home‎ > ‎

Na koloběžce a jednokolce kolem Tasmánie

Neboli Tři Amigové na cestách.



 
Venda pilně trénuje kolem Coober pedy
 
 
Jirka během cesty přes Saharu
 
 
Jirka o pár let později s Niky
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tak jsme se konečně všichni tři sešli
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Start v Burnie
 
 
 
 
 
 
 
 
Krásný den na cestu kolem moře
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Western Exporer
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Na převozu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Cestou do kopce jsem se pěkně zahřál. Ještě musím přes ty hory vpředu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Noc blízko cesty
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Vyhlídka cestou na Mount Wellington
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
V Polském Klubu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Sbírka v Hobartu v Obchodním Středisku
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tasmánský Devil
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jirka o nás vzorně pečoval a tak si taky zasloužil občerstvení.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bay of Fires, neboli Zátoka ohňů
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Toto je Tasmánský Perth!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Na večeři u Maříků
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Velké překvapení když z keřů vyrazil na koloběžce slavný fotbalista Shane Crawford.
 
 
Vnuci Jacob a Danial se naším synem Petrem nás doprovázeli poslední den cesty do Burnie. Vlastik následoval s autem v kterém je všechny přivezl
 
Jožka byla mezi těmi, kteří nás vítali v Burnie. Vůbec nevěděla nic o tom, co se na nás chystalo.
Filmaři strávili s celou rodinou tři dny
 
Namontovali dokonce  i malou kameru na moji  koloběžku na záběry při jízdě
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Sotva skončím jednu akci, hned se mě každý ptá, co bude příště. Ne takovou dlouhou cestu, jako ty dvě předešlé, se pustit nemůžeme. Hlavní důvod je v tom, že máme kolem sebe početnou rodinu a všichni nás postrádají, když nejsme doma. Naše vnučka Samara potřebuje naši pomoc. Vrátila se do práce u McDonalda na částečný úvazek a my se staráme dvakrát týdně o  jejího syna, nášeho pravnuka Wesleyho, který má už skoro rok. Samozřejmě že i pro nás je bližší košile než kabát.

To ovšem neznamená, že je úplný konec pro naši dobročinnou činnost. Další akce je plánovaná jenom místně – kolem Tasmánie. Uvažoval jsem o tom, co bych mohl udělat bez doprovodu, aby Jožka mohla tentokrát zůstat doma. Měl jsem velké štěstí. Můj kolega z Mlékárenské Průmyslovky v Kroměříži, Jirka Babicz, se nabídl, že bude mojím doprovodem. Jirka bydlí v Perthu, Západní Austrálii s manželkou Janou. Strávili jsme u nich několik dnů cestou na západní pobřeží a tak jsme mělo možnost obnovit po mnoha letech naše přátelství. Jirka s Janou žili v Německu než se přestěhovali do Austrálie. Jirka je velký cestoval. Jako člen světové organisace Most Travelled People.com  má potvrzení, že je je na 155. místě mezi největšími cestovateli na světě a že navštívil 105 zemí.  Mimo jiné projel obyčejnou dodávkou Afriku ze severu na jih a jeho výprávění o zážitcích z cest je velmi poutavé. Já si myslím, že by měl napsat o svých cestách knihu. Bylo by to velice zajímavé čtení. Na Tasmánii ještě nebyl a tak využívá této příležitosti, aby se podíval kolem. Jsem mu za to samozřejmě velice vděčný.

 

 

Asi dva měsíce před začátkem této akce mě zatelefonoval náš kamarád Viktor z Coober Pedy se zajímavým návrhem. Je tam na návštěvě z Česka nějaký Vaclav Hanza, a když mu Viktor povykládal o tom na co se chystám, tak se hned nabídl, že by se rád přidal – NA JEDNOKOLCE!

Já jsem si vždycky představoval jednokolku jako něco, co se používa  jenom v cirkusech. Náš vnuk Jacob taky jezdí na jedné, ale jenom tak kolem baráku, aby se trochu ukázal, jaký je borec. Ale pustit se na takovou cestu, nejméně 70 kilometrů denně a hodně kopců, to se mě vůbec nechtělo věřit. Venda je ze západních Čech z Cetnova. Je vyučený číšník-kuchař a je mu dvacet let a tak by mohl být našim vnukem. Ale na věku nezáleží a tak se napřed musíme pokusit sehnat jednokolku, kterou tady samozřejmě nemá.

Venda mě poslal adresu na Kris Holm, který je z Kanady a který je jeden z hlavních pionýrů tohoto sportu. Byl jsem velice překvapený když jsem se dověděl z jeho stránek www.krisholm.com , že jde o docela vážný sport s mistrovstvím světa a s jednokolkama, které mají přehazovačky rychlosti a brzdy. Když jsme Krisa požádali o pomoc, byl velice ochotný když se dověděl co všechno konáme a proč. Poslat jednokolku z Kanady nebylo praktické a tak napsal do obchodu v Austrálii, kde jednokolky, které on vyrábí mají na prodej a ti se hned nabídli, že Vendovi jednokolku na cestu kolem Tasmánie půjčí. Nedá se ani popsat, jak byl Venda nadšený a já samozřejmě taky. Dělám si naděje, že media budou mít ještě větší zájem, než kdybych to dělal sám a tím by se to mělo projevit na množství peněz, které cestou nasbíráme pro CanTeen.

Mezitím jednokolka už Vendovi přišla a pilně na ní trénuje. Psal mě, že když projíždí přes Coober Pedy, tak se všechno zastaví a všechny zraky jsou na něm. Já doufám že to bude to samé až budeme cestovat kolem Tasmánie.

Na cestu vyrážíme 1. března 2010 z Burnie. Jedeme proti směru hodinových ručiček přes Smithton, Strahan, Queenstown, Hobart, Swansea, St. Helens, Scottsdale, Launceston, Deloraine, Devonport a zpět do Burnie, kde končíme 20. března. Celkem 1 300 kilometrů. Kromě 124 kilometrů nedlážděné cesty jsou to všechno dlážděné silnice. Je to ta sama trasa, po které jsem běžel v roce 2007 a kterou jsem popsal na těchto stránkách pod názvem „Běh kolem Tasmánie Denník z cesty budu zase přidávat na webové stránky během cesty, ale asi jenom v angličtině na http://vlastislav.googlepages.com  Na víc asi nebude čas, ale je to jenom 20 dnů a českou verzi napíši hned po skončení cesty, ale možná se mě podaří psát i během cesty.

Zítra vyrážíme.

 

Tak jsme se konečně sešli. Tři Amigové, nebo možná jsem nás měl raději nazvat Tři Mušketýři? To je nakonec jedno, třeba i Tři chlapi v Chalupě, ale to by už nevystihlo tuto situaci.

Poslední týdny uběhly jako voda. S přípravama na cestu a s organisací celé akce je tolik práce, takže právě když bych měl co nejvíce trénovat, tak prosedím většinu času u počítače. Však na to prvních pár dnů doplatím!

Rozeslal jsem informace na více než sto Tasmánských škol, na všechny Obecní Úřady které jsou cestou, zajistil cestou několik akcí v různých místech včetně Obchodních Středisek, kde jsem budeme snažít získat co nejvíce příspěvků pro „naši“ charitu.

Také jsem požádal několik Caravan Parků ( neboli kempinků ) jestli by nám neposkytli bezplatné ubytování a dopadlo to celkem dobře. Budeme sice trávit většinu nocí jen tak někde u silnice, ale kromě toho máme teď šest nocí, které strávíme v pohodlí se sprchami a elektřinou.

