Běh přes moře
 

 

Na lodi s celou rodinou - chybi jenom Jozka

BEH PRES MORE.

 

Je to jiz vice nez rok od meho posledniho behu pro charitu “Make A Wish” a je tedy na case zase neco vymyslet. Neco zajimaveho co by upoutalo pozornost sdelovacich prostredku coz je nezbytne pro uspech takove akce. Behanim po Tasmanii bych toho asi nedocilil – to by uz nebyla zadna novinka. Musim vymyslet neco jineho. Co kdybych jim oznamil, ze budu utikat z Tasmanie do Melbourne pres more a zpet?

Tato myslenka mne samotneho potesila a hned jsem to zacal organisovat. Jak to udelat? Zadny problem! Napsal jsem na lodni spolecnost, ktera operuje dve lode na prevoz cestujicich a aut mezi Devonportem na Tasmanii a Melbourne. Pozadal jsem je, aby mi dovolili umistit na lod “treadmill” po kterem budu behat celou dobu od odjezdu az do pristani a pak zase celou cestu zpet. Nabidl jsem, ze si zaplatim cestu jen kdyz mi to dovoli. Mel jsem obavy ze reknou ne! V dnesni dobe jsou vsechny podniky a organisace velice opatrne aby je nikdo nemohl honit po soudech kdyby se nahodou neco prihodilo.

Netrvalo dlouho nez jsem dostal odpoved ktera mne nesmirne potesila: ANO! Pro charitu tady udela vetsina lidi vsechno, a zvlaste kdyz je to charita pro nemocne deti. A take se jim ta cela myslenka zalibila. Slibili, ze to nejenom povoli, ale postaraji se o to, aby cela posadka lodi a take cestujici byli dobre informovani a prispeli co nejvice. Dva pratele se hned nabidli ze pojedou se mnou I kdyz si budou muset zaplatit cestu. To take neni mezi lidmi na Tasmanii neobvykle!

Zbyvalo rozhodnout kdy. Napadlo mne, ze by bylo dobre, kdybych mel moznost dobehnou to Melbourne kdyz se tam neco zajimaveho deje, napriklad fotbalova hra. Australsky fotbal je velice rozdilny od normalniho fotbalu ktery se tady nazyva ”soccer”. Ja jsem osobne australskemu fotbalu nemohl prijit na chut po mnoho roku, ale nakonec jsem se o to zacal trochu zajimat a ted jsem do toho velice zblazneny. Moje oblibene muzstvo v Australske Lize je “Sydney Swans.” Proto jsem zacal studovat kdy budou hrat v Melbourne a k memu nadseni jsem zjistil, ze budou hrat proti “Richmond Tigers” 28.Srpna – den mych 65.narozenin. Uz jsem si dovedl predstavit jak to budeme propagovat:

“Petasedesatilety dedecek bude utikat na jeho narozeniny z Tasmanie do Melbourne na fotbal – vytezek z teto akce bude ve prospech”Make A Wish Foundation!”

Mel jsem stesti, ze v Melbournske kancelari charity pracuje jedna slecna, ktera kdysi pracovala v Richmondskem fotbalovem klubu a vedela za kym zajit aby nam to pomohl zorganisovat. Ani jsem si nedovedl predstavit kolik ruznych povoleni jsme na to museli dostat. Nakonec to ale vsechno dobre dopadlo a uz jenom zbyvalo, abych sehnal “treadmill” neboli motorovy pas po kterem se beha kdyz se nema nikam dobehnout, i kdyz v tomto pripade to nebyla tak docela pravda. Ja jsem na tom nikdy nebehal, vzdycky jsem dal prednost behani venku, ale tentokrat jsem se na to musel trochu vytrenovat. Mel jsem na to mesic a to uplne stacilo.

Je 27. srpna 2004. rano v 10 hodin mame schuzku na lodi s Caroline, ktera prijela schvalne z Melbourne a ktera pro nas obstarala povoleni na tuto akci. Ted popluje s nami do Melbourne aby se postarala o to, aby vsechno klapalo. Bob a Dennis, kteri mne doprovazeji mezitim umistili treadmill na misto kde budu behat a udelali peknou vystavu s informacemi o nasi charite. V 11 hodin se sesli reporteri z ruznych novin a rozhlasovych stanic,  fotografove a kameramani z Televize. Bylo videt, ze maji vsichni veliky zajem o tuto akci.

Jelikoz lod vyplouva az vecer tak jsme se jeste vratili domu do Burnie. Zbytek dne jsem pak odpocival – cekaji mne dve noci po sobe bez spani.   

Presne v 9 vecer lod vyplouva z Devonportu a ja zacinam behat. Mam sebou dost lidi, kteri mne budou povzbuzovat – krome Boba a Dennisa jsou se mnou oba synove – Vlastik a Petr, jejich manzelky a jejich deti –kazdy ma tri! Zacalo to tim, ze vnoucata, jakmile se dovedeli co planuji,  se chtely hned pridat. Nakonec jsem to vyresil tak, ze jsem jim vsem zaplatil cestu aby nebylo zle – stalo mne to dost, ale stalo to za to. Jedina Joza – moje manzelka – zustala doma. Ale nebyla sama! Mela tam na starosti 4 psy, 3 kocky a plno vselijakych ptaku. Mela o zabavu postarane.

