5 500 km pro úsměvy dětí
 

 

 

 

Přivítání v Melbourne s maňáskama které používá Camp Quality na představení ve školách

Netvrdím, že ten pták je živý!

Sue a Ian - velmi dojemné setkání, měl jsem slzy v očích když mě řekli, že syn Alistair se stal obětí rakoviny když mu bylo 8 let. Měli krásné vzpomínky na kempy, kterých se zůčastnil

Takto jsme spali tři a půl měsíce. Já mezi nimi. Přežili jsme to!

Kopečky pořádné, ale také pořádná zima, tak jsem na to musel být dobře oblečený i s kuklou na hlavě.

V Sydney, v pozadí známý most.

 

Západ slunce nad "New Italy"

 

Zajímavý strom, ale neptejte se mě jak se jmenuje.

 

 

Jožka chystá něco k jídlu. Co bych si bez ní počal?

 

Sbírka v obchodním středisku na hranici mezi státy New South Wales a Queensland 

 

Město Rockhampton, tady pravě vkročíme do tropického pásma.

 

Asta pečlivě pozoruje okolí aby o nic nepřišla.

 

V těchto končinách se už snažíme najít trochu stínu než zaparkujeme.

 

 

"Veké Mango" v Bowen, středisko produkce tropického ovoce Mango.

Jeden z mnoha krásných večerů. Jak je to nádherné se uvelebit po namáhavém dnu a pozorovat západ slunce. Lepší než televize. Hodně lidí dnes už ani neví co je to opravdový požitek. Když jsme doma tak jsme také takoví.

Asta se tady seznamuje s hovězím dobytkem. Tato oblast je proslavena obrovskými stády určenými na porážku. Chuďata, ale také si na tom pochutnám. Ale zabíjet bych to nemohl.

Jedno z mála míst  kde se dá koupat bez starosti o krokodýly. Proto jsem se dlouho nerozmýšlel a byl jsem tam.

 

 

Jeden z domovů lidí, kteří prodali svůj barák, koupili pojízdný dům, (stary autobus)zapřáhli přívěs smenším autem a lodí a tráví někdy i roky cestováním po Austrálii. Zastaví někde, kde se jim líbí i na několik týdnů nebo měsíců a když je to omrzí, tak popojedou dále. Potkali jsme lidi, kteří už tak cestovali šest roků!

 

Desítky kilometrů dokola nikde nic a najednou se objeví most, na kterém se nějaký umělec vyžíval a celé to pomaloval zajímavými obrázky.

 

Nádherný západ slunce v Townsville, kde jsme se zastavili abych si zaběhl maraton. Způsobilo to velkou pozornost u místních novinářů, rozhlasu a televize. 

 

Po prvních deseti kilometrech maratonu začíná svítat. Asi mě tady na této fotce nepoznáte.

 

Mladá novinářka v Mareeba, velice nám připomněla naši vnučku Carly.

 

 

Ráno v Mareeba, nádherný pohled na pět balonů s turisty, které právě přistávaly kolem nás. Převážně Japonci. Neudělal jsem více fotek, protož jsem byl příliš zaměstnaný filmováním na video. Nikdy jsem to předtím neviděl tak zblízka. Bylo to moc zajímavé

Výsledek mnoha dnů na sluníčku. Už bych se mohl vydávat za jednoho z domorodců - aboridginců - a začít dostávat zvláštní podpory!

Tady končí dlážděná silnice. Čeká nás 800 kilometrů špatných cest tam a stejných 800 kilometrů zpět.

Typická červená půda, ale není to úplně všude stejné. 

Tady potkáváme hodně "Road Trains" neboli silniční vlaky, které jsou až 50 metrů dlouhé. A prachu se člověk taky nadýchá dost a ani nemluvím o tom, jak to pronikne všude do auta. Musíme všechno dobře balit, hlavně jídlo.

 

Tady se užije všeho dost, i ohňů.

 

Když prší, tak toto jsou koryta řek a potoků. V tu dobu se tady nedá projet. Proto si člověk musí vybrat správnou dobu na návštěvu těchto končin.

 

Domlouváme se pomocí ručních vysílaček. Tady mobil nefunguje.

Další brod, občas jsem to musel napřed přebrodit abych našel správné místo kudy se dá projet.

 

Některé cesty nejsou příliš lákavé, ale není na vybranou.

 

 Převoz přes řeku Jardine. Je to už oblast, která patří aboridgincům a tak za převoz se platí 88 dolarů. Za stejnou službu na řece Daintree také na Cape York  běloši účtují 16 dolarů.

Poslední večer než dorazíme k cíli cesty. Už zbývá jenom 30 kilometrů.

10 kilometrů od cíle jsme se docela polekali. Naštěstí se mě podařilo najít trasu v této velké louži, kde mě voda sahala jenom po kolena a tak jsme to  projeli bez úhony.

Už jsme u cíle - nejsevernější bod australské pevniny. To co vidíte v pozadí jsou už malé ostrůvky.

 

Ve škole v Bamaga. Je to nejodlehlejší škola v Austrálii. Není lehké tam dostat a udržet učitele.

Další nádherný západ slunce nad mořem

Místy velice hluboký písek, všichni prorokovali, že tam zapadneme. Místy písek dral o spodek auta, ale Jožka se nevzdala a statečně to všechno projela.

Přestože je tady hodně divočáků, tento byl jediný, kterého jsme viděli.

 

Jeden ze šestnásti traktorů s kterými jsme se setkali v kempingu "Bramwell Junction" s nesmírným množstvím obrovských hnízd termitů.

 

Jedna z dalších lákavých cest

To už jsme na cestě zpět, Jožka zase pere a suší.

Cooktown -  toto je místo, kde kapitán Cook poprvé přistál a kde začalo osídlování Austrálie bělochy. 

Západ slunce nad Cooktownem

Konečně máme zase plno čerstvé zeleniny a ovoce.

"Lion Den", nejstarší hospoda v severní Austrálii. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, byla ještě zavřená a nechtělo se nám čekat hodinu.

Krokodýlí farma. Naštěstí toto byli jediní krokodýli s kterými jsme se setkali, i když Jožka jednoho cestou viděla v řece.

Cassowaries, žije jich jen málo kolem Cape Tribulation, kde jsme se cestou zpátky také stavili. Jsou agresivní a dokážou být dost nebezpeční. Lidé jsou varováni, aby se jim vyhýbali.

Tady jsem poprvé viděl jak se pěstuje káva. Nikdy jsem netušil, že jsou to vlastně červené bobule a káva jsou vlastně jejich pecky které se napřed fermentují a potom praží.

Někdy když popršelo a muselo se sušit uvnitř, tak to u nás vypadalo jako v cigánském táboře. Mně to bylo fuk ale Jožka, která má ráda pořádek, s tím nebyla moc nadšená.

Představte si tu radost - takový pytel slaďoučkých mandarinek  za pouhých pět dolarů!

 

Poměrně rychlý přechod z tropů do normální zimy - moc se mě to nelíbilo.

 

 

 
 

Ještě jednu noc na lodi a budeme konečně doma. Už se těšíme, ale ještě více se na nás těší naše rodina. Už zase budeme vozit děcka do školy, na sporty, Joža pomůže oprat a vyžehlit, však to znáte jak to chodí!

Tasmánie je už nablízku

Takovou luxusní kabinu jsme neočekávali. Aspoň víme, jak cestuje šlechta!

 

Nechyběla ani láhev šampaňského

Přivítání doma

Jacob a Danial dokonce namalovali plakát na přivítanou.

 

 

5500 kilometru je vzdalenost mezi nejjiznejsim koncem Tasmanie (Australie) a nejsevernejsim koncem Australie – CapeYork Cape York ma rozlohu 207 000 ctverecnich kilometru. Krome nekolika aboriginskych kmenu, malych  osad  a odloucenych  dobytcich farem je to prakticky neobydlene.

Poslednich 800 km jsou nedlazdene cesty. V dobe destu je vetsina cest zaplavena a uzavrena pro veskerou dopravu. Pristup je bud letecky a nebo po mori. V obdobi mezi Kvetnem a Prosincem se nabizi moznost pristupu po cestach, ale vetsinou jenom terenimi vozidly. Nejlepsi doba je koncem Australske zimy – v Srpnu, kdy tam prakticky neprsi a je mozne projet rekami a potoky ktere jsou bud uplne vyschle a nebo jen velmi nizke. Mosty tam skore neexistuji. Je to velmi lakave pro dobrodruhy a milovniky prirody – zije tam 90 druhu savcu, vcetne dingu, klokanu a take skodne zvere jako divoka prasata a zdivocele kocky, ktere zpusobuji velke skody. Ja tam take hodne hadu a krokodylu na ktere je potreba davat velky pozor. Mnoho druhu neobvykleho hmyzu, rostlin a stromu jsou take velmi pritahujici pro ty kdo se zajimaji o prirodu. A samozrejme pro ty, kteri hledaji nejake dobrodruzstvi. Najdete tam mnoho mladych evropskych turistu, hlavne Nemcu. Zajimave je take to, ze v listopadu 1891 Moravsti misionari zalozili misi v Mapoonu ktery je na sever od mista kde se ted nachazi Weipa. Je to jenom asi 250 km od severniho konce na zapadnim pobrezi.

Jeste jsem nikdy neslysel, ze by nekdo se pokusil bezet po teto trase z jihu na sever a tak jsem si to vybral jako dalsi vypravu pro propagaci a sbirku prispevku na Camp Quality. Je to charita ktera dava detem s rakovinou moznost se trochu pobavit. “Smich je zdrave koreni” je jejich heslem. (Pro vice informaci navstivte www.campquality.org.au ).

Neco tak narocneho jsem si vybral proto, ze v dnesni dobe je tolik dobrocinnych organisaci ktere se snazi dostat od lidi nejake prispevky, ze upoutat pozornost prave na tu “moji” organisaci se neobejde bez podpory sdelovacich prostredku. Doufal jsem, ze je tento beh zaujme, hlavne kdyz naplanuji dobehnuti do cile na den mych 67. narozenin.

