zvuk kapek na stan a hučení větru a tak bylo jasné, že se nezmýlili. To co následovala, byla úplná hrůza. Začal jsem se chystat sotva se rozednilo, namíchal sušené mléko a nasypal do toho haldu muesli, snědl to jen tak studené, sbalil mokrý stan a vyrazil na cestu. Zvedl se strašný vítr, samozřejmě přímo proti mně. Čekalo mě 40 kilometrů a tak můj původní plán byl dorazit do Swansea asi ve tři hodiny. Vítr pořád sílil a to je něco, co člověka opravdu ničí. Musel jsem dát hlavu dolů, abych snížil odpor, ale za chvilku mě z toho bolely záda a některé svaly z tak nezvyklé pozice a tak jsem se musel zase narovnat, a tak jsem to střídal celou cestu. Přemýšlel jsem nad různýma hovadinama, jako například když jsem viděl mrtví zvířatka u silnice, tak jsem si říkal chuďátka, vy tady ležíte mrtvé a já tady šlapu a je vidět, že mám to štestí, že ještě žiji.Taky jsem si mohl myslet, že oni se už netrápí a já se tady magořím, ale přece je jenom lepší se trápit a být naživu.

Dost mě vadilo, že kvůli takovému počasí jsem neměl šanci na to, aby někdo zastavil a zeptal se, co ten pobůchaný dědek tady dělá s rikšou v takovém počasí. Taky jsem se duševně připravoval na to, že to bude spíš ve čtyři než ve tři, protože mě ten protivítr musí pořádně zpomalit. Ale na druhé straně jsem od snídaně v půl sedmé ani jednou nezastavil abych se napil nebo něco spolknul. Absolutně nic. Čekal mě ale veliký šok, když bylo půl druhé a vidím cedulku s nápisem Swansea. To jsem sám žasnul, že jsem se dokázal tak rychle pohybovat v tak hrozných podmínkách.

Ještě hodně pršelo když jsem dorazil do Caravan Parku, ale najednou, jako když mávne čarovným proutkem, mraky se rozehnaly, vysvitlo slunko a velice se oteplilo. To byl zase jeden zázrak, že všechno se v dobré obrátí, protože jsem zjistil, že se do rikše dostala voda a všechno bylo mokré. A to se mě všechno podařilo usušit.

A tak jdu teď spát a zase budu doufat, že předpověď na "možné přeháňky" se obejde bez nich. Ale i kdyby byly, pokud to jsou jenom přeháňky, tak není důvod si stěžovat.

Počasí se lepší

Jak jsem se dověděl tak včerejší déšť byl jeden z nejhorších jaký zažili a ještě ráno byly po celém parku louže. Silný protivítr ze včerejška pokračoval když jsem vyrazil na cestu, ale naštěstí přeháňky se nedostavily.. Bylo to těžké proti němu bojovat, ale když se objevily kopečky, tak se najednou obrátil o 180 stupňů a stal se z nepřítele mojím nejlepším pomocníkem. Kopečky byly pořádné a musel bych se zapnout do popruhů abych to vytáhl, ale se silným větrem v zádech to byla hračka. V jeden moment se proti mně objevila cyklistka a bylo to velké překvaní pro oba. Byla to ta Kanďanka, kterou jsem potkal u Bronte Lagoon. Už jsme si připadali jak staří známí. Dlouho jsme se nebavili, na to není čas a pokračovali každý svým směrem.