Kratce po vypluti prisla vedouci Hotelovych sluzeb na lodi s tim, ze prijala sazku se zbytkem posadky, ze kdyz vyberou pro nasi charitu 300 dolaru, tak si pristavi dalsi treadmill vedle meho a budu utikat  se mnou  celou hodinu v pyzamu.

 Netrvalo dlouho a par clenu posadky se priritilo s 300 dolarama v rukach. Luise dodrzela slovo, oblekla se do pyzama a zacala vedle mne utikat. Ja jsem take dlouho nevahal a aby to nevypadalo tak trochu s cesty, tak jsem si oblekl me pyzamo take. Byla z toho velka zabava nejenom pro posadku, ale take pro 600 cestujicich. Uz se blizil konec hodiny, kdyz Luise prohlasila, ze kdyz vyberou 400 dolaru, tak bude behat dalsi hodinu. Samozrejme ze ta vyzva nasla urodnou pudu a za par minut uz tady byly slecny z posadky s usmevy od ucha k uchu – tady je dalsi stovka! Ke konci druhe hodiny uz bylo videt, ze Luise toho mela dost, ale nevzdala se. Vydrzela do posledni vteriny. K memu zdeseni, prvni vec co udelala po ukonceni behu bylo si zapalit cigaretu!

Stejne jsem obdivoval co byla ochotna udelat pro dobro veci. S takovymto postojem jsme se setkavali behem obou cest. Nemohl bych celou posadku dostatecne pochvalit i kdybych chtel. To se musi videt.

Cas tak ubehl velice rychle a nez jsem se nadal byla pulnoc. Vetsina cestujicich sla spat a nastal klid. Mel jsem stesti, ze jsem mel pred sebou ctyri televizni obrazovky, kazda s jinym programem a tak samozrejme bez zvuku. Ale nastesti prave probihaly Olympijske Hry v Atenach a vzhledem k rozdilu casu mezi Evropou a Australii tak jsme meli na dvou stanicich primy prenos z Olympiady celou noc. A tak jsem se mel o co zajimat. Musim si priznat, ze po ctyrech hodinach, kdyz jsem si rikal ze mi zbyva jeste sest hodin behu, jsem mel vselijake pocity. Ale s tim si uz umim poradit. “Jeste hodinu a mam za sebou polovinu.” Potom za dalsi hodinu: “Uz mam sest za sebou zbyvaji jenom ctyri.” A tak dale, nakonec zacalo svitat, cestujici se zacali schazet na snidani a uz jsme se blizili k Melbourne. Presne v 7 hodin rano jsme pristali. Mel jsem par minut casu nez se lod pripouta k nabrezi a tak jsem si dal rychle sprchu a ciste obleceni.

Netrvalo dlouho nez se objevila televize. Musel jsem

znova na “treadmill”, odpovedet na vsechny otazky, hlavne proc to vlastne delam?

Duvodu je nekolik. Ten hlavni je to, ze mne to bavi. Mam pocit volnosti a svobody, mam absolutni kontrolu pres vsechno co delam. Nikdo mi nerika kam mam utikat, jak rychle a kdy se zastavit. Pritom mam moznost myslet na co se mi zachce. Pri dlouhem behu se prijde na mnoho zajimavych myslenek a vyresi se plno problemu. A krome toho, kdyz to delam pro charitu tak je to uzitecne i pro jine. Co by si clovek mohl prat vice.

Televizni kameraman mne nasleduje celou cestu z pristavu  az na “Punt Road Oval”, ktery je domovem Richmondskeho fotbaloveho klubu. Je to asi 6 km z pristavu a tak netrva dlouho tam dobehnout. Bianka z Melbournske kancelare MAWF jela prede mnou na kole abych nezabloudil a jeste jsem mel doprovod mlade studentky, ktera bezela se mnou abych mel nejakou spolecnost. Dovedel jsem se ze je z Hobartu – hlavni mesto Tasmanii – a v Melbourne studuje na univerzite. Tak jsme se meli o cem bavit.

Mame stesti, ze je velice krasne pocasi. Minuly tyden kdyz jsem se dival na televizi na fotbal tak tam lilo jak z konve a mel jsem obavy z toho jak se to bude cele rodine libit sedet tam v takovem lijaku. Pan Buh nam preje. Na Richmondskem hristi je plno lidi, kteri se tam vzdycky pred fotbalem sejdou aby se pobavili. Opekaji se tam burty, hraje hudba, kope se do balonu, popiji se pivo, proste pohoda. Jsem prekvapen, ze presto ze je to funkce pro fandy Richmondu, je tam take plno deti i dospelych ve “Swanskych” barvach a nikomu to nevadi. Na rozdil od toho co clovek nekdy vidi behem fotbalovych zapasu v Evrope, nikdy jsem jeste nevidel behem Australskeho fotbalu, ze by se fanousci z ruznych klubu mezi sebou nenavideli nebo dokonce pobili.