 

Planovani takove cesty vyzaduje hodne casu a ten mam od te doby co se ze mne stal duchodce. Prvni ukol byl sehnat nekoho, kdo by byl ochotny mne dopravazet pres divocinu Cape Yorku. Mel jsem stesti. Moji znami, kteri organisuji tury s terennimi vozidly a kteri organisovali doprovod behem naseho zavodu pres Simpsonovu poust v roce 2002 se ochotne nabidli, ze mne budou doprovazet. Na zaklade tohoto slibu jsem pokracoval s mojimy plany. Koupili jsme obstarni obytnou dodavku – campervan – s kterym mne bude manzelka Jozka doprovazet az do Cairns kde nas campervan zustane a budeme pokracovat dale v doprovodu nasich pruvodcu.  Naplanoval jsem presnou trasu a vzdalenost na kazdy den. V prumeru to melo byt 55 km na den, celkem 100 dnu. Dalsim ukolem bylo najit sponsory abych snizil vydaje na cestu. Rozhodli jsme se totiz, ze vybrane prispevku pujdou do posledniho centu do Camp Quality a my si budeme vydaje hradit ze sve kapsy. Nebylo to lehke, ale nakonec jsme prece jenom sehnali neco – asi tak  polovinu na vydaje za benzin. Hlavni uspech byl ziskani podpory od Asics – firma na sportovni vybaveni. Ochotne mi nabidli 6 paru botu Asics Nimbus, ktere se prodavaji za 230 dolaru par! Krome toho mi poslali bezecke obleceni – dlouhe kalhoty, sortky, tilka s dlouhymi i kratkymi rukavy, vsechno nejlepsi kvality. Podle meho odhadu to vsechno melo cenu nejmene 3000 dolaru.

Nas campervan mel pneumatiky, ktere se mi zdaly dostatecne, ale kdyz je videl muj znamy, ktery pracuje pro firmu s pneumatikama, nad tim zakroutil hlavou a prohlasil, ze s tim nas tam jet nenecha. Druhy den jsem mel namontovanych 5 novych Bridgestone pneumatik, ktere nam venovali.

Mezi Tasmanii a pevninou je samozrejme more a ja jsem chtel utikal celou cestu. Proto jsem pozadal “Spirit of Tasmania” – lod ktera jezdi mezi Tasmanii a Melbourne, aby mi dovolili umistit na lod muj treadmill na kterem budu bezet po celou dobu plavby – 11 hodin.

Ochotne mi to povolili a venovali cestu tam i zpet zadarmo pro nas tri a auto. Vsechno vypadalo velice slibne. Asi mesic pred startem jsem dostal sokujici zpravu: muj doprovod pres Cape York kvuli nemoci musi odvolat jejich podporu. Kdybych to vedel nez jsem koupil nas campervan ktery neni budovany na tereny, tak jsem koupil neco jineho. Ted uz je ale pozde, musime se snazit dostat se tam s tim co mame, presto, ze  kazdy kdo tam byl a nebo o tom slysel, to povazoval za nemozne.

Jelikoz jsem spolehal na muj doprovod tak jsem toho moc o Cape Yorku nevedel. Proto jsem zacal pilne shanet informace a studoval vsechny podrobnosti abych vedel co nas ceka a cemu je treba se prizpusobit a nebo vyhnout. Nastesti jsem objevil velice dobre zdroje vcetne podrobne mapy a tak jsem byl pred vyjezdem dobre informovany.

 

Konecne jsme se dockali! Je 22.kvetna 2006 (narozeniny meho syna Vlastika), Bobby Weeding a ja jsme na ceste na nejjiznejsi bod Tasmanie. Jozka i Asta ( muj nemecky ovcak) zustavaji zatim doma. Pridaji se ke mne az pojedeme na lodi. Cestou jsme se stavili v Elizabeth Town v restauraci kde mne dobre znaji. Tam jsme nechali kasicku na prispevky, kterou vyzvedneme pozdeji az budu utikat kolem. Vetsina lidi na Tasmanii vedi o tom, na co se chystame. Televizni stanice natocila s nami reklamu, kterou ukazovali na televizi velmi casto. Take noviny  o tom psaly a za dve hodiny mam v Hobartu pohovor na ABC radio stanici. K nasi hruze, kdyz jsme sedli do auta a snazili se nastartovat – nic! No to se mame na co tesit! Jeste nejsme poradne na ceste a uz jsou problemy.Ja jsem nechal elektriku na aute poradne zkontrolovat, dal dve nove kvalitnii baterie, zaplatil skoro 500 dolaru aby to bylo v poradku a ted toto! Nemeli jsme cas to vysetrovat, roztlacili jsme to a vcas dorazili do Hobartu. Po rozhovoru na radiu jsme vyhledali auto elektrikare, ktery zjistil ze to byl jenom odpojeny dratek od starteru. Kdyz jsem chtel zaplatit tak prohlasil, ze za takovou malickost nam nemuze nic uctovat. S takovou ochotou jsme se pak setkavali casto, kdyz videli nase auro, ktere muj syn Petr opatril s napisy, ktere vysvetlovaly ucel nasi cesty.

Noc jsme stravili v Hobartu u Bobbyho bratra a rano jsme pokracovali ke startu nasi cesty. Blizi se zima ( prvni zimni den je 1.cervna) a tak ocekavame mizerne pocasi. Je ale krasne, slunicko sviti, perfektni den na zacatek naseho behu. Je 13.30 a jsme na ceste. Po prvnich 49 km za 5 hodin zastavujeme v Doveru. V pet hodin je uz tma. Zustavame zaparkovani za hospodou. Je poradna zima. Mam teple obleceni a dobry perovy spacak ale jsem zakryty i s hlavou. Voda v campervanu v umyvadle je zmzla. Neni divu, mame uvnitr 4 stupne pod nulou!

Rano po snidani vyrazim na cestu. Bobby preorganisuje vozidlo ze spaci upravy na cestovni a asi za pul hodiny mne dohani. Je to uz asi 20 let kdyz jsem byl naposled v techto mistech a to bylo autem, takze jsem si nepamatoval jake velke kopce na me cekaji. Nahoru to neni spatne, ale dolu s kopce nemam utikani moc rad. Je to dost namahave na nohy a hlavne zada, ale musim si na to zvyknout. Kdyz probihame pres Geevestone pred katolickou skolou vsichni studenti jsou venku a cekaji na me. Je mezi nimi Felicity Oates, jedna z deti, pro ktere  Camp Quality vlastne existuje. Mela nador na mozku, ktery zpusobil, ze je slepa na jedno oko, pravou cast tela ma castecne ochrntou a pritom kulha. Presto vsechno je to jedna z nejveselejsich, nejspokojenejsich a nejpritulnejsich deti jake jsem kdy potkal. Kdyz se mne nekdo pta proc vlastne toto vsechno delam, vzpomenu si na Felicity a je to vsechno jasne. Vim, ze to ma svuj vyznam a ze neplytvam zbytecne svym casem. Pro takove deti by clovek rad udelal vsechno mozne aby jim zprijemnil zivot.

Pokracujeme pres Huonville, kde jsme stravili noc v domku ucitele z katolicke skoly. Pristi den nas ceka 76 kilometru do Brightonu, kde bydli Bobbyho syn. Je na dovolene a tak budeme mit cely dum pro sebe. Nejvetsi kopec nas ceka z Kingstonu do Hobartu. Je to 12 km. 8 km do nepretrziteho kopce a pak 4 km prudky kopec dolu. To opravdu bylo citit v nohach. Pres Hobart jsem jeste probehl za svetla, cestou nasbiral dost prispevku, ale pak se uz setmelo a utikat po dalnici plne aut za tmy neni zrovna ten nejprijemnejsi pocit. Proto jsem spechal a nejak zapomnel na pravidelnou stravu. To se brzy projevilo a najednou jsem nemel sil pokracovat dale. Zrovna tak jako kdyz dojde v aute benzin. Nastesti byl nablizku McDonald a tak jsem si tam koupil “Big Mac” a za ctvrt hodiny jsem uz byl zase plny energie.

Po dobrem odpocinku v poradne posteli jsme vyrazili na cestu. Asi dvacet kilometru byla rovinka, za prvni dve hodiny jsem urazil 19 km. Pak ale zase nastaly kopce. Dnes poprve zazvonil muj mobil (az po Hobart jsem nemel prijem) – rozhlasova stanice z Canbery mela zajem o rozhovor. Vetsi prekvani bylo kdyz mne zavolali z novin na Novem Zealandu – dovedeli se o tom na internetu.

Vecer uz zase za tmy jsem dobehl do Oatlands – zajimave historicke mestecko. Uz zase mrzlo. Rozhodli jsme se pro poradnou veceri v “Kentish Hotelu”. Majitel nemel nic proti tomu abychom udelali sbirku  mezi zakazniky a kdyz zjistil, ze planujeme spat v nasem campervanu tak nam okamzite nabidnul pokoj vcetne snidane zadarmo. Kuchar, ktery mel pronajatou kuchyni nam nabidl jidlo za polovicni cenu,ale kdyz jsem chtel platit, tak si to rozmyslel a nechtel za to nic. Delame to pro Camp Quality a to stacilo na to, aby k nam byli lide velice stedri.