Když jsem dorazil do Bicheno, měl jsem za sebou jenom 47 kilometrů, ale cítil jsem to jako by to bylo 100. Asi přišla únava z těch perných předešlých dnů. Přesto ale, když jsem procházel kolem Caravan Parků, tak jsem se přes veškerou únavu rozhodl vyšlapat do dost velkého kopce do Sea View Parku, kde jsme při jedné z akcí strávili noc a kde byl velice příjemný majitel, s kterým jsme si moc pěkně povykládali. Když jsem tam konečně dorazil s jazykem na prsou tak jsem s hrůzou zjistil, že tam nebylo ani človíčka. V okně kanceláře byla cedulka, aby se zavolalo určité číslo, které patřilo Silver Sand Motelu, vzdálenému asi kilometr. Zazvonil jsem, ozvala se ženská s dost nepříjemným hlasem, a že prý tam musím zajít když tam chci zůstat a zaplatit 15 dolarů. Jak by přitom odemkli všechno zařízení jako sprchy, záchody a to ostatní, to byla pro mě záhada. Tak jsem jí vysvětlil jak obtížné by to bylo pro mně tam zajít a že kdyby jí to nevadilo, tak tam přespím ve stanu bez všech těch vymožeností a ráno půjdu dál. Ale kdepak, to je business a zadarmo nic. Tak jsem jí poděkoval, sjel dolů do dalšího kempingu u silnice a za stejné peníze jsem tam měl všechny vymoženosti.

Noc byla zase strašně studená, málo jsem spal, ale přesto jsem se cítil plný energie.Neměl jsem v plánu jít ten den až do Scamander, ale když byl čas na zastavení, tak nebylo místa kde postavit stan, a navíc se objevila cedule Scamander 10 km, tak jsem se tam už viděl, i když to bylo celkem 60 km. Cítil jsem se docela svěží. Asi 5 km před Scamander mě zastavil pán, z auta vytáhl misku do které si dával drobné, a všechno mě to dal. Když jsem to nakonec spočítal, tak tam bylo skoro 30 dolarů. Ale to byl teprve začáte. Byl to původem Maďar, který zdrhl po povstání proti Rusům roce 1956 a žije ve Scamander. Je o tři roky starší než já, a že abych pokračoval v cestě, on že na mě počká u mostu udělat nějakou fotku. Když jsem tam ale dorazil, tak jsem byl v úplném šoku. Vytáhl z auta plno dobrot, které pro mě koupil. Dva toastované sandwiche se slaninou, vajíčkem a salátem, karton chokoládového mléha, dvě sklenky ovocného džusu, dva pytlíky smažených brambůrek, chokoláda, sušenky, pytlík jablek, no prostě stolečku prostři se. Bylo mě to strašně trapné, ale on nedal jinak, že pro takové lidi jak jsem já má velké pochopení a odešel s tím, že dneska nebudu hladovět. A taky že ne. V Caravan Parku jsem se rychle usadil, byla zase strašná zima a tak jsem si ani nedal sprchu a chystal jsem se na internet, ale k mému překvapení byl signál tak slabý, že se nedalo nic dělat. Je to těžký boj, buď není signál, nebo mám vybité baterky a nemám je kde nabít. Jiné to už tentokrát nebude.

Ráno bylo velice pěkné, udělalo se dost horko, ale to mě nevadilo. Asi po hodině cesty se najednou objevil George, jak si říká, znova. Všimnul si, že když mě donesl všechny ty věci, tak jsem to neměl kam dát a tak donesl pěknou novou kabelu, abych si ji pověsil na rikšu a měl tak víc místa. Co k tomu může člověk dodat? Taky mě poradil, abych si dal na rikšu pořádnou ceduli "Charity Walk" aby si lidé nemysleli, že jsem nějaký turista a že to dělám pro charitu. Měl pravdu, ty nápisy co tam mám jsou k rozeznání jenom zblízka. A tak jsem to v St Helens udělal a pokračoval ještě asi 20 km za město a přespal ve stanu v buši, kde se mě podařilo najít jakž takž místo. Zase strašná zima, vstal jsem v 6.15 a v půl osmé jsem byl na cestě. Prsty jsem ani od zimy necítil, ale hned mě zachránil obrovský kopec, za pár minut jsem se už potil a vysvlékal do trenýrek a tílka. Pak následoval další obrovský kopec, jeden z takových o kterých si člověk během výstupu myslí, že to ani nikdy neskončí. Ale skončil, a zrovna když jsem byl na vrcholku, tak tam přijely dva velké motorhomes, byla to skupina, která doprovázela cyklistů kteří jedou opačným směrem a shánějí peníze na výzkum rakoviny. Je to sponsorované cčkoládkou Cadbury. Hned mě pozvali na čaj s ovocnou buchtou, někteří z nich o mně dost věděli a ještě dali nějaké čokolády. Pak už to bylo jenom s kopce a do Weldborough jsem dorazil v 1 odpoledne za pěkného počasí. Hned jsem se dal do praní, aby mě to uschlo, postavil stan a dal se do psaní. Bohužel zase žádný signal a tak nemohu ani telefonovat ani na internet. Odpoledne začal foukat vítr a vypadá to zase na změnu počasí a to znamená déšť. Už jsem to měl asi moc dlouho pěkné!