Auto jsem ještě zavezl na poslední prohlídku (doufám že ne na poslední pomazání!), koloběžka a jednokolka jsou připraveny a my doufám taky.

Postupně rozesíláme na sdělovací prostředky informace a doufáme ve velkou pozornost od nich. Beztoho bysme toho moc nenasbírali. Je třeba aby lidi věděli o co jde, když nás uvidí na silnici. Aby si nemysleli, že jsme jenom nějací cvoci, kteří asi trochu popili a teď blbnou na silnici.

Jirka jako šofér je velmi zkušený cestovatel. Mimo jiné projel s vyřazenou dodávkou od Německé Pošty (žili v Německu než se přesunuli do Austrálie) Afrikou od severu až na jih. Projeli Saharou, což je pořádný výkon na neterenní dodávku se slabým motorem. Taky se museli často vykopávat z písku do kterého zapadli.

Venda jezdí na jednokolce už pět let, ale toto bude pro něho pořádná zkouška. Zatím ho znám jen z dopisování přes internet, ale jsem přesvědčený, že má na to správný postoj a dostatek pevné vůle překonat všechny těžkosti. Je mu dvacet a tak má určitě více energie než my dva dohromady. Velice se na to těší. Vzpomíná na to, jak věděl o Kris Holmovi jako o nejslavnějším jednokolaři na světě a teď s jeho pomocí má vynikající jednokolku a píše so o něm na webové stránce, na kterou se v minulosti díval jen jako na svátost oltářní.

http://www.unicycle.au.com/View.php?

 

No a už zbývám jenom já, starý cvok s mojí koloběžkou a nadějí, že budu moci udržet krok s Vendou. Ono to nějak dopadne, určitě dobře.

Jelikož oba Jirka a Venda přiletí odpoledne den před odjezdem, musím mít všechno připravené. Naplnil jsem nádrž benzinem a k tomu pro jistotu ještě dvacetilitrový kanistr, naplnil plynovou bombu a ještě k tomu jednu navíc, aby jsme měli dost na vaření a pohon ledničky. Ta funguje za jízdy na baterii a když se stojí tak buď na normální elektriku, pokud je přípoj, a nebo na plyn. Zásobu vody, i když tady na Tasmánii se většinou voda dá doplnit do nádrže v autě skoro kdekoliv. Ale jistota je jistota. Spacáky na spaní, nějaké zásoby jídla, I když jsme se domluvili, že hlavní nákup uděláme až druhý den, když budeme projíždět přes Smithton, kde je poslední pořádný supermarket, než privandrujeme o devět dnů později do Hobartu. Mezitím jsou taky nějaké obchody, ale o dost dražší.

Tu bude zajímavé, jak se dohodneme na stravování. S Jožkou po těch 47 letech jsme se už shodli na tom, co nám chutná a tak to bylo vždycky jednoduché. Například už vím, že já si občas rád koupím cestou australské Meat Pies, neboli takové nějaké masové buchty. Jsou to všelijaké náplně, něco jako hustý guláš v těstíčku. Nevím, jak to jinak vysvětlit. Jirka je zásadně proti ním, protože se obává, že by se z nich mohlo pořádně onemocnět. Ony se totiž udržují teplé v takových speciálních troubách a pokud je teplota dost  vysoká, tak nejsou problémy. Pokud by nebyla dostatečně vysoká, tak by to samozřejmě mohlo způsobit otravu. Na to jsou ale přísné předpisy a kontroly, takže tady na Tasmánii jsem už dlouho neslyšel, že by z toho někdo onemocněl. To by toho byly hned plné noviny. Takové věci novináři milují. Přesto si ale taky vybírám, kde takového něco koupit. A navíc jsem tak trochu fatalista. Co člověka čeká, to ho nemine. A zrovna minulý týden jsem četl, že nějaký slavný sportovec onemocněl po tom, co se napil sojového mléka z nějaké špatné várky. A ještě předtím, kdysi dávno jsem četl, že nějaký řidič v Americe vozil deset let náklady nitroglycerinu. Dvakrát běhen té doby jeho náklaďák vylítnul do vzduchu, ale vždycky když tam byl náhradní šofér. Po deseti letech se náš milý šofér rozhodl, že už má dost peněz a nemusí vice riskovat. Sbalil kufry a vyjel si na krásnou dovolenou. Ani ne za týden si někdo koupil konzervu, která byly bohužel zkažená, a zemřel na otravu masem. Tak vidíte! Kdyby jezdil ještě s tím náklaďákem, tak si určitě právě tu konzervu nekoupil a mohl být naživu.

 

Jirka s Vendou přistáli na letišti v Devonportu přesně ve 12,50 podle plánu. Nastaly poslední přípravy, nabalili jsme všechno do našeho campervanu a jsme připraveni na start ráno v 9 hodin. Všichni jsme už nedočkaví a také zvědaví, jak to bude všechno fungovat. Odpověď se dostaví velice brzy. Počasí je přijatelné, přes noc má být 8 stupňů a pres den 20. Hlavně aby se trochu utišil vítr, dnes to dost foukalo a to by nebylo zrovna ideální. Ale pršet nemá nejméně příštích pět dnů a to by byla dobra zpráva. To už bysme měli mít za sebou 124 km nedlážděné cesty za Arthur River.

Ozvu se zase co nejdříve, budete to bohužel bež háčků a čárek. Na laptopu nemám českou klávesnici.

 

Tak jsme konecne na ceste.

Odstartovali jsme s mensim zpozdenim v 9.30 protoze jsme museli cekat na novinare. To je samozrejme dulezite, bez jejich zajmu a publicity by to bylo plytvani casem, kdyby lide nevedeli co se deje, kdyz nas uvidi na silnici.

Pocasi perfektni, slaby vanek ze zadu. Prvni zastavka byla ve Wynyardu, Zastavili jsme se v radiove stanici Coast FM na interview s Dean Holloway, s kterym se zname uz asi 25 let. Venda jede po rovine rychleji nez ja a tak musi na me vzdycky pockat. V polovine cesty do Stanley jsme museli prejet nekolik kopecku a pak zase rovina. Vitr se bohuzel otocil a a tak to bylo trochu namahavejsi, ale presto jsme to zvladli do Stanley, po absolvovani 90 kilometru, v 6 hodin odpoledne, takze nam jeste zbyl cas vylezt aspon do poloviny Stanleyho Nut. Je to velmi zajimavy kopec, pozustatek sopky. Kolem je krasna, upravena vesnicka. Puvodne rybarska osada, sice porad je to hlavni prumysl ve Stanley, ale posledni roky je to velmi orientovane na turismus. Noc jsme stravili na velice krasnem miste v pristavu primo pod malebnou skalou Stanleyho Nut.

Rano jsme vyrazili brzy, prvni zastavka byla po 15 kilometrech ve Smithtonu, kde mam hodne znamych, takze jsme se tam chvilku zdrzeli. Pak jsme se jeste stavili s Supermarketu prikoupit nejake potraviny. Nekolik pristich dnu budeme travit na zapadnim pobrezi, ktere je velmi puste. Ze Smithtonu byl strasne silny protivitr, takze to bylo velmi unavne. Ja jsem musel caso slezt s kolobezky a slapat pesky i po rovine. To je ta nejhorsi kombinace pro nas oba - rovina a silny protivitr. Proto mam radeji kopecky. Nahoru to vyslapu nebo vybehnu ale s kopce to jede samo, takze udelam celkem dobry prumer, kolem 12 kilometru. Po rovine proti vetru je to jenom asi 8 kilometru.