K ranu se trochu oteplilo a tak se mi velice dobre utikalo. Behem dne se ke mne pridali dva kamaradi z naseho bezeckehu klubu a utikali se mnou asi 25 km. Kdyz jsme probihali pres Ross – dalsi historicke mestecko, velice se divili, kdyz jsem se rozhodl zastavit a koupit si meat pie – testovina plnena masem – ktera se povazuje za nezdravou stravu. A k tomu hrnek kavy! Podle me teorie clovek pri takovem ultra maratonu si muze dovolit i neco takoveho kdyz ma na to chut. Telo si s tim uz poradi. Hlavne aby mel dostatek potrebne vyzivy. Bezeli se mnou az do Campbletownu kde prave probihal fotbalovy  zapas. Poradatele mi dovolili obehnout o polocasu hriste s kasickou. Zduraznili, ze normalne takove veci nedovoluji protoze by je vsichni porad otravovali s podobnymi zadostmi, ale pro Camp Quality je to neco jineho. Nasbirali jsme dost, skoro vsichni divaci o tom slyseli na televizi a tak byli stedri.

Pristi den jsem mel dalsi spolubezkyni. Debbie de Williams, ktera se stala pred dvema roky prvni zenou ktera obesla celou Australii a pritom prekonala pet svetovych rekordu.

( www.walkaroundoz.org.au ).Nedavno ji nasli rakovinovy nador na prsu a tak mela chemoterapii a par mesicu nemohla nic delat. Ted ale uz je zase plna nadseni do behani a potom, co obesla Australii jako chodec pokracuje v planech byt prvni zenou, ktera to obehne. Puvodne planovala se mnou jit asi  5 kilometru. Ja jsem bych ochotny slapat s ni pomalu, mel jsem obavy aby si nejak neublizila, ale ona ze bude utikat. Asi po 5 kilometrech jsem byl rad, ze se rozhodla toho nechat a se svym manzelem, ktery ji privezl, odjela domu do Launcestonu, kde ted bydli. Byl to pro mne sok, kdyz asi po 500 metrech vidim na okraji silnice postavu a kdyz jsem dobehl blize, tak kdo tam na mne neceka? Debbie! Premluvila manzela, aby ji nechal se mnou jeste chvilku utikat. Nakonec to bylo asi 15 km az do cile dnesniho behu – Carricku.  Debbie je jedna z tech obycejnych lidi, kteri dokazi neobycejne veci. Od te doby se uz zucastnila 48. hodinoveho zavodu na 400 metrove atleticke draze na Zlatem Pobrezi. Byla zklamana, ze ubehla “jenom” neco pres 190 km.

V Carricku jsme zustali pres noc v galerii, kterou zalozil Mirek Marik. Velmi schopny clovek, umelec a dobry kamarad, ktery bohuzel pred nekolika lety zemrel na rakovinu. Jeho syn Tomik tam pokracuje s Mirkovym bratrem Vladou. Maji tam velice krasne umelecke dila z medi. Mirkova maminka tam bydli a s velkou radosti nas uvitala a pohostila. Byli jsme moc radi, pres noc zase byl venku  poradny mraz.

Pristi den  jsem zacal mit trochu starosti. Otekla mi prava noho pod kolenem – svalove zraneni, ktere si myslim ze jsem si zavinil tim, ze jsem mel prilis utazene snurky na botech. Pri delsim behu totiz nohy oteknou a ze zkusenosti vim, ze si snurky vzdycky musim po par hodinach povolit. Tentokrat jsem to zanedbal a ted mam problem. Trochu jsem je povolil a pocitil urcitou ulevu, ale uz bylo pozde. Ted budu muset par dnu trpet.

Pri behu do jednoho dlouheho kopce prede mnou zastavilo auto a tak jsem se tesil, ze dostanu nejaky prispevek za moji snahu. V aute byli dva starsi manzele a ta pani uz mela v ruce penezenku. Napred se mne ale zeptala, jestli je ten beh ve prospech Armady Spasy. Oni maji jednou za rok velkou akci na sbirku penez a to byl prave ten den. Kdyz jsem se priznal ze ne, tak penezenku zase schovala a odjeli. Musel jsem se smat. Neco takoveho jsem predtim ani potom uz nezazil.

V Latrobe jsme se zastavili v cokoladovne, kterou zalozil jeden Belgican, s kterym jsem mel obchodni styky kdyz jsem jeste pracoval v Lactosu. Nejen ze ma velice dobre vyrobky, ale je to velice dobre zarizene pro turisty. Jeden ze zajimavych napoju je horka cokolady s palivou paprikou – chilli. Tak to udajne pili stari Aztekove. Je v tom I trochu alkoholu. Moc jsem se na to tesil – ja jsem to uz pil predtim a moc mi to chutnalo. Te papriky je tam jenom male mnozstvi a tak to nepali ale doda to tomu velice dobrou chut. Igor nas provedl po podniku, vyzval vsechny zamestnance aby taky neco prispeli a jeste nam pridal na cestu par jeho vyrobku.

Po 440 km behu po Tasmanii dobiham do Devonportu, odkud budeme zitra vyjizdet na lodi do Melbourne.  Jeste posledni zastavka ve  skole, kde uci muj znamy z naseho bezeckeho klubu a kde studenti meli zajem on muj beh a tak o tom chteli slyset trochu vice. Po besede mne vyvedli ven na nadvori, kde na cementu byla narovnana rada minci dlouha asi 20 metru a kridou vedle toho byla napsana jmena mest, kerymi budu probihat. Koncilo to na konci Cape Yorku . Bylo toho pres sto dolaru. Udelali mi velkou radost a dodali dalsi povzbuzeni na cesstu.

Pak uz jsme jeli domu do Burnie, kde jsem mel moznost stravit jeste jednu noc ve vlastni posteli. Lod odjizdi vecer v 8 hodin a tak jsme meli cely den na to abychom vsechno zkontrolovali a na nic duleziteho nezapomneli. Jozku bolel celou noc zub a tak nahonem shanela zubare. Nakonec se ji podarilo jednoho sehnat ktery ji prohledl a musel ji ten zub vytrhnout. Byl to nas pohled, kdyz jsme dve hodiny pred odjezdem sedeli v obyvaku, Joza oteklou tvar a ja s nohou oblozenou ledem ve zvysene poloze na stolku. Noha byla totiz poradne zanicena a otekla.  Museli jsme se tomu smat.

Za par hodin jsme uz byli na lodi. Zacal jsem bezet hned jakmile se lod rozjela. Posadka lodi se o nas velice dobre starala jidlem i pitim. Hlavne jeden nas znamy, byvaly zavodnik na kole, ktery dokonce vyhral stribrnou medajli na hrach Britskeho Spolecenstvi Narodu. Ted se stara o security na lodi.

Behem noci vetsina pasazeru spala a tak jsem poslal Jozku do kabiny, aby si taky trochu zdrimla. Moc dlouho tam nebyla a byla zase zpatky. Nez jsme se nadali bylo rano a kotvime v Melbourne. V pristavu na nas cekalo mnozstvi lidi a deti z Camp Quality. Prijela take televize a tak jsme meli dobrou reklamu na vecernich zpravach.

Po snidani v blizke restauraci jsme odjeli do Boronie kde bydli Ruda a Viki Skrucani, kteri pochazeji z Bratislavy a s kterymi jsme se seznamili behem sestidenniho zavodu v Colacu. Joza se u nich vyspala v posteli a ja a Asta jsme spali v campervanu. Rano jsem zacal utikat.  Ruda sedl s Jozou do auta by nas vyvedl za mesto. Byl jsem moc rad, protoze Joza nemela moc odvahy jet s timto autem, hlavne ve meste. S Rudou vedle sebe ziskala sebeduveru a tak uz jsem nemel obavy, kdyz jsme dojeli na dalnici. Tam ho vyzvedla jeho manzelka a uz jsme na vlastni pest. Pristi noc jsme stravili zaparkovani u benzinove pumpy otevrene 24 hodin. Od te doby jsme se vzdycky snazili najist misto v blizkosti zachodu. Jinak jsme byli sobestacni. Mame kde spat, uvarit, lednicku a vsechno ostatni potrebne na preziti. Prostor na spani je jenom 1.5 x 1.8 metru o ktery se musime vsichni tri podelit. Asta zabere pulku a my se musime podelit o druhou! Nohy si nemuzeme poradne natahnou protoze musime spat napric. Ale kupodivu jsme si na to docela zvykli. Nikdy jsme  ale nespali celou noc poradne.

Jelikoz o mem behu vedelo hodne lidi z internetovych stranek, casto se ke mne nekdo pridal, aby me na par kilometru podporil. Pristi den to byli dva, kteri se predstavili jako Ian a Sue. Bezeli se mnou asi 25 km. Cestou jsme si povidali hlavne o behani, ale take jsem jim vysvetloval co vlastne Camp Quality dela. Mimo jine i to, ze nejde jenom o to pripravit detem zabavu behem kempu, ale take o pekne vzpominky pro rodice, kdyz to jejich dite neprezije. Behem kempu se totiz udela mnoho snimku s detmi, kdyz maji zabavu a smeji se. Z techto se pak vytiskne album, ktery kazdy dostane a ktery pak zustava jako krasna vzpominka. Kdyz skoncili, Sue mi donesla nekolik dobrot na cestu a podala mi kartu, ve ktere byl prilozeny sek na 500 dolaru! Kdyz jsem ale precetl co tam bylo napsane, tak jsem mel slzy v ocich. “Tento prispevek je na pamatku meho syna Alistaira, ktery se zucastnil dvou kempu s Camp Quality predtim nez zemrel, kdyz mu bylo 8 let.” Potom vytahla dva albumy a ukazovala nam jeho fotografie. Bylo videt, ze je to opravdu dulezite pro ty rodice ktere bohuzel ztratily sve deti v takove smutne situaci.  Dalsi duvod k tomu, abych v techto vecech pokracoval pokud to pujde.

Kratce po tom co odjeli, cekali na mne u silnice predstavitele Lionskeho klubu z Waragul aby mi predali sek na 1000 dolaru. To uz bylo zorganisovane nekolik dnu predtim, takze to nebylo prekvapeni ale presto velice vitany prispevek.