 

Weldborough do Launcestonu

Po celkem em toho moc nenaspal, vstal jsem v 6.15 celkem svěží a v 7.30 jsem byl už na cestě. Trochu začalo poprchat, ale za pár minut to přestalo a tak jsem byl moc rád. Čekala mě cesta 56 km do Scottsdale, plno velkých kopců a tak jsem rozhodně nepotřeboval ještě k tomu zmoknout. Je to zajímavé, jak to funguje s těma kopečkama. Jsou dlouhé a příkré a často si myslím, že už melu s posledního, ale když dosáhnu vrcholku, spadne se mně všechna únava a pokračuji jako by se nechumelilo, žádné odpočívání. Možná je to adrenalin, nevím. Občas si říkám, že toto moje cestování je po cestě do pekla a zpátky, ale pro mně je velkým štestím, že tato cesta je vroubená Andělama!

Do Scottsdale jsem dorazil v 18.30, tedy po jedenácti hodinách plahočení. Čekalo tam na mně dobré místo pro stan, rezervovali to tam manželé z Nového Zealandu, původem Holanďané, které jsem tady za posledních pár dnů potkal asi čtyřikrát. Tady při takových cestách se člověk lehce s takovýma lidma zkamarádí. Oni tady projíždějí Tasmánii na kolech. Kemping ve Scottsdale je zadarmo, dokonce se mě podařilo objevit na záchodě zásuvku a tak jsem si tam sednul na zem, poslal emajly a další zprávy na googlepages, a tak jsem byl celkem spokojený.

Do Launcestonu je to 64 km a mám na to dva dny, tak jsem odstartoval až v 8.30. Po pár kilometrech na mě čekal jeden z dalších dlouhých kopců, ale naštěstí bylo pod mrakem a tak to bylo poměrně snesitelné. Po sedmi kilometrech a hodině a půl plahočení jsem se přece jenom dostal na vrch a za odměnu jsem měl krásnou vyhlídku. Využil jsem toho a sedl si tam chvilku na svačinu s pohledem na krásně zelené údolí. Normálně v tuto roční dobu to bývá suché, ale té zelené barvě dám vždycky přednost.

Skoro přesně v polovině cesty do Launcestonu je velké tábořiště Myrtle Park, tak jsem se rozhodl tam zůstat na noc, i když bylo teprve kolem třetí hodiny. Doufal jsem, že tam bude signal, ale zase nic. Ale jinak to tam bylo moc pěkné. Platí se jenom tři dolary za noc a je tam k disposici kuchyň se vším vybavením, sprchy, záchody, dokonce tenisové a fotbalové hříště, protéká tam řeka, ideální místo pro rodina tam strávit pár dnů.

Ráno jsem vstal v šest, posnídal mléko s muesli, jen tak studené, a v sedum jsem už byl na cestě. Balení stanu nebylo zrovna radostné, protože byla strašná rosa a stan byl mokrý jak po dešti. To se ale nedá nic dělat.

Bylo pod mrakem, dobře se mě šlapalo a před dvanáctou jsem byl už na okraji města. Chvilku potom mě zavolali z novin, sešel jsem se v parku s novinářkou a fotografem a tak bude zase trochu publicity, což je podstatná věc pro úspešnou akci.

