Reportáže‎ > ‎

Svíčky a Bezvíček 2011

27. - 28. 8. 2011

Ondra, Patches, Schedar, Honza (Kruhová jednotka)


Na šifrovacím létě je fajn, že se člověk konečně podívá taky někam jinam než jenom do Prahy a do Brna. Přecejen je i v těchhle dvou našich největších městech jen omezenej počet potenciálních tras a časem omrzí procházet je pořád dokola. Proto jsem rád, že po vydařené Sešlosti na Třebíčsku jsme se na Svíčky vypravili do části Nízkejch Jeseníků v okolí Šternberka, kde jsem byl poprvý. Ne, že by to byl případ celýho našeho týmu, někteří v tomhle městě prožili podstatnou část svýho života... ale vezměme to popořádku.


Svíčky mají oproti většině ostatních šifráren tu zvláštnost, že jim předchází jakási „kvalifikace“ nazývaná „Světová část Bezvíčku“. Tváří se to sice jako samostatná hra, ale technicky je to právě to, co jsem napsal – kvalifikace, ze který dostane šedesát nejlepších týmů vstupenku na Svíčky, kde můžou body z Bezvíčku zúropčit v podobě nápověd a záchran. Teda, tohle je teorie. V praxi to letos vypadalo spíš tak, že každej, kdo v Bezvíčku něco vyřešil, dostal vstupenku, dalších dvacet týmů, co nic nevyřešilo si ji vylosovalo, a když se část z nich rozhodla, že se nezúčastní, tak nakonec do Šternberka mohl přijet vlastně každej, kdo se přihlásil a zaplatil startovný.

Nás se však tyhle čachry naštěstí netýkaly. Po vyřešení celkem čtyř ze sedmi úloh – a ač nerad musím přiznat, že především zásluhou DE – jsme měli krásnejch pět bodů zaručujících jednu nápovědu zdarma a druhou nebo záchranu aspoň částečně kompenzovanou. Jsme si říkali, že to by mělo spolu s pár dalšími úlohami, co dostaneme v rámci „Šternberské fáze Bezvíčku“, bohatě stačit. Jak hluboce jsme se mýlili!

Čtrnáct dní před hrou, kdy nám vypověděla účast Darky, jsme absolvovali klasickou hru „Sežeň aspoň dva další lidi do týmu, ať nemusíme s DE startovat sami a vzájemně se zabít už na třetím stanovišti“. Přibrali jsme tak Honzu z Kruhové jednotky, kterej s nám už letos šel Matrix, a pak jsme se marně snažili sehnat ještě někoho. Z obvyklé hráčské základny nikdo neměl čas a vysrali se na nás i jemenovití externisti, takže jsme nakonec zkusili naslepo hledat v širším kruhu přátel, kamarádů a známých. Pár dní před hrou se díkybohu ozval Schedar, kterej ve Šternberku prý chodil na gympl a rád by se tam zase podíval. Pátej člověk se bohužel nenašel, ale ve čtyřčlenný sestavě jsme nakonec byli docela klidní, protože jsme pořád netušili, co nás čeká.

V sobotu dopoledne se na Hlaváku připojujeme k asi třicetihlavé výpravě Brňáků, kterou v Olomouci ještě doplňují týmy odjinud, takže nakonec je vlak do startovního Domašova nad Bystřicí plnej až po střechu. Málem v tom davu ztrácíme Schedara, kterej v Olomouci vlezl do jinýho vagónu, ale jelikož jsme už ve vlaku do Olomouce navlíkli zbrusu nový týmový trika, byť zatím s chybějícím potiskem na přední straně, tak se i v tom davu, co v Domašově vystupuje, poměrně snadno najdeme. Během davovýho přesunu na louku si aspoň můžu zjistit, jestli má JÁDRO s sebou rum a má tedy smysl na ně opět čekat v cíli. Stále jsme totiž plní optimismu, jelikož zatím se nám daří dodržovat všechny podstatný rituály, který se tak moc vyplatily na Sešlosti.

Na startu posíláme DE vyzvednout startovní obálku a snažíme se najít místo k usazení se někde ve stínu, jelikož sluníčko se tváří, že o předpovědi na odpoledne a noc plnou deště, hromů, blesků a krup nic neslyšelo. Uhnízdíme se naproti nějakejch tyčí zabodanejch do země. Pár minut po druhé hodině odpolední se začne podstatná část lidí okolo hrnout někam doprostřed louky. Je zvláštní, jak spolehlivě tohle davový chování vždycky funguje. DE a Schedar se tam jdou kouknout taky, aby se vzápětí zase vrátili s tím, že máme otevřít startovní obálku. Uvnitř jsou nějaký klasický pokyny k nápovědnímu systému, kartičky s upřesnítkama a pro zaznamenávání časů příchodů a odchodů ze stanovišť, zadání Šternberské fáze Bezvíčku a kupodivu i hromada špejlí, provázek, nějaký lepítka a dokonce i čtyři korunový mince.

Jo a aby se neřeklo, tak taky něco jako zadání startovní šifry zahrnující údajně ty tyče naproti. Na těch jsou připevněný plyšový zvířátka a zalaminovaný paíry připomínající nápadn takový ty kartičky, co bývají v ZOO u výběhů, jak na nich bývá napsaný, kde žijou, co žerou, jak velký bývaj, kolik mají do roka mláďat a vůbec všechny tyhle informace, který si stejně nikdo po odchodu ze ZOO nezapamatuje. Stejně tak si toho po prvním průchod mezi zvířátky nepamatujeme moc ani my. Naštěstí nám zadání napovídá, že si máme všímat hlavně jejich potravy, která se prý nachází na stolečku uprostřed ZOO. Stoleček je ovšem obsypanej lidma, takže si jen zdálky všimnu, že jsou tam antiperle v zelenejch kulatejch krabičkách a oranžový tiktaky. I to však stačí k jasnýmu navedení na morseovku. Když navíc DE říká, že tam v misce zahlídnul i žlutý tiktaky (což nemůžu potvrdit, protože při mojí druhé návštěvě už bylo všechno krmivo zlotřilými soupeři rozebráno), tak máme celkem jasno. Během další půlhodiny shromáždíme informace o oblíbené potravě všech sedmadvaceti zvířátek, přepíšeme do morseovky a dumáme, jak bychom ta písmenka seřadili.