Uz je ale na case se presunout na “Melbourne Cricket Ground” ktery je vzdaleny jenom asi 500 m. Deset minut pred zahajenim fotbalu vybiham na hriste, doprovazen Lachlanem a mascotama obou klubu. Lachlan je devitilety chlapec, ktery ma leukemii a kteremu uz bylo splneno prani – vybudovali mu bazen. Jelikoz je fanousek Richmondu, tak dostal navic i tuto moznost.

Obihame kolem nejslavnejsiho hriste v Australii, ktere pojme az 100 000 divaku. V lete se tam hraje kriket, v zime fotbal. Ted to zase budou pripravovat na hry “Britskeho Spolecenstvi Narodu.” Trava se vyryje a budou tam bezecke trate a vsechno ostatni co souvisi s atletikou.

Dnes je tady “jenom” 30 000 divaku ale jejich povzbuzovani je ohlusujici. Po celou dobu naseho behu kolem stadionu nas filmuji kamery ktere jsou rozmisteny kolem celeho hriste a zabery zblizka jsou promitany na obrovskou televizni obrazovku ktera je umistena nad tribunama takze divaci mohou sledovat detaily, ktere by jim jinak na tu velkou vzdalenost unikly. Krome toho po celou dobu komentator vysvetluje obecenstvu co to vlastne je “Make A Wish” a take popisuje detajly meho behu z Tasmanie do Melbourne a zpet. Vlastik a Petr s rodinama se usadili v prvni rade a tak mam moznost si s nimi klepnout rukama kdyz probiham kolem nich. Je to vsechno tak uzasne

ze nemam dostatek slov abych vyjadril sve pocity. Ono to asi ani nejde. To se musi prozit.

Moje muzstvo Sydney Swans zvitezilo pomerne lehce a tak krome tohe, ze se nam podarilo udelat takovou uzasnou reklamu pro nasi charitu mam take radost z dobreho vysledku fotbalove hry.

Po skonceni zapasu jsme se cela rodina presunuli jine hriste, kam Sydney Swans hraci prijeli po skonceni zapasu aby fanousci meli moznost se s nimi setkat. Swans bylo puvodne muzstvo z Melbourne, ktere se prosunulo do Sydney asi pred dvaceti lety. Bylo to soucasti snahy rozsirit Australsky fotbal po cele Australii. V Sydney se tato hra vubec nehrala, tam je popularni rugby. Sydney Swans maji ted vyhodu v tom, ze maji fanousky nejen v Sydney, ale take v Melbourne. Ted se jich tady seslo nekolik tisic. Je to posledni hra sezony a tak budou muset cekat pul roku, nez je budou mit moznost zase uvidet. A samozrejme vyhra se musi oslavit. Jakmile hraci prijeli, tak se kolem kazdeho nahrnuly desitky lidi aby se s nimi vyfotili a sbirali podpisy. Vsichni hraci jsou uzasne popularni, zvlaste po tak dobrem vysledku. Moje vnoucata vsichni fandi Sydney Swans a tak nastala honba za podpisy a fotkama. Nastesti se vsem podarilo ziskat vseho dostatek a tak se spokojene odebirame na lod, ktera vyjizdi v 9 vecer zpet na Tasmanii. Ceka mne dalsich deset hodin behu na treadmilu. Tentokrat je na lodi jenom 340 pasazeru, vetsinou starsi lide nebo skolni deti a tak to vsechno pomerne rychle utichlo. Bob a Dennis se stridaji ve spani a ja sleduji Olympiadu na televizi. Posadka nema moc na praci a tak se jich dost seslo kolem mne a vykladaji si o vsem moznem. Kratce pred pulnoci mi prinesli dort a poprali vsechno nejlepsi k mym petasedesatinam. Bylo to od nich moc pekne.

 

Presne v sedum rano pristavame v Devonportu. Prestoze to bylo velice zabavne behat na treadmilu behem plavby, us jsem se tesil ze budu zase na pevne zemi. Jozka i s Astou uz na mne cekaji. Z teple lode vybiham to typicke Tasmanske zimy. Je jasno, ale moc nad nulou toho neni. Musel jsem si obleci teplaky a uz jsme na ceste. Asta se raduje, ze jsme zase spolu. Asi po hodine behu se zacalo oteplovat a tak se pomalu vyslekam do trenyrek a tilka. Po 55 km a sedmihodinovem behu dobiham domu do Burnie. Jeste jedna zastavka na fotbalovem hristi kde hraji mistni muzstva, ktera nam vynesla dalsich 400 dolaru pro “Make A Wish” a uz je po vsem. Zitra rano znova do prace a do vsedniho zivota bez vzruseni. Presto ze jsem stravil 30 hodin behanim a dve noci bez spani tak se necitim nijak mimoradne unaveny. Vsechno probehlo hladce, zadne problemy a tolik fantastickych zazitku, ze neni na unavu ani pomysleni. A hlavne pocit uspokojeni z toho, ze jsme ziskali tolik reklamy pro nasi charitu. Bylo to dokonce na vecernich zpravach Melbournske televize a to se jeste predtim nikdy “Make A Wish “ nepodarilo.