Presto jsme to nakonec zvladli dorazit po 89 kilometrech vcas do Arthur River, kde nas nechali zakempovat bez poplatku. Je to dobre, kdyz si clovek muze dat sprchu a ma elektrinu. Navic trochu reservniho casu na napsani par radku. Neni to vzdycky lehke, kdyz musim psat vsechno cesky i anglicky. Chebsky Denik projevil zajem o nase reportaze, hlavne kvuli Vendovi, ktery je z jejich rajonu. A tak se tam dnes objevil clanek (2.brezna je dnes). Pokud by to nekoho zajimalo, tak adresa je www.cesky.denik.cz

Z Arthur River nas ceka 124 km nedlazdene cesty, Western Explorer. Cesta vede kolem drsneho zapadniho pobrezi a postupne se otaci smerem na jihovychod do vnitrozemi. Prvnich asi 20 kilometru byla cesta hrozna, jakou jsem jeste nevidel. Samy vlnity plech. Pocasi bylo pekne, krome toho, ze foukal silny vitr primo proti nam. Kolem poledne se ale utisil a jelo se nam pomerne dobre. Je to samy kopec, nahoru a dolu, zpocatku vice nahoru nez dolu., zadna rovina. Ja jsem tu celou cestu, vcetne historie a popisu cele krajiny uverejnil v moji reportazi z Behu kolem Tasmanie, tak si tam o tom muzete precist. Zakon schvalnosti se dostavil kolem poledne, prave kdyz to zacinalo vice dolu nez nahoru. Jirka prave odejel na dalsich 5 kilometru aby tam na nas pockal, kdyz jsem zjistil, ze mam prazdnou pneumatiku. Takove krasne kopce dolu, a ja jsem musel celych 5 kilometru slapat. Mohl by me slak trefit, jak se u nas rika. No ale Jirka me vymenil dusi kdyz jsem se s nim konecne setkal, mel jsem reservni, ja jsem mezitim zalepil to prasklou a tak jsme pripraveni na dalsi defect. Celou cestu z Darwinu do Adelaide se nic takoveho neprihodilo, ale taky jsem necestoval po tak hroznych cestach. Krome toho tam nebyl prijem na mobil a tak jsme byli na chvili odriznuti od sveta.

Nakonec jsme to zvladli do Corriny, byvaleho hornickeho mesta. V dobe, kdy tam bylo plno zlata, to bylo druhe nejvetsi mesto na Tasmanie s 10 000 obyvateli. Dnes je tam jenom turisticka osada s hotelem a parem dalsich budov. Pres reku se da dostat jedine prevozem, most tam neni.

Rano jsme museli cekat do 9 hodin nez prevoznik zacal pracovat, ale neuctoval za to nic, normalne to stoji 20 dollaru. Cekalo nas ale jenom 50 kilometru do Zeehanu, a tak jsme meli casu dost. Pokud by nekdo chtel nazvat pocasi nektery den perfektni, tak to bylo prave dnes. Ani vanek, po 12 kilometrech jsme se dostali na asfaltovku. To se to jelo! Dokonce jsme meli dost casu se v poledne zastavit a usmazit si 12 vajec s anglickou slaninou a cibuli. To byla basta! Normalne na takovy luxus neni cas.

Odpoledne jsme dorazili do Zeehanu, kde jsme se ubytovali za hotelem. Kdyz jsem v Burnie delal sbirku pres supermarketem, tak za mnou prisel jeden pan, presdstavil se jako manazer hotelu Cecil v Zeehanu a nabidl, aby jsme tam zakempovali az pojedem kolem. Dokonce si muzeme dat v Hotelu sprchu a tak je nam hej. Aspon muzeme smyt ten prach ktery jsme na tech prasnych cestach nasbirali.

Ze Zeehanu jsme to namirili primo do Queenstownu. Silnice vedla dolu s kopce a tak jsem se velice tesil, jak to pojede samo. Ale ejhle! Ono to nechtelo vubec jet samo. Ja jsem to nemohl pochopit, prece je to s kopce, jak to ze to nejede? A pak jsem zjistil, ze Venda mel uplne stejne zklamani. A tak jsem si vzpomnel na Stare Povesti Ceske a na Bruncvika, jak se dostali k Jantarove Hore na ostrove a jak nemohli odtud odveslovat, protoze je ta hora porad pritahovala. Prekvapilo me, ze kdyz jsem se o tom zminil Vendovi, ze o tom nikdy neslysel. Ja jsem si myslel ze kazdy v Cesku vi, odkud se vlastne v Ceskem znaku objevil lev. Cestou me zavolal Dean z radia Coast FM a behem rozhovoru, vysilanemu primo, zastavilo policejni auto a mlada policajtka zacala na me kricet, abych se odklidil od silnice. Ja jsem stal za bilou lajnou, takze jsem teoreticky nebyl na silnici, ale presto jsem so posunul trochu dale, i kdyz to nebylo tak jednoduche, protoze tam byla prikopa a ja jsem mel telefon v jedne ruce a tak to nebylo zrovna moc lehke s kolobezkou manevrovat. Ona zacala vyzvanet cim dal vice, abych zmizel ze silnice. Snazil jsem se ji upozornit, ze nejsem na silnici, ale na krajnici, a ze prave mluvim s rozhlasouvou stanici, tak at chvili pocka. To bylo jako kdyz prileje olej do ohne. Rozhovor na radiu jsme museli skoncit. V ten moment me uz taky chytil vztek, slovacka krev se zbourila, ale prece jsem se snazil ovladnout a jenom tak jsem pro sebe rekl "silly woman", neboli blazniva zenska. Proti ocekavani to ona uslysela a uz jsme meli zajimavou debatu. Ja jsem se radeji omluvil, ona na to ze by me mohla zatknout za urazku strazce zakona, a ja bych ji malem vyzval, at to udela, protoze jsem byl absolutne v pravu. Ale kvuli tomu co delam, jsem se tomu radeji vyhnul. Ona me tvrdila, ze to dela pro me bezpeci a ze ja ty silnice tady neznam tak dobre jako ona. Tak jsem jeste k tomu dodal, ze jak bych je mohl znat, kdyz jsem tady na Tasmanii teprve 40 let. Ji urcite nebylo jeste 30 a tak jsem si myslel, ze ji to snad dojde. Nakonec jsme se nejak dohodli, ja jsem ji pripomnel, ze taky urcite obceas rekne nejakou blbost a pak ji to mrzi, a navic ze jsem si nemyslel ze to slysi. Tak pry abych si dal priste pozor na hubu, a tak jsme se mirumilovne rozesli. Verte me ale, ze ja mam respekt pro policajty a vetsinou mam s nimi jenom dobre zkusenosti. Nekdy se ale takova nejaka pitomost malem vymkne z ruky. Ale aspon to trochu prikoreni zivot a mam o cem psat!

Pocasi bylo cely den pekne, skoro zadny vitr, a tak se nam jelo velice dobre a kdyz Jirka nasel misto na kempovani, ktere se mu libilo, byli jsme asi 40 km za Queenstownem, kdyz jsme si predtim v Queenstownu doplnili v supermarketu zasoby a podelili se o grilovane kure, ktere jsme si tam koupili. Cesta z Queenstownu vede do obrovského kopce. Mívali jsme tam kdysi dokonce běžecký závod, tak znám ten kopec velice dobře. Při jednom ze startů se tam objevil místní poslanec Parlamentu aby nás odstartoval a velice se divil, když se rozhlédl kolem. Říkal že si myslel že si spletl a dostavil se místo na start běžeckého závodu na nějakou skupinu penzistů na výletě! Je pravda, moc mladých mezi zhruba stovkou závodníků nebylo. Takové mimořádně namáhavé běhy se mladým moc nelíbí, a tak je to spíše pro nás dospělejší! Já ale mám kopečky opravdu rád. 