A dumáme ještě dlouho. DE si ještě vypsal počáteční písmena všech jejich taxonomickejch zařazení, zkoušíme řazení podle abecedy nebo sekvencí stejnejch typů potravy, ale pokaždý se někde zasekneme. Díky počtu zvířátek se taky snažím přijít na to, jak z toho vymlátit trojkovou soustavu a dokonce to chvíli vypadá, že jsme s Honzou něco objevili, ale systém spočívající v diakritice posledních písmen nám nabourá pár zvířátek s kroužkovaným ů nebo bez diakritiky. Nejhorší na tom je, že už od začátku máme z morseovky vyskreblený slova „křižovatka“ a s trochou snahy i „kóta“, takže se vlastně jenom snažíme přijít na to, jak seřadit tahle dvě slova, abychom mohli podle nich s jistotou poskládat i zbytek textu.

Připozdívá se a po dvou hodinách, kdy už velká část startovního pole zmizela někam pryč, se rozhodneme zkusit nápovědu. Takhle brzo nás to sice mrzí, ale shodujeme se, že čtyři body nám budou k ničemu, když se odtud nevyhrabeme dost brzo na to, abychom vůbec stihli dojít k Turniketu. Z nápovědy se dozvíme o „zlém ptáčkovi, který se šíří Evropou a vytlačuje bílého kosa“. Taky nám potvrzuje, že morseovku máme správně, takže se z toho snažíme ještě vykoukat to řazení. Víceméně se ale stále motáme v kruhu, jedinej novej podnět je ta Evropa, takže chvíli zkoušíme hledat u každýho zvířátka nějakou spojitost s některým ze sedmadvaceti států EU a pak to zkusit seřadit podle abecedy/roku vstupu do EU/hlavních měst/whatever. Nápad sice dobrej, ale u poloviny zvířátek žádnou takovou konotaci najít nemůžeme.

Kolem páté se výstavka začíná balit a my ještě narychlo zkoušíme aplikovat poslední zoufalej nápad spočívající v hledání chemickejch prvků, ale nakonec dojdeme ke konsenzu, že to nemá cenu, páč jestli jsou nějaký podstatný informace v popisech zvířátek, tak je už teďka budeme hledat jenom těžko, když jsme si ty popisy nikdo nikam neopsali. Voláme tedy raději rychle o záchranu, která nás posílá k výpusti nedalekýho rybníka na Domašovským kopci. Místo startu nakonec stejně neopouštíme v tak špatné společnosti, ještě tu sedí asi patnáct týmů, mimojiné i Tučňáci, Drahoši, abpopa nebo Přizdisráči (Dero byl dokonce nenápadně vyzvídat, na co jsme přišli, ale byl promptně odhalen a vykázán do patřičnejch mezí).

K rybníku se rozhodneme vyslat běžce, tedy mě, páč se tam jednak nikomu jinýmu moc nechce a jednak tušíme, že se stejně odtud budeme vracet zpátky na západ přes Domašov. Ještě v Domašově potkávám jednoho Tučňáka, kterýho potkal stejnej osud jako mě, a protože ani jeden nevíme, kudy, tak společně konzultujeme mapu, abychom se následně každej rozeběhli jinudy. Samozřejmě, že ta moje cesta je horší, zato dál. Dotyčnýho Tučňáka následně ale stejně doháním, když se zmateně motá někde v místech, kde by měla být odbočka k rybníku, která tam evidentně není. Řeknu si, že bude asi o pár desítek metrů dál, a uběhnu asi tak dalšího půl kilometru či snad kilometr, než mi dojde, že jsem to asi přeběhl. Naštěstí je tu odbočka k druhýmu rybníku, kterej by měl s tím „mým“ sousedit. Proběhnu chatovou oblast a proderu se podrostem a kopřivama kolem obou dvou rybníků, než se konečně dostanu ke kýžené výpusti. Brnknu DE, aby mi řekl, že se usadili na zahrádce v hospodě v Domašově, po cestě potkávám Přizdisráče (teprve jdoucí pro zadání) i Tučňáky (už luštící, kolega běžec měl přecejen lepší orientační smysl).

Na zahrádce už DE luští jednu z úloh Bezvíčku, takže logicky nemá čas se na druhou šifru ani podívat. Pomocný body jsou přece důležitější než postup hrou. Naštěstí máme v týmu i jiný lidi, takže se s dlouhou řadou písmen snažíme pohnout i bez jeho pomoci. Schedar tvrdí, že chybějící U u jednoho zadání bude schválně, ale přesvědčujeme ho, že je to beztak jen tiskařskej šotek, páč jinak jsou řady stejný. Sice se mi už od začátku něco na písmenech nezdá, ale pořád mi ne a ne dojít, co, takže se aspoň z cvičnejch důvodů pustíme do frekvenčky. Ta mi s jistotou potvrdí, co se mi na řadě nezdálo – je tam podezřele hodně S, V, J a Z. Nápad s plotrem je tu hned, nejdřív se ho zkouší chopit DE, kterej mezitím doluštil bezvíčkovýho Braila, ale dojede už tradičně na nějakou chybu v průběhu přepisování písmen do plotru, takže si to na druhej pokus beru na povel sám a vychází mi hráz rybníka očekávaným směrem na Hraničné Petrovice.