Pokračoval jsem středem města a narazil na skupinu členů Rotary, kteří tam také dělali sbírku, tentokráte na kompletní odstranění obrny na celém světě. Také velmi užitečná věc, je to Rotarz celosvětová akce a take podporována velkými dotacemi od Bill Gates, známý zakladatel Microsoftu a jeden z nejbohatších lidí na světě.

Když jeden z Rotariánu na mě začal volat moje jméno, s velkým potěšením jsem zjistil že to byl Michael Ferguson, člen státního parlamentu, s kterým se dobře znám. hned mě pozval na kávu a když se mě ptal, jestli pan Chromý ví o tom, že jsem v Launcestonu, tak jsem mu řekl že ne. Než jsem se nadál, měl pana Chromého na telefonu, a tak jsme se domluvili, že já zajedu do Caravan parku a že se tam za hodinu sejdeme. Mezitím mě zavolal Vlastik, že je na cestě do Launcestonu pro nějaké zboží pro jeho podnikání a že se za mnou staví. Dorazili i s Michelle do kempingu ve stejnou dobu jako já, bylo to moc pěkné vidět někoho z rodiny po skore měsíci na cestě. Neměli bohužel moc času a tak za chvíli odjeli. Já jsem mezitím postavil můj mokrý stan aby měl možnost do večera uschnout. To už přijel pan Chromý a zavezl mě do jeho nového apartmentu. Pan Chromý je velice úspešný podnikatel a velice dobrý člověk. Známe se už přes 40 roků, od té doby co jsme přijeli na Tasmánii v 1970. Tenkrát, jako řezník, budoval Blue Ribbon, firmu na uzeninz a masové výrobky. Dosáhl s tím velkých úspechu, prodal to a dal se na vinaření. Teď zaloužil vinařský podnik "Josef Chromy Wines" s kvalitou vina, ktere má už ohlas po celé Austrálii. Jeho další velmi úspešný projekt bylo koupení zchátralé budovy bývale nemocnice, která byla trnem v oku, a přestavěl to na hotel, restauraci, luxustní apartmenty a kanceláře. Teď je to chlouba Launcestonu a když sem přijede předsedkyně federální vlády, tak nikam jinam nejde než do Charles, jak se ten nový komplex jmenuje.

Snažit se popsat jeho nový apartment je nemožné, je to luxus kam se člověk podívá, luxus, který si absolutně zaslouží. Všechno tak úžasne promyšlené a vkusné, se vším nejmodernějším zařízením, které existuje.Nedávno oslavit 80. narozeniny a všichni mu přejí to co má, protože si to všechno pilnou prací zasloužil a pořád ještě neúnavně pracuje a hlavně myslí.

Když pan Chromý uviděl, že se chystám spát ve stanu, tak mě hned nabídl abych to zase sbalil a přenocoval u něho v luxusním bytě pro hosty. Jeho hospodyně Mila, která se starala o manželku pana Chromého než zemřela, tam bydlí ve svém pokoji a stará se dále o pana Chromého. Je to velice milá a ochotná paní, uvařila výbornou večeři, na kterou ještě pozvali sousedy, kteří bydlí o patro výš v dalším luxusním apartmentu. Přitom jsem pomýšlel na to, jak jsem se chystal koupit si kabanos a ohřát to s fazulema s rajskou omáčkou v konzervě a pak zalehnout do studeného stanu. Místo toho jsem si žil jak lord, kromě výborné večeře jsme ochutnávali spoustu jeho nejlepších vín, dobře se bavili, a ještě nakonec jsme si zaplavali v jeho úžasném 35 metrovém bazenu uvnitř apartmentu and ukončili to poseděním ve spa. Nakonec se dostavil vrchol mého potěšení, když pan Chromý a jeho přátelé mě oznámili, že dají na "moji" charitu každý 500 dolarů! Těžko k tomu něco dodat. Další Andělé na cestě při mém vandrování.