V noci dost prselo, ale rano vypadalo slibne. Ale asi po dvou hodinach zacalo poprchavat, chvilkama docela silne, a tak jsem byl pekne mokry. Po poledni, kdyz jsme prejeli jedno z pohori, tak se pocasi velice spravilo, takze kdyz jsme dorazili do Derwent Bridge pred treti odpoledne, tak to na nas vsechno uz davno uschlo. Zajeli jsme jeste k jezeru Lake St Claire, ktere je soucasti Narodniho Parku a pak se usadili v Derwent Bridge na travniku pred hotelem. Moc pekne misto na jednu noc. Jelikoz jsme byli v predeslych dnech velice pilni, tak jsme o den vpredu a misto tri dnu do Hobartu mame k dispozici styri dny. Ono se to hodi, predpoved pocasi neni zrovna prizniva.

Rano sel Jirka vyhodit smeti do popelnice a kdyz otevrel viko, tak se na nej vykulily vytrestene oci Opossuma, ktery tam nejak vlezl aby se najedl nejakych odpodku a zrejme nemohl ven. Jirkovy oci malem take vypadly z dulku jak se polekal. Nakonec jsme celou popelnici museli obratit vzhuru nohama, Opossuma vysypat, panecku, ten pelasil, pak nahazet smeti zpatky a odesli s potesenim, ze jsme mu pravdepodobne zachranili zivot.

Pristi den jsme meli pred sebou jen 50 km do Tarraleah. Bylo to ale pernych 50 km. Obrovske kopce. V jedne prudce zatacce nejaky blbec to hvizdl kolem Vendy tak blizko, ze Venda se polekal a pristal na zadku. Nic vazneho se mu nastesti nestalo, ale bez bolesti se to neobeslo. Prave kvuli tem velkym kopcum je to oblast nejvetsiho rozvoje vodnich elektraren, obrovska potrubi privadi vodu pod obrovskym tlakem na vodni turbiny ktere produkuji velke mnozstvi elektriny, kterou je vetsina Tasmania zasobena. Tarraleah bylo dost velke mesto kde bydlelo tisice zamestnancu budujicich tyto vodni prehrady, potrubi a elektrarny. Byli to vetsinou povalecni emigranti z Evropy, mezi nimi dobre zname jmena budoucich uspesnych podnikatelu jako pan Vyhnalek a Chromy.

Dnes je Tarraleah hlavne misto pro turisty. Je mezi nimi hodne rybaru, kteri vyuzivaji moznosti rybarit v nespocetnem mnozstvi jezer plnych pstruhu.

Napred jsme si zajeli na vyhlidku, odkud byla moznost videt ta potrubi zhora, uzasny pohled. Ubytovali jsme se v campingu a kdyz jsme si zasli do kavarny, tak nam hned nabidli cappucino a zakusky a nechteli za to nic. Jeste nas pozvali abysme se tam stavili rano znova na dalsi cappuino a zase za nic. Moc hodni lide. Pocasi bylo pekne az do pozdniho vecera, pres noc ale poprselo. Rano to vypadalo zase slibne, ale netrvalo dlouho a zacalo poradne lit. Museli jsme pockat v campervanu nekolik hodin, nez se to umoudrilo, ale presto jsme dorazili vcas do Hamiltonu, kde byl velice pohodlny kemping, se zachody, sprchou a pitnou vodou. Dokonce v pristresku byla elektricka zasuvka.

Pro zmenu jsme si s Jirkou zasli do hospody na jedno (opravdu jedno) pivo. Vyplatilo se to. Byla tam jenom hospodska a jeden zakaznik a kdyz slyseli proc cestujeme kolem Tasmanie, tak hned kazdy prispel do kasicky 20 dolaru. A nemyslete si, ze bysme si z toho snad koupili dalsi pivo. Vsechny nase vydaje jdou z vlastnich kapes.

Z Hamiltonu na nas zase cekal obrovsky kopec, ale pak uz to slo vetsinou s kopce. Navic vitr foukal ze zadu a tak se dobre jelo. Kdyz jsme projizdeli pres Gretna, zazvonil telefon. Nas kamarad z radia ve Wynyardu chtel dat posluchacum vedet jak pokracujeme. Pekne jsme si popovidali, ale sotva jsem se rozjel, prihnaly se strasne cerne mraky a s nimy strasny vitr a dest. Mel jsem plastickou plastenku "poncho", ktera je velice mala kdyz se slozi a jen se tak pretahne pres hlavu, ma kapuci a otvory pro ruce. Vitr me to rval z rukou, ale nakonec jsem to prece jenom pretahl pres hlavu a dokonce to stacilo zakryt i kosik na riditkach kolobezky, v kterem mam letacky a jine veci, ktere bych nerad nechal namocit. Pak jsem mohl zase pokracovat v ceste a nez jsem se dostal k Jirkovi , tak prestalo prset. Venda uz tam byl tesne predtim, nez se ta hruza prihrnula. Pak jsme uz pokracovali bez nejakeho drama do new Norfolk, vetsinou s kopecka. Tam jsme si koupili grilovane kure a pokracovali smerem k Hobartu.

Kdyz jsem dorazil k Bridgewater a musel zahnout prudce doleva na cestu pres most, tak jsem si teprve uvedomil, jak silny a narazovy je ten vitr, kdyz foukal se strany. Silnice je pomerne uzka, zadne krajnice a nepretrzity provoz. Ja jsem nemel sanci to projit bez urazu, projet uz vubec ne, Tak jsem musel predelat s namahou kolobezku pres plot a tlacit ji po zeleznici. Narazy vetru me nekolikrat uplne zastavily a mnohokrat jsem mel co delat, aby me to neshodilo na zem. Pritom jsem se porad ohledal, jestli nejede vlak, ktery bych pri tom hluku aut neuslysel.Velice jsem si oddechnul, kdyz jsem byl na druhe strane a v parkovisti McDonalda. Hned jsme si koupili Big Mac a zmzlinu a mohli pokracovat dale smerem k Hobartu. Vitr porad silil a navic zacalo prset a tak jsme rychle hledali misto na kempovani. Prvni vhodne misto bylo Risdon Cove. Je to misto, kde poprve pristal bily clovek Kapitan Bowen. Postavili tady pamatnik a vybudovali museum. Potom ale nekdo dostal vyborny napad to misto venovat aboridgincum, i kdyz posledni plnokrevna aboridginka Truganini zemrela roku 1933.

Nebylo nikoho kolem, brana byla otevrena, tak jsme tam vjeli a doufali, ze se nikdo neukaze, zvlaste kdyz bylo tak skarede. Netrvalo ale dlouho a prijela pani, ze musi zavrit branu, aby sem nejezdili vandalove, coz je pochopitelne. A tak pry kdy odjedeme. Meli jsme ale stesti a kdyz jsme ji vysvetlili co delame a ze kdyby to bylo mozne, tak bysme tu radi zustali pres noc. Ukazali jsme ji nas letak, tak celkem ochotne souhlasila, ze tu muzeme zustat pres noc a ze tu branu jenom zavre a nezamkne, abysme mohli rano odjet. Navic jsme zjistili, ze je tady fungujici zasuvka a tak mame dokonce elektrinu. Stastni to lide!