K rybníku to není úplně nejblíž a už po opuštění Domašova mi dojde, že v týhle týmový sestavě se ze mě stává nejspíš kompletní složení předvoje. Trochu blbý, když uvážím svou schopnost projít pětkrát těsně kolem šifry a nenajít ji. I tak ale vyrážím napřed lesem po modré. Původní plán sice byl dojít až na vyhlídku a pak se kousek jakoby vrátit po cestě k rybníku, ale když vylezu z lesa, tak vidím, že ke hrázi to je kousek přes přehlednej kus louky, takže raději krosím, protože poslední, co si teď můžeme dovolit, je ztrácet zbytečně čas. Když už jsem skoro u rybníka, tak půl kilometru za mnou vychází z lesa zbytek týmu, mávnu na ně, aby si nemysleli, že jsem se ztratil, a jdu si pro zadání.

Na hrázi to pěkně fouká, takže se snažím najít místo spíš v závětří, což se ale moc nedaří, protože chci mít taky výhled na postupující zbytek týmu. Třetí zadání spočívá v šestnácti kostkách domina, který mají místo jedné poloviny úseky souvislýho textu. Než kluci dorazí na stanoviště, tak mám celej text seřazenej a už asi vám, co s ním budeme chtít dělat. Rychlý přeměření pravítkem říká, že puntíky jsou půl centimetru od okrajů, takže vesele kroužkuju písmena, zatímco přišedší zbytek týmu se přiobléká a nasazuje první pláštěnky. Dokroužkuju, protože opravdu už přituhlo, tak nasazuju mikinu, a s ostatníma koukám na mnou zakroužkovaný písmenka. Bohužel nám z nich nevychází smysluplnej text ani v tom pořadí, v jakým za sebou mají být dominový kostky ani nijak jinak. Ono nás asi má varovat už to, že jedním ze zakroužkovanejch znaků je čárka. Zkoušíme vyrábět inverzní dominový kostky, číst písmena nikoliv po řádkách, ale třeba podle pozic, ale pořád to nevychází.

Až asi po čtyřiceti minutách si DE zkusí přehnout zadání, jestli mu tam navzniknou nějaký zajímavý překryvy. Ty sice nevzniknou, ale přinese nám to jinej poznatek – polovina mnou zakroužkovanejch písmen je blbě, protože jsem předpokládal, že vzdálenost puntíků je od obou okrajů stejná a nenapadlo mě si je přeměřit. Nebyla, pravej okraj byl o milimetr nebo co dál, takže všechny puntíky v pravé části dominové kostky jsme měli posunutý o písmenko doprava. S novejma písmenkama čteme tajenku rovnou už bez kroužkování a jdeme do Hraničných Petrovic hledat starý trafo.

Tenhle přesun je kratší, takže se ani nedá kde utrhnout zbytku týmu, a navíc se mnou už zvládá držet krok aspoň Schedar. Díky němu také najdeme stanoviště, protože mě by v životě nenapadlo, že někdy v minulosti nevypadaly trafo stanice jako kovový skříně ale spíš jako zděný věže. Schedar to tu navíc docela dobře zná, takže nás neomylně donaviguje ke staré základní škole, kde si můžeme sednout do vchodu a skrýt se před prvními nesmělými kapkami deště a všudypřítomným větrem. Bohužel nás tu ale také zastihne soumrak, při kterým vyjde najevo nejen, že Schedar, ač jinak platnej člen týmu, nevlastní čelovku a tudíž bude dalších circa devět hodin týmovým slepcem. DE navíc straší, že tu svou nemůže nikde v batohu najít, takže se budeme muset přes noc obejít jen se dvěma světly.

Zatím to ale ničemu nevadí, protože čtvrtá šifra po nás nevyžaduje žádný dělení týmů nebo běhání po lese. Je to jen několik sloupců slov, řada z nich jsou jména pohádkovejch postav a evidentně z toho jdou skládat věty. Začneme spojovat a už po prvních dvou větách o Karkulce a Bajajovi je jasný, že nám mezi sloupci vyjdou římský čísla. Jedinej chyták je v tom, abychom všechno pospojovali správně, což není zas tak těžký, zvlášť když si brzy všimneme, jaký jsou standardizovaný podoby vzniklejch X a V. Spíš než zdržení nám tahle úloha přinesla spoustu zábavy při sestavování vět typu „Krasomila utekla do Ameriky“ nebo „Nastěnku vyhnali na Sibiř“, který byly ovšem zcela irelevantní pro samotný řešení. I tak mi ale už nikdo nevymluví, že Kuba Dařbuján léčil kapavku – to, že o tom v tý pohádce nic není, přece neznamená, že to tak nebylo, nemusí se snad dětem říkat úplně všechno!

Pohádková šifra nás nasměrovala na kótu 578, což je kopec nějaký dva kilometry daleko. Trochu mě znervózňuje upřesnítko, který mluví o boučcích, který netuším, jak vypadají na rozdíl od řekněme třeba takovýho habru. To mi ale stejně nebrání vyrazit napřed jako samostatnej předvoj. Celou cestu pozoruju v dálce se objevující záblesky blesků, který společně se všudypřítomnejma větrnejma elektrárnama vytváří vskutku dramatickou scenérii. Trochu to připomíná záběry z Frankensteina nebo nějakýho podobnýho gotickýho hororu říznutýho sci-fi. Díkybohu se nám však déšť zatím vyhýbá a i ty první kapky z Petrovic ustaly.