Z Launcestonu do Burnie

Bylo mě u pana Chromého moc dobře a tak jsem moc s odchodem nepospíchal. Čekalo mě jenom asi 16 km do Hadspenu, krásné počasí a navíc jsem se měl zase na co těšit. Gail a Tomík Mařík mě pozvali abych u nich přenocoval. Tomik usmažil na večeři mořské ryby v těstíčku, které sami nachytali, byly moc dobré, a k tomu hranolky. Jsou to moc hodní a příjemní lidé, psal jsem o nich více v minulých reportážích. A další noc v pohodlné posteli. Tak dobře jsem se nevyspal za celý měsíc.

Ráno jsem vyrazil na cestu, zároveň s nimi v 8.30, navíc se svačinou, kterou mě Gail připravila, počasí bylo ideální na cestu, a tak jsem vesele pokračoval na cestě do Carricku, kde oni mají svoji galerii a výrobnu měděných uměleckých předmětů a kde žije jejich babička., paní Kadlecová. Je jí už přes devadesát, momentálně tráví většinu času v posteli, a tak byla velice ráda, když mě uviděla. Místo plánované půl hodiny jsem tam strávil celou hodinu pokračoval v cestě. Netrvalo dlouho, než zastavilo auto a vystoupil z něho Davo, který mě přijel povzbudit už potřetí během mé cesty. Přijel s ním ještě Ian Cornelius, známá osobnost z ultra maratonské scény. Poseděl jsem s nimi v autě asi půl hodiny, pivo, které mě nabídli jsem samozřejmě neodmítnul, a osvěžený jsem s plnou vervou pokračoval v cestě. V 8 večer, když už se začínalo pomalu stmívat, jsem našel místo, ne sice moc lákavé, ale jediné, kde se dalo sjet se silnice. Když jsem se podíval na tachometr tak jsem byl sám překvapený, že přesto, že jsem vyrazil na cestu později než obvykle a dvě zastávky, tak jsem urazil za ten den 60 kilometrů.

Noc byla absolutně mizerná, vůbec se mě nepodařilo usnout. Zima tentokrát nebyla tak hrozná, ale zem strašně tvrdá a kamenitá, měl jsem problém vůbec zatlouct kolíky od stanu, ale nejhorší byl hluk z projíždějících náklaďáků. Byl jsem překvapený tím nepřetržitým provozem celou noc. Moc mě to ale celkem neničilo, protože jsem měl velice pohodlné předešlé dvě noci a tak jsem byl ochotný se s tím smířit.

Ráno bylo celkem hezky, dokonce můj stan nebyl navlhlý ranní rosou, a tak jsem spokojeně pokračoval v cestě. Protože jsem urazil tolik kilometrů předešlý den, do Latrobe jsem dorazil brzy po poledni. Samozřejmě první zastávka byla v malé čokoládce Anvers, která patří mému známému Belgičanovi. Tam vždycky dostanu dost příspěvků od něj i všech jeho zaměstnanců a taky se vždycky těším na horkou čokoládu v takovém podání, jak to pili staří Aztékové - s trochou čili a alkoholu. Výborný nápoj!

Původní plán byl přespat v Latrobe, ale jelikož to bylo tak brzy, tak jsem pokračoval do Devonportu. Tam přenocuji v Caravan Parku, poslední noc ve stanu, mám za sebou už 1300 kilometrů a do Burnie zbývá už jenom 50 kilometrů. Příští den už jenom do Penguinu, kam přijede Jožka s naším campervanem a kde se navečeřím a vyspím už v úplném pohodlí. Už jsem skoro doma, co se může stát?