Do Hobartu uz nebylo daleko a tak jsme tam dorazili kolem poledne. Hobart je hlavni mesto Tasmanie, pocet obyvatel neco kolem 120 000, nevim presne. Mestu dominuje hora Mount Wellington, ktera se pne do vyse pres 1400 metru. Zajimave mimo mnoha jinych veci je to, ze od pobrezi pobliz nynejsiho Casina je start zavodu na vrchol teto hory. Je to nejstrarsi nepretrzity pul maraton na svete - 21 kilometru, beha se kazdy rok od roku 1906. U startu prvniho zavodu se seslo 18 bezcu, dva z toho zavod neprezili. Jeden zemrel na srdecni zachvat a druhy se ztratil v blizardu a nez ho nasli, tak byl zmrzly. Ja jsem ten zavod bezel dvakrat, poprve za 1 hodinu a 58 minut, coz se musim priznat, me docela potesilo. Tak samozrejme jsem chtel Jirkovi a Vendovi doprat to poteseni uzasneho vyhledu s teto hory. Vede tam totiz silnice az na vrchol. V zime je casto uzavrena, protoze tam napada hodne snehu. Oproti Burnie, kde nejvyssi namerena teplota byla 33 stupnu a v zime malokdy spadne pod 5 stupnu plus, v Hobartu to dokaze vyletet pres 40 stupnu v lete a v zime zase dokaze spadnout pod nulu.

Vyjeli jsme asi do poloviny hory, vyhled byl celkem krasny, ale nebylo to jako s uplneho vrsku. Tam jsme uz ani nepokracovali, protoze byl v mracich.

Sjeli jsme dolu do Berridale Caravan Parku, kde jsme meli zamluveny nocleh bez poplatku. Dali jsme si sprchy a vydali se do Polskeho Klubu, kde jsme se sesli s deseti Cechy a Slovaky, ktere zorganisoval Vlasta Collins a kteri meli zajem se tam s nami setkat. Bylo to moc prijemne posezeni, dokonce jsme si tam pochutnali na tmavem Velkopopovickem Kozlu, ktereho bysme jinde na Tasmanii nesehnali. Maria (Polka) a Honza (Cech) Spencerovi nas tam pophostili, abysme neumreli hladem a za to jsme jim take byli velice vdecni. Vecer jsme se vratitli do Caravan Parku v plne spokojenosti.

Rano jsme se vydali do obchodniho strediska v New Town, kde jsme az do dvou odpoledne delali sbirku pro nasi charitu. Bylo to celkem uspesne, i kdyz jsme poznali, ze lide na severu Tasmanie, kde zijeme v mensich mestech, jsou mnohem stedrejsi nez ti z jihu a vetsiho mesta. Prijela ale televize a natocila neco o tom co delame a take mistni noviny, takze o publicitu bylo postarano. Take bylo interview na dvou rozhlasovych stanicich. Kolobezka a jednokolka vzbuzuji pozornost, tak jak jsem doufal.

Hned jak jsme skoncili jsme si zase koupili grilovane kure, o ktere jsme se podelili a vydali se na cestu. Nejzajimavejsi cast byl prejezd pres uzasny Tasmanuv Most. Vzdycky si vzpomenu, a pritom me prebehne mraz po zadech, jak v roce 1973 narazila nakladni lod na jeden z piliru a cast mostu spadla. Nastesti byl pomerne maly provoz a zahynulo "jenom" 12 lidi. Mesto bylo ale rozdelene na dve poloviny a ze to byl jediny most, zpusobilo to obrovske problemy. Vsechny lode a lodky byly zmobilizovane na prepravovani lidi pres reku Derwent. Nakonec postavili jeste jeden most, aby se uz nikdy takova kriticka situace neopakovala. Dodnes jsem na tom moste varovani, aby nikdo neprechazel most, kdyz se blizi velka lod.

Skoncili jsme den v Buckland, prakticky je to jenom benzinka, historicky hotel a historicky kostel Svateho Jana Krtitele, ktery je hlavne zajimavy tim, ze jsou tam prekrasne mozajkove okna s obrazy z barevneho skla, ktere jsou ze 14 stoleti a byly sem dovezene z Hastings v Anglii. Moc zajimavy kostelik s mnoha hroby nesoucimi jmeno McConnon.

Dokonce `jsme meli moznost se v hospode podivat na zpravy a tak jsme uvideli reportaz o nasem cestovani. Udelali to celkem dobre.

 

Z Bucklandu jsme pokracovali na sever kolem vychodniho pobrezi. Pocasi bylo velice prijemne. skoro zadny vitr a tak se cestovalo velice dobre. V techto koncinach je hodne kopecku, tak jako skoro vsude na Tasmanii, a jak jsem se uz drive zminil, tak to me docela vyhovuje. Do Swansea to bylo 77 kilometru a presto, ze jsme zase vyrazili az kolem devate rano, kolem pate jsme tam dorazili a ubytovali se v Caravan Parku se sprchou a zachody, elektrinou a vsim ostatnim potrebnym k pohodlnemu kempovani. Majitele nejen ze nas tam nechali prenocovat zadarmo, ale dokonce venovali sek na 200 dolaru pro CanTeen. Co k tomu mohu dodat?

Rano pokracuje kolem vychodniho pobrezi a to me prinasi hodne peknych vzpominek. Kdyz jsme projizdeli Orfordem, tak jsem vzpominal, kdyz tady byl na sesti mesicni dovolene muj brater Josef, jak jsme se se skupinou kamaradu z Lactosu vydali na rybolov. Pronajali jsme rybarskou lod s dvema rybari a vypluli do more. Napred cestou spustili do vody site s plovaky, do kterych by se meli chytit nejake ryby, a nechali je tam nalicene. Kratce potom se stalo neco, o cem jsem slysel vselijake rybarske bachorky, ale nikdy jsem jim moc neveril. Proste a nahle jsme se ocitli uprostred hejna Barracuta, velmi dravych ryb. To uz jsme nemuseli davat na hacky zadnou navnadu, ony skocili po vsem co se pohlo a prazdne hacky byly pro zrovna tak lakave jako kousky ryb. Nasi rybari je hned s velkou zrucnosti a rychlosti ocistili a odrizli z nich filety, zbytek hodili do more. Za chvili jsme toho meli vsichni dost, kdyz jsme mezi nami deseti jich meli nachytanych asi tisic, verte nebo neverte. Potom jsme zajeli do zalivu za ostrovem Maria, kde jsme chytali chvili na dnu more ryby zvane Flatheads, neboli ploche hlavy. To jsou taky velice chutne ryby. Cestou zpet jsme potom vytahli site z more s docela peknym ulovkem. Ja strasne trpim morskou nemoci, ale kdyz jsem behem plavby stal na palube a dival se na obzor a nebo zrovna chytal ryby, tak to bylo OK, ale kdyz pak vytahovali ty site a ja blazen jsem neoddolal a podival se dolu, bylo po me. To si ryby pochutnaly!

Kdyz jsme projizdeli pres Bicheno, tak jsem vzpominal, jak jsme tam jezdili kazde skolni prazdniny aspon na tyden cela rodina i s malou Zorinkou. Tenkrat to byla mala zapadla rybarska osada, nedalo se tam ani koupit cerstve maso. Kemping byl hned vedle plaze, byly tam elektricke zasuvky, zachod a sprcha, ale jenom se studenou vodou. Mohli jsme si tam udelat taborak, pes nikomu nevadil, rano prisel clovek od obecniho uradu, vybral od kazdeho pet dolaru a tim to haslo. Meli jsme sebou canoe, vyjeli na more kdyz bylo klidne, nachytali makrely, ty jsme si potom opekali na ohni a na na posledni den jich nachytali aspon stovku a doma jsem je vyudil. Jo, to byly casy. Takove mista na Tasmanii jeste existuji, ale Bicheno uz neni jednim z nich. Vsechno orientovane na turismus, samy luxus a vysoke ceny, dej pokoj. Asi musim byt uz taky dost stary, kdyz tak vubec uvazuju a vzpominam na davne casy. ze jo?