Pristi rano byla zase zima a mlha, ale brzy potom vyslo slunce a bylo pekne. Den ubehl velice rychle, na noc jsme si nasli zase pekne misto na prespani a pokracovali dale. V Traralgonu jsme meli tiskovou konferenci, byli tam novinari a televize. Dost jsme se s tim zdrzeli a jelikoz nas cil pro ten den byl vzdaleny 70 km, tak jsem se snazil utikat trochu rychleji. Nebyl to dobry napad, protoze noha nebyla jeste v poradku a tak se to trochu zhorsilo. Ale to uz je soucasti ultra maratonu – bolest se musi prekonavat.

Bylo stestim pro nas, ze jsme meli podporu od velke reklamni spolecnosti CPR, ktera nabidla bezplatne reklamovat nasi cestu a kontaktovat sdelovaci prostredky. Proto jsme meli skoro kazdy den nejakeho novinare z mistnich novin. Vetsinou jsme ale uz byli pryc nez byly noviny vytisknute a tak jsme jich videli jenom malou mensinu.

Pristi den – 6 dnu po tom co jsme vybehli z Melboune, jsme meli prvni moznost prespat v Caravan Parku. Prvni sprcha po 6 dnech. Bylo to moc vitane.

Dny byly jeste porad kratke a tak casto Jozka musela jet dopredu aby nasla vhodne misto na spani. Ja jsem pak dobihal za tmy. Pocasi nam zatim porad preje, I kdyz je uz zima a normalne na Tasmanii i ve Victorii hodne prsi. Kdyz jsme dobehli do Orbostu tak nam bylo receno, ze jim tam uz 18 dnu nepretrzile lilo, dnes to je prvni hezky den. My jsme jeste nezmokli! Pan Buh se o nas stara.

Za Orbostem zacaly zase velke kopce. Jak jsem nakonec poznal, tak pristich 145 kilometru to byl jeden kopec za druhym, absolutne zadna rovina. Nastesti meje noha uz nebyla otekla a za nekolik dalsich dnu uz bylo i po bolesti. Od te doby jsem uz nemel zadne problemy, dokonce any jeden plyskyr.

Prvnich tisic kilometru mame za sebou v Cann River. Ubytovali jsme se v Caravan Parku. Majitelka nechtela za to nic a tak jsme meli dalsi sprchu a pohodlnou noc. Tak jsme si zasli do mistniho hotelu na veceri – zase neco jineho nez same konzervy a nebo neco na rychle uvarene.

10.cervna, 18. den na ceste a dostavame se na hranice mezi Victorii a New South Wales. Zastavili jsme na odpocivadle tesne pred hranici – je to vlastne jenom znacka ktera to oznamuje. Sotva jsme zastavili, zacalo prset. Neprestalo to celou noc, bylo to dost hlucne na strese campervanu a tak jsme toho moc nenaspali. Rano byly jeste porad prehanky. Cekal jsem vzdycky kdyz to trochu polevilo a utikal. Joza jako vzdy jela dopredu par kilometru a tam na mne cekala.  Casto mne chytil poradny lijak nez jsem k ni dobehl a tak jsme se rozhodli, ze v takovemto pocasi ja budu utikat dopredu a ona mne dozene kdyz zacne hodne lit, abych se mohl na to prevleknout. Mel jsem dlouhou plastenku, kterou jsem si oblekl kdyz hodne prselo. Kdyz to povolilo, tak mi v tom bylo horko a tak jsem si oblekl jenom lehkou bundu. A pak zase plastenku kdyz zacalo lit. A tak to slo cely den. Dokonce chvilemi padaly snehove vlocky.

Po studene noci byl zase pekny den. Ted skoncila bush a probihame peknou krajinou s pastvinami, podobne Tasmanii. Jenom ty kopce se zdaji byt vetsi nez u nas doma. Uz jsem se tomu ale davno prizpusobil. Neco podobneho nas ceka prakticky celou cestu az do Sydney. Silnice se zuzila, vzdalenosti mezi mesteckama jsou dost velike a tak se moc

dobre neutika. Musim si davat veliky pozor na auta, hlavne nakladaky. Ale nejvic mam nerad autobusy – ty se vetsinou vubec nesnazi  uhnout. Jsme ve vyssi nadmorske vysce a kazde rano je kolem jinovatka – uz zase zacinam rano v teple cepici, rukavicich a teple bunde. Pres den se ale otepli a je to dobre.

Je hodne Caravan Parku kde nedovoli psy a tak zase ulynuly dalsi 4 dny nez jsme zase nasli jeden v Nowra, kde jsme mohli zustat pres noc a osprchovat se.

V nedeli, 26.cervna, dobihame do Sydney. Bylo nam receno, ze kdyz budeme pokracovat celou dobu po Princess Highway, tak nas to privede primo na Harbour Bridge – slavny most v Sydney. Meli jsme schuzku v kancelari CPR, ktera je asi 100 metru pred mostem a tak to melo byt velice jednoduche. Mozna pro ty co znaji Sydney, ale nam to netrvalo dlouho nez jsme byli kazdy na jine ceste. Nastesti jsme meli oba mobily a tak kdyz jsme si zavolali tak jsme vedeli ze jsme ztraceni. Najit se, to byla ale jina vec. Nastesti  najaky kolemjdouci pan se nabidle Jozce ze  poradi. Ja jsem mu telefonicky vysvetlil kde jsem a on mi vysvetlil kam mam utikat abychom se sesli. Nakonec se ukazalo, ze Jozka byla ve spravnem smeru ale byl jsem to ja, kdo sesel s cesty. Pak uz jsme pokracovali spravne a nakonec Jozka sama prejela pres most, coz jsme oba povazovali za uspech, protoze je to jedno z nejfrektovanejsich mist v Sydney.

Dlouho jsme se v Sydney nezdrzovali a pokracovali par kilometu za mesto, kde jsme nasli dobre misto v parku. Oddechli jsme si, ze mame to nejvetsi Australske velkomesto se 4 miliony obyvatel za sebou.

Pristi den se ke mne pridal dalsi bezec. Joza jela dopredu jako vzdycky. Mela za ukol se drzet dalnice cislo jedna a to jsem porad zduraznoval abychom se zase neztratili. S mojim spolubezcem jsme za ni vybehli a ja jsem si pochvaloval jaky je tam maly provoz., Kdyz uz se mi zdalo ze utikame dost dlouho a Jozka porad nikde, tah jsem zeptal jak daleko jsme uz ubehli. Podle jeho pocitace kilometru to uz bylo sedum kilometru a tak jsem hned vedel, ze mame problem. Zavolal jsem ji na mobilu a ona to hned potvrdila. Ocitla se na  dalnici  o ktere jsme nevedeli ze existuje, protoze jsem to planoval podle stare mapy a tam ta nova dalnice jeste nebyla. Znacka s cislem jedna ukazovalo doprava kratce po tom co jsme vybehli a zatim co my jsme tomu nevenovali pozornost a pokracovali po stare ceste. Jozka na tu novou dalnici poctive zabocila. Tam narazila na velky provoz a nebylo se kde otocit. My jsme zatim utikali po stare Princess Highway. Muj spolubezec znal tu oblast dobre a tak navrhl abych ji rekl aby zastavila za mostem pres reku Hornsby, kde se obe silnice setkavaji. Kdyz jsme pak dobehli po nekolika hodinach bez jidla a piti k rece, tak po Jozce ani stopy. Volal jsem znova a zjistil, ze ona uz byla za tim mostem kdyz jsem volal a vzalo to dalsich asi 20 km nez mohla odbocit a sehnat nekoho kdo by ji poradil. Trvalo to celkem asi 4 hodiny, nez jsme se zase sesli. Zavezli jsme naseho pritele na nejblizsi nadrazi, protoze neplanoval se mnou tak dlouho utikat a jelikoz jeho veci byli v nasem aute, nemohl se vratit drive nez jsme se zase sesli. My jsme se vratili zpet kde jsme skoncili beh a pak jsme uz pokracovali na stare dalnice. Byla to velice klikata a kopcovita cesta a tim mnohem zajimavejsi nez nova, rovna dalnice a navic tam nebyl takovy provoz. Velice malo aut, o trochu vice motocyklu, coz bylo velice neobvykle. Po nekolika kilometrech jsme dobehli k hospode, kde bylo hodne zaparkovanych motocyklu a hospoda plna fotografii s ruznych motocyklovych setkani a akci. Byl to zrejme raj pro motorkare. Musim zduraznit ze vsichni ti, ktere jsme tam potkali byli velice pratelsti a stedri. Pristi noc jsme stravili u znamych v Umina. Po dlouhe dobe jsme zase vecereli u poradneho stolu. Je asi tezke pochopit, ze i takova obycejna vec jake sednout si pri jidle k poradnemu stolu se stane luxusem. Tepla sprcha v teplem dome byla dalsim luxusem. Joza se vyspala v posteli a ja s Astou zase v aute. Joza chtela radeji zustat s nami ale presvedcil jsem ji, ze budeme mit vsichni vice mista kdyz bude v posteli a tak se nakonec nechala premluvit. Pres noc zacalo prset a neprestalo to az asi v 10 hodin rano. My jsme si museli udelat nejake nakupy a tak nez jsme se vratili na to same misto kde jsme predesly den skoncili, bylo po desti.

30.den zacal tim, ze me zacalo bolet v krku. Spolknul jsem par prasku a dobre se vypotil pri behu  a druhy den uz to bylo v poradku. Vetsi problem nastal vecer s Astou. Zastavili jsme se na noc v Caravan Parku v Karuah. Asta mela vecer velkou chut k jidlu. Byl jsem rad, protoze posledni dny nejak malo jedla a ztracela vahu. Brzy jsem poznal, ze jsem ji mel vcas zastavit. Snazila se zvracet ale nemohla. Bricho se ji zacalo nadouvat a za chvili bylo jako kamen. Zacali jsme shanet veterinare, ale nejblizsi byl 30 km zpet v Raymond Terrace. Hned jsme tam vyrazili, nasli veterinarni kliniku ale samozrejme nikdo tam nebyl. Bylo skoro 8 vecer. Nastesti tam bylo telefonni cislo po sluzbe, ktere jsme okamzite zavolali. Meseli jsme cekat dalsi pul hodiny jelikoz ta veterinarka bydlela 30 km daleko. Kdyz konecne prijela, nechala si tam Astu pres noc a poslala nas pryc s tim, ze nam rano o pul osme zavola.