Ale "nechval dne před večerem" pořád platí, a tak když jsem byl už ve městě, najednou něco ruplo a už jsem s rikšou ani nepohnul. Hned jsem zjistil, že se zlomila osa na kole a měl jsem dojeté. Nechal jsem rikšu stát tam kde ztroskotala a v panice jsem utíkal asi kilometr do obchodu s kolama, který patří mému známému a ten mě určitě nějak pomůže. Pusa mě velice rychle sklapla, když jsem dorazil k obchodu a zjistil, že on to nedávno zavřel a už je tam jenom prázdný obchod. Tak jsem našel další obchod na kola, ale tam osku neměl, protože to jsou kola na kolečkovou židli a na to se náhradní součástky jen tak lehce neseženou. On nabídl, že se to bude snažit objednat, ale že to bude pár dnů trvat. Přece nebudu tady někde vysedávat několik dnů, když je to domů do Burnie jenom 50 kilometrů a tam se mě to bude lépe řešit. Tak jsem zavolal Vlastikovi, ten pro mně přijel a vzal nás domů i s rikšou. Hned druhý den ráno jsem zašel k našemu známému so prodává kola, aby mě tu součástku sehnal, ale on měl zrovna ten den volno. Je to možné? Pak mě došlo, že bych měl raději kontaktovat toho, co mě tu rikšu udělal. Neudělal jsem to předtím, protože po předešlých zkušenostech on nebyl jeden z těch nejrychlejších odepisovatelů. Ale tentokrát, když jsem poslal emajl s nápisem "pomooooc!" mě odepsal okamžitě a poslal adresu na firmu "Rex Imports", která tyto součástky dodává. Byl jsem velice potěšený, když po tom, co jsem jim napsal a vylíčil co dělám a jak se to stalo, mě okamžitě odepsali, požádali o adresu kam to poslat a sdělili, že to posílají Express Post a že za to ode mně nic nechtějí, když to dělám pro charitu. Další andělé, zaplať Pán Bůh za to, že je poslal na pomoc. A tak teď sedím doma a čekám až to přijde, nejsem nadšený s tím, že jsem měl právě dorazit do cíle v Burnie a měl to mít za sebou, ale to, že to tak dobře dopadlo s tou součástkou mě spravilo náladu a taky to, že jsem mě cíl nasbírat 5000 dolarů a potom, co jsem dnes zanesl do banky, celková částka už přesáhla 7000 dolarů a ještě není úplný konec. Hned jak bude rikša zase pojízdná, tak se nechám zavézt zpátky do Devonportu a cestu dokončím. Mezitím si mohu jenom prozpěvovat "Ach synku, synku...šlapal jsem, šlapal, ale málo, kolečko se mě polámalo..". A ani nemusím čekat na tatínka až mě bude kárat, že to mám nechat spravit. Už se na tom pracuje!

Na jedné stránce je to k vzteku, že se to stalo když už jsem tak blízko cíle, ale na druhou stránku je to mnohem jednodušší, než kdyby to bylo nějaké stovky kilometrů daleko od domova. A tak nakonec v tom neštěstí mám zase i dost štestí. Takže nemám důvod si moc stěžovat na osud.

Konec cesty.

Druhý den ráno jsme s Jožkou naložili spravenou rikšu na přívěsný vozík a zavezli je ořesně na to místo, kde jsem před třemi dny tak neslavně skončil. Ještě "pac a pusu" a už jsem zase sám na cestě. Napřed jsem projel město, byla sobota ráno, a tak jsem doufal, že tam bude pár lidí, ale za moc to nestálo, a tak jsem pokračoval na 20 km cestě do Ulverstonu. Nohy byly zřejmě odpočaté po třídenní přestávce a tak v pěkném, přitom chladném počasí jsem dorazil do Ulverstonu dříve než jsem očekával. Tam jsem se ve městě zastavil pojezt svačinu, kterou jsem si vzal z domu, a protože tam taky nebylo moc lidí, pokračoval jsem do Penguinu, kde jsem měla naplánované kempovat přes noc.

Když jsem byl doma, tak mě navštívil mů kamarád Les Naunton a mimo jiné jsem so od něho dověděl, že náš běžecký klub má tuto neděli první závod na 5 km, a zrovna v Burnie. Když jsem dorazil do Penguinu tak brzo tak mě napadlo, že kdybych pokračoval dál aspoň dvě hodiny, tak bych bych měl možnost dorazit do Burnie včas, abych se mohl toho závodu zůčastnit. Když jsem pak mluvil s Jožkou na telefonu a oznámil jí své plány, jenom dodala, že to je na mně podobné, ale souhlasila, že tam ráno přijede a přiveze mě tílko s mojím číslem. Přitom mě připomněla místo, které by bylo dobré na přespání. A taky bylo. Je to sportovní aréna, pěkné místo s trávníkem, stolama a dokonce i záchody. Uvařil jsem si večeři, protože jsem měl dost času, postavil stan a čekal na setmění, abych šel spát. Podle cedulí se tam nesmí kempovat, ale když tam přišel hospodář komplexu, tak hned prohlásil, že pro mně je to výjimka, že když tam jenom přespím, tak to vlastně ani není kempování. A navíc mě pozval domů na kávu, pěkně jsme si popovídali, Celkem dobře jsem se vyspal, nebyla mě zima, protože jsem si tentokrát vzal z domu spacák.