Pod kótu dorazím někdy po půl deváté. Všude okolo posedávají týmy, ale boučky nikde nevidím, páč je to tu samej jehličnan. Uvažuju, že bych sešel z cesty směrem nahoru na skutečnou kótu, ale vzhledem k tomu, že mám půl kilometru za sebou ze dvou třetin slepej zbytek týmu, tak se mi moc nechce riskovat, že se tu poztrácíme. Překontroluju tedy aspoň blízké okolí cesty, což má za následek jedno zamotání se do vzrostlýho ostružinovýho keře, kterej jsem chvíli naivně považoval za „bouček“ (neptejte se). Naštěstí mi brzy volá slepej a ztracenej DE, kterýmu Schedar s Honzou trochu utekli. Objevuju ho na cestě zrovna, když přichází k Honzovi, kterej tu stojí a čeká na Schedara, jenž se vydal naslepo do lesa hledat mě. I ten se brzy vrací, takže jsme konečně zase pohromadě – díky bohu za cesty, ohradníky a neodbočování do pole! Ve čtyřech a se dvěma čelovkama si už můžeme troufnout na výstup na kótu. Takticky se rozdělujeme do dvojic ve snaze pokrýt maximum prostoru a po pár minutách prodírání se podrostem nás skutečně Honza s DE volají, že našli stanoviště.

Usazujeme se na nedaleké cestě, ale vzápětí se musíme vypořádat s novým problémem. Začíná totiž docela nepříjemně pršet. Přesouváme se pod strom, kde Schedar vytahuje svoje pláštěnko-pončo a s DE ho společně upevňují mezi stromy. Není to sice celta, ale ve čtyřech se pod vzniklej přístřešek jakžtakž vlezeme jak my, tak hlavně zadání pátý šifry. To nám už od začátku asociuje jednak mřížku a jednak binárku. Binárku však na rozdíl od mřížky nakonec odkládáme, protože nám zatím chybí nějaký pravidlo, podle kterýho bychom mohli vyplnit čtverec jedničkama a nulama. Poměrně brzo nás ale napadne překreslit si ohraničený oblasti na fólii a zkusit s nima otáčet. DE pak chce vyzkoušet, jestli se dá takhle vytvořit jednoznačná cesta od nuly k patnáctce, a společně si ji přehledně přepíšeme bokem spolu s použitejma polohama fólie. Samotná cesta dohromady nic nedává, ale je zvláštní, že některý ohraničený části během ní nejsou ani jednou použitý. Nejdřív zkoušíme tyhle části použít jako mřížku, ale je to příliš málo písmen, navíc by takhle šla ta cesta udělat mnohem kratší. Někoho pak napadne, že bychom mohli číst z každýho úseku cesty nepoužitý části ohraničenejch polí. Sice si pořád nejsme jistí, jak to číst, když nám takhle vyjde víc písmen současně, ale s trochou skreblení a přizpůsobování způsobu čtení slovotvorbě to docela jde. Poměrně rychle nám tak vychází nedaleká hospoda Za bukem, která se sice v mojí mapě jmenuje Zora, ale čert to vem.

Vzhledem k tomu, že během těch pár desítek minut přestalo pršet, DE někde konečně vyhrabal svoji čelovku a do hospody jsme nenašli žádnou rozumnou nekrosící cestu, tak se rozhodneme sejít dolů svahem na cyklostezku. Tenhle sestup probíhá až překvapivě hladce, bez obvyklejch zapadnutí do hustníků nebo potkání potoka, co tu nemá být. Dojdeme na cestu, po který se vydáváme směrem na sever, což by mělo být v pořádku. Ta se po pár stech metrech napojuje na větší silnici u potoka, na jehož druhé straně už slyšíme zvuky stále otevřené hospody. Dalších asi deset minut nám zabere, než zjistíme, že jsme dosud šli po cestě, co v mapě nemáme, a že most je tudíž přesně opačným směrem, než ho čekáme. Ale nevadí, hned před hospodou sedí Síba a pár dalších orgů, takže jsme tu určitě dobře. Schováme se k jednomu ze stolů, protože zase začíná trochu pršet, Honza a DE jdou sehnat dovnitř nějaký občerstvení a my se Schedarem se s pomocí upřesnítka vydáváme hledat zadání. Překvapivě nás upřesnítko dovede přesně k orgovskýmu stolu, kde jsme ještě přezkoušeni z tajenky pětky, páč se sem prý někteří přesunuli ji luštit.

Šestka je řada osmačtyřiceti otázek, z nichž některý se tvářej jako jasný chytáky. No považte, co byste si pomysleli, když se vás někdo zeptá, jestli se dá rozstřihnout list habru? Proč by se na tohle někdo ptal, kdyby byl v tomhle habr stejnej jako všechny jiný stromy? Nebo otázka na to, jestli má Síba rád podmáslí – DE se ho šel zeptat, ale byl jen poslán do háje. Logicky se proto pokusil vymámit podmáslí na obsluze hospody, a jelikož jsme sem přišli spíše později a řada týmů se už stihla zeptat před námi, tak měl štěstí, že odtud neodešel s monoklem. Značíme si tedy 0, protože podmáslí přece není rum, ale s malým otazníčkem, protože teoreticky by Síba mohl mít rád podmáslí s rumem. Vznikne nám tak řada jedniček a nul, ale začíná nám celá nulou, což spolu s počtem otázek moc na binárku nevypadá. Pak si ale všimnu, že některý mezery jsou podezřele velký, jakoby dvojitý – když máte zkušenosti s děláním korektur, tak si takovejch věcí obvykle začnete všímat. Připadá mi to ale jako nesmysl, takže to samozřejmě začnu hned zas zamítat, ale ostatní mě donutí tam ty dvojitý mezery vyznačit všude, kde je vidím. A vida, ony jsou v každý větě dvě, vždycky po prvním slově a před dvěma posledníma.