Nemusim zduraznovat, ze jsme celou noc nespali a kdyz rano zazvonil mobil, tak jsme meli strach odpovedet. Velice jsme se zaradovali, kdyz nam veterinarka oznamila, ze Asta je OK. S velkou radosti jsme zaplatili skoro 500 dolaru a byli jsme uz zase na ceste. Hlavne ze mame zase Astu s nami.

Jmena mnoha mist, kterymi jsme probihali jsme ani nevedeli jak vyslovit,a uz vubec jsme si je nemohli zapamatovat, jako napriklad Coolongolook, kde jsme stravili pristi noc za benzinkou, neboli Roadhouse, kde se take prodava jidlo a je to otevrene celou noc.

32.den a dostavame se do Taree. Je poledne a jelikoz jsme uz o dva dny vpredu, tak jsme se tam rozhodli zustat. Byl velice teply den a tak jsme si poprve koupili bednu piva – byly to “stubbies” - lahve o obsahu 375 ml.  Jozka normalne pivo nepije ale tentokrat neodmitla. Od te doby po celou dobu naseho cestovani  jsme si dali oba kazdy vecer aspon jedno, zvlast kdyz se uz zacalo poradne oteplovat. Nekolik dalsich dnu jsme se pohybovali blizko more a tak jsme vetsinou spali vedle veslarskych a zachrannych klubu, ktere byly u more a vetsinou tam byly verejne zachody.

Jednu z noci jsme stravili na odpocivadle v Urunga. Sjizdelo se tam z dalnice a tak jsme si deleli nadeji, ze bude ticha noc. Misto to bylo perfektni, asi 50 x 50 m travnik obklopeny stormy a tak jsme se tam usadili na noc. Brzy jsme ale zjistili, ze ta jedna strana je vlastne zakladna dalnice, ale na hluk aut jsme byli uz zvykli. Horsi bylu, kdyz asi za pul hodiny jsme poznali, ze ta druha strana byla zeleznicni draha a pak uz snad kazdou pul hodinu tam za obrovskeho ramusu projel vlak. Navic to bylo u reky a tak kdyz kazdy vlak prejel pres zelezny most, tak to bylo na zblazneni. Uz ale bylo pozde hledat jine misto a tak jsme to museli nejak vydrzet. Podobnou situaci jsme meli potom casto, protoze zeleznice byla blizko silnice a tak jsme je meli porad nablizku.

Noci jsou jeste porad chladne ale pres den je uz vetsinou teplo. 40. den jsme dobehli na misto zvane “New Italy.” Koncem 19.stoleti se tam usadili nejaci Italove, meli tam restauraci a pestovali vino. Na tomto miste jejich potomkove a dalsi pristehovalci z Italie postavili museum o Italii a historii italskych emigrantu do Australie. Je tam take kiosk ve kterem zadarmo nabizeji cestujicim kavu a susenky a take zadarmo navstevu musea. Vsechno velmi pekne upravene a take vhodne na zastaveni pres noc. Jedno z mala mist, kde se neco nabizi zdarma bez toho, ze by v tom byla nejaka lecka.

Ted uz se krajina zacina podstatne menit, vsude velke lany cukrove trtiny a mnoho cukrovaru. Take hodne Macademia nuts, druh orechu, nevim jak se to jmenuje v Cesku.

Nase mobily jsou k nezaplaceni. Nejen to, ze muzeme udrzovat kontakt s rodinou, ale take nase rozhlasova stanice s nami udrzuje kontakt a informuje posluchace o nasi ceste. Hodne lidi to sleduje a posila prispevky.  Jedna skole z blizkeho mestecka udelala sbirku pri ktere ziskala pres 250 dolaru. To jim ale nestacilo a tak se rozhodli ze cela skola pujde na pochodak do Burnie – asi 20 km – cestou nasbirali pres 2500 dolaru.

Provoz je husty, prave jsou skolni prazdniny a tak se jezdi na dovolene. Pocasi nam ale porad preje, v noci poradne lilo, ale do rano se to vyprselo a bylo zase hezky. To uz ale dorazime na hranice Queenslandu. V Tweed Heads na nas cekaji dobrovolnici z Campu Quality. Stravili jsme s nimi asi dve hodiny v obchodnim stredisku, kde jsme nasbirali nekolik stovek dolaru a pokracovali do Nerang, kde jsme skoncili asi ve 3 hodiny odpoledne. Doufali jsme, ze se nekde rychle usadime na noc a uzijeme si prijemne odpoledne. Brzy jsme ale poznali, ze to nebude tak jednoduche. Zadny z Caravan Parku nedovolil mit psa a ve vsech verejnych prostorach byly velke napisy, ze se tam nesmi zustat pres noc. Po dlouhem patrani se nam nakonec podarilo objevit Caravan Park v Advance Town, vzdalenem 10 kilometru kam se mohlo se psem.Po dalsim hledani cesty jsme tam nakonec dorazili uz za tmy v 7 vecer. Rano jsme meli spolecnou snidani se zamestnanci a dobrovolniky z Camp Quality v mistni “Subway” a tam se k nam pridali dva bezci, kteri budou se mnou utikat nekolik kilometru. Meli jsme v planu vyhnout se dalnici, na kterou chodci nesmeji (jako autobahn), a readeji se drzet vedlejsich cest. Prvni zastavka bude u knihovny, vzdalene asi 2 km, kde na nas Jozka pocka. Nase spolecnice se nabidly, ze pojedou dopredu a ukazi Jozce cestu.  My jsme zatim vybehli, ale kdyz jsme dobehli ke knihovne, tak po Jozce ani stopy.  Po zavolani mobilem jsem zjistil, ze ji zavedli do nejakeho velkeho parkoviste a ze vlastne nevi presne kde je. Marne jim vysvetlovala, ze my jsme tu knihovnu videli predesly den nekolikrat kdyz jsme jezdili jak blazni pri hledani mista na prenocovani. Byla to zluta budova na rohu a vubec se nepodobovala tomu mistu kam ji zavedli. Jeji pruvodkyne mezitim odjely a ona si mohla jenom precist na budove ze je to nejake spolecenske stredisko. Trvalo nam to hodinu, nez jsme ji nasli. Bylo nam jasne, ze neni mozne, aby jsme se dale motali po vedlejsich silnicich v takovem provozu, kde bez navigatora by nikdo nenasel cestu a Joza uz byla v aute sama. To by jsme stravili cely den hledanim jeden druheho a nikam by se nedostali. Tak jsme vyjeli na dalnici – zakaz nezakaz. Spolehali jsme na to, ze kdyz nas policajti uvidi a prectou si na aute co tu vlastne delame, tak budou shovivavi. A take jsme se nezmylili. Bylo to ted mnohem jednodussi, ale pro Jozku to bylo o nervy. Zastavovat kazde dva kilometry a cekat na nas na takove frekventovane dalnici, kde se auta a hlavne nakladaky jen mihaly kolem. Asi po trech hodinach jsme sjeli z dalnice abychom si udelali neco na obed. Odtud uz to bylo trochu jednodussi a mene frekventovane a tak jsme uz zustali na vedlejsich cestach az do vecera, kdy jsme zastavili za benzinkou a

naplanovali si trasu na pristi den do Brisbane. Uz mame za sebou pres 2500 kilometru ale jeste nejsme ani v polovine cesty!

Nebylo to lehke najit cestu do Ceskoslovenskeho Klubu v Brisbane a tak poslednich 10 kilometru jsem to s Jozkou projel. Tam mi zavolali nejaci bezci z Brisbane, ze se tesili, ze si se mnou zabehnou a tak za mnou prijeli a zabehli jsme si spolu 10 km. Byl jsem rad, ze jsem aspon vynahradil ty kilometry, ktere jsem projel autem.

V Ceskoslovenskem Klubu jsme se navecereli, byli jsme moc radi ze jsme si zase po dlouhe dobe pochutnali na ceskem jidle a take pohodlne u stolu. Setkali jsme se tam s nekolika lidmi, ktere jsme znali z minulosti a udelali sbirku, ktera vynesla pres 300 dolaru. Klub je mimo mesto asi na dvou hektarovem pozemku v lese a tak jsme tam zustali pres noc. Rano jsme pak jeli do parku ve stredu mesta, kde bylo setkani s mistnimi bezci, opekaly se tam burty a prodavaly listky na loterii – nasbiralo se dalsich skoro 400 dolaru. Odtud mne jeden z nich, ktery bydel 25 km na sever od Brisbane, doprovazel pri behu, zatim co jeho manzelka jela vpredu a ukazovala Jozce cestu. Zustali jsme u nich pres noc. Vecer pozvali nekolik znamych, udelali barbecue (opekane maso venku na plotne s prilohami) a tak jsme tam stravili dalsi prijemny vecer.

Rano se ke mne pridal dalsi bezec, ktery tentokrat se mnou utikal asi 40 km. Kdyz toho mel dost, tak zatelefonoval svym znamim, aby ho vyzvedli. Kdyz prijeli, tak jsme hned podle prizvuku poznali, ze ta pani pochazela ze Svycarska a tak jsme hned zeptali, jestli nahodou nezna Franka Marchanda, Svycara, s kterym jsem mnohe roky pracoval v Lactosu. Frank se odstehoval do Queenslandu a my jsme s nim ztratili kontakt. Neznala ho, ale slibila, ze se popta kolem. Netrvalo to ani hodinu a uz nam volali a dali nam jeho telefonni cislo. Queensland je obrovsky, z jihu na sever kolem 3000 kilometru a tak byla mala nadeje, ze se budeme moci setkat. Tak jsme mu aspon zatelefonovali. K nasemu velkemu prekvapeni Frank s manzelkou ziji mene nez 10 kilometru od mista, kde jsme planovali tuto noc prespat. Bylo to radostne shledani. Jak se rika, svet je velice maly.

Celou cestu z Brisbane zatim pokracujeme po vedlejsich silnicich a tak se dobre utika i jede protoze provoz neni tak veliky. Nas dalsi cil je Yiandina. Poprve jsem toto jmeno slysel nez jsme vyjeli z domu, kdy mi  majitel Caravan Parku v tomto meste nabidl emajlem abychom tam zustali pres noc, kdyz o tom behu cetl na internetu. My jsme jeste nikdy predtim nebyli dal nez Brisbane a tak je ted vsechno pro nas nove. Tak jsme se take dovedeli, ze Yiandina ma nejvetsi tovarnu na svete na zazvor. Pestuje se ho tam v okoli obrovske mnozstvi.

Patrick – majitel Parku nam nabidl na noc kabinu (ja jsem zase zustal spat s Astou v nasem ”domecku na koleckach”) a navic s jeho dcerou udelali pro nas barbecue a tak bylo zase o nas postarane.  A take dalsi duvod k radosti bylo to, ze po 48 dnech jsme se dostali za polovinu cesty.

Rano se mnou Patrick utikal asi 10 km a pak uz jsme byli sami. Brzy jsme se ocitli zpet na dalnici , kde ale provoz uz byl mensi nez kolem Brisbane. Noci jsou zatim jeste porad chladne, ale pres den se uz natolik oteplilo, ze beham v sortkach a tilku. Pristi dve noci nam prselo, ale ve dne bylo porad pekne a tak nam Pan Buh porad preje. Zacinaji nas otravovat komari a to je neprijemne, ale musime se s tim smirit. Lepsi to uz nebude.

 Nekolik pristich noci jsme travili u benzinek (Roadhouses). Vzdy tam bylo zaparkovano mnoho nakladaku, hodne hluku a tak to nebylo moc dobre na spani, ale nemeli jsme na vybranou a tak jsme si na to nakonec zvykli.

56.den jsme dorazili do Rockhamptonu, kterym probiha “Tropic of Capricorn.”  Uz jsme oficialne v tropickem pasmu. Je teplo, ale neni to zadna hruza, protoze jsme uprostred zimy. Tam jsme se dovedeli, ze jim  4 dny lilo jak z konve. Kdyz jsme my prijeli, tak to byl prvni pekny den. Denni teploty jsou kolem 30 stupnu, pres noc kolem 18 stupnu. Kolem Rockhamptonu jsou obrovske farmy na hovezi dobytek – nejvetsi z cele Australie.

Z Rockhamptonu do Mackay je to skoro 400 kilometru a velice malo civilizace mezitim.  Presto se nam podarilo najit celkem dobre mista na prespani. Zase jsou tady velke trtinove plantaze, pastviny a nebo bush. Ztratili jsme contact na mobil na nekolik dnu a take zadna televize, tak jsme se vetsinou po veceri kolem sedme vecer  snazili spat, aby nam ta noc ubehla. Nejak jsme ty noci moc nemilovali a vzdycky se uz tesili na rano.

V Mackay jsme planovali najit Caravan Park. Uz bylo na case si dat sprchu a vyprat. Hned na zacatku mesta jsme se na informacnim stredisku dovedeli, ze je ve meste velka vystava  nejakych stroju a najit ubytovani je vylouceno. Nejblizsi misto bylo Marian, vzdalene pres 20 kilometru. Jelikoz to bylo z cesty, tak jsme tam meseli zajet.  Ale konecne jsme si dali sprchu a oprali pradlo.

Zase prselo pres noc. Potkavali jsme dost turistu, kteri se vraceli ze severu a nadavali na pocasi. Ze tam porad prsi. Ja pri nasem stesti jsme byl uz presvedceny, ze nez tam my docestujeme pri nasem pomalem postupu, tak bude po destich. A nemylil jsem se.

65. den jsme v Bowen, zname mesto kolem ktereho se pestuje hodne Mango. Je to velmi chutne tropicke ovoce, ktere neni u nas na Tasmanii zrovna nejlevnejsi, a tak jsme se tesili jak si jich uzijeme. Nevedeli jsme ze jsme tam mimo sezonu a ze uvidime Manga jenom na obrazkach. Mezitim jsme zjistili, ze nam zacala tect nadrz na vodu. Odmontovali jsme ji a nechali zaletovat, ale po naplneni jsme zjistili, ze je to jeste horsi. Je uz stara a misty rezava a tak tim ze jsme s ni manipulovali to bylo jeste horsi. Proto jsme na to uz nesahli a nakonec nam tam vzdycky zustalo dost vody do te doby nez jsme to znova naplnili. Na piti jsme stejne kupovali vodu v patnacti  litrovych kontajnerech.

69..den jsme dorazili do Townsville. Mame uz za sebou pres 4000 kilometru. Prenocovali jsme u Roadhousu a rano navstivili kancelar Campu Quality. Je utery a v nedeli se tady bezi maraton, ktereho se chci zucastnit. Aby jsme neplytvali casem, tak jsme se rozhodli, ze budeme pokracovat v behu – dva dny do Ingham a pak zase dva dny zpet. Tim jsme si nadbehli 255 kilometru, ktere pak projedeme po maratonu. Vsechno probehlo hladce, organisatori zavodu byli velice napomocni a nechali nas kempovat asi 20 metru od startovni cary. Bylo to velice vitane, zvlaste kdyz zavod zacinal v 5.30 rano.

Townsville je velice pekne mesto, start byl u plaze a trat byla velice malebna. Take velka cast trate byla ve stinu stromu a tak se celkem dobre utikalo. Zabehl jsem to za 3 hodiny a 51 minut (42.195 km) a tak jsem byl celkem spokojeny kdyz jsem vzal v uvahu kolik kilometru jsem uz mel v nohach a  musel se setrit na pristi tydny. Byl jsem druhy ve vekove skupine a tak jsem si za to dokonce odvezl trofej. Noviny, televize i radio mely o nas velky zajem a tak to byla velka publikace pro Camp Quality.

Hned po predani cen jsme se vydali na cestu a po ujeti 255 km jsme byli v Innisfail, kde jsme zustali pres noc a hned rano zase pokracovali v behu. Tato oblast byla velice postizena cyklonem  Larry, ktery zpusobil obrovske skody. Je to uz pet mesicu a presto mnoho domu zustava znicenych a mnoho dalsich je pokryto plachtami misto strech. Stromy polamane, listy otrhane. Palmy vydaji velice smutne s temi par listy, ktere na nich zustaly.  Asi 90% veskere produkce bananu v bylo zniceno a ceny jsou podle toho nehorazne.  V Tasmanii pred cyklonem jsme platili za banany kolem 2-3 dolary za kilo, tady by to normalne stalo mene nez dolar. Ted to ale stoji az 16 dolaru za kilo. My se bez nich radeji obejdeme.

Dalsi velke mesto je Cairns, vzdalene asi 420 km, jenom nekolik mensich osad mezitim. Jeste nez jsme tam dorazili tak na nas cekali novinar a fotograf. Rano  byla v novinach velka reportaz o nasem behu. To uz jsme byli zase na ceste. Po dvaceti kilometrech roviny jsme narazili na Kuranda Range – vysoke pohori, ktere jsme museli prebehnout po velice prudkych a klikatych silnicich. Tam nas dohnal reporter z ABC radiostanice, ktere vysila po celem Cape Yorku a tak budou lide po zbytek nasi cesty dobre informovani. Take se objevila televize ktera to bude ukazovat na vecernich zpravach. Po vybehnuti tech nekonecnych kopcu jsme byli na Cairnske vysocine. Pristi a posledni vetsi mesto bylo Mareeba. Tam nas take cekala reporterka z mistnich novin. Kdyz jsem ji uvidel, tak se mi az zatajil dech. Byla velice podobna nasi vnucce Carly.

Noc jsme stravili na pozemku, kde se poradaji rodea. Rano jsme byli prekvapeni, kdyz jsme uvideli pristavat pet horkovzdusnych balonu  plnych turistu, hlavne Japoncu. To bylo poprve, kdy jsme meli moznost videt zblizka, jak se s tim pristava a take se dovedeli mnohem vice o tom, jak to vlastne vsechno funguje.

Mareeba je take zajimava tim, ze odtud pochazi  85% veskere produkce kavy v Australii.

Ted nemame cas, ale pri ceste zpet jsme se stavili na jedne z plantazi. Poprve jsme videli, jak se vlastne kava pestuje a co se s tim potom deje. Zajimave je to, ze v Australii kavove stromy nemaji zadne nemoce a proto se nepouzivaji zadne chemikalie, zatim co ve vsech rozvojovych zemi, kde se kava pestuje, museji pouzivat chemicke postriky.

Take jsou kolem Mareeby vinice s velkymi plantazemi stromu  Mango, ze kterych se dela velice chutne vino a likery, stejne tak jako z jineho tropickeho ovoce.

Ted uz jsme ve skutecnosti na Cape Yorku, ale jeste nas ceka 1000 kilometru do cile nasi cesty. Jeste 200 km jsou dlazdene cesty, ale poslednich 800 km uz jsou jenom nedlazdene. Jednu z pristich noci jsme ztravili u Roadhousu Palmer River. Tece tady reka Palmer, ktera ma slavnou historii nalezist zlata. Jeste dodnes tam lide ryzuji zlato, ale spise jako hobby nez pro zisk.. Tady ale uz jsou vsude napisy varujici pred krokodyly, kterych je tady vsude hodne a jsou velmi nebezpecni.

Za Lakeland Downs poznavame, co nas vlastne ceka. Nedlazdena cesta, velmi rozbita a prasna. Podoba se to vlnitemu plechu. Vsechno,co je ve vozidle neupevnene pada nepretrzitym tresenim na zem.  A tak se musime prizpusobit a skladat vsechno na zem. Na bezeni to neni spatne, krajnice jsou mekke a tak se po nich docela dobre utika. Horsi je to, kdyz projede kolem auto a jeste horsi kdyz je to “road train”, neboli silnicni vlak. Maji az 4 privesy a jsou dlouhe az 50 m. Joza se jim musi velice opatrne vyhybat a kdyz prijizdeji, tak radeji uhnout s cesty a zastavit. Ani nemluvim o tom, kolik prachu se zvedne a nez se to usadi, tak je tady dalsi. S tim vsim se musi pocitat a tak se nad tim moc nevzrusujeme. Jenom se modlime, aby to nas campervan, ktery neni budovany na takove cesty, prezil. Tady jsme take ztratili prijem na mobil a vedeli jsme, ze pristich 300 km az do Coen jsme v divocine a na vlastni pest.

Kdyz jsem dobehl do Laura, Jozka tam stala pred informacnim strediskem s nejakym panem. Je to nova, moderni budova, postavena za ucelem informovani turistu o kresbach v jeskynich, kterych je  mnoho v teto oblasti a ktere jsou stare az 25 000 roku. Jen jsem zastavil, ten pan mi hned pravil: “ Doporucuji vam pane, abyste se otocili zrovna tady a jeli zpet. S timto vozidlem nemate zadnou sanci se dostat dale. Je to jenom pro terenni vozidla.”  To urcite! Moje odpoved byla jednoducha : “Kdyz narazime na prekazku, kterou nebudeme moci prekonat, tak se otocime a pojedeme zpatky. Ale v zadnem pripade se nebudu vracet na zaklade rady, at je jak chce dobre minena.” A s tim jsme pokracovali v ceste. Mohu jenom dodat, ze kdyz jsme pak jeli zpet po uspesnem dosazeni cile  tak ten pan byl venku a jen nas uvidel, tak nam pogratuloval, a  ze vi co a jak, protoze mne  slysel na radiu. Ja si myslim, ze byl docela rad a ze nam to docela pral.

Z Laura pokracujeme pres Hann River a Musgrave – jsou to jenom jmena na mape. Najdete tam jenom “Roadhouse” a misto na kempovani pres noc. Jinak siroko daleko nic. Prestoze jsme museli projet nekolika potoky a hlubokym piskem, tak zatim se nic dramatickeho neprihodilo. Jozka to vsechno projizdi bez problemu.

Coen je popisovan v cestopisech jako “practicky hlavni mesto” Cape Yorku. Je tam policejni stanice, dva obchody a hotel. Zije tam 300 obyvatel! Hned po prijezdu k hotelu nam majitele nabidli pivo – teploty ted uz dosahuji 34 stupnu – a misto za hotelem pres noc s elektrikou a sprchou. O Camp Quality toho moc nevedeli, tak jsem jim o tom povykladal. Vysledek byl nejenom ze nas tam nechali pres noc zdarma, ale navic venovali sek na 500 dolaru. Take jsme tam museli nechat kasicku na prispevky od zakazniku. Kdyz jsme se pak vraceli, tak tam nasbirali jeste pres 100 dolaru. Kdyz se mne dnes nekdo pta, co byl na tom cestovani nejlepsi zazitek, tak musim rici, ze to bylo prave setkani s velice hodnymi lidmi, zrovna jako majitele tohoto maleho hotelu. Ti tam urcite zadne miliony nevydelaji, zvlast kdyz turiste projizdeji kolem jenom par mesicu v roce. Vetsinu roku jsou silnice neprojizdne, protoze za sucha se projizdi koryty rek a potoku, jakmile poprsi, je dojezdene.

Z Coen do nejblizsi osady je pres 400 km. Je to posledni sance koupit maso pro Astu. Prodava se tady jenom zmrazene a velice drahe. My zijeme vetsinou z konzerv, kdyz prijedeme k nejakemu Roadhousu, tak si tam obycejne neco hotoveho koupime.

Za Coen je 20 km dlazdena silnice az po celnici, kde celnici davaji pozor, aby se ze severu neprivezlo zadne tropicke ovoce. Obavaji se ovocnych musek, ktere by zpusobily strasne skody hlavne na mangovych plantazich na kterych na severu Queenslandu zavisi zivobyti tisicu  lidi.

Za celnici je to zase prasna cesta. Nejhorsi je tak zvany “bulldust.” Je to velice jemny prach, ktery vyplni diry v cestach. Neni to lehke rozeznat a kdyz se do toho vjede moc rychle, tak to muze zpusobit velke skody na vozidle a krome toho se zvedne takovy mrak, ze neni videt a pronikne to vsemi i nejmensimi skvirami do vozidla. Samozrejme, ze ani my jsme tomu neunikli, ale Jozka davala na diry pozor a projela to bez urazu. Cestou k Archer  River byly prace na silnici, muselo se projizdet haldami  navozeneho pisku a tam jsme se modlili, aby to Jozka projela. Zvladla to na jednicku. Arthur River je velice pekna reka, dokonce tam tekla voda ale dalo se projet pres hraz, ktera byla velice hrbolata. Arthur River Roadhouse se chvali tim, ze maji nejlepsi hamburgery. I kdyz jeden stoji 10 dolaru, tak to stoji za to. Kdyz to clovek sni, tak je opravdu najezeny.

Za dva dny jsme dorazili do Moreton Telegrath Station. Jak nazev rika byla to telegrafni stanice, ktera udrzovala spojeni se severem. Je to u reky Wenlock, kterou teprve pred malo roky preklenul most. Predtim se muselo projizdet rekou. Kdyz jsme se usadili na noc v kempingu, byli jsme prekvapeni, kdyz jsme najednou zaslechli cestinu. Jedna slecna z Ceska byla tady na dovolene se svym snoubencem Australanem. Hned se predstavili, ze byli v Brisbane v Ceskoslovenskem Klubu kdyz jsme tam byli my  a tak jsme si pekne povykladali. Taky jsme od nej dostali sek na 170 dolaru. Tady nam nahle prestaly sviti svetla uvnitr vozidla. Ja jsem zkontroloval vsechny hlavni pojistky, ale nenasel nic spaleneho. Nastesti Jacob se v tom vyznal lepe nez ja a zkontroloval dalsi pojistku primo u baterie – a byla to ona. Nastesti jsem mel rezervni a bylo po problemu.

Pristi den byl kratky – jenom 43 km do Bramwell Junction. Vetsinou byla jenom bush kolem cesty, ale kdyz jsem tam dobehl tak to byl uzasny pohled. Stromy pred Roadhousem byly vykacene a zustaly tam jenom nespocetne kopecky termitu, kazdy 2 az 3 metry vysoky. Neco tak exotickeho jsem predtim videl jenom ve filmech nebo na obrazcich. Udelalo to na mne velky dojem a dodnes to povazuji za jedno z nejkrasnejsich a nejzajimavejsich mist jake jsem kdy videl. Nase radost ale netrvala dlouho. Asta dostala strasny prujem. Mozna to bylo to kure, ktere jsme koupili zmrazene a i kdyz jsme ji to uvarili, tak v techto teplotach nase lednicka nebyla schopna dostatecne chladit. At uz to bylo co chtelo, celou noc jsem s ni musel behat ven. Rano po ubehnuti 13 km jsme se zastavili na svacinu. Asta vypadal spatne a nechtela nic jist ani pit. Co ted? Pokracovat v ceste s vedomim, ze tim smerem neni zadny veterinar a riskovat jeji zivot? Kdyby to neprezila, tak bych si to do smrti neodpustil.  A nebo se vratit do Weipa, ktera je vzdalena asi 300 km cestou zpet s vedomim, ze uz nedosahneme sveho cile, i kdyz uz jsme tak blizko?

Byl to hrozny moment, byl jsem z toho uplne zniceny a nemohl se hned rozhodnout.

Nastesti Jozka navrhla treti moznost. Vratme se k Bramwell Junction, zustanme tam dalsi noc a rano se rozhodneme podle toho jak bude Aste. 

Tech par lidi, co zije v techto koncinach, jsou zvykli si umet poradit, tak jako nasi davni predkove to dokazali. Jeden pan prinesl jablko a poradil, abysme ji to nastrouhali. Pani s Roadhousu prinesla kukuricnou mouku a dala to do vody, aby jsme ji to dali pit. Bohuzel, to pit nechtela. Nekdo dalsi navrhnul, aby jsme ji dali syr.  Meli jsme tavene platky. To jedla, tak jsem ji do toho vzdycky zabalil trochu te mouky a tak to snedla. V noci uz nebehala ven, ale celou noc ji tak hlasite krucelo v brise, ze pres vaznost situace jsme se tomu museli smat. Rano uz vypadala mnohem lepe a tak jsme se rozhodli pokracovat.

Odsud jsou dve cesty na sever. Jedna je prima cara, ktera byla prokacena pro telegrafni linku a pouzivana na jeji udrzbu. Projizdi se tam hlubokymi koryty rek a potoku a tama by nas vuz neprojel. Druha, trochu delsi, ktera objizdi vetsinu rek je ta, po ktere jsme se my vydali. Nekteri  nas varovali, ze to neprojedeme, jini zase nas povzbudili tim, ze rikali, ze KDYZ (ne KDYBY) nekde zapadneme, tak nam nekdo pomuze a vytahne nas z toho ven.  Musim priznat  ze byly momenty, kdy jsme si nebyli moc jisti jak to dopadne. Kdyz jsme prijeli k vode, tak jsem si obul stare boty a proslapal to, abych nasel nejlepsi misto na projeti. Nebylo to nikdy horsi nez po kolena. Horsi to bylo, kdyz jsme narazili na pisky. V jednom miste to bylo skoro nepretrzitych  12 kilometru. Obcas spodek auta se odiral o pisek, ale Jozka drzela nohu na plynu a nezpomalila, i kdyz to tancovalo se strany na stranu a chvilemi auto jelo tam kam chtelo, ne kam ona chtela. Tento nejhorsi usek cesty byl pres 200 km. Ale nakonec to projela vsechno bez cizi pomoci.

Kdyz jsme dorazili k Jardine River tak jsme si uz byli jisti, ze nas nic nezastavi. Pres reku jsme prejeli na prevozu. Je to uz v oblasti, ktera patri aborigincum.

Za prevoz uctuji 88 dolaru a v tom je zahrnuto povoleni na kempovani. (Kdyz jsme pak cestou zpet jeli na prevozu pres reku Daintree, tak jsme platili 16 dolaru za stejnou sluzbu.)

Uz zbyva jenom neco pres 30 km do Bamaga. Je to aboriginske mestecko. Vzniklo, kdyz nektere kmeny se usadili na okolnich ostrovech a kvuli nedostatku vody je museli opustit a usadily se tady, asi 35 km od spicky poloostrova.  Cesta je stale velmi rozbita a prasna a nejednou zacalo neco klepat v podvozku. Trochu jsme se zacali potit. Je to neco vazneho? Nic zrejmeho jsem na tom ale nevidel a tak jsme opartrne pokracovali. Klepani jeste chvili pokracovalo, pak neco nahle hlasite zaskripalo a bylo ticho. Az do Bamagy se nic nedelo, presto jsme tam hned zajeli do dilny a nechali to zkontrolovat. Nebylo tomu nic, asi kaminek se dostal do kola a nakones se s velkych rachotem rozsypal a byl pryc. To jsme si teda oddechli!

Nase pristi zastavka byla v Supermarketu. Kdyz jsem vbehnul do parkoviste, tak k memu velkemu prekvapeni jsme se tam setkali se znamymi z Burnie. Je to maly svet!

Usadili jsme se v kempingu “Loyalty Beach.” Zase nechteli zadne placeni. Bylo to pekne misto hned u more, ale zase “Pozor na krokodyly.” 

Pristi rano jsme vybehli na poslednich 35 km k nejsevernejsimu konci Australie. Zatimco jsme v poslednich dnech potkali malo vozidel, situace se velice zmenila. 120 motocyklu, clenove BMW  terenniho klubu z cele Australie si udelali vylet. Jeden po druhem s velkym odstupem mne predjizdeli a tak jsem mel o prach postarane. Nez jsem dobehl k cili, tak se nekteri uz zase vraceli – no bylo jak na Vaclavaku! Ale dostali jsme od nich dost prispevku a tak jsme se nezlobili. Asi 10 km od cile nas cekalo jeste jedno prekvapeni. Kdyz jsem dobehl k nasemu autu tak Jozka tam stala a tvarila so dost beznadejne. Pred ni byl potok siroky asi 10 metru a nevypadalo to dobre. Ja bych to uz dobehl i tak, ale mrzelo by mne, kdybychom to nedosahli vsichni tri spolecne.

 Obul jsem si zase jednou stare boty a hledal misto, kterym by se dalo projet. Nastesti jsem nasel cestu, kde voda nebyla hlubsi nez po kolena. Museli jsme byt opatrni, protoze jinde byly dost hluboke jamy, ale nakonec vsechno dobre dopadlo.

Z parkoviste to bylo asi 20 minut pres skaliska ke spicce. Tam jsme si samozrejme udelali fotky u napisu, ktery rika: “ Stojite na nejsevernejsim bodu Australie.” Kolem je plno ostrovu, neni to daleko do Papua-New Guinea. Mame  velice smisene pocity. Je sice duvod k radosti, ze jsme to po 92 dnech a 5506 kilometrech cestovani dokazali dosahnout cile, presto, ze mnoho lidi si myslelo, ze se nam to nepodari. Ale ceka nas znova 800 km spatnych cest zpet. Ja budu ridit a rikam si jaka by to byla ostuda, kdybych nekde zapadl a potreboval pomoc, kdyz Jozka to zvladla bez problemu. Ale zatim jeste neni vsemu konec. Ve 13.30 na nas ceka skola v Bamaga. Je z toho velka oslava. Napred jsem museli zakum vykladat o nasem cestovani. Bylo jim velice divne kdyz jsem jim ukazal v cem jsem musel behat v Tasmanii kdyz tam bylo pod nulou a jak jsme meli v drezu led, kdyz jsme se rano probudili. Oni nam potom zpivali a tancovali, prali k mym narozeninam i kdyz jeste nebyly ( plan byl skoncit tam v den mych narozenin o pet dnu pozdeji). ABC rozhlasova stanice se mnou udelala rozhovor pri kterem se v pozadi ozyval detsky zpev a smich – byla to opravdu radostna udalost. Asta byla stredem pozornosti, deti ji objimaly jeden pres druheho, byla z toho chudera cela vydesena.

Ted uz nam jenom zbyva  pres 5000 kilometru cesty domu. Rano jsme vyjeli za mesto a cekali na zavolani z rozhlasove stanice z Tasmanie. S malou radosti jsme zpozorovali, ze

zatim co jsme cekali, projela kolem nas kolona 15 traktoru s obytnymi privesy ze Zapadni Australie s dalsimi doprovodnymi vozidly. Byli to farmari, kteri se vydali na vylet na Cape York a pritom vybirali na “Letajici Doktory.” Byly to velke, moderni traktory, vybavene klimatizaci atd. Jely rychlosti kolem 50 km za hodinu a pokud jsme nechteli stat dlouho ve fronte na prevoz pres reku Jardine, tak jsem na to musel slapnout. Nebylo to lehke je predjet na tak prasnych a hrbatych cestach, ale podarilo se mi predjet vetsinu. Na druhe strane reky jsme nacerpali benzin a chystali se vyrazit, kdyz  tam nekdo mel problem nastartovat motor a ptal se, jestli mame kabely na startovani.  Trvalo to chvilku nez jsem je vydoloval. Nez to prinesli zpet a nez jsem to znova vsechno poskladal, tak uz vsechny traktory byly zase na ceste.  A tak jsme to predjizdeni museli znova opakovat. Neda se ani popsat kolik prachu nam pribylo v aute po tom vsem.

Pak uz vsechno probihalo celkem hladce. Cestou zpet jsme si zajeli do Cooktownu, mesto kde zacala historie civilizovani Australie Evropany. Je to velice malebne mestecko, plne historie. Teprve od lonska tam vede dlazdena silnice. Dalsi zastavka byl Port Douglas, luxusni turisticke stredisko. Kilometry cest jsou osazeny palmami, obchodu a lidi kam se clovek podiva – byl to kulturni sok po tydnech stravenych v divocine. Radeji jsme odtud rychle vypadli.

Z Rockhamptonu jsme se pak rozhodli pokracovat vnitrozemim, ale to uz jsme se jenom tesili domu. Mozna se tu bude zdat divne kdyz reknu, ze jsme se oba shodli v tom, ze ta cesta domu byla strasne dlouha. Zacalo se take ochlazovat kdyz jsme se blizili k jihu a tak misto kratasu jsme se zase museli oblekat. Jediny plus byl v tom, ze nebyl problem sehnat maso pro Astu, ktera se zacala rychle zotavovat. Varili jsme pro ni kurata s testovinami a zeleninou. Velice si na tom pochutnavala a zacala nabirat na vaze. Take to, ze jsem byl s ni porad v aute hodne prispelo, byla klidna a spokojena. Kdyz jsem ji predtim porad utikal pryc, tak z toho byla velice nervozni.

Kdyz jsme se v Melbourne nalodili, tak jsme se tesili, ze se konecne vyspime v posteli. Pro psy jsou tam klece, ale nam dovolili, aby jsme ji nechali v aute. Lod vyjizdi v 8 vecer a prijede do Tasmanie v 7 rano. Tak jsme si dali poradnou veceri nez pujdeme spat. Behem vecere k nam prisel kapitan lodi a oznamil nam, ze nam prehodili kabinu a dal nam nove listky. Kabina byla az na spice lodi a kdyz jsme tam vstoupili, tak jsme nebyli schopni slova. Normalni kabiny jsou male a je tam akorat misto na vyspani. Toto byl ale velky hotelovy pokoj s  velkou posteli, televize, lednicka, konferencni stolek s kresly, vpredu dve velke okna, koupelna, proste uplny luxus. A navic v lednicce lahev sampanskeho, kterou nam naridili vypit. Aspon jednou vidime, jak cestuje slechta. Poprve, skore za 4 mesice jsme se vyspali v poradne posteli. Spalo se nam dobre, to sampanske k tomu  prispelo.

Setkani s rodinou bylo opravdu radostne. Tak jak my jsme je postradali, tak oni take postradli nas. Kolik jsme nasbirali pro Camp Quality jeste presne nevime. Jenom to, ze na samotne Tasmanii to je pres 12 000 dolaru. A hlavne tisice lidi so dovedelo o Camp Quality. A to je dokonce vice dulezite pro budoucnost.

Co bylo na tom to nejlepsi? Setkani s mnoha hodnymi lidmi a poznani vzdalenych mist, kam bychom se asi jinak nikdy nevydali.

Chtel bych neco takoveho prozit znova?  No samozrejme! Uz to zacinam  planovat.

 

 

 

 

Moje radost netrvala dlouho. Na hranici mezi státame jsem toho musel polovičku vyhodit. Ještě jsem rychle snědl co jsem mohl a s těžkým srdcem jsem to tam vysypal.  Kontroluje se to sice jenom namátkově, ale jsou velké pokuty když se to někdo snaží převézt ze státu do státu. Je to kvůli přenosu různých nákaz. 

 

  

  

Teleskop v Parkes - velmi důležitý pro NASA při letech do vesmíru a na měsíc.