Ráno jsem vstal dost brzy, nasnídal se, sbalil svoje švestky, stan byl snad poprvé suchý, protože nebyla ranní rosa a navíc jsem to postavil pod stromem. Do Burnie to bylo jenom něco přes hodinu cesty a tak jsem nemusel moc spěchat. Kdybych předešlý večer chtěl, tak bych to ještě za světla zvládl domů, trochu mě to i lákalo, ale plány se musí dodržet a tak jsem to zamítl.

Cestou jsem uvažoval nad tím, jestli je to normální a rozumné abych ten závod zaběhl a nebo raději se na to jen díval, protože jsem měl nohy dost těžké a některé svaly trochu namožené, ale čím více jsem se blížil, tím více mě to lákalo, a tak jsem se rozhodl že poběžím, ale opatrně. První půlku jsem byl opatrný, ale svaly se začaly pomalu uvolňovat a druhou půlku jsem už utíkal na plné pecky a po závodě jsem neměl žádné problémy.

Pak už jsem pokračoval v cestě s rikšou do cile cesty, budově Městského Úradu.

Domů jsem ale ještě nespěchal, projel město, kde nebylo moc lidí, ale vydal jsem se k pláži, kde byly právě soutěže mořských záchranářů a kde bylo hodně lidí. Když mě pořadatelé uviděli, tak mě hned pozvali, abych předal pár medajlí, přitom oznámili moje dokončení cesty a povzbudili diváky, aby taky přidali něco do kasičky. A tak to stálo za to.

Pak jsem už byl na cestě domů. Byl jsem celkem rád, že to mám už skoro za sebou a těšil se na pečenou kačenu s červeným zelím a knedlíkama, které pro mě Jožka uvařila.

Bylo to perné, nejtěžší ze všech mojích putování. Uvědomil jsem si jak to lehké, kdyžčlověk nějaký doprovod. Když člověk doběhne ten den a nebo dojede na koloběžce, už nejsou žádné starosti. Všechno je nachystané, o jídlo postarané a pohodlná postel v autě. V tomto případě, když končí den, tak ty hlavní starosti teprve nastanou. Kam postavit stan, když se konečně najde místo, tak to všechno rozbalit, nachystat na spaní a pak teprve uvažovat o jídle. Není divu, že jsem tentokrát ztratil 6 kilo. Při předešlých cestách jsem nikdy neztratil ani kilo. Přitom jsem ale měl štestí, že když šlo do tuhého a situace někdy vypadala velice špatne, vždycky se něco dobrého přihodilo a našlo se řešení. A nebo se objevil další z andělů strážných. Není těžké věřit tomu, že na mě někdo cestou dohlídnul. Jak se říká a jak to připomněl kolega mlékař Jirka Jachan: "Když je chvíle nejtěžší, pomoc Boží nejbližší." Trochu víry nikomu neublíží.

Co bude dál, ještě nevím. Budu muset něco vymyslet, to se už ode mně očekává automaticky. Co by mě ale nejvíce potěšílo, kdyby moje povídání povzbudilo pár lidí, aby také udělali nějaké dobro pro druhé, potřebné lidi, kteří si takovou pomoc zaslouží. Mně je líto těch, kteří nikdy nic dobrého pro nikoho neudělali, protože nepoznali, že největší potěšení není z toho, co si můžeme sami pořídit pro sebe, ale z toho, co uděláme nezištně pro někoho druhého. V tom je to opravdové potěšení a radost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
Comments