Kousek za Bicheno jsme dorazili k mensimu zoo, kde mimo jine meli Tasmanske Devili, neboli dably. Byl jsem rad, ze Jirka a Venda meli konecne moznost nejakeho uvidet. Tasmansti Dabli nejsou nic takoveho, jako je predstavuje Disneyland v jejich kreslenych filmech. Jsou to placha zviratka, docela mila. Ale o zradlo se dokazou mezi sebou pekne pohadat a jejich rvani nahanelo strach prvnim usedlikum, kdyz je v noci slyseli vydavat strasidelne zvuky z buse a pritom nevedeli, co je to za zvirata. Proto maji takovou spatnou povest. Ted se mezi nimi rozsiruji nejake nadory na ustech a velke mnozstvi jich z toho umira. Je to zavod o cas, aby se nasel duvod a lecba, aby nam vsichni nevymreli. Taky se zarizuji ruzne rezervace, aby ti zdravi se nedostali do styku s tema nemocnyma.

Den jsme skoncili po 70 kilometrech v kepmingu Lagoons Beach, hned vedle more, ale mista na kempovani jsou uprostred buse a kazdy muze najit najake soukrome misto. Rekl bych, ze tam bylo aspon 60 vozidel s obytnymi domy a nebo stany ktreri tam travili noc. Obloha byla plna hvezd, huceni more byla dobra ukolebavka. Venda udelal maly taborak, ale asi o pul desate jsme uz spali jak jezulátka.

Rano zacalo velice slibne, ani mracek a zadny vitr, ale netrvalo dlouho a zacalo to pekne fucet, samozrejme od severu, primo proti nam. Byla to perna cesta, ale nastesti jsme trochu vpredu a tak jsme meli pred sebou jenom 40 kilometru do St Helens. Na obed nam Jiraka usmazil vajicka se anglickou slaninou, cibuli a cervenou paprikou. On jel dopredu do Scamandru, kdyz jsme byli od toho asi 10 kilometru, aby to mel vsechno pripravene, nez tam dofrcime. Kdyz jsme prijeli, tak uz to bylo na stole, a nechybela ani sklenicka cerveneho vina! Kdyby nas chytli policajti a udelali zkousku krve, tak nas mohl dostat do pekneho pruseru.

Po prijezdu do St Helens jsme se rozhodli najit kemping mimo nasi trasu, tak jsme nasedli do auta a vydali se smerem k Bay of Fire, neboli zatoka ohnu. Moc krasna zatoka s prekrasne tvarovanymi a barevnymi balvany, bily pisek, ktery vypada jako cukr nebo sul, moc krasne. Kousek od brehu zacina buš a jsou tady zase velmi kryte mista, uplna pohadka. Vecer jsme si jeste udelali taborak, opekli brambory, uplna idylka. Brambory byly pekne krupkave diky popelu, ktery jsme se neobtezovali z nich odstranit.

Rano bylo moc pekne, zadny vitr, perfektni. Prvni zastavka byla v realitni kancelari L.J.Hooker, kde jsem se po patnacti letech setkal s dobrym znamym a jeho manzelkou z Burnie, kde jsme spolu prodavali reality. Prispeli 100 dolaru, povykladali si pri salku kavy a po doplneni benzinu do nadrze jsme vyrazili na cestu. Hned za St Helens zacaly poradne kopce a pokracovaly celou dnesni cestu. Hned na prvnim kopci nas zastavili nejaci turiste, jak se ukazolo byli to Nemci, kteri uz sedum mesicu projizdeji Australii. Zajimalo je co delame, pridali neco do nasi kasicky a potom udelali nabidku, kterou jsme nemohli odreknout. Vytahli z lednicky pro kazdeho plechovku piva, krasne zchlazeneho, no kdo by to mohl odmitnout. To se to potom slapalo do kopcu s mnohem vetsim nadsenim. Nedlouho potom me zavolali zase z radiove stanice poptat se jak pokracujeme s prilezitosti pro mne predat dalsi informace pro posluchace. To je moc dulezite pro uspech cele akce.

Pobrezni krajina je vystridana kopecky, pastvinami a hlubokymi lesy. Jirka rika, ze je to zrovna jako Beskydy. Cestou jsme si jeste odbocili ke krasnym vodopadum St. Columba, ktere jsou 90 metru vysoke a velice zajimave. Cesticka k nim vede hustym porostem ferns, asi bych to nazval kapradinovymi stromy, kdyz neznam spravny cesky nazev. Vypada to jako v davnych dobach, kdyz se po zemi jeste toulali dinosauri. Je to jako cesta do praveku, jak me prave Jirka poradil.

Den jsme skoncili zakempovanim za historickym Hotelem Weldborough. Moc zajimavy hotel, ktery tady existoval v plne slave v dobe velkeho rozvoje dolovani v teto oblasti. Take jsem o tom psal v me reportazi "Beh kolem Tasmanie".

Moznost sprchy a oprani nasich propocenych tilek a trenyrek nas promenila v krasne vonici tvory, tak jak se slusi a patri, kdyz dorazime zase do civilizace. Tady nemame ani prijem na mobil ani bezdratovy internet a tak to budu muset poslat az bude signal.

Z Welborough domu.

Noc byla docela chladna a tak se dobre spalo. Rano jsme odstartovali trochu drive a melo to byt pro nas poteseni, ze nas cekal hned dost velky kopec dolu. Presto jsem proklinal kazdy moment, kdyz jsem se rozjel dolu. Proc? Protoze byly jenom 4 stupne a ja jsem drkotal zubama celou cestu dolu. nemohl jsem so dockat toho okamziku, kdy budu moci tlacit kolibezku do kopce, abych se zahral. Mezitim se ale zvedalo slunicko, a kdyz jsme pak frcel dolu z dalsiho kopce, kterych jsou tady desitky, tak uz to nebylo tak zle. Docela rychle se zacalo oteplovat, za chvili jsme sundal bundu a pak i tricko, kdyz teplota vylezla na 29 stupnu.

Prvni osada, kterou jsme projeli byla Moorina. Kdysi, kdyz se tady tezilo olovo, bylo to dost velke mesto. Bylo tady dost Cinanu jako levnych pracovnich sil. Vetsina z nich tady zili sami, na to, aby si privezli manzelky nemeli dost penez. Dnes se tomu smeji, protoze v teto dobe sem jezdi Cinane s baliky penez a kupuji nase doly a my pracujeme pro ne! Ono to vlastne ke smichu ani moc neni.

Moorina je aboridginske jmeno a udajne se tak jmenovala sestra Truganini, ktera zemrela kolem tricatych let minuleho stoleti jako posledni aboridginka. Ale zoufat nemusime, mame jich ted tady na Tasmanii asi deset tisic. Ono se do vyplati byt aboriginec! V Moorine vlastne nejsou skoro zadne domy, nejpozoruhodnejsi budovou je klubovna Golfoveho Klubu. Tady je hodne mist, ktere maji jmena na mape, ale v podstate je to jenom farmarska oblast a obydli jsou roztrousene po celem okoli.

Dalsi zajimave misto s hornickou historii je Derby. Zajimave mestecko, krome jinych zajimavosti je tam nejstarsi drevena bankovni budova v Australii. Zrovna ted je na prodej, takze kdyby mel nekdo zajem, tak si ji muze koupit. My mame na Derby takovou zajimavou vzpominku, kdyz jsme skoro pred ctyriceti lety objizdeli Tasmanii abysme poznali, kde to vlastne jsme. Zastavili jsme u jednoho domu, ktery mel otevrene dvere a prave vysel ven bily papousek. My jsme jich predtim moc nevideli a tak to byla vzacnost a tak jsme se na nej divali, jestli nahodou neuleti. On si ale vyslapnul na travnik, odlehcil si a spokojene se zase vratil domu. To jsme hledeli jak vykuleni a pak jsme se tomu poradne zasmali.