Následuje velmi produktivní fáze luštění, ve které postupně generujeme a zase zavrhujeme nápady. Nejdřív si všimneme, že poslední dvě slova začínají vždy na L, S, P, D a H, což budou asi směry. To nám evokuje nejdřív polskej kříž, ale chybí nám tu někde dvě eSka, což se nezdá moc pravděpodobný. Následuje nápad s kreslením do plotru, se kterým i začneme, ale když si všimneme, že vedle dvou eSek chybí taky kombinace „střed nahoru“ a „střed dolů“, tak i tohle zavrhneme a usadíme se na Brailovi. Ještě pro jistotu přepočítáme, jestli je každá pozice zastoupená právě osmkrát, a pak už jenom dumáme, jak vytvořit šestice vět, ve kterejch by se neopakovaly pozice. Máme nějaký nápady ohledně použití prostředních částí otázek, ale ty vedou do slepejch uliček, stejně jako rozdělení otázek na tématický okruhy, kde to sice vypadá nejdřív docela slibně u „zeměpisných“ otázek, ale dál se zasekneme a nevíme, kam dál. Po nějaké době bezradnýho zírání si všimnu, že některý otázky začínají dost krkolomně na jednopsímenný slovo, tak je zkusím spočítat a je jich kupodivu šest. DE je přepíše do Braila a vyjde mu S. Dvoupísmenný začátky zase dávají L, z třípísmennejch se začíná rýsovat U. To už někdo hlásí, že to bude určitě nedaleká vyhlídka Slunečná. Já bych radši dolušťoval, protože venku se mezitím dost hnusně rozpršelo a čím později tam budu muset vylézt, tím líp, ale ostatní vypadají přesvědčeně. DE si ještě odskočí na záchod, já mezitím doluštím ještě N a E, odevzdáme orgům pod stolem nalezenou cizí čelovku a pomalu se sbíráme.

Shodneme se, že nemá smysl, aby se nahoru na Slunečnou táhl celej tým, když tam stejně v tomhle počasí nejspíš nepůjde nikde jen tak rozumně sednout a luštit. Proto se s Honzou odpojujeme s tím, že vyrazíme do Těšíkova a zkusíme najít vhodný místo pro rozbití luštícího tábora a třeba vyřešit pár věcí z Bezvíčku. Máme dva tajný tipy v podobě tamní hospody a autobusový zastávky, takže si dáváme předběžnej sraz u první z nich. Klukům nechám mapu, kterou budou určitě potřebovat víc než my, a vyražíme ve dvou do vesnice. Déšť je opravdu vytrvalej, ale pořád to není takový peklo, jaký slibovaly některý předpovědi. Tedy alespoň pro mě, protože já jdu po asfaltce, na hlavě mám kapuci a nemusím řešit jestli jdu dobře. DE a Schedar měli podle jejich vyprávění mnohem záživnější cestu. Ale tohle je moje vyprávění, takže zpět do mého časoprostoru.

V Těšíkově jsme už od prvních baráků koukali po vhodnejch přístřešcích. Autobusová zastávka byla obsazená jiným týmem a v hospodě právě zavírali, takže jsme nakonec vzali zavděk nějakou docela sympatickou boudou u malýho betonovýho plácku s basketbalovým košem. Uvnitř bylo dokonce několik lavic a stolů, takže jsme se tu s Honzou uvelebili a pustili se do Bezvíčku. Honza se jako správnej matematik vrhnul na něco, co nápadně připomínalo Turingův stroj, já zase na stereoskop, ve kterým byla schovaná vedle Braila, kterýho už měl DE hotovýho, morseovka a binárka. Všechny zmíněný úlohy byly docela zdlouhavý a vopruz, ale i tak jsem binárku i Morseho vylámal, Honza udělal alespoň první úroveň počítače a měli jsme radost, že jsme v podstatě pokryli bodovou ztrátu ze startu. Mrzutý ovšem je, že tohle všechno nám trvalo přes hodinu a za celou tu dobu jsme neměli žádný zprávy o druhé polovině týmu.

Až někdy kolem jedné mi najednou volá DE, že to konečně našli a kde že prý jsme. Potvrdil jsem mu, že jsme přesně v té vesnici, ve které máme být a ať zavolá, až bude někde na jejím okraji, ať ho můžu donavigovat na naši pozici. Dalšího telefonátu jsem se dočkal asi za dvacet minut, kdy už stáli u nedaleké zastávky, celí mokří, utahaní a nasraní. Cesty prý vůbec nevedly tak, jak podle mapy měly, museli se prodírat bůhvíkudy a navíc ani jednoho při dělení týmu nenapadlo, že by mohli potřebovat buzolu, která se celou cestu nesla pohodlně u mě v batohu. No, aspoň mají zážitek, na kterej budou ještě dlouho vzpomínat.

Sedmá šifra není těžká. Vlastně to je jen taková upgradovaná osmisměrka, která se nedrží jen jednoho směru, ale náhodně ho mezi písmenkama střídá. Nás zpočátku trochu zdrží to, že v ní vidíme spíš tetrisový kostičky a snažíme se ze slov vytvářet spojitý útvary, což se trochu tluče se spojnicema po diagonále, a taky nějakou dobu trvá, než si DE všimne, že „bor“ a „del“ jsou tak pěkně blízko sebe, že tvoří jeden velkej „bordel“, ale jakmile už víme, že hledáme dvojslova, který patřej k sobě podle rýmovanejch veršů, tak to už jde celkem samo. Někde jsou sice pochybnosti nebo nejistota, co vlastně chceme hledat, ale potřeba vytvořit delší slovo ze dvou kratších plus to, že vyškrtáváme jenom zatím nepoužitý písmena, nás navedou vždycky správně. Pak už stačí jen přečíst tajenku, která nás posílá k pramenu Sprchového potoka.

Tam ale podle mapy žádná přímá cesta nevede, takže se chvíli dohaduju s DE, kterej chce krosit a argumentuje tím, že tam určitě nějaký cesty budou, protože z cesty na Slunečnou má zkušenost se spoustou cest, co v mapě nejsou. Já bych to radši obešel na jistotu po cyklostezce a potom na modrou značku, čímž bychom si sice tak kilometr zašli, ale zas máme jistotu, že se nebudeme muset prodírat hustníky nebo brodit vzrostlými obilnými lány (který sice už jsou touhle dobou většinou sklizený, ale stejně). Nakonec se tedy svorně dohodneme na kompromisní cestě, která sice je o něco delší, ale ne o tolik, a kde sice nejspíš budeme muset kus krosit, ale podle mapy má být ten kus podstatně kratší.

To bych ovšem nesměl být dezorientovenej z průchodu vesnicí. Skončili jsme tedy stejně na cestě, kterou původně navrhoval DE a podezírám ho, že to celou dobu věděl, jenom držel hubu a tvářil se, že přistoupil na náš kompromis. Já se to dozvídám až kousek před osmým stanovištěm, protože cesta nekončí uprostřed lesa, jak slibovala mapa, ale vesele si pokračuje dál až skoro k samotnýmu prameni. A pak věřte mapám.

Stanoviště číslo osm je význačný především dalšími větrnými elektrárnami. A taky šifrou složenou jen ze sedmi pravoúhlejch trojúhelníků. Protože tohle už samo o sobě zavání měřením a počítáním, tak se do ničeho moc nehrnu a nechávám to na povolanějších. Za sebe jen říkám, že by možná stálo za pokus sloučit vrcholy a překreslit to do jednoho obrázku, ale radši to moc nevykřikuju, aby někoho nenapadlo, že bych to měl zkusit – práce s pravítkem, kružítkem a nedejbože úhloměrem se štítím a navíc vím, že nemám tu správnou trpělivost pro přesný měření, takže by výsledek stál stejně za hovno. Proto si radši počkám, až se do téhle věci po (poměrně dlouhém) čase sám pustí Schedar, a pomáhám mu v oblasti prostorové představivosti, tam se přecejen cítím trochu jistěji. Mezitím Honza změřil délky stran, spočítal úhly a konstatovali jsme, že tu máme vlastně tři typy trojúhelníků, který jsou jenom občas stranově převrácený, mají různě pojmenovaný vrcholy a některý mají jednu stranu zvýrazněnou. Náš pokus o překreslení do jednoho obrázku zpočátku selhává, ale pak přijde DE s nápadem překreslit to do hodinovýho ciferníku, kde už se máme díky společný opsaný kružnici čeho chytit a alternativní „hodiny“ jsou na světě.

Nojo, ale co s nima? Máme tam sice díky šipkám a vytučněnejm úsečkám jakousi cestu, ale na té nám vycházejí nesmysly – jak taky jinak, když je mezi písmenama jen jedna samohláska – a navíc si nejsme jistí, jestli v tom našem ciferníku není k nečemu i určení, kterej bod vychází na kterou hodinu (ano, ač jsme se snažili, bylo najednou těžký nepřemýšlet o kružnici jako o ciferníku). Probíhá krátkej brainstorming, čeho všeho může být dvanáct, aby to šlo napasovat na vrcholy třeba v rovině symbolů, chvíli přemýšlíme, jako co všechno naše písmena a čísla vypadají, a do toho všeho se všude okolo točí větrníky, který pořád evokují nějaký otáčení. A protože sice přestalo už dávno pršet, ale pro změnu se vyjasnilo a přišel obvyklej ranní chlad, tak se nakonec rozhodujeme zkusit další nápovědu. Schedar říká, že mezi Bezvíčkovýma úlohama viděl něco s konstruováním vozítka a že pravidla jsou strašně jednoduchý a jsou to v podstatě čtyři body zadarmo, takže vlastně jenom dopředu čerpáme něco, co budeme na Turniketu během čtvrt hodiny mít, že?

Na nápovědním telefonu sedí Síba, kterej nám ovšem neříká vůbec nic novýho. Radí nám překreslit si trojúhelníky do jedné kružnice, jako by tušil, že jsme přesně tohle před nějakou čtvrthodinou udělali. DE si aspoň nechá nápovědu čtyřikrát zopakovat, aby si ji pořádně užil, když už nám jinak k ničemu nebyla. Dalších dvacet minut jen bezradně bloumáme okolo, občas někdo ještě přijde s „ciferníkovým“ nápadem, kterej se ale rychle ukáže jako nesmysl. Kolem půl šesté se už začíná rozednívat a my si bereme záchranu s vědomím, že na turniketu asi strávíme většinu dopoledne. Aspoň bude mít Schedar čas vyrobit to opravdu nejlepší vozítko ever.

Záchrana nás vrací celou cestu až zpátky do Těšíkova. Se Schedarem vyrážíme napřed, páč na druhé půlce týmu už začíná být znát únava, a dáváme si sraz opět v naší boudě. Za světla je cesta zpátky lesem taková nějaká jiná, najednou se všechno zdá přátelštější a hlavně přehlednější, jako bychom před těmi třemi hodinami šli úplně jinudy. V Těšíkově nechávám Schedara obsadit přístřešek a sám jdu až k zemedělskýmu areálu za vsí. Opravdu tu je hned u brány tubus s alternativní devítkou, tak beru zadání a vracím se za zbytkem, kterej už mezitím stihnul taky dorazit.

Barevná políčka v devítce nepřipouští pochyby – zase půjde o nějakou variaci na osmisměrku. Tentokrát jsou v ní ukryta slova, která mají asociace na některý z barev. Společnými silami je hledáme a vyškrtáváme a tušíme, že nás asi budou zajímat políčka, kde barva koresponduje s daným slovem. To nám potvrzuje i mezitajenka z nevyškrtaných písmen, takže za chvíli víme, že máme hledat vysílač na Prabábě.

A podle mapy to bude opravdu hledání, protože žádnej vysílač v ní nemám. Naštěstí je však už světlo a takovej vysílač se nedá jen tak přehlédnout. Zamíříme směrem na Stachov a Lipinu a už kousek za Těšíkovem hlásím, že před náma vidím někde na kopci něco, co by mohlo být vysílač. Schedar oponuje, že to prý nemůže být vysílač, že tam nikdy žádnej nebýval a že vysílač je větší a vůbec. Ptáme se ho teda, co to podle něj je, když ne vysílač. Prý „zařízení určené k distribuci telefonního signálu“. A pak se v tom má humanitně vzdělanej člověk jako já vyznat. Další věcí, která tu podle Schedara prý nikdy nebývala, je také potok, kterej se před náma zjevuje, když se pokoušíme si o pár desítek metrů zkrátit cestu loukou v zatáčce. Zjevně se zdejší kraj velmi rychle mění.