Zase se stridaly pastviny s hustymi lesy. Okraje lesu jsou v mnohych mistech pokryty ostruzinami, ktere se zozsiruji jako rakovina a jsou kletbou Tasmanie. Problem je v tom, ze domorodi ptaci nestravi seminka ostruzin kdys se s nimi nakrmi a kdekoliv to pak vyplknou, rostou dalsi ostruziny. Je to dost velky problem.

Dalsi problem, ktereho jsme si vsimli kdyz jsme sem poprve prisli, byly pastviny plne kravincu, ktere se vubec nerozkladaly a zabiraly snad ctvrtinu pastvin, kde trava nemohla rust. To ale moudre hlavy vyresily tim,ze privezli sem brouky hovnivaly ( je na to peknejsi slovo?) a ty se o to postarali. Louky jsou ciste, krasne a zelene, jako by prave vysly z cistirny.

Odpoledne jsme projeli pres Scottsdale, nejvetsi mesto na severovychodu Tasmanie. Neni to vetsi nez nejaka vesnice v Cesku ale je to velmi dulezite ekonomicke stredisko pro tuto oblast. Den jsme skoncili 17 kilometru za Scottsdale vysoko na kopcich s prekrasnou vyhlidkou a peknym mistem na kempovani, dokonce se zachody. Uz se dela zase poradna zima a tak asi brzy zalehneme, Do Launcestonu nam zbyva uz jenom 46 kilometru.

 

Poslední dny do cíle.

 

Jak vidíte, tak už to máme za sebou. Proto mohu psát na mojem desktopu s háčky a čárkami. A omlouvám se, že mě to tak dlouho trvalo to zpětně popsat.

Naposled jsem se ozval den před příjezdem do Launcestonu. Měli jsme příjemnou noc na vyhlídce za Scottsdale a jelikož zbývalo do Launcestonu jenom 46 kilometrů, těšili jsme se na poměrně pohodlný den. Navíc jsme byli dost vysoko na kopcích a tak jsme věděli, že to půjde většinou s kopce dolů. Napřed jsme ale museli vyšlapat zbytek kopce a když jsem došlapal k autu, tak teplota už byla na 20 stupních a tak jsem se svleknul do trenýrek a tilka. Krátce potom, když jsem začal sjíždět do údolí jsem zjistil jaká to byla chyba. Kopec byl dost prudký a dlouhý několik kilometrů a tak se koloběžka rozfrčela na plné pecky a já jsem cítil, jak se vzduch rapidně ochlazuje. Za pár minut jsem už drkotal zubama, začala mě téct slza po nose, lechtalo to velice nepříjemně, ale pustit se řidítka, utřít slzu a nebo se aspoň poškrábat na nose jsem se při té rychlosti neodvážil. Trvalo to pěknou chvilku, než jsem se dostal k auto a mohl na sebe rychle oblect něco teplého. Teplota klesla na 12 stupňů a tak nebylo divu, že jsem se moc nepotil. Pak jsme už pokračovalo bez jakéhokoliv drama a kolem poledne jsme dorazili do Launcestonu. Jelikož setkání se starostou města bylo až v půl třetí, tak jsme to vzali přímo do Caravan Parku Glen Dhu, kde nás zase hodní majitelé nechali přenocovat zadarmo. Cestou jsme se ještě stavili u Hungry Jack na hamburger a tak nám bylo hej. Po hodince jsme pak vyrazili do středu města na naše setkání. Starosta tam přišel včas, ale trochu nás to zklamalo, že nic nezorganisoval, a tak jsme tam s ním chvilku postáli, ale moc velký dojem na nás neudělal. My jsme potom procházeli středem města asi tři hodiny, ale za moc to nestálo, a tak jsme to nakonec sbalili a jeli zpět do Caravan parku.

Ráno jsme nijak nespěchali, plán byl vyrazit až odpoledne, protože jsme jeli jenom do Carricku, vzdálenému 12 kilometrů. Měl jsem v plánu ukázat Jirkovi a Vendovi krásy Cataract Gorge. Řeka tam protéká hlubokým kaňonem, všude nádherné skály, pěkné procházky. Jednou ze zajímavostí je sedačková lanovka přes řeku. Je to nejdelší sedačková lanovka bez podpory na světě. Venda se hned rozhodl, že se na ní sveze a utíkal si do auta pro peníze. Já jsem mezitím utíkal na druhou stranu přes most, abych mu mohl udělat fotku. Čekal jsem tam na něj marně dlouhou dobu a tak jsem se nakonec vrátil zpátky na druhou stranu řeky. Jirka tam čekal a taky ho neviděl. Nakonec nás napadlo, jestli nečeká v autě. A taky jo. Byl celý zdrcený. Ztratil totiž peněženku. Jaksi mu nevadilo, že tam měl 350 dolarů a kreditní kartu, ale ta peněženka byl dar od někoho, už ji měl hodně dlouho a to ho moc trápilo. Tak jsme skočili do auta a první cesta vedla do Hungry Jack, jestli ji tam náhodou nenechal. Bohužel nic. Tak jsme jeli zpět do Caravan Parku a první cesta vedla do kanceláře, jestli jim někdo nedonesl. Taky nic. Mezitím si Venda vzpomněl, že předešlý večer seděl s jeho notebukem u stolu na stráni nad Caravan Parkem, šel se tam podívat a k velkému potěšení nás všech ji tam našel.

Dalším úkolem bylo zajet do blízkého Perthu. Jirka totiž měl velké přání udělat si fotku u Perthu na Tasmánii a poslat pohled z Tasmánského Perthu do jeho Perthu v Západní Austrálii. Velice ho pobavilo když tam uviděl nápis, že když je teplota nad 25 stupňů tak nastávají omezení na používání vody. V „jeho“ Perthu se teploty v létě často zvedají nad 40 stupňů a 25 stupňů je pro nich zima!

Při cestě do Carricku jsme měli jeden zajímavý moment. Nějaký starší pán zastavil když mě viděl na silnici a hned se ke mně nadšeně rozběhl. On totiž jezdil s trakačem několik let po Tasmánii shánět peníze pro výzkum astma a tak měl pro nás velké pochopení. Hned mě poručil, aby jsme se stavili v Carricku v hospodě a řekli Trudi, že nám má nalét piva a říct jí, že to „Cookie“ zítra zaplatí. Když jsme ale dorazili do hospody, už tam na nás čekal. Trudi načepovala piva, ale že to bude na jejich účet. On potom chtěl zaplatit další pivo, ale pro nás bylo příliš brzo na dvě piva a tak jsme to s díky odřekli. Do Galerie, kde budeme trávit noc bylo už jen pár stovek metrů. O Galerii, jejím zakladeli Mirkovi Maříkovi a jeho mamince a synovi Tomíkovi jsem napsal dost v reportáži „Beh kolem Tasmánie“ a tak to nebudu opakovat.  Mirkova maminka paní Kadlecová nás hned přivítala, Jirka a Venda si prohlédli krásné měděné umělecké díla a vykládali jsme si, dokud Tomík neskončil práci v 5 odpoledne. Potom jsme ho následovali do Hadspenu, kde bydlí s manželkou Gail a dvěma dětmi. Nachystali pro nás velice dobrou večeři s nekolika druhy grilovaného masa a přílohy. Poprvé za celou cestu, co jsme měli opravdu pořádnou  večeři. Moc jsme si pochutnali a pobavili se. Bylo to pěkné posedění s velice příjemnou rodinou. A navíc Gail a Tomík přidali pro CanTeen šek na 100 dolarů a paní Kadlecová, „Babička“ přidala dalších 50 dolarů. Co k tomu mohu dodat? Následovala noc strávená v poslelích, no co více bysme si mohli přát!