V Lipině zase na chvíli ztrácíme DE, kterej odmítá obcházet celou dědinu po silnici a radši se chce pokusit projít mezi zahrádkama napřímo k vysílači, prý tam pak na nás počká. Netřeba asi zdůrazňovat, že nás dohání asi za pět minut, když jsme se zastavili, abychom zvážili, jestli za ním chceme vyslat záchrannou výpravu, protože na druhé straně jeho zamýšlenýho krosení evidentně chybí jakákoliv cesta vedoucí ven. Prý opravdu narazil na slepej konec, ale údajně tudy před ním už někdo šel a v křovinách a podrostu viděl stopy ostatních týmů, jen se mu tudy nechtělo prodírat taky.

Až na tyto veselé historky a jedno spletení hromady odpadků s luštícím týmem (už jsme byli unavení, bylo to daleko a zas takovej rozdíl to není) proběhl zbytek cesty vcelku poklidně. Při výšlapu do krpálu na vysílač sice už Honza a trochu i DE vypadají jako v posledním tažení a Schedar mě občas musí mírnit, ať na ně čekám, ale však na turniketu budou mít času na odpočívání až až. Desítku vyzvedáváme někdy po půl osmé a protože to vypadá jako dvě sudoku v jednom, tak se už těším na turniket, kde si to budu moct v klidu vyluštit. Turniket má být někde v blízkosti Schedarova gymplu, takže nás zdejší skorodomorodec může najisto vést lesy a ulicemi, kde prožil své mládí.

Město Šternberk nás přivítalo téměř prázdnými ranními ulicemi. Tedy když nepočítám poTraty, Alberty a Přizdisráče v různejch fázích příchodu na turniket, odchodu z něj či luštění jedenácté šifry. Ještě více týmů se povaluje přímo na turniketu, kterej je zákeřně umístěnej přesně z opačný strany budovy, než se psalo v upřesnítku, někdo by si tu měl zopakovat pravou a levou stranu. Na turniketu se rychle nahlásíme, pak dám přednost Dejwovi, kterej má prý poslední Bezvíčkový heslo, se kterým už JÁDRO smí odejít pryč, a pak si sám nahlásím naše zatím dvě vyřešená. Zbytek týmu mezitím venku komunikuje se zbytkem JÁDRA a tahá z něj rozumy, jak na stavbu vozítka a podobně. Tak to má být, využijme znalostí soupeřů v závodě proti nim... tedy proti času, samozřejmě, přecejen se nám to poledne už začíná nepříjemně blížit.

JÁDRO však promptně odchází a podobně rychle se pakují také nedaleko sedící Tučňáci, takže za chvíli se můžeme konečně plně soustředit na umenšení naší momentálně devítibodový penalizace. Honza si vyřeší druhou úroveň turingáče, DE vytáhne heslo ze stereogramickýho Braila, Schedar se pouští do stavby vozítka (ke svýmu zděšení zjistil, že opravdu nejsou ty hranice pro zisk bodů zadaný v centimetrech, ale v metrech, takže to zase tak moc zadarmo nebude) a já ostatní kibicuju. U toho jsem si tedy taky stihnul nacpat toaleťák do bot, aby rychlejc schly, a vyřešit sudoku-desítku, ale to nám stejně je k ničemu, dokud se nám nepodaří stáhnout penalizaci na nulu.

Hloupý však je, že vedle těch dvou bodů od Honzy a DE už z Bezvíčku nic dalšího nekáplo. Schedar sice na první pokus svým vozítkem urazil metrovou vzdálenost potřebnou k zisku jednoho bodu, ve své pýše jej však odmítnul a prohlásil, že má na víc. V důsledku toho se Honza mohl nějaký dvě hodiny prospat, DE se Schedarem pracovat na vozítku a já, jelikož nejsem ani inženýr (jako DE) ani nejsem manuálně zručnej (jako Schedar), jsem ten čas strávil tou nejproduktivnější činností, co se dala dělat – střídavě kluky povzbuzoval a denuncioval a snažil se tyto dvě činnosti držet v takovým poměru, aby se vzájemně vyrušily a já nemohl být za žádnejch okolností obviněnej z podílu na neúspěchu. Ty neúspěchy byly přesně dva, první byl způsobenej celkovým principem „odpalovací rampy“, která se ukázala jako ani tak ne odpalovací, jako spíš zpomalovací. Poslední pokus potom Schedar zkusil absolvovat s původním modelem typu Válec, ale nepodařilo se mu zopakovat ani jednobodovej zisk, podle neoficiálních informací z úst konstruktérů za všechno mohla nedokonalost lepící pásky, kvůli které se některá z mincí v útrobách válce uvolnila a narušila celkovou statiku a dynamiku objektu.

Na balíček finalisty si tak musíme počkat až skoro do tři čtvrtě na dvanáct. Ze zvířátek nejdřív prosazuju Růžovku, ale nakonec si bereme Legra, protože Růžovka je prý „lame“, dostaneme mapu, se kterou už není problém interpretovat červenou šest ze sudoku a hlavně jsme obdarování táckem se spoustou kousků pochutin. Obřího indiánka, kterej to všechno překrývá zabavuje Schedar, já se rychle pouštím do zbytku, až to DE skoro nestíhá zapisovat a překreslovat, kdybychom ještě v budoucnu potřebovali vědět, co jsme sežrali – není nikdy od věci vědět, z čeho zvracíš. Na závěr si necháváme dvojici panáků, já si bezpečně zamlouvám toho, ve kterým tuším rum a DE bere druhej a protože jsou oba k tácku přilepený, musíme přijít s netradičním „siamským“ způsobem konzumace. Moje zklamání z toho, že to nebyl rum, ale fernet, je naštěstí přebito škodolibostí, když se ukáže, že DE do sebe lije panáka medu. Od orgů ještě dostaneme na cestu pár přebytečnejch indiánků (alespoň k něčemu je odcházet z turniketu jako poslední) a svižným tempem pochodujeme k sokolovně.