V noci začalo pršet a tak jsem musel vyrazit i v dešti. Oblékl jsem si jenom tenkou bundu protože nebyla moc zima a tak cestoval celé dopoledne. Nebyl ale žádný vítr a tak to celkem šlo. Kolem poledne přestalo pršet a za hodinku jsem byl už zase suchý. Měli jsme se zase na co těšit. V Latrobe je malá čokoládovna. Můj známý Igor, který je Belgičan, tam vyrábí plno různých dobrot a pozval nás, aby jsme se tam stavili na horkou čokoládu s čili, tak jak to pili staří Aztékové. Je v tom také trochu alkoholu. Já jsem to měl už několikrát tak vím, jaká je to dobrota. Čili je tam jenom trochu, takže to nepálí, ale dodá to zajímavou chuť. Igor už na nás čekal, přidal jestě k tomu každému talíř s růrnými čokoládovými dobrotani a také přinesl kasičku plnou peněz se sbírky, kterou tam zorganisoval před našim příjezdem. Já se musím považovat za šťastného člověka, že mám kolem Tasmánie tolik dobrých známých.

Ujeli jsme asi dalších 20 kilometrů a začali hledat místo na přespání. U dálnice to nepadalo v úvahu a jelikož to tady dobře znám, tak jsme se vydali proti proudu řeky Forth až jsme dojeli do nedalekého městečka Forth. K našemu velkému překvapení tam bylo fotbalové hřiště plné stanů, obytných přívěsů a „domečků na kolečkách“. Dověděli jsme se, že se tam koná příští den nějaký hudební festival a fanoušci se tam už sjížděli. Všichni byli zřejmě ve výborné náladě, ještě toho moc neměli vypitého, jenom trochu, a to byla zralá půda pro sbírku. Pomalu jsme to projeli, u každé skupiny lidí se zastavili, Venda na jednokolce samozřejmě upoutal hodně pozornosti a navíc dost lidí o mně už slyšelo předtím a tak se penízky do kasičky jen sypaly. Nakonec jsme zajeli asi kilometr proti řece, kde jsme našli pěkné místo na kempování a tam přespali.

Ráno už nás čekalo jenom asi 40 kilometrů, příjezd do Burnie byl naplánovaný na 2 odpoledne. Těsně před odjezdem zazvonil telefon. Byl to syn Petr a ptal se, kde jsme a kudyma pojedeme. Tak jsem mu to řekl a k mému překvapení netrvalo pět minut a přijelo auto s Petrem, Vlastikem a vnukama Danialem a Jacobem. Petr, Danial a Jacob měli kola a že pojedou s námi. To jsem ještě neměl ani tušení, co se na nás chystá. Zajeli jsme k silnice, kde jsme předešlý večer skončili, vytáhli, kola, koloběžku a jednokolku a sotva jsme vyrazili, vynořila se z křovin skupina lidí s kamerama a jeden na koloběžce a vyrazili směrem k nám. Ten na té koloběžce se představil, ale nebylo to třeba. K svému velkému překvapení jsem poznal že to byl Shane Crawford, jeden z hvězd fotbalového nebe. Před rokem už přestal hrát a teď dělá reportáže pro Channel 9 TV.

Jeden z programů se jmenuje „Random Acts of Kindness“ neboli něco jako "Nmátkou vybrané případy laskavosti". Z neznámých důvodů si vybrali mně pro jeden z těchto programů. Jožka byla asi jediná z celé rodiny kdo o tom nevěděl, televize to všechno velice pečlivě plánovala s rodinou, aby věděli kde mě najdou atd. Byl jsem překvapený, jak byli o mně ve všem přesně informováni. Shane se mnou chvilku jel na koloběžce, kladl různé otázky a kameramani a zvukaři všechno pečlivě zaznamenávali. Za chvilku zastavil a prohlásil, že mě chtějí dát dárek k minulým narozeninám a věnovali mě tu koloběžku. Že abych měl rezervní, kdyby se moje před cílem pokazila. Celou cestu až do cíle pak pokračovali s námi, připli na mě mikrofon a filmovali a zpovídali mě. Občas zastavili a připravili nějaké překvapení. V jednom místě jsme zastavili u stolu plného botů a oblečení na běhání. Oznámili, že lidé z firmy Asics mě mají rádi a že příštích deset let mě dají každý rok dva páry běžeckých botů Asics Nimbus a kompletní celou výpravu na oblečení. Teď abych běhal ještě nejméně deset roků!

Při průjezdu přes městečko Penguin mě zase zastavili u velké sochy penquina (tučňák).  Bylo tam kožené masážní křeslo v hodnotě několika tisíc dolarů a že abych si sednul a odpočinul si. Dobře udělali, protože bych asi spadnul když mě oznámili, že je to dar od firmy Harvey Norman a že je moje. To už mě začali téct slzičky. Tolik laskavosti, to si určitě nezasloužím. Vždyť to co dělám je i pro moje potěšení. Je hodně lidí, kteří pomáhají druhým a ani pes po nich neštěkne.

Další šok na nás čekal v cíli v Burnie. Neměl jsem naplánovanou žádnou slávu, projel bych město, snažil se vybrat dalších pár dolarů. Misto toho tam na nás čekala velká oslava, plno lidí, pěvecký sbor, plakáty, Lions Club opékal párky a zisk z toho jde k našemu kontu pro CanTeen. No moc dojemné. Mezitím vzali kasičky že spočítají kolik jsme vybrali. Když potom oznámili, že to bylo něco přes tisíc dolarů, tak jsem dostal šok. Hned mě napadlo, že to tam všechno nenašli a tak jsem opravdu zjistil, že ve skutečnosti jsme vybrali 3 820 dolarů. Nakonec se ale ukázalo, že to byl dobrý omyl, protože přišli s dalším oznámením, že Commonwealth Bank věnovala šek na 9 000 dollarů, aby to vylezlo na 10 000. No to už mě tekly slzy proudem. Něco takového jsem v životě nezažil. CanTeen tím získala skoro 13 000 dolarů a určitě ještě nejaké další příspěvky přijdou.

Celkem s námi filmaři strávili celé tři dny. Dělali pohovory s celou rodinou, musel jsem běhat sem a tam, jezdit na koloběžce, další rozhovory, zašli jsme do místní školy, protože to není program jen o tomto posledním běhu, ale o všech akcích pro charitu za posledních 10 let, při kterých jsme s Jožkou nasbírali více než 100 000 dolarů pro děti s rakovinou. A to je nakonec to hlavní.

 

Nakonec musím poděkovat Vendovi Hanzovi za jeho účast a Jirkovi Babiczovi za to že oba přijeli na vlastní náklady a Jirkovi za to, že tak dobře se o nás staral, jako by to byla Jožka, jenom bez těch pusí. S Jirkou jsme byli oba moc rádi, že po více než 50 letech jsme měli možnost znovu obnovit naše přátelství a že jsme si tak dobře rozumněli. Tři chlapi v chalupě (na kolečkách), nemuselo se to obejít bez problémů, ale my jsme měli všichni společný cíl a tak to dopadlo velice dobře, žádné hádky, žádné rvačky, prostě pohoda. A to také samozřejmě přispělo k úspěchu celé akce.

Určitě nám všem zůstanou pěkné vzpomínky na celý život.    

 

 

 

 

  

 

 


Comments