Tedy svižným tempem pochoduju hlavně já napřed, ostatní si sice trochu odpočali, ale pořád to nejsou žádní rychlochodci. U sokolovny potkám Tapüry, kteří z turniketu odešli jen asi čtvrt hodiny před náma, vyzvednu jedenáctku a vracím se dolů k hlavní silnici, kde se zrovna zpoza rohu vynořují ostatní. Usedáme pod schody, nad kterejma jsme cestou na turniket viděli sedět Alberty, a pouštíme se do řešení. Máme tu čtyřikrát patnáct písmen, z toho dvakrát rozdělenejch na dvě skupiny. Protože je to chvilka, co jsme snědli patnáct věcí, tak nás rychle trkne spojitost a Honza řekne, že by to mohlo být rozložení chutí na jazyku. Pak už stačí správně pojmenovat každou část naší svačinky, seřadit podle abecedy, přiřadit dominantní chutě a během čtvrt hodiny čteme tajenku, co nás posílá k mostu u Tyršovejch sadů.

Ty jsou opravdu jen pár set metrů daleko. Se Schedarem prohledáme okolí mostu, pod kterým nás přímo vyplivla ulice, kterou jsme se vydali, a tubus tu opravdu je. Na řešení dvanácté šifry si sedáme na lavičku do parku, kde ještě jeden nebo dva luštící týmy zahlédneme. Řada na střídačku škrtnutejch a neškrtnutejch čísel nám nejdřív nic neříká, potom nám nejvyšší použitá jednatřicítka evokuje kalendář, ale ještě než začnu něco hledat v diáři, tak si Schedar všimne podivnýho zakončení celý řady. Šestnáct, osm, čtyři, dva a jedna nás nenechávají na pochybách, že v tom bude někde binárka. Spíš tak nějak intuitivně dáme dohromady autorský řešení, na první pokus se sice sekneme někde za „Hvězdné“, ale to už někdo hlásí, že to bude Hvězdný údolí. Druhej pokus nám to potvrdí, doluštíme „zrcadlo na jihu“ a opět po necelé čtvrthodině můžeme pokračovat dál.

Škoda, že tyhle nájezdy na nás tak často přicházej až v úplným závěru hry. Svíčky končej oficiálně ve 12:39, já vyzvedávám šifru po zrcadlem až 12:40. Poblíž posedávají Prahory a Tučňáci, kteréžto oba týmy odcházely z turniketu podstatně dřív než my, takže si říkáme, že bychom tu stejně nejspíš zkejsnuli na dýl. Ostatně ani zadání třináctky nevypadá zrovna jako další čtvrthodinovka. Rozbalujeme proto kapitulační obálku, protentokrát výjimečně nikoliv s pocitem rezignace, ale s vědomím, že jsme v závěru udělali maximum, co se dalo. Cíl je sice až na druhým konci Šternberka, ale teď už není kam spěchat, takže se volným krokem vydáváme alejemi podél řeky Sitky, o které dostanu od Schedara poměrně vyčerpávající informace.

Po cestě potkáváme i Seš-lost, která se probojovala až na poslední, šestnáctý stanoviště, ale k dojítí do cíle jim chybělo víc času. Společně se tedy jdeme podívat, jestli se lépe vedlo alespoň Vlhké jámě či NaPALMu, kteří se s nimi prý přetahovali o vedení. Na Vlhkou jámu nakonec spolu s pár dalšími týmy natrefíme až na ulici Pískoviště, kde by údajně měla být cílová skautská klubovna. Prý ji tu však nenašli, takže následuje několik pokusů o telefonát orgům a trochu zmatený postávání doprovázený vzájemným vyměňováním zkušeností. Nakonec se však vše vyřeší, klubovnu se podaří najít. A jelikož do cíle žádnej tým nedorazil a Svíčky tak nemají vítěze, je cílová svíčková rozdělena mezi Vlhkou jámu, Seš-lost a následně každýho, kdo si řekne, až do rozdání. Což je taky jedinej důvod, proč si letos nebudu stěžovat, že mě Svíčky nenakrmily, jelikož jinak to bylo trochu slabší.

V ostatních ohledech si však nemůžu stěžovat už vůbec. I když ne všechny šifry byl úplně geniální, alespoň nebyla žádná z těch, co jsem viděl a luštil, vyloženě blbá. Za zásek hned na startu jsme si mohli sami, už bychom se konečně měli naučit nehledat v přebytku informací pokaždý nějaký složitosti. Z osmičky mám podstatně rozpačitější pocit, přinejmenším ta nápověda mohla být formulována nějak víc nápovědně i pro někoho, kdo už má všechny trojúhelníky zprůnikovaný, ale řešitelný to podle všeho bylo. A ačkoliv s tím možná část týmu nebude souhlasit, tak mám dobrej pocit i ze zvolené trasy. Pravidelně nepravidelný střídání dlouhejch a krátkejch přesunů příjemně měnilo tempo pochodu, hospoda na trase přišla pro nás na tom nejlepším místě, takže jsme tu mohli přečkat podstatnou a jednu z nejnepříjemnějších částí nočního deště, a ne vždycky se dal další postup trasy odhadnout podle toho, „kam se dá odtud rozumně dostat po cestě“, což je vždycky fajn. Jen holt to počasí mohlo dopadnout trochu líp, i když mně nakonec zas tak nevadilo, já se nemusel prodírat mokrým křovím někde na Slunečné.


Sepsal Patches